Kvete mimo světla reflektorů, z dálky ne moc viditelná, ale svěží a většinou plná nadšení, protože peníze se v ní za současných podmínek hledat nedají. Navíc mám pocit, že poslední roky se vyskytuje hojněji, v rozmanitých rodech a druzích. A o čem že to vlastně mluvím? Přece o „malé“ kultuře, o kulturních počinech, které mají své kořeny v menších městech a na vesnicích.

Na malém pódiu vedle koncertního křídla a basy stojí muž a lehkými obratnými slovy vítá diváky, které přivábila vernisáž výstavy Jiřího a Zuzany Kačerových. Jsme v sále ZUŠ R. A. Dvorského ve Dvoře Králové nad Labem (http://zusdk.cz/), oním přívětivým mluvčím je Ladislav Peřina, který na škole vede literárně-dramatický obor. Své opravdu uměl a tak jsme byly s kamarádkou Danou zvědavé, co bude následovat.

Ladislav Peřiná vítá, přemítá, slibuje…:))

Na vernisáž jsme přišly společně – rozhodly jsme se opustit pro ten večer naši zamrzlou vísku a vrhnout se do víru kulturního života maloměsta. Ředitelka místní ZUŠ, magistra Ivana Černá, sochařka a výtvarnice, je dobrou duší svého ústavu a vedle péče o svěřené mladičké talenty stále hledá způsoby, jak do výstavní síně Otto Gutfreunda nalákat kvalitní umělce. A výsledek? I my na umělecké periférii (nedělám si iluze o významu Dvora Králové na umělecké mapě světa) máme šanci si užít krásné věci nadaných lidí.

Ivana Černá, ředitelka a dobrý duch ZUŠ R. A. Dvorského ve Dvoře Králové

Ale vernisáž pokračuje… hudbou. Další překvapení – tedy aspoň pro mě, která tuto školu teprve poznává. Jiří a Zuzana Kačerovi si prý přáli hudbu autorskou, tedy vlastní skladby zdejších učitelů. Fascinovalo mě, když jsem zjistila, že kvůli invazi virových onemocnění budou hrát „jen“ dva hudebníci, jinak by byli k dispozici čtyři.

Dvůr Králové opravdu není velké město a přitom na jeho základní umělecké škole se jen tak mimochodem najdou čtyři lidé schopní skládat hudbu! Pro mě to byl skutečně objev a moje nadšení vzrostlo poté, co jsem zjistila, že se mi prezentovaná hudba dokonce líbí:)) Marek Iglo hrál svoji skladbu na klavír, a my jsme se pak s Danou dohadovaly, co v nás ta hudba probudila – zatímco ona byla v duchu v Paříži a vzpomněla si na Amélii z Monmartru, já viděla něco jako snídani na trávě, umístěnou za slunečného rána v ovocném sadu. Ale shodly jsme se na tom, že v tom určitě byla tekoucí voda:))

Marek Iglo a jeho snivá klavírní skladba

Lukáš Pelc předvedl krátkou skladbu pro housle a potom delší pro kontrabas. Zatímco u houslí jsem tomu přišla na chuť prakticky až ve chvíli, kdy skladba končila, tak ta na basu se mi líbila od samého začátku. A zase jsem musela uvažovat nad tím, jaký je to z mého pohledu zázrak, když někdo dokáže vymyslet skladbu a navíc ji ještě rozepsat do not!

Lukáš Pelc a orientální tóny kontrabasu:))

Nu, a nakonec jsme společně sešli dolů do galerie pokochat se vystavenými díly. Mě se asi nejvíc líbil válec z carrarského mramoru, který tak připomínal keramiku, že jsem si kámen musela pohladit, abych si byla jistá. Otec i dcera mají různý umělecký rukopis, ale jedno mají společné – jejich artefakty vypadají jako dědictví minulosti – občas i antické:))

Kámen nebo keramika? Carrarský mramor je to…:))

Co ale pro mě bylo asi nejdůležitější, je vědomí, že i na malých scénách, v malých městech, ba i na vesnicích, dokáže kultura žít, růst a mít originální květy. Tvorba i její prezentace bývají plné nadšení, protože jde málokdy o čistě profesionální projekty a bez nadšení by se prostě neuskutečnily.

Tohle mi připomnělo zkamenělé knihy…

Mám z toho radost, je to reálný fakt v umělém virtuálním světě televizních show, bulvárních časopisů a mnohých podivných „lajků“ na internetu. A také naděje pro ty, kdo mají pocit, že se současný svět už úplně zbláznil.

Jiří Kačer

A tak se dneska ptám: jak je to s kulturou tam někde u vás? Máte u vás nějaké čistě místní aktivity? A jaké? Podnikáte sami něco na tomto poli? Obohacuje vaše základní umělecká škola váš kulturní život i jinými aktivitami než těmi, které se týkají dětí? Pojďme si povídat o „malé“ kultuře:))