Nebylo jich moc, ale přece se našla jídla, která jsem tak strašně neměla ráda, že jsem je zatvrzele odmítala jíst. A chtělo to pevnou vůli, protože zatvrzelé odmítání dobrého jídla se v naší rodina bralo jako hřích – k tomu jídlu, samozřejmě:))
Takže jsem jako poslušná holčička jedla skoro všechno, jen moje nadšení se značně lišilo jídlo od jídla. Pozor, mluvím o domácím vaření – blafy ze školních jídelen do této úvahy nezahrnuju:))
Přesto existovaly pokrmy, u kterých jsem se vzbouřila a jsem vděčná mamině a vlastně i babičce, že pochopily, že jsou hranice, za které nemohu jít a ona jídla buď v mé přítomnosti nepřipravovaly, nebo počítaly s tím, že já si místo toho vezmu chleba, nebo ještě lépe brambory na loupačku. Ty jsem mohla vždycky:))
Z polévek opravdu nesnáším kmínovou. Tu dělala babička, mamina k ní naštěstí měla stejný vztah jako já:)) Pod tlakem okolností a babiččiny osobnosti jsem se přiměla pozřít vývar z uzeného masa, ale musím uznat, že ten tlak musel být dost velký – vlastně doteď nemám ráda uzené. Čest výjimkám, pokud je to libové a uzené jen maličko, tak to zvládnu:))
Absolutně nejhorším jídlem pro mě byl mozeček. Dokázala jsem zvracet už, když jsem ho při vaření ucítila. Následoval klasicky připravený špenát – u něj jsem zvracela teprve tehdy, když jsem ho vzala do pusy:)) A přitom mi mamina vykládala, že jako úplně maličká jsem ho jedla – tu averzi jsem si prý snad uhnala ve školce.
Mnohem mírnější formu odmítání jsem pak aplikovala na maso na česneku. Vzhledem k tomu, že jsem nemusela ani bramborové knedlíky, byla pro mě ničivá záliba mojí babičky v přípravě vepřového na česneku s bramborovými knedlíky a špenátem. Na tomhle jídle jsem fakt nic dobrého nenašla. Zajímavé je, že listový špenát mi nevadí:))
A protože to dnes je cosi jako anti-mlsotník, tak se prostě ptám: která jídla vám tak strašně nechutnají, že vás ani rodiče nepřinutili je pozřít?
a tady máš Dede další námět:
http://hobby.idnes.cz/pilotni-projekt-za-zdrave-jidlo-v-ceskych-skolnich-jidelnach-p5o-/hobby-domov.aspx?c=A150109_095924_hobby-domov_mce#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6
Mnoho ľudí to či ono nevezme do pusy, pretože vie z čoho to pochádza ( napr. že držky sú z hovädzích čriev), ale keby sme to dobre upravili a NEPOVEDALI čo to vlastne je, tí ľudia to bez problémov zjedia 🙂
To su neni črevá, ale žalúdky, resp. predžalúdky. 😉
Kamarád měl na jízdárně partu lidí a večer pro ně uspořádal ohníček spojený s podáváním tepelně upraveného Sus scrofa. Jedna paní, či dífka z týmu byla vegetarián. Kamarád (za pomoci vysokoprocentního iontového nápoje ze švestek) jí vysvětlil, že vepřový řízek jsou v podstatě vysoce koncentrované cereálie, minerály, vitamíny a vysokomolekulární škroby. Že tedy konzumací půlkilového řízku sní asi 12 kilogramů obilnin, brambor, kukuřice, žaludů, bukvic, hub a dalších rostlinných produktů, neboť zesnulý prožil svůj pohnutý a plodný život ve volném výběhu v šumavské přírodě. Dáma si pak spokojeně mlaskala s mastnou pusou, až se jí za ušima dělaly boule. Takže kamarád má někde nahoře malé bezvýznamné plus za vyrovnání vitamínového deficitu.
Zcela OT (tedy pokud by se nezapočítalo případné zvracení:)): Sever Evropy ometá pořádně rozjetá bouře – moje jmenovkyně – Dagmar.
Koukněte na pár záběrů z dánské záchranářské lodi…
http://vejret.tv2.dk/artikel/id-74156513:dagmar-raser-p%C3%A5-nords%C3%B8en-op-mod-12-meter-h%C3%B8je-b%C3%B8lger.html
On ten náš vichr s ní souvisí – tedy s tou bouří 🙂 Tady je zase pěkná fotka… taky Dánsko
http://www.b.dk/nationalt/se-hvor-stormen-dagmar-rammer-i-eftermiddag?utm_source=facebook&utm_medium=social&utm_campaign=Berlingske&utm_content=update+Dagmar+er+p%C3%A5+vej%21
Obávám se, že na této lodi by bylo úplně jedno, co by mi předložili, že by mi nechutnal ani nejvybranější steak… Jako na lodi už jsem byla, špatně mi nebylo, ale tyhle vlny by mě asi rozhodily. Mám velký respekt z moře a vysokých vln.
Myslím, že já bych se pokoušela zvracet, i když bych neměla co – a nejspíš taky strachy. Tohle je pohled pro otrlé (a zkušené, a patrně i v něco věřící:))
Kolegyně z práce si takhle objednala okružní plavbu kolem ostrova Rujána na nějaké dederónské kocábce. Ten den byly docela vlny, takže nám pak celkem barvitě vyprávěla, jak vypadá pozvracené blicí koryto výletní lodi, ale jak vypadá Rujána nevěděla. Neboť celou dobu od okamžiku, kdy loď odvázali od mola do okamžiku, kdy loď zase přivázali, kolegyně strávila v oné nehezké místosti.
Bože, oni na to mají speciální místnost??? Není mi dobře už při té představě, byť je to vlastně praktické, že… 😛
Soudruzi z NDR byli vždycky o krok vepředu 😀 Ale prý ano – speciální místnost, po jejíž celé délce bylo plechové koryto s odpadem vedoucím rovnou do moře. Podobné určitě pamatuješ z dávných časů táborů a brigád. Myly se v něm ešusy, konalo se v nich čištění zubů, mytí xichtů atp.
Ešte som si spomenula a už len pri spomienke ma zdúva:teplé mlieko s kožkou na vrchu.Hne´d som ho vyblinkala za strašných zvukov a hnevu rodičov.Dodnes mlieko nepijem./takže,keď sa hovorilo po Černobyle,že najtoxickejšie je mlieko-mňa neotrávili/
Chichi, je vidět, jak jsme rozdílní – já jsem jako malé dítě škraloup na mlíku jíst mohla – ale to mléko už jsem pak nepila (chuckle) A nepiju ani studené a mrzí mě to. Ale ty následky za to nestojí (slušně řečeno – intolerance laktózy:))
No, já jako malé dítko byla pod silným vlivem mého milovaného dědečka, který mi „vysvětlil“, že škraloup není škraloup, ale „smetánek“, tak jsem jej ochotně konzumovala. Jako větší už ne. Ale mlíko jako takové mám moc ráda, klidně vypiju denně i litr. A není pro mě lepší snídaně než dva hrnky studeného mléka.
No, já bych měla strašnou chuť na studené mléko! Ale fakt nemůžu. Jogurty a sýry klidně, tvaroh když ho není moc, ale mléko ne.
Jasně, laktóza, v těch jogurtech a sýrech už není, laktobacily a jiné brebery už ji stačily spotřebovat.
Obecně vzato je znát, že jídlo je prostě Téma s velký T, stačí se podívat na počet komentářů. Obvykle se to pohybuje tak mezi 30 a 50 a teď 105 a to není zdaleka konec. 😀
Určitě ne, jdu dočíst zbytek. ;-D
Bóže, a ja sa k tejto krásnej téme a diskusii dostanem až takto neskoro (ale predsa). Som väčšinou kyselina a všežravec, ale tiež mám veci, čo nemusím a nedám. Dolu píše Yga o „nadrobenom“ v mlieku, tak to je na 100% aj pre mňa jedna z tých vecí. Celkovo som vypozorovala, že čokoľvek slizkej a kašovitej konzistencie ma skôr odpudzuje a sama si to neuvarím. V čas núdze zjem, ale nie s nadšením. Všetky kaše (krupičnú nemôžem od mala), pudingy, múčne omáčky, zlepenú alebo kašovitú ryžu (talianske risotto považujem za antijedlo a spiknutie proti dobrej ryži), pyré, hrachová kaša, zeleninové kaše … Ovsené vločky môžem s čímkoľvek, ale ovsenú kašu nezvládam. Ryža nasladko, ryžový nákyp – brekeke, ďakujem neprosím. Keď ryža, tak pekne sypká, najprv opražená, najlepšie s nejakou zeleninkou a hubami (som hubár, takže huby môžem a vyžadujem). A potom ešte jedna kategória podivných sladkých kombinácií, ktorú som si pre seba nazvala „múka s múkou“ – napr. také dukátové buchtičky (u vás buchtičky se šodó, to šodó ma tam teda obzvlášť rozčuľuje), pečivo alebo zákusky plnené pudingom, rezance nasladko s opraženou strúhankou, krupicové dezerty. Špecialisti na dezerty typu múka-s-múkou sú Gréci a hoci mi inak celá ich kuchyňa strašne chutí a milujem aj ich baraninu, ryby a všetky zeleninové jedlá, tak práve tieto ich múčno-múčne dezerty mi strašne vadia a nemusím ich. Ešteže tie ich ostatné dobroty to viac než vynahradia!
