Sedím na suchou houskou, dobrou čerstvou houskou, a přesvědčuju se, že do ní musím kousnout. A sníst aspoň půlku. S povzdechem kousek uždíbnu a s nechutí sním. A připadám si jako trucovité děcko u povinné svačiny. Něco takové se mi opravdu nepodobá!
Jenže stačí opakovaná viróza postihující zažívací trakt a skutečně se nepoznáváte. Dobrá, opustím eufemismy a dodám, že když jeden bleje jak amina, aby si k tomu střihnul řídký případ s hustým běháním, tak vás za nějakých dvaceti čtyř hodin málem nepozná ani váš vlastní pes.
Úpíte v posteli s kýblem na dosah a přemýšlíte o tom, jak dokázali lidi přežít takové chuťovky, jako jsou cholera a tyfus. V černých chvilkách, kdy se nemůžete ani napít, vás pochmurně dohání vědomí, že mnoho lidí tyfus a choleru skutečně nepřežilo. Záblesky zdravého rozumu se k vám sice dobývají s vědomím, že tohle svinstvo pravděpodobně odezní do osmačtyřiceti hodin, ale kdo věří zdravému rozumu, když jedinou jistotou onoho okamžiku je ten kýbl?
Za dalších x hodin se ukáže, že rozum měl pravdu, že neumíráte, že se můžete i dokonce i napít, a s vděčností odložíte pojistný kýbl zpátky do kumbálu. Jenže po těch dvou dnech přijde okamžik, kdy je opravdu třeba začít zase jíst. Jenže tady se objeví pro mé obvykle mlsné já takřka neuvěřitelný fenomén – jíst se mi nejen nechce, ale navíc mám pocit, že se to ani nedá.
Coby osoba věčně bojující s neomezenou gurmánskou představivostí a tedy i kilogramy navíc, jsem nejdřív skoro potěšena. To je to pravé! Už teď mám o skoro tři kila míň než před třemi dny, tak už jen vydržet a že se prý zázraky nedějí! Chvilku tomu dokonce i věřím a nechutenství mi přijde jako dar z nebes. Ale stačí se chvíli plížit Domem jako obzvlášť pomalé stíny večera a měním názor.
Ne, tohle nefunguje. Váha se má držet na uzdě sebeovládáním, pohybem a rozumným stravováním. Když chce člověk zhubnout, tak se přece netouží proměnit v nemohoucí mátohu. A navíc… ta radost z kousku dobrého jídla, klidně toho nejobyčejnějšího, kdo by se o ni chtěl úplně připravit? Vždyť vůně a chutě života by bez vůní a chutí jídla nikdy nebyly úplné!
A tak odhodlaně žužlám housku a těším se na chvíli, až mi zase bude na něco mlsotou lítat jazyk a já si budu říkat: kdepak, dnes ne! Až zítra a jen trošku:))
A tak se dnes ptám: domníváte se, že by jídlo mělo být radostí, nebo je to zbytečné a radost z jídla vede jen ke kilogramům navíc? Zažili jste někdy dobu, kdy vám jídlo vůbec nic neříkalo?
Jo a taky jste jako malí museli pít zdravotní víno nebo jíst na posilněnou syrový žloutek šlehaný s cukrem? Pojďme si dnes povídat o chuti k jídlu…:))
Omlouvám se, dopovídám to zítra – zkusila jsem si vzít vývar a kousek ryby, vše netučné, leč ukázalo se, že to byl předčasný optimismus (whew)
Držím palce všem marodům a Alasdairovi blahopřeju k pevné stravě – ten popis tekuté stravy je fuj fuj 😛
Propánakrále, Dede, to máš nějakou zvlášť úpornou mutaci cholery!
Ale když jsi udržela suché pečivo, tak to musí jít, jen asi pomaleji. Zkus malé porce rozvařené rýže, postupně s přídavkem rozvařené mrkve. (y)
Jejda, to po suchých houskách byl asi moc velký skok. Já jsem teda taky obvykle moc rychlá, protože mi pak housky lezou i ušima, ale mám vyzkoušeno, že se vyplatí vydržet. Tak snad to nebude tak zlé a zítra bude lépe.
Tak jsem skončila ve špitále. 😛
To se ti teda povedlo. 😛
Tak ti přeju, ať jim odtud zas co nejdřív utečeš. A bez cholery, tu jim tam nech. 🙂
Probuh, Dede!. Ale je to dobre, ze jsi pod odbornym dohledem. Zrovna mam rozepsany email, kde ti doporucuju navstivit rano doktory nebo pohotovost. Devce, vzdyt ty musis byt prinejmensim dehydrovana. Tak se opatruj. (h)
Milá Dede, vítej mezi námi. 😀 Ale teď vážně, už když jsi včera líčila co se ti děje, tak jsem si říkal, že tohle už chce jít k lékaři, takové úporné potíže. Ale nechtěl jsem ti do toho mluvit, sám to nemám rád. Není to ale moc vážné, doufám?
