JAK SE CO DĚLÁ V NORSKU: Jde se na lyže!

0106dar1_1Máme před sebou krásný zimní víkend, mnozí z vás třeba uvažují, že si zajedou na hory pěkně si zalyžovat. A tak jsem se rozhodla zařadit jeden z Andyho článků o Norsku. Nejen proto, že je právě aktuální, ale také proto, že navzdory zdivočelé sociální službě jsou Norové většinou prima lidé, Norsko krásná země a já věřím ve vyvažování negativních informací těmi pozitivními:))

 

Jde se na lyže!

Zima zatím v Sandefjordu sice vypadala víc jako u Brightonu než jako u Oslo, ale přesto je v Norsku téma lyží aktuální. „Nordmenn er født med ski på beina“, říká se – tedy „Norové se rodí s lyžemi na nohou“. Ne nadarmo, právě z Norska totiž lyže přišly i do Čech.

Co je první věc, která našince trkne při přestěhování se do Norska, je popularita běžeckého lyžování na úkor sjezdového. Zatímco v Česku řekne-li se „jdu na lyže“, míní se „jdu na sjezdovku“, zde se míní běžky. Ba co víc – naprosto v opačném pořadí se tu děti učí jezdit na lyžích.

Jako malý jsem začínal na sjezdovkách, podobně jako všichni mí vrstevníci v Česku v širém okolí, protože se sjezdové lyžování považuje všeobecně za bezpečnější. S tím mohu souhlasit – nejede-li člověk na sjezdových lyžích jako sebevrah a má-li svou rychlost pod kontrolou (což je jednoduché), tak se nemá šanci vybourat, natož si něco zlomit. V podstatě každá myslitelná nehoda na sjezdových lyžích se dá okomentovat oblíbenou poznámkou dopravních policistů o nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky.

To s běžkami je situace jiná. Volná pata, žádné ostré hrany, delší, tenčí a výrazně lehčí lyže způsobují, že se z lyží stává to, co můj bratr nazývá zvráceným sportem – člověk se těší na to, až půjde do kopce, protože na rozdíl od jízdy z kopce má lyže kompletně pod kontrolou. Fakt je ten, že i ten nejlepší běžkař, jede-li po lesní cestě, v níž je jen vyježděná stopa od skútru, případně jen od jiných lyžařů, nemůže nikdy, na rozdíl od lyžaře sjezdového, říct, že má lyže plně pod kontrolou a může ve kterýkoliv moment zabrzdit.

Přes to všechno jsou Norové často přesvědčeni o tom, že na běžkách to zvládne každý a nemá se moc co stát, zatímco na sjezdovkách může jít o život. Vzhledem k tomu, jak perfektní norské sjezdovky jsou – málo lidí, skvělá úprava, skoro žádné fronty na vlek (není-li člověk zrovna na Velikonoce v Hemsedalu, ale to je už jiná kapitola) – se tomu hodnocení upřímně divím.

Děti přičuchnou poprvé k běžeckému lyžování ještě jako nemluvňata, kdy se vozí ve fjellpulku. Norsky pulk znamená bob a Fjellpulken je značka speciálně upraveného bobu pro nemluvňata, v němž mohou bezpečně sedět, kde na ně nesněží a nefouká, mají dostatek vzduchu a mohou se rozhlížet kolem, zatímco je jejich rodič táhne na speciální tyčové aluminiové konstrukci připnuté k pásu kolem těla.

Díky tyčím tedy pulk brzdí, brzdí-li lyžař, což je vlastnost dosti podstatná. Většina dětí se dostane na vlastní lyžičky, když jim jsou tři roky, a jsou to právě běžky, na které se dostanou, ke sjezdovým lyžím zpravidla přičuchnou až mnohem později.

 

0106dar1

 

 

Bez ohledu na to, kam na lyže jdete, „jít na lyže“ je svého druhu rituál. Ideální výprava na běžky v norském podání má zhruba takový scénář:

 

Příprava: kromě obligátních lyží, vosků a oblečení je třeba vzít párky, hořčici, kečup, chléb, vidličku na opékání, něco, na čem se udělá ohníček, případně minimalistická varianta je dát horké párky do termosky. Pak termosku s čajem a něco, co nesmí chybět: Kvikk Lunsj.

Další příprava záleží na tom, kam se jde. Je-li cílem nejbližší běžkařská aréna nebo, pro ty, co bydlí v Oslo, Nordmarka (lesnaté hornaté a jezernaté území asi 80×80 km kde není žádné trvalé osídlení, žádný průmysl a žádná auta, jen v létě cyklostezky, pěší trasy a v zimě trasy na běžky), pak výše uvedené většinou stačí.

Ovšem jde-li se na Gaustatoppen, Hardangerviddu nebo do ještě extrémnějších podmínek – například na Jotunheim – je naprosto nezbytná GPS, nějaký aspoň trochu outdoorový telefon (satelitní není potřeba, signál je skoro všude), náhradní baterie do GPS a oblečení, co pomůže proti sněhové vichřici.

Příjezd na stopu: zjistí se, jaký je sníh a podle toho se namažou lyže a vyrazí se. Jede se tak hodinu a půl až dvě, načež se rozdělá ohníček a udělají se párky a čaj + sní se nějaký ten Kvikk Lunsj. Poté se jede na další hodinu a půl až dvě, načež se dojede do některé z mnohých turistických chat (turhytter, my bychom řekli bouda), kde se pije čaj, bujón nebo gløgg (nápoj téměř identický se svařeným vínem, ale trochu se liší) a něco se sní, většinou norské srdíčkové vafle s marmeládou a hustou zakysanou smetanou (rømme).

Po přestávce se jede dál na další hodinu a půl až dvě, až se dojede k bodu, kde se lyže sundají a odkud se jde/jede domů. Tento časový harmonogram vychází pro průměrné lyžaře, schopnější jezdí déle, spíše rekreační lyžaři kratší dobu.

Po příjezdu domů je potřeba sundat vosk z lyží – zapomeňte na různé přípravky, tradiční norská metoda je nejlepší, použijte zcela obyčejný margarín na pečení. Jde tím sundat cokoliv. Zní to divně, ale funguje to.

 

0106dar2

Stopa na jezeře:))

 

 

Norské běžecké lyžování obsahuje několik zvláštnůstek, které našinci padnou do oka. Za prvé – přítomnost starších lidí na lyžích. Je velmi běžné vidět na lyžích lidi, kterým je 70+ obojího pohlaví, v kondici, kterou by jim leckterý mladík mohl závidět.

Za druhé – nevím, odkud se to v Česku zažilo, ale Norové se na lyžích nezdraví skål (čte se skol), nýbrž zcela normálně „hei“. Skål se používá k přípitku.

Za třetí – můžete nechat lyže před chatou, jdete-li dovnitř, zcela bez strachu, že o ně přijdete. A to i v Oslo. Bohužel je pravda, že za velkou část kriminality mohou přistěhovalci, ovšem rovněž je pravda to, že ti z přistěhovalců, kteří kradou, v naprosté většině případů nechodí na lyže a neobjevují se na místech, kde se lyžuje.

Většina Norů má dvoje běžky. Jedny na normální sezónu a jedny – zpravidla starší a horší – na její konec. Nejde ani tak o to, že člověk nechce poškrábat skluznice na zledovatělém povrchu, kde sem tam už vykukují kořeny, kameny či asfalt, spíš jde o to, že ty „jarní“ lyže mají docela jiný tvar. Zatímco běžné běžky jsou lehoučké, na tloušťku silné a úzké, jarní lyže jsou placaté, širší, tenčí a těžší. Nedoporučuji tyhle dva typy míchat, protože vám to nepojede.

 

Pokud nežijete v Oslo, není úplně jednoduché samostatně zjistit, kam se chodí na lyže bez toho, abyste se zeptali místních. Lyžařské arény jsou kupodivu poměrně schované, upozorňuje na ně zpravidla jen nenápadná dopravní značka až na samotné silnici, která jim je nejblíže.

Nedá se tedy spoléhat na to, že člověk pojede po hlavní silnici a najednou se dostane ke stopě. Nejlepší je portál Skisporet.no, ovšem ani ten není samospasitelný a nedá se na něj úplně spoléhat. Je plno areálů a stop, které tam nejsou a informace o tom, v jakém stavu stopy jsou, nejsou vždy úplně správné, a to ani za pěkného počasí.

Zmínil jsem se o Hemsedalu na Velikonoce – to je zcela samostatný fenomén. Zatímco my Evropané v Norsku žijící zpravidla o Velikonocích táhneme na jih, Norové táhnou zcela opačným směrem, užít si sníh tam, kde stále ještě je, tedy do hor. Speciálně oblíbený je v tomto případě buskerudský Hemsedal, kam se zpravidla přesune (podle pocitu) na Velikonoce přinejmenším půl Oslo.

