„Prosím tě, mysli. Máš opravdu všechno? Doklady, peníze, mobil, foťák, nabíječky, Patrikovo jídlo a flašku na vodu… hlavu…“ Děláme poslední kolečko Domem, Patrik už sedí v autosedačce a my se snažíme na poslední chvíli zjistit, co bylo zapomenuto. Protože prakticky vždycky se něco najde.
Nic nenacházíme, takže obejmout, pusu a mávat! Martin veze kluky na letiště a já si říkám, že by? Že by tentokrát měli opravdu všechno? Už jsem málem žasla nad tím, že svět se změnil, ale pak se ukázalo, že je všechno při starém – jen mi trvalo celý den, než jsem našla v garážové lednici všechny ty laskominy, které chtěl Andy dovézt domů:))
Mám dojem, že minimálně v naší rodině je zapomínání věcí u babiček naprostou klasikou. Dobře se pamatuju na odjezdy ze Dvora Králové. Babička s dědou bydleli ve druhém patře starého činžáku, a když jsme odjížděli, babička vždycky mávala z ložnicového okna a my jsme vždy, ať jsme spěchali jakkoliv, mávali zpět. A často nejen mávali.
To se v okně ukázala babička a volala: „Nechali jste si tu bundu! Svetr, sešity, klíče, tramvajenku, svačinu… prostě cokoliv, co nám od ruky odpadlo. Další vývoj záležel na charakteru zapomenuté věci. Bundy nebo svetry babička házela z okna, klíče taky – zabalené do kapesníku nebo hadru:)) Pro jiné se muselo sprintovat ty dva patra zpátky.
Později jsme my odjížděli od našich nebo od Martinovo rodičů a také zapomínali. A naši říkali stejné věci, jako kdysi babička a stejně prohledávali při našich obvykle kvapných odjezdech byt, aby se věci nacházely až v době, kdy už nemělo cenu se pro ně vracet. No a jak je vidět, uběhlo pár let a ten, kdo obíhá Dům a hledá potenciálně zapomenuté věci, jsem já.
Ovšem nemusím se proto cítit zbytečně babičkovsky, protože jsem zjevně ještě neztratila ten správnej švunk coby osoba odjíždějící. To jsem před nedávnem odjížděla od taťky, před domem zvedla oči ke čtvrtému patru a zamávala. Taťka s Bertíkem sledovali, jak odemykám auto, nasedám, startuju… a vypínám motor, vystupuju a divoce mávám. Okno se otvírá a já volám: „Tati, nechala jsem si u tebe mobil! Jdu nahoru, jo?“
Když vystupuju z výtahu, už na mě otec můj rodný čeká a podává mi mobil. Děkuju a chci utíkat zpátky, když se mě náhle zeptá: „Co myslíš, pojedeš sem ještě jednou?“ A poťouchle se na mě usmívá. Zarazím se. Co ještě můžu postrádat? Slitoval se nade mnou a otvírá dlaň druhé ruky… a na ní jsou moje hodinky a prstýnky. „Aha!“ svítá mi. Vždyť já jsem vařila a při tom nesnáším mít cokoliv na rukách. Radostně si vše navlíkám a dávám taťkovi pusu. Ty by mi moc chyběly!
Když podruhé absolvuju mávání, startování, loučící zablikání a konečně odjíždím, jsem najednou tak nějak nečekaně spokojená. Možná je to velmi hloupý rituál svědčící o nepozornosti, ale je to svým způsobem rituál, který pro mě znamená, že je to pořád někdo, kdo na mě dává pozor a říká: „Ta holka jednou zapomene i hlavu!“
A tak se dnes ptám: Jak se zapomíná u vás? Kde v řetězci zapomínajících a připomínajících se zrovna nacházíte? A pamatujete si na opravdové zapomínací průšvihy? (Jako třeba u nás, když se posílaly ze Dvora do Prahy maskované doklady po řidiči dálkového autobusu:))
nečetla jsem dnešní příspěvky, ale tuším, že nic podobného tu nikdo nezažil. JSEM OPRAVDU ZAPOMÍNACÍ EXPERT. POSLEDNÍ MOJE SUPERZAPOMENUTÍ BYLO ASI OPŘEDE DVĚMA ROKY, TĚSNĚ PŘED VÁNOCI. NECHALA JSEM TOTIŽ SVOJE POUZDRO SE VŠEMI DOKLADY , PRŮKAZKAMI,A PLATEBNÍM KARTAOU A OBĚ,MA MOBILNÍMI TELEFONY LEŽET V NAŠÍ SAMOOBSLUZE NA LAVIČCE, KDE SE ODKLÁDAJÍ NÁKUPNÍ KOŠÍKY. BYLO MÝM OBROVSKÝCH ŠTĚSTÍM, ŽE SE TAM NEVYSKYTL ŽÁDNÝ NENECHAVEC A NEPŘIZPŮSOBIVEC, KTERÝCH JE V OBCI HODNĚ. KDYŽ ZAZVONIL JEDEN Z MOBILŮ, ČÍMŽ PANÍ UPOZORNIL NA TO MOJE ZAPOMENUTÉ POUZDRO SKVĚLOU POKLADNÍ. TA VZALA CELÉ POUZDRO K SOBĚ DO POKLADNY A JEN ČEKALA. KDY SE VRÁTÍM. POKUD SI MYSLÍTE, ŽE MI POUZDRO CHYBĚLO, MÝLÍTE SE. JÁ V POKLIDU DOŠLA DOMŮ, UVAŘILA OBĚD A ČEKALA JSEM NA JIŘÍHO, AŽ DORAZÍ Z PRÁCE. JEHO DOTAZ, ZDA MI NĚCO NECHYBÍ, JSEM NEPOCHOPILA A TVRDOŠÍJNĚ JSEM TRVALA NA TOM, ŽE NIC N NESGHCÁZÍ. DOSLOVA JSEM STRNULA LEKNUTÍM, KDYŽ VYTÁHL OTO MOJE POUZDRO A VYLÍČIL MI KDE BYLO NALEZENO A KDO MU JE PŘEDAL. V SAMOŠCE JSEM BYLA ASI V DEVĚT RÁNO, JIŘÍ PŘIŠEL AŽ PO 16. HODINĚ. MÁM ASI FAKT OBROVSKOU KLIKU, ŽE Z POUZDRA ANI POPUS ZDRO SAMOTNÉ NEZMIZLO.POKLADNÍ JSWEM NAKONEC ZA SEBE PŘEDALA NÁLEZNÉ, PROTOŽE MI UŠETŘILA SVOU POCTIVOSTÍ OBROVSKÁ VYDÁNÍ S BLOKACÍ KARTY, A S LÍTÁNÍM A VYŘIZOVÁNÍM NOVÝCH PRŮKAZEK A DOKLADŮ.NÁHRADNÍMI ZKRÁTKA OD TÉ DOBY Z KRKUV SAMOŠCE ANI JINDE SVOJE POUZDRO NESUNDAVÁM JEDNA PODOBNÁ ZKUŠENOST JE ZA VŠECHNY.