Není, jen kapačky, vyšetření, a trocha čekání, jak to dopadne
😛
Tak ať rychle zjistí, co ti vlasně je a pomůžou ti. Kapačky jsou děsná otrava, člověk musí ležet jak zcapenělý 😉
Já stále nemluvím, prokašlala jsem celou noc, dokonce se na mě přišel podívat Honza, jestli nepotřebuji poslední pomoc.
Ježišmáriajozef! (hug) (hug) (hug)
Tak neschopnost žužlat i rohlík si moc dobře pamatuji z dob „měsíčních potíží“. Trpěla jsem od začátku, měsíčky jsem měla dlouhé a silné (moje pravidelné omluvy školní docházky). První dva tři dny jsem fakt nebyla schopná sníst ani rohlík, ani něco vypít , přesto jsem zvracela i „na prázdno“, jen od křečí. Mohla jsem jedině hladovět a ležet v posteli. Byla jsem alergická snad i na slovo „jídlo“. Prášky zabíraly až když už hlavní počáteční křeče polevily. Ve 46 mi kvůli veliké cystě dělohu vyndali a byla to ta nejvítanější úleva a blaho od toho utrpení.
Rybí tuk jsme s bratrem museli poctivě užívat doma, dodnes se nám oboum zvedne žaludek pouze při vybavení si té chuti. Museli jsme mít v jedné ruce lžičku s cukrem, který jsme spolkli okamžitě po lžíci tuku a i tak to fakt bylo k poblití. Manžel se kdysi rozhodl rybí tuk užívat. Jemu ta chuť nevadí, koupil kapsle s třešňovou příchutí, ty prý bych mohla jíst i já, že je to zdravé. Kdepak !!! Stačilo mi jen si ke kapslím čuchnout.
S bratrem jsem take pili na poslilnění I železité víno, nevím, kde ho naši kupovali a co jiného kromě železa v něm bylo, ani nevím, jestli vůbec nějaký alkohol. Ale to nám chutnalo. My byli oba hubení, takže jsem si pobyli několikrát v ozdravovnách. U bratra asi od 14 všechno jídlo šlo „do kostí“, protože se začal vytahovat do těch svých dvou metrů a já v dětství ani v pubertě nikdy nebyla velký jedlík, takže tloušťka tenkrát nehrozila.
Myslím, že u nás žen tehle problém nastane (kromě působení věku) hlavně když začneme samy vařit. Dříve nám hotové jídlo někdo servíroval, jakmile ho začneme samy připravovat, ochutnávat, zajímat se o různé inovace v jídle – jedna se tak nějak více roz..jí. Mě, když něco šmakuje, neumím si to vychutnat tak, že uždibuji malé kousky, dlouze v puse rozmělňuji, aby „si patro užilo“. Ne, já si dám do pusy velký kus, hezky rychle rozkoušu a už se vrhám na další. Asi mám větší vnitřek pusy než manžel a lepší „panty“. Třeba u snídaně – zasedneme společně ke stejnému jídlu. Ale než on si namaže krajíc máslem, já už ho mám půlku v sobě (namazaný, pokladený třeba sýrem). A při tom, když vidím na jeho krajíci otisk odkousnutého sousta, přijde mi stejně velký jako na mém. Ne, že bych snědla 2x tolik, co on, já pak už jen dopíjím kafe (u večeře víno či pivo), zatímco on pomalu dojídá. Neumím jíst pomalu. Vím, že je to nešvar, ale já si jídlo na minisoustečcích prostě nevychutnám.
Karakal, nedělej si starost z hubených děti (tedy pokud jsou jinak zdravé), někde jsem slyšela, nebo četla, že když dítě získá nadváhu než je mu deset let, bude pak mít později celý život problém s vahou. Přesně jsem nerozuměla vysvětlení, ale něco jako že do deseti se dítěti vyvíjejí „vahové“ buňky a ta „tloušťka“ se jim tam trvale zaregistruje. Jednou budou za tu „dětskou hubenost“ rády.
Tedááá, Dede, já tě fatk délkou přípěvku (nechtěně) zase trumfla (blush). Snad to nevadí? Holt nadhazuješ nápaditá témata 🙂
Sem se lípnu, taky jím rychle, až mi to někdy vadí, ale moc s tím nenadělám.
Dede, doufám, že je čím dál líp. Ono nějaký kilo dolů je kýženej stav, ale tohle vypadá strašlivě… věříš, že mně nikdy nebylo tak blbě, aby se mi z jídla dělalo zle? No, konec konců je to vidět, že…
Na rozdíl od většiny přítomných jsem byla „pěkná holčička“, takže vykrmovat nebylo třeba 😛 . Ovšem brácha by jak reklama na hlad a synek taky (Karakal, neřeš to. Vyrostou 🙂 ).
Jeste jsem si vzpomnela na jednu svou detskou vetu – teda ja si to nepamatuju, ale cela cast starsi rodiny mi ji dodnes pripomina. Byly mi asi 4 roky a byla u nas na navsteve teta z Prahy. A rikala u stolu nasi mame nejaky recept, a ukoncila to tim, ze to nasim bude urcite chutnat. Na to jsem odtusila svym hanackym narecim, nabranym od decek ve skolce, ze „naši sežeró všecko“.