Hemsedal je vynikající středisko na sjezdové i běžecké lyžování i další druhy zimních sportů, mohu jej jedině doporučit, ale opravdu ne během Velikonoc. Není to tam hlava na hlavě jako v Alpách, sjezdovky jsou dobré, relativně dlouhé, dobře upravené a fronty mizivé.

Tak či onak, ať už se chystáte na lyže do Norska nebo jinam, nezbývá, než popřát God tur!

 

Další články nejen o Norsku najdete zde: http://andrejruscak.blog.idnes.cz/

 

Po společném běžkování:))

Po společném běžkování:))

 

PS: Fotky jsou moje z doby našeho pobytu v Norsku:)) D.

Aktualizováno: 16.6.2016 — 21:00

57 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pěkný článek. S tím přístupem k lyžím jsem asi Norka. 🙂 Začínala jsem na běžkách ve třech letech, nic nebezpečného na nich nevidím a sjezdové lyžování mi vždy přišlo daleko nebezpečnější, to jsem se učila asi až v devíti či desíti. Nikdy jsem neviděla hnusný úraz vzniklý na běžkách, na sjezdovkách nespočet, protože rychlosti jsou diametrálně odlišné a fyzika holt působí.

  2. Sjezduji i běžkuji, manžel běžkuje. Teď jsme vyrazili poprvé na sníh s dětmi. V Praze donedávna nesněžilo a jet daleko se mi nechtělo. Zachránil nás Ski areál Chuchle. Z Kroměříže jsme si zajeli dvakrát na Troják. Děti to baví a my postupně vychytáváme potřebné.
    Chci jim ukázat, jak je príma být venku.
    Cituji svého tatínka: Není špatné počasí, je jen špatné oblečení.

  3. Andy, velmi zajímavý článek. Jen nevím, jestli jsi k výbavě před cestou nezapomněl připsat i čelovou svítilnu (chuckle) Protože při vašich krátkých zimních dnech se přeci musíte z několikahodinového lyžování vracet domů už za tmy – ne? Ale jinak (už jen podle přiložených fotek) toulat se lyžmo v takhle krásné krajitě musí být skvělý zážitek. Já bych ale asi dala přednost sněžnicím, s nimi máme lepší zkušenosti než s běžkami. První běžky jsme si s manželem koupili v Německu, protože to od domu, kde jsme bydleli jsme to do lesa kousek a podle stop ve sněhu jsme zjistili, že se tam asi tento sport dobře provozuje. Navíc se bězky v okolí vyráběly (jméno firmy už jsem zapomněla), takže jsme je koupili „u zdroje“ zároveň s voskovou výbavou. Nadšeně jsem (podle rad) navoskovali a vyrazili. No a dopadli jsme tak jak píše HankaW – během chvilky jsme nabalili nejméně 10cm sněhu. Snažili jsme se ho oklepávat, ale vydrželo to jen pár metrů. Takže místo ladných pokluzných pohybů jsme na lyžích doslova chodili, což při jejich délce bylo příšerně vyčerpávající o nějaké radosti „z pohybu“ ani nemluvě. Sotva po hodině jsme to vzdali, lyže sundali a šli domů po svých. Pokusili jsme se o to ještě asi 2x (jiným voskem), ale o moc lépe jsme nepiřídili – asi v těch místech padal nějaký extra lepivý sníh. Lyže si pak odvezl z jedné návštěvy bratr (jemu sloužily dobře) a tím naše běžecké zkušenosti skončily.

  4. Tak po poriadku:
    Kaštánku,nech sú tie vlasy ako u kudrnatej Suzy-držím palce a obdivujem Tvoju silu a vôľu ,
    Lyže-boľavá vec pre mňa.Som z absolutnej roviny-najvyšší vršok u nás je železničný nadjazd,ale každý rok sme chodili na ROH rekreáciu/spomínate?/ do hôr.Ale nie do nejakých stredísk,len tak nablízko.A ako Alex kandahare,šponovky,potom kaliopky a šlapanie dohora.Vleky ma dorazili-nenašiel sa taký,ktorý by ma bez úhony vyvliekol navrch a keď sa zadarilo,tak som sa vymlela pri opúšťaní tohto strašného zariadenia.Musela som prejsť na bežky.Prešla som.Svojským štýlom vzbudzujúcim úškrny.Ja totiž nebehám,len tak nejak idem,ale zase sa kochám.Raz som dokonca i cigaretku zvládla.Len znechutené pohľady sportsmenov a sportvumenkýň ma odradili venovať sa zdokonalovaniu tejto techniky.A pochválim sa:zase pôjdem v marci na Štrbské Pleso-tak turisti budú mať možnosť sledovať moju jedinečnú techniku bežkovania

