Běžím po lesní cestě v rytmu ladícím s krokem mých psů a má duše se raduje. Běžím, já zase běžím! Kdepak, nejde o žádný závratný výkon, spíš indiánský běh, ale je to rychlý pohyb, mě (skoro) nic nebolí a přísahám, že i ty pověstné endorfiny se najdou!

Možná se divíte, proč píšu o něčem tak… normálním? Inu proto, že pro mě to strašně dlouho normální nebylo. A popravdě nějaký čas jsem pochybovala, jestli se mi to vůbec ještě někdy povede. A proto o tom píšu – abych povzbudila především dámy jistého věku (zahrnujícího často už i ty vnoučata:)), že pokud jde o pohyb, není třeba házet flintu do žita, i když to se stavem tělesné schránky už leckdy nevypadá moc nadějně:))

Musím se přiznat, že naposledy jsem pravidelně běhala v roce 2010 v Anglii, přičemž jsem s tím začala chvíli před naším stěhování do Norska, tedy v roce 2006. To jsem běhala sama a snažila se dodržovat jakýsi, trenérem z tělocvičny doporučený režim, který měl zabránit tomu, abych si zničila klouby, a zajistit, aby z běhu byla tělu prospěšná aktivita. Což se dařilo – nikdy mi nehrozilo stát se maratoncem, ba ani minimaratoncem, ale organismus si liboval, že mu to hezky rozbíhá metabolismus:))

Před běháním se nejdřív pasi proběhnou na volno – sama pro sebe dodržuju jezdeckou zásadu : sto kroků ze stáje a do stáje má být krokem:))

No a pak přišla ona osudná vycházka se psy v zimě 2010, kdy jsem sklouzla na bahně a udělala si cosi s nohou. Nejdřív jsem si myslela, že jsem si něco udělala s nártem – tam to bolelo. Potom se bolest odsunula do achilovky, kde zůstala skoro dva roky a nikdo nevěděl proč, protože všechna vyšetření říkala, že achilovce nic není.

Pak už bolel celý kotník a manipulace na rehabilitaci (tu jsem si zajistila sama) ukázala, že je možné achilovku uvolnit tak, aby nebolela. I šla jsem doktorům ukázat kotník. Prý mu nic není – rentgen je normální. Chtěla jsem, ať zrentgenují i ten zdravý a zkusí hledat deset rozdílů, leč nikdo neviděl smysl v takovém počínání. Jim stačilo, že na rtg nic není – a to, že se na té noze dá chodit jen s přemáháním, bolelo jen mě.

Tak kde se couráš???

Nakonec jsem navštívila jakéhosi soukromého ortopeda, a ten mě poprvé po letech marného vyšetřování nechal stoupnout na takovou tu skleněnou stoličku a pravil, že je to zborcenou klenbou – po tom úrazu nártu. To bylo jaro roku 2013 (!). Dostala jsem speciální vložky do bot a poprvé po letech nastalo skutečné zlepšení – bolest ustávala, sem tam i utichla. Jenže po dvou letech kulhání jsem měla mraky dalších potíží – především s páteří.

Rehabilitační sestra (zase mimo pojišťovnu) mi poradila cviky a já se vrhla kromě cvičení na „chození“, tj, oprášila jsem svoje nordic walking hůlky a začala se pomalu rozhýbávat. Ze začátku jsem se musela napomínat, ať tak nezatínám zuby, protože to bolelo. Ale na rozdíl od bolesti kotníku to byla taková „zdravá bolest“, jak se svaly protahovaly, a já po milimetrech získávala fyzickou kondici.

Běžíme… ve sněhu je dobré mít na botách „nesmeky“, já mám z Norska takové pružinové, které se dají dobře upevnit i páskem přes nárt

Samozřejmě každá viróza mě hodila zase o kus zpátky, a navíc, dlouho bolavý kloub si zvykl zlobit při změnách počasí. Ale vydržela jsem. Pravidelná „strojová“ chůze, vždy po dobrých nehrbolatých cestách a s přesně dávkovanou rychlostí, pomáhala. A mě to bavilo! Stanovila jsem si optimální trasu – celá měřila asi 7 km, ale dalo se začít z různých bodů, tím jsem regulovala její délku podle aktuálních potřeb.