Kdo ji s naprostou radosti a chuti, je nasa mama. A to je ji 87 let. Pravda, necpe do sebe furt vepro zelo, a prejt (ktery miluje), a podobne, ale tu radost z jidla ma neuveritelnou. A neni vybirava. Se stejnou radosti sni jak kruplavy rohlik s hrnkem mleka tak svickovou. A ji rychle, cehoz jsem ja nikdy nebyla schopna – ja se s jidlem couram. Protoze uz jako dite jsem mela soutezivou naturu, tak nasi vymysleli hru, kdo sni veceri nejdriv. To nefungovalo, protoze maminka, i kdyz se schvalne snazila zpomalit, tak stejne skoncila prvni, a ja definitivne posledni.
Moc všem děkuju, že na mě myslíte a palce držíte! (h)
Ve stavu, ve kterém jsem byla posledně jsem se normálně nenacházela. Ale změnili mi chemoterpaii a bylo to peklo. Tak jsem dnes zavolala paní doktorce a domluvila se s ní, že mi dají jiné prášky na nevolnost (mávám fallen dragonkin) a sníží dávku chemoterapie. Jak jsem s překvapením zjistila, nebyl to všechno vůbec žádný problém, jen se chtělo se ozvat a domluvit.
A jak zjišťuju, taky mě šidili! O vínečku, žloutcích s cukrem, nebo dokonce pivem čtu po prvé. U nás se na všechno uplatňoval čaj pigičaj. A fronta v jeslích na rybí tuk je jedna z mých nejrannějších vzpomínek. Nijak mi to nevadilo, ale vzpomínám na ty chudáky, kteří vyhodili, sotva pozřeli. Posílám jim tichou vzpomínku…
Kastanku, taky na tebe moc myslim. Drz se devce. (h) (y)
Držte se, Kaštane. Tahle zkušenost je asi nepřenosná, já to ostatně neznám ani z vyprávění, nemám mezi známými nikoho, kdo by to prodělal.
to je dobre, ja nevim jak to chodi v cesku, ale tady v anglii automaticky nabizi prasky na vsechny vedlejsi nasledky chemoterapie (teda uplne vsechny asi ne, treba s unavou se asi moc delat neda) a vim, ze na vsechno existuje vice verzi leku, protoze maji jine ucinky na jine lidi. kazdemu treba vyhovuji jine leky proti nevolnosti, takze kdyz jeden nefunguje, ptej se o jine dokud se nenajde ten spravny.
kdyz uz jsme spolu v klubu sizenych, ja mam krasnou vzpominku na pochoutku sveho mladi, mliko s piskotkama, i kdyz nemyslim, ze by mamku motivovala nase neduzivost. Mlicko do modreho umelohmotneho hrnecku, rychle namocit piskot, to byla dobrota.
A co teprve takové piškoty namazané máslem, 2 slepené spolu. Nechat chvíli provlhnout a pak baštit. To jsem jako malá měla moc ráda.
Nebo rozdrecené piškoty s pomerančovou šťávou, to dělala moje babička bratránkovi, byl jako dítko jakýsi neduživý. Na mě nikdy nezbylo, pomeranče byly tehdy velká vzácnost.
ano aido, piškotky slepené máslem jsme si dělaly taky. už to bude tak třicet let co jsem si pochutnávala na piškotech, od té doby jsem to nezkusila, bojím se, že by mi to nechutnalo a zkazilo vzpomínku na dětství. stejně už dávno nemám modrý umělohmotný hrníček.
a taky jste si ty piškoty máčely do mlíka? kam se hrabe holčička s Oreo sušenkama, ta objevila ameriku…..
Jasné, oreo sú prakticky nerozpustný mazľavý sajr … no veď viete čo. Keď som začala piť kávu (na gympli) objavila som čaro piškótky namočenej do kávy na lyžičke, až kým piškótka nevypila všetku kávu z lyžičky … mňam.
Kaštane, udělalas dobře, že sis nechala zmenšit dávky – vím od kamarádky, že jí to hodně pomohlo chemo zvládnout. Přeji, abys to měla už brzy za sebou a plně se věnovala „zotavování“.
Kaštánku, držím palce, dobře že sis to nechala změnit. Halt líná pusa, holý neštěstí. Drž se!
(y) (h) (y) (h)
Sem se připojím, moc držím pěsti, určitě vše dobře dopadne.
