Milí hraví literáti a vlastně všichni čtenáři. Jaro už asi nakukuje do dveří, chuť tvořit drablátka je menší, ale stejně mě napadlo, že ještě nějaká témata vypíšu. Budu ráda, když si někteří zahrajete se stoslůvkem, ale témata mohou posloužit i jako námět na vzpomínky a normální diskuzi. A o čem to bude tento víkend? Inu k nastávajícímu jaru se hodí kolo, ne?
A tak mě napadlo, že dřív, než si kola namažeme, naleštíme a začneme otužovat zadní partie na úzkých sedlech, můžeme si o kolech popovídat – a napsat nějaké to drabble! Témata jsou dost návodná – jsem zvědavá, jak s nimi naložíte, či jaké vzpomínky vyvolají.
- Samozřejmě, že se dá na kole udržet. Prostě jeď. Šlapéééj!
- Ach kolo! Nikdy jsem se jen se svými silami necítil tak svobodný…
- Poslouchej, tohle je kolo! Ne náklaďák! Jak to chceš vlastně uvézt?
Tak co říkáte? Moc doufám, že se pobavíte a třeba i rozepíšete. Piště o kolech nových, starých, dětských, závodních… o svých začátcích, mistrovství i pádech. Pojďme se bavit o kolech a zároveň se těšit, až na ně zase vyrazíme. I když čtenáři z nížin už možná jezdí, co?
Přeju vám krásný víkend a těším se na vaše příspěvky:))
Přidávám odkaz na tylovou písničku a návodný obrázek:))
První pomoci není nikdy dost – tady je úžasné video (pro drsňáky) o masáži srdce:
https://www.youtube.com/watch?v=pSyxIn3_EKs
Pomineme-li ty opičky, pracuje záchranář naprosto správně. Ale zase díky těm opičkám je správný postup nezapomenutelný.
Podle toho, jak cyklistické téma inspirovalo většinu pisatelů, se zdá, že kolo není právě bezpečný dopravní prostředek! 😀
Pár příhod mě napadlo, ale nic smysluplného ze sebe dnes nevydoluji. Jsem celkově vyšťavená, místo drabble jsme tu celá rodina hráli dobble – kdo nezná, je to o rychlém hledání stejných symbolů na kartách, čili o postřehu. Docela zábava, ale člověk se musí dost snažit, aby s dětma neprohrál! (chuckle)
Nevím, zda je to jen sto slov, ale zkusila jsem jen vylíčit už 24 let starý zážitek z kola.
Rok1991, cyklistické přilby a mobily kdesi ve vývoji, v obchodech nic. Konec školy za týden, jedem ,na borůvky. Samo, že na kolech.Návrat,borůvek plničko. Horko jak v peci,silnice suchá, asfalt rozteklý.Prudký sjezd, najednou past- rozsypaný drobný štěrk přímo v nepřehledné zatáčce.Úlek,epileptický záchvat, křeč v obou rukou. Neřízený přemet přes řidítka, tvrdý dopad na hlavu bez přilby.Kolo na šrot.Zoufalství mámy. Jedna dcera v bezvědomí , druhá vystresovaná z neštěstí.Znám zásady oživování, dejchám, dělám masáž, nic a zas nic. Riskuju. Mladší devítiletou posílám do nedaleké vsi Najdi za každou cenu pomoc, zavolej záchranku! Malá odjíždí, marně se snažím starší oživit. Minuty letí jak splašení koně.Najednou trabant s německou značkou. Staví. Domluva rukama nohama, on česky nic, , mně se němčina stresem vypařila.Řidič se víc neptá,vykládá manželku, aby pokračovala v oživování, nakládá mne, jedem k telefonu do vsi. A hned zpátky. Rychlá na cestě, dcera ještě v bezvědomí. Přijela záchranka, Němci okamžitě vyklidili pole, nestíhám poděkovat, číslo auta neznám . Dcera , dočasně při vědomí, naložena, . Během 30 km cesty do nemocnice se několikrát znovu propadá do bezvědomí. Velice těžký otřes mozku, už druhý v tak krátkém , desetiletém životě.Následky jsou fatální, epileptické záchvaty se opakují v nemocnici i v dalším životě.Naštěstí se výron krve do mozku neprokázal. Rány na obličeji a končetinách zašity a zahojeny, ale strach z kola nezmizí už nikdy.