  5. Jo, Andy, s tim voskovanim bezek. Na to byl expert muj tata. V tom smyslu, ze se tim moc nezabyval. My jsme u chalupy navoskvali spravne, ale stoupanim vzhuru na hrebeny se situace menila. Takze treba se lepilo 20 cm na bezky. Tata to bral jako vyzvu, on byl neuveritelne fyzicky zdatny. Ja jsem knourala a nekde na vrchu prevoskovavala. Na to jsme meli malinkou zehlicku na pevny lih. Tata na to nahlizel jako na nejakou slabost charakteru menit vosk cestou. Aaale, mela jsem vzdycky tu posledni vetu – mohla by mne zacit bolet noha.

  6. Ja jsem bezky vzdycky povazovala za bezpecnejsi nez sjezd (aspon pro sebe) a take za mnohem vic uspokojivejsi. Mam rada tu samotu lesu a strani – dostavat se nahoru a dolu po stejnem kopci mne moc nebavilo. Krom toho ja jsem lyzovala navzdory zakazu vsech ortopedu, kteri se obavali, ze jeden blby pad a muj kycelni kloub bude v pytli. Takze na tech bezkach jsem mela inovativni zpusob brzdeni, kdyz jsem kmitala dolu uzkou strmou lesni cestou,casto namrzlou. Cilevedome jsem padala – s rozmyslem a vzdy na levou stranu. Cimz nerikam, ze jsem po tech Jesenikach jezdila jak pani vrchni lesni radova. Naopak. Byla to krasa a travila jsem sama treba cely tyden v chalupe na vyspe, cesta koncila kousek nad nama, na jednom byvalem statku bydleli lidi permanentne (neodsunuti Nemci), jnak pres tyden nikdo. Takze bezkam po divocine zdar.

  7. andrej to tak pěkně napsal, že bych hned šla lyžovat, po 28 letech. ale běžky mě nebaví, sjezdovku chci.

  8. Pořídila jsem si na stará kolena nové běžky a botičky. Chodím, neběhám. u nás to jde jak p polích tak i po lukách. Není to sice upravené a někdo tu chodí stejnou trasu jako já a tak jdu po stopě a někdo zase za mnou, většinou se nepotkáváme protože jsem si vyčíhla hodiny, kdy jsou ostatní doma nebo v práci a jdeme s Ájou samy. Mobil kontroluji,je outdoorový, odolný a signál všude. Sem tam spadu, hlavně při sjíždění, zatím mi nic není. ten klid venku je balada, dva dny bylo slůňo ale dnes hrůůůza, vichřice láme větve a mně se psy taky. (wave)
    Díky Andymu a Dede, za prostředkování norského lyžingu.

  9. NESNÁŠÍM BĚŽKY! Trauma z dětství je příliš hluboké. Běžkování u nás probíhalo tak, že otec sbalil do batohu termosku s čajem, rohlíky se salámem a tatranku a vyjelo se někam k Novému Městu. Tam vybral nějakou patřičně náročnou trať, nasadil na záda batoh a zmizel za obzorem. Po několika kilometrech na nás počkal a když jsme ho s jazykem na vestě dojížděli, tak zajásal „už jste tu, můžeme jet dál“ a odpočatý zase zmizel za obzorem i s tím čajem a tatrankou. Da capo al fine… Takže jsem si jako dítě oblíbila jen sjezdové lyžování, protože tam jsme si jezdili každý svým tempem. Teď, když mám psy, bych s nimi i běžkovala, ale vzhledem ke sněhovým podmínkám kolem Prahy to jaksi nemá smysl – celý prosinec i leden nebylo na běžky, ale na koloběžku…

    1. Ano Lamo, přesně tak jsem lyžovala i já upřímně to nenáviděla. jenže jak se v zime dostat v Krkonoších k chalupě? Bez běžek to nešlo… 🙂 Až jako dospělá jsem zjistila, že existují stopy a možnost jezdil po zvlněném terénu, ne jen padat z prudkých kopců. (wasntme)

      Jinak poznámka o psech a koloběžce je náhodná nebo skutečně jezdíš se psy na koloběžce? (wave)