Začátek jsem měla mezi Třebihoští a Dehtovem – Marek mě tam obvykle dovezl, potom vzal psy ven a já šlapala k domovu. Většinou se to povedlo tak třikrát týdně, když jsem měla kliku na odvoz, tak i častěji. Mohla jsem vyjít i z vesnice, ale u nás je krajina moc „prolamovaná“ a na rozcházení potíží není dobré jak dlouhé prudké stoupání, tak (tím méně) příkré klesání. Fungovalo to skoro zázračně, byť to byl zázrak pomalý a občas bolel.

Ale je to krása, co?:))

Jenže s tím byl letos na podzim konec. Marek odlétl na jih do školy a já najednou zůstala sama, což znamenalo, že každodenní psí vycházka je jen na mě. No, a když se sečetla časová náročnost (se psy na hodinu, chození další) se stále se zkracujícími dny, začalo se na hůlky zase prášit.

Mělo to i další důvod – v létě jsem si občas brávala hůlky i na psí vycházky, protože holky chodily na volno a tak se to dalo zvládnout. Jenže s podzimem stouplo množství zvěře v našich lesích natolik, že začala selhávat Ariina ještě ne dokonale natrénovaná sebekontrola a já ji musela zase uvazovat. Což znamená běžecký pás, psi mají postroje a vodítka s amortizérem (silná guma tlumící nárazy mezi psem a člověkem).

Na poli zvolňujeme – nevím přesně, co mám pod nohama…

A pak jsme jednou zase byly v Hradeckých lesích, což je skoro rovinka s dobrými cestami a jak mě psí holky táhly, zkusila jsem se rozeběhnout. A ono to šlo! Začínala jsem skutečně pomaličku, vždy jsem popoběhla jen takový kousek, který moje nohy bez protestů snesly. Psi obstarávali nezbytnou energii, na mě bylo se s nimi nějak srovnat.

No, nebylo to naráz:)) nějakou dobu nám trvalo, než jsme našly tempo, při kterém ony zvolna klusaly a já běžela tak, aby mi to bylo pohodlné. A tak vznikly naše běhací vycházky. Volím trasy tak, aby v nich byly úseky na běhání, přehledná místa, kde je mohu pouštět na volno a pokud možno ne velké kopce. A věřte, že běh do kopce je sranda proti tomu, když musím jít dolů! Brzdit dychtivé vlčáčí spřežení dá zatraceně zabrat, takže když pak sedám do auta, mívám nohy tak roztřesené, že mám v první chvíli problém šlapat na pedály:))

A jdeme dál:))

Pokud je terén špatný, pouštím Berry na volno a tahá jen Ari. Když je krize, pouštím obě:)) Přesto samozřejmě občas padám. Na podzim to bývalo na blátě, tuto neděli na Zvičině na ledu. Vzhledem k tomu, že se většinou pohybuju v dost liduprázdných oblastech, dávám si pozor, abych s sebou měla aspoň nabitý mobil. Jedu-li dál z domu, beru si baťůžek poslední záchrany:))

A tak po letech zase skáču přes kaluže – tedy běhám. No, délka mých běhacích úseků se pořád dá spíš měřit na stovky metrů, než na kilometry, ale prodlužují se. Ona však není marná ani tak rychlá chůze, kterou běh prokládám. Popravdě, nejrychlejší jsem v případech, že holky zahlédnou třeba kočku…:))

Mám ráda zimu…

A tak jsem chtěla říct těm, koho taky kde co bolí, že když člověk chce, dá se ledacos rozchodit. Nepochybuju, že se mi špatně vedlo, kdybych zkoušela běhat hned a ne po roce a půl chození s hůlkami. I dnes dávám pozor na signály svého těla a včas brzdím, pokud cítím, že něco není úplně ok. Člověk už přece jen v mém věku musí mít kapku toho rozumu:))

A tak se dnes ptám: Chodíte rádi? Běháte rádi? Podařilo se vám najít ty pověstné endorfiny?:))

PS: Fotky jsem vybrala z povedené zimní vycházky, byť víc jich mám nezimních – ať se držíme ročního období:)) Včera jsem byla běhat u Labe jen ve větrovce místo bundy a v letních botaskách…

Jinak tady je album běhání kolem rozvodněného Labe:

http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Vychazka_z_Kuksu_kolem_Labe

a tady odtud jsou nové fotky ze včera (pro ty, kdo album už viděli:))

http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Vychazka_z_Kuksu_kolem_Labe/#20150113_133523.jpg

Zimní fotky jsou z 8. 1, rozvodněné z 10. 1. a ty poslední z 13. 1. 2014. Stále stejný kraj a pořád leden:))

Vracíme se k autu