Musím říct, Lenko, že jsi obdivuhodná žena, když jsi nepropadla panice. Asi bych na tvém místě na místě zešedivěla.
Věř, že nezešedivěla. Největší panice člověk propadne asi půl hodiny potom.
Matylda má pravdu – ale stejně jsi, Lenko kabrňák, to vůbec není sranda, zvládnout resuscitaci. Klobouk dolů! (inlove)
DĚVČATA, DÍK ZA POCHVALNÁ SLOVA.POKUD BY ŠLO O VAŠE DÍTĚ, JISTĚ BYSTE TAKY NEPANIKAŘILY, ALE JEDNALY. VE VĚKU 40 LŮET JSEM UŽ MĚLA HODNĚ ZNALOSTÍ A ZKUŠENOSTI. UŽ TĚHOTNÁ JSEM SE POKOUŠELA OŽIVIT SOUSEDA, ALE MARNĚ. PODLE ZÁCHRANÁŘŮ BYL PÁN MRTEV UŽ TEHDY, KDYŽ MNE K NĚMU JEHO VYDĚŠENÁ STARÁ MAMINKA ZAVOLALA. SNAŽILA JSEM SE, SEČ MI SÍLY STAČILY. TA STARÁ PANÍ STÁLE NECHÁPALA, PROČ POD SYNA CHCI ZAŠUPOVAT KUCHYŇSKÝ VÁL. NA MĚKKÉ POSTELI SE SRDEČNÍ MASÁŽ SPRÁVNĚ NEUDĚLÁ. ALE PODOTÝKÁM, ŽE AŽ TEPRVE PO PŘÍJEZDU ZÁCHRANÁŘŮ JAK K TOMU SOUSEDOVI, TAK POTÉ I K VLASTNÍ DCEŘI JSEM SE TOTÁLNĚ SESYPALA. SEDĚLA JSEM V TÉ ŠKARPĚ DOBRÉ DVĚ HODINY, NEBYLA JSEM SCHOPNA NIC UDĚLAT. KDYBY SE NEB VRÁTILA MLADŠÍ DCERKA SE SVÝM TÁTOU, ASI BYCH TAM BYLA DODNEŠKA.JÁ UŽ MĚLA JEDEN DEŘIN ÚRAZ ZA SEBOU. TEHDY, KDYŽ JÍ BYLY DVA A PROLÍTLA NEZAJIŠTĚNÝM ZÁBRADLÍM O PATRO NÍŽ, OD SKOKU ZA NÍ MNE ODRADILO JEN TO, Ř ŽE NA VŠECHNO HLEDĚLA ZE ZAGHRADY MÁ MLADŠÍ JEŠTĚ Z BABIČKOU. TEN POCIT MERNOSTI JSEM PROŽÍVALA I POKAŽDÉ. MNĚ SE DCERU R PŘIVÉST K VĚDOMÍ NEPOVEDLO, TO DOKÁZALI AŽ ZÁCHRANÁŘI. ALE TO, ŽE JSEM DO JEJÍ HRUDI BUŠILA A DEJCHALA JSEM DO NÍ JAK O ZÁVOD TAKY, PODLE DRŮ ZACHRÁNIL OJEJÍ MOZEK PŘED POŠKOZENÍM. OD 16 JSEM DĚLAL SPORTOVNÍ POTÁPĚNÍ A JEDNOU Z POVINNÝCH PODMÍNEK ČLENSTVÍ V ODDÍLU BYLA BEZCHYBNĚ SLOŽENÁ ZKOUŠKA Z PRVNÍ POMOCI. OPAKOVALA SE KAŽDÉHO ČTVRT ROKU, TAKŽE DRIL SE VYPLATIL. NEZMATKOVALA JSEM TUDÍŽ.BYLO ZLÉ, ŽE JSWEM SE S DCERAMI VYDALA DO LESA NA KOLECH A SAMA. JIŘÍ BYL V PRÁCI, VŠE SE DOZVĚDĚL AŽ OD VYSTRESOVANÉ VĚRKY. MOBILY NEBYLY.
LENKO, ŘÍKÁ SE, ŽE ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM – TAKŽE TEN KURS PRVNÍ POMOCI SE ZATRACENÉ VYPLATIL. JSI FAKT DOBRÁ.