      1. Kdyby šlo o to, někam se dostat, tak by mi to snad ani tolik nevadilo. Ale u mého otce šlo čistě o to, pokořit v rekordním čase vyfrézovaný okruh a zocelit děti sportem…

        Jezdím se psy na koloběžce (Kostka Tour). Teda já jedu na koloběžce, pes táhne, čuba dělá doprovodné vozidlo 🙂

        1. Huhu, jsi odvážná žena! Taky máme Kostku koloběžku, terénní a psovou, ale jezdí na ní se psy jen Martin. Ari je tažný pes s velkou kapacitou leč s minimálním uvažováním a já si s ním jezdit prostě netroufám (blush)
          S Berry je to jednoduché – nenávidí tahání čekoholiv a snaží se, aby to tahaného brzy omrzelo (ji zapřahat) a tak se co chvíli nechá tahat sama 😛 Martin tvrdí, že když jde běhat, tak zatímco Ari dělá výhodu, tak Berry handicap (chuckle)

          1. S těmi telecími nápady máme taky občas problém, ale jelikož mám psa přečtenýho, tak zpravidla stihnu zareagovat hned, jak mu myšlenka probleskne hlavou, a není problém ho ubrzdit. I když taky už jsem jednou (nevím jak) skončila na zádech s nohama pevně přivázanýma vodítkem k řidítkům 😀
            Tahání se dá naučit. Můj blboun byl taky dlouho přesvědčený, že cílem hry je běžet mi vedle nohy a v nečekaných momentech se zastavit na čuchání značek 😀 Ale chce to důsledně a po malých kouskách – radši dvacet metrů poctivého tahu, než dva kilometry s čucháním a kravinkama. Což jsme na začátku podcenili, takže teď to přeučujeme.

            1. …cílem hry je běžet mi podle nohy…, takový cíl bych chtěla dostat od Ježíška! Při nasazení běžek je cílem našeho vypatlance zmizet plným tryskem v dáli a jenom občas se objevit na obzoru zkontrolovat, zdali mu bude mít kdo dát večeři. Když nás zahlédne se v potu tváře pinožit za ním, spokojen, s hubou od ucha k uchu mizí opět v dál.
              Přidávám se k Dede, jakou zvláštní odrůdu psů vlastníš?

              1. Labradory. Čuba je výstavačka, pes je pracák.
                Ten můj měl taky mizecí období. Právě proto jsem mu pořídila koloběžku jako kotvu. Jak zjistil, že je k tomu přivázanej a mizet nemůže, tak nasadil druhou variantu – vzorný běh u nohy 😀 Ale už tahá chvílema i moc pěkně. A hlavně ho to baví.

                1. Díky. Taky máme retrívra. Zlatého. A mizeru samostatnýho. )(dog)
                  (Vím, že je to naše chyba, ne jeho, leč…)

                  1. Nojo, já když si vzpomenu na svoje zoufalství před rokem, kdy jsem ho za celou hodinovou procházku nebyla schopná přivolat a jen se míhal lesem na hranici viditelnosti… Musím zaťukat, je to o 90% lepší. On ten můj blboun nemá úplně standardní povahu. Je přetáčivej, a to do té míry, že jednu dobu (cca mezi tři čtvrtě rokem až rokem) jsme jen vyšli před barák a on byl okamžitě v naprosto nevnímacím stavu, klepal se, slintal, línal po hrstech, měl tekutý průjem… Potkat psa nehrozilo, to zuřil už na sto metrů, při nadšené pochvale se zase přetočil nezvladatelnou radostí… prostě totální neovladatelná bouře emocí, zatměno. A samozřejmě já jsem to u něj od začátku moc krásně podpořila a nechala rozjet.
                    Nejvíc nám stejně pomáhá výcvik cílený přímo na retrívry (working testy, lovečina). Ony ty retrívří „disciplíny“ jsou celé o ovladatelnosti i na dálku, o spolupráci a vztahu s pánem. Psy to děsně baví, protože je to to, k čemu se narodili. No a občasná kolobka je fajn věc na vybití fyzické energie 🙂

    2. taktéž nenávidím běžky, trauma z lyžáku v prváku, ale teď se při té myšlence směju nicméně na běžky by mě v životě nikdo nikdy nedostal 🙂 jinak na horách jsem byla 3x po sobě, bylo to fajn, první rok jsem se vrátila dobitá jak žito po dešti, druhý rok už to bylo lepší a třetí jsme měli sebou malého Frogiho tudíž jsem já prakticky vůbec nelyžovala….a tím skončila s lyžováním, dnes bych se asi bála protože ani před tím jsem nebyla zdatný lyžař 🙂

  10. Tak nejprve ono tajemné Kvikk Lunsj – já myslela, že to bude nějaký místní domácí alkahol, až když píšeš, že se zakusuje, tak jsem zjistila své pochybení (chuckle)

    Za druhé – já bych teda na lyžích určitě zdravila skol, neb takováhle vyjížďka, jak ji popisuješ, by mne skolila na to tata (nod) . Ne, to bych nepřežila. Navíc, já v životě na běžkách nestála.