Kaštan, držím palce, ať zbývající etapa léčby je snesitelnější a pak ať už je jen dobře! (h)
Milá Dede, lity lity, tuhle chorobu fakt nezávidím. Ale když už můžeš o jídle aspoň číst, je to snad na dobré cestě 🙂
Mě něco podobného postihlo dvakrát v životě – prvně kdysi na dovolené s mými dnes už dávno tchýňovými, ale tenkrát jsem chodila s MLP celkem krátce, ani se mi s nimi ještě jet nechtělo: a ke všemu jsem tam pak strávila den na záchodě, další den v posteli a zbytek týdne opatrným uzobáváním suchých rohlíků (whew)
Podruhé – pořádali jsme nějakou akci pro dost lidí u nás na chalupě, měla jsem za úkol nakoupit jídlo. Už v práci mi nebylo nějak úplně dobře, nicméně jindy nebyl čas, inu, vyrazila jsem z práce rovnou do obchoďáku. Bylo mi trochu divné, že se čím dál víc nemůžu na to jídlo moc dívat, podle seznamu jsem mechanicky plnila košík, u masa už mi bylo fakt zle – nějaké vybírání toho správného kusu rozhodně nehrozilo. Ještě jsem dojela autem domů, zaparkovala rychle na místě, kam bych za normálních okolností opatrně couvala tak půl hodiny, vyběhla nahoru a pak už si toho moc nepamatuju. Akce se samozřejmě musela obejít beze mě. 🙁
Mimochodem, když už jsme u toho jídla, tak dnes poprvé pevná strava, myšleno tím, nekašovitá, nerýžovitá. Knedlíky to byly, ano ano, knedlíky. 🙂 Nemám je moc rád, ale vzal jsem to jako technický test. Výsledky jsou k dipozici v reálném čase a jsou uspokojivé. 🙂
Gratulace, Alasdaire, ze uz se to lepsi. Ale pripomnelo mi to, kdyz nasa mama mela pred asi 7 lety stomatologickou operaci, ve spitale ji drzeli 7 dnu a byla na mekke strave. Coz spocivalo z toho, ze treba vzali koprovou macku,knedliky a nejake maso, pridali dost tekutiny a rozmixovali to. Podavalo se v cajovych konvicich do hrnku. 😀
Já vím, je to tak, to jsem taky několikrát dostal. 😀
Brrr.
Výborná zpráva! Ať se co nejdřív prokoušeš k flákotě. (inlove)
Nevím co je zdravotní víno, milá Dede. Ale pokud je to normální víno, tak odpověď zní ne, jako malého mně vínem nenalévali. (rofl) Ale jídlo má být radost, to rozhodně! Delším nechutenstvím jsem naštěstí nikdy netrpěl, cpu se dobře, cpu se rád. 🙂 Kilogramy navíc nevedu, mám dost pohybu a spaluju jak kotel. O nechuti jíst asi vědí svoje lidé, kteří zažili chemoterapii a podobné věci.
Chápu dobře, že se ta viróza vrátila??? (envy) !
Máš šanci na dobrý začátek trošku zhubnout (chuckle) , bude se Ti dobře běhat po stopách! Ale trošičku, rozumně bys přece jenom jíst měla.
Já dostávala posilující brrr žloutek s cukrem rozmíchaný v mléce. To teprve byla bomba!
Jo jo, jídlo by mělo být radostí, ale mně stačí projít kolem regálu s potravinami a přiberu 🙂 . Akorát po porodu jsem byla jako proutek (ale k tomu i jako mumie, nevyspalá, ztahaná, takže jsem z toho neměla moc radost).
Jinak, když mne honí na něco mlsná v obchodě, a já vím, že nesmím, přečtu si složení na obale. Funguje to perfektně.
Zrovna teď odešel pan profesor. On odešel, ta čokoláda, co mi donesl pro radost, zůstala. No držte pak dietu 😀 .
taky jsem zapoměla říct, že za ty tři roky co jsem odešla z nemocnice a pracuju na rehabilitaci se mi to nestalo.
mě se tak zdá, že jsem první část komentáře napsala na facebooku a druhou tady.
U nas doma jsme nikdy zdravotni vino, ani zloutek s cukrem nedostavaly, to slysim poprve v zivote a pritom vsichni ostatni tady to znaji? asi me a segru rodice sidili.
Pro mne JE jídlo radost – hlavně tehdy, když něco uvařím a druhým to chutná – třebas včera byla u nás po letech zasmažená česnečka s topinkami a všichni se olizovali (ovšem ani ty medailonky z panenky nebyly tak špatné … (rofl) ).
A já se přiznám, že ujíždím na čerstvém chlebu a tuňákové pomazánce (nebo dobrém vepřovém sádle a pažitce) – to miluju velice velmi a těžko si odříkám další krajíc (chuckle) .
Jinak doufám, že se dáváš už dohromady – tyhlety virózy umí pěkně potrápit.
A hlavně myslím na Kaštan – holka zlatá, drž se (h) (h) !
A ještě k tomu žloutku s cukrem a zdravotnímu vínu – teda, do nás to nikdo v dětství cpát nemusel (teda akorát do Danušky, ta byla vždycky jako navrátilec z Dachau a tudíž do ní mamka cpala pivo se žloutkem a cukrem), protože víno jsme popíjeli od dětství (ještě že tenkrát nebyli ty sociální pracovnice nijak aktivní) a žloutek s cukrem jsme si dělaly sami – dodnes se vidím, jak sedím s Dankou na stařečkově dřevěném lůžku, obě v jedné ruce porculánový hrnek a v druhé vidličku a usilovně šleháme „Dany, už to stačí?“ ptala jsem se pořád netrpělivě. „Né, eště šlehej!“ – ale potom to blaho, když už byla pěna konečně hodna toho, abychom ji mohly zkonzumovat. Mňam
Jo vida, já nenapsala, jak mě chutnááá jííííst. Nevybírám si, sbaštím všechno!!! A doma vyškvařené sádlo máme pořád, MLP sní škvarky a potom si dáváme také s chutí chleba se sádlem, posypaný šnytlíkem (nyní pórkem). Dyť na tom vyrostly naše předchozí generace a kolik se dožili ve zdraví a při jasném rozumu. Myslím, že geneticky je náš středoevropský organismus na prasata stavěný 😉 .
