Máme před sebou krásný zimní víkend, mnozí z vás třeba uvažují, že si zajedou na hory pěkně si zalyžovat. A tak jsem se rozhodla zařadit jeden z Andyho článků o Norsku. Nejen proto, že je právě aktuální, ale také proto, že navzdory zdivočelé sociální službě jsou Norové většinou prima lidé, Norsko krásná země a já věřím ve vyvažování negativních informací těmi pozitivními:))

Jde se na lyže!

Zima zatím v Sandefjordu sice vypadala víc jako u Brightonu než jako u Oslo, ale přesto je v Norsku téma lyží aktuální. „Nordmenn er født med ski på beina“, říká se – tedy „Norové se rodí s lyžemi na nohou“. Ne nadarmo, právě z Norska totiž lyže přišly i do Čech.

Co je první věc, která našince trkne při přestěhování se do Norska, je popularita běžeckého lyžování na úkor sjezdového. Zatímco v Česku řekne-li se „jdu na lyže“, míní se „jdu na sjezdovku“, zde se míní běžky. Ba co víc – naprosto v opačném pořadí se tu děti učí jezdit na lyžích.

Jako malý jsem začínal na sjezdovkách, podobně jako všichni mí vrstevníci v Česku v širém okolí, protože se sjezdové lyžování považuje všeobecně za bezpečnější. S tím mohu souhlasit – nejede-li člověk na sjezdových lyžích jako sebevrah a má-li svou rychlost pod kontrolou (což je jednoduché), tak se nemá šanci vybourat, natož si něco zlomit. V podstatě každá myslitelná nehoda na sjezdových lyžích se dá okomentovat oblíbenou poznámkou dopravních policistů o nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky.

To s běžkami je situace jiná. Volná pata, žádné ostré hrany, delší, tenčí a výrazně lehčí lyže způsobují, že se z lyží stává to, co můj bratr nazývá zvráceným sportem – člověk se těší na to, až půjde do kopce, protože na rozdíl od jízdy z kopce má lyže kompletně pod kontrolou. Fakt je ten, že i ten nejlepší běžkař, jede-li po lesní cestě, v níž je jen vyježděná stopa od skútru, případně jen od jiných lyžařů, nemůže nikdy, na rozdíl od lyžaře sjezdového, říct, že má lyže plně pod kontrolou a může ve kterýkoliv moment zabrzdit.

Přes to všechno jsou Norové často přesvědčeni o tom, že na běžkách to zvládne každý a nemá se moc co stát, zatímco na sjezdovkách může jít o život. Vzhledem k tomu, jak perfektní norské sjezdovky jsou – málo lidí, skvělá úprava, skoro žádné fronty na vlek (není-li člověk zrovna na Velikonoce v Hemsedalu, ale to je už jiná kapitola) – se tomu hodnocení upřímně divím.

Děti přičuchnou poprvé k běžeckému lyžování ještě jako nemluvňata, kdy se vozí ve fjellpulku. Norsky pulk znamená bob a Fjellpulken je značka speciálně upraveného bobu pro nemluvňata, v němž mohou bezpečně sedět, kde na ně nesněží a nefouká, mají dostatek vzduchu a mohou se rozhlížet kolem, zatímco je jejich rodič táhne na speciální tyčové aluminiové konstrukci připnuté k pásu kolem těla.

Díky tyčím tedy pulk brzdí, brzdí-li lyžař, což je vlastnost dosti podstatná. Většina dětí se dostane na vlastní lyžičky, když jim jsou tři roky, a jsou to právě běžky, na které se dostanou, ke sjezdovým lyžím zpravidla přičuchnou až mnohem později.

Bez ohledu na to, kam na lyže jdete, „jít na lyže“ je svého druhu rituál. Ideální výprava na běžky v norském podání má zhruba takový scénář:

Příprava: kromě obligátních lyží, vosků a oblečení je třeba vzít párky, hořčici, kečup, chléb, vidličku na opékání, něco, na čem se udělá ohníček, případně minimalistická varianta je dát horké párky do termosky. Pak termosku s čajem a něco, co nesmí chybět: Kvikk Lunsj.

Další příprava záleží na tom, kam se jde. Je-li cílem nejbližší běžkařská aréna nebo, pro ty, co bydlí v Oslo, Nordmarka (lesnaté hornaté a jezernaté území asi 80×80 km kde není žádné trvalé osídlení, žádný průmysl a žádná auta, jen v létě cyklostezky, pěší trasy a v zimě trasy na běžky), pak výše uvedené většinou stačí.

