Natahuju uši – jak to, že ta pračka neždímá? Už dávno měla! Nakouknu do koupelny a pračka na mě mezi blikáním červené kontrolky vyplázne jazyk a praví: „chyba 20“. Srdce ve mě poklesne, dvacítka znamená, že ta bestie nevypouští. Já to snad budu muset všechno znovu přeprat v ruce!
Nebudu vás napínat, dopadlo to dobře. Pračka nakonec vodu vypustila, problém nebyl ani v čerpadle, ani ve filtru, ale v hadici. A já nemusela nic přepírat:)) A právě v tu chvíli jsem si uvědomila, jak dávno už jsem v ruce nic neprala! Ačkoliv je moje pračka dimenzována na sedm kilogramů prádla, umí i vyprat i malá množství hadérků v tolika různých režimech, že vlastně doma nemám nic, co bych jí k vyprání nemohla svěřit.
A to mě těší velice velmi, protože ruční praní nepatří mezi moje oblíbené činnosti a rozhodně jsem toho v ruce vyprala dost na to, abych se bez toho do konce života klidně obešla:)) Už jako malá holka jsem si musela přepírat spodní a jemné prádlo, na košilích se před praním v pračce pravidelně „odepíraly“ límce a manžety.
V létě se pralo v ruce na chalupě, tedy dokud tam taťka nepořídil starou pračku Romo – to byla najednou mechanizace! Ale protože se pralo jen za hezkých dnů, aby se prádlo dalo máchat v potoce a hlavně sušit venku, bylo takové praní spíš sezónní zábavou, než skutečnou prací. Dokonce i tehdy, když jsme tak prali hromady plen.
Opravdu vášnivou ruční pradlenou však byla moje babička – ta byla schopná přeprat cokoliv, co člověk nechal deset vteřin bez dohledu:)) Co já si pamatuju, tak nejdřív měla obyčejnou pračku, nejspíš taky Romo, potom automatickou, ale vášeň pro přepírání v ruce si ponechala. Na zahradě bylo třeba taky občas přepírat a někdo tam babičce sehnal pomůcku – takovou tu ruční pračku na kliku. Pamatuju si, jak ji občas vytáhla a přeprala v ní potřebné. Ale pořád mám dojem, že to pro ni už nebylo ono:))
Já jsem ráda, že se moje pravidelné ruční přepírání smrsklo na letní praní plavek a záchranné praní na dovolené – pokud si vyjedu na lehko. A tak se vás dnes ptám: jak často perete v ruce vy? Je to pořád běžná součást vašeho domácího pracího procesu, nebo spíš výjimečná, protože radši pověřujete i jemným praním a ždímáním pračku? Pojďme si dnes povídat o praní:))
Ucht, s ruční pračkou do muzea… před dvěma lety jsem v ní přepírala pleny. A je pořád doma v pohotovosti. Jo, my jsme fakt sto let za opicema:-) Klikotoč je bezvadný, jen z něj bolí ruce. Ne, vážně, převážnou většinu našeho neskutečně zajeteleného prádla zvládá automatka mé mámy, to bych nikdy v ruce nezvládla (dítě, kočky, psi, pracovní hadry ze dvora, civil mužskému do zaměstnání..), v ruce peru jen svoje krajkové prádlo (ke kterému maminka chová nechuť a v pračce, pokud ho uchvátí, ho systematicky ničí praním na víc, než je určeno atp.), vlnu a pár křehkých kousků. Pravidelným cirkusem po každé umísťovací výstavě je větší než malé množství várek záclonek a podložek do klecí, včetně vykartáčování zaschlého steliva předem. Aby všechno uschlo v zimě, je potřeba onen proklínaný sušák i šňůry v koupelně a několikadenní zábava může začít. V létě to řeší šňůry na terase. ( z cca max 100 klecí je 100 podložek a 200 bavlněných záclonek). To je jediný okamžik, kdy po sušičce toužím. A za nejdrsnější ruční praní považuju praní surové ovčí vlny (občas provozuju), nesmí zplstnatět, pračka se neosvědčila (a máma by oprávněně šílela). To jsou lavory a lavory vody na vymáchání, vybírání větviček a sena, odepírání jílu, pak mastnoty, nekonečné máchání.. ale výsledek je krásný. Plním s ní jen šantové a kozlíkové pytlíky kočkám a tu a tam dětské hračky, ale jednou bych z ní ráda zkusila příst.
Prosím povídejte si… já se omlouvám, vrátila se mi cholera. Jdu zalízt do postele, u která mám přistavený kýbl. Chjo.