LENKO, MĚLAS ÚŽASNOU KLIKU NA DOBRÉHO ČLOVĚKA – TU POKLADNÍ (inlove) JÁ SI TAKHLE V NORSKU V OBCHODĚ ZAPOMNĚLA PLATEBNÍ KARTU A KDYŽ JSEM PRO NI S HRŮZOU V SRDCI PŘIŠLA, TAK SE MĚ VEDOUCÍ OBCHODU JEN ZEPTAL, KTERÁ TO JE? A UKÁZAL CELÝ VĚJÍŘ! (rofl) NAŠTĚSTÍ MOJE JMÉNO TAM BYLO NEZAMĚNITELNÉ, TAK JSEM SI TÁHLA TU SVOJI A BYLA TAKY VDĚČNÁ ZA NORSKOU POCTIVOST 🙂
DEDE.JO, MĚLA JSEM OBROVSKOU KLIKU. PANÍ POKLADNÍ MI VŠAK TU ČÁSTKU, CO JSEM JÍ DÁVALA SOUKROMĚ , U NÍNECHTĚLA NIC PŘIJMOUT DOMA V BYTĚ, PROTOŽE BYDLÍ KOUSEK OD NÁS,ODMÍTLA PŘIJMOUT. NECHTĚLA VŮBEC NIC A JEŠTĚ SE HODLALA ZLOBIT, ŽE JÍ COKOLI NESU. JE TO MOC DOBRÁ ŽENA A JÁ FAKT NEDOKÁZALA VYJÁDŘIT JINAK, JAK JSEM JÍ ZA TU POCTIVOST VDĚČNÁ.
V POUZDRU BYLA OBČANKA, PRŮKAZ ZTP/P, REŽIJKA, PLATEBNÍ KARTA A JEŠTĚ TY DVA TELEFONY, NA NICHŽ OBOU BYL PAUŠÁL. NEDOPLATILA BYCH SE, NEBÝT TÉHLE POCTIVÉ ŽENY.
No, myslím, že dnešní příhoda se k tématu docela hodí, i když to nebylo tady, ale tam (tj. jinde). Naši mládežníci šli venčit, že přitom venku počkají na spolubydlícího, který si u nich nedávno zabouchl klíče. A co se stalo? Ano, zabouchli si je taky, oba dva. Takže jsem se právě vrátila z Mendláku, kde jsem dcéři na trolejbusové zastávce předala nahradní sadu klíčů a lístek na MHD (vyrazili i bez dokladů a peněženek, ještě, že měli aspoň jeden mobil). Počítám, že si to budou i docela pamatovat. 😉
Ještěže tě měli v záloze, milá Aido! 😀 Ano, tyhle příhody si pamatuješ… nejvíc v okamžiku, kdy už zase horečně prohledáváš tašku! (chuckle)
Jeden z nejhorších zvuků co znám je zvuk zaklapujícího zámku, v té chvíli víš, že nemáš klíče a že je zle a už nic nenaděláš!
Tak já jsem jednou zapomněla ve městě kolo – jela jsem něco koupit, vzorně kolo uzamkla, nakoupila, trochuse zakecala s kámošema a odešla jsem domů pěšky. Druhý den jsem chtěla jet na kole k rybníku, no a vono kolo nikde 😛 . Bylo to v době socialistické, kola k nesehnání …, naštěstí jsem to kolo nechala před místním národním výborem a příslušníkům VB se zdálo, že tam nějak dlouho stojí osamocené kolo a tak ho odnesli na služebnu. Ostuda jak blázen, ale na obhajobu – bylo mi tak patnáct 😉
Jak si potom dokazovala, že je tvoje? 😀 To mohla být další část celé legrace… (chuckle)
Tak byla jsem jediný člověk, který se sháněl po kole a měla jsem k němu klíč 🙂 .
Abych nezapomínala – protože coby správná sova vylétávám z hnízda ospalá a pěkně mžourám -, mám ty důležitý věci všechny pěkně v batohu.
Ale když si pak musím vzít nějakou jinou tašku! To je přepočítávání!
Nebo – pamatuju si, kolik kusů bagáže se mnou opouští domov. Takže to při jakémkoli přesedání automaticky přepočítávám. (Třeba: čtyři věci. Batoh, OK. Bunda, OK. Vodítko, OK. Jakási taška, OK.) Průšvih nastane, když jednu věc někde po cestě někomu předám: chvilku mi trvá, než přesvědčím chlapy ve sklepě, že počet kusů je v pořádku. (Pak se to přepočítávání totiž dostane na vědomou hladinu.)
Když se někam balím, vždycky něco zapomenu. Nejblbější byl kartáček na zuby.
No a dneska jsem nechala doma prstýnek. 🙂
Taky batoh nevyklízím. To je jediná spolehlivá metoda jak nic nezapomenout. A i s kartáčkem na zuby souhlasím, já nedokážu žít bez vyčištěných zubů, to je moje úchylka. 🙂
Prstýnek přežiješ, leda by byl pečetní a Ty teď nemůžeš zapečetit něco, co je zapečetit nutno. Upřímně, u Tebe bych se moc nedivil kdybys takový vážně měla. 😀
Přepočítávání je skvělá metoda, pokud si honem vzpomeneš, k čemu se máš dopočítat! (chuckle)
Nejhorší čas pro mě byl, když byli kluci malí a jezdili jsme vlakem. Mívala jsem dost zavazadel, oni v rukách hračky, které prostě museli mít v rukách a navíc jsem měla ještě jezevčíka. Nic a nikoho neztratit, to už byla vyšší škola mateřská 😛
Jsem jednou zapomněla dítě. Vlastní. Měly být původně čtyři, pořád proudily z auta sem tam, věkové rozpětí tři až pět let, mezitím jedno půjčené přibylo, před odjezdem finálně přepočítala, ano, čtyři, souhlasí i odsvištěli jsme.
Tu běsnou jízdu Prahou zpět už bych tedy znovu zažít nechtěla. Seděl chlapeček můj pořád na chodníku, sice nasupenej, ale bez úhony.
Abyt, myslím, že dnes jednoznačně vedeš – nedovedu si představit, kdo by tě mohl trumfnout! (inlove)
Jízdu zpět a ty pocity bych taky zažít nechtěla, brr. Ale jako historka to nemá chybu! 🙂
Ech, Dede, dodnes je to chlapečkův (je mu čtyřicet) mocný argument ve všech našich sporech. Si mě zapomněla na chodníku!!!
To JE mocný argument 😀 A poslouchej, nezávidí vnučka tak trochu, že ona zapomenutá ještě nebyla? Když má tatínek tak úžasnou příhodu? (chuckle) (inlove)
No – možná ji trošku může konkurovat argument naší Terky, která si předposlední den dovolené na Mallorce (náš první výjezd do zahraničí a jí bylo pět let) zlomila kotník při výskoku z balkonu (zvýšené přízemí) a Jenda jí tvrdil, že ji noha nebolí, jenom je rozmazlená a nechce se jí chodit. Dva dny jsem ji vláčela na zádech, abych po návratu domů ji vláčela dalších šest týdnu ještě se sádrou. Od té doby jsem chodila na chirurgii, i když si zatrhla nehet na palci, a dodnes při každé takové pitomosti slyšíme „A ani se zlomenou nohou jste se mnou nešli k doktorovi …“
A s tím zapomenutím … moje sestra jednou byla nucena roztlačit jejich starého žigula, když jim nechtěl chytnout – za volantem mužíček, vzadu dvě děti. Motor chytl a Libor v klidu odjel k našim – až v Hustopečích (bydlí v Brně) na nesmělý dotaz dětí, jestli mamka s nima tentokrát nejede, zjistil, že milou Mery nechal kdesi na silnici v Bohunicích … myslím, že když se pro ni vrátil, u nich vypuklo manželství po italsku (rofl) (rofl)
Ygo, to je úžasně ygovské vyprávění! (rofl) Myslím, že se skutečně držíš hned za abyt! (chuckle)
Víš, představuju si tu scénu s odjíždějícím žigulíkem a tak nějak tam za tím volantem vidím Svěráka a celý ten film maličko připomíná Vesničku střediskovou (rofl)
já nejčastěji zapomínám brýle 🙂 a u babičky něco Oliverkovo, včil je tam rozkládací knížka.
Olivera jsem zatím nikde nezapomněla ale zapomněla jsem, že ho mám sebou, hlavně v začátcích, kdy si spokojeně chrupkal v kočárku a matička běhala agi nebo tak něco šaškovala se psem
dneska by se velmi hlasitě dožadoval pozornosti, oběda pítí nebo prostě maminkůůůůůůůůůůůůů 🙂
No, myslím, že následujících několik let na Olího nebudeš mít šanci zapomenout, on se hlasitě připomene sám 😀 No a pak přijde věk, kdy se on bude chtít ztratit za svými rošťárnami a ty budeš hlídat, aby se mu to pokud možno nepodařilo (chuckle)
Dede, to snad není možný, to jako bys psala o nás! Jsou to zcela výjimečné případy, kdy naši mladí u nás něco nezapomenou. Většinou jsou to naštěstí věci, bez kterých vydrží do příští návštěvy u nás. Vraceli se zatím jenom jednou, po ujetých cca 50 km, kdy jsem objevila kompletní synovy doklady. A naposled to bylo kupodivu naopak – nic nezapomněli, zato odvezli Denisovo vodítko zanechané v kapse kočáru. 🙂
Jinak ze všech cestovatelských příhod vede zatím ta moje – jak jsem cestou do Hradce vystoupila jakože na přestávku v Mladé Boleslavi a autobus ujel s mojí taškou, takže taška byla v Hradci dřív než já. Tu si holky, patřičně vyšperkovanou dalšími detaily, nechaly vyprávět místo večerníčku a ačkoliv je tu už snad 2 roky, pamatují si ji dodnes. (rofl)
K tomuto ma napadla ešte jedna nie tak celkom zabúdacia historka, skôr „veliké nedorozumění“. Na jedného Silvestra sme s kamoškou cestovali spolu na chatu v horách, ona bývala bližšie, ja ďalej. Dohodli sme sa na spoločnom rýchliku, pri ktorom sa stretneme, lenže ja brzda pribrzdená som to nejak nepochopila a tak ona do toho rýchlika správne pristúpila, zatiaľ čo ja som z neho v tej istej stanici vystúpila. Bolo to v časoch pred mobilmi, takže sme sa potom pár hodín celkom zábavne naháňali cez známych, rodičov a tak (chuckle)
OT- dneska v Brně končí výstava orchidejí, můžete nakouknout aspoň se mnou: http://malcka.rajce.idnes.cz/2015_orchideje/
Matyldo, to jsou nádherné fotky nádherných kytek! Já normálně na orchideje moc nejsem (tedy na to, co se běžně prodává), ale tohle fantazie.
A ještě k orchidejím – když jsme žili v Norsku, měla jsem krásné velké východní okno, kde se orchidejím dařilo, tak mi je Martin čas od času kupoval. Jenže Marek je nesnášel – tvrdil, že vypadají krvelačně a že se ho snaží kousnout, když jde kolem nich (chuckle) Nesmysl nenesmysl… když jsme se přestěhovali do Anglie, skončila moje ěra orchidejová a už jsem k nim zpátky nepřišla. A ani nepřijdu – nemám na ně doma správné světlo, i kdybych je chtěla….
