Neustále tu popisuji výlety vhodné spíš na teplé počasí, tak udělám výjimku a přidám jeden zajímavý, co jsme absolvovali loni na přelomu února a března. Výjimečně nejde o místa příliš neznámá, přesto to může někoho inspirovat. Trasu popíši stylem vyprávění, aby se to trochu odlišilo od turistických průvodců, které o těchto místech jistě bohatě informují.

Tento výlet je dlouhý dvě noci. Záměrně nepíšu dva nebo tři dny, protože začátek je první den večer a konec třetí den dopoledne, takže na „velkou „túru“ je tu tedy jeden den.

V pátek odpoledne, když všichni skončili v práci, jsme vzali pár nejnutnějších věcí a vyjeli auty do Špindlerova Mlýna. Loňská zima byla mírná, takže i cesta byla naprosto bez problémů. Na parkovišti poblíž lanovky na Medvědín jsme zaparkovali a vyrazili po modré značce po druhém břehu Labe směrem do hor.

Až k Dívčí Lávce je to asfaltová cyklostezka, která je bez problémů schůdná v absolutní tmě. Na rozcestí modrých značek jsme přešli Labe a napojili se zpět na silnici, co se vine na Špindlerovku. Po ní se jde asi kilometr až k místu, které se jmenuje Medvědí koleno (je tu i autobusová zastávka). Je to ta nejzakroucenější ze zákrut, takže ani ve tmě ji minout nejde. Tady nyní zelená značka odbočuje na betonovou zásobovací cestu a začíná finální stoupání k místu prvního noclehu: Bradlerovým boudám.

Tmou a velmi prudkým kopcem jsme se pomalu posunovali k vytouženému cíli. Na cestě byl sem tam led, ale jinak díky panelce nebyl žádný problém. Prudká cesta lesem se zdá být nekonečnou, ale za hranicí lesa to vypadá lépe. Ve dne by se určitě otevřel nádherný výhled, ale i v noci díky sněhové pokrývce, která dole tak bohatá nebyla, boudám rozesetých po horách a obloze bez světelného smogu jsme ucítili krásu vysokohorské přírody.

První stavení, které jsme potkali, jsou Medvědí boudy, kde nás velká cedule upoutává na Bradlerovy boudy s občerstvením, vzdálené pouhého půl kilometru. Odbočili jsme po žluté značce a za každým rohem už vyhlíželi Brádlerky. Jenže cedule je klamná a k Bradlerovým boudám to je minimálně kilometr, cesta pak je ještě nekonečnější, ale pořád je to kousek. Ze Špindlu necelých 5 kilometrů.

Bradlerovy boudy jsou na nocleh perfektní místo. Velká dřevěná chata má tu pravou horskou atmosféru, uvnitř je výborná a nikterak předražená restaurace, kde jsme měli dostatek zábavy dlouho přes půlnoc a ubytování pro 10 a více osob se spacákem (který ani není potřeba) tu stojí jen 200 kč za osobu a když si za 90 kč koupíte snídani, tak si ráno užijete švédský stůl plný párků, vajec, chlebíčků, slaniny, sýrů, čajů, kávy, marmelády a různých druhé pečiva.

Ráno při snídani nás hory uvítaly dokonalou scenérií. Mraky zakryly okna jen z poloviny, viděli jsme kombinaci hodně silné mlhy a zároveň naprosto modrou oblohu, kdesi nad námi. Během následující půl hodiny mlha postupně ustupovala do údolí a obloha byla stále modřejší. Zároveň však husté mraky byl téměř na dosah ruky, takže to bylo jako v letadle.

Díky sněhu bylo pak ráno až blyštivě jasné a vyjít na ten čerstvý vzduch neskutečně posilňující. Je zajímavé jaký vliv má na člověka taková normální věc jako čistý vzduch, která tu před pár stoletími byla naprostou samozřejmostí. Asi se lidský tvor svým způsobem života příliš odklání od podmínek, pro které jej příroda navrhla.

