Milí hraví literáti, počasí se tento víkend předvádí ve své horší podobě, tak jsem vám vymyslela pro domácí chvilky klidu téma, které by mělo opravdu polechtat vaše tvůrčí buňky. Už tušíte?
Dnešní stoslůvka totiž musíte psát z pohledu zvířete – je mi celkem jedno jakého. Dokážu pochopit, když na svého nejdražšího zvoláte ve chvíli mocných citů „ty zvíře!“, ale upozorňuju, že jako vypravěči dnešních příběhů jsou lidé zapovězeni – ať už je nazýváte jakkoliv:))
Mimochodem, všimli jste si, jak často se takto oslovujeme? „Ty kozo, krávo, vole, huso, koni, čuně, čubko…“ a dalo by se pokračovat. Jen přemýšlím, proč jsou ty významy většinou pejorativní – co kdo má proti kozám, kravám, husám, koním, prasatům či psům? Je tu jedna výjimka: když řeknete dívce nebo ženě, že je kočka, obvykle se neurazí:))
A konkrétní témata?
- Napětí vyvrcholilo a skočil jsem!
- Tak tomu říkám správnej pelech…
- Pozoroval jsem ho přivřenýma očima – jestlipak udělá něco zajímavého?
Tak co tomu říkáte? Dejte se do práce, hrajte si, užívejte si svobodu vymyslet prakticky cokoliv 🙂
Těším se na vaše stoslůvka!
Náš život s paničkou začal spaním na polštářových pelíšcích. Jenže potrhlé štěndo Alouš hned první noc svůj pelech rozškubalo, takže další ráno jsme se pracně vyhrabávali ze sněhovo-péřové laviny. Další noci si Alouš a Míša našli lepší spaníčko na gauči v kuchyni a já coby opravdový hlídací pes jsem si naopak svůj pelech přesunula k domovním dveřím. Pak nám Míša odešel za Duhový most a Alouš se začal cpát do mého fungl nového pelíšku. Tak vyfasoval stejný, no a dnes už nevíme, komu patří který, protože se na nich neustále střídáme a navíc máme spoustu dalších u pánečků v posteli, gauči a křeslech. Prostě nejsme žádná vořezávátka!!!
Laďko! Tu sněho-péřovou lavinu bych opravdu nechtěla zažít (chuckle)
Milá Dede,
dneska to vyšlo na dvojdrabble a nejsem to schopná seškrtat.
———————
Sebeovládání Isaaca Newtona
Tak konečně jste si vzpomněli i na mně? To je dobře, protože ta historka o jablku je už moc ohraná. Ale předem upozorňuji, že já jsem v tom nevinně. Můj pelech sice byl pod tím stolem, ale jak by dokázal malý psík pohnout s těžkým stolem a převrhnout svíčku? Houby. Pán moc spěchal na mši do Trinity College, nechal otevřené okno, průvan škubl se závěsy, a ty převrhly svíčku. No a než jsem se doštěkal pomoci, byly už papíry na stole v jednom plameni. A jasně, že všechno bylo na mne. „Ten pes převrhl svíčku, pane, a shořely všechny vaše výpočty,“ lhal sluha – tedy ne o těch výpočtech.
Přikrčil jsem se a stáhl ocas pod sebe. Můj pán došel až ke mně. Zakňučel jsem. Natáhl ke mně ruku. Kvůli těm pitomým papírům celé dny proseděl a v noci nespal. A já prý za to můžu. Teď udeří.
Ruka se zastavila. Ať už proletělo mému pánovi hlavou cokoliv, připomněl si heslo, které si vtloukal do hlavy už dlouho. Sebeovládání. „Daimonde, Daimonde, ani nevíš, jakou neplechu jsi provedl,“ pronesl smutně.
Skočil jsem svému pánovi do náruče a pokoušel se z jeho očí vymýt ten bezbřehý smutek, který se tudy prodíral na povrch.
JJ, to je ale krása! Děkuju ti (inlove)
Starej Doktor si vzpomněl na své první probuzení v lese. Na svůj první hlad.
Tenkrát ho mátly všechny ty pachy a zvuky zesílené novými, lepšími smysly. Nohy ho neposlouchaly a vlastní vzhled lekal …
Teď jeho tlapy dopadaly v rychlém sledu a nos ho vedl bez váhání. Tam jsou!
Na cestě skryté pohledům. Prchají. Velcí i malí. Každý nese svůj uzlík s živobytím. Doufají v nový začátek. Netuší, jak dlouhá je cesta.
A jak temná.
Poprvé to byla jen žádost, která mu zajistila plné břicho.