    Já vůbec ty zimní sporty moc neoblibuju. Roky na hory jezdil Jenda s Terkou sám, já až hodně po třicítce začala sjezdovat (o tom, jak jsem na školním lyžáku už první den naštěstí zlomila obě lyže a vyvrtla kotník jsem už tady psala (rofl) ). Ale poslední čtyři roky jsme na lyže nezabrousili – kdo ví, jak bych ty sjezdy zvládla teď (já totiž jezdila strašně rychle, akorát mne překvapovalo, že mne předjíždí i chromé babičky).

    1. A já jsem zase myslela, že Kvikk Lunsj je ta máčená smradlavá ryba (a přišlo mi to jako pokrm na lyže trochu nepraktické (chuckle) )! Teď jsem se podívala, že ryba je lutefisk, no ale to je hodně podobné! 😀

    2. zatím jsem nebádala ale kvik by mohl být třeba – rychlý a lunsj mi připomíná lunč – tedy lunchčmeet nebo tak něco a teď se někde podívám jak jsem daleko od toho. :))

  11. Andreasi, díky za pěkný článek. Kápl mi do noty. Já jsem přestala sjezdovat v okamžiku, kdy se až moc rozmohly vleky (já ještě pamatuji šlapání do kopce pěšky a vázání Kandahár a gumové lyžáky), rozvoj tahání do kopce by tak ani nevadil, ale ve frontách dole, se začalo rozmáhat okukování a pomlouvání výstroje spolučekatelů (chápej, ta nejlepší byla z devizové ciziny). A tak to mě přestalo bavit, tohle není moje parketa a navíc, já jsem ty svoje sjezdovky často nemívala pod kontrolou (whew) . Velmi ráda jsem proto už dávno přešla na běžky!!! Kupodivu ty jsem měla pod kontrolou (lehce se dají sundat a ledový úvoz v lese sejít pěšky (chuckle) ). Ještě za našeho svobodna jsme brázdili s mým mužem lesy a kopce v Jeseníkách, ještě nyní cítím příjemnou únavu v nohách a vynikající hrachovou polévku na Ovčárně, nebo chuť svačiny pod obrovskými zasněženými smrky. Na straně sluníčka měly okolo sebe takový rantlík a tam jsme s manželem seděli schováni v závětří, daleko od davu čekatelů na sjezdovkách. A nakonec, když jsme se přestěhovali na sever Brna, tak jsme chodili na běžky každý den, když svítil měsíc, tak hned jak jsme přijeli z práce i za měsíčního svitu. Jó, běžky, to byly časy. Dnes chybí, jak píše Matylda, ten nejdůležitější atribut – sníh ;( .

  12. Článek od Andyho jsem si přečetla s chutí znovu, protože jeho články čtu pravidelně. Jsou pro mě nesmírně zajímavé, neb s velikou chutí čtu, jak to funguje jinde, zvlášť, když je to tak dobře napsané. Stejně mě baví číst na Lidovkách „Češi v cizině“.
    My zítra vyrážíme na týden do Alp, kde máme půjčený dům od Nielsíkova kamaráda. Podařilo se nám urvat tenhle týden mezi chemoškama, i když jako hololebec to nemám v mrazu tak jednoduché, ostatně, jako spoustu jiných hololebců 😀 Vyřešila jsem to dvěma čepicemi, jednou tenkou spodní a druhou tlustou vrchní. Odzkoušela jsem to na prodlouženém víkendu v Úpě a funguje to dobře. Teprve teď, když jsem bez vlasů, jsem si uvědomila, jak báječné vlastně jsou. Fantasticky fungují jako termoregulátor, kromě toho jsem se včera bacila do lebky a mám bouli jak trám. Vlasy by náraz utlumily. Doufám, že to nevyzní jako nějaké stěžování, protože není. Je to jen prostý popis praktických věcí, se kterými se člověk musí nějak vypořádat. Normálně nosím venku paruku, ale na ní čepici narazit nejde, aby se neponičila. Taky je v ní jinak poměrně vedro, i když je z pravých vlasů… No nic, mažu balit. Kluci jsou deponovaní u babičky, vzhledem k epidemiím různých nemocí jsem je radši měla doma, aby ve školce k něčemu nepřišli a pak to od nich mohla chytit i já. Omlouvám se, že jsem tak zběhla od tématu. Mažu balit (wave)

    1. Hm, když se Kuba nechá ostříhat víc nakrátko, tak taky kvílí, že je mu zima na hlavu.
      Kaštan, přeju ti hezký pobyt na horách- moc ho potřebuješ, řekla bych.