No a čo mi v týchto rokoch najviac vadí, ale to asi každému, sú náhradky, nekvalitné suroviny a jedlá, ktoré sa tvária ako niečo, čo nie sú. Napr. zo zákuskov milujem tvarohový rez ale nájsť v mojom okolí taký, v ktorom by skutočne bol navrchu poctivý tvaroh a nie nejaká nepenená biela hmota bez chuti je už fakt problém a keď taký nájdete, tak už potom stojí majland. Dobrému jedlu každopádne zdar!
Buchtičky se šodó jsou sladké, takže je nijak nemiluju, ale šoda 🙂 se musím zastat, neb nahledala jsem toto:
Význam slova šodó
v horké lázni ušlehané žloutky v bílém vínu a ochucené přísadami
No, u nás se tomu říká buchtičky s krémem, ne se šodó. Jako dítě jsem to měla celkem ráda, moje děti jako malé taky (poctivě jsem ty buchtičky šoulala z kynutého těsta a krém fakt dělala na páře).
Etymologicky bych si tipla, že šodó bude mít něco společného s francouzským slovem chaud (teplý, horký). Konečně, od slova chaud je prý odvozený i název šouletu, někdy se mu říká i šolent (chaud + lent=pomalý).
Etymologicky „chaude eau“ = „horká voda“. Ve francouzštině „chaudeau“ nebo taky jen „chodo“, všechno se to vysloví stejně „šodo“.
Původně antilská specialita ze žloutku, mléka, citronu, vanilky, muškátu a cukru. Původně bez vína. Kde se do toho připletlo to víno, těžko říct. Ve Francii se do šodo víno nepoužívá. Jen tak soukromě bych si tipla, že to tak „vylepšili“ ve Vídni, ale kdo ví?
Díky za dovysvětlení, to dává smysl.
Také to znám jako buchtičky s krémem.
Môže byť, ale asi najbežnejšia podoba tohto jedla sú proste suché malé buchtičky z kysnutého cesta, na ktoré sa prskne riedky vanilkový puding, šľahaním žĺtkov nad parou s bielym vínom sa asi už málokto zaťažuje (jeden príklad za všetky, inak je toho veľa na nete:
http://kucharka.cbmonitor.cz/recepty/dukatove-buchticky-se-sodo/1547/ )
Takže pre mňa klasická „múka-s-múkou“ 🙂
Jsou věci, které bych tedy hned tak nepozřela, takže se snažím, jak můžu, abych se vůbec nedostala do situace, že bych to musela řešit. Mezi ně patří celá zabijačka, mozeček, pajšl, dršťky, jakékoli tlusté maso, celer na jakýkoli způsob, kedlubnová omáčka (přitom syrové kedlubny mám ráda), mušle a škeble, jazyk („jazyk volský v omáčce polský“, co dělávala babička, by byl můj konec).
A pak mám jednu věc, kterou bych nepozřela snad ani kdybych měla umřít hlady, a to jsou houby upravené jakkoli. A to odjakživa. Smrdí mi, chutnají mi odporně a z jejich konzistence se mi zvedá žaludek. Moje maminka bývala celkem benevolentní a jako dítěti mi nenutila věci, které nemám ráda. Výjimkou byly právě ty houby. Myslela si, že je to jen nějaký můj „šprajc“ a že na mě vyzraje a dokáže mi, že má pravdu. Takže se snažila houby propašovat do jídla drobně krájené a tvrdila, že to nejsou houby. Nebo je vycedila z omáčky a tvrdila, že tam žádné houby nebyly. Já jsem to ovšem vždycky spolehlivě poznala a nikdy jsem to nejedla. Houby poznám na sto honů, s tím mě nikdo neošálí. Maminka se s tím smířila vlastně až když jsem byla dospělá. Nevím, proč to tak bylo, třeba dršťky nebo celer mi nikdy nenutila. Ale ty houby! Skoro stejný problém je pro mě kapusta.
Skoro všechno ostatní pak mám hodně nebo méně ráda. Naposledy jsem měla trochu problém asi před čtrnácti dny u tety, kde bylo k obědu uzené. Normálně ho mám ráda, ale vždycky ho peču a nesmí být tlusté. A u tety to byl bohužel mimořádně prorostlý nepečený flák ohřátý v mikrovlnce. Hrůza! Vypitvala jsem libové kousíčky a zbytek raději bez komentáře nechala, zatímco ostatní to snědli :-).
MMCH, to zmiňované vepřové na česneku se špenátem a bramborovými knedlíky je pro mě delikatesa!
Kedlubnová omáčka? To slyším poprvé – babička dělávala kedlubnové zelí, ale omáčku neznám 🙂
Kedlubnovou omáčku dělala babička tak nějak obdobně jako třeba křenovou, prostě smetanovou s nastrouhaným kedlubnem. Pro mě šílenost. Ostatně nemám ráda ani křenovou. Ale zato přímo zbožňuji koprovou, tu jím lžící :-).
Kedlubnové zelí znám jen z doslechu, to se u nás kupodivu nikdy nedělalo. Ale rozhodně dávám přednost zelí ze zelí.
Kedlubnová omáčka je pro mě neznámý pojem, to od babiček neznám. Zato třeba pažitkovou jo- není kopr, naseká se tam pažitka 🙂 protože třeba na jaře čerstvá pažitka je. kamarádka s děsem vzpomínala na kedlubnovou polívku, co dělávala její babička- a krájela tam i ty dřevnaté části. Asi dost fuj.
Pokud jde o zelí- přístup moravských hospodyněk k plodinám byl a je o tom, že když to vyrostlo na poli nebo na zahradě, tak se to sní. Takže zelí znám nejen z kedlubny, ale i z dýně, cukety, patizonu… prostě z kdečeho. Třeba to dýňové má tu výhodu, že nenadýmá a když se dobře dochutí, je opravdu dobré. Ze zelí ho znám samozřejmě taky 🙂
Bych se zeptala Ygy, ta je na tyhle omáčky specialistka, případně sester slovenských, tuším, že u nich tomu říkají „prívarok“.
Áno presne, prívarky sú také hustejšie zeleninové (alebo zemiakové) omáčky, veru aj tú kalerábovú (kedlubnovú) moja babička varievala, neznášala som ju vtedy a prívarky en bloc nejem doteraz. Babičkina „špecialita“ ešte bola, že jej prívarky boli teda echt zasmažené (rozumej zahustené riadnym množstvo zásmažky – jíšky), takže po vychladnutí stuhli ako puding a dali sa z hrnca vyklopiť. A pre dochutenie ich ešte prisládzala 2 – 3 kockami cukru, brrr … (snáď mi to moja nebohá babička maličká odpustí, že tu jej kuchárske umenie takto pretriasam! (angel) )
Hmmm, tak po mozečku se mi stýská 🙂 Mně to fakt chutnalo. Jako dospělá jsem zkoušela mozeček udělat, ale jednak to neumím odblanit, druhak halt nemám babiččin recpet…
Toho neoblíbeného nebylo moc – já byla hodná oplácaná holčička 😛 Nesnášela jsem koprovku a vařený květák sypaný osmaženou strouhankou, nicméně jsem to jedla, protože u nás doma se, prosím pěkně, za vybíravost v jídle klečelo v koutě.
Mozeček musí být pokud možno v celku a nerozblemcaný, musí se proplachovat horkou vodou a pak se odblanění povede – ale je to piplačka. Ale jednou za čas ji postoupím – Jenda ho má moc rád, já ho taky mám ráda, Terka ho nesnáší. Tudíž ho dělám jen tehdy, když není doma …
🙂
Ach, jak Terku chápu! 😛
Neví, chudina, co je dobré. 😉
I já. YGA o tom jen píše a já mně se navaluje.
No, vidíte. Při představě mozečku i poněkud nejapně. 😀
No, mě se dneska navalovalo při půlce diskuse. Stačilo si přečíst „naval-“ a už to bylo. Holt antimlsotník. 😉
Mně v podstatě taky. Všechny ty vnitřnosti a třesoucí se blány a další hrůzy tady všude… 🙂
No, spravila jsem si chuť, v poledne koupila hromadu krůtích krků a zvečera uvařila kotel silného vývaru, „táhla“ jsem ho snad 4 hodiny na úplně nejmenším plamínku. Jak tu teď povětšinou už nemáme děcka, už jsme se s MLP dostali do fáze, že z vývaru neděláme klasickou polívku s nudelmi a zeleninou, ale jen ten vývar ještě kapku zredukujeme a pak pijeme. Úžasná věc. Dva hrnečky a člověk je po večeři. Miluju silné vývary.
A ze zbytku (z toho obraného masa, kterého je na krcích opravdu hodně) jsme začli dělat hašé – dalšího veřejného neoblíbence. Když se ale udělá pořádně, podle klasického rakousko-uherského receptu, je to lahůdka, žádné křupky a mastné kousky jako kdysi v družině. Dobře pojatá domácí R-U kuchyně je úžasná. Asi jsem vlastně monarchistka čičo. 😉
Jak děláš hašé? Já kdysi jedla strašně dobrou, někde… a pak už nikdy. Pořád mě to zajímá 🙂
Namočit si hrst strouhanky do mléka. Na másle do měkka opéct velikou, na hodně jemno pokrájenou cibuli, ale nesmí zhědnout, ke konci opékání přidat stroužek-dva najemno posekaného česneku a ještě tak minutu opékat. Pak přidat obrané a posekané maso (název hašé prý pochází z francouzského výrazu pro sekání, krájení, nevím, nejsem franštinář), sůl, pepř, ideálně bílý, tak sběračku-dvě vývaru z toho masa, tu namočenou strouhanku, vše prohřát. Na závěr přidat 1-2 žloutky a pak vše péct při asi 180 °C cca 25 minut a víc/míň (podle výhřevnosti trouby a tlušťky vrstvy, nesmí to být spečené, ale ani moc vlhké). S bramborovou kaší a okurkou ideální, takové dětské.
P.S. Kdo chce a má rád výraznější chutě, může do masové směsi před pečením přidat třeba majoránku nebo posekanou sardelku. My nedáváme.
Ano, „hacher“ je francouzsky „sekat, nasekat“, takže když je něco „sekané“, tak je to „haché“.
Aido, ten tvůj recept zní dobře. Já mám na hašé příšernou vzpomínku ze školní jídelny. K bramborám nám vždycky naběračkou kydli na talíř jakousi hnědošedou tekutou masovou hmotu bez chuti a do toho zanořili úzký proužek kyselé okurky. Fuj (jakkoli mi vždycky doma kladli na srdce, že o jídle nemám nikdy říkat „fuj“, tak tohle bylo fuj).
Díky, díky, já jsem vůči francouzštině fakt bezbranná (i když psanému textu plus mínus – a s velkými výhradami – rozumím, beru to velikou oklikou přes anglinu a latinu). A tu tristní vzpomínku zue školní družiny mám velmi podobnou, MLP taktéž. Když jsme si to před nedávnem poprvé podle náhodně nalezeného receptu uvařili, jásal, jak je to dobré.
Tak přeju hodně zdaru. Jen podotýkám, že bez toho česneku/majoránky/sardelek je to opravdu dětské jídlo, chce to kapku dochutit.
Haši jsem dělávala mamince v té dietní variantě, když už nemohla skoro nic jíst. Dobře udělaná haše je fakt dobrá.
Hm,tak ja neviem či som všežravec alebo nie.To je tak:na dovolenkcáh alebo i v rodinách v civilizovanej cudzine ochutnám a nakoniec i zjem všetko a väčšinou mi to chutí.Ale z detstva mám jedlá,ktoré už NIkdy: je to moozoček,pľúcka,ľadvinky,dršky,rýžový nákyp a mliečna polievka s tým žltým myslím,že tomu hovoria drobenie.Tak to NIKDY.Vyhýbam sa jahňacine,zajačine,baranine,kozľacine.V prípade spoločenskej nutnosti zjem,ale nejasám.Inak ako zisťujem väčšinou sa opakujú tie isté jedlá,kde odpor k nim sme získali v zariadeniach verejneho stravovania za socíku.
Milá Dede, jak „výživné“ téma se ti dnes povedlo! (chuckle)
Já bych nebyla schopna pozřít něco tak třaslavého jako je mozeček nebo morek z kostí, tlusté maso zrovna tak, doma ho nevařím a je-li mi předloženo jinde, pitvám velmi pečlivě. Dřív jsem nesnášela třeba i sulc nebo puding – prostě jakmile se toho člověk dotkl a ono se to zachvělo, šla jsem od toho. Z polívek dodnes nejím dršťkovou a jakoukoliv s rozcouraným vajíčkem, přijdou mi takové mimořádně nevzhledné. A jako dítě jsem naprosto odmítala jakoukoliv „vodu s bublinkama“, takže v každé restauraci se mnou byly potíže, protože přát si tenkrát kohoutkovou vodu bylo výstřední a většinou se personál netvářil ochotně.
Naštěstí si nepamatuji, že bych do jídla, které bych prostě nepozřela, byla nucená násilím. Vzpomínám jen, když jsme se sestrou chodily na obědy k babičce a dědovi přeslicovým, jak děda nesnášel loudání u jídla. Zvlášť sestra na to byla expert! Děda pak jako poslední donucovací prostředek prohlásil výhružně, že jde pro čagan (=jeho vycházková hůl) a tak jsme občas dojídaly pod strašlivou hrozbou výprasku čaganem (děda nás s ním nikdy neuhodil 🙂 ).
dede to je dobré téma. taky si myslím, že nejsem vybíravá, ale jsou věci co nejím. polévka držťková. omáčka rajská. zelenina červená řepa. sladké jídla jako buchtičky s krémem, nudle s mákem, žemlovka, rýžový puding. slané jídla s ovocem, jako kuřecí prso s broskví, šunková pizza s ananasem a tak dále
Tak to bychom si rozuměly – já bych po tobě dojídala :o) protože to vyjmenované (s výjimkou dršťkové polévky, tu taky nejím) jsou mé oblíbené krmě :o) Některé z nich dokonce tolik, že je snáším i v hromadném stravování a to už je co říct, protože tomu se za normálních okolností spíš vyhýbám. A miluju rýžový nákyp a ten je v tom hromadném stravování snad ještě lepší než domácí. Mňam.
Rýžový nákyp mám moc ráda a dělala jsem ho relativně často, protože mužstvo ho má ještě radši než žemlovku 😛
Mám různé obměny, ale nejlepší mi připadá se sušenými švestkami. když mám mlíko z farmy (základovou kaši dělám v MW), použiju domácí vajíčka a formu vysypu strouhaným kokosem, tak je to luxusní jídlo (chuckle)
Jak se dělá rýžová kaše v mikrovlnce?
Mám velkou MW, to je základ:)) vezmu větší mísu vhodnou pro vaření v MW (jenské sklo, spec. plast), dám trošku kulatozrnné rýže (pokud to není dobrý druh tak opranou, ale opatrně, tady nechceme mít rýži sypkou), maličko soli, cukr (jen málo) a zaleju to nejdřív horkou vodou, pak přidám mléko. Voda je asi 1/3 celého množství tekutiny. Té tekutiny je poměrně hodně, víc než obvyklý poměr 1:2… (dělám to od oka) minimálně 1:3 až 4, podle rýže. No a pak vlním… cca 40 minut pro množství rýže do 2 dc (měřím v objemových mírách:))
Výhoda – nemusíš se o to starat, nepřipálí se to a pokud máš dostatečně velkou mísu tak to ani neuteče.
Mezi tím v jiné míse šlehám žloutky s cukrem a máslem, v další bílky na sníh, pak to míchám s tím, že půlku sněhu ušetřím a dávám nahoru na nákyp. Do nadýchané rýžovo-máslovo-žloutkové směsi přidám sušené švestky, vymažu a kokosem vysypu zapékací misku, naleju rýžovou hmotu a chvilku peču v horkovzdušné troubě – pak vytáhnu a rozetřu zbytek sněhu na nákyp. Dávala jsem ho rovnou, ale při větším množství se pak nákyp špatně propékal – resp. sníh zhnědnul dřív, než se zbytek propekl. Je to vychytávka zabraňující dlouhému pečení na nízké teplotě, tedy vysušení nákypu 🙂
ó dede tak krásný popis něčeho tak úžasně strašlivého jako je rýžový nákyp
Tak pod tohle se podepíšu. Rýžový nákyp byl snad to jediné, co jsem milovala ve školní jídelně. Byl perfektní, nakrájený na velké kostky, které krásně držely tvar, se švestkami, politý šťávou ze švestek, mňam. Doma jsem se ho nikdy nedočkala. Vždycky, když jsem o něj žadonila, tak maminka udělala ovocnou rýži s tím, že je to to samé. Nebylo, ale mámě se prostě nechtělo se s tím nákypem dělat. Ovocná rýže byla mnohem rychlejší. Byla taky dobrá, ale já jsem toužila po nákypu.
kaa, co já bych ti uvařila, kdyby jsi se u mně někdy ocitla na návštěvě?!
prohlašuji se králem všežravců – není nic, co by se mi hnusilo a na dnech hmyzí kuchyně jsem ochutnala i toho červa 😀
Synek nám onehdy z takovýhle akce donesl ochutnat nějaký brouky. No – snědla jsem ho (brouka), ale doufám, že takovej hlad mít nikdy nebudu, abych to musela opakovat 😉 .
Moje maminka byla rozumná, a když jsem byla malá, jídlo mi nenutila – nechceš, nejez, nic jiného ale nedostaneš. Byla jediná výjimka: vařené hovězí maso z polévky. To jsem, jak se smával tatínek, „hónila kohúta z kúta do kúta“ – přehazovala z jedné škraně do druhé.
Později jsem měla odpor k prdelačce (snad nebude brána jako vulgární slovo) a jelitům a tomu se vyhýbám i teď, stejně jako naprosté většině vnitřností, ale tam nejde o odpor, prostě nechutnají mi.
Ke svému velkému překvapení jsem nemohla koprovku od manželovy maminky, která do ní dávala srazit vajíčko. Dávám ho stejně do špenátu, mám ráda lečo i květák na mozeček – ale v té koprovce to pro mne bylo nepoživatelné (a „vytřídit“ to z ní nešlo). A potom vařila ještě jedno jídlo, které mi velice chutnalo, ale bývalo mi po něm špatně – nastavenou kaši. Přitom kroupy jinde byly bez problémů, česnek taky snáším, ale i pár lžic nastavenky vyvolalo problémy.
😀 Pivo. Spousta lidí si myslí, že to nepiju z nějakých vyšších principů, ale mně prostě …ehm – nevoní je slabé slovo. A pozřít jsem to snad nikdy ani nezkoušela. V Čechách trochu problém. Zvlášť když „na pivo“ ve smyslu pokecat si s kamarády vyrazím docela ráda.
Jinak jsem všežravec, samozřejmě jsou jídla, která si dobrovolně neobjednám ani neuvařím, ale když už to někdo přede mě postaví, zvládnu asi všechno.
