Bylo to někdy v červenci minulého roku, stála jsem u okénka na naší poště a strkala si do peněženky podací lístek. „Poslouchej, nechtělo by se ti dělat ochotnické divadlo?“ ozval se najednou hlas mladé ženy za přepážkou. Usmála jsem se.

Ach ano, naše sousedka Kristýna, to času pracující na poště, je pořád plná nápadů na kde jaké akce.  Divadlo… Divadlo? Nikdy jsem nic podobného nedělala. Protože jsem osoba zvědavá, leč opatrná, řekla jsem váhavé ano. Možná. Možná se přijdu podívat. A pak jsem na to úspěšně zapomněla.

Je září a já, spolu s Martinem a Markem šťastně bloudím slunečnou Barcelonou. Večer najdu v mobilu e-mail: Tak byla první schůzka ochotníků, všichni jsou nadšení. Napíšeš nám nějakou hru? Na Vánoce, víš?“ Podívala jsem se na horkem rozpálenou ulici. Vánoce? Hru? Jak to, napsat? Nikdy jsem nic takového nedělala! Ale přemýšlela jsem o tom.

Vítejte! Naším divákem bylo ten den jen mrtvé prase připravované na vepřové hody:))

Copak, nápad jsem měla. Před pár lety jsem napsala povídku, která by se dala použít. Ale jak se vlastně píše hra? Jak se píše scénář? Chyběla mi příručka „Dramatikem snadno a rychle“:)) Ale protože jsem zrovna připravovala s královédvorskou knihovnou svůj Kurz zvědavých pamětí, obrátila jsem se na zdejší sympatickou ředitelku s prosbou o pomoc. Zamyslela se, pak koukla, sáhla a vytáhla útlou publikaci. „To je záznam o dramatizaci pohádky „Tři zlaté vlasy děda Vševěda“. Třeba vám to pomůže!“

Inu, bylo to poučné. Naprosto jsem netušila, jaká věda se dá udělat z jedné pohádky! Co významů mi vlastně po celé roky utíkalo…:)) Pak jsem usoudila, že tato cesta je na mě příliš vědecká a určitě ji nezvládnu do týdne, kdy bylo třeba se sejít s ostatními a hru začít zkoušet. Tak jsem to napsala, jak jsem uměla. A strašila mě představa, co bude dál. K čemu jsem se to zase zavázala?

Herci čekají na výstup – zima byla děsná, nikoho ani nenapadlo si odložit bundu:))

Ale pak se to najednou změnilo a já se začala víc těšit, než si zoufat. Proč? Protože jsem poznala členy svého ansámblu:)) Lucii Baliharovou, Gabrielu Čapounovou, Vlastu Hornycha, Anežku Hornychovou a Danu Paulovou. Jejich nadšení, kreativita, vyrovnanost a dobrá nálada byly úžasným povzbuzením. Takže jsem zvládla i ránu, kdy nám Standa, mající hrát dědečka Rudolfa oznámil, že prostě zkoušky nestíhá a musí soubor opustit. Chvíli jsem horečně přemýšlela o další verzi scénáře, ale ostatní to vyřešili za mě – no co, dědečka budeš hrát ty!

Bum a prásk. Tak nejen autor, scénárista a režisér, ale ještě i dědeček Rudolf! A pak už to šlo rychle, protože čas na nás tvrdě tlačil. A já jsem zjistila, že zkoušky naší hry jsou mojí opravdovou a nefalšovanou radostí. My si vám ale užili legrace! A přitom všichni pracovali, vymýšleli, zdokonalovali nejen své role, ale společně jsme tvořili i scénu, a hledali rekvizity. Když naše zkušební úsilí vrcholilo definitivním poskládáním celé hry, odvedly nám Kristýnu mateřské povinnosti, protože se jí měsíc před Ježíškem narodilo miminko.