Poslední dobou ujíždím na normálním chlebu s máslem a trošičku posoleném.
No, ta chuť jíst, je na mně už hodně vidět a to lítám každý den se psem venku!
Mně taky moc chutná jíst – a taky podle toho vypadám. Ale co nadělám, jednak to máme v rodě (všecky ženské se časem dopracovaly stejného typu postavy), jednak fakt nehodlám hladovět a být kvůli tomu naštvaná. Radši jsem spokojeně najezená a tlustá.
Ach jo, já bych se i najedla, ale nejde mi to. Před deseti dny na mě skočilo cosi hnusného, podle příznaků to byla prasečí chřipka. Už nemám horečku, svaly nebolí, ale postupně jak tělo bojovalo a posunovalo demarkační čáru, tak se zastavila v hrtanu na hlasivkách – nejen že nemůžu mluvit, ale nemůžu ani polykat. Mám ten krk tak strhaný, že plivu světle růžové sliny, doktorka je až odpoledne v ordinaci….Nejhorší je dávat povely psům šeptem, čumí na mě jak na blba. Jen doufám, že jim nebouchnou saze (dvě jsou těsně po hárání) a nebudou si chtít ujasňovat kompetence a postavení ve smečce…. to bych nedala zahulákat, aby se přerušil nastupující adrenalinový zkrat a následná rvačka.
Ivo, to vypadá na opravdovou chřipku – mám známou, která mi včera popsala prakticky stejný průběh. Tak ať je ti brzy líp (f)
Díky 🙂
Ať je líp, jak píše Dede, vypadá to na klasickou chřipku. Tipec, neboli zánět hlasivek, jsem několikrát měla (k radosti MLP, neb bylo u nás ticho a klííídek). Hlavně nemluv a nenamáhej hlasivky, mohly by prasknout. Nech to odejít. Mně pomáhala vincentka s mlékem brrr.
Tak jsem zpátky od pídr – silná antibiotika na deset dní + cosi na splasknutí otoku v krku. Už ani čaj mi nejde polykat a už ani nešeptám (devil)
Angína? To je polízanice, měla byste ležet, ale to je asi iluzorní, co?
Nemám mandle, takže je to spíš zánět hrtanu a hlasivek. Ležím, doma bordel jak v tanku, nešť, stejně to za mě nikdo neuklidí…Naštěstí už není takové bahno, takže psiska jsem vypustila na zahradu, na procházku to asi trochu delší dobu nebude.
No, taky bezva. Jsme my tady spolek lazarů. Vy laryngitida (asi), Dede „cholera“, já rozsekaný na hadry, Kaštan onkologický problém. Vynechal jsem někoho? 🙁
Prosím mě. Já byla dneska u zubaře a kromě rozvrtaného zubu mám antibiotika na deset dní, protože mám zánět jako hrom, jestli mi do dvou dnů boule v puse nesplaskne, jdu na incizi…
Ouvej. 🙁 Vítejte do klubu. 🙂
Aneb naše hymna: https://www.youtube.com/watch?v=E1__zBF_RZ0
Joj, Toro, i ty? Držím palce, ať splaskneš po dobrém. Ostatním marodům samozřejmě taky. (h)
Kuba dneska taky kňučí, páč mu v jednom zubu chcípají nervy a zubařka mu dneska dala umrtvovací vložku. Takže máte dalšího skučitele.
Šmarjá, vždyť má šestnáct?, jak může mít tak špatný zub? Mně zabíjeli první zub loni a to jsem už stará větev.
Osmnáct… byl tam hodně hlubokej kaz.
Jídlo. Mám zvláštní vztah k jídlu. Mívám stavy, kdy prostě doma není nic, na co bych měla chuť, ale pro sebe se mi nic tvořit nechce. Ostatní obvykle něco zdlábnou, tak není důvod to řešit. Ale jindy se zase cpu. A sladký … Chjo.
Jako malá jsem nevěděla, kdy mám dost. Pokud mi jídlo chutnalo, tak jsem ho do sebe cpala, dokud to šlo (nebo si toho někdo nevšim a nezarazil mě), a pak mi bylo špatně. Ale opravdové nechutenství, to znám z těhotenství. Nechápu, kde kdo vzal hlášku těhotenské chutě. Já na téměř celých (2x) 9 měsíců omezila jídlo na nutné minimum (ale hlavně často a malé dávky) a čokoláda se stala sprostým slovem! No, možná bych měla zase otěhotnět (chuckle) . Ono to ale porodem okamžitě končí a pak už zase žeru. Pardon, ale to jinak nazvat nejde.
Mám dvě děti. Rysík že.. papá jak prokopnutý a patrně i prokopnutý je, protože by mohl z fleku dělat kompars ve válečných filmech. Trenérka juda si po poslední sérii chorob už neodpustila komentář, ale ono to fakt nejde ho vykrmit. Rysinka je drobek. Jídlo aby do ní cpali jak do husy (akorát Lipánky, krupičnou kaši a podobné sladké věci jí spolehlivě), nad obědem sedí hodinu a sní toho tak třetinu co Rysík. Ale vypadá uplně normálně. Teda ve srovnání s bráchou je puclik, ale obecně je uplně akorát.
Karakal, ono se to některým lidem těžko vysvětluje. Některé děti nevykrmíš, kdybys do nich jídlo házela lopatou a oni ho skutečně jedli. U nás to byl Andy, vždycky vyrostl dřív, než se mohl trochu spravit. Ten, kdo doopravdy nejedl a přitom to na něm nebylo moc vidět, byl Marek 🙂 A oba vyrostli do normálních mladých mužů, takže ono to nemá cenu cenu lámat přes koleno 🙂
Dede, ono je to dědičné. Už má tchyně jezdila do ozdravoven (čti výkrmen) a MLP vypadal uplně stejně jako Rysík. Jenže se někdy v pozdní pubertě, rozhodl, že se mu nelíbí být hubený a cíleně se vykrmil (jen zapomněl včas přestat). Já byla v dětství spíš trošku puclik, ale nijak zvlášť, v pubertě jsem zhubla u koní (ale nevšimla si toho, to až dneska na fotkách to vidím) a teď tak nějak bojuju s hranicí nadváhy (zrovna prohrávám na plné čáře). Rysinka je tedy postavou spíš po mně (i když nevím, po kom je drobná, já byla vysoká), ale naštěstí nezdědila mou žravost. Snad se u ní později nevyvine. Trošku se bojím, že Rysíkovi říkáme, že je hubenej a tedy jednoho dne se rozhodne stejně, jako jeho tatínek. Jenže ono mu to nejde neřikat! On je fakt strašně hubenej! Už to je vidět i v oblečení, protože jak zase měl několik nemocí za sebou, tak zhubnul (nechápu co zhubnul). Ale zase svoje děti bez potíží unesu, dvouletého synovce mám potíž zvednout, protože váží téměř to, co Rysík.
To tak nějak znám. Jeden synek je jako topol, ten druhý taky, kdyby ten topol vypadal drobátko jako dub 🙂 . A to jsou prosím dvojčata. Každý jiné chutě, ale oba se cpou, až nestačím zírat (a než spláchnou, tak když se k tomu připletu, taky nestačím zírat 🙂 ). Ale oba mají nastaveno na velké chlapy a díky judu a jásevlastněaninezastavím mají svaly, to je hlavní.
Jako malá jsem byla děsnej nežravec, i když máme vařila výborně. To se změnilo zhruba okolo dvaceti, kdy jsem začala vařit sama. No a teď je to jak na horské dráze. Po chemošce nemůžu jíst skoro nic. Všechno v břiše bolí a při ehm… východu, taky. Nejhorší ovšem je nejíst vůbec, protože kromě bolestí kostí a kloubů z chemošky se přidá bolest žaludku z hladu. Takže polívky, pokud možno zeleninové, zeleninu syrovou i vařenou, ryby, bílé maso. V malém množství, víckrát denně. Ale je to teda vopruz, jako blázen… Začínám stříhat metr jako voják. Ještě 3x a mám to za sebou. Uf, už aby to bylo!
Kaštánku, tvoje trable po chemo si nechci ani představovat, ale od kamarádky mám celkem jasnou představu, co to obnáší. Tak držím palce a „jen“ třikrát – to už je vidět světlo na konci tunelu (inlove)
Kaštánku, jsme ráda, že jsi se ozvala..však si o Tebe dělám starost….
Kaštane tohle je fakt hrůza, ale hlavně aby to pomohlo. Už aby se našla nějaká lepší léčba, ale buďme rádi aspoň za ni. Moc na Tebe myslím a doufám, že ten metr dostříháš rychle. I když jestli si dobře pamatuji, tak tím to asi nekončí, viď? Chjo.
Kaštánku, držím palce, už aby toho metru byl konec, viď.
a dávají doktoři prášky proti nevolnosti a na bolesti?
Drž se, Kaštánku, toho metru naštěstí ubývá. Co si namazat na rohlík tu tvou skvělou ostružinovou marmeládu, nezalíbilo by se to žaludku? U nás zmizela jak snížek na jaře :).
Kaštánku, myslím na Tebe a drž se!!! Potom bude dobře!!!!
Držím palce, aby bylo brzy lépe. Můj tatínek snášel chemošky naprosto úžasně, když přišel z poslední, dal si pečenej bůček…
Kaštan, držím pěsti pevně a nepouštím.
Držím palce co to dá.
Kaštan, drž se, to už máš za chvilku, to dáš! (h)
Tak tobě, Dede, bych právě teď servírovala dětskou jablečnou výživu po lžičkách, ze začátku vychlazenou.