Starej Doktor se rozběhl rychleji. Jeho tělo splývalo s nočními stíny. Dítě se opožďovalo. Pozoroval ho přivřenýma očima – jestlipak udělá něco zajímavého?
(devil)
Dočetla jsem všechna krásná dragglata, tleskám a tak na neděli přidám ještě jedno nekočičí, abych tím „splnila“ všechna zadaná témata 🙂
Z těch fotek Dede jde skoro strach. Ještě žes tam dala svoje holky, aby se bylo čemu usmát. Vestičky jim tak náramně sluší !!! Tak držím palce, ať nejsou záplavy a nikomu neuletí domy (jak psala ri).
Téma 1.
Víš, synu, je to už dávno. Byl jsem mladý a rychlý. Ale vzpomínám moc rád. Na ty pocity, kdy jsem běžel jako s větrem o závod, pak se blížila nějaká překážka, moje napětí vyvrcholilo a já skočil. Znovu a znovu. Měl jsem ji na hřbetě rád, uměla to se mnou a měla mě ráda. Oba jsme milovali výtězství a slávu. Však si to za pár let prožiješ také – vavříny, potlesk. Máš v sobě moje geny, ty nezapřeš. Ale teď už utíkek k mámě. Pase se támhle u ohrady a víš že nemá ráda, kdy jsi delší dobu od ní pryč.
Až teď jsem to tu po sobě přečetla. Omlouvám se nejen za překlepy, ale hlavně za tu hrubku u „vítězství“. Mě tohle drabble napadlo ráno v posteli a tak jsem ho rychle (ještě před snídaní) za tepla napsala a odklepla.
jak na to koukám, mohla jsem to dnes klidně vypsat jako kočičí téma (chuckle) Ale jsou i výjimky – pár pejsků a racek (?) od ri (inlove)
omlouvám se za nepřítomnost, ale byla jsem včera mimo počitadlo, večer za vyjícího větru konečně zpracovala fotky a pak mi moje bouřlivá jmenovkyně Dagmar udělala čáru přes rozpočet a vypadl proud. No, zkoušela jsem si při svíčkách číst (žádná sranda, byť přítmí romantické bylo:)), ale pak jsem vzdala a šla spát.
Jenže zase mizím ven, tak se těším na večer s vašimi díly (inlove)
Jo a koho by zajímaly fotky rozdivočelého Labe (na horním toku), tady jsou: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Vychazka_z_Kuksu_kolem_Labe/
Do půlnoci jsem se klepala hrůzou, že nám uletí barák, tady v rovině to mělo taky švunk.
A pěně se horní Labe rozvášnilo, kdypak ho můžeme čekat tady?
My jsme měli víkend jako vyšitý. Z pátku na sobotu jsme toho moc nenaspali, hlídali jsme vodu, pořád stoupala a hlavně nesla moc bordelu, klády a větve. V sobotu pořád ještě stoupala. A včera, tedy v sobotu večer najednou přestala jít elektřina, tím pádem i voda ze studny a topení. A bylo to až do dneška poledne. Tak jsme se vyspali do zásoby. Kromě procházky se psy se toho nedalo moc dělat. A je zase hodně mizerné počasí. Ale, prý lepší mizern, než žádné.
A chtěla jsem pochválit fotky a hlavně psí vzorné holky.
Znáte všichni tu dětskou hru: Chodí pešek okolo …
Tak jsme chodili okolo a bouchali až nám bylo otevřeno.
Dvě košišiky, co nemohly do Norska , bouchaly a bouchaly , až našly ten správný pelech.
Pak našel pelíšek jeden anglický džetlmen s dlouhýma kokříma ušima, koukl na dobře nasazené kočky a přidal se.
Stačí, říkali domácí. Nu což nestačilo. Šla kolem Ája, za chrta dána,nasadila se do pelechu, prý je to tady dobrýý. Fakt dobrý. Šel kolem kanár,co sedl na konár. Pak přišla Babu, malá ruská modrá bolonka. Povídá, jsem sice stará ale čiperná.
Máte tady očeň chorošij pelech pravila, zůstala.
(inlove) Jenny, to je příběh tvé duše v kostce 🙂
Kdepak, domů ještě nepůjdu. Okno je otevřené, takže mi nic nebude bránit, až se mi bude chtít dovnitř. Jen ti lidi by pořád nemuseli chodit kolem. Tak jsem se pěkně vyhříval na popelnici, a musel jsem seskočit. Už jsou pryč? A zas jdou další. Už mě to nebaví. Já na ty cizí lidi nemám náladu.
