„Tak co, půjdeš už z vany?“ „Nee!“ Patrik ke mně zvedne zpod mokrých kudrn modré oči a nesouhlas kupodivu doprovodí andělským úsměvem. Zjišťuju, že se taky usmívám a přikyvuju. „Tak za chvilku, jo?“ „Joo!“ zajásá rok a půl starý rozumbrada a stříkne po mě vodu z modrozelené gumové želvičky. Pak už se smějeme spolu. Dokonale zdravotně nezávadná kačenka bez dírky na vodu plave nepovšimnuta opodál. Co s ní, když nestříká?
Protože nechci, aby se domluvená chvíle prodloužila k věčnosti, začneme si chvilku na to hrát hru „já otočím kolečkem a ty se koukneš, jak vytéká voda“. Patrika praktická fyzika strašně zajímá a zlobí se, že jeho ručička na otočení vypouštěcím kolem v čele vany ještě nestačí. Tak mě aspoň diriguje. „Jo!“ Otevřu odtok. „Ne!“ Zase ho zavřu, zatímco on fascinovaně strká prsty k odtoku, aby sledoval proudící nebo neproudící vodu. Oba se bavíme, jako bychom měli všechen čas světa. A úžasné na tom je, že ho v tu chvíli prostě máme.
A mě napadá, že být matka a ne babička, tak už mi v hlavě šumí deset dalších věcí, které ještě musím udělat, vůbec, kdyby třeba na koupání čekal ještě další potomek. Samozřejmě, že jsem si s dětmi hrála, ale pořád jsem měla v mozku promítnutý aktuální grafikon – když se zdržím koupelně, kde ušetřím čas potom? Protože matkám s dětmi se času skoro vždycky nedostává. Vůbec, když dirigují rodinnou smečku při zaměstnání.
Aktivní účast otce na péči o děti sice takový grafikon bezvadně rozvolní, ale podle mé zkušenosti ho rozhodně nevymaže – manažerem přes chod domácnosti a potřeby dětí obvykle bývají ženy. Ony nosí v hlavě těch tisíc „maličkostí“, které je třebas dělat v rozumném pořadí a obstojné kvalitě, den za dnem, pořád a furt. A to je důvod, proč se tak špatně vypíná ten červený vykřičník věčně blikající někde na pozadí myšlenek. O to úžasnější bylo zjištění, že jako babička prakticky žádný vykřičník nemám:))
Já jsem o tom samozřejmě četla, říkaly mi o tom zkušenější babičky, jenže… dokud si to člověk nezažije na vlastní kůži, tak tomu tak nějak úplně nevěří. Říkáte si: vždyť tu domácnost mám na krku pořád, ne? Byť je menší a tedy méně náročná. Ale pravda je jinde – vy v tu chvíli na domácnost ani nevzdechnete. Pokud máte to dítě do čeho obléct (to obvykle zajistí rodiče) a dát mu co jíst (což je sranda proti pubertálním kyselinám, na které jste byli zvyklí), tak kam by člověk spěchal?
A tak se mi v těchto chvílích zázračně prodlužuje čas a já s ním bohapustě a s potěšením plýtvám. Konec konců, ten chaos, který s nájezdníky v domácnosti tak rychle zavládne, budu uklízet až potom. Až je zase odmávám:))
Celkem logicky se tedy dneska ptám: Co vy, babičky a dědečkové – taky jste zažili fenomén prodlužujícího se času?
A druhá otázka je na všechny: skoro všichni jsme či jsme nějakou dobu byli vnuky. Cítili jste tento prodloužený čas i z té druhé strany?
Tak tohle mi nebylo dáno. Maminčin otec byl zabit v Itálii za první světové války, když ona byla ještě malinká. Tak zůstala její matka se čtyřmi dětmi sama. Živila je coby trhovkyně. Asi jí to vzalo síly a zemřela po padesátce. Otcovi rodiče byli odtažití, jejich rod neměl moji maminku v lásce. Ona měla svou profesi a vydělávala peníze, podezřívám že více peněz než jejich syn. Ženská má být v domácnosti, že ano? Takže žádná láskypiná babička. Zemřela když mi bylo asi pět let. Ani děda, který se dožil 89 let nebyl láskyplný a poslední roky svého života byl senilní.
A já babička nejsem a nebudu. Syn samotář rodinu nezaložil. Nebyla jsem ani vnučka a nejsem babička. Co nadělám, je to jak to je. (mm)
Krásne spomienky,som rada,že aj moje sú také,že som /( ako čítam-.aj ostatné/ mali ohromné šťastie už pri vykročení do života.
A ešte neznášam slovo babka.Neznášam.U nás z jednej strany to boli :babička a deduško,z druhej mamička a apko.Všetci vnuci na nich spomíname s láskou,teraz ako dospelí si vybavujeme rôzne príhody,aj ich horšie vlastnosti-ale zhovievavo a s láskou.
Já nevím, u mne to bylo s prarodiči takové divné. V podstatě jsem poznala jen stařenku z taťkové strany (děda umřel, když mně byly čtyři roky) a stařečka z mamčiné strany (stařenka umřeli před mým narozením).
Stařenka z taťkové strany nás vesměs nesnášela, protěžovala jenom Tondovy děcka (Já sem ti říkala, že nesmíš ani ceknút, když vám něco dám – šermovala Tondovýmu Jirkovi pěstí před nosem, když se chlubil, že dostali s Lidú čokoládu), na návštěvu chodila taky jenom k Tondom (a přitom jsme bydleli přes jedno) – když šli tam, měli plnou nošu, zpátky složenou plachetku … ale tak nějak jsme se přes to přenesly i jako děti – zkrátka to tak bylo.
Stařeček, tak to bylo jiný – tak za prvé s náma bydleli, takže jsme si jich užily dost a dost a za druhé, oni nám už tehdá dali pochopit, co znamenají slova „Vždy ve střehu“ – bóže, co se nam nadělali naschválů … a co jsme jim jich navracaly. K jejich i naší chvále musí říct, že ani oni ani my jsme nikdy nešli žalovat (rofl) (a že to mnohdy bylo na ostří nože – doslova) … ale že by nám čtli Káju Maříka nebo nás vzali na vlastivědný výlet – tak to ani omylem. A stejnak nám dali do života víc, než tři universitní profesoři dohromady (clap) .
Jo a musím říct, že moji rodiče byly báječní prarodiče – všecky vnučky k nim jezdily moc rády (a teď už i pravnučka, a když taťka už není, tak mamka jezdí za ní). Naši sice s nima taky nepodnikali nějaké výlety, ale dali jim to, co chtěli – za prve mamka vařila, co děcka měla ráda, za druhé si tam mohly prakticky dělat, co chtěly – Marťa se mohla klidně půl dne hrabat v bahně (a babička jí ještě pomohla nanosit vodu, aby bylo bahna dost), Terka nosit králíka do postele (babička našla ten správný košík), Daniny děcka skákat na postelích jak na trampolíně (tak toto se už trošku podobalo chození po stropě (chuckle) ) – mamku nic nevyvedlo z míry a taťka hudral, až když byly vnučky pryč.
YGO, tvoje vzpominky na starecka vzdycky strasne rada ctu. (inlove)
Už jsem sama babička. Ale na moji babičku a na každé prázdniny, strávené u ní, nikdy nezapomenu. Dědu jsem nepoznala ani jednoho. Babička toho nikdy moc nenamluvila, ale u ní jsme měli tolik volnosti, jako nikde. Dovolila nám chodit k „bohaté tetě“ na televizi (byla to první a jediná televize ve vsi) a když jsme se dodívali,pustili nás potmě jít samotné, ale šel s námi vlčák Hary, který se tvářil moc důležitě a když už měl strýc jistotu, že jsme u babičky před vrátky, zapískal a Hary se poklusem vrátil domů. Když pršelo, dovolila nám babička vytáhnout velké šuple u gauče, kde byly nádherné poklady a tam jsme vydrželi třeba 2 hodiny.Nejkrásnější byly černé hodinky. To se na dvůr přinesly židle a paní domácí houpací křeslo, my děti jsme ani nedutaly a poslouchaly příběhy dospělých. A že jich bylo.