Jinak máloco fakt nejím. Naopak spoustu jídel jím ráda a jen sebekázeň mě drží nežrat všechno, co potkám. Mám pracně vypěstovanou nechuť k sladkému. Ale pěstovat ji k čemukoli jinému nestojí za to, to by byl život za trest. Co jiného by mi přinášelo každodenní radost? Práci dělám hlavně pro peníze, jiné ženské se umí radovat z nákupů (jenže to taky nejde denně, pokud člověk nechce plesat nad půlkou chleba), děti jsou pokladi (ale dneska bych je zakopala oba) a navíc venku leje. Tak snad to kafe a něco k jídlu… 🙂
Matyldo, závidím ti sebekázeň v oblasti sladkého 🙂 Já se už taky hodně zlepšila, ale ty chutě mě přepadají pořád. Obvykle je zaháním sladkým kafem. nesladké totiž nesnáší můj žaludek a já bez kafe nemůžu být (wasntme)
Jo a tvoji poznámku k radosti z nákupů oceňuju – máš pravdu. I když já se zrovna vznáším nad zahradnickými katalogy – obvyklá úchylka v této části roku, kdy je zahrada bahnitá, rozrytá od psů a krtků a obecně vypadá dost beznadějně… Já vím, že se to spraví, ale líp si to představuju právě nad těmi katalogy (chuckle)
Matyldo ten poslední odstavec tesat do kamene. Skvěle vyjádřeno.
Míša
Matyldo, nie si ty náhodou ja? (chuckle) Káva a niečo jesť, aké presné. Len tú nechuť na sladké si nedokážem vypestovať, môžem sa snažiť ako chcem.
Matyldo, už jsem tě obdivovala kvůli tvému umění šít a teď k tomu přidávám obdiv nad vypěstovanou nechutí k sladkému. Dyť to nejde!!
Např.v sobotu jsem byla na smokingové záležitosti s vynikajícím čtyřchodovým menu a kdo potom byl první v místnosti s kávou, dorty a bonbonierami? Správně, já! Kdo se první ometal kolem čokolády a první nacpal do pusy čokoládový bonbon? Správně, já! A kdo nakonec žmoulal v ruce čtyři kuličky staniolu a nevěděl kam to vyhodit? Správně, já! Podotýkám, že součástí menu byl i znamenitý desert. Když jsem pak ke kávě decentně uždibovala kousky dortu a šilhala ještě po těch jiných, už jsem si říkala, ty náno, tohle přece nemůžeš!! Problém je, že můžu! A žádná nevolnost nebyla, tak co s tím.
Šmánkote obdivuji…. Mám pracně vypěstovanou nechuť k sladkému…. to á bych tak potřebovala!!!
No, nechuť ke sladkému se nemusí budovat pracně, stačí chodit na brigádu do cukrárny. Už tak po 14 dnech jsem nemohla cokoli sladkého ani vidět, ani cítit. Doteď, když jdu kolem Mamlasů a každý vzdychá nad tím, jaká krásná vůně se odtud line, já v tom cítím jen „sladký smrad“. Fuj.
No, já jsem trochu hodně ovlivněná svým povoláním a vlastně i studiem, takže i v restauracích mám problém se svou představivostí …… Navíc jsem docela mlsná. Jediné, co mne smiřuje s touto skutečností je, že strašně ráda vařím. Jenom bohužel to neumím naservírovat.
Rybí tuk, syrové droždí – obé mi chutnalo.
Inko, pořád lepší než kuchařka, která vařit neumí, ale servíruje na Míšeňském porcelánu (inlove)
Pokud jde o odborné znalosti, tak uznávám, že ty umějí život komplikovat. Já si takřka slepou víru v poživatelnost pokrmů musela vypěstovat na Taiwanu – jinak bych tam nic neochutnala a to by byla škoda:)) Ale kombinováno se zdravým rozumem to fungovalo – vlastně nikdy nám nebylo z jídla zle. Jen děti jsem hlídala o hodně víc.
Jo a rybí tuk a droždí mi taky nevadilo, ale nemůžu říct, že by mi to chutnalo…
To ovlivnění je dvojí – co do kvality a chutnosti a potom pochopitelně to, co mi je nejvlastnější a to je čistota výroby. Naprosto děsivé je, že nejen čínská bistra, ale i podniky na lukrativním místě, v tomto případě na Národní třídě, mohou u mne vyvolat chuť lámat ruce. Kdo má silný žaludek může shlédnout výsledky kontrol SZPI na jejich webu, pro mne je to dost limitující.
Já se DEDE domnívám, že jsem gourmet. Jak říká slovník naučný je to labužník a znalec vína a jídla .
Jestli jsem opravdový znalec, to nemohu posoudit a netvrdím to, ale labužník to jsem.
Jídlo a víno si s manželem umíme užít. A nejde o kvantitu, ale o kvalitu.
Nechutenstvím jsem nikdy netrpěla. Naopak jsem byla svým sestřenicím dávána za příklad, jak dobře jím. A moje sestřenice, které se pořád nimraly v jídle, mě upřímě nenáviděly.
Jsem nedonošená, narozená v 7 měsíci s váhou 1,90 kg. A tak jsem byla vykrmována a vykrmili mě doma opravdu dobře.