Jak to udělat, abych mohl být venku a nikdo mě neviděl? Počkej, Mikeši, mysli trošku. Tady je takové pěkné místečko! Pořádně si to vyměříš, drápky máš, zkusit by se to mohlo. Vyskočím na popelnici, pak trochu doleva – napětí vrcholí – SKÁČU!
Tak tomu říkám správnej pelech!
To jsem tak jednou večer šla zavolat Mikeše, ale nešel. Už jsem se chtěla vrátit a uslyšela ZA sebou mňouknutí. V chodbě ale nebyl, zato ZA mnou něco mňouklo. Vyšla jsem znovu ven a zase slyším ZA sebou mňau, pak dusnutí a kolem mne proběhl domů Mikeš.
Od té doby se tam čas od času uchyluje:
http://kolmapusi.rajce.idnes.cz/drabble_Mikes#IMG_3385.jpg
Ale že je to na mrtvici, když je člověk nevidí, ale slyší, co? To taky znám…
Tedy MaRi – ten si uměl vybrat (inlove) A jak napsala Tora, to je na hlavu, když VÍŠ, že tam někde je, ale kde?? 😀
Ufffff, co to tady je? Tady má být můj pelech!
Jak novej, proč novej? Vypadá jinak, a – počkej, zjistím, jak je cítit. Hm, divný, cizí pachy. Jo, to je ono, ta věc prostě není naše.
Klidně na něj stoupnu, když ti to udělá radost. Stačí jednou tlapou? Tak a teď přines ten starej!
Jak vyhodila? Že z něj lezl molitan a nešel vyprat? A kdo mluví o praní ? Nepranej, zežvaněnej, pěkně zachlupenej a psinou ovoněnej – tomu říkám správnej pelech!
No když se ti to kanapíčko (pche!) tak líbí, klidně si na něm seď dál. Já si jdu lehnout do křesla.
Jéééééééé to je jak u nás… než ty nový věci načichnou pachem domácnosti, tak se nepoužívaj! Je fakt, že kočky lze občas oblbnout kozlíkem. U psů teda netuším, zda něco takového jako nakapat kozlík do novýho pelechu pomáhá…
Nevím o tom, že by existoval „kozlík pro psy“. 🙂
Já jsem do pelechu házela hračky a ukrývala pamlsky, abych urychlila proces přijetí za vlastní. Chvíli to ale trvalo, než se milostpán uráčil.
Jinak tenhle pelech má jednu zásadní výhodu, a to snímatelný potah. To je ohromně praktická záležitost!
Hančo! (rofl) Tohle jsem řešila na podzim, když jsem dámám psím koupila nové outdoorové (čti nepromokavé) pelechy. Prej fuj!
Naštěstí, jak se opravdu ochladilo, ocenily teplo a pohodlí (a taky je už zmazaly), tak holt už jsou jejich… (chuckle)
Pro Roňáka jsou všechny potahy snímatelné :/
Zase jsme měli na zahradě molitanové závěje. Týden je to. Investice do pelechů se u nás nevyplácí :/
Venku jsem sbírala spadané borové šišky (do krbu) a hlavou se mi honila témata. Tak honem ještě jedno, které mě právě při téhle práci napadlo (i když se šiškami vůbec nesouvisí 🙂 ).
Téma 2.
Musím tam skákat tajně. Jinak mě odeženou. Mně ty řachy nelekají, jsem na ně zvyklá. Jim vadí děsně, že jim přidělávám práci. Proč že si musím vždycky vybrat tu nejvyšší polici ! No proč? Je tam vzadu nejvíc místa. Sice ležím na tvrdém, ale mohu se pohodlně stočit do klubíčka, nikdo na mne nevidí, nedosáhne, jsem tam jak zašitá. Tak tomu říkám správný pelech! Nevím, proč se tak zlobí. Jakoby zrovna oni uměli spát bez hnutí. Sama vím, jak s sebou v noci melou až mě shodí z postele. Že mě tady při přetáčení padají dolu knížky – copak za to můžu?
(rofl) Maričko, tak na tohle si taky člověk musí zvyknout, ne? Možná bys ocenila, kdyby z jiné poličky vyhazovala třeba čisté prádlo… to padá tišeji než knížky! (chuckle)
Milá Dede,
to je ale téma! Dokonce jsem na to první uvedené kdysi spáchala drabble o mravenci. Je v tom napětí, je v tom odchod středem (a konečně je v tom i tag, takže se na těch stránkách snad už dá přehledně hledat).
Tak tady je, ještě se bohdá vrátím a snad i vymyslím něco dalšího.
http://mila-jj.livejournal.com/8342.html
Tedy JJ, to je neuvěřitelné! A souhlasím s tvou poslední poznámkou. I mravenec je živý tvor. (h)
Krásně tu drabblíte (inlove)(clap)
Téma 3.
