Tak, co myslíte, je patnáctiletý kluk jen nezodpovědné děcko? Právě tohle mě napadá, když si občas čtu v knížkách Johna Flanagana, který začal psát svoje dobrodružné knihy pro mládež hlavně proto, aby přitáhl svého tehdy dvanáctiletého syna ke čtení. Já sama mám však dojem, že mu zdaleka nešlo jen o ně.
Mám ty knížky ráda, i když mám tendenci přeskakovat bojové scény jako ty méně důležité:)) Co mě na knížkách zaujalo je něco jiného – je to koncept intenzivní výchovy a výcviku velmi mladých lidí, který testuje hranice jejich schopností a posouvá je tak daleko, jak jen každý dokáže.
Líbí se mi ten princip, a i když je zidealizovaný, musí se podle mě líbit i klukům a holkám, kteří to čtou. Tedy – asi většině z nich. Mladí hrdinové těchto knih dokáží mnohé, protože se poctivě učí a stále dokola trénují všechny schopnosti, které potřebují k přežití a úspěchu. Mívají dobré učitele – vždy má nad nimi patronát někdo zkušený, sám mistr v oboru, který si mládenec zvolil. A dobří nakonec zvítězí:))
A tak přemýšlím o tom, kolik skutečných povinností a přiměřené zodpovědnosti má dnešní středoškolská mládež. Ano, čekáme, že se budou učit a připravovat na svoje budoucí povolání, a doma s něčím pomohou. A co se stane, když tak nečiní? A je to opravdová zodpovědnost, nebo jen slova, která se dají okecat?
Když je jim patnáct a jsou zdraví, mají tak obrovské možnosti! Fyzicky i mentálně. Ale ne stejné. To je třeba akceptovat. Pro všechny však platí, že pokud na ně nebudou kladeny nároky, pokud je nikdo nebude tlačit, aby dokázali, na co mají, a také za to nesli svůj díl zodpovědnosti, tak plýtváme tím nejlepším, co vlastně společnost má.
(Ovšem tohle z nich vytáhnou jen kvalitní učitelé, kterým se jim jejich žáci či učňové chtějí vyrovnat. Ale to je už zase další téma.)
Kdo vlastně přišel s tím, že všichni musejí mít aspoň maturitu? Ať se svět vyvíjí, kam chce, pořád jsou v populaci lidé se studijními předpoklady a lidé, kteří je nemají – zato mají jiné talenty. Například šikovné ruce. Proč se vlastně naše současná společnost tváří, že šikovné ruce nepotřebuje?
Spousta kluků i děvčat dělá v tomhle věku neplechu čistě proto, že si vlastně nikdo nedá práci zjistit, v čem jsou opravdu dobří, aby je pak v tom směru zapřáhli a zjistili, jak moc dobří dokážou být. Připadá mi, že naše společnost, tak hloupě posedlá tituly, na jeden důležitý zapomněla – a to na titul „Mistr“.
Mistr svého řemesla. Ten, kdo má šikovné ruce a umí ve svém oboru myslet. Který dokáže předvést skutečně mistrovské dílo. Který dokáže vychovávat své učně tak, aby měli o co usilovat. Protože být Mistr, to je čest! Kolik kluků i děvčat by pak mnohem snáz našlo svoje pole působnosti, kde by měli naději být po usilovném snažení Mistry, byť přes větný rozbor nebo algebru prostě neprojdou.
Něco vám povím. V sousední vsi působí instalatér – starší zkušený chlap, umí všechno od zemních prací, aby se dostal k vadnému potrubí, až k jemným finesám v koupelnách. Když jsem někdy před půldruhým rokem od něj něco potřebovala, měl s sebou mladého kluka. Ucho.
Pan mistr ho nijak nešetřil, ale kluk nebyl jen podrž podej. Cepoval ho, ale nechával mu i vlastní prostor. Pak jsem je viděla asi za deset měsíců a nestačila se divit, jak kluk vyzrál. Získal sebejistotu, ale tu zdravou, podloženou zkušenostmi. Myslím, že moc volného času nemá, mistr je v jednom kole vlastně pořád. Proč? Protože je zatraceně dobrej. A kluk bude taky. Podle mě má ten mladej velkou kliku…
Není snadné vychovávat děti. Pokud navíc chcete, aby z nich v životě něco bylo, nadřete se ještě víc, protože puberťák vám obvykle tento úkol neusnadní:)) Ale přijde mi, že by celá společnost neměla dělat z dospívajících a mladých lidí malé děti a podle toho se k nim chovat.
Většina z nich je schopna v nějakém směru tvořivě myslet, dobře pracovat, umějí být dokonce i hrdiny, když je to třeba. Chápu, že taková výchova nechává větší prostor různým rizikům – jenže život prostě takový je. Děti a mládež, po kterých se toho vlastně moc nechce, jsou vystaveny rizikům taky, jen jiným a jindy. A nemusejí nikdy doopravdy dospět.
Dětem je třeba umožnit vyrůst tak vysoko, jak jen dokážou. Pořádně je k tomu přistrčit, pokud je to třeba, ale ne tak, že jim uhlazujeme cestu. Usilovná a smysluplná práce, trénink všelijakých dovedností, snaha dostat se dál a výš nepatří jen do sportu nebo skautských oddílů.
Pro rodiče není vůbec snadné tohle zajistit, vůbec, když školy fungují, jak fungují. Ale stojí za to se o to pokusit:))
Co si myslíte o výchově naší mládeže vy? Máte dojem, že ti, kdo mají předpoklady být dobrými řemeslníky, dostávají odpovídající péči a výuku?
Našly vaše děti něco, pro co se samy tak nadchly, že nelitovaly práce, aby se v tom směru snažily vyniknout? Případně – povedlo se vám je účinně inspirovat?
Děkuju všem za komentáře (inlove)
Já jsem přesvědčená, že šikovný řemeslník, kadeřnice, kosmetička, kuchař, krejčová… ti všichni se dnes uživí a myslím, že ne špatně. Aspoň já to kolem sebe (na vsi) vidím. Hodně jsme teď dělali na Domě a já poznala, že ti chytří a šikovní (a poctiví) se nezastaví a je těžko si jejich služby zajistit.
Jenže kdo bude ty mladé učit, když učiliště vypadají jak vypadají a systém učňů a tovaryšů učících se u Mistrů už neexistuje? Já doufám, že ti, kdo budou chtít, si cestu najdou (jako Matyldina Kačka).
Omlouvám se, že se nezdržím, ale mám narychlo jinou práci a kapku nestíhám (blush)
Ale na zítra vám mohu slíbit pozvánku na přechod Krkonoš a úžasné fotky! (wave)
Jak je s tou mládží? S naší v pořádku – pubertu si vyvesloval a vypádlovala, nebyl čas na blbosti. Školu si vybrali podle sebe, ale nakonec asi budou oba dělat něco úplně jiného. Osmiletý gympl/strojárna/marketing a management a strojárna/arboristika (což je oboje zcela mimo obor, že). Dneska oba udělali poslední zkoušku v semestru, za A a za B, jsou šikovní. Navíc každý umí několi řečí, jezdí po světě, jsou šikovní. Jak píše Šárka dole – stačí jen chtít, a oni oba chtěli.
P.S. Moc se omlouvám, že si tu takhle plácám játra, holt mám dnes z těch našich děcek radost.
Jejdamane – jak je to s tou mládeží, několik – když to píšu, jsem slepá, chyby nevidím, omlouvám se.
Jsou šikovní… já jsme myslela, že dcera byla na šuřce a ne na strojárně?
Na strojárně, na Sokolské, na „výtvarném pracování kovů a drahých kamenů“, obor „umělecké odlévání“, tak se to oficiálně jmenovalo, na ŠUŘku by neměla, i když byla šikovná a pracovitá. Když nic jiného, naučila se nebát se práce, chodit v monérkách a olejovaných botech a měla tam fajn učitele, třeba z dějin výtvarné kultury si odnesla hodně, ví toho o moc víc, než my dva s MLP, přitom se považujeme za takové ty informované laiky.
Nicméně jsem ocenila, že naznala, že podobných průměrných umělců jako ona je a bude hafo a šla jinam. Hrozně ji to baví a už se těší do dalšího semestru, jako volitelný předmět si může mj. zapsat (kromě kvasných technologií, včetně výroby piva) třeba stromolezení. 😉 Je opravdu moc spokojená a já jsem taky moc ráda.
P.S. Šít se taky pokuší, ale moc jí to nejde, třeba se to časem zlomí.
P.S. Ještě mě napadlo, úplně bych na to zapomněla, velice vřele doporučuju tuto výstavu: http://www.moravska-galerie.cz/moravska-galerie/vystavy-a-program/aktualni-vystavy/2014/brno.aspx – asi jsem sem už o tom psala, ale je krásná. Nejvíc se mi líbilo, že na některých exponátech bylo napsáno – „dotýkejte se nás“. Co bylo zdrcující, tak to promítací plátno v hlavním sále, kde bylo vidět, kde ty fabriky všechny byly a jak vypadaly. V době největšího rozkvětu jich prý bylo v Brně až 80. Minulé dva týdny jsme v přímém přenosu sledovali konec jedné z nich – na Kamenomlýnské, už je zbouraná.
Ať je školství jaké chce, vítězstvím této generace je, že, když chce, může dělat co chce a jít si zatím, byť se to nemusí napoprvé ani na vícekráte podařit ale když si na tom jeden trvá, nakonec se to podaří. To za mých časů nebývalo, kdo neměl rodiče fundované straníky, většinou se nikam nedostal, pak vyrůstali lékaři za“kačeny“ , kteří stejně skončili při zkoušce z anatomie, naštěstí.Sama jsem měla hlavu dobrou ale pro studium na výšce jsem neměla patřičný posudek, rodiče byli silně protirežimní a těšilo je to, mně ne. Nicméně jsem se na cosi vypracovala , stálo mně to pot a slzy.Syn má gympl a na výšku se nedostal ani na potřetí, stal se však úspěšným obchodníkem a odborníkem ve svém oboru, kterým se zabývá. Napřed jsem z toho nebyla nadšená ale teď mu mohu jen přát k úspěchu.Když se dá dětem určitá volnost ve výběru a umožní samostatnost, byť i občasný pád na hubu,ono se to vykrystalizuje. Celý život jsem se snažila předávat své znalosti mladým a pomáhat jim v oboru, mně nepomohl bohužel nikdo. Do dneška mně ti mladí lidé navštěvují a mám s nimi stálý kontakt a to je bezva.
Ještě ve mně v poslední době hlodá a hlodá myšlenka, že tak jak civilizovaná Evropa stárne,ten stav je již nevratný, má určitý světový establisment zájem na tom aby sem přišlo, co nejvíce lidí, kteří budou v budoucnu pracovat za „hubičku“ na pracích, které nikdo dělat nechce avšak budou od těch disponujících řádně separováni.
Školy v tomhle nepomohou. Školy v tomhle kraulujou proti směru. Ono je to stavem společnosti posedlé tituly. Každý chce dobrého řemeslníka, ale nikdo ho nechce ve své rodině (pokud to není řemeslnická rodina), protože to nejlepší je maturia + titul. V základních školách žákům se špatnými známkami vyhrožují, že budou dlaždiči, instalatéry, popeláři atd… A pak tu máme následující situace, které znám z příběhů lidí co znám: Kluka baví nějaké řemeslo, holka chce být třeba cukrářkou. Dostat se na učňovské obory těchto zaměření není žádný problém, přijímačky jsou na úrovni zvláštní školy a stejně trpí podstavy a dobírají děti z dětských domovů…Takže cíl splněn, děti se dostaly na obory, které jim jsou „z hůry dány“, jenže…a) 70% těch co na těchto oborech jsou, nejsou proto, protože je to baví, ale protože několikrát propadali ve škole, protože se vybodli na přijímačky na střední školy a gymnázia a prostě je neudělali, protože to mají blízko a nechce se jim vstávat a je jim to jedno a ten zbytek doplněný z dětských domovů. Výsledek je většinová demotivace těch co se o obor skutečně zajímají, výsměch těch horších těm dobrým, případně buď šikana, nebo splynutí s davem a vzniku problémů, horší výsledky ve škole, kouření, záškoláctví nebo nechuť k činnosti, která je před školou ještě bavila. Samozřejmě podle toho vypadá skladba učitelů, kde skutečných odborníků moc nebude, protože se jim to prostě nevyplatí. Popsal jsem to trochu přehnaně a nemusí se vše vyplnit, ale stav nižších středních škol a učňovských oborů takový je – odkladiště problémových, ne výchova nadaných, tady se musí začít. Buď tak, že vzniknou mimoškolní kroužky pro nadané zakončené nějakým certifikátem, který zajistí třeba lepší brigádu v oboru (určitě by to nalákalo zájemce, co něco umí, jen nemají papír a nechtějí přehazovat bedýnky v Kauflandu) nebo se vytvoří učňovské školy se složitějšími přijímačkami, s titulem Mistr, s něčím, kde je absolvent větší nebo roven maturantovi gymnázia.
Tady doplním jen to, že mistr odborného výcviku nemusí umět řemeslo. Musí mít vysokou školu :/
Podle mě nemusí (jistá si nejsem), tam je snad důležitá odbornost, řemeslo, ne VŠ. Nebo se pletu?
A doplnit na vš pedagogiku
Aha, já jen, že znám jednu paní-mistrovou odborného výcviku, která snad ani tu maturitu nemá. Ale fakt nevím, nerozumím tomu.
P.S. Ne, že bych ji hájila, je divná.
A chyba. To až když se tchán měl stát vedoucím mistrů, musel si tu školu doplnit. Jo.
Ale ti, co učili na učilištích odborné předměty, si tu školu doplnit museli, byť bylo záhodno, aby to byli praktici. A spousta jich odešlo zpátky do praxe, zůstali jen ti, co byli ochotni si školu doplnit. A přiznejme si, že na to, aby byl člověk schopen učit teorii vaření knedlíků a jejich přípravu ve cvičné kuchyni, tak na to vysokou školu mít nemusel, je to jen opičárna.
Máš Matyldo naprostou pravdu,je to šaškárna. Strýček byl excelentní cukrář a měl tovaryše a žádnou vysokou, zbytečně by si tím zaviroval palici. Důležitý byl výsledek,zákusky, které lidem chutnaly a byli ochotni za ně zaplatit i v době krize.
říkalo se tomu DPS – a bylo to pro Mistry a mistrové odborného výcviku a pro vychovatele..studovalo se to při pajdáku…
Já si kladu otázku, nakolik je možné ty děti směrovat a co je jen výsledek štěstí/nátury dotyčného/náhody…
Mě naši, pokud směrovali, dělali to dost nenápadně. Navíc já tíhla k přírodním vědám, ale už na tom gymplu jsem přemýšlela i o dalším uplatnění, takže se se mnou vlastně neměli o čem dohadovat.
Sestřinou volbou až tak nadšení nebyli, ale ta si za svým šla velice urputně. Na gymplu razila heslo: z matiky a chemie mi prostě čtyřka stačí, to potřebovat nebudu, z čehož zvlášť táta šílel, ale nenadělal nic. Ušetřený čas věnovala praxi ve svém vysněném oboru, a taky se dostala kam chtěla – brali 25 lidí z cca 500 a rovnou po gymplu byla v ročníku jediná.
A když se tak koukáme po okolí a problémech vrstevnic s prací, asi opravdu není špatné mít obor, který nemá úplně každý druhý.
MLP je inženýr – technik – vývojář, v rodině už třetí v řadě, navíc zvládá spoustu praktických věcí odkoukaných od svého táty. Švagr je též inženýr – technik, asi hodně dobrý ve svém úzkém oboru, ale od táty neodkoukal skoro nic, prý ho to od mala zkrátka vůbec nebavilo. Tak jak to zobecnit: dvě ségry, dva bráchové, věkově blízko u sebe, stejná výchova, stejný přístup rodičů a přesto výsledky úplně jiné…I když hlavní asi je, že se všichni dokážeme celkem dobře a spokojeně uživit.
Na směrování vlastních mláďat mám snad ještě trochu času: i když – on možná ten přístup k učení a škole vůbec začíná už u paní učitelky ve školce, co? A to nás čeká do roka a do dne…uff…
V hlavě se mi rojí tolik myšlenek a nejde je utřídit. Od vlastního nepříliš oblíbeného zaměstnání, po náznaky nadání u dětí … Je toho moc.
Ale rozhodně souhlasím, že šikovný mistr je mnohem lepší, než škola. Učedník se postupně naučí všechno, co je potřeba. Mohly by se možná vymyslet nějaké učňovské zkoušky, aby se zjistilo, jestli tenhle už může pracovat sám.
A k zmíněnému autorovi. Zatím jsem od něj nic nečetla, jen jsem zaregistrovala na trhu jeho knížky. Tak říkáš, že to stojí za přečtení? Možná bych mohla zajít do knihovny, třeba to tam mají. A když se člověk ohlédne trochu do minulosti, tak je vidět, že děti musely dospět dřív. Je otázka, jestli je to tak lepší. Zase máme delší dožívání, tak si můžeme dovolit delší dětství, ne?
Školství máme dílem jak jsme si ho proreformovali a dílem upravili dle moderních potřeb a „západních vzorů“ :/
Ony totiž, ty naše dětičky, když už jsou to naše zlato nejcennější co společnost má, nikdo nepotřebuje. Jsou tak chráněné, že jsou k ničemu. I na ty dva instalatéry a tři elektrikáře, kteří tahají syny sebou, si ouřad na ochranu čehokoli došlápne. To se totiž nesmí, stejně jako u soukromých zemědělců.
Ostatně, řemeslo už dávno nemá zlaté dno. Dnes nejsme ochotni platit za práci a dobrou těžko poznáme. Vždyť co se pokazí vyhodíme a v příští akci koupíme nové. Pravda, u těch instalací to trochu drhne. Jenže kdo kdy viděl, aby elektrikář nabízel předělání rozvaděče nebo revizi v akci, že. A za utažení tří šroubků jim přece nebudou platit takový prachy… Slyšela jsem to mockrát, když jsme sháněli řemeslníky na opravy v bytech.
(A v kterém filmu jste naposledy viděli řemeslníka který tam nebyl za pitomce. ) O práci rukama nestojíme a proto manuálně zručných netřeba ;(
Jediným skutečně prosperujícím odvětvím současnosti je dolování dotací. Proto všichni musí studovat. Aspoň Bc. Jinak tabulkám nevyhoví ;(
U svých dětí nevím.
Mladík miloval šroubečky, autíčka, závity, kladívka… Má maturitu na strojárně a živí se šroubečky, závity, autíčky … naštěstí tyhle věci ještě fungují.
Slečna se rozhodovala mezi střední veterinou a zdravkou. Vybrala si zdravotní. Špatná volba. Rok kdy maturovala byl první, ve kterém od maturity nevycházely zdravotní sestry, ale nesvéprávní zdravotní asistenti, o které nikdo nestojí a kteří si musí udělat ještě kousek vysoké, jinak jsou nezaměstnatelní. Tu školu nezvládla (pochopitelně, proto jsme pro ni hledali praktický obor, na studium nemá hlavu ani nervy) a dodnes bere tu školskou změnu jako křivdu. Když se na tu školu hlásila, dostali jsme nedokonalé informace. Věřím, že ty kantorky taky nevěděly, jak po čtyřech letech stát s těmito maturanty naloží. Ale taky to cítím jako …chybu systému ;(
Nějaká pošmourná beznaděj na mě z toho padá :/
Já Ti rozumím, tohle je jedna z věcí, kterou pociťuji jako degradaci vzdělání.
Ach bože, dneska jsi mi padla do noty dvakrát. Poprvé s těma titulama – aspoň tu madurídu kdyby měl…… No a potom se bacilovi pochopitelně nechce dělat vobyčejnou laborantku, ale ani ti inženýři nemají tolik možností. Další věc je otázka ohodnocení – když mám tu maturitu, tak přece nebudu nastupovat za 15 000 hrubého. A každá matička chce, aby její dítě studovalo, protože jsme vyučené postavili na roveň úplných blbců. Na učňovské školství nějakým záhadným způsobem nebyly peníze a ruku v ruce se státníma maturitama se poveze kolaps. A bude chvíli trvat, než zase všichni zjistí, že řemeslník je umělec, pokud tu práci umí a těší ho.
Podruhé děti – Kačenka za dobu tak od deseti do sedmnácti let přešla od archeologa přes veterináře a doktora po nadšence výroby litiny. Prakticky pomalu do maturity jsme nevěděli, co bude dělat dál, pokud nepočítám to, že se chtěla vyučit automechanikem.
Podle Bimba je Kuba povoláním dobrodruh, ale ono to není tak jednoduché. Dobrodruh může být až když si na to vydělá, takže v prvé řadě musí ho něco živit. Musím se přiznat, že jsme to prostě nechali na čase, studium vysoké školy pro něj bylo příliš ukotvující, stejně jako práce od do. Myslím, že pokud dělá práci, která ho baví a živí, je zcela jedno, co dělá. Což pochopila i moje maminka, pro kterou v případě jejích dětí základní školní docházka končila promocí. První velký ústupek udělala v případě zeťů a dopracovala se i k tomu, že opravdu ta škola není ten předpoklad pro život naprosto nejdůležitější.
🙂
Moje maminka to má se vzděláním nastaveno stejně. Akorát to pochopení k ní ještě nedošlo 🙂
No, moje matka je psycholog, takže je s podivem, že to vzala tak, jak to vzala. Když Kuba sběhl z vysoké školy, strašně jsem se bála, co na to matka řekne. Kupodivu to vzala velice pozitivně, až jsem se divila. Vůbec čím je starší, tím liberálnější má názory, většinou mne – mile – překvapí
Máš pravdu DEDE.
Řemeslo má zlatý dno.
Před 2 roky nám doma pokládali dlažbu v předsíni 2 šikovní obkladačí. Byli to bratři. A opravdu uměli.
Ale stěžovali si, že nemají následovníka. Vlastní děti to dělat nechtěli a učební obory se zrušili.
A myslím, že je to škoda.
Míša
Míša
Ne, nepodařilo se mi to. Kačka až kolem maturity pochopila, co vlastně chce a vydala se tím směrem- je v učení a baví ji to (což je mimochodem podle mne řešení toho, jak získat ty řemeslníky. Poskytnout možnost vyučení i starším, kteří nebudou mít češtinu a tělocvik, ale jen ty odborné předměty). Kuba dělal sport, který ho bavil a moc se v něm nadřel, ale oddíl se rozpadl a jiný v Brně nebyl. Navíc měl zrovna velké zdravotní problémy. Pak jsem se ho dlouze snažila přimět se o něco zajímat, něco se vrbí teď. Byl přesvědčený, že chce být archeolog. No a zjistil, že je to hezká škola, ale uplatnění nulové. Teď se tluče od jedné školy ke druhé a vlastně neví, co by chtěl (neví to až na dvě děcka celá jejich třída).Momentálně se mu zbláznily hormony a výsledky ve škole jsou příšerné. Jenže co po gymplu, když ne další škola? A s tím průměrem, co má, to bude sakra těžký.
Navíc to osmnáctileté děcko to rodičům nijak neusnadňuje a jeho/její náhled na svět je, že všechno je k ničemu a co má sakra dělat, aby nedělal/a celý život práci, co je jen opruz. Neboť rodiče často dělají práci, která je dvakrát nebaví, ale jsou za ni peníze.
Netušila jsem, že tohle bude tak těžké, o pubertě panují v lidech jiné představy. Fialové vlasy a černočerné oblečení, hraní počítačových her a bulení nad romantickými filmy je ta snadná část.
Já mám pocit, že u mého mladšího syna Pavla, co mu bude v březnu 26 let, puberta stále trvá.
Pořád lítá od jednoho k druhému a ne a ne se usadit a trochu zakotvit. Jak já říkám devatero řemesel a desátá bída.
Míša
Můj syn chtěl být od malička truhlářem a ničím jiným. Vyučil se v roce 1991, práce se dřevem ho velice baví, je šikovný, ale o práci je nouze a když nějaká je, tak není moc placená. Snacha v kanceláři vydělává víc než on. Tak nevím, jestli vyučit se řemeslo je dnes nějaké terno.
Možná záleží na místě bydliště… když jsem teď platila řemeslníkovi za psací stůl a komodu, tak mi to tak málo nepřipadalo a ten pán je zavalený prací…
Každý je hodně jiný a to uvědomění si sama sebe je strašně náročné. Dítě co v 6 si řekne, že chce být doktorem a od začátku pro to dělá všechno je spíš zázrak. Navíc v tomhle věku ho začne něco bavit naprosto náhodou, z naprosto nepředvídatelných a téměř neovlivnitelných příčin, třeba stačí že někdo něco plácne ve škole nebo v televizi.
jak to Dede říkal ve filmu Cirkus v cirkuse, ten nádhernej Ind? „Stačí jen chtít!“ A měl velkou pravdu…jenže lidi si z tohodle filmu pamatují jen slona,co sežral kýbl jahodový zmrzliny s oříškama a nemohl zpívat a Janžurovou,jak jedla po sázce se Sovákem svůj klobouk…