JINAK MOBILY JSOU V TĚCHTO PŘÍPADECH K NEZAPLACENÍ, DÍKY BOHU ZA TO, ŽE JE DNES MÁME!
HANČO, MÁŠ PLNOU PRAVDU. MOJE MAMI BYLA DLOUHOLETOU ČLENKOU ČERVENÉHO KŘÍŽE. JEJÍ SPECILALIZACÍ BYLY PRÁVĚ KURZY PRVNÍ POMOCI,KTERÉ SAMA VEDLA. UŽ OD ÚTKLÉHO DĚTSTVÍ JSEM SE V TOMTO OBORU DOST ORIENTOVALA A ŠE VYVRCHOLILO JEŠTĚ V TOM ÚPOTÁPĚNÍ. ALE JJ, TY BYS JISTĚ TAKY NEZMATKOVALA, KDYBY NA SILNICI LEŽEL TVŮJ POTLUČENÝ A BEZDUCHÝ SYN. ČLOVĚK JEDNÁ JAK AUTOMAT A VŠE NASKAKUJE ZCELA JISTĚ A BEZ ZÁDRHELŮ. U PETRY ŠLO O MINUTY, VÁHAT SE FAKT NEDALO, ABY K POŠKOZENÍ MOZKU NEDOŠLO.
Mám už vyzkoušené, že bych udělala, co je potřeba, a sesypala bych se až potom, co by zodpovědnost převzal někdo jiný (v ústraní, abych mu nepřekážela, ale zato pořádně). To jsem myslela tím zešedivěním. Všechno, k čemu jsem se zatím připletla, mělo naštěstí dobrý konec – ale tady bych se strašně bála, co bude dál.
JEŠTĚ MALÁ PŘIPOMÍNKA: V MÉM SNAŽENÍ O RESISCITACI POKRAČOVALA TEHDY TA NĚMKA Z AUTA, JÁ MUSELA S ŘIDIČEM AUTA ODJET TELEFONOVAT PRO ZÁCHRANKU. NEBYLO LEHKÉ BEZDUCHOU DCERU OPUSTIT, ALE NĚMCI ČESKY NEUMĚLI ANI SLOVO. NEDOMLUVILI BY SE S ČESKÝMI DOKTORY VŮBEC .KDYŽ JSME SE TRABANTEM VRÁTILI ZPĚT, UŽ U DCERY BYLI ZÁCHRANÁŘI, DCERA VNÍMALA, NAKLÁDUALI JI DO SANITY.VŠECHNY ZPRÁVY A ZDRAVOTNÍ DOKUMENTACI K PRVNÍMU JEJÍMU ÚRAZU TEHDY VEZL DO NEMOCNICE ZA NÍ AŽ POZDĚ VEČER MANŽEL.
Kolo je kolo a kolem zůstane… a tady na Moravě je velmi oblíbeným dopravním prostředkem, i když na rozdíl od zde narozených na něm nejezdím na náledí, ve vichřici a v lijáku. Ale jinak dost často 🙂 Místní kola se poznají snadno- je na nich aspoň jeden přepravní košík. Já ho mám na řídítkách, koupila jsem si ho v Itálii na trhu. Překvapilo mě, že tady jsou košíky na kolo hodně drahé.
Ale dalším oblíbeným prostředkem pro přepravu nákladu na kole je tady pavouk- gumové lanko s háčky na koncích. Viděla jsme staršího pána, který měl na nosiči kola pavoukem přimotané balení krabicových mlík (t.j. 12 litrů) a na řídítkách dvě tašky. Vyváženej byl dobře, jen mě děsila představa, že mi spadne pod auto nebo že vůbec spadne, podle mě by to kolo nezvedl 🙂 V pátek jsem kupovala u drůbežárny vajíčka a stáli tam dva, kteří už v jednu odpoledne měli značně popito- a až blábolivě domluvili, tak nasedli na kola a každý z nich při tom vezl v ruce krabičku deseti vajec. Kupodivu na kole jeli rovněji, než původně šli, ale nemám představu, jestli ty vajíčka dovezli tam, kam měli 🙂
Matyldo, to bys byla jako doma v Holandsku 🙂 Když si vzpomenu, co všechno vozil na kole Andy… Když to nepobralo jedno kolo, jeli s Aniou na dvou vedle sebe a dělali náklaďák (chuckle)
Jo a pokud jde o kolo a opilce, tak ano, slyšela jsem, že ti trénovaní to s kolem zvládají líp než pěšmo 😛 Ale jako řidič bych je nechtěla potkat v ani jednom případě…
Kdysi jako puberťáci jsme zkoušeli s kluky hrát kolovou, asi pod vlivem fenomenální šňůry titulů mistrů světa bratrů Pospíšilů. Myslím, že jich nasbírali kolem dvaceti. Strašně jsem si asi desetkrát natloukl, než jsem se naučil vystřelit míč předním kolem. Ono to chce také speciálně upravená kola a to my neměli. Dnes kolo nemám, neseděl jsem na tom asi 100 let.