Ale mám fotky z vernisáže výstavy modelů Heleny Fejkové, tak se máte na co těšit (inlove)
Achich ouvej, Dede. Vcera cely den az do dnesniho rana jsem ten kybl mela taky postaveny u postele – podruhe za dva tydny. SOLIDARITA (y) Ale pij neco se soli, treba vyvar nebo tak. Nejlepsi je miso – ta japonska pasta z fermentovanych sojovych bobu. Na spatny zaludek kazdopadne white, bile, blond miso. Poslu ti za par minut mejlika jak na to rychle. Mne to pred nekolika lety zvedlo z mrtvolneho stavu- byl to mysteriozni zanet slinivky.
Když je třeba praní v ruce mi nevadí, protože peru jen malé, nebo jednotlivé kusy. Stejně si furt v něčem máčím ruce, tak jsem zvyklá (pak ale „nasakuji“ ruce krémem s vysokým procentem aloe). Peru si hlavně podprsenky, protože nosím s kosticemi. Mám pračku se šnekem a nechci riskovat jejich poničení (i když vím, že se na ně prodává extra košíček do pračky). Ručne peru třeba i svetry na kterých mi záleží, nechám je v aviváži „odležet“, aby pak byly načechrané a přendám do pračky jen vyždímat. Bez pračky už bych ale samozřejmě být nemohla. Bez sušičky ano, nemám ji a nechci. Pračka mi skvěle ždímá téměř do sucha a věším ven na šňůry. To mohu dělat celoročně (jen v zimě musím věšet dopoledne, aby to stačilo uschnout). Pračka mám velkou kapacitou, cyklus trvá asi půl hodiny, tak peru, až když je prádla dostatečná hromada. V zimě – vzhledem ke krátkým dnům – jen jednu várku. V teplém počasí dvě i víc (bílé, barevné, povlečení), ta první várka vždy stačí na šňůrách uschnout, než se dokvrdlá druhá. Pro případ, že se nečekaně přižene bouřka, nebo v zimě nestačí prádlo uschnout – dosouším v domě na velkém rozkládacím sušáku (dovezený – ještě s jedním menším – z Německa, miluju je, tady se takové neprodávají).
Martine – moc zajímavý včerejší článek !
Nevim, Maricko, nevim. Rozkladaci susak ma nasa mama, i kdyz s trochou vynalezavosti by se ji do bytu susicka vlezla. Za tu dobu, co jsem tam u ni ted dost dlouho byla, jsem si vuci jejimu susaku vypestovala tezkou averzi. Furt to v te kuchyni zavazi; kdyz se nas seslo vic lidi na jidlo nebo kafe, a susilo se pradlo, tak malinka babicka si pricinlive dala talir na linku, jen at my deti posedime. :O Coz znamenalo skatule hejbejte se, protoze „deti“ uvolnovaly babicce misto u stolu, a obcas se nekdo spatne vyjadril o susaku. Anebo vytahovat z trouby tezky pekac s husou, s nalozenym susakem za zadkem a vedomim, ze kdyz se spatne narovnam, tak se asi poliju horkym sadlem. A pritom u mamy se pere hodne, protoze synovec, ktery s ni bydli, posiluje a sportuje.
Cimz netvrdim, ze svou susicku doma pouzivam furt. Kdyz je pekne, tak susim venku – mam rada tu venkovni vuni na pradle. Ale nemohla jsem to, krome vikendu, delat, kdyz jsem pracovala.
No, nechcem byť hnusná, ale čo tak odložiť veľké prádlo na deň po „rodinnej sešlosti“ 🙂
yetti s těma sušákama to moc nejde. člověk může vyprat jenom jednu menší várku, víc se na to nevejde, pak to tam den nebo dva visí, a hromada dalšího prádla nebo ložního je pořád ve frontě.
Taky mám některé podprsenky s kosticemi. A už se mi stalo, že při praní kostice vylezla, prolezla bubnem a zapíchla se někde pod ním (nedala jsem podprsenku do košíčku!). Dělalo to příšerný randál a musela jsem volat opraváře. Snažil se ji zachytit skrz buben pinzetou, ale nepovedlo se, takže musel odmontovat dno a ponořit se do toho. Říkal, že je to běžná závada, že to řeší často :-).
Prvá pračka, kt.sme mali bola vysoká valcovitá s porcelánovou „šroubou“ vovnútri (názov si už nepamätám). Sranda nastala, keď sa prádlo namotalo na šroubu – pračka sa musela vypnúť a prádlo odmotať. Dalo sa v nej prať aj postelné prádlo, ale to nebolo v zime kde sušiť, tak sme ho právali vo veľkej prádelni. V lete sa sušilo vonku pred činžiakom, chlapi z miestnej fabriky vyrobili držiaky pre seba aj príbuzných, naťahali sa drôty a sušilo sa o 106 🙂 . Zaujímavé že prádlo nikto nekradol. Až na jedného úchyla, kt. kradol dámske nohavičky a podprsenky. Toho ale ulovila VB a išiel na pár rokov do basy.
