jako níže napsala fallen dragonkin, take tu nemáme žádnou typicky „evropskou“ kavárnu, kde by si jeden mohl v klidu posedět a zapojit do „zpovědních“ hovorů.

Takže já osobně si nejvíce „radostí a stesků“ vyslechnu v čekárnách u doktora. Pojišťovna nám platí 2x do roka lékařské kontorly, tak proč jich nevyužít, že(alespoň něco zpět za ty šílené peníze co měsíčně platíme)? Takže to jsou dvě návštěvy, kterým předchází asi o týden dříve odběr krve, který pak se mnou dr. probere (takže další dvě návštěvy). Pak jednou do roka kontrola u očního a na gynekologii a 2x u zubaře. Takže je těch posezení v čekárnách docela dost. V jedné jsem byla právě dneska ráno. Čekárna je tam velká, ale na středisku je myslím 6 doktorů, takže často jsou všechna místo obsazená a každý většinou máme „souseda“. No a zdejší lidé jsou véélice milí, přátelští, rádi si povídají, ba jim asi přijde nerudné jen tak mlčky sedět vedle někoho. Takže stačí usednout, souseda(ku) pozdravit a řeč je načata i když to třeba začne jen počasím. Nemohu se nazvat vrbou, ale spíše jakousi lidskou houbou, protože mám tyhle hovory ráda a přímo je nasávám, hlavně, když se rozpovídají právě ti staří lidé o zdejším životě a jejich mládí. Já pak spíše jen souhlasně přitakávám, se divím a soucítím, protože tihle staří Jižané mívají s mým přízvukem někdy potíž. Nezazlívám jim to, prostě jim řeknu odkud jsem (tedy, než že by oni věděli, kde to je) a klidně věty zopakuji, nebo zjednoduším. A zároveň je mi jasné, že oni spíše potřebují být posloucháni, než sami poslouchat. A mě se zase moc líbí třeba jak zdejší muži (v jakémkoliv věku) mluví o svýc otcích jako o „my daddy“(můj tatínek). Když takový ať stařec pomalu nad hrobem, nebo naopak chlap jako hora řeknou s tím jejich protáhlým přízvukem „mááá dééddy“ je v tom respect i láska I když třeba vyprávějí, jak byl ten déééddy na ně metr.

Ne nadarmo se říká, že dobrého barmana nedělá jen dobře namíchaná Bloody Mary, ale schopnost vyslechnout i toho posledního zákazníka (nod) .

Přiznávám, že já nikoho takového neznám – bude to asi tím, že nechodím do kaváren, vináren či cukráren. Ale většinou jsem já za vrbu – teda ne proto, že bych mohla dát nějakou radu (sama sobě poradit neumím), či že bych uměla vlídným slovem potěšit, ale spíš proto, že umím poslouchat a navíc mne to zajímá (pokud to samé stýskání neslyším po desáté během tří dnů) a to je asi pro svěřujícího to nejdůležitější – říct to někomu, kdo slyší.

P.s. přiznávám se, že já jsem ta baba, co sedí ve vlaku naproti vás a s otevřenou pusou a vyvalenýma očima poslouchá, co sdělujete své nejdůvěrnější kamarádce („Mami, už zase hledíš!“) Na mou obhajobu uvádím 1) často hledím spíš do blba a vy mi zacláníte ve výhledu; 2) nesdělujte své intimní zážitky v kupé hlasem vyžilé domovnice; 3) i když vás poslouchám, tak si buďte jisti, že vám nebudu dávat dobré rady a ani nebudu váš příběh posouvat dál. (chuckle)

dede tak takové místo žádné neznám. ale tady taky není kam jít, žádná rodinná kavárna nebo obchod, a jinak restaurace a supermarkety jsou neosobní.
jinak lidi se mi svěřují dost ale to bude povoláním.