BTW: Pod jednou střechou

OLYMPUS DIGITAL CAMERAPsi a kočky provázejí lidstvo od nepaměti – už proto, že mají spoustu schopností, které lidem chybí. Bystré uši, citlivé čenichy, rychlé nohy a instinkty šelem. Navíc dokáží své lidi milovat s nenapodobitelnou věrností a bez jakýchkoliv připomínek.

 

Jak šel čas, lidé dokázali pomocí všelijakých vynálezů a udělátek nahradit většinu psích a kočičích povinností. Jenže elektronický alarm, slzný plyn nebo pastička na myši vás prostě nedokáží srdečně oblíznout, zavrnět do ucha a ujišťovat, že jste ten nejlepší člověk na světě – obzvlášť, držíte-li v ruce plechovku se žrádlem.

Takže psi a kočky plynule následovali své páníčky z vesnických chalup nebo panských dvorů do městských domů a bytů. Cožpak o to, zvířata jsou pořád skvělými společníky, ale jak skloubit touhu po nablýskaném moderním bytě s jejich chlupy a drápy? Odpověď je snadná – pořiďte si předtím pár dětí a zvíře vás už nemůže vyvést z míry. Jen si to představte.

 

Berry, 4 týdny

Berry, 4 týdny

 

Nachystáte sladký a čisťoučký dětský pokojíček, vše je chundelaté nebo omyvatelné a zaručeně zdravotně nezávadné. Potom do té krásy uložíte miminko. Už za rok polevíte v chundelatosti a přitvrdíte v omyvatelnosti.

Za další tři roky máte pocit, že by bylo nejlepší držet dítko ve zvukotěsné místnosti, pokud možno vystříkatelné hadicí, kde by existoval jeden velký kontejner na hračky a druhý na všechno ostatní. No a ve chvíli, kdy váš potomek projeví první náznaky chápání onoho záhadného slova pořádek, tak si pořídíte druhé sladké miminko a lítáte v tom dvojnásob.

Není divu, že když začnou dětičky žadonit o zvířecího společníka, má matka důvod k zamyšlení. Co když projeví trochu zodpovědnosti? Třeba se přestanou rvát jako koně, když dostanou zvířátko? Skeptický otec prohodí cosi o pořádku v bytě a nutnosti chodit se psem ven.

 

Ari, 6 týdnů

Ari, 6 týdnů

 

V tu chvíli se nemalé procento matek podívá do dětského pokoje, kam už pár let v rámci zachování duševního zdraví raději nevstupuje bez ohlášení, a řekne si – může to být horší? No může, ale to dotyčná matka, omámena představou láskyplného vztahu dětí a zvířete, ještě netuší. Otec zpravidla rezignuje snáz, protože on ten binec stejně uklízet nebude.

Nyní se scénář začne lišit podle vybraného druhu mazlíka. Je-li to kotě, je to o něco snazší. Kotě totiž bývá obvykