Jak nadějně silné únorové sluníčko umí obyvatele měst příjemně zahřát, tak lidem žijících ve vyšších nadmořských výškách, kde sníh není pouhou pohádkou na dobrou noc, umí připravit silnější zážitky – v tomto případě dobu předjarní dobu ledovou.

Zatímco na loukách, polích a v lesích sníh se sluníčkem přívětivě měkne a zubatější je jen za mrazivých nocí, něco jiného znamená denní slunce a noční mráz pro sníh uježděný a ušlapaný na cestách a pěšinách. Z toho se stane led, a za deště mokrý led, což je asi nejděsivější podoba ledu. Pokud je člověk přírodní a psí, musí předjarní době ledové nějakým způsobem čelit – zůstat doma se dá tak jeden den…:))

Doba ledová v celé kráse – Nordmarka, březen 2008

Tady musím podotknout, že ve městech je předjarní doba ledová jen výjimečným jevem, sníh bývá obvykle z cest uklizený a místa, kde není, se obvykle dají obejít suchými cestami. Ovšem nejspíš jste si už v tomto odstavci všimli nadbytku slova obvykle – prostě pokud žijete na horách nebo v jejich blízkosti, nemůžete si být ani v únoru jisti tím, že chůzi jen tak ustojíte.

Psi mají drápky a čtyři nohy… člověk ocení drápky na botách, aby z něj nebyl taky čtyřnožec:))

Za sebe musím říct, že nejhorší dobu ledovou jsem zažila v Norsku. Cokoliv u nás se tomu opravdu neblíží a to ani ne tak intenzitou – i u nás umí být řádně kluzko – jako spíš vytrvalostí. Tamní skalnatá a dlouhodobě prochlazená půda je prostě proti tání odolná, byť denní teploty šplhají vysoko nad nulu.

Detail vodou vykotlaného ledu na cestě

A kde byl ušlapaný nebo uježděný sníh, tam vznikne led a ten led drží. Neplatí to jen v přírodě, ale i ve městě na místech, kde se nesolí, ale jen pluhuje. No a člověk se s tím musí vypořádat. Do jisté míry mohou pomoct slušné boty a trénink. Ale led je led, takže oboje vám může být k ničemu, byť zrovna nepotáhnete těžké tašky nebo psa na vodítku.

Moje současné pružinové nesmeky – v Norsku jsem dávala přednost bodcům:))

Po několika nepříjemných pádech a vícečetném zoufalství, kdy jsem v kopci uvažovala, zda by to po čtyřech nešlo přece jen líp a přes kritická místa mě převáděl drahoušek Kazan, jsem to konečně vzdala a koupila isbrodery, neboli česky nesmeky. Lidi, to byla úleva! Přiznám se, že se mi v tu chvíli moje předchozí hrdost (to přece MUSÍM zvládnout) začala nebezpečně připomínat spíš umíněnou zabedněnost. Odchodila jsem na nich nemálo kilometrů a samozřejmě jsem se s nimi přestěhovala i domů.

Pružiny – detail

A tak je mám. A používám, dokonce i ve sněhu, nejen na ledu. Když mám na pásu uvázané tažné vlčky, musím dokázat brzdit i jinak, než hulákáním povelů. Ve městě je ovšem při náledí nenosím – připadám si blbě. A zakazuju si myšlenku na to, jak na tuhle větu vzpomínám s trpkostí se dívajíc na vlastní zasádrovaný kotník:))

Drápky – odlehčená verze

A tak se dnes ptám na vaše ledové zážitky: zkrátka, jak se kloužete vy? Vyzkoušeli jste někdy nesmeky? Máte nějakou jinou fintu, jak přežít na zledovatělých cestách? Nebo aspoň příhodu?:))

Drápky – upevnění

PS

Pro zajímavost: ve chvíli zoufalé nouze prý pomohou ponožky přetažené přes boty. Nevím, nezkoušela jsem to. Asi jsem nebyla nikdy dostatečně zoufalá, nebo neměla tak velké ponožky. Ale o ponožkách na auto vím – nabízeli mi je v Norsku, když jsem se před cestou do hor ptala na sněhové řetězy. Doteď mě mrzí, že jsem to nezkusila, vypadalo to dobře:)) https://www.youtube.com/watch?v=WYjIDvSdzHQ Popravdě s norskými zimními pneumatikami jsme všude dojeli i bez řetězů…

Prémiové foto – Daník na výsluní, za ním zamrzlé jezero (duben 2008, na ledě se ještě dalo chodit – a klouzat:))

Kazan tamtéž – aneb předjarní dobu ledovou bývá možné obejít, na sluníčku umí být i sucho:))