Je hodná, plní mi misku. Ale stále se bojím. Že nejdu blíž jí prý nevadí, ať si žiju po svém. Jen se zlobí, že jí stříkám keře. Ona se o dům bát nemusí. Zato já si prostor musím bránit. Keře jsou moje hranice. Kde je moje miska? Místo ní tam dala jakousi klec. Proč, na co to je? Pozoroval jsem ji přivřenýma očima – jestlipak udělá něco zajímavého. Neudělala, jen ně zavolala a odešla. K tomu nejdu i když tam něco voní. Možná se bojím zbytečně a mám už fakt hlad Packou na maso nedosáhnu, musím vlézt dovnitř. Co to spadlo?
Ach jo, jak tyhle situace znám… Teda z druhé strany, ne z té klece, samozřejmě :-). Pěkně popsáno.
(inlove) Naštěstí taková situace v tvém podání (a podání dalších zdejším milovníků a ochránců koček) znamená, že se ten lapenej tvor bude mít mnohem líp, než se měl předtím 🙂
Navíc to možná není kočka, u Maričky je možný i pásovec …
To je story z léta 2012. To mi Amálka opravdu skočila až na lopatky. Ale je zlatá, kde jsem já, tam je ona, vždy nablízku. Ale chovat se dodnes nemusí a hladit, jen když to vyhovuje Její výsosti.
Téma č. 1 Napětí vyvrcholilo a skočil jsem
Jsem kočka, veliká kočka a komunikuji po kočičím. Dvojnožka nechápe, že jsem zrovna namíchnutá. Neměla mě chovat! Ví, že to nesnáším. A chci v téhle domácnosti velet. Musím ji potrestat a pokud možno jí skočit na hlavu nebo alespoň po noze. Ale ona mi jde vstříc, přibližuje se mi až na tělo. Couvám a skoro se začínám bát. I ona vypadá naštvaně a je větší než já. Trochu zakňourám, začínám se opravdu bát. Dvojnožka najednou ustupuje, otáčí se a odchází. To je má příležitost! Skočím! A visím jí na zádech! Najednou jde po mě naštvaná saň, raději utíkám pod postel.
Tak na tuhle příhodu si z tvého vyprávění dobře pamatuju, milá Apino! (inlove) Máš prostě velešelmu kočičí, no (chuckle)
Tenkrát jsem holt zapomněla na nejzákladnější pravidlo.
K divoké šelmě se nikdy neotáčej zády!!!
Jen jsem si, já naivka, nemyslela, že mám doma divokou šelmu. (rofl) (chuckle)
Já jsem si myslela, že mám doma domácí (cat)
Vánoční pohoda
—————
Tomu aspoň říkám pelech. Gauč zezadu. Gauč shora. Člověčí noha zleva. Člověčí noha zprava. Jakési dráty přede mnou. Před dráty stůl. Na stole miska s cukrovím a druhá se sušeným ovocem. Člověk občas hýbne dráty, občas sáhne do misky. Tisknu se zády ke gauči, něžně funím člověkovi na nárt, jen tak trošku, aby skoro nevěděl, a čekám, kdy mu kousek jídla spadne.
„Haf, vrr, vravrí, bum, písk!“
Mateřský pud zavelí, letím: „Kdo mi to pískl na štěně!!!“
Nikdo. Donda jenom neubalancovala salto a padla zadkem na pískací hračku.
Člověk láteří. Prý nějaký počítač…
„Ale, počítač. Koho zajímá počítač. Nemáš fík?“
Připovysvětlení: o Vánocích jsme nejdřív odbývali psy slovy: To určitě nežereš, na což odpovídala lejdy: Zkus to. Zkoušeli jsme tedy jednotlivé druhy ovoce a zeleniny. Donyštěně je téměř všechny pohazovalo po zemi, odkud je sbírala Melilady a požitkářsky je požírala. Načež Donyštěně zjistilo, že mu asi něco uniká, vyškemralo si další kousek fíku / kyselé okurky / cibule / doplňte sami, opět to hodilo na zem s výrazem „Hnus, velebnosti!“ a lejdy opět nadšeně uklidila. (Cibuli a okurky ne, přece jen není úplné morče.) Nakonec Donyštěně zjistilo, že sušené švestky přece jen jsou k žrádlu, a lejdy se usnesla, že dobré je všechno, ale ze všeho nejlepší jsou fíky. 🙂
A tak vzniklo úsloví Co xxx, ale nemáš fík?