Teď jsem si uvědomila, že největší pocta je, když vnučky kňučí, že ještě nechtějí jet domů a “ Babi, nech si nás tu“. I když býváme po víkendu dost unavení a Bimbo vždycky říká Mávej oběma rukama ať se nevrátěj
Můj taťka vždycky říkával: „Velká radost, když přijedou, dvojnásobná, když odjedou.“ A když zlomily památeční dělo z druhé světové války (co děcek se po něm nalozilo, ale zlomit ho musely až ty naše čtyři tří až pětileté poběhlice (rofl) ) po jejich odjezdu utřel čelo a prohlásil, že příště je dopředu proliská (což se nikdy nestalo – ani preventivní, ani následně – jeho princezny).
A Terka jednou řekla mojí mamce „Babíí, já bych chtěla, aby to bylo naopak!“ … „Jak naopak?“ … „No, u vás bych bývala a dom jezdila jenom někdy na víkendy.“
„No, u vás bych bývala a dom jezdila jenom někdy na víkendy.“ Tak tomu rikam vyznani lasky k prarodicum. (h)
A ještě z pohledu vnučky: včera uplynulo přesně 15 let, co odešel za duhu můj milovaný děda přeslicový, dodnes mě mrzí, že tam tolik chvátal: bylo mu necelých 65 🙁 A babička ho následovala jen o pár let později. Ale i tak jsme se stihli navzájem užít, chvil s nimi strávených bylo dost a stály za to.
Děda a babička mečoví bydleli s námi v domě, ale měli vždycky svých jiných starostí a své práce dost, když bylo třeba, postarali se, to zas jo, ale tak nějak „nakrmit, uložit, dohlídnout na ně…“ Taky si tím pádem dědu vlastně nepamatuju, přestože mi bylo osm, když umřel: zkrátka jsem s ním asi neměla spojené žádné velké zážitky 🙁
Babičce bude zanedlouho 93 let, má dospělého pravnuka, dvě pravnučky puberťačky, a ani jsem nečekala, že ji bude moje mládě nějak zvlášť zajímat: a ejhle – prababička je z malé úplně celá paf, prý se na ni našich neustále vyptává a když přijedeme, viditelně pookřeje. A sama říká:“Já si tohle u těch ostatních nějak nepamatuju, já jsem vlastně pořád jen dělala a neměla čas, já si až teď můžu to dítě užívat.“ Trochu smutné, dojít k tomuhle závěru v takovém věku. Jak už jsem psala výše – jsem ráda, že babičky to vidí jinak a že moje mládě bude mít jednou, doufám, taky na koho v dobrém vzpomínat.
Babička s dědečkem byli moc príma, každej zvlášť i oba dohromady. Babička mě učila snad všechno (číst, psát, počítat, vystřihovat panáčky a hvězdy, vymýšlet pohádky, starat se o zahradu, sbírat léčivky, dělat těsto, prostě všechno). Podnikla i mnoho hrdinských a neúspěšných pokusů naučit mě háčkovat a šít. To druhé jsem nakonec dala, to první nikdy. Nenadávala. Když jsem vymyslela panence geniální šaty a zjevně je nezvládala ušít, babička pomohla. Když jsem si půl roku tvořila mokasíny, sehnala mi nevím kde kůži a ukázala, jak udělat dvojí podrážku. Sešly jsme se úplně u kytek a co znám o rostlinách, znám od ní.
K babičce jsem utekla, když nás tehdy pustili ze školy, že máme jít rychle domů, protože bouchl Černobyl. Babička, vycepovaná válkou, uklidnila mě i kamarádku, zavolala kamarádčiným rodičům, že jsme u ní, a stvořila proti atomové pohromě zatemnění (protože nás to učili ve škole, tak abychom se nebály) a úžasnou buchtu. (Co taky v paneláku bez krytu.)
Asi jsem po ní zdědila její zelený ruce. Rozhodně, když umřela, začala jsem se cíleně zabývat pěstováním kytek – s tím, že pokračuju v její práci.