Vy asi bude reinkarnace nějakého obzvlášť hříšného chlapa, kterému chutnalo pivo. Nemáte pocit, že když jdete kolem hospody, že někde hluboko uvnitř, na dně duše, se něco svíjí zoufalstvím? 😀 😀 😀
Ptakopysku, tys strašný kůň! (rofl) (rofl) Tohle mě dostalo víc, než úvahy o freudovském postoji k býčím žlázám:))) Reinkarnace hříšného chlapa! (rofl)
No, jestli je co věřit Plíhalově reinkarnační teorii, tak ženská je vždycky chlap ve výkonu trestu… (wasntme)
Tím ovšem nesnižuji Ptakopyskovy zásluhy o namožení mojí bránice… (rolf)
😀 😀 😀
To mě nikdy nenapadlo, ale zní to logicky 😀 A v žádném případě bych teda tu svoji podobu v minulém životě nechtěla vidět.
Já jsem pivo nepila zhruba do svatby. Pak jsem uznala, že když teda si Frantu nechám, tak si ho musím nechat i s pivem. A že se mí líp snáší čichat pivo z půllitru než z něho :* .
Rozumný přístup. 😉
Já jako moravské děvče taky pivo až do svatby nepila, jen víno. Ale i teď tomu moc nedám, jedno-dvě malé stačí a šlus.
Zano, tohle je taky skvělá úvaha (inlove) Předpokládám, že to Franta ocenil (chuckle)
Ó pivo, pivečko! To miluju. Pomáhá mi po obědě, piju ho i při společenských akcích místo vína, které mi nedělá dobře, ať je jakkoliv kvalitní.Ale pivo, to je léééék. Na žlučník bezva, na ledviny bezva, na žaludek bezva. Ale jako děvče žijící na Jižní Moravě to mám těžké u sklepníků ve vinných sklípcích (blush) . Takže do sklípků už raději nechodím.
Do sklípků chodím moc ráda, protože pivo je pro mě děs. Nejradši mám nealko pivo (pivaři prominou), nejlépe polotmavé. Po normálním pivu spím a navíc mi děsně nechutná. Zato víno ochutnávám s nadšením a potěšením.
Poměrně dobré jsou takové ty radlery, ovocná piva.
Ohledně spavosti – do třetího piva převažuje tlumící účinek lupulinu z chmelu nad budícím účinkem alkoholu, pak se to prý překlopí. 😉 Aspoň takhle nějak nám to před hodně moc lety říkával tehdy Doc., později Prof. Šikula, jeden z mých nejoblíbenějších pedagogů na mojí alma mater.
😀
Hm, je to jasné! Nikdy jsem ho nedokázala vypít dost 😀 Protože já, když si ho náhodou dám, tak taky usínám 😛
Mně pivo prostě smrdí. Akorát jeden čas mi nesmrdělo, to když muž nosil domů pangamin 🙂 . Takže na pivo chodí ostatní, já si dám kofolu, a je taky dobře.
JJ, to jsem ráda, že je na tom někdo úplně stejně 🙂 Jen když dopíjím druhou kofolu, zoufale vymýšlím, co si dát dál, aby mi nebylo blbě pak v noci 🙁 Nepochybuju o tom, že z důvodů zdravotních by to pivo byla rozhodně lepší volba.
Jé, sestra v nouzi! Půjdem se někdy spolu opít kofolou? Narozdíl od těch pivařů my víme, kdy máme dost 😀 .
Potom už bohužel jen rum do kofoly 😛 .
Mňo… já osobně tedy od mala nemusím vařenou slepici. Ať už na paprice, nebo slepičí polífku. Když vidím tu ježatou vařenou kůži… brrrrr! A pak ještě chlebovou polífku. Takovou tu ošizenou, jenom z vařenýho chleba, zahuštěnou moukou zakloktanou v mlíce. Naopak všechno s kmínem mi chutná. Ale nesmím, protože děvenka moje starostlivá nemusí kmín ani vidět. Takže na chvíle, kdy je děvenka pryč a já si můžu udělat pečenej kus prasete na kmíně a cibuli, k tomu vařené brambory s kmínem, se těším jak malej Bobeš na cukrkandl.
Jo… a ještě jednu věc zásadně nejím – býčí žlázy. Tam pracuje hluboké podvědomí, ze kterého by měl Zigmund Freud neobyčejnou radost. Prostě když se do toho zakousnu, mám intenzivní pocit, že jsem si kousnul do svejch 🙁
s těma žlázama jsem si vzpomněl ještě na časy, kdy ségra pracovala na letišti. Byl u ČSA jeden chlápek, navigátor, kterýmu říkávali Ejčí. Ségra byla zvědavá proč, tak jí to piloti vyklopili. Prej se jednou ve sprchách měřili. Všichni je měli bejčí, jenom dotyčnej navigátor měl ejčí. Po dalších podrobnostech se ségra nepídila…
HA! Do svejch, to by teda děvenka starostlivá neměla radost. :))
….. zakloktanou, či zaklochtanou (po našem) v mlíce, tak to bychom také nechtěli,brrr,už jenom ten klochtací zvuk a nedejbóže vzhled. 🙂
Můj tchán měl konexe na nuceňáku a občas nosil domů roztodivné věci. Třeba vemínko. Přiznávám se, že jeho specialitě – vemínko obalované v trojobalu smažené jako řízek – jsem se programově vyhýbal. Ale jeho ledvinky na cibulce, to byla úžasná věc. On na to měl nějakou tajnou fintu. Nikdy jsem nic tak dobrého nejedl. Vždycky v neděli navečer, když jsme s děvenkou mojí starostlivou odjížděli do školy, jsem s ní v autobuse měnil sklenici ledvinek za naše domácí uzené. Děvenka mě ještě léta po svatbě podezírala, že jsem si ji vzal jenom proto, abych k ledvinkách na cibulce získal bezbariérový přístup a že kdyby tomu společenská situace přála, že bych si kvůli tomu žrádlu vzal rovnou tchána.
Ledvinky jsou skvělá věc :* . Chce to jen nebýt línej při čistění.
Ledvinky nejsou skvělá věc, fakt ne. 😉 Ať se máčí, jak se máčí, tu moč tam pořád cítím a nepozřu. Možná jsem poznamenaná z dětství, máti je měla moc ráda, tak mi je pořád nutila, brr. A jak tu psal někdo dřív – ledviny a játra slouží k tělu k čištění od zplodin látkového metabolismu, takže fakt nic moc (játra taky nemusím, i když je v nouzi sním, další averze z dětství).
Já mám ledvinky a játra ráda (ostatní vnitřnosti ne). Raději si nepředstavuju, k čemu které orgány původně slouží, protože pak bych asi měla větší problém než s játry pozřít třeba buřta ve střívku.
Svaly jsou podle mě neškodné, ty holt jen pracují. Co obsahuje buřtík ve střívku, to už je jiná věc. A střívka jsou stejně dneska povětšinou umělá, ta lepší jen na bázi původního zdroje, ale značně pozměněného (mám na mysli Cutisin a spol.).
No, v tomhle konkrétním případě mi právě nejde o ten vnitřek buřtíku (i když může být leckdy diskutabilní), ale o to střevo samo. V podstatě ještě horší představa, než ty játra a ledviny. Proto je třeba se od toho oprostit.
Jasně.
Což mi připomnělo klasický spor – „nejím jazyk, nemůžu jíst něco, co už měl nekdy někdo v hubě“. Klasická odpověď – „a vajíčka jíš?“
P.S. Na jednom výjezdu kdysi na škole jsem na střevárně málem omdlela, bylo to tam fakt nechutné, takže tu averzi zcela chápu. 😉
Ptakopysku, babička taky občas vemínko sehnala. Pokud si pamatuju, tak základ byl ho moc a moc vykrájet, aby zbyly jen ty „hladké“ části. Ty uvařila (bylo to cítit mlékem) a pak je smažila v trojobalu. Jedly jsme to i my děti podle hesla, co je v smažené (rozuměj v trojobalu), to je dobré! A kupodivu to nebylo nijak hrozné, jen z toho bylo pořád cítit to mléko…
Když občas měla babička na krku nás plno dětí a dal se sehnat jen bůček, smažila nám i ten (chuckle) A nikdo se neofrňoval, jak by to dopadlo s pečeným – prostě smažené je dobré 😛
Ptakopysku, býčí žlázy jsem párkrát dělala, když jsem byla na mateřský (čti: když jsme měli sotva na chleba). Nesdílím přímo tvoje freudovské zábrany, ale je to prostě hnusný!
kromě freudovskejch zábran mohu vřele souhlasit s tím, je to ke všemu ještě hnusný.
Docela poživatelný laciný jídlo, když člověk nemůže dosáhnout loktem do kapsy, jsou krabí tyčinky rozmrazené, obalené v trojobalu a následně osmažené. S vařeným bramborem je poměr cena/výkon více než uspokojivý.
Ajaj, díky za tip! Já krabí rozmrazené tyčinky používám jenom na salát a´la humrový 😛 .
Akorát že „krabí“ tyčinky nemají s kraby nic moc společného, leda tu příchuť – je to rybí separát, patřičně ochucený a zformovaný.
A spousta mouky nebo škrobu
jj
nojo, názvy klamou. Třeba takové burákové máslo, nebo dětská šunka…
Nó, ježatou kůži fakt nesnesu. Takže pokud slepice na paprice, tak kůže letí pryč. Jak na mě ta ježatost jukne z omáčky, tak to nezvládám. V podstatě ani z kuřete- kůži sundám z čehokoliv.
Do slepice/kuřete na paprice se kůže přece sundává a uvařené maso se vykostí a pokrájí na kousky, nebo mi něco uniklo?
Nevím, jak v jiných rodinách, ale u nás už dvacet pet let žerou uvařenou kůži psi, takže její spatření v omáčce nehrozí (chuckle)
Tchýně to s oblibou cpe lidem i s kůží. Já to prostě nemůžu, tudíž jsem rozmazlená.Jo a naše děti taky.
Házejte to pod stůl psům a hned budeš správně vychovaná snacha 😀 Ale bacha, nesmí vás u toho přistihnout! 😛
😀
Tak co neznším, je celá rasca (kmín). Cpe se mi to pomezi zuby, a vyvoláva mi hroznú chut.
Prepáčte,že píšem česko-slovensky, ale moje druhé PC je blbšie ako JA.
Zuzana – Yetti
Momentálne som nútená občas jesť aj kmínovú polievku s vajíčkom, ale ODRBALA SOM JU . V pozostalosti po starej mame som našla miniatúrny bronzový mažiarik a našla som nástroj, kt. sa dá používať ako drtič v mažiariku. Z toto vyplýva:
1. koreniny sa dajú rozmelniť miniatúrne – a tým viac chutí púšťajú do jedla.
2. NENÁJDEM ICH TAM KONCENTROVANÉ – preto nerobia tak chuťovozle.
Milá Yetti, kmínová s vajíčkem je pro mě opravdu velmi těžko stravitelná, pročež se jí statečně celoživotně vyhýbám:))
Pokud nemáš ráda celou zeleninu, proč nedělat zeleninové krémové polévky? (wave)
Jestli jsem to pochopila dobře, nejde o zeleninu, ale o koření (celé). Mažiarik = hmoždíř.
P.S. Taky nemám v jídlech celé koření ráda, proto buď drtím nebo používám už mleté nebo to koření vařím v „čajítku“ nebo zabalené v kusu obvazu.
Kmínová polévka mně upoutávala již přede dveřmi a raději jsem riskovala výprask za pozdní příchod, než jíst kmínovou polévku.Babička přeslicová která s námi žila ji dělala i když věděla, že bude zase poprask,rodičům tato polévka nevadila a nutili mne ji pozřít.Až později, když se přesvědčili po dobrém i po zlém, že to nejde, tak to vzdali. Jinde na pokrmech mi ale kmín nevadí. U paní tchýně jsem obcházela obloukem pozvání na grenadýrmaš,brambory a těstoviny můžu ale tchyně to něčím ještě nastavovala a výsledek byl tristní.
Když se pak po letech naše děti (i od kamarádů) frfnily v jídle,povídali jsme jim historku,jak jsme za války seděly ve sklepě a neměly ani suchou kůrku k jídlu ani vodičku a ony, že si jídla neváží. Dostavil se kýžený výsledek,jedly. Pak nám na to ta nejstarší dcera kamarádky přišla a odhalila, že jsme za války ještě nebyly na světě a bylo vymalováno.
To byl ale dobrej trik!
U nás se to přetavilo do toho klečení v koutě :-))
Myslím, že sním skoro všechno. Je jen pár věcí, které fakt nemusím. patří mezi ně červená řepa a vařená mrkev. To fakt nedám.
Jinak ten špenát – vidím, jaké je to téma. Špenát ze školní jídelny byl samozřejmě strašný, na tom se shodneme, ale dá se udělat tak, že je to delikatesa a nemusí být ani listový, klidně z té zmražené kostky. Ale je nutné si s tím dát práci.
Takže nejdříve je třeba usmažit na oleji cibuli (ale na sádle je ještě lepší), raději v množství větším než malém. Potom nechat dělat ten špenát, ke konci do toho klepnout vajíčko (de chuti, klidně i dvě), posolit, ideálně ještě česnek.
Když k tomu ještě uděláte křupavé palačinky naslano a špenát do toho zamotáte, máte delikatesu.
Rýže – jídelenská je opět nechutná. Takže, nejdříve důkladně vyprat. Táta rýži pral alespoň v sedmi vodách, ale klidně i více. Prostě, dokud se kalí voda, je třeba prát. Vaří se s přiměřeným množstvím vody, do té vody opět nakrájená cibule (je i varianta s celou cibulkou zasazenou do rýže, ale já raději tu nadrobno nakrájenou), olej (přiměřeně), posolit. V kastrůlku moc nemíchat, jen občas zkontrolovat, zda se u dna nepřichytává, což se jen plochou špachtlí jemně vsune na dno a bez míchání podrbe dno. Na konci vaření je dobré rýži ještě strčit do peřin a nechat dojít. Takto udělaná se nelepí, ale sype, je přiměřeně omaštěná a chutná.
A ve školní jídelně jsem nikdy nejedla hrachovou kaši. To bylo něco strašného. Ale věřím, že i ta se dá udělat chutně – s cibulí a česnekem 😀
A tuhle jsem po dlouhé době měla morek z kostí, na čerstvém chlebu… mňam
Vidíš a my vaříme rýži jen ve vodě, dokonce neosolené 😉 . Ono taky kazit jasmínovou nebo basmati cibulí je hřích. A s tím promýváním – za socáče se vozila rýže zřejmě „sort pjatyj“, smrděla pytlem, dost často ztuchlinou, občas v ní byly myší bobky, proto se tak důkladně promývala. Basmati nebo jasmínovou stačí jen propláchnout jednou na cedníku nebo to ani není nutné.
To promývání není jen kvůli tomu, ale také o vymytí rýžové mouky, jinak se všechno slepilo dohromady. Uznávám, že dnešní rýže se dodává kvalitnější, ale málokterá v mém vymývacím testu dokonale uspěje.
APINO, JE TO TROCHU MIMO TÉMA – může být pravý italský olivový olej hořký? Je v krásné tmavé lahvi, ale pro mne je nepoživatelný. Já jsem na potraviny prevít
Sice nejsem Apina, ale panenský olivový olej je nahořklý, některý dost.
Jj rýže vařená se zasazenoou cibulí a několika hřebíčky, to je záležitost táhnoucí se až k Rettigové. Tehdy to mělo opodstatnění, protože než se rýže dostala do Čech, byla zatuchlá a tak podobně. Proto bylo třeba zatuchlinu, či pach plísní něčím přebít. Obě moje babičky, maminka i tchýně takhle rýži vaří. A většinou na způsob italského rizota – blemtavou rozvařenou. (Rizoto á la itálie taky nejím. Ne že bych po pozření někde v koutě tiše vrhnul, sním to, ale ten blemc mi prostě nechutná.) Zajímavá varianta k asijským jídlům je rýže opražená na oleji a pak teprve zalitá vodou a dušená. Trochu pak chutí a vůní připomíná oříšky a vůbec se nemusí solit.
Rýži s cibulí a hřebíčky vařila moje máti, já bez, basmati nebo jasmínová, které používáme, by se tím zkazily. Italské risotto al dente mám moc ráda, klidně jen obyčejné bílé, bez ničeho.
on když byl k mání jenom jeden druh rýže rýže – kulatá I. jakost, nebo rýže kulatá II. jakost – tak to fakt jinak nešlo. Dnes je takových možností, že dávat do rýže cibuli či hřebíček je úplně zbytečné. Já osobně tohle dělám jenom když si vařím minutková králičí játra s hřebíčkem a majoránkou smažená na másle. Aby mi ladila chuť.
Vidím, že jseš stejně mlsná, u nás se jí obyčejná rýže jen jako nouzovka, když dojde dvacetikilový pytel basmati. Jo a taky obyčejnou papají štěňátka 🙂
Štěňátku jsme rýži ještě tuším nedávali, vyzkoušíme. Ale játroví jí jelo, dostala od nás pytlík k Vánocům.
P.S. Tu basmati nebo jasmínovou ani nesolíme, stačí její přirozená chuť.
Dvacetikilový pytel si kupujou děcka, my si vystačíme s menším množstvím.
Rýži vařím štěňátkům, když se odstavují, než se naučí baštit granule. Dospělým psům vařím v případě průjmu nebo jiných trávicích potížích, jak děcku – rýže, mrkev, libové (kuřecí) maso. Ale nepohrdly by ani v případě zdraví ;).
U nás je dietní psí krmí rýže, mrkev a ryba. Podle psů poživatelné i bez choroby.
Jak tak čtu komentáře, tak si uvědomuji, že jím takřka vše. Jenom u jednoho jídla jsem dlouho odporovala a to byl kopr v jakékoliv podobě. Tatínek se mně jako malého prcka snažil donutit sníst koprovou omáčku a já se poblinkala už preventivně. Nějak se to ve mně zaseklo a celé dětství jsem kopr bojkotovala tak, že jít kolem záhonu s koprem, tak se mi navalovalo. Teprve poslední roky si vychutnávám čerstvou, mlaďoučkou koprovou nať, nasekanou do omáčky nebo polévky.
Dalším, absolutně pro mne nestravitelným jídlem je – mozeček. A ten nevezmu na milost nikdy. Když si představím ty nahuštěné neuronové buňky… brrrrr.
Vnitřnosti jím všechny, ale pokud si je připravuji doma. Ledviny nejenom properu, ale ještě už nakrájené namáčím v mléce a to vytáhne tu poslední „vůni“ močoviny a potom podušené na cibulce a kmínu – no prostě balada. To platí i o předžaludcích krav. Ještě si je notně properu a vyčistím doma. A to je potom polívčička! Ryby miluji, jak naše sladkovodní, tak mořské. A sladká jídla – tam u mne vedou bramborové placky s povidlím, dělané na litinových plotýnkách. Jsem děsně žravá!
Bramborové placky jsem jako dítě nenáviděla, když maminka zahlásila, že budou bramborové placky, tak mi spadla čelist. Ale jsk šly roky, tak teď je mám naopak moc ráda. U nás se dělají vždycky na dva způsoby – s povidlama nebo se škvarkama a trochou rozpuštěného sádla (samosebou domácího). Vždycky si dávám obojí, protože se nedovedu rozhodnout, kterou variantu mám raději.
Taky se u nás dělají takhle dvojmo bramborové šišky (šlejšky). Polovinu jíme politou trochou másla a povidlama mírně naředěnýma rumem, druhá polivina putuje z hrnce do pekáče s osmaženou strouhankou a škvarkama, lehce se zapečou v troubě a pak s nakládanou červenou řepou je to lahůdka.
Ach jo, to je ale obžerství :-).
Pravdu měla babička Míši z Plzně, jako dítko těsně před druhou válkou narozené (a s maminkou, jež prostála čtyři roky chudého městského dětství ve frontách na jídlo za války první), dítko, kterému se ještě naštěstí vyhnuly školní kuchyně, protože na obecné a měšťance ještě nebyly, jsem vyrostla na nekompromisním hesle „doma jez, co máš, a jinde, co ti dají“. Maminka byla kuchařka excelentní, ale poválečná sestra už má všelijaké ty žemlovkové a jiné anntichutě. Jako alergik bych nešla do mořských plodů a jako neurotik z hub baštím radši jen „průmyslové“ žampiony a dost se vyhýbám konzervám. A sleduju data spotřeby a stopy plísně a hniloby, holt každej jsme ňákej.
Baty, ta moje žravost se také odvíjí od babiččina stálého připomínání, že „válku na mne“, když jsem něco rozmazleně nechtěla. Byla to vynikající hospodyně a kuchařka a válka s jejím nedostatkem potravin a surovin (ve městě to bylo asi ještě horší než na venkově) na ni zanechala nesmazatelnou stopu. Ta se projevovala v ovocných knedlících PLOVOUCÍCH v litrech rozpuštěného másla. Pamatuji babičku, šťastně se usmívající, jak to té malé chutná. Ale vím, že v těchto okamžicích mě to moc nechutnalo, ale předváděla jsem se – parchantě jedno!
Jj, taky pamatuji jak jsme se s babičkou střídaly v nekonečné městské frontě na maso od 4 hod. ráno, abychom přišly k pultu a řezník nám dal to, co chtěl on nám dát, ne co jsme chtěly my,to měl řezník pro ty lepší lidi. Naštěstí babičky uměly z mála utvořit mnohé. Taky si pamatuji jak nám v 9. tř,zavedly povinně vaření-děvčatům
a učitelka nás nutila „žrát“ její plesnivé kompoty.
A školní kuchyně, darmo mluvit.
Hele, to jsou věci, to jsou věci.
Jeden čas jsem zkoušela být vegetariánem. No to jsme bydleli ve městě (HK) a tam byla naprosto skvělá vegetariánská jídelna(a je pořád, i když se přestěhovali, znáš Dede?). Paní majitelka s hlavní kuchařkou recepty vynalézaly, zkoušely a provozovaly. Byly v tom geniální. Takže naše rodina bez problémů zvládá jíst veškeré luštěniny, sojové maso, robi maso, tofu, tempeh, seitan …
😀
Když maso a zeleninu vyrábíte doma, je těžké se ofrňovat třeba nad játry nebo ledvinkami, protože to prostě máte.
Jo a abych jen neříkala, že jím všecko. Jen v okamžicích nejvyššího společenského tlaku požívám (s úsměvem) věci chlupaté a zubaté, jako jsou tlačenka, jitrnice a prejt. Brrrr
Ri, neznám vegetariánskou restauraci a ráda bych ji poznala 🙂 Která to je? Děkuju!
http://www.bazalkahk.cz/bazalka-jidelna/
není orientální a teď jsem zjistila, že dělá i RAW jídla. To jsem ještě nezkoušela.
Kdysi jsme to k nim měli z práce blízko. Chodily jsme si (holky z kanceláře) každý den s krabičkou pro oběd. Ochutnaly jsme spoustu věcí, ke kterým by se člověk jinak vůbec nedostal. Když se ocejtím přes den v Hradci, klušu si aspoň nakoupit 😀
Už vím, občas kolem chodím, ale nikdy mě nenapadlo se tam zastavit (wave) Díky!
Čočka na kyselo, rybí polévka, kapr na jakýkoliv způsob, žemlovka, lečo, smažená houska se sýrem …, mořské potvory s výjimkou krevet….
Kapra jím, ale odevždycky jsem si přála mít velrybu, protože jsem se v muzeu dobře podívala na kosti a ty malé vidličky tam nebyly 😀
Mě na něm vadí fakt jen ty kostičky.
Letos jsme vyzkoušeli nový způsob porcování a doufám, že u toho i zůstane. Byly tam totiž porce, které jsem dokázala jíst i já tak rychle, že mi nevystydly na talíři 😀
Letos jsme měli kapří filet a já si poprvé na kaprovi fakt pochutnala 🙂
Já jsem kapří filety objevila loni, kdy je syn koupil omylem, a všichni jsme z nich byli tak nadšení, že letos byly zas a celého kapra již nikdy více!
My dtto, vloni i letos, ta chuť se nedá srovnat. Dobrota.
stažení a vykostění kapra je docela jednoduché, zabere tak půl hoďky. Jsou potom porce opravdu s málo kostmi a některé i bez. To předložím MLP, on si jinak nevezme, protože vybírat kosti nebude, Letos jsme měli šestikilového třeboňského. Ale půlka odpočívá v mrazáku.
dávat kapra do mrazáku není dobré. Obzvlášť takhle velkého. Kapr je poměrně tučná ryba a zmražením se vazby tukových makromolekul začnou rozpadat. Česky řečeno, velký kapr po rozmražení má divnou chuť, která má do chuti čerstvé ryby hooodně daleko. Nekecám. Tvrdí to i taková kapacita jako Miloš Štěpnička. Já trubka mu nevěřil a dal jsem kus velkýho kapra do mrazáku. Sežrala ho Betyna – jí, na rozdíl ode mě – voněl.
Protože na nás přišla choroba, tak to přece nevyhodím. A když ho rozmrazíš velmi pomalu, jen tak málo zalitého studenou vodou, pak osušíš a opečeš na másle s trochou kmínu – tak mu nic není. Mám ho vykostěného a bez kůže a bude tam jen do neděle.
Ja som prosím veľrybu jedla a dodnes ma to mrzí. Bolo to v 80-tych rokoch, bola som predpubertálne dítko a o ochrane prírody som ešte nemala moc pojem. V Bratislave bola vedľa Tuzexu predajňa Frionoru a tam prosím veľrybie mäso predávali mrazené v malých štvrťkilových balíčkoch, tak sme jeden celá rodina ochutnali, len aby sme vedeli, aké to je. Je to ako jemné hovädzie/teľacie. Dnes už by ma také niečo ani nenapadlo kúpiť (a našťastie to už myslím ani nedostať). Toť môj detský ekologický hriech … (n)
Velrybu jsem (naštěstí) nikdy nejedla, ale že ji prodávali ve Frionoru, to vím. Taky je na ni nějaký recept v Kuchařce naší vesnice, pokud si to dobře pamatuju.
Jéje – to je věcí, co se tady nejí! Já teda taky dost jídel nejím (jak říká Jenda), ale to je proto, že mne to doma nenaučili (rofl) – moje mamka totiž vařila jen to, co jsme jedli všichni – a navíc vařila výborně. Takže mozeček, ovar, králíčí játra (třebas na máčku nebo na cibulce), rajská (k nadívaným paprikám či pečenému kuřeti nebo uzenému), uzená polívka, to všecko možu.
Co teda nemiluju, je špenát (mamka nevařila), co velice nemiluju, je rýže (stařeček nežhrali) a co nesnáším je drobené v mlíku (chleba nadrobený do teplého mlíka) – to je jediné jídlo, které se mamka snažila do nás dostat (prý je to pro děti velice výživné, ale hlavně to bylo rychle nachystané) a které jsme nejedly ani jedna, Danuška to vylepšovala vracením zpět (chuckle) , já naprostým nepozřením. Jo, a tu držkovou taky nejím, kmínovou ani neznám (maminka vařila polívky poctivé, zasmažené, aby nám dodaly dost síly na polní práce). Během dne si určitě ještě vzpomenu na další – teď mne napadá ještě kel a kyselé polévky (ale vařím pro Jendu, který obé miluje).
Ygo, zase boduješ – miluju tvoje poznámky o staříčkovi a rodině drobného zemědělce! (inlove) A zasmažené sytící polévky byly u nás pravidlem taky (chuckle)
Ano, ano, na chleba a pečivo (ale aj lúpačky či vianočku) nadrobené v teplom mlieku alebo kakau mám rovnakú reakciu, ako tvoja sestrička Danuška. Vzniklo mi to v piatich rokoch, keď mi vybrali mandle a aby sa hrdlo dobre hojilo a nedráždilo tvrdou stravou, tak toto do nás vrchom-spodom cpali v nemocnici a mamina doma v tom pokračovala. No nejedla som to, radšej som bola hladná. Pritom pred zákrokom mi sľúbili litre zmrzliny, na ktorú som sa tešila a po operácii mi žiadnu nedali, podvodníci 😀
Ano, tak přesně s tím souhlasím! Nosní mandle trhaná zaživa a k tomu mlíko s rozblemcaným rohlíkem- horší příkoří už spáchat nemohli.
Nejím jakékoli vnitřnosti. Včetně jater a ledvinek. Přítel veterinář řekl – to nejez, tam se čistí celé tělo. Nejím houby, nejím maso. To pouze když jsem na návštěvě, abych neurazila. Koprovku jsem chtěla bez toho zelenýho, švestkové knedlíky bez švestek. Babička šílela. Nejím kapra.
Ježišmarjá, co já vlastně jím?
čistí no, ale tak yvylučuje a filtry musej bejt čistý, nemocnej nebo zanešenej filtr poznáš..vypadá jinak…voní jinak, má jinou konzistenci….barvu…
Koprovku bez zelenýho – to mi připomíná, že jako dítko jsem milovala houbovku, ale nesměla jsem v ní mít ty houby. Takže mi ji mamka cedila na talířek přes cezánek … (chuckle)
Cezánek (kásný výraz) kopr nezachytil, a babička v diskuzi se mnou velice rozumně oponovala – nechceš, nejez, ale jdi od stolu a nevofrňuj se nad tím! Tak jsem alespoň, polykajíc slzy, vytahovala ty třásničky vidličkou na okraj talíře. Se divím, že mě babička nepřerazila!
Dneska už koprovku jím.
Já si vůbec myslím, že ten přístup měl něco do sebe.
Když vidím v restauraci u stolu dítko (libovolného věku), jak vykřikuje nad stolem fuuuj a blee, nebo jak pitvá jídlo a nechává si odstraňovat cibuli, sýr, okurku … prostě cokoli, aby pak stejně odstrčilo rozfrfňaný talíř, vaří se mi krev.
A když mu pak na závěr maminka předává nějakou sladkou tyčinku, buď jako odměnku za to, že spapal milášek aspoň dvě soustečka, nebo aby nevyhynul hlady, když teda spapal jen dvě soustečka, škube se mi ruka 😀
Hlavně že před jídlem vysosalo děťátko dvě fanty :/
Ri, naprosto souhlasím.
V tomhle jsem byla taky matka-pes (a že to byla denní dřina, protože kluci byli dlouho nežraví – když vypustili jídlo, vadilo jim to míň než mě:))
Jo, místama si říkám, že to klečení v koutě mělo něco do sebe…
(rofl) jano, já to vidím úplně živě, včetně té preparace (rofl)
Fakt jsem nesnášela mozeček. Děsně. A drožďovou polévku a pomazánku. Jedno horší, jak druhé. Nakonec jsme mámu ukecali, že budem radši jíst syrové droždí, než tyhle dvě delikatesy. Ale ty dnešní balené kostičky bych nejedla, ty mi nechutnají. Dlouhá leta jsem nejedla rajskou, protože máma jí nedělala a ve škole byla hnusná. Teď ji jím a výjimečnně mi i přímo chutná. K paprikám se u našich nedělá rajská omáčka. Já nevím, jak to popsat, ale je to v podstatě dochucený rajský protlak, který se pekl s těma paprikama a ne omáčka. Na talíři se na to pak ještě kydla kysaná smetana. Mňam!
Nejím jazyk, ale vlastně jsem ho asi nezkoušela jíst dospělá. Dršťky pozřu jen tehdy, pokud někdo očekává, že ta holka z Prahy to jíst nebude, předloží mi to a škodolibě čeká na mou reakci. Tak to se překonám a sním (jinak kdyby se z dršťkový vyndaly dršťky, tak mi chutná). Nejím mořské plody. Párkrát jsem jedla krevety, ale netoužím po nich. Když tučného není moc, nevadí mi (v naší rodině byla preparátorem má sestra), když je ho moc, tak odkrojím a nechám na talíři. Ráda okusuji kosti. Od mala. K běžně předkládaným jídlům se nestavím odmítavě, sním i co mi zrovna nechutná (třeba dušená játra, ráda jen grilovaná či z pánve). Akorát vlastně kdysi dávno udělali ve školní jídelně na základce šíííííleně přemaštěné a hnusné rizoto. Ještě na vysoké byla první má reakce na rizoto (ale vlastně na každou rýži) zvednutý žaludek, ale už jsem věděla, že po prvním soustu to přejde. Fakt to vydrželo roky! Dneska už je to naštěstí v pohodě.
Ano, Karakal! Držďová polívka a pomázanka… brrr Na ty jsem zapomněla 🙂
Drožďová polívka a pomazánka (hlavně ta pomazánka) mňam, my to moc rádi. Ale musí se to umět udělat, v tom je možná příčina té časté averze.
Nejím dršťkovku (byla jsme v hospodě u toho, když se vařila a to fakt nedávám) a jiné vnitřnosti (z vnitřností jen slezinky na šťávě, co dělá moje mamka, a kuřecí játra grilovaná) a dělá se mi úplně špatně z jakéhokoliv tlustého masa. Ve škole mi říkali preparátor, i takové ty žlažečky z hovězího jsem uměla vypitvat. Když můj muž počítal, co jím z masa- pouze libové a dobře okořeněné, rozhodně nesnesu maso s kostí, u které cítím smrad z masa- tak prý jsme vegetarián teoretik 🙂 Zelenina a omáčky mi nedělají nic, můžu cokoliv, včetně koprovky, špenátu, čehokoliv. Jo a taky nejím sladké- sladká jídla přežiju jednou za čas a do kategorie „jednou za čas“ rozhodně nepočítám krupicovou kaši, tam by byl vhodný interval jednou za deset let.
Matyldo, vegetarián-teoretik mě rozesmál! (rofl)
Dršťkovku (a vůbec jídla z drštěk, třeba dršťky po florentsku) zbožňujeme. Čas od času si koupíme tak metr čtvereční „frotýráku“ nebo „včelích pláství“ a vaříme. Jo, je s tím fuška, jo, smrdí to při vaření, ale výsledek je skvost.
Jojo, dobře udělaná Gesichtsuppe je úžasná věc! Nejlíp ji nechat odležet do druhého dne, ale to by musela být omotaná ostnatým drátem. Díky předpisům EU ji bohužel v restauraci odleželou nedostanu. Ale mám spřáteleného hospodského, který se ke mě občas spiklenecky nakloní a zašeptá mi do ucha: „Byla by od včerejška jedna porce držkovky. Nedáte si?“
Dám si! I když to občas vypadá, že se na mě ostatní hosti vrhnou, rozhoděj mi sandál a polífku mi sežerou…
Ahoj Dede. Tlusté maso, to vážně nechápu, jak to někdo může polknout. A ten mozeček taky. Pak ještě pajšl. Jinak ostatní mi vcelku chutná, nebo to aspoň vydržím.
Tlusté maso nesnáším, pajšl taky, ale mozeček je dobrý, když se umí udělat.
Když jsem byla malá, babička mi jej smažila obalovaný na Vánoce místo kapra. Dobrota.
Jako dítě jsem myslím jednou byla donucena sníst červenou řepu a pak jsem ji na tatínka vyblinkala. Ale myslím, že to nebylo tou řepou, protože ji nakládanou mám moc ráda.
Nemám ráda tučné maso, při představě ovaru se osypávám a kombinace knedlo-zelo-vepřo je pro mne utrpením. Myslím ale, že nemám nic, co vysloveně nepozřu. Ale spíše se snažím se nedostat do situace, kdy bych musela pozřít – třeba ovčí oko nebo živou rybku. Ale to už jsou extrémy.
Na táborech jsme měli takové pravidlo – tři jídla můžeš nejíst, neboli nepozřel bys. Dostaneš chleba se sýrem. Jinak se jí všechno. Snažila jsem se nevařit jídla, která jsou taková ta sporná, ale jednou si vykručeli koprovku a já měla připravený dostatek chleba se sýrem. Ten pojídali k svačině a koprovka skončila vylízaným hrncem a nenajedeným vedením
Koprovku jsem měla ráda – ale s bramborama a vajíčkem na tvrdo, ne s knedlíkama a s masem. A pěkně žluťoučkou 😛
Jj, koprovku taky jíme s bramborami a vajíčkem, s masem si ji vůbec nedokážu představit, přijde mi zbytečné.
Houby. Špenát – klasický, listový můžu. Mořské plody. To nedám do pusy, ať mi kdo chce slibuje co chce. Nerada, ale snědla bych plíčka,dršťkovou, zelený fazolky. Kruciš,to je mi čtení ke snídani… Ještě se raději vrátím později, teď musím vydělávat na konzervičky a granule :-).
Moje hodná a slušná babička Marie měla jednu krásnou hlášku, když jsme něco nechtěli jíst : “ Válku na vás parchanti a budete jíst všechno. “ .
Já jsem byla dítko nedonošené a tak nebožátko malé a hubené vykrmovali. No vykrmili mě, pravda ……. :-D.
Dávali mě za vzor o prázdninách vycmrdlým sestřenicím, když něco nechtěly jíst. Říkávali : “ Podívejte, jak Michalka pěkně papá . “ A sestřenice mě svorně nenáviděly.
Ale jsou jídla, které i Michalka ač si jídlo vychutnává, do pusy nedá.
Mlíková polévka s drobením, jak já jí nenáviděla. Naštěstí jí maminka nevařila často.
Míša
Chichi, Míšo, já neodolala a představila si ty nenáviděljící sestřenice (rofl)
Protože můj otec prožil dvě světové války, tak u nás se na talíři nesmělo nechat nic.Jednou jsem odmítla sníst játra, která byla nahořklá – táta si ke mně sedl a se slovy „válku na tebe“ vzal lžíci a játra s rýží do mně naládoval – po poslední lžíci jsem mu to vrátila na talíř všechno.Od té doby nejím játra a ledvinky.Babička, která byla pobožná, mě kdysi donutila sníst kapra místo řízku, kost zapíchnutou v krku se ze mně snažila dostat kyselým zelím, chlebem a stejně jsem skončila na pohotovosti – takže nejím ani kapra…
Milá Fallowo, ty jsi zářný příklad toho, že do dětí se jídlo násilím prostě cpát nemá. Když jsem viděla zarputilý odpor, radši jsem nebídla alternativu (strohou, ale alternativu), než tohle.
Ale je fakt, že jsem se rychle tak nějak sama naučila vařit hlavně jídla, která měli rádi všichni – když už člověk tráví čas v kuchyni, netřeba ještě čelit zhnuseným ksichtům 😛
miluju ledvinky, plíčky, žaludky, srdíčka a podobná zvěrstva, po mozečku se mi stýská, morkové knedlíčky v polívce jsou lahoda, miluju horkou třaslavou kůži z vařeného ovaru, husí a kachní krev…… co nepozřu je rajská omáčka od plněnejch paprik a navaluje se mi už jen při představě té vůně – pro mne smradu. A rejžovej nákyp.A když jsem s nadšením jedla skotské haggis, vyhrožovali mi,že si vedle mne v autobusu nesednou…vychutnám si mušle, ústřice, mořské potvory,ale co bych do huby teda nenarvala, jsou brouci a červi…. a o nastavovanýc párcích za 39 kaček kilo nemluvě…
PS: výživné téma Dede
Nevytahuju se, ale u mně bys ty papriky s omáčkou jedla, vařím většinou bez moučných zavářek a kořením podle chuti , spíše do páliva.
nejedla, blila bych..mě už fakt vadí ta vůně protlak s paprikou..pálivé nepálivé… samotné plněné papriky se sosíkem jen pečené v troubě můžu, al eběda, když do toho někdo naleje protlak a pasírovaný rajčata a nechá to probublat … to pak bublám taky..co bublám..ani šavle se tomu nedalo říct, když jsem to z donucení snědla… matka pak drhla koberec, povlečení a svoje i moje oblečení a otcovy trepky, protože do toho dupnul.
A co lečo, to jíš?
ne, to smrdí stejně jako ty papriky v rajský..ale syrová zelenina, jako šopák mi nevadí…
Takhle se to nemůže, musí tam být nakrájená čerstvá rajčata, žádný protlak, cibule a cukety, bazalka, žádné pasírování a kousky paprik a cuketky. Když je to k rýži /barevné/ tak trochu smetany.
Marsko, to musí být moc dobré … akorát jsi to pokazila tou rýží (chuckle) (chuckle)
Ráže je dobrá. Já zas třeba nemusím knedlíky (kromě bramborových), rýži jo (ale nevyhledávám ji, tak 1x za týden-14 dní stačí).
Jejdamane, rýže, překlep.
a ještě smetanu do toho, až mi všechny chlupy stojej v pozoru…
Ježíšikriste. :O 😀
No co co 🙂 . Příroda je moudrá, rozděluje potravní zdroje tak, aby se dostalo na každého něco 😀 . Někdy se pak diferencuje část jedinců požívajících rozdílnou stravu do jiného biologického druhu (poddruhu anebo jak to ti biologové mají přesně – Dede, SOS, to je tvoje parketa 🙂 ). Tady se to zatím separuje na člověka moudrého všežravého a člověka moudrého vybíravého 🙂 .
Já se řadím mezi všežravce – nejedla bych jen to, co z talíře mrká anebo to sebou ještě mrská. Vlastně ne. Nejím koně a zvěřinu, ale k tomu mám spíš důvody etické.
O diferencování potravních zdrojů se nepřu a všem vám přeju dobrou chuť a budu vám při jídle fandit. Jako nadšený divák, zdůrazňuji divák. 😀 A to vám říká člověk který riskl čtverzubce!!!
Co je to čtverzubec? (wasntme) (wave)
fugu?
Jo, jako fugu ji znám (blush)
Ryba fugu, japonská specialita, některé její partie jsou velmi jedovaté.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/96814-legenda-japonske-gastronomie-jedovata-ryba-fugu/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Takifugu
Wiki přece není relevantní zdroj, jak jsem se tu dočetla. 😉 😀
???
To nic, to byl neumělý pokus o blbý vtip.
Fugu, ano.
Tak to jsi potvrzení té teorie o potravní diferenciaci. Měl bys úžasnou evoluční výhodu u móře. Přede mnou určitě, protože já bych to neriskla 😉
.
Neboj se, já to podruhé už taky nikdy neudělám i kdybych nakrásně měl příležitost. Nemá se dráždit chřestýš bosou nohou ani když napoprvé neuštkl.
ale no tak, zas to nemám každej den, k ovaru se dostanu 2 x za rok a ještě si vybírám, že ten s tím třaslavým… 😉
Panenko skákavá…
Jsem neblinkací.
Ale nemusím houby (JJ netuší, co riskovala, když se mě snažila přesvědčit, že jsou jedlé – jakkoli jsem obvykle neblinkací). A fakt nikdy, ale nikdy nesním semlbábu neboli žemlovku. (Doufám, že JJ ani nenapadne si to ověřovat v praxi. Mám pod stolem dva psy a neváhám je použít!)
Dede, kdyby náhodou, schovej si dobroučké masíčko na česnečku s bramborovým knedlíčkem a tím úžasně vynikajícím špenátkem, ráda směním za žemlovkovej hnus! 😀
ty nejíš žemlovku? No já domácí od maminky miluju, ale školní ani cateringovou ne..
To jsou mi kšefty, Ioan. 😀 To je jako kdybys chtěla královský safír a nabízela zaň hromádku šotoliny. 😀
No, když Dede ten safír nechce… tak se ráda obětuju. 😀
A má ráda Dede žemlovku? 🙂
Možná, že mám špatnou paměť, ale kdopak to u nás tuhle baštil vánočkovku? Já a … ještě někdo, a pod stůl jsem to neservírovala 🙂 .
Dede kdysi mívala ráda žemlovku od maminky, páč byla skvělá, jablkovo-tvarohová s opečenými pocukrovanými a máslem promaštěnými chlebíčky navrchu.
Ovšem poté, co ji nesčetněkrát pekla svému mužstvu ji už po mnoho let opravdu nemusí! (wasntme)
Ale nehnusí se mi… tedy ta moje (chuckle)
Protože i o žemlovce platí, že pokud se udělá dobře, poctivě a zbytečně se nešetří jablky, rozinkami a někdy ořechy, máslem a vajíčkem, tak je to dobrota. Ale nikoliv už rychlé a levné jídlo 😛
Tak v tom případě je směna jistá! Dostaneš za špenát dobrou, neošizenou domácí žemlovku. Protože pro mě je nepoživatelná, i když je v ní víc jablek, rozinek a oříšků, než rohlíků. Fakt nevím proč, jednotlivě ty věci miluju, dokonce tvaroh se strouhanýma jabkama a ořechama a skořicí, a k němu přikusovat rohlík s máslem, to pokládám za božský jídlo, ale jak to smícháš a strčíš do trouby, konec.
A nebylo to jenom tak, žes mi s ní vyhrožovala a já ti řekla, ať to radši nasypeš do těch misek rovnou, a tys moudře usoudila, že se s tím nebudeš teda vůbec paplat?
Už si vzpomínám, to nebyla žemlovka, to byla Anselmova chlebová jablkovka! Vzpomínáš? Domácí chleba nadrobno nakrájený, na másle opečený. Jablka nakrájená, rozvařená, po ochladnutí medem oslazená (byla tam skořice nebo ne?). A pak už jen vrstvit, zatížit a uhájit před mlsnými hubami, než se sejdou ke stolu všichni…
Nepřinutili?
Jsem neblinkací, takže jsem se nakonec naučila spolknout všecko (táta používal velmi pádné argumenty).
Naštěstí mamčin kuchařský repertoár nebyl příliš rozsáhlý, takže ke střetům docházelo zřídka.
Když jsem (poměrně nedávno) zjistila, že můžu z masa vyšťourat ty tlusté kousky a kousky se šňůrkama a naházet pod stůl (do psa) a nikdo se nepohoršuje … celé roky mě to ani nenapadlo 😀
Teda …
očekávám strašlivou diskusi :O
😀
Proč? Chudák pes taky potřebuje promazat 😀 .
Ano, ri, psí přítomnost ledacos vyřeší – naši kluci na ni měli tendenci hřešit, i musel být jezevčík za dobu jejich jídla kontrolován – jinak by z něj brzy byla koule (wasntme)
Psí přítomnost byla pro mne naprosto nutná v době, kdy jsem se přestěhovala k manželovi. Jeho maminka a hlavně babička byly skvělé kuchařky, stejně jako já nemohly tlusté maso – ale ty porce!!! Při servírování padla otázka: Kolik chceš … řekněme knedlíků. Když jsem měla velký hlad, moje odpověď zněla dva, dostala jich pět, tři až čtyři snědla a o ostatní se postarala Belinka. Od prvopočátku ke mně tíhla, protože brzo poznala, že v mojí blízkosti šizená nebude.