Pospíšilové! Máš pravdu! Tyjo, byli skvělí.
Já nikdy nepřišla na to, jak odlehčit přední kolo natolik, abych sebou při pokusu trefit balón nešvihla. O snaze posílat balón určitým směrem nemluvě. 😀
Já nakonec ano, povedlo se mi optimálně vyladit, jak se na tom kole jakoby vzepnout, ale to bylo pádů. Nezapomeň ale, že oni na to měli dělaná kola.
Tak hrát kolovou mě nikdy nenapadlo – ani zdvihat přední kolo. Byla jsem prostě tradicionalista 🙂 A díky za připomenutí bratrů Pospíšilových! (wave)
Ten sonet od Kollára jsem jako kluk četl v knize Vynálezy které změnily svět a dodnes ho znám zpaměti. Jó, tehdy ta paměť fungovala.
Takže přidám básničku, která mi taky v dětských letech utkvěla. Asi ze starého Světozoru, nevím z kterého roku. Můžete tipnout podle jmenované značky.
Brouci na cestách.
To je pokrok, k závidění!
Pan Kobylka, místo dření,
skokem, jemuž v mládí zvykl
vsedne sobě na bicykl.
A už letí, jen se práší,
jídlo nese v patrontaši.
Z cesty Chrouste, hola, hola!
Potkav pěší zpupně volá.
Ale Chroust dí:
zanech pychu,
ten tvůj stroj je jenom k smíchu.
Kdo chce v závod s časem, věru,
musí jezdit na Roveru!
A víte, že se v Polsku dodnes říká jízdnímu kolu rover?
ano vím 🙂
Možná jsem přece jenom měl přidat poznámku, že firma Rover uvedla úspěšně na trh nízké kolo (dvě stejně velká kola, řetězový převod na zadní). Do té doby se používala jenom vysoká kola, o jakém se před časem zde na Dedeníku taky psalo. O to právě jde v oné básničce.
A je to ta samá firma, která vzešla v Británii z firmy Austin a vyráběla auta? Vyrábí je tedy dodnes, i když je vlastněná bůhví kým. Mně se s Range Roverem v Ásámu jezdilo skvěle.
To asi nemá nic společného. Já vlastně ani jistě nevím, jestli v tom 19. století šlo opravdu o název firmy nebo jenom toho určitého modelu kola. Každopádně „rover“ je velmi oblíbené slovo…:-)
Nevím, dokonce ani nevím, že se mu tak říká. Prozradíš? (inlove)
Nevím, jestli si troufnu na drabblík (v poslední době odpadnu pár minut po dětech a ze spaní nejvýš mluvím, nepíšu), ale hádanka: Kdo a kam napsal tohle?
Abych pak běh zrychlil kroku svého
a přitom si času uspořil,
koupil jsem si stroj, jejž utvořil
v Manheime Drais roku přítomného;
jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého
prospěch vtip tu v jedno zatvořil,
aby člověk ni noh nemořil
a se vyhnul smerti pádu zlého;
dresina se volá od nálezce,
za půl hodiny lze přijeti
z Jeny k Lobdě v přípravě té hezce;
ona nejen lásce krátí dráhu,
než jak tělo učí deržeti,
tak i ducha vždycky rovnováhu.
Kollár, ne? Slávy dcera.
Umíš!
Dík. 🙂 Náhoda.
JJ, tak tady bych musela googlit, to jsem nepoznala 🙂
Už jsi zdravější? (inlove) Pokud vím, stýskala sis taky na všudypřítomné chcípy…
Nechci to zakřiknout, ale doufám, že jsou už pryč. Doufám, že se nepřestěhovali k vám. A pokud jo, že je už taky ženeš pryč (inlove) .
No dělám co můžu, už je mám na krku měsíc a víc opravdu nechci! 🙂
Bod c. 1: „proste jed. Slapeeej! “ Dede, tys nemohla byt u toho, kdyz mne nas tata ucil jezdit na kole. (inlove) Protoze tohle je doslova instrukce, ktere se mi dostalo. Jo, doprovazeno upozornenim, ze nemam padat. A slo to, a nepadala jsem. Pozdeji jsem ovsem spadla z Pionyra neboli Pincka. To nechalo hluboky dojem na tatovi a bratrovi, protoze jeste kdyz uz jsem v Americe mela auto, tak mi oba psali, ze teda kdyz musim jezdit do prace a na nakup, tak jo, ale proboha nikam jinam, protoze jsem prece v tech 15 letech spadla z Pincka. A to jsem prosim na nem nejela, jen jsem se rozjizdela a zvedla nohu brzo.
Hanko, nebyla, ale mě to učili stejně! (rofl)
Na Pionýrovi (mopedu) jsem jela jen jako spolujezdec, což se mi nelíbilo – nesnáším být spolujezdec na motorce. Motorku jsem si užila až jako řidič 🙂
No milá DEDE, u nás pred činžákom už asi týždeň kvitnú snežienky a krokusy. Nafotím a pošlem.
Udělej rajče a pošli odkaz! (wave) (inlove)
YETTI, NA MÉ ZAHRÁDCE COSI VYŽRALO CIBULKY SNĚŽENEK, TAKŽE NEKVETE ŽÁDNÁ, ZATO NĚŽNĚ LILA SUPERRANÉ KROKUSKY KVETOU UŽ VÍC JAK TÝDEN. ZA CHVÍLI BUDOU ZATAHOVAT HLUBOKO POD ZEM.PŘEDEVČÍREM NA NICH HODOVALY PRVNÍ VČELIČKY.A JAK JSEM SI VŠIMLA VČERA, OBYČEJNÉ BAREVNÉ KROKUSY SE UŽ TAKY OBJEVUJOU. A OHNIVÝ SKALKOVÝ TULIPÁN MÁ NA KVĚT NASAZENO.DNES I VČERA SE VŠAK ZAS OCHLADILO, SNĚHUJE A POPRCHÁVÁ, TEPLOTA NIC MOC. SNAD TO KYTIČKY VYDRŽÍ.AZBLÁZNILA SE MI JEDNA ROSTLINKA PRIMULKY. KVETE VLASTNĚ NEPŘETRŽITĚ CELOU ZIMU A NYNÍ V KVĚTENÍ POKRAČUJA. KVĚT JE ČERVENÝ A JE KRÁSNĚ V ZAVADLÉ TRÁVĚ VIDĚT. ZKUSÍM ZMERMOMOCNIT JIŘÍHO, ABY NAFOTIL.
Zítra (v sobotu) tu moc nebudu, tak zkusím hned. Tu S+U písničku jsem vůbec neznala – moc pěkná.
Téma 2
Tolik po něm toužil a teď ho konečně má. Líbila se mu jeho úžasná skladnost, hravě se vejde do auta. Hodinová práce kolo sestavit stála za to. Řidítka vytáhl až nahoru,nebude se muset ani hrbit. Novou hračku vytlačil na kopec nad chalupou. Nasedl a odrazil se. Ach kolo! Nikdy se jen se svými silami necitil tak svobodný. Naposledy tudy sjížděl jako kluk. Teď se mu kopec zdál příkřejší. Lepší zpomalit, už mu není deset. Zmačknul brzdy, nic. Hlavou mu bleskl obrázek v návodu o napojení brzdícího lanka. Na to zapomněl ! Stočil řidítka k velkému stohu slámy vlevo u cesty.
Maričko, co dodat? Chlapi, prostě chlapi! Ještě že tam ten stoh slámy měl.