    2. Kaštánku, užij si to na těch horách a ať žijou dvě čepice! 🙂 Myslím, že taková rodinná dovolená uprostřed hor je přesně to, co ti padne do noty. A díky, žes zamávala! (inlove)

    3. Milá Kaštan – užij si Alpy, naber síly tělesné i duševní. Každou chvíli na tebe myslím.
      S těmi vlasy máš naprostou pravdu – Jenda, jakožto přírodní skin, taky pořád nandává a sundává čepici – buď je mu zima, nebo naopak horko.

    4. Kaštánku, užij si hor a sněhu, chvála dvěma čepicím. Moje úplná sousedka je na tom stejně jako Ty, jenom o krapet dál, takže už má nové vlasy a v té tenké čepici chodí pořád – i doma, protože tvrdí, že si na ni zvykla, a že je jí na hlavu zima (wasntme) . I doma 🙂 . Držím palce ať alespoň trochu vyjde počasí! Bal a nic nezapomeň!

      1. Jééé, děkuju všem moc a moc!!! Taková internetová pauza mezi balením mi přijde vhod 😀 Je to jak píše Alex, nosím doma tenkou čapku a na spaní tlustou, máme v ložnici chladno a mě je na hlavu fakt zima. Děsně se na ty hory děším, protože kluci už dospěli do věku, kdy je můžeme vzít na lyže. Výstroj pro ně k nám napadala od švagrové se čtyřmi dětmi, já už mám pět let nové lyže – sjezdovky od Ježícha, na kterých jsem stála poprvé letos jednou na Portáškách. Zážitek to byl tak mocný – nádhera i přes bolavé koleno, že jsme promptně zorganizovali další hory a to na týden. Čert totiž ví, jak bude vypadat léto, protože po květnové operaci bude nejspíš následovat dvouměsíční ozařování a to každý den jen o víkendech je volno. Letní dovolená je tudíž asi pasé, tak alespoň že to teď vyšlo.
        Na nové vlasy se už děsně těším, protože mojí celoživotní touhou vždy byly kudrny a těch se mi teď nejspíš dostane v míře hojné. Vlasy prý rostou kudrnaté skoro vždy, časem – okolo dvou let, se prý pak začnou natahovat. Všem moc děkuju, že si vzpomenete, čtu pravidelně, ale k příspěvku se dostanu jen málo. Buď je mi blbě, nebo mám doma děti, nebo v poslední době docházelo ke kombinaci obého 😀

        1. Kaštánku, buď opatrná s tím, co si přeješ! (inlove) Prý kudrny! Víš, co to znamená v praxi? Že ti maminka říká „učeš se“ klidně deset minut poté, co hřeben kudrny opustil a po většinu času jsi odsouzená k účesu „pudl, kterého majitel nedal dávno ostříhat“ (rofl)

          Dělám si legraci 🙂 Přeju ti brzy krásné a klidně kudrnaté vlasy! Hlavně, ať jsi zase zdravá (h)

        2. Přeju ti hodně, hodně kudrnaté vlasy! Bude to znamenat, že jsi ozdravěla a to je hurá a hurá a furt hurá!

        3. Kaštánku, to víš, že kudrny budou a hlavně se drž a já věřím, všechno bude dobré !!!! (inlove)

        4. Milá Kaštan, užij si lyžovačku a drž se. Myslím na tebe a držím palce, abys už měla vše za sebou, na hlavě kudrnatou hřívu (lehce se rozčesávající) a před sebou už jen krásné dny.

    5. Kaštánku, užjte si všichni Alpy a přeji, ať se se všemi dalšími životními kotrmelci vypořádáš se stejně statečným přístupem, jako s vypadanými vlasy.

  13. Zajímavě napsaný článek Andreji.

    Norové se opravdu asi rodí s lyžemi na nohou. Není divu. Vždyť kdysy to byl asi jediný prostředek dopravy mezi usedlostmi.