Fíkem se nikdy nic nezkazí. 😀
Tvoje člověka to napsala! To víš, Melinko že mám fík. Pro tebe vždycky. http://www.dedenik.cz/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/10.gif
Do háje, místo smajlíku se mi tady objevil tenhle zelený řetízek?! Ale když se na něj klikne, smajlíček se ukáže. Aspoň že tak…
Jasně že to člověka napsala, kousla bych ji, kdyby ne. I když bych se za to kousnutí pak celý další týden strašlivě styděla. (dog) (emo)
Smajlíky nefungujou, musí se vypisovat. Najeď na smajlík, on ti prozradí, jakými znaky ho máš vypsat. (inlove)
(inlove) Tak fík? Díky Io, pěkné drablátko a psi a fíky… že bych to zkusila taky? (wave)
Zkus. Každá měla něco, Penuščiny oblíbené byly rozinky. Donda objevila sušený švestky (a jinak jí žrádlo zatím říká asi tolik, co Penušce, tzn. je to nepodstatná součást denního programu)… a Melly: Nemáš fík? A nemáš ještě jeden fík?
Kam mě to zase přinesli? A nechali mě tady. Prej je to můj novej domov. Tsss…. já o žádnej domov nestojím, chci zpátky na svou ulici. Cítím tu jiný kočky, ty mně nesmí přerůst přes hlavu. A ta dvounohá, grrr…, musím ji pěkně spucovat, pokousat, poškrábat, vyvrčet. Vždycky jsem přece byl hlavní kocour, nikdo na mě nesměl ani šáhnout. No nic, zalezu támhle do kouta a uvidíme. Přivřenýma očima pozoruju tu dvounohou, pořád dolejzá, jestlipak udělá něco zajímavého? Hmmm, mistička s vařeným kuřetem, to by šlo, ale pro jistotu ji pořádně seknu, na mě si nepřijde, já nejsem žádnej mazlíček.
—————
Tak takhle jsme před několika lety začínali s Filípkem, šestikilovým černým dlouhosrsťákem, původně pouličním rváčem a vládcem harému, který se dostal do kočičího miniútulku po velmi těžkém zranění, které mu někdo na ulici způsobil. Když se vyléčil, už ho nechtěli vrátit na ulici, přece jen už nebyl tak mrštný jako dřív. Já jsem si ho vyhlédla na internetu a pán z útulku mi ho hned druhý den po telefonátu dovezl až domů. To asi proto, abych si to nerozmyslela :-), ono udat postaršího divokého černého kocoura, který není zrovna přátelský, asi není tak jednoduché. Byl na mě skutečně zlý, škrábal a kousal, vrčel na mě, syčel na mě, pohladit se nenechal, byť kastrovaný, značkoval po bytě. Myslím, že se hodně bál, co s ním bude, proto pouštěl hrůzu. A já mu pořád jenom opakovala, že všechno bude dobrý. Dnes se mnou spává v posteli. Z divoké minulosti mu zůstaly jen potrhané uši. Je to moje černý zlato.
To znám… podobné černé zlato máme doma taky. Jen k nám nepřišel z útulku, ale přímo z ulice… tedy ze zahrady.
Jo jo, ze zahrady máme zrzavý zlato, je drobounkej, má jen tři nohy a chybí mu ocas, ale je divokej a vydá za tři (ale není útočnej)! A kamarádí s tímhletím černým medvědem :-).
No, my máme jednoho zachráněnýho před utopením, druhou nalezenou odloženou se sourozencema v krabici ve stáji, třetího odloženého členkou rodiny, čtvrtýho a pátýho co přišli sami (jeden z ulice, druhej ze zahrady). Šestá a sedmá se nastěhovaly do dílny a tam bydlí už třetí rok, osmej na střídačku spí v kuchyni pod stolem nebo brouzdá po okolí a devátej chodí na gáblík. Tož tak.
Jéj, tak to máte nadělení! Já mám „jen“ čtyři. Nejstarší kocourek je z venkovského dvorku, kočička a další kocour (ten černý medvěd) jsou z útulků a poslední zrzeček je ze zahrady. Na zahradu chodí ještě jeden zrzek taky na gáblík, ale ten je plachej.
Tapuz, klobouk dolů – dáváš domov kočičkám, které ho nejspíš jen těžko hledaly. A našlas lásku i za zuby a drápy (inlove)
Jéééééé to je paráda, hned jsem si toho všiml! Na lednici se objevil domeček. To je něco pro mně! Hned tam vlezu a uvidím co to udělá, jo, akorát se tam vejdu a tím pádem budu mít přehled o všem co se tady bude dít. Nejen, že jsem vysoko, ale mám pod kontrolou to nejdůležitější.LEDNICI
Cože, co to kecá? Proč se páníček chechtá? Panička mu práskla, že jsem si udělal pelíšek v novém velkém kalendáři.