Potom sme sa odsťahovali do domu a po starej mame sme okrem domu zdedili aj takmer nepoužívanú Tatramatku ( starká zastávala ničím nepodložený názor, že pračka ničí dom (fubar) ).
Keď sme sa nasťahovali znovu do činžáka, mama prevzala kľúče a správu nad prádelňou a tak sme právali tam. Bolo to pohodlné – pračka si sama nahriala vodu, teplá voda bola privedená aj ku kamenným pláchacím vaniam (nebolo sa treba máchať v studenej vode) a ždímačka bola veľká na nožnú brzdu. Sušilo sa na logii, alebo v sušiarni. Tam bol aj mangel. Čo som z duše nenávidela a nenávidím dodnes je naškrobené posteľné prádlo 🙁 .
Moja mama sa v tom priam vyžívala, a ľahnúť si u nás do čerstvo prevlečenej postele znamenalo ako ľahnúť si medzi 2 dosky.
Keď mama ochorela a nemohla už vykonávať svoju „funkciu“, vyhodila som starú Tatramatku a kúpila Whirlpoolku s plnením zvrchu. Ako ináč, do miniatúrneho umakartového činžákového jadra by sa mi iná pračka nevošla.
V rukách periem len príležitostne, napr. keď sa niečím pocákám a treba to predprať. Niekedy ani to nepomôže. Rekord drží šťava z varenej klobásy, kt. ma ostriekala, keď som ju chcela nakrájať. Farba z trička pustila, ale červené mastné švrny NIE 🙂 .
Ahoj Yetti, nestezuj si na skvrny. Podle mne jsou v Evrope praci prasky vyrazne lepsi/efektivnejsi, nez v USA. Opet jsem si to overila, kdyz jsem ted byla u mamy. Ja mam schopnost se v kuchyni dost zaprasit, tu mastny flek, tu cmouha od papriky… A ty fleky zde fakt dobre nevyperu, I kdyz na to davam ruzne predpiraci pripravky. Ale u mamy s Persilem to vsechno sjelo – a to mama ani nepere na prilis vysokou teplotu. Tak jsem se po navratu domu zlomila a nedavno jsem objednala pres Amazon skatuli Persilu – v krame to nevidim. Levne to teda neni, ale udajne zas staci malo. A komentare americkych spotrebitelu jsou velmi pozitivni. Jeste jsem nezkusila, protoze dojizdim predchozi prasek.
Hani, mastnota se nejlépe vypere, když tu mastnou skvrnu natřeš jarem nebo jakýmkoliv saponátem na ruční umývání nádobí a necháš působit. Obvykle hodím do koše na prádlo a dál se nestarám, jen pak víc pění pračka při praní 😉 . Mastné skvrny obarvené rajčaty nebo paprikou (karotenoidy) jsou bohužel téměř neodstranitelné, mastnota sice zmizí, barva jen zesvětlá.
Milé dámy, ja mám s tou paprikovou farbou aj iné neblahé skúsenosti, napr. umiešajte si v plastovej miske (akejkoľvek farby) pomazánku, od červenej farby ju už neumyjete. 🙁
Na to trochu pomáhá tu misku natřít olejem, nechat působit a pak umýt neředěným jarem.
Jo, Ivo, to vim, ale ne dusledne to delam. (fubar)
Jo, Yetti, tak na to uz mam specielne vyclenene plastove misky, ktere od rajcat nebo papriky zcervenaly. A dik, pripomnela jsi mi, ze si NUTNE musim udelat budapestskou pomazanku. Privezla jsem si z Olomouce spoustu fantasticke madarske papriky z takoveho moc sikovneho korenarstvi.
proti zabarvení misky je jediný recept, nemíchat v plastu. Vždyť porcelánové, skleněné nebo nerez se bezvadně umývají
Přesně tak.
No, ono najlepšie sa čerstvo kvapnutá mastnota vyperie, keď ju hneď po kvapnutí zaregistrujete, a okmžite ju NASLINÍTE. A to poriadne. Ľudské sliny totiž obsahujú enzímy, kt. sú schopné tuky rozkladať.Ale keď vás ocáká zodpovedná klobása, tak žiadne slinky nezaberú 🙁 .
A vidíš, toto som nevedela. Dobre sa hovorí, viac hláv, viac rozumu. Moja prieteľka Anka zasa hovorí, že najlepší čistiaci prostriedok na koberce je pánsky holiaci krém. Musím vyskúšať !!!