    V Oslu je prý také nejstarší muzeum lyží na světě.

    Míša

    1. Ježíši Kriste co jsem to napsala ve slově kdysi.
      Omlouvám se, ještě mě to nemyslí.

      M.

      1. Míšo, to je jen překlep 🙂 Kdybys viděla, co píšu já a občas to i omylem vypustím do světa… 😛

  14. Tak ten Kvikk Lunsj jsem si musela vygooglit- oplatka v čokoládě, něco jako Kitkat nebo jak se to jmenuje (jak to občas jen kupuju dětem, tak si ty značky houby pamatuju).
    Hm, běžky. Jednou jsme byla týden na Vysočině a zkusila jsme si to. Na rozdíl od sjezdovek mě to docela bavilo. Když jsem se odstěhovala z Brna na rovinu pod Pálavou, říkala jsme si, že tady by se běžkovalo báječně. Nějak mi nedošlo, že tu chybí potřebný atribut- sníh. Tady prostě napadne jen troška, co na poli ani neschová hroudy. Škoda, běžky bych chtěla. Ale jezdit kvůli nim někam do háje nebudu. Já tvrdím, že člověk má běžně dělat ty sporty, kvůli kterým nemusí jezdit přes celou republiku.

    1. Matyldo, na běžky to není ani u nás – sluníčko sníh požírá a já děkuju za to sluníčko (sun)
      Jinak mám běžky ráda, tam kde nejsou velké kopce. V Nordmarce to bylo nejlepší běžkování mého života (inlove)

    2. Matyldo, naprostý souhlas s tím dojížděním přes celou republiku. Já nejezdím za sněhem a běžkováním ani na vVysočinu. Za A) sice perfektní stopy, které po Vysočině jsou, udělané rolbami, jsou určitě senzační, ALE NESMĚJÍ NA NĚ PSI!!! A co já bez psa na běžkách? A šlapat si svoje stopy, tak na to už nemám sílu, ani věk, toho jsem si užila v mladších časech, dokonce jsem si na tuhle činnost brávala i dovolenou, když u nás napadl sníh. Já kdysi ráda šlapala stopu (blush) !

      1. Teď teprve vidím, že jsem neřekla za B) a to je to dojíždění, jenom si zaběžkovat. V areálech okolo Nového Města se buď konají vrcholová mistrovství, nebo a jsme zase u toho – NESMĚJÍ TAM PSI!

        1. Areály jsou na nic, to je na honění vteřin pro profiky. Lepší je nějaké méně známé vysoko položené zasněžené pohoří a tam si stopu prostě udělat po hřebeni. Namátkově: Bílé Karpaty, Železné Hory a Žďárské Vrchy, Slezské Beskydy, Drahanská Vrchovina, Podještědí a Podkrkonoší, Bruntálsko a okolí…

          1. Eh, neměl bys nějakej tip na běžkování mezi námi a Trutnovem? Tedy tam, kde se na kousek sněhu nestojí fronty a lze tam vzít psa? (wasntme)

            1. Nad Trutnovem směrem ke Dvoru jsou pěkné trasy. Adršpašsko je prý moc krásné na běžky (okolí skal ne přímo skalní město), běhá se i přes Žaltman nebo mezi Pilníkovem a Rudníkem

    3. Ten Kvikk Lunsj je vznikající energie zbalená na cesty obdoba s „Quick lunch“ není náhodná, škoda, že u nás něco podobně kvalitního není.

      Ale u Pálavy jsou přece Bílé Karpaty, nejkrásnější neznámé pohoří v ČR? 🙂

      1. Ale kde je Pálava a kde Bílé Karpaty! To je úplně jiný kraj, i když stále Jižní Morava. Navíc Alex mezi Pálavou má ještě Brno …

      2. No to jo, ale už jen do Velké nad Veličkou to mám 96 km. A to se jaksi nesrovnává s mou představou sportu v okolí.

        1. Jen už to není přes půl republiky, je to hodina autem. Ano sport v okolí se omezuje geograficky, ale o víkendu? 🙂

          1. Google říkal hodina a půl, takže víc. Tam jsou totiž takový nanicovatý okresky jako u nás. Hm. Asi půjdu na delší výlet se psima.

              1. Hm, to asi nemám až tak daleko. Jen nemám ty běžky 🙂 Koupi jsem zvažovala, ale jak není ten sníh, tak jsem ji odložila 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN