Jsou věci, které bych tedy hned tak nepozřela, takže se snažím, jak můžu, abych se vůbec nedostala do situace, že bych to musela řešit. Mezi ně patří celá zabijačka, mozeček, pajšl, dršťky, jakékoli tlusté maso, celer na jakýkoli způsob, kedlubnová omáčka (přitom syrové kedlubny mám ráda), mušle a škeble, jazyk („jazyk volský v omáčce polský“, co dělávala babička, by byl můj konec).
A pak mám jednu věc, kterou bych nepozřela snad ani kdybych měla umřít hlady, a to jsou houby upravené jakkoli. A to odjakživa. Smrdí mi, chutnají mi odporně a z jejich konzistence se mi zvedá žaludek. Moje maminka bývala celkem benevolentní a jako dítěti mi nenutila věci, které nemám ráda. Výjimkou byly právě ty houby. Myslela si, že je to jen nějaký můj „šprajc“ a že na mě vyzraje a dokáže mi, že má pravdu. Takže se snažila houby propašovat do jídla drobně krájené a tvrdila, že to nejsou houby. Nebo je vycedila z omáčky a tvrdila, že tam žádné houby nebyly. Já jsem to ovšem vždycky spolehlivě poznala a nikdy jsem to nejedla. Houby poznám na sto honů, s tím mě nikdo neošálí. Maminka se s tím smířila vlastně až když jsem byla dospělá. Nevím, proč to tak bylo, třeba dršťky nebo celer mi nikdy nenutila. Ale ty houby! Skoro stejný problém je pro mě kapusta.
Skoro všechno ostatní pak mám hodně nebo méně ráda. Naposledy jsem měla trochu problém asi před čtrnácti dny u tety, kde bylo k obědu uzené. Normálně ho mám ráda, ale vždycky ho peču a nesmí být tlusté. A u tety to byl bohužel mimořádně prorostlý nepečený flák ohřátý v mikrovlnce. Hrůza! Vypitvala jsem libové kousíčky a zbytek raději bez komentáře nechala, zatímco ostatní to snědli :-).
MMCH, to zmiňované vepřové na česneku se špenátem a bramborovými knedlíky je pro mě delikatesa!

dede to je dobré téma. taky si myslím, že nejsem vybíravá, ale jsou věci co nejím. polévka držťková. omáčka rajská. zelenina červená řepa. sladké jídla jako buchtičky s krémem, nudle s mákem, žemlovka, rýžový puding. slané jídla s ovocem, jako kuřecí prso s broskví, šunková pizza s ananasem a tak dále

Mňo… já osobně tedy od mala nemusím vařenou slepici. Ať už na paprice, nebo slepičí polífku. Když vidím tu ježatou vařenou kůži… brrrrr! A pak ještě chlebovou polífku. Takovou tu ošizenou, jenom z vařenýho chleba, zahuštěnou moukou zakloktanou v mlíce. Naopak všechno s kmínem mi chutná. Ale nesmím, protože děvenka moje starostlivá nemusí kmín ani vidět. Takže na chvíle, kdy je děvenka pryč a já si můžu udělat pečenej kus prasete na kmíně a cibuli, k tomu vařené brambory s kmínem, se těším jak malej Bobeš na cukrkandl.
Jo… a ještě jednu věc zásadně nejím – býčí žlázy. Tam pracuje hluboké podvědomí, ze kterého by měl Zigmund Freud neobyčejnou radost. Prostě když se do toho zakousnu, mám intenzivní pocit, že jsem si kousnul do svejch 🙁

Kmínová polévka mně upoutávala již přede dveřmi a raději jsem riskovala výprask za pozdní příchod, než jíst kmínovou polévku.Babička přeslicová která s námi žila ji dělala i když věděla, že bude zase poprask,rodičům tato polévka nevadila a nutili mne ji pozřít.Až později, když se přesvědčili po dobrém i po zlém, že to nejde, tak to vzdali. Jinde na pokrmech mi ale kmín nevadí. U paní tchýně jsem obcházela obloukem pozvání na grenadýrmaš,brambory a těstoviny můžu ale tchyně to něčím ještě nastavovala a výsledek byl tristní.
Když se pak po letech naše děti (i od kamarádů) frfnily v jídle,povídali jsme jim historku,jak jsme za války seděly ve sklepě a neměly ani suchou kůrku k jídlu ani vodičku a ony, že si jídla neváží. Dostavil se kýžený výsledek,jedly. Pak nám na to ta nejstarší dcera kamarádky přišla a odhalila, že jsme za války ještě nebyly na světě a bylo vymalováno.

Jak tak čtu komentáře, tak si uvědomuji, že jím takřka vše. Jenom u jednoho jídla jsem dlouho odporovala a to byl kopr v jakékoliv podobě. Tatínek se mně jako malého prcka snažil donutit sníst koprovou omáčku a já se poblinkala už preventivně. Nějak se to ve mně zaseklo a celé dětství jsem kopr bojkotovala tak, že jít kolem záhonu s koprem, tak se mi navalovalo. Teprve poslední roky si vychutnávám čerstvou, mlaďoučkou koprovou nať, nasekanou do omáčky nebo polévky.
Dalším, absolutně pro mne nestravitelným jídlem je – mozeček. A ten nevezmu na milost nikdy. Když si představím ty nahuštěné neuronové buňky… brrrrr.
Vnitřnosti jím všechny, ale pokud si je připravuji doma. Ledviny nejenom properu, ale ještě už nakrájené namáčím v mléce a to vytáhne tu poslední „vůni“ močoviny a potom podušené na cibulce a kmínu – no prostě balada. To platí i o předžaludcích krav. Ještě si je notně properu a vyčistím doma. A to je potom polívčička! Ryby miluji, jak naše sladkovodní, tak mořské. A sladká jídla – tam u mne vedou bramborové placky s povidlím, dělané na litinových plotýnkách. Jsem děsně žravá!

Ahoj Dede. Tlusté maso, to vážně nechápu, jak to někdo může polknout. A ten mozeček taky. Pak ještě pajšl. Jinak ostatní mi vcelku chutná, nebo to aspoň vydržím.

Protože můj otec prožil dvě světové války, tak u nás se na talíři nesmělo nechat nic.Jednou jsem odmítla sníst játra, která byla nahořklá – táta si ke mně sedl a se slovy „válku na tebe“ vzal lžíci a játra s rýží do mně naládoval – po poslední lžíci jsem mu to vrátila na talíř všechno.Od té doby nejím játra a ledvinky.Babička, která byla pobožná, mě kdysi donutila sníst kapra místo řízku, kost zapíchnutou v krku se ze mně snažila dostat kyselým zelím, chlebem a stejně jsem skončila na pohotovosti – takže nejím ani kapra…

Jsem neblinkací.
Ale nemusím houby (JJ netuší, co riskovala, když se mě snažila přesvědčit, že jsou jedlé – jakkoli jsem obvykle neblinkací). A fakt nikdy, ale nikdy nesním semlbábu neboli žemlovku. (Doufám, že JJ ani nenapadne si to ověřovat v praxi. Mám pod stolem dva psy a neváhám je použít!)
Dede, kdyby náhodou, schovej si dobroučké masíčko na česnečku s bramborovým knedlíčkem a tím úžasně vynikajícím špenátkem, ráda směním za žemlovkovej hnus! 😀