V Brně jsem na ně taky neměla okna. Ale měla jsem kastlová okna a v prostoru mezi nimi se báječně dařilo bramboříkům- kytkám našich babiček. Tak jestli máš možnost, tak to zkus 🙂
My to máme „k babičkám“ cca 50km a mezi nimi potom nějakých pět: obě mají pocit, že to je jen kousek a tak obvykle během víkendu u babiček dojde na několik přesunů, protože:“a vy budete spát oba dny u těch druhých? A přijdete teda aspoň v sobotu na oběd? A zastavíte se ještě v neděli cestou domů?“ atd.
Jo, jsem tomu samozřejmě ráda, ale někdy si větu:“Lepší, když nás chtějí vidět pořád všichni, než kdyby nás nechtěl vidět nikdo!“ musím opakovat i nahlas 😀 Protože logistika typu kdy, kam, které tašky do kterého baráku, v kolik přesun vzhledem k nějakému režimu dítka, to je zkrátka na mně a leckdy se z takového víkendu vracím utahanější než jsem vyrážela.
Takže nějaké zapomenuté věci jsou spíš pravidlem. Aspoň že to dítě jsme (zatím) nikde nezapomněli 😀
Pavčo, to co popisuješ, se mi moc líbí a tvoje mládě to jednou ocení (inlove)
Já měla babičky daleko od nás i daleko od sebe, ale je fakt, že se zase za nimi jezdilo na celé víkendy. 🙂
Ja som skôr strácač ako zabúdač a keď niečo stratím, je to definitívne stratené. Môj šéf hovorí, že je to preto, že všetko robím príliš dôkladne, tak aj strácam dôkladne. On je povahou „roztržitý profesor“, doklady, peňaženku, kľúče a pod. postrácal a pozabúdal x-krát, ale vždy sa k nemu nejako vrátili. Pamätný návrat mala raz jeho peňaženka, zabalená v obyčajnej obálke a poslaná obyčajným poštovným z rakúskej horskej chaty, kde ju zabudol na stole na lyžovačke. Nič v nej nechýbalo.
A ešte dám jednu historku môjho kamaráta, podobnú Apininej. Kamarát je tiež okuliarnik indický a raz zabudol úpne nové a dosť drahé okuliare (odľahčené sklá, titanový rám, a tak, viete si predstaviť – cca jeden priemerný plat) vo vlaku ráno, cestou do práce. Keď to zistil, vypýtal sa z roboty a poďho milé brýle hľadať. Vlak už ale nestál na hlavnej stanici, ale odtiahli ho do depa v Rači. Vybral sa teda do Rače, lenže tam tých vlakov už stálo hafo. Ako tak bezradne blúdi medzi vlakovými súpravami a hľadá koho by sa na tú svoju opýtal, zrazu vidí oproti sebe kráčať postavu s kýblom a zmetákom. Bola to upratovačka, ktorá len čo k nemu podišla bližšie, premerala si ho a vraví: „Vy hľadáte tie okuliare, však?“ A bolo to 😀
Km, moc se mi líbí ta příhoda s brýlemi, vlakem a uklízečkou – protože obsahuje dobré lidi a dobrý konec (inlove) a navíc je na představivost hodně výtvarná 😛 Já je tam mezi těmi odstavenými vagony prostě vidím 🙂
Já mám pocit, že hodnota nebo spíš potřebnost zapomenutého předmětu stoupá přímou úměrností se vzdáleností místa, kde byl předmět zapomenut. S tím se teď potýká moje ségra, protože má dvě domácnosti, Praha – Athény. Minule se jí podařilo zapomenout odsávačku (na alexíkovu rýmu), která je na vysavač a jako jediná funguje. V Athénách tuto neprodávají a ani neznají. Moje máma tady v Praze zakoupila novou odsávačku, dovezla jí do kanceláře kolegovi, který se měl sejít se ségřiným manželem na konferenci v Sofii, odsávačku si tam předali a Honzík s ní doputoval do Athén. Tam už na ní ségra čekala jak na smilování boží, protože rýma nepolevovala, Alexík v noci nemohl dýchat a tudíž zpát a ve dne pořád pobrekával…
Moc mávám Alasdairovi a přeju úspěšné hojení a srůstání! A nezavolat pomoc, to je pro mě stejně děsné, jako odjet od autohavárie. Nerozumím tomu. Jako by osobní odpovědnost byla špinavý odpad.
Kaštánku, chápu zoufalství tvojí sestry se zarýmeným chlapečkem – to už pak člověk opravdu hledá všechny způsoby! Jen si říkám… proč vás nenapadala pošta? To je proto, že i já jsem kolikrát takle mezistátně posílala věci po různých kurýrech a pošta byla to poslední, co mě napadlo:)) Tedy ono něco poslat do Norska je kapku problém i kvůli celníkům… přece jen jsou mimo EU a to je znát.
Mila Dede, recka posta je neco, pres co posilat i pohled je riskantni. Tohle byl ten nejrychlejsi zpusob dopravy, segra odletela z Cech v utery, v patek vecer uz odsavacku mela… Myslim ze 3 dny s rozsatanenym Alexikem hned tak nezapomene ☺
Naprosto chápu! (wave)
Mně stačilo pár dní s nastydlým Patrikem minulý týden – a to se Ari snažila seč mohla, aby si usmrkané štěně držela v čistotě sama (chuckle)
Nevím, jestli jsem vyprávěla o svých brýlích. Jenže ty nebyly jen tak jednoduše zapomenuté.
Poprvé jsem je ztratila v katedrále ve Freiburgu. To se mi tam vysapala celá kabelka a při sběru věcí jsem si nevšimla brýlí zapadlých pod kostelní lavicí. Jenže jsem brýle potřebovala kvůli přednáškám a mezitím jsem na příhodu v katedrále dokonale zapomněla. Takže jsem je beznadějně hledala všude i ve „fundebüro“, kde neznalá němčiny jsem si pomáhala pantomimou, abych posléze zjistila, že brýle jsou DIE BRILLE. Že mi mohly vypadnout v té katedrále mi došlo samozřejmě ve vlaku až skoro u našich hranic. I napsaly jsme s mámou, jejíž první mateřský jazyk je němčina, dopis přímo na arcibiskupství a hle za pár dní mi přišel balíček i s BRILLEmi.