Marička a JJ mě inspirují…
Dvojdrabblík o velocipédu a konci děsivém
—————————————–
I stalo se kdysi malé Ioannince, bylo jí jest zapůjčeno kolo jízdní, pánské, přehazovačkou opatřené. Byla též poučena otcem rodným svým, velocipédu onoho hrdým majitelem, kterak s kolem zaobcházeti. Že neradno brzditi zpětným šlapáním, jak byla jest uvykla u kol vlastních, dětských. Že k zastavení nutno páčku na řídítkách stisknouti. Páčka ta levá prý lanko ku kolu přednímu ovládá, pravá zas koleso zadní zabrzdí.
I vyrazila Ioanninka na cesty prašné, kopcovité, kamením a štěrkem hojně obdařené. Řítí se takto shůry po pěšině prudké, jež mezi domy vine se. Tu v jedné zákrutě hle, hromada písku stavebního se tyčí. Prošlápla Ioanninka pedály, jak naučena z kola dětského. Účinku na rychlosť vidno nižádného. Připamatovala si Ioanninka napomínání otce svého a páčku mačkati počala. Leč, žel! v rychlosti oné páček sobě popletla a vší silou zabrzdila kolo přední.
Stalo se tedy, že velocipéd, chloubu otce svého, do hromady písku zabodla a sama přes něj přemetem. Hrůza pohledět! Tu stroj s láskou kdys opečovávaný protiv zdi letí, tam dítě hlavou na kámen se řítí!
Nárazem strašlivým kolesa velocipédu nebohého v dvojí symbol nekonečnosti změněna jsou.
Milá Ioanninka pak, hlavou vedle kamene ohromného dopadnuvši, na dlouho zanevřela na stroje, jež toliko páčkami podivnými se ovládají.
(rofl) (rofl)
Tento příběh strašlivý o bědné ioannince hlavou v hromadě písku zapíchnuté, by zasloužil sobě na plátno zručně vypodobnit a po jarmarcích pět za doprovodu nástrojů lidových!
Nestalo se ti tehdy nic?
Ano, ba i dřevorytů by bylo možno natisknouti! 😀
Naštěstí ne, jsem dost nerozbitná. Otec nevěděl, jestli mít radost, že jsem živá, nebo vztek, že má kolo na šrot. 😀 Sledoval to ze žebříku, brousil zrovna štít. V podstatě dobře, že nespad ještě i on. 😀
Jestli chytím básnický záchvat, zveršuji to. 😀 Je pravdou, že otce mohla klepnout pepka a sbírali bytse ho pod štítem. Nu, děti a opilci mívají prý štěstí. 😀
Nebo si mohl uvrtat hlavu tou vrtačkou. (Dlouho jsem se toho brusnýho kotouče na ní bála, strašně mi připomínal cirkuli. Teď už s ním umím, ale furt ho nemám ráda. 🙂 )
Brusky, vrtačky, motorová pila. Tyhle nástroje vůbec nemusím. Když je třeba, udělám s nimi co je třeba, ale nemusím je.
Přesně! (f)
Jo jo,
na tom by se dneska dal vydělat majlant 🙂 . Ten tvůj anděl strážný asi na tebe pravidelně fasuje lázně, aby mu dorostly ubroušené peroutky.
Jo jo, stroje s páčkami… to jsme se takhle domluvili s dětmi, že oni pojedou na koloběžkách, abych já mohla trénovat na kole. Byli rychlejší (což hodně napovídá o mém neumění cyklistickém), nicméně na mne na rozhodujících křižovatkách vzorně čekali. Jedu, zahýbám, brzdím a v tu samou chvíli mi dochází, že místo páčky brzdy mačkám páčku přehazovačky. A aby toho nebylo málo, zašlapu pozpátku. Řetěz na zemi, já na zemi, děti okolo, jestli se zvednu. Zvedla jsem se. „Maminko, nesedej na to už, vážně nemusíš!“ Nasedla jsem. Od té doby děti vědí, že mám v rodině nejtvrdší palici, i když berany duc vyhrávají ony 🙂 .
Jo, proradné páčky. A děti správně pochopily!
Pochlub se, kolik šlápnutí už uděláš naráz?
Škoda slov (blush) . Ale přijde jaro příjde a možná že i pojedu (co mi zbývá, že ) 🙂 .
Maričko, to je nádherné stoslůvko! (inlove) Děkuju!