Dědeček byl ohromnej. Dědeček byl ten, s kým se zažívalo dobrodružství. Chodilo se do města, na vláčky, měli jsme ve zvyku jít do garáže, sednout si tam do auta a vydat se na jízdu vymyšlenou krajinou – bylo mi tak šest a dodnes nevím, jestli jsme tím autem opravdu i někam jeli, nebo jestli jsme si to celé vymýšleli, tak moc to bylo barvité. Naučil mě hrát šachy (babička dámu), pěkně trpělivě od šachovnice s králem a pěšci až po celý ansámbl – a měl radost větší než já, když se mi ho povedlo poprvé porazit. Dědeček měl pokoj plný papírů – dělal, nebo poslední roky života předstíral, že dělá, vědeckou práci. A do toho pokoje mi koupil můj vlastní stůl (s výmluvou, že prý pod psací stroj, ale věděla jsem, že je můj a že si k němu můžu kdykoli sednout a dědečkovi „pomáhat“). Pomáhala jsem mu hlavně tak, že jsem mu rovnala jeho papíry podle barev (a tam pravděpodobně skončil jeho poslední výzkum). Nezlobil se. Prováděla jsem mu děsné věci, třeba jsem se mu schválně ztratila, abych vyzkoušela, jestli funguje ten návod, co jsme dostali ve školce – co dělat, když se ve městě ztratíme. Dostal za to chudák doma strašně vynadáno, ale když jsem mu vysvětlila, že to byl pokus, tak to pochopil, jenom mi řekl, ať to radši mamince tak neříkám. Chodili jsme spolu tajně na trubičky se šlehačkou (které jako diabetik nesměl – a miloval). Vyprávěl mi, jak to vypadalo za války, když měli s jeho a babiččinými bratry tu vysílačku na Londýn a když je nacisti začali chytat. (Babička se zlobila, že jsem na to moc malá, ale já jsem ráda, že mi to vyprávěl, protože kdyby byl čekal, až budu velká, nedočkali bychom se – umřel, když mi bylo osm.) Učil mě, jak přežít nepřežitelné.
Nevím, jestli si babičkování a dědečkování užívali, ale vím, že jsem za nimi mohla naprosto kdykoli přijít s úplně čímkoli a vždycky tam bylo dobře. Nebo i jen tak, protože se mi prostě chtělo.
Chodila jsem ze školy domů pro psa a pak jsem hned šla zazvonit k babičce a dědečkovi. Prostě proto. Protože tam bylo dobře. Lítat se šlo až pak nebo někdy mezi tím. (Ostatně – dojít od nás k nim trvalo tak půl hodiny, takže se pes vyčůral…)
A dnes, velkýma očima, vidím i tu obrovskou lásku, kterou měli jeden pro druhého. (inlove)
U babičky jsem pak měla rozkládací postel, kterou mám někde dodnes, deku s pejskama, kterou jsem pak ponížila na psí a teď ji vyhazuju, jelikož ji rozhryzala Donda, a plyšového psa, kterého jsem zatím před rozhryzáním ubránila, i když to na něj zkoušely ty bestie všechny. 🙂 A monsteru, mnohokrát zmlazenou.
Když tohle píšu, mám počítač na tom stole, co byl vlastně od začátku můj, a sedím na dědečkově staré židli. (h)
K lezení po stropě: dětem schopným lozit po stropě je třeba namočit botičky do barvy. Pak to není špína, ale uměleckej záměr! 😀
„Néééé, už jde maminka, nééééé!!!“ vříská dítko ve vaně, protože s tatínkem nebo s babičkou je tam ohromná zábava, zatímco maminka přichází s ručníkem a s tím červeným vykřičníkem v hlavě: kolik už je hodin a že ta kaše na stole bude už moc studená… Ale jsem za to vlastně ráda, protože ono to tak nějak asi má být 🙂
A hlavně jsem opravdu vděčná za to, že moje mládě má oba dědečky i obě babičky „užívací“. Každé sice trochu jiným způsobem, ale od jedněch i druhých se vrací spokojená – tak snad nám to takhle vydrží.
Já měla jen jednu babičku, která byla méně pohyblivá a tak si moc nevybavuju,že by mě moc hlídala. Ale tak od pěti let jsem jezdivala za její sestrou. Teta a strýc děti sami neměli, ale se mnou měli neskonalou trpělivost a co já s nimi prožila o prázdninách a podobně, na to dodnes vzpomínám s díky a láskou. A už se těším až u nás budou vnoučata delší dobu. Čert vzal úklid, malovat se musí a na hvězdárnu a do jeskyní… To bude bezva.
Teda malovat obrázky, aby nedošlo k omylu. A omalovánky. A stříhat.a lepit. A tak.
Ani moc ne, spíš naopak. Dny a noci trávené ve Strašidelném domě prarodičů byly vždycky příliš dlouhé.
