Mnoho lidí bude tyto řádky číst s nezájmem nebo vůbec ne. Ale toto povídání je o skutečnostech, každého z nás čekají, buď že je – při větším štěstí, budeme vídat jenom jako pozorovatelé, pokud bude hůř jako hlavní aktéři v dramatickém kousku zvaném život. Je to povídání o obětavých, pracovitých, laskavých lidech z jednoho Domova pro seniory.

Podzim života – stáří

Jak poetické vyjádření, ale ona skutečnost není tak lyrická. Nastupují neduhy, buď plíživě, nebo náhle, to se během pár vteřin dotyčnému a jeho rodině naráz převrátí celý život. Dotyčnému postiženému celý zbývající život. Nechci a ani se nemohu zabývat problémy geriatrie, na to jsou studovaní odborníci. Jsem pouze dcerou jedné staré paní – mé maminky, která se náhle ocitla na pokraji života a smrti.

A já, naprosto nemohoucí, jsem jenom přihlížela. Sama, už v důchodu, bez sourozenců, nebo dospělých dětí, s o 13 let starším manželem. První nápor zvládli lékaři a sestry na ARU, potom lékaři a sestry na oddělení, ale tam už bylo jasné, že maminka se už nemůže vrátit sama domů. Nakonec po čtyřech měsících skončila jako torzo potažené kůží, v plenách, s obrovským dekubitem na hyždích, se zavedeným permanentním močovým katetrem, schoulené pod přikrývkami.

Dostat do jejích bezzubých úst alespoň jedno jediné sousto byl nadlidský úkol, o pití nemluvím, ale to se dalo nahradit infuzemi. Každý den jsem za ní jezdila a krmila, mluvila na ni. Vím, bylo to nestandardní onemocnění, s tím nejhorším scénářem vývoje.

Od začátku jsem byla vedena sociálními pracovnicemi, které pracují v nemocnici. Bez těchto mladých žen bych byla naprosto bezradná co dál. A tak jsem rozeslala po okolí našeho bydliště žádosti do domovů pro seniory – se zvláštní péčí. Mezi třemi mnou oslovenými, byl i Domov sv. Alžběty v Žernůvce u Tišnova. Jeho zřizovatelem je Kongregace Milosrdných sester III. Řádu sv. Františka.

Už když jsem byla osobně předat přihlášku, tak se mi domov moc líbil. Není to velké zařízení, takové malé, takřka domácí. Konečně mi paní doktorka na LDN oznámila, že se přímo LDN ozval domov v Žernůvce. Staniční sestra mě ujistila, že je to výborný domov, má skvělou pověst v pečovatelství, tu nejlepší, s vynikajícími výsledky!

Byl začátek června loňského roku, kdy došlo k převozu maminky sanitkou do Domova sv. Alžběty. Zrovna se ochladilo, já měla strach, jak se to kachektické maminčino tělo vyrovná s takovým nárazem zimy a vůbec, jak její pomatený, nemocný mozek přijme skutečnost převozu. Po domluvě se staniční sestrou LDN, jsem dala na její radu, ona slíbila, že maminku pečlivě odbaví v nemocnici a já na ni budu čekat v jejím novém domově.

A tak jsem čekala, nervózní a už opravdu na pokraji duševních sil na příjezd sanitky. U pokoje, kde maminka bydlí, už byla kovová cedulka s maminčiným jménem (žádná papírová náhražka), sestry také netrpělivě čekaly. V tom se otevřely dveře výtahu a z něj vyjel sanitní vozík s jakýmsi ohromným balíkem peřin a v něm vykulený, vyhublý obličej mé maminky.

Najednou se kolem ní vyrojila spousta lidí. Teprve později jsem pochopila, že se s ní vítali všichni zaměstnanci, kteří měli službu, včetně paní ředitelky a dalších, řádové sestřičky, rehabilitační pracovnice, chodící klienti Domova, sestry pečovatelky. Všechen tenhle mumraj se ode mne začal vzdalovat.

Jenom vím, že maminka se začala usmívat, smát na lidi kolem, laškovali s ní mladí saniťáci – a já se sesypala, začala jsem hluboce dýchat, jedna z řádových sester mne jemně dovedla do sesterny, posadila do křesla, dala mi sklenici s vodou a poslouchala moje plačtivé bláboly. Byla jsem najednou tak šťastná, cítila jsem, že moje matka je v dobrých rukou, že svůj život v tomto Domově dožije důstojně.

Od té doby uběhlo už rok a půl. První dva měsíce maminka stále nekomunikovala, i když odmítala jíst, byla stále pečlivě krmena. Sestry a pečovatelky se vrhly na léčbu toho šíleně obrovského dekubitu. (Za rok a něco se dekubit podařilo zmenšit na velikost vlašského ořechu).

Po těch prvních dvou měsících se najednou maminka rozjedla, začala mne naprosto přesně poznávat a hlavně začala se všemi komunikovat. Rozzářila se, sestry a pečovatelky jí říkají „naše sluníčko“. Začala přibírat. Bodejť ne. Domov má svou vlastní kuchyni, žádné dovážení jídla ve várnicích a kuchařky vaří skvělou domácí kuchyni! Vím to, už jsem několikrát v Domově obědvala.

Napřed jsem s maminkou jezdila po krásném okolí Domova, po dlážděných cestičkách s takovým polohovacím vozíkem, to když ještě nemohla sedět. Ale později jsme přešly na invalidní vozík a to už se dá drandit i mimo areál domova. Se sestrami maminku pečlivě oblečeme, zabalíme do dek, nebo v létě dostane klobouk proti sluníčku a jedeme.

Domov má nádherné lesnaté okolí v podhůří Vysočiny. Když do Domova přijela, tak jsem nevěřila, že udělá takový pokrok. Vlastně jsem nevěřila, že vůbec přežije. Dnes mi maminka vyčinila, že jsem za ní jela autem v mlze (za oknem nebyl vidět ani kousek protějšího lesa) a při mém vysvětlení, že mám mlhovky vepředu i vzadu, pohotově odpověděla: „Ty ano, ale co ti ostatní?“ 🙂

Má výpadky paměti, v prostoru a v čase se neorientuje, ale jinak je usměvavá, spokojená a na dotaz, zda se jí „bydlení“ líbí, se usměje a říká, že ano, že jsou všichni na ni tak hodní! Část té strašlivé tíhy zodpovědnosti, která mne tíží na prsou, když se v noci probudím a nemohu znovu usnout, ze mne sestřičky i ostatní zaměstnanci Domova sňali. Už kvůli mamince jsem jim všem velmi, velmi vděčná.

A na závěr vánoční říkanka, kterou mne tento týden naučila jedna bábinka z domova, paní B. (92 let), pamatuje si ji z mládí a vykládá z hlavy. Já si ji musela zapsat 😉

Chýlí se sluníčko za horský lem,

na víčka Ježíška klade se sen.

Máti ho ukládá v jesliček skrýš,

líbá ho na čílko: „Ježíšku, spíš?“

„Nespím, má matinko, nemohu spát,

dívám se na toho, kdo mě má rád.“

Pokračování příště