Nikoliv, na mastnotu je super věc žlučové mýdlo. Namydlit, a pak strčit namydlené do pračky a normálně vyprat.
Matyldo, co je zlucovy mydlo?
To se tady prodává, je to z býčí žluči .. http://www.akcniceny.cz/detail/zlucove-mydlo-na-skvrny-dr-beckmann-695615/
Kupuju to v drogerce.
A sakrys… Uz zas vim, co mi maji z domu poslat. (inlove)
hanko já používám persil, opravdu s ním mám nejlepší zkušenosti. na tmavé prádlo třeba persil gel ať na něm nejsou stopy po prášku, ale na světlé i barevné používám tablety nebo prášek, a taky přihodím a scoop of vanish powder pokud peru chrisovi košile nebo moje uniformy, a nebo když vím že jsou tam skvrny.
Ruční praní a „přepírání“ je i moje noční můra a pokud možno se bez něho i já už navždycky obejdu. Když jsem byla malá, pračky v domácnostech ještě běžně nebyly. Z dětství si pamatuji v koupelně věčně kýbl nebo plastový dřez s namočeným drobným prádlem, které maminka vždycky po pár dnech „přepírala“. Vždycky jsme měli malou koupelnu, takže to znaměnalo ty kýble věčně někam přendávat. Nenáviděla jsem to. Když se na trhu objevily pračky, maminka bohužel tvrdošíjně žádnou nechtěla. Vždycky jsme bydleli v domě s prádelnou, takže drobné se přepíralo ručně a velké se hromadilo a jednou za čas se šlo do prádelny. Jen jsem trochu odrostla, tak maminka pochopitelně chtěla, abychchodila s ní a pomáhala jí (táta se nikdy neúčastnil). Já to nenáviděla. Znamenalo to nazout gumáky (protože pračka i ždímačka se vypouštěly na zem), uvařit hrnec škrobu, vzít klacek na vyndavání prádla z bazénu a z pračky. Večer před praním se prádlo namočilo v prádelně do kameninového bazénu. V prádelně byla velká bubnová pračka, kde se v jedné mýdlové vodě postupně pralo bílé a po něm barevné prádlo, bazén na máchání a pak velká rachotící ždímačka s nožní brzdou. Když bylo vypráno, vzaly se haldy mokrého prádla a z přízemí se jelo do sedmého patra věšet do sušárny. Jako starší jsem se tomu snažila vyhnout, jak to šlo (to ode mě bylo ošklivé), a přesvědčit maminku k pračce. Nakonec si koupila malou vířivku, ale ta stačila právě tak na to drobné prádlo. S velkým se chodilo pořád do prádelny. Když jsem se odstěhovala, první, co jsem si opatřila, byla malá vrchem plněná tatramatka, i když to znamenalo vystát šílenou frontu v kovomatu. Maminka už neměla pomocníka a byla poslední v domě, kdo používal prádelnu, tak se konečně nechala přesvědčit a koupila si tu samou malou tatramatku. Obě dvě jsme ji měly léta, mně odešla předloni po pětadvaceti letech, maminka ji měla až do smrti, tedy o rok déle. Když jsem letos vyklízela její byt před rekonstrukcí, tak ji teprve odvezli pryč.
V ruce neperu skoro nic, i jemné dávám do pračky do takového toho obalu na jemné prádlo. Jen vlněné svetry a pár hedváných kousků peru v ruce, ale to je jen zřídka.
Jako dítě jsem ráda prala 🙂 , mám fotky, jak pevně rozkročena peru na maličké valše. Nedá se říct, že bych si to přímo pamatovala, byly mi tak 3 – 4 roky, spíš o tom vím z těch fotek. O pár let později jsem dostala malou pračku, která byla doopravdy funkční, tu už si pamatuju. Prala jsem na terase, pro vodu jsem chodila přes předsíň a kuchyň do koupelny a byla jsem peskovaná, že cákám na zem a dělám mokré šlápoty. Takže už od dětství jsem byla pro mechanizaci 🙂 a toho se držím dodnes.
V ruce peru jen velmi choulostivé kousky, jako teď třeba mám dvě háčkované vestičky s velkými oky, zvlášť ta jedna vypadá víceméně jako síť, tak ty bych do pračky nedala (i když možná by se jim nic nestalo, ale zkoušet to nehodlám, mám je příliš ráda).