Z Bradlerových bud jsme vyrazili na nejdelší část výletu. Po modré značce jsme mírně stoupali k hřebeni a pak se cesta stočila směrem ke Špindlerovce. Cesta je celkem dlouhá, ale jak stoupáte ke styčnému bodu Ptačímu kameni, otevírají se další a další výhledy přes Labský důl.

Ptačí kámen, vyhlídková skála v 1310 metrech nad mořem je vyvrcholením celé esence výhledů. V zimě to sice trochu klouzalo, ale vylézt na kámen nám to nezabránilo. Od kamene už je to jen pár minut po rovince k dnes vyhořelé boudě Petrovka. Petrovka lehla popelem 31. července 2011, shodou okolností jsme ten den zrovna jeli autobusem na Špindlerovku a potkávali hasičské vozy.

U Petrovky jsme se napojili na známou cestu česko-polského přátelství, která vede střídavě po české a po polské straně přes celé Krkonoše z Tvarožníku (případně polské hory Szrenica) až do Malé Úpy k Pomezním boudám. Ještě jako děti jsme vnímali jistou magičnost této cesty, co vede přes hranice bez nějakých kontrol, dnes už se nad tím nikdo nepozastaví.

V okolí Petrovky je širá pláň, výhledy kam až oko dohlédne, včetně cíle dne, Sněžky. Sněhu bylo tak akorát, šlo se nám příjemně, na běžkách by to šlo taky, ale asi by to bylo náročnější kvůli kamenitému terénu. Sejít dolů na Špindlerovku je opravdu hračka. Pak začíná 9 kilometrů vzdálený výstup na Sněžku.

Chtěli jsme se před výstupem posilnit, ale ne na drahé Špindlerovce, ale o kousek výš v protější Polské boudě, kde je skvělá dřevěná terasa s výhledem do kraje. Tady když je dobré počasí má člověk chuť zůstat až do západu slunce, to by zas byla škoda. Od boudy pokračujeme notoricky známou cestou Česko-Polského přátelství podél Stříbrného hřbetu po polském území.

Nejhezčí pohled na Sněžku se otevře od rozcestí a skalisek Slonecznik, česky Polední kameny. Začíná tu i cesta nad polskými plesy Maly a Wielky Staw, které máme ze shora jako na dlani. K tomu se objevuje dole obludný hotel v Karpaczi, který do krajiny absolutně nezapadá.

Za Stawy se napojíme na polskou dlážděnou cestu z Karpacze a pohodlně dojdeme až k Dom Slaski, polské chatě sousedící s již neexistující Obří boudou. Tady je mimochodem příjemné a levné ubytování, doporučuji využití, ráno pod Sněžkou stojí za to.

Odtud náš čekal finální výstup na Sněžku. Ti obezřetnější šli okolo po polské „silnici“, my ostatní rovně nahoru po červené značce. Sněžka byla příšerně zmrzlá, cesta neskutečně klouzala, každý krok byl problém. Receptem na úspěch bylo nejít po cestě a skákat po kamenech a i tak to šlo pomalu, navíc lidí bylo ten den docela dost. Ten kilometr nám trval možná přes půl hodiny.

Odměna ve zdolání naší nejvyšší hory však stála za to, na počest jsme si koupili a vypili vítězné pivo v poštovně (nikde jinde bych 50 kč za plechovku Gambrinusu nedal). Výhled byl samozřejmě fantastický, i když na české straně bylo více mraků než na straně polské. Sedět tam na lavičce a kochat se lze opravdu dlouho.

Protože se blížilo stmívání a začínalo silně foukat, tak jsme začali sestupovat zpět k bývalé boudě. Dolů to sice šlo rychleji, ale kluzkost cesty vyžadovala ještě větší opatrnost než při cestě nahoru. Sešli jsme však včas (a to jsme potkali lidi, co šli teprve nahoru), protože najednou Sněžku prostě pohltil mrak.