Jitko, ta představa je dokonalá (rofl)
Já zatím (aspoň doufám – zatím) jen poznámku na okraj – že totiž do zvířecí říše saháme i v případě láskyplných oslovení – broučku, beruško, kocourku, medvídku, holubičko, kolibříku (chuckle). Já říkám našim holkám kočenky. (inlove)
Máš pravdu, Hančo (inlove)
I já říkám svým holkách kočenky a přemýšlím, jak moc tomu rozumějí – přece jen moje holky jsou – na rozdíl od tvých – psi! (chuckle)
Proč mě cpou do té bedny? Kam mě to vezou? Já nikam nechci, tady v té velké kleci to nebylo nic moc, ale aspoň krmení bylo. Zas mě někam nesou… a teď jsme i s bednou na zemi. A čučí na mě pes! Teď zmizel a čučí další! Ještě že ta bedna má dvířka- otvírají se a ti psi jsou kolem mě! Tak já radši někam zalezu… pse, nelez za mnou! Ušatec na mě hledí a leží ve schovávačce vedle mě… jé, někdo tam čičá a přistrkuje misku s kapsičkou. To je moje? Tak tomu říkám správnej pelech. Tady zůstanu.
Pěkný drabblík a moudré rozhodnutí.
Jo, myslím, že naše kočka Maceška učinila správné rozhodnutí. Touhle dobou je to dva roky, co jsme ji se synem přinesli z útulku. Na fotce byla děsně vošklivá (ale fakt děsně), ale říkala jsem si, že tak škaredá žádná kočka být nemůže. Krasavice k pohledání to teda nebyla, ale docela rychle si zvykla, napucovala kožich do lesku a začala vypadat jako kočičí Miss JJM 🙂 Pomíjím vytahaný břicho po koťatech, to se holt už nespravilo a na kráse jí nepřidává. Ale jinak je to naše fešanda: http://malcka.rajce.idnes.cz/2014_zari/#DSC09909.jpg
Taky vládkyně dvou psů, jednoho domku, zahrady a neohrožená bojovnice za vlastní doma, tudíž nemilosrdně vyrazí ze svého území každou kočku, co by se jí chtěla vetřít na dobré bydlo.
Matyldo, vztahy ve tvé smečce mě dlouhodobě fascinují – Světluščina péče o „její“ kočku je dojímavá (aspoň pro mě:)) (inlove)
To se nedá nevyužít…
Téma: Napětí vyvrcholilo a skočil jsem!
Název: Pýcha předchází pád…
Jsem akrobat, o tom žádná. To, co dokážu já, neumí žádnej jinej kocour v okolí. Ať si na mně Rozárka klidně mňouká ty svý rady, že jsou větvičky tenký, ať tam nelezu… tsssk. Ať si trhne, vím, co dělám, ne? Koukej, jak mi to jde! Tramtadadá!!! Přichází pan kocour, co umí!
Co to kruci, proč se to… aha vítr, s tím jsem jaksi tento… nepočítal, sakra, drápky koukejte zaseknout, nebo potupně sletíme, to bude mít Rozára divadlo…
Napětí vyvrcholilo a já skočil. Bohužel přímo na Silvera, co spal pod stromem. Hnal mně až k hasičům…
Ta ostuda! Tsssk. Blbej vítr!
Většina drabblí z Hotelu U devíti koček má v sobě pravdivé kořeny. Tak i tato. Málokteré ale mohu doložit, nicméně toto ano. Jen omluvte kameramanku, která nezvládla dramatický závěr a místo natáčení se jala zachraňovat. Nezachránila nic a navíc ani nenatočila vygradovanou situaci s pádem na Silvera. Jako kameramanka naprosto selhala…
http://radava.rajce.idnes.cz/Barbucha_stromolezec/#P3170006.jpg
Drabble i video mi taky připomněly jednu příhodu s naší Číčou. Ale to si nechám na někdy jindy. Je neuvěřitelné, jaké jsou ty kočky akrobatky a jaký míváme mylný dojem, že je musíme zachránit, protože se z té krkolomné pozice přece NEMŮŽOU! dostat samy.
Na jedné ze svých raných procházek vylezl Manďák, tehdy pětikilový a zdánlivě zkušený kocour, na jakýsi strom, snad švestku nebo borovici, a pak tam čekal, až k němu dojdu a sundám ho, a celou dobu zoufale ňamčel, že sám fakt neví, že na tom zákeřným stromě není místo na otočení. 😀
Nesundala jsem ho, vedla jsem ho, aby se sám otočil. Tos měla vidět to „Ahá!“ (rofl)
Toro, to je nádherná příhoda! (rofl) Obávám se, že bych asi taky neudržela kameru v ději… (chuckle)
Dede, hezký téma! Jako dělané pro Hotel U devíti koček. Takhle to v hotelu vypadalo, když tam na vloni přijela návštěva. Podobnost není čistě náhodná, návštěva se určitě pozná.