Podruhé jsem byla na návštěvě u kamarádů a vyjeli jsme na malý výlet. Zajeli jsme na, jak jsme se domnívali opuštěné místo, a tak na 10-15 minut šli fotit místní přírodu. Já v domnění, že je tam pusto prázdno, jsem nechala kabelku v autě. Při návratu slyšíme ránu a sypající se sklo a následně rychle couvající auto. Když jsme doběhli, okénko vysypané a má kabelka pryč. Klika byla, že originál doklady jsem nechala u kamarádů, ale i tak to stálo za to. Měla jsem tam klíče včetně adresy na pojistce, platební kartu a další roztomilosti včetně mých již jednou ztracených brýlí. Nahlásili jsme to místním karabiniérům a řšila jsem různé blokování karty a výměnu zámků – co kdyby ty klíče prodali někomu, kdo jede do Prahy… Asi za dva měsíce mi volají kamarádi, že někdo kabelku našel, samozřejmě bez peněz, ale zato s mými BRÝLEMI a za pár dní poslali balíček, kde opět trůnily. ¨
Tak mé brýle mě mají opravdu rády a nechtějí se mě vzdát. A já je asi nechám pozlatit.
kabelka se mi nevysapala, ale vypadl mi celý její obsah. Ach jo, jak píšu rychle, klávesy se mi nějak samy zaměňují.
Apino, taky jsem postižená brýlemi – teda ne že bych je ztrácela (já vlastně moc neztrácím), já je na zcela nevhodných místech ničím.
Jednou – to byl synek malej – jsem mu na výletě ukazovala, jak funguje pumpa. Samozřejmě se to táhlo vymrštilo a rozbilo mi sklo (uznávám, že jsem měla štěstí, že to neskončilo střepem v oku).
Pak jsem na zájezdu v Rakousku brýle nějak nešikovně popadla a vysklila tak důkladně, že praskla obroučka, taky dobrej zážitek při cca 4 dioptriích… ;P
Zano, taky dobrý! 🙂 Taky jsem to zažila. Jinak já brýle často ztrácela a jen někdy nacházela, když jsem byla puberťák a měla je nově předepsané. Jednou jsem je zapomněla i před školou na živém plotě… ty se pak fakt blbě hledaly! (chuckle)
Apino, mohla bys svým brýlím říkat láskyplně Lassinky… (chuckle) Jako Lassie i ony se poctivě vrací domů!
Me takhle jednou samy od sebe praskly bryle – mela jsem je na nose, desna racha na obliceji, ja zarvala jak raneny tygr, prze jsem se lekla, praskla obroucka a sklo vystrelilo na meho byvaleho sefa cca 4 metry letelo. Tento pak s oblibou vykladal historku jak jsem se ho snazila oddelat brejlema….
(rofl) Tak brejle coby teroristická zbraň, to tu asi ještě nebylo! (rofl)
Moja priateľka Zorka si jedného dňa doma zložila bríle a potom ich za ten svet nevedela nájsť. Prevrátila byt hore nohami – bríle nikde. Nakoniec sa predsa len našli – V MRAZNIČKE 8-| .
Chi. V první třídě kdysi dávno jsem zapomněla ve škole aktovku. Přišla jsem domů bez ní a když jsme ji začali hledat byla škola už zavřená. Tak tam na mě druhý den čekala. Pak si vzpomínám, jak jsme jeli na koncert U2 a na půli cesty z jižních Čech jsme zjistili, že připravené lístky jsou pořád na stole doma v kuchyni. I když jsme vyjížděli pro jistotu dříve, tak jsme měli co dělat, abychom to i s tou vracečkou stihli. To byl tehdy fofr… Jinak drobnosti nacházíme po odjezdu vnoučat většinou taky. Ale pokud u nás nezapomenou nějaké dítě, tak to pořád jde.
Taky se to stává. Naši kamarádi měli fungl nové mimino, přijeli na večerní návštěvu zázraka ukázat a posléze ho uložili do jedné z ložnic. Po družné zábavě se zvedli a šli domů, jako obvykle. Sme je potměšile nechali a za chvíli buch buch buch, přece jsme měli sebou dítě, nebo ne? No nebyli holt zvyklí.
No páni, tak to se povedlo!
Jano, taky dobrý! (rofl)
Toro, já jednou v autě honila osobáček, kterým odjížděl Marek na jakýsi školní pobyt. Už nevím, co zapomněl, ale vlak jsem chytala v Bílé Třemešné a ta rychlost, s jakou jsem se řítila po klikatých okreskách… dnes bych to už neudělala, řekla bych 😛
Dnes mi to nedá a přidám i svou trošku do mlýna. Když jsem kdysi kvůli zvířátkům přebývala přes léto v zahradní budce, tak jse si večer svítila lampou na propan butanovou 2kg bombu. Nemám žádný jiný dopravní prostředek než MHD, tak jsem jednoho rána vezla v tramvaji prázdnou bombu na výměnu a jaksi ji v té tramvaji zapomněla. Když jsem volala na dopravní podnik, aby mi ji nechali na dispečinku, vůbec jsem si neuvědomovala dopad svého oznámení, že jsem nechala v tramvaji č.1 bombu, ještě jsem hezky dodala název zastávky na přibližný čas, kdy jsem vystupovala.Musím říct, že na rozdíl ode mě byl dispečer inteligentní a nevolal polici hned, nýbrž se mnou chvíli rozprávěl a spolu jsem se dobrali toho, co vlastně chci oznámit. Jinak musím dodat, že ta prázdná bomba se nenašla, zřejmě nás „chatičkářů“ je víc a je draho.
Chichi, Violo, mám obavu, že dnes oznámit bombu v tramvaji, asi by se s tebou dispečer klidně nevybavoval (shake)
Ovšem, že někdo sebere i prázdnou bombu… no, někteří seberou cokoliv.
Violo, dispečer byl opravdu inteligentní, jinak by tě popotahovali za nepřípustné převážení nebezpečných předmětů v MHD – viz přepravní řád, kteýr přesně toto zakazuje.
Ale historka je to pěkná, to je pravda i včetně toho, jak jsme „shánčlivý“ národ. Hodí se nám i prázdná bomba. 😀
Naštěstí ne: „Obsahem zavazadla, které si cestující bere do vozidla, může být přenosná ocelová láhev s kapalným topným plynem pro domácnost o celkovém obsahu nejvýše 10 kg…“
A zmizení bomby se, upřímně, moc nedivím. Za a je docela drahá a za b – pro spoustu lidí by mohla patřit k takové té kategorii „tenisák na ulici“ – není evidentně cenná jako doklady, aby stálo za to ji odevzdat jako nález, a přitom stojí za sehnutí.
Ono sa to zdá ako sranda, ale asi 2 týždne dozadu istý živnostník v Blave potreboval vymeniť plynovú bombu. Plynom vykuroval svoju predajňu.
Vymontoval prázdnu bombu a vyložil ju pred predajňu, kým si privezie auto. Vrátil sa asi o 5 minút a…
bomba bola preč.
Čmajzol ju nejaký bezdomovec. Ten si však nevšimol, že vchod predajne je v zábere kamery mestskej polície, preniesol bombu na druhý koniec námestia, sadol si na ňu a ZAPÁLIL SI CIGARETU.
Poliši ho okamžite zbalili a majiteľovi vrátili jeho „plombu“ (viď Ružový Panter 🙂 ).
Takže:
1. Aj prázdna bomba je dobrý predmet na ukradnutie.
2. Iný príbeh: Dlhé roky som pracovala v Železiarňach Podbrezová (ŽP). To je hutnícky podnik, kt. sa zaoberá výrobou ocele z železného šrotu. Niekedy v 80-tych rokoch sa do ŽP vozili aj prázdne tlakové fľaše od rôznych plynov. Tieto fľaše sa mali pred roztavením v Siemens-Martinskej peci (tzv. Martinke) rozrezať na menšie kusy.
Lenže, čo čert nechcel, niekto nezodpovedný do pripravenej vsádzky zamiešal NEROZREZANÚ fľašu od kyslíka.
V takej fľaši vždy zostane nejaký zbytkový plyn. A keď sa zahreje, tak sa rozpína. Do taveniny teplej asi 1500 C vhodili takúto fľašu. Fľaša vybuchla, pec praskla, tekutá oceľ sa vyliala a „Zachráň sa kto môžeš“.
Tým som chcela povedať to, že manipulácia s plynovými bombami je nebezpečná, aj keď sú prázdne.
A pre zlodejov nič nie je sväté.
MLP si kdysi dovezl na kolej starý, už notně sešlapaný a vyšisovaný koberec. Jak tento vypadal po roce v pokoji obývaném třemi kluky a nespočtem návštěv asi ani nemusím popisovat. I přes to si ho, když MLP kolej opouštěl, spolubydlící chtěl nechat a vzít do jiného pokoje. Společně ten humus srolovali a vyndali na chodbu, že to tak za deset minut přestěhují. Během chvilky nebylo co stěhovat – ale zlodějíček se po rozbalení možná dost divil 😀
Yetti, to s pecí a bombou je dost děsivá příhoda! Martin se mi mi jiné profesionálně zabýval bezpečností nebezpečných provozů a mám dojem, že při čtení o vybuchlé peci by ho nejmíň rozbolely zuby, protože takové věci se prostě stávat nesmějí 😛
Nuž zabudla a stratila som už mnoho vecí – najviac ma mrzela zlatá náušnička s červeným očkom stratená na trase Franfurkt n.Mohanom – domov ;(
Môj EX napr. zabudol cestovný pas v LM, keď sme mali na druhý deň o 03:00 cestovať na nákupný zájazd do Poľska. Samozrejme, nešli sme nikam.
Ale najlepšia bola príhoda, keď som pracovala ako opatrovateľka v AT.
Syn mojej starkej pracuje ako pedagóg na Gymnáziu v Braunau. Odpoludnia sa zastavil u nás a aby „využil čas“, pustil sa do opravovania študentských písomiek ( síce tak trochu nechápem, keď niekto príde navštíviť mamu a venuje sa písomkám namiesto jej, nuž ale – každý sme nejaký). Keď bolo treba ísť na vlak, Josef – tak sa babkin syn volá, zaklapol peračník, schmatol diplomatku, pobozkal babku a zmizol. Nevšimol si, že kufrík s písomkami zostal v obývačke pri nohe jedálenského stola (chuckle) .
Ja som to objavila približne o pol desiatej večer, keď som išla babku dávať spať. Zavolala som Josefovi:
– Josef, nič ti nechýba, máš všetko ?
– Nie, nič ???
– A kde máš písomky ?
– ???
Nakoniec sme sa dohodli, že mu kufrík aj s písomkami prinesiem na stanicu k rannému vlaku.
Na druhý deň som o 5:30 klusala potme skratkou cez cintorín, aby som roztržitému pánu profesorovi podala do vlaku nešťastné písomky. Myslím, že v ten deň mi zlorečilo asi 20 študentov (rofl) .
Yetti, to je skvělá historka! (rofl)
Milá Dede, ani moc ne, člověk je za ty léta výletů i důležitých cest vycepovaný, protože často se vyráželo někam, kde zapomenutí čehokoliv mohlo být v lepším případě jen velice nepříjemné. Jednou ale ano, šel jsem, proč, to je složitá historie…přes území momentálního výskytu rudých vlků (nezaměňovat s americkým vlkem červeným, ty, co mám na mysli znáte z Knih džunglí jako dhóly), no a já zapomněl aparát a tak nádherná smečka tam byla a vůbec si mně nevšímali (oproti Kiplingovu názoru, na člověka oni neútočí nemají-li vzteklinu, naopak to bohužel neplatí. Kipling o nich vůbec navykládal dost nesmyslů), bylo to naprosto skvělé.
Tedy, měl jsem chuť napsat to ještě v noci, mně se nechce spát, ale andílci mně pak plísní že nespím a hrozí mi prášky. 😀
Tedy namív v takovou chvíli foťák… to zamrzí! Ale zase bych to vzala jinak – když jsi „nemusel“ fotit, to ses vynadíval! To sis to užil! (inlove)
A poslouchej sestřičky, ať tě brzy pustí domů! (wait)
Jo tak cerveneho americkeho vlka jsem videla ja. V Sev. Karoline, u uzke silnice malo obydlenym krajem pobliz Alligator River cestou na Outer Banks. Byla uz tma a jeli jsme velmi pomalu, protoze tam bylo tolik komaru a jineho hmyzu, ze se nam to lepilo na predni sklo. A tam majestatne stal – u opustene stare benzinove pumpy, ktera ale jeste mela fungujici jedno poulicni svetlo. Zpomalili jsme na krok a koukali. Za chvili beze spechu zasel do lesa. Shodou okolnosti jsme jeste za svetla zastavili u odpocivadla vyvencit psa, a tam byl velmi pekny exhibit o zachrane a znovuzavedeni cervenych vlku do divociny.
To se máš. Krásný zážitek, co? Tahle blízká setkání s divokou faunou mám strašně rád. Tohoto vlka já neviděl nikdy, v Americe nikdy nebyvše. 🙂
Milý Alasdaire, jsem ráda, že opět píšeš.
Špatné zprávy jsem četla se zpožděním, tak už jsem se jen mlčky připojila k palcodržně. Ty lepší dočítám teď a doufám, že brzy budeš úplně v pořádku a že i na nějakou tu velkou výpravu ještě dojde. Ráda čtu útržky tvých zážitků a klidně bych si přečetla i něco delšího 😉
Ty lidi, co ani nezavolali pomoc, nemůžu vůbec komentovat (devil)
Milá Pavčo, Dede mi poradila nechat to koňovi, an to lépe vymyslí maje větší hlavu. 😀 Uvidíme co se stane. Něco delšího? To už mně nutili i napsat knížku o mých pobytech v Asii, atd. Ale to je těžké, já moc nepíšu, nejsem Člověk pera. Mívám potíž nerozvíjet příliš myšlenky a neudělat z textu chaos. Takhle občas něco nastřelit, to ano. To byste se divili, jak je těžké ze mně ve společnosti vyrazit slovo. (rofl)
Alasdaire, ted kdyz mas tu nechtenou rekonvalescenci, tak to je idealni doba presmerovat mysl ku psani. A nahodou vety davas dohromady moc pekne. (y)
Děkuji, ale to je jen krátké, sami jste si museli všimnout, že když se mám víc rozepsat, zaplétám se do vysvětlování toho či onoho. Já teď doháním čtení archivu článků který tady je, z toho období kdy to byl Zvířetník. I komentáře čtu. Je to hromada zajímavého čtení.
vítej zpátky, říkala jsem si, že milovník Oldfielda se jen tak nedá.
tak kdybys našel v komentářích někdy kolem srpna 2006 jak jsme vybírali jméno pro mého Terrynka Utěráčka, byla bych ráda
Milá Pájo, to asi nenajdu, poslední Tvůj článek je z roku 2010. Komentáře samozřejmě mohou být i starší, ale těch jsou tisíce a pokud nevím, pod jakým článekm je…?
To bys musel do starých článků na Zvířetník na Neviditelném psovi.
ano jak píše Matylda 🙂
Myslím, že by se tu našlo pár lidí, co jsou schopní ti se sestavením textu z kousků poradit nebo pomoct. 😉
Ty jsi spisovatelka a filoložka a podle všeho dobrá, Ty bys nemohla? Ale klidně se ohraď, je mi jasné, že času není denně ani o minutu víc pro nikoho, to známe všichni. 🙂
Já bych třeba mohla. 🙂
A já bych to moc ráda publikovala (blush)
Alasdaire, dej si na mě pozor!
😛
Ještě horší by to milá Dede bylo s fotkama. Ty moje už v pár periodikách a knihách jsou a a asi nesmí být nikde jinde. Ale snad bych ještě něco vyšťáral.
Ale ne, že na mně budeš brát katanu, když mi to nepůjde! (rofl) 😡
Dobře, když na tom trváš, nebudu na tebe tahat meč, vezmu si hůl. 😉
No to se mi ulevilo. 😀 A plašicí pumy už mi dávno došly, jako na potvoru. 🙁
Alasdaire, to je strašně jednoduché – prostě napiš první kapitolu a pak mi ji pošli. To by bylo, abychom to nedali společně dohromady! 😛
Ale vážně, to by klidně mohlo fungovat. A teď máš vynucenej čas… rekonvalescenece bude chvíli trvat. (inlove)
Díky, tak já o tom dám úvahu. To mně andílci roztrhnou jak hada, už teď mi lají, že mám v noci spát. Ve dne to nejde, to na mně pořád někdo mluví, což mi nevadí, ale myšlenky při tom nesoustředím, jsem přeci jen zvyklý na samotu.
Zapomínání je ožehavé téma. Já spíš zapomínám něc aaaaaa
No, tak jsem si při psaní tohoto komentáře vzpomněla, že jsem zapomněla omluvit své (už zase nemocné) děti ve školce. Je to jen tak tak, má se omlouvat do osmi a bylo 8:05.
Co sem to chtěla. Jo, že já spíš zapomínám něco vyřídit. Ale třeba cestou na dovolenou jsem tuhle zapomněla pečlivě připravenou sůl a koření. Nechápu to, věci na vaření byly všechny položené na sporáku a na sporák je vidět ode dveří.
MLP včera odjel do nového bytu bez peněženky. Přišel na to v okamžiku, kdy v nejzazším bodu cesty zajel k pumpě, že koupí benzín. Zrovna na potvoru docházel už docela dlouho, takže tam zaparkoval, dojel domu a jel zpět pro auto a pro benzín. Ale zase to bylo téměř přímo u stanice metra. Lépe řečeno, usoudil, že nebude pokoušet osud a radši to nechá tam, odkud se snadno dostane domu.
Moje máma za mnou vlastně taky často něco nosí k plotu. Nebo pak volá a záleží na okolnostech, jestli se vracíme, nebo to neřešíme. A je pravda, že dobroty od maminky to jsou poměrně často, protože bývají schované v lednici.
No jo, milá Karakal, na případu tvého muže je vidět, že při zapomíná se jeden fakt nelítá! 🙂
A zapomínání v oblastni vyřizování věcí… brr. V tom jsem taky dobrá. Nerada vyřizuju, takže si opravdu musím psát seznamy:)) Takže tě chápu (inlove)
MLP taky nedávno odjel bez peněženky se všemi doklady svými i od auta – bohužel rovnou na služebku přes Německo do Francie! Zjistil to někde na hranicích, vracet se nepřipadalo v úvahu. Všechno jsem mu hned fotila a posílala na telefon, aby měl v nejhorším aspoň nějaká ta čísílka k dispozici: naštěstí se nic nestalo ani ho nikdo cestou nechtěl kontrolovat. I tak jsme oba měli ze šťastného návratu ještě větší radost než obvykle (whew)
Jo Pavčo, taky už jsem skenovala doklady a kdyby jednou! 😛 A jak pak člověk vzorně jezdí, když ví, že nemá to, co by měl mít! (chuckle)
Já obvykle nezapomínám (zapomenout něco u tchýně v Ostravě znamená, že těch 200 km jedeme zpátky, ona nic řešit nebude). A tak si u ní byt projdu i několikrát.
Kačka zapomněla ve vlaku koženkové sako, když jela ze školy domů. Přilítla málem s brekem, a tak jsem zavolala na informace a další jimi předaná čísla, ti zavolali průvodčímu do vlaku, ten sako našel a když se vlak za dvě hodiny kolem našeho vracel, stál na schůdcích průvodčí se sakem v ruce a vyhlížel, kdo si pro něj přijde. Tehdy mi práce ČD přišla příkladná (jinak bych je moc často nechválila).
Ale ranní otázka „mášdokladyklíčemobil“ neznamená, že Kuba všechno má. Když už něco zapomene, jsou to klíče a rodiče se zcela nezodpovědně vrací domů až v nelidské hodiny 🙂
Matyldo, moc se mi líbí představa průvodčího, jak signalizuje sakem 😀 Ale je fakt, že občas se takhle věci ve vlaku vystopovat dají, když je někdo rovnou nešlohne 😛
Můj triumf byl, když jsem asi ve druhé třídě po škole se rozhodl místo přímé cesty pěšky domů se svést nejdřív tramvají nahoru pod Ještěd s kamarády co tam bydlí a pak jet sám dolů a při té radosti jsem v tramvaji zapomněl školní tašku, což jsem zjistil až po dotazu udivené maminky. Naštěstí zrovna z centra volal taťka z budky (mobil byl v té době vysloveně pracovní nástroj) jestli potřebujeme domů něco nakoupit, tak mu mamnika sdělila tu „novinu“ a přidala ode mne i přesný typ tramvaje (jediné mé štěstí, že jsem je už ve druhé třídě rozeznával 😀 ) a v tu chvíli kdy to diktovala, přesně tramvaj tohoto popisu viděl tatka z budky přijíždět k zastávce. Tak zavěsil, doběhl tramvaj, zaklepal na řidiče a už mu tam pod nohama viděl moji aktovku 😀
Tak to musela být akce! Pan otec je pašák – i proto, že tě pak nepřetrhnul (rofl)
Ono se to právě vyřešilo dřív, než vůbec nějaká akce začala, to je na tom nejzajímavější 😀
Kdykoli cokoli – snad nejbizarnější bylo, když jsme si při předávání táborových věcí na vodáckém puťáku zapomněli předat lékárničku. V kapsách vaťáku jsme našli dvě náplasti, jeden fáč a Bimbo měl kdesi Stopangin. První povel který kluci dostali byl zákaz úrazů a marodění.
Vždycky se Ivanky ptám, jestli má všechny děti, protože to by se klidně mohlo stát. Když včera odjížděly, zopakovala jsem mantru klíčedokladypenízemobil ale hlavně všechny děti. Vzhledem k tomu, že se holčičky servaly hned po usazení do auta, tak jsem se osobně přesvědčila, že opravdu odváží všechny tři. Což tentokrát ocenili hlavně kluci, protože po dotazu Máma? následovala odpověď Není ale přijede a další reakce byla Mňau! Felínek ubožáček vyklidil bojiště, ale Garfield měl představu,že když bude předstírat tvrdý spánek, nechá ho ta otrapa napokoji. No nenechala
Inko, a fungoval ten zákaz? Ony se někdy dějí podivné věci a já bych se nedivila, kdybyste měli nejméně úrazový puťák široko daleko (inlove)
No, tak bohatí na vnuky ještě nejsme, abychom je museli přepočítávat 🙂 Ale doufám, že i na tohle dojde Mimochodem, po odjezdu třech hezky živých holčiček musel být ten následnej klid v domě hmatatelnej! (chuckle)
Kupodivu zákaz fungoval, nějakou tu náplast má každý skaut v KPZ a během cesty jsme získali i jodové pero, ale nepoužili jsme mimo náplastí nic a bylo to bez úrazů a jiných problémů. Vůbec jsme měli docela štěstí, že jsme ty puťáky dávali bez velkých problémů, až na Hronu si jedna tehdy již dospělá sestřička roztrhla stehno, ale to jsme byli a/ přímo pod nemocnicí a b/ měli jsme lepší vybavení než v té nemocnici, takže jsme to dojeli s denní sterilizací nástrojů a převazováním.
Vnučky máme tři – téměř 8,6,2 a hlavně nejmenší je pořádný éro. Majda chrápala jak námořník a kluci se začli cpát jakmile za holčičkama zapadly dveře a po jídle si zalehli své postele, které holčičky okupovaly…
Milá DEDE, také jsem se dostala do stádia, když odjíždí vnouček, že kontroluju, jestli má všechno. Moje děti u nás pořád bydlí, tak tady tu starost nemám.
Vzpomínám, jak se mě a nejen mě celé rodiny, moje babička ptala, jestli máme lístky na tramvaj. Už jsme dopředu všichni odpovídali lístky nebo tramvajenku máme.
Jak ráda bych jí dnes odpověděla.
Moje maminka se mě zase ptá, i když mě bude napřesrok 50 let, jestli mám košilku.
Nenosím jí, vyndavám jí až když je -20 C. Ale stejně se ptá : “ Máš košilku Michalko. “ A já na to : “ Já jí nenosím mami. “ Ona na to : “ Počkej, počkej s tím shledáš. Já jí nosím i v létě. “
No jo pořád pro ní budu dítě. A jsem tomu ráda.
Míša
Míšo, zase jsi to napsala moc krásně… děkuju (inlove)
Nedávno jsme slyšeli, jak babička cosi naléhavě volá z okna na zahradu, za chvíli přišel tchán, zpola naštvaný a zpola pobavený: „Mám já to zapotřebí, aby mě ještě v šedesáti letech matka napomínala, kde mám zase čepici?“ 🙂