Naprala som sa v rukách dosť, kým som sa ešte sťahovala z bytu do bytu a kým som našetrila na novú práčku. Tá mi vydržala 17 rokov a poslednú jeseň som ju poslala do večných lovíšť a kúpila si pračku so sušičkou (kombinovanú v 1 stroji), hlavne preto, že v mojom tmavom prízemnom byte prádlo strašne zle schne (balkón nemám) a plesnivé steny boli posledná kvapka, čo rozhodla – chcem aj sušičku. Trochu som sa toho bála, ale teraz si ju neviem vynachváliť.
Ale táto téma vo mne vyvolala aj živú spomienku na krásnu prvorepublikovú práčovňu mojej babičky. Babička bývala v jednom z mestských dvorov, typických pre naše mesto. Z ulice sa vošlo spoločnou bránou do malého dvora, obkoleseného domami, niekedy prízemnými, niekedy poschodovými – pavlačovými. Na dvoroch sa žilo – hrali sa tam deti, vešalo sa prádlo, pestovali sa rastliny, susedia posedávali, klebetili, hrali karty. Boli tam spoločné záchody (až 2 na 5 rodín 🙂 ) a spoločná práčovňa. To bola tmavá miestnosť v rohu dvora, kde na betónovej dlážke stál veľký kotol na vyváranie (dodnes si pamätám vysoké modré plynové plamene pod ním), vaňa na pláchanie a vrchol techniky – bubnová žmýchačka. Pralo sa teda prakticky v rukách všetko, len tá žmýkačka to trochu uľahčovala s veľkým prádlom. Babičkin dvor ešte stojí, ale obyvatelia dvora vymreli, domy spustli a za starou známou bránou je parkovisko.
Mám dojem, že jsem v životě nic ručně nepral – vždycky se o mě starali 🙂
Ale pračka, kterou teď mám, má takovou nepříjemnou vlastnost: když je v ní málo prádla, tak odmítá ždímat. Ostatně na to ten světový výrobce v návodu nenápadně upozorňuje. A slyšel jsem, že to dělají i některé jiné pračky. Takže se mi už několikrát stalo, že jsem musel vytáhnout mokré prádlo, ručně vyždímat a dát zpátky do pračky, která pak už nepříliš mokré prádlo ochotně vyždímá.
Máte někdo podobnou zkušenost?
naše pračka nemá ráda když je tam jeden kus, třeba osuška nebo si všechno naleze do jednoho povlaku na peřiny, tak potom asi že se ta váha nedá rozložit při ždímání tak pračka protestuje
Ano, to je ten případ. A co děláte? Pomůže právě to ruční ždímání. Tatramatce to nevadilo 🙂
Tak toto je téma!
DOma jsme měli pračku snad vždy. Jako úplně malá si pamatuji takovou tu mechanickou s vrtulí, ale když se máma vrátila z Ameriky, tak jedna z prvních věcí, které se opatřily, byla z Tuzexu automatická pračka SIemens. S tatínkovou pomocí a náhradními díly z jiné vyřazené Siemensky nám vydržela 21 let, čili celou normalizaci. POté oděšla „na hlavinku“. Prostě se jí začaly přecvakávat programy tak, že měla předepráno, vypráno včetně vyvářky i vymácháno během dvou minut. No, ještě pro jiné účely posloužil motorek, ale pračce byl vystrojen pohřeb a nebylo vůbec jednoduché ji nahradit.
Jenže pračka nebyla v našem Domečku. Tam dlouho ani nebyla zavedena voda, protože nám do domečku chtěli nasadit nájemníka s odůvodněním, že tam nebydlíme. Tak jsme Domeček naschvál drželi v pněkud primitivním stavu. Nám to nevadilo.
Jenže jednou se sešla situace, kdy v Domečku byla má tehdy již hodně nemohoucí babička, která bohužel po každé noci potřebovala přeprat minimálně prostěradlo a noční košili, občas i cíchy. Do toho mi má švagrová svěřila na týden svou 4měsíční dceru a všichni včetně mé mámy odjeli na promoci její sestry. Bylo mi 18 let a najednou jsem měla v domečku na starosti babičku se značnou spotřebou prostěradel (dnešní podložky a pleny pro dospělé neexistovaly) i malou holčičku se značnou potřebou jejích vlastních látkových plen. Vodu jsem tahala ze studny, denně zatápěla pod kotlem a vyvařovala velké prádlo. Do toho samozřejmě vaření zvlášť pro babičku a zvlášť mléka pro mimino na dvou plotýnkovém vařiči. Asi jediná klika byla, že bylo léto a prádlo dobře schlo. Ale zážitek to byl celkem nezapomenutelný.
Ruční praní je hobby mé maminky, ta dokonce vytahovala dlouho ležící prádlo ze skříně a přepírala. Dokonce se tím uklidňovala, hezky si u toho zanadávala a bylo.
Když jsme se s Bimbem vzali, neměl zrovna velkou oděvní výbavu. Přišel z práce, sundal špinavou košili a dal ji do prádla. Tatínek ho poprosïl, jestli by neskočil pro pivo, tak na sebe hodil tu jedinou druhou a po nákupu ji zase sundal, neb jsme se večer chystali do vinárny. Maminka si přepírala v koupelně a když se šel Bimbo oblékat, košile nebyla. Máti sebrala všechno na co přišla a bylo.
Já začínala s malou pračkou KLAD, měli jsme jednu doma a druhou na chalupě a prala báječně. Proti automatce jsem pořádala přednášky o škodlivosti pro prádlo do té doby, než jsem ulehla se silným zánětem vaječníků a Bimbo poprvé a naposledy pral velké prádlo. O vyprání asi ani nešlo, pračka makala parádně, ale dvojí máchání ve studené vodě ho dostalo. Hned druhý den šel koupit pračku.
Já jsem leta prala v ruce košile a spodní prádlo, dneska už jen bílé spodní a košile
Ruční praní nenávidím, jako děcko jsem musela prát smradlavé fusekle (otcovy). Pračka vypere vše, ponožky, kalhotky, podprsenky…Neumím si představit prát ručně propocené košile, jednou nebylo zbytí a musela jsem nějakou „nóbl“ narychlo vyprat a stejně se mi zdálo, že furt smrdí potem.
Vzhledem k tomu, že se u nás pralo v ruce hodně, nemám s tím problém. Jinak Bimbo se naučil, že vše se nosí jen jeden den a po letech drilu mu potom na puťáku vadilo si vzít spodní prádlo druhý den.
Ale jó, u nás se taky nenosí nic druhý den, ale když jeden sedí třeba čtrnáct hodin v přetopeném open space, kde není možnost větrat, protože jsou tam tací, kterým je zima i při 28 stupních, tak prádlo opravdu zapáchá. Antiperspirantům navzdory…
Praní v ruce jsem si teda užila! Když se narodili synové (jsou rok a půl od sebe) automatka byla nedostupný přepych. Pleny jsem vyvářela na sporáku v hrnci a máchala ve vaně. Miniroma sloužila na běžné praní. Velké prádlo jsme prali v panelákové prádelně a taky to byla pěkná fuška! Když chodili oba kluci do školky a já do práce, rozbila se Miniroma. Oprava tehdy trvala asi čtrnáct dní a v té době jsem všechno běžné prádlo prala v ruce v panelákovém umyvadle! Již nikdy víc! Pak jsem konečně uspořila na Tatramatku.Sice skákala po celé koupelně, ale prala SAMA! Teď mám Indesitku, ale taky už dosluhuje. Odmítá sama napouštět vodu, ale ještě pere. Tak už zase šetřím na novou. 😀
Automatická pračka byla první věc, kterou jsme si koupili di domácnosti, byl to mustang Tatramat, ale vydržela dlouho, občas se vyměnily dráty ke spirále a jela bez problémů dál.
Jinak mám dobrý tip na tu ruční pračku – podařilo se mi ji koupit na Aukru a používám ji na míchání hlíny na kytky a sazenice.
Milá DEDE, v ruce jsem naposled prala na táboře jako dítě.
Jinak od narození prvního syna mám automatickou pračku. Začínala jsem skákavou Tatramtkou s horním plněním. Vydržela léta letoucí. Pak jsem měla Whirlpoolku a teď mám Elektroluxku a s tou jsme nadmíru spokojená. Jak píšeš výše, má různé programy a to i na malé množství prádla.
Ještě chci podotknout, že ač nemám ráda žehlení prádla, tak věšení mě baví. Je to krásný pohled na čisté pověšené prádlo na šňůrách. Ještě hezčí by byl na vlající prádlo na šňůrách na zahradě, ale tou bohužel nedisponuji.
Míša
Jelikož jsem v počátcích manželství bydlela v pavlačáku s malou koupelnou, automatka se nevešla a měli jsme miniromku. Takže ohřát vodu, postupně házat do pračky, máchat ve vaně a nakonec nacpat do malé kulaté ždímačky, kterou jsem strčila pak do vypuštěné vany, páč vypouštěla kratičkou hadicí na podlahu. Tak jsme prala ještě plínky pro Kačku- jednorázovky teprve začínaly. O dva roky později už jsme pro Kubu kupovala jednorázovky mnohem častěji, ale stejně jsme prala pleny, ovšem v jiném bytě a v automatce.
Přepírání v ruce- pamatuju a už nikdy víc. V pubertě se nosily bílé ponožky ke všemu, jenže věčně byly jako čuně a musely se „odeprat“. Jak já jsem to nenáviděla. Ruční praní bylo zábavné jen na táboře, jak popisuje Karakal.