A ještě mám jeden poznatek, když onemocním, tak mi přestane chutnat káva. A to já kávu miluju.
Míša
Umět si užít kvalitní jídlo je jedna z čistých životních radostí, to je pravda (inlove)
Potíž někdy bývá si tu radost dávkovat jen přiměřeně, přiměřeně, zvlášť, když si umím užívat i dobrých chleba nebo brambory 😛 (teď mluvím o sobě:))
když jednoho honí Mlsná,tak buď dělá hluchýho, případně si musí uvědomit nač ho Mlsná dohnala a pokud to nemá,tak si to musí uvařit..mě dohnala v sobotu,honil amne skoro 14 dní…tak jsem vařila….chlebovou polívku..byla mňamózní….
Ty, milá Sharko, umíš být mlsná na velmi vysoké úrovni! (inlove) A umíš inspirovat, byť chlebovka by mi inspirací asi nebyla. A v sobotu jsem se ještě těžko nutila i do té housky, zlomilo se to až v neděli odpoledne 😛
u mě bys zblajzla i tu chlebovku a jak bys mlaskala… 😉
km11: no,pravda, nejhorší je nesníst ten tmavej chleba a nechat ho správně odležet a pak přidat ty správné sušené houby…
tak na kačicu chutě nemám, ale na poctivej pořádnej stejk nebo jehněčí..to jooo a když mě chytne chuť na dobrou rybku,tak si jedu pro čerstvou do Sádek v Bohdanči…
Sharko, to je taká super cenovo nenáročná mlsná na varenie, tú by som brala. Keď ale mňa skôr naháňajú mlsné typu „vezmi dve kačacie stehienka“ … (blush)
No, mně maminka ten syrový žloutek a cukr zašlehala do tvarohu a když učitelka řekla, že si máme přinést lžičku, věděla jsem, že budeme dostávat rybí tuk.TEN JSEM SICE SPOLKLA, ale po zbytek dne do mně nikdo další poživatínu nedostal.Taky jsem upřímně nenáviděla cibulový čaj s medem.
Hm, žloutek s cukrem a tvarohem dávala maminka do koláčů a já si směla vylízat mísu:)) Ale jako posilující lék to byl vždycky jen žloutek s cukrem. mělas to dobrý! (inlove)
Tak cibulový čaj bych asi taky nedala – u nás doma do nás cpali tu cibuli s medem, což nebylo dobré, ale zase to měl člověk rychleji za sebou (chuckle)
Fallowo, já též ještě patřím ke generaci, kdy jsme stáli v řadě u stupínku a dostávali na lžičkách rybí tuk. Opravdu pravý, nefalšovaný rybí tuk. Smrděl a na chodbu školy. Šmátkote já se z něj málem po…..! Ale asi nám to zachránilo kosti.
Alex,
moje dítky berou rybí tuk s láskou :).
Není to tedy jenom rybí tuk, je v tom i pupalka, ale zázrak tkví v tom, že se pro ně dělá v kapsličkách 🙂 . Chlapečci se pěkně rychle naučili, že to mají polykat bez kousání (rofl) .
A možná je to taky tím, že teď mají vlastní prášky, tak jako jejich dědeček (chuckle) .
Zastávám názor, že jím i očima. Takže mám ráda jídlo hezky servírované. Nemusí to být nutně míšeň, k něčemu se líp hodí dřevěná miska, ale patří k tomu uklizený stůl, ubrousek, …
Myslíš dobu, kdy by mi jídlo nechutnalo z jiných než zdravotních důvodů? Ani ti ne, člověče. 🙂
Ach, babiččina cibule s medem! Hnus, velebnosti. Člověk se ve vlastním zájmu co nejrychleji uzdravil. O rybím tuku radši nemluvit! (envy) (puke)
Hezky servíruju už jen tím, že mám hezké věci i na všední provoz v domácnosti. když jsem byla mladá, bylo mi to dost jedno, hlavní bylo se najíst a zase za něčím vyrazit. Ta jistá fajnovost přichází až s věkem – tedy u mě:))
S cibulí souhlasím, rybí tuk mi mi nevadil 🙂
Co Donda a klidový režim?
Klidový režim?
Co to je, nevim.
(A.MC. – Dondin souhrn zbytečných věcí – část 1)
😀
Věz, to je ležet.
(Nečti to běžet!)
Já už letos jednou ležela,
Teď skákala bych jak gazela!
Donda a klidový režim – přesně dle slov básníků! 😀
Dneska jsme trénovaly povel „pomalu“. Realizace vypadala tak, že Donda přiletěla zeptat se, co jsem chtěla. Jo pomalu, jo? Tak víš co, já ti to zprůměruju. Půlku trasy půjdu u nohy a půlku budu tryskat… (devil)
Nakonec to dala, ale ty otrávený ksichty! A mám doma nevybouřenou kólii.
Jdu si pořídit stříhací metr. 😀
Nač metr?
Abych si užívala, že každej den odstřihnu centimetr a budu na vlastní oči vidět, jak se nám ta děsná nečinnost blaženě krátí. 😀