Ovšem jde-li se na Gaustatoppen, Hardangerviddu nebo do ještě extrémnějších podmínek – například na Jotunheim – je naprosto nezbytná GPS, nějaký aspoň trochu outdoorový telefon (satelitní není potřeba, signál je skoro všude), náhradní baterie do GPS a oblečení, co pomůže proti sněhové vichřici.

Příjezd na stopu: zjistí se, jaký je sníh a podle toho se namažou lyže a vyrazí se. Jede se tak hodinu a půl až dvě, načež se rozdělá ohníček a udělají se párky a čaj + sní se nějaký ten Kvikk Lunsj. Poté se jede na další hodinu a půl až dvě, načež se dojede do některé z mnohých turistických chat (turhytter, my bychom řekli bouda), kde se pije čaj, bujón nebo gløgg (nápoj téměř identický se svařeným vínem, ale trochu se liší) a něco se sní, většinou norské srdíčkové vafle s marmeládou a hustou zakysanou smetanou (rømme).

Po přestávce se jede dál na další hodinu a půl až dvě, až se dojede k bodu, kde se lyže sundají a odkud se jde/jede domů. Tento časový harmonogram vychází pro průměrné lyžaře, schopnější jezdí déle, spíše rekreační lyžaři kratší dobu.

Po příjezdu domů je potřeba sundat vosk z lyží – zapomeňte na různé přípravky, tradiční norská metoda je nejlepší, použijte zcela obyčejný margarín na pečení. Jde tím sundat cokoliv. Zní to divně, ale funguje to.

Stopa na jezeře:))

Norské běžecké lyžování obsahuje několik zvláštnůstek, které našinci padnou do oka. Za prvé – přítomnost starších lidí na lyžích. Je velmi běžné vidět na lyžích lidi, kterým je 70+ obojího pohlaví, v kondici, kterou by jim leckterý mladík mohl závidět.

Za druhé – nevím, odkud se to v Česku zažilo, ale Norové se na lyžích nezdraví skål (čte se skol), nýbrž zcela normálně „hei“. Skål se používá k přípitku.

Za třetí – můžete nechat lyže před chatou, jdete-li dovnitř, zcela bez strachu, že o ně přijdete. A to i v Oslo. Bohužel je pravda, že za velkou část kriminality mohou přistěhovalci, ovšem rovněž je pravda to, že ti z přistěhovalců, kteří kradou, v naprosté většině případů nechodí na lyže a neobjevují se na místech, kde se lyžuje.

Většina Norů má dvoje běžky. Jedny na normální sezónu a jedny – zpravidla starší a horší – na její konec. Nejde ani tak o to, že člověk nechce poškrábat skluznice na zledovatělém povrchu, kde sem tam už vykukují kořeny, kameny či asfalt, spíš jde o to, že ty „jarní“ lyže mají docela jiný tvar. Zatímco běžné běžky jsou lehoučké, na tloušťku silné a úzké, jarní lyže jsou placaté, širší, tenčí a těžší. Nedoporučuji tyhle dva typy míchat, protože vám to nepojede.

Pokud nežijete v Oslo, není úplně jednoduché samostatně zjistit, kam se chodí na lyže bez toho, abyste se zeptali místních. Lyžařské arény jsou kupodivu poměrně schované, upozorňuje na ně zpravidla jen nenápadná dopravní značka až na samotné silnici, která jim je nejblíže.

Nedá se tedy spoléhat na to, že člověk pojede po hlavní silnici a najednou se dostane ke stopě. Nejlepší je portál Skisporet.no, ovšem ani ten není samospasitelný a nedá se na něj úplně spoléhat. Je plno areálů a stop, které tam nejsou a informace o tom, v jakém stavu stopy jsou, nejsou vždy úplně správné, a to ani za pěkného počasí.

Zmínil jsem se o Hemsedalu na Velikonoce – to je zcela samostatný fenomén. Zatímco my Evropané v Norsku žijící zpravidla o Velikonocích táhneme na jih, Norové táhnou zcela opačným směrem, užít si sníh tam, kde stále ještě je, tedy do hor. Speciálně oblíbený je v tomto případě buskerudský Hemsedal, kam se zpravidla přesune (podle pocitu) na Velikonoce přinejmenším půl Oslo.

Hemsedal je vynikající středisko na sjezdové i běžecké lyžování i další druhy zimních sportů, mohu jej jedině doporučit, ale opravdu ne během Velikonoc. Není to tam hlava na hlavě jako v Alpách, sjezdovky jsou dobré, relativně dlouhé, dobře upravené a fronty mizivé.

Tak či onak, ať už se chystáte na lyže do Norska nebo jinam, nezbývá, než popřát God tur!

Další články nejen o Norsku najdete zde: http://andrejruscak.blog.idnes.cz/

Po společném běžkování:))

PS: Fotky jsou moje z doby našeho pobytu v Norsku:)) D.