Alasdaire, Strašidelný dům by měly děti mít jen v knížkách a už vůbec ne u babičky. Doufám, že ti to osud vynahradil jinde (inlove)
To víš že ano, následky to na mně snad nezanechalo. 😀
U nás MLP zvládá kde co, ale pohybuje se mimo čas. Držet ho v nějakém časovém plánu je pro mne šíleně vyčerpávající. Pokud se teda jednou za 1/4 roku nerozhodne on, že plán se musí dodržet a pak se role prohodí. Pak mě strašně deptá, jak mě honí. No a spojte chlapa mimo čas a dvě děti. To prostě nejde nic stíhat. Neustále v hlavě přehodnocuji časový harmonogram a odsouvám různé činnosti na později, protože TOHLE už se dneska nestihne. A ještě mi furt někdo vyčítá, že si nedokážu užívat čas. Jako bych z toho nebyla nešťastná sama od sebe. A to si myslím, že místy dost kašlu na domácnost a jdu si radši hrát s dětmi. Včera jsme s Rysíkem vyrobili papírové letadlo podle návodu ve Sluníčku.
Milá Karakal, opět to skoro píšeš za mne…MLP taky není schopen rozumných časových odhadů a chci-li někde být v pět, musím důrazně trvat na tom, že ve čtyři tam musíme dorazit NEJPOZDĚJI, jedině tak mám šanci 😀 Ale tak hlavně že jinak zvládají kde co 😉 dovedu si představit i horší chlapské nedostatky 🙂
jak říká moje maminka, Oliverek je odměna za to, že jsme nezabili jeho tetu Zuzku. Mou sestru.
Tak moje dvě babičky, byly každá úplně jiná. Babička od tatínka byla prostě babička ale měla raději brantrance od otcovy sestry. A babička od maminky?? Tak na nás furt chtěla vzdělávat, tak v létě s náma psávala diktáty a chtěla se s náma učit. V létě!!! my chtěli po obědě k vodě a ne psat diktát 🙂 ale měla jsem ji ráda. Vlastně obě.
Diktáty? :O To bylo kruté (chuckle)
Jo a chápu tvoji maminku – já si taky myslím, že Patrik je odměna za to, že jsem ty svoje divoké dominantní a stále se rvoucí synáčky během snahy o jejich výchovu nezahlušila (blush)
jojo diktát…prostě naše babička, celý život tak mírně levitovala nad zemí…
teď tu naši byli, jezdí pravidelně, prostě si svého vnoučka patřičně užívají 🙂
Já nějak nevím. Babička mě sice občas hlídala, ale ona byla ten druh hospodyně, co se vnoučetem ze zajetých kolejí asi nenechá vychýlit. Ale učila mě spoustu ručních prací. Vyšívat, háčkovat (zrovna se pokouším přijít na to, jak uháčkovat panence botičky, čepičku jsem zvládla na první pokus (whew) ), trochu plést. Ale od všeho vlastně jen základy, protože mě to učila jako uplně malou a pak už ne. Ale je pravda, že u babičky jsem byla pořád s babičkou. Máma nás mnohem víc nechávala samostatně.
Moje máma je babička, která nemá čas! Děti pohlídá, ale nezvládá si to užít. Jak byl v důchodu i táta, tak máma vedla domácnost a táta se staral dětem o zábavu (včetně převlékání panenky stokrát dokola). To tchýně (a tchán) jsou ten užívací druh. Uklidí a navaří dopředu a pak už si jen užívají. No dobrá, je to fuška i tak, ale oni si to opravdu užívají. Problém je, že jak ta vnoučata střídají, tak občas nemají tu pauzu mezi na uvedení domácnosti do pořádku. A tuhle sobotu vzali děti na hory do lyžařské školy! My nemohli, MLP včera večer dojedl poslední antibiotika a já musela za mámou do nemocnice. A hned odtud volali, jestli můžou dětem rezervovat i příští týden. Že to bylo super a chtějí všichni znova. JÁ CHCI TAKY!!! No nic. Napřesrok by to mohlo vyjít.