V ruce pilu a … tahák! Psa hrál ještě úplně malej plyšáček, na představení jsme měli většího:))

Začali jsme zkoušet přímo na jevišti a to dvakrát týdně. V sále bývala pořádná zima a také naším prvním „divákem“ byl vykuchaný čuník, mírumilovně čekající na to, až z něj budou vepřové hody. On se tam rozhodně nezkazil – a my vlastně taky ne:)) Vyzbrojeni hektolitry čaje a spoustou smíchu jsme pilovali a pilovali. Hru i scénu. „Už máš kapra nebo je tam pořád ten plyšovej bažant? Kdo přinese psa? Na tom stole musím mít víc věcí! A krabici s cukrovím. Já obstarám stromek. Máš volnej stojánek? A Katka Hornychová nám namaluje les!“

Pak nastal čas oslovit Doubravické pekařky – to byl Standův nápad. Protože hra byla vánoční a vstupné dobrovolné, napadlo ho, že by místní excelentní kuchařky mohly přispět hrstí cukroví, aby lidé, kteří vstoupí do sálu, mohli ochutnat a vánočně se naladit. Navštívila jsem je tedy na jejich pravidelném sletu – jak jinak, než v hospodě:)) Některé z nich naše akce doopravdy zaujala a my jsme pak v den premiéry skutečně našli balíčky s fantastickou ukázkou domácího vánočního cukroví – čest jejich šikovným rukám a štědrým srdcím!:))

S Gábinou chodil zkoušet i její malý synek:))

Pak se přiblížil den generální zkoušky. Zkušenější, u kterých jsem čerpala aspoň základní znalosti o divadelní práci, mi poradili, že je třeba mít na generálce aspoň pár nezaujatých lidí, kteří hru uvidí poprvé. „Budou mít čerstvé oči, všimnou si věcí, které vy už ve svém zaujetí nevidíte. Poslechli jsme a vlastně jsme tak poprvé hráli před publikem. S výjimkou Anežky, která chodí do dramatického kroužku, to byla pro nás ostatní dokonalá premiéra.

Dopadlo to dobře, tak jsme mohli popustit uzdu nervům – jako to zítra zvládneme? Kolik přijde lidí? Bude se jim to líbit? Dolaďovali jsme dekorace, což znamenalo, že Lucka upekla královskou vánočku, udělala bramborový salát a zvlášť koupila kus gothaje. Když už, tak už! Můj muž zase přinesl do hospody smrček uříznutý v živém plotě naší zahrady – byl to přesně takový podokapník, jakého jsme do příběhu potřebovali:))

„Za celej den jsem dostal jen DVA kousky vánočky!“

A pak přišla sobota 20. prosince 2014, den D, den premiéry, den, kdy se hodí kostky, a my uvidíme, jak dopadneme. Dopolední zkouška dopadla strašně – co se mohlo pokazit, se taky pokazilo. Tak jsme doufali, že jsme si smůlu pro ten den vybrali a večer to pro změnu klapne. V podvečer jsme už před šestou přešlapovali na místě činu – tedy v doubravickém hostinci u Hrdinů. Vypadalo to, že lidé přicházejí! Těšilo nás to moc, ale zároveň stoupal pocit napětí a zodpovědnosti. Nemůžeme je zklamat!

A pak už zazvonil zvonec, opona se roztáhla a my se vrhli do hraní. Napumpovaní adrenalinem, nadšením a čistou radostí, kterou přináší vlastní tvorba. Protože na hře „Takové obyčejné Vánoce“ jsme se skutečně podíleli všichni. A pak jsme vstoupili do předpokoje ráje, protože lidé se smáli, lidé se bavili, lidé tleskali. Nádherná zkušenost!:))

A takhle to vypadalo při preméře…:))

A já bych tady ráda poděkovala nejen svým kolegům, ale i Kristýně Bielicové za bezvadný nápad znovu založit vesnické ochotnické divadlo, stejně všem lidem, kteří nás podporovali, kteří věřili, že něco dokážeme předvést.

Vzniklo vlastně maličké autorské divadlo a mě, jako toho autora, nesmírně potěšilo, když bezprostředně po naší premiéře následovaly četné dotazy: „Tak co budete hrát příště?“ A tak odpovídám: Budeme hrát, a pokusíme se opět diváky nezklamat. A pokud jde o téma a termín… nechte se překvapit!:))

A opět – záznam z představení najdete zde:))