Dneska radši všechno hodím do pračky na příslušný program a pak do sušičky. Její využití má pro mě jednu obrovskou výhodu- přestal mi plesnivět dům.
Matyldo, ano! připomnělas mi hrůzy bílých ponožek, mýdla a kartáčku (chuckle)
Jinak s plesnivějícím domem – náš sice neplesnivěl, ale prádlo v zime schlo zoufale pomalu a člověk se pořád někde přerážel o sušáky. Zlatá sušička!
A taky zlatá šňůra na zahradě… ale to nejdřív musí skončit doba bahnivá.
Suším na půdě a nic mi neplesniví. Ale je fakt že moje pračka má celkem hodně ždímacích otáček, takže už to moc nechce.
No, my máme domů s málo šikmou střechou, takže půda se skoro nekoná. Ono na jižní Moravě se s přívaly sněhu nějak nepočítá… 🙂
Ale sakra dům s málo šikmou střechou… a to je teprve ráno.
matyldo taky jsi mi připoměla. bílé ponožky musely být, a musely se tenkrát předpírat. namydlit, vydrhnout, namydlit znova, ó to byla otrava.
teď když peru světlé prádlo, vždycky tam k persilovým tabletám hodím i lžíci vanish powder
Matyldo, tos mi připomněla tu malou kulatou ždímačku, měli jsme ji doma taky. Měla tři velké černé gumové přísavky, máma ji vždycky „přisála“ do vany. Při ždímání se klepala tak zuřivě, že se musela držet.
Když se tam to prádlo rovnoměrně rozložilo, klepla se o dost míň, ale držet se musela stejně. Babička ji měla v prádelně v domku, kde se voda vypouštěla na betonovou podlahu. Dodnes trpím utkvělou představou, jak mě ždímačka honí po prádelně. 🙂
Přemýšlela jsem, co zajímavého napsat na téma praní prádla. A vzpomněla jsem si na letní tábory. Pokud byl dvoutýdenní, tak dříve či později došlo na hromadné praní prádla. Vždy pral jeden oddíl, byl na asi nějak udělaný pořadník. V budově zázemí (ano, dokonce tam byla jedna zděná trvalá budova) byly uložené plechové vaničky a valchy a každý měl povinnost si pod dozorem vedoucí přeprat potřebné. Každý měl s sebou mýdlo s jelenem a dřel nebohé prádlo na valše. Poslední máchaní bylo v potoce. Předtím se to párkrát promáchlo v té vaničce a bílou vodu jsme vylili do rákosové bažiny (dnes vím, že to bylo ideální místo, přírodní čistička), ale nějak nám to takhle nešlo vymáchat uplně, tak jsme došli k lávce přes potok, na ní dali věci, naskákali do potoka pod ní a máchali. A to byla ta pravá zábava! Pouštěli jsme kousky prádla po proudu a pak je honili. Mokré prádlo jsme po sobě házeli. Bylo u toho šílenýho jekotu a vedoucí měli jeden den klid od vymýšlení zábavy.
Ano Karakal, mám ten obrázek živě před sebou! Když chceš v létě děti zabavit, pošli je prát – ale pokud možno jen postradatelné kousky (rofl)
Dobře si pamatuju svoje dětské nadšení, když jsem si přepírala u potoka prádlo a s jistou vizuální představou, že se do toho prádla má mlátit, jsem položila tričko na kámen a bušila do něj druhým (wasntme) To, že jsem ho zabláceným kamenem ještě víc ušpinila by vadilo míň než ty díry, které jsem tak efektně vyrobila 😛
Checht – měla jsem jako dítě přesně stejný nápad (akorát nezařvalo tričko, ale kraťasy). A teprve teď, když jsi mi to připomněla, jsem začala hledat, jak to s tím tlučením je vlastně správně (měla jsem nějakou teorii, ale nebyla jsem si jistá).
Teta pere ručně bez váhání, i velké kusy prádla, a bere si na to instalatérský zvon, o čemž jsem jinak neslyšela. Ale prý to funguje skvěle.
Kaa, teď jsi to zase připomněla ty mě – ano, zvon! Babička s ním prala běžně, já jen v zoufalství (chuckle)
Takže potvrzuju z vlastní zkušenosti – funguje to… babička měla speciální prací zvon, velice čistý a vonící mýdlem 🙂
Kde jsi sehnala obrázek ruční pračky : My jsme ji měli na půdě do předloňska. Když jsme dělali střechu tak se to vyklizelo a můj ,,aktivní“ švagr ze všeho nejdřív rozřezal dřevěnou pračku tzv. kolíbačku a potom rozbil do sběru tuto hliníkovou ruční. Mě málem trefilo. On je velmi pracovitý hlavně ale když mě může naštvat. To by bylo na delší stěžování ale to není tady třeba plevelit.