Za postupného smrákání a zhoršujícího se počasí jsme došli k dalšímu nocležišti, Luční Boudě, patrně nejvýše položenému místu, kde lze legálně v ČR přespat. Je tu i minipivovar Paroháč, který je nejvýše položený ve střední Evropě. Luční bouda má bohatou historii, tak bohatou, že se vlastně ani neví, kdy byla postavena, její počátky sahají až do poloviny 15. století, kdy tudy vedly obchodní stezky.

Současnost je impozantní, protože to je masivní horská bouda, která má všechno, co k ní patří a ještě něco navíc. Je tam pivovar i pekárna, obrovské prostory pro restauraci i různé wellness služby. Vstupní kamenná hala je pravděpodobně neměnná po celá staletí a také v ní je ještě slušná zima z venku. V ten den však v této kamenné studené hale nocovali nějací nadšenci, co byli oblečeni a kompletně vybaveni ve stylu 1. světové války (včetně dobových spacáků, stanů a nádobí).

Nebudu však nikomu nic nalhávat, Luční Bouda je celkem drahá, ale samotný pobyt je zážitkem. Cena za vyhrazené místo na koberci na půdě, kde prostě spí všichni, kdo přijdou, tak nějak na hromádce vyjde za jednu noc a osobu na 400 Kč včetně ranní snídaně. Hromadná turistická nocležna s lůžkovinami na 550 Kč a nejvyšší třída na 800 Kč. Není to na užívání si pravidelně, ale jednou za čas to za to stojí.

Restaurace tam také patří mezi dražší, ale porce jsou královské, borůvkové knedlíky se vám nevejdou na talíř, kachna s kolika knedlíky si řeknete, pivo skvělé díky horské vodě z které jej tu vaří a zázvorový čaj s ovocem je něco, co bezpečně zažehná zimnici. Navíc noc v takové výšce a ještě v zimě je tak nádherně divoká, že to nelze ničím nahradit. Doporučuju vzít někoho blízkého jako dárek na pobyt na Luční Boudě třeba přes víkend, je to vynikající místo k aktivní relaxaci a ani nemusíte ty dny chodit daleko po horách, stačí tu být.

Ráno přišla bohatá snídaně, s čerstvým pečivem přímo z vlastní pekárny a švédskými stoly ještě bohatšími než na Bradlerkách. Přiznám se, že při takovém obžerství mám problém si to trochu „zorganizovat“, abych ochutnal všechno, co chci a zároveň se strašně nepřejedl dřív, než k tomu dojde. Ale člověk, co jde do hor, přece potřebuje spoustu energie.

Z Luční Boudy jsme šli do Špindlerova Mlýna. Z rána byla hrozná mlha, takže jsme ani pořádně nevěděli, jestli jdeme správně, ale je prostě nutné jít na západ, na opačnou stranu než je Sněžka. Po půl kilometru se odpojí cesta do údolí Bílého Labe, my však pokračovali po červené, směrem k hoře Krakonoš na úbočí Kozích hřbetů.

Po tomto extra strmém úbočí jsme pak velmi opatrně sestupovali do Svatého Petru. Kozí hřbety opravdu mají tvar kozího hřbetu, který je absolutně nevhodný na sezení nebo jen pohlazení kozy. To tenhle hřbet splňuje dokonale. Sněhu s klesáním ubývá, ale občas cestu překryje sněhová plotna. Za hustší sněhové pokrývky by tu asi hrozily i laviny. Na druhou stranu cesta je celá vidět od shora dolů, takže se dá předvídat. Na běžkách by bylo bezpečnější dojet na Pláň a svést se lanovkou.

Od rozcestí se žluvou značkou už je cesta schůdná bez problémů, sestupujeme hlouběji do údolí, sníh už je také pryč a naproti sledujeme provoz na jedné z nejprudších sjezdovek u nás, Stohu. Projdeme Svatým Petrem, sejdeme do Špindlu a jedeme domů.

I díky mírné zimě bylo možné prožít pěkný víkend na horách a vyzkoušet horské boudy, které tomu dodávají mnohem více zážitků, protože jsme mohli vidět hory i v denní době, kdy to jinak není moc vhodné.

[slickr-flickr set=„72157650384917165“ type=„gallery“]