Téma: Tak tomu říkám správnej pelech…
Název: To jsme dopadli…
Konečně jim to došlo. Tomuhle říkám pořádný pelech! Ať se natáhnu, jak chci, pořád jsem na něm celý! Smrdí nějakým jiným zvířetem, asi ho někde šlohli, ale – je u nás za gaučem? Je. Tak je můj. To je slast, lehnout si do pořádnýho pelechu.
Ráda spím s paničkou pod peřinou, ale dneska se tu nedá vedrem vydržet. Jdu do svýho pelechu. Kam ho dali? Jsme na návštěvě a já abych se pořád učila, kde mám pelech… bác do něj!
Uáááááááááá!
Pelech, ve kterým vybuchujou kočky a prší do něj psi, zůstal nadlouho osiřelý.
Melipes i Barbucha ho obcházeli obloukem.
Jejda, tu slečnu, co se jí do pelechu nastěhoval kocour, tu znám! To je ta, co jsme spolu o Vánocích spořádali misku sušených fíků 🙂
Jo, to je vona! A Melipes do toho pelechu furt nejde, radši ho přenechal Donyštěněti. Prej po jistých zkušenostech bude radši upadávat do pelechů, který mají strop. Nízkej strop. Takže se tam nedá upadnout, jeden se tam musí vsoukat. Takže se nedá padnout na kočičí rozbušku, jeden ji totiž prvně zjistí čumákem.
A nedá si vymluvit, že výbuch kočky v uzavřeném prostoru je horší než v prostoru otevřeném. Nic mi nepomáhají moje přednášky o konstrukci pracháren. Jenom Donyštěně jeví vědecký zájem: Prachárna? Dá se to použít k testování pevnosti materiálů?
(rofl)
Hm. Představa, že by místo Melipese upadlo do zabraného pelechu Donyštěně mě trochu děsí. Obávám se, že by scénka neskončila kocourem visícím na zácloně a psem, skákajícím paničce pod deku…
To máš pravdu. Viseli by na té zácloně oba a testovali by pevnost materiálů a šíření akustických vln vzduchem. 😀
Naštěstí nehrozí, že by Donda upadla do pelechu uloženého na klidném místě. Především z toho důvodu, že Donda jeví zájem a) o pelechy obsazené Melinou, protože chce tahat Melinu za límec, b) o středy místností, protože chce dělat miloučkou. Pelech na spaní je pro ni naprosto neznámý pojem.
Toro! (rofl) (rofl) …vybuchujou kočky a prší psi… Nádhera, děkuju! (inlove)
Vítr. Byl to ten vítr, který ho nakonec přiměl roztáhnout křídla.
Na tuhle dobu důrazný a nezvykle teplý. Jako příslib nového jara po nekonečné sérii temných a umáčených dní. Napínal křídla ve větru a vnímal poryvy celým tělem.
O dlouhé molo se rozbíjely vlny. Pěna se odrážela do výšky a z jejích chocholů odstřikovala drobná tříšť. Skrápěla prkna mola, postavu u zábradlí i jeho vlastní peří.
Pod mrakem náhle prorazil paprsek slunce. Ozářil molo a vrhl dlouhé stíny na vířící vodu. Příliš dlouhé stíny. Příliš vzdálené jaro.
Člověk stojící na molu vytáhl z kapsy balíček. Rohlíky?
Slétl níž a pozoroval ho přivřenýma očima – jestlipak udělá něco zajímavého?
Moc hezké drabble. Připomnělo mi to přidrzlé loudivé racky na trajektu přes kanál. Seděla jsem na palubě na lavičce a jeden mě takhle pozoroval, pak mu to asi přišlo dlouhé, přiťapkal ke mně a tak dlouho mi jemně kloval do boty, dokud jsem mu nedala kus své svačiny. Tedy ne že by se ten tvůj racek takhle ponižoval…
uhodla 🙂
http://jakkel.rajce.idnes.cz/Sobotni_vylet_16.6.2012/#d40_4741.jpg
Tak tohle jsem jednou viděla se slepicí. Představte si rodinku, která vyjede na piknik, roztáhne si deku, posadí se, vybalí dlabanec, otec rodiny vybalí bagetku, nese ji k ústům, otevře ústa… a skoro se zakousne do slepice, která mu přistane ta té bagetě a snaží se ji překlovnout jako žížalu (rofl) .