Úplně čiročirou náhodou byl předevčírem na jiném webu tenhle odkaz na muzeum ve Svitavách. Prací technika všeobecně: http://www.muzeum.svitavy.cz/sbirky/praci-technika/35-1/
A pračky, ždímačky a odstředivky zde: http://www.muzeum.svitavy.cz/sbirky/pracky-zdimacky-odstredivky/453-1/
P.S. V tom prvním odkaze se vždy klikne na příslušný obrázek.
P.P.S. Jakou jste kdo měli?
Maruško, což takhle jednou při velkém úklidu vyhodit toho švagra? Ani byste ho nemuseli rozbíjet nebo rozřezávat 😛
A celkem nepochybuju, že tě chtěl naštvat, protože když se tohohle chceš dnes zbavit, tak to nejdřív nabídneš muzeu… oni shánějí předměty z dvacátého století. To vím.
dede u mě to samé. pračka vypere velké i malé množství, má programy ruční praní a delikátní, můžu nastavit teplotu i ždímání, a v ruce jsem nic neprala už roky a rozhodně mi to nechybí. taky bych chtěla pochválit další úžasnou technologii – sušičku. pronajatý domeček je malinkatý a sušit prádlo od konce léta do jara když nemohlo ven na sluníčko bylo docela drama. sušák překážel buď v kuchyni nebo v obýváku, dva dny trvalo než to uschlo, a rozhodně nešlo vyprat třeba tmavé a světlé v jednom dnu protože to nebylo kam dát. úplně nejhorší byly letní dny kdy venku lilo ale bylo moc teplo na zapnutí topení, aby to uvnitř aspoň trochu rychleji uschlo. sušičku jsme dostali jako svatební dar a jsem tak šťastná, že ji mám. usnadnila mi život opravdu moc.
Wendulko, taky mám sušičku a nedám na ni dopustit 🙂 Jsou vedle sebe s pračkou a hlavně při víkendovém praní pilně bok po boku pracují a já mám vždycky dětinskou radost, jak jim to jde a jak mi šetří práci (blush)
Ou Dede…doma v ruce opravdu ne, na cestách to někdy jinak nešlo, ne vždy byl v dosahu komfort. Pěkně škopek, mýdlo, na sebe něco s krátkým rukávem i nohávem, a makej, jestli chceš chodit v čistém. A nebavilo mně to velmi výrazně. 🙂 Co si dělám doma sám ručně, je prací prášek, vyjde na pár korun a v pohodě stačí na věci ušpiněné běžným nošením, nijak extra zprasené. Na ty věci, co jsou extra zprasené, mám v záloze prášek kupovaný, protože ten domácí přeci jen na tom není s účinností tak dobře. Aviváž tam neliji, na to mně neužije.
Prosím o návod na ten prášek, dík předem.
Prášek děláš z mýdla nebo nějak jinak? 🙂 Zajímá me to stejně, jako Aidu (wave)
Stejně jako všichni, tohoto návodu je plný internet. Natrouhám si mýdlo na jemno (já mám zásobu olivového), smíchám se sodou (na praní, ne s jedlou) jedna ku jedné a kdo chce vůni, nakape tam nějaký esenciální olej, to ale moc nedělám.
Aha, tak to nic, to znám, myslela jsem, že to bude něco jiného. No a navíc nemáme zdroj olivového mýdla, což je asi problém nejpodstatnější – při jeho cenách v obchodech by se to kapku prodražilo. Tak to už radši komerční bezfosfátový prášek, občas se dá v akci sehnat docela levně.
P.S. Dědeček s babičkou si svoje vlastní mýdlo na praní vařili, naposledy někdy z kraje 80. let, než dědeček zemřel, rozpis ale bohužel zmizel někde v hlubinách času. Pak už používali jen sodu a škrob, víc nic. Jo a velké prádlo, to byla věc, celodenní záležitost, oprávalo se tuším v pondělí (protože vždycky v pondělí měl dědeček – řezník – zavřený obchod).
P.P.S. Aviváž taky nepoužívám, už léta, nevidím důvod.
U nás olivové mýdlo není nejlevnější, to je fakt, já jsem ho zdědil krabici a počítám že ho mám ještě tak na dva roky.
Místo olivového mýdla lze do receptu použít mýdlo s jelenem. Je to odzkoušené a funkční.
Ano to je pravda, plánuji na něj přejít, až mi dojde oliva.