Neboj Karakal, vyjde i na tebe! (inlove) tyhle roky s malými dětmi jsou velmi krásné, ale zatraceně únavné, hlavně v době nekončících školkových nemocí. Ale bude líp, opravdu! (nod)
Mimochodem Martin se už teď nemůže dočkat, až budou chodit s malým na kolo, na brusle, na lyže… Teď ještě aby to jednou bavilo i Patrika! 😛
Já začnu jako vnučka – babička až do vysokého věku byla workoholička, takže s ní až tak tolik ne. Ale spoustu věcí mě naučila dělat rukama, za to jsem jí vděčná. Ona byla opravdový workoholik, který byl schopen se vzdát čtyřletého dítěte a nechat ho vychovávat panenské sestře svého od lože a stolu odloučeného muže, se kterou se doslova nenáviděly. Dědeček naopak byl schopen se mi plně věnovat, pokud jsme nepotkali nějakou paní, se kterou se prostě zapovídal, takže já jsem se topila a sestru nechal i s kočárkem venku. Ale fakt je, že byl schopen se mnou co týden jít do národního muzea a do zoo.
Já zatím “ vlastní “ vnoučata nemám, ale máme tři holčičky od Bimbovy dcery, takže tohle si bohatě užívám. Jen musím navařit, protože sice nejsou pubertální (8,6,2), ale žerou jak kyseliny. Myslím, že mnohem více si to užívá dědeček, protože holčičky zdědily výtvarné nadání a tak si společně užívají.
Chichi Inko, tři holčičky tohoto věku už za jednoho puberťáka vydají (chuckle)
Ad pracující babička… víš, já taky mám dojem, že moje babička si se mnou až zase tak nehrála, ona ale zajistila, že bylo vždy něco zajímavého v nabídce. Jako celoživotní učitelka mateřské školy uměla postrčit k zajímavým aktivitám a pokud jsme nebořili byt, nechávala nás vlastní tvorbě. Jen byla tak nějak… pořád hned vedle, nevím, jak to vyjádřit. Byl to děda, který nás bral ven a neúnavně nám vyprávěl. Všechno: příběhy, historii, zajímavosti ze všech možných oborů (no jo, učitel:)) A taky s námi trpělivě pracoval s nářadím.
Je fakt, že totéž s námi dělali i rodiče, ale „u babičky“ to prostě bylo jiné 🙂
No, já pamatuji babičku už jen jako invalidní, takže času by měla dost, ale prostě nezvládala nepracovat. Takže šila se švadlenou a pracovala v modiství a peníze byly důležitější než co jiného. Děda byl přes týden v Praze a v pátek jezdil právě za svou sestrou do Nymburka. Ta se o mne postarala co se týče starosti materiální, ale jinak jsem byla s dědou. Nebyl to sice pohádkový dědeček, ale byl ochoten mi ten čas věnovat a za to jsem mu dodatečně vděčná.
Ano je to přesně tak, jak jsi to napsala DEDE.
Vnoučata babička nevychovává, ale užívá si je. Samozřejmě nenechám vnoučka Samíka “ lézt po stropě „. Ale hraju s ním člověče nezlob se, čtu mu před spaním. A 4 x jdu od vaření oběda se podívat, protože “ to musíš babi vidět „. Všechno ostatní počká.
Babičkování je jiné než maminkovství.
Já sama jsem u babičky hledala útočiště pro své bláznivé nápady. Babička byla k mým nápadům shovívavější.
Míša
Míšo, myslím, žes to moc hezky vystihla – taky nenechám malého „lézt po stropě“, ale na každou zajímavou aktivitu máme času dost 🙂
To já bych ho nechal, propánajána, vždyť lézt po stropě, to hned tak někdo neumí!!! 😀
No jo, ale co ťápoty potom! Kdo to má furt přemalovávat? (wasntme) (rofl)
Ty jsi ale malicherná, prosím Tě, dítě chodící po stropě je atrakce která Ti vydělá pytel zlaťáků a budeš si moci dovolit malířů třeba rotu. (rofl)
To je právě to. Oni u dědečka a babičky po stropě nelezou, nemají tu potřebu. Najde se vždy dost jiné činnosti. Zato doma by tom stropě lézt asi zkusili, protože máma s tátou chtějí mít občas klid. Aspoň na práci, když už ne jeden na druhého, nebo prostě na sebe. Ale máme hodné děti, obvykle nedemolují byt. I těch počmáraných zdí je minimum. A do nového bytu plánujeme jednu čmárací zeď legální, tak snad … Ale ono se školkou (a od září i školou) už na ty rošťárny moc času nezbývá, to se projevuje hlavně v době nemocí. Když jim otrne a začnou se nudit.