JJ! (rofl) Od racka to člověk čeká, ale důstojná slípka??? 😀
To se ti povedlo!
Díky 🙂
Moc se mi drabblík líbí. Moc povedený.
Nádherně napsané, milá ri! A právě na ty jakkelovy fotky jsem si při čtení vzpomněla… (inlove)
Před chvilkou mi v poště přistál mail mého duševního dvojčete Katty. Prý – napsala jsem zase drabble na Dedeník. Nechceš taky něco napsat? Tak jo.
Od jedné černé kočky jménem Číča jsme si totiž v jejím domě vcelku levně, za nějaké ty granule a misku podmáslí, pronajali byt. Ona obývá celý sklep a poměrně často nás k nám domů chodí navštěvovat. Přiběhne se přimazlit, když se odněkud vracíme, vyprovází nás, když odjíždíme, když jsme venku, dělá nám společnost a nepřestává nás sledovat přimhouřenýma očima, co že to děláme zajímavého… (Nebyla ona náhodou v minulém životě pes?)
——————————————
Ahooj mňaaau! Už jsi přijela z města? Co jsi mi přivezla?
Jdeš ještě do toho malého obchodu pro pečivo? Můžu jít s tebou? A koupíš mi sýr? Co tam tak dlouho děláš? Když skočím na kliku, povede se mi ty dveře otevřít?
Přijel můj druhý člověk a otevírá domovní dveře. Tak já jdu dovnitř. A po schodech a do kuchyně a k lednici. Nedali byste mi podmáslí?
Ty to vyhazuješ do popelnice? To tak voní…dej mi to… Že nemám loudit? Že už jsem dneska měla těch dobrot dost? Aaale, nebuď škrťa. Já ti za to zase zítra ulovím dobroučkou myš…
Ha, jsem ráda, že jsem tě vyprovokovala. Kočkám zdar!
Nemáš fík? 😉 🙂
Už ne. S Mellinkou jsme je všechny spořádaly…
Právě! To mi to drabble připomnělo. 🙂
Když jsem ten drabblík dopsala, musela jsem se smát, protože jsem si na to vzpomněla taky. No není ta naše Číča vážně tak trochu pes?
Jo, a omlouvám se všem, kteří netuší, o čem si to tady s ioanninou povídáme :-))
Io, nechceš o tom taky napsat drabblík?
Asi budu muset, že? 😀
Číča je pes. (Výborná byla, jak předla – a Donyštěně na zemi poskakovalo a prý: Co to je? Je to kólie? Je to ovce? Proč to tam tak klidně leží a vrčí? Je to autíčko???)
Jestlipak se výměna za myš nakonec uskutečnila? 😀
Připadám si skoro jako Hujer, jen oči proloupnu, sotva kávu vypiju, už ťukám do klávesnice a tvořím drabble. Jenže tohle téma jsi, milá Dede, snad vymyslela přímo pro mě, takže nemůžu odolat. Tentokrát se ale o slovo přihlásil Sam.
——–
Už je to ňákej čas, co žiju v týhle rodině. Docela to ujde. Strava je v pořádku, i když by mohla být častější. S paniččiným: „Ne, nedostaneš třetí večeři, Same,“ – s tím teda nesouhlasím. Zvlád bych ji. Ale budiž.
Horší je ubytování. Pravda, křesla jsou měkká, ale… našel jsem něco naprosto neodolatelnýho. Bylo to placatý a zvláštně to vonělo. Neodolal jsem a vecpal se dovnitř. To bylo vono. Tak tomu říkám správnej pelech…
Panička mě vytáhla, i když jsem se vzpíral všema čtyrma.
„Nemůžeš spát v mé tašce na noutbuk,“ tvrdila.
Myslím, že můžu. Až nebude koukat, vlezu tam zas.
——————
Pro ty, kdo se ještě s naším Samem nepotkali – je to šestikilový sibiřák. Je ale opravdu pozoruhodné, do jak malých prostorů se dokáže nacpat.
Pozdravuj Samíka. Nevím, jak se mu v tom pelechu bude líbit, když si ho, jak jsi mi vyprávěla, tak aromaticky označila Kajinka. 🙂
Kočky vlezou všude. Známý jednou tahal kočku z počítače.
Katty, to musel být kouzelnej pohled, zvlášť pokud šlo o typickou plochou tašku na noťas… (rofl) Díky za toho hujera! (inlove)
OT: Ja sa ešte vrátim k tomu zúrivému počasiu. U nás je víchor len vo vysokohorských polohách, ale náhle sa oteplilo o 10 až 15 stupňov. Ľudský organizmus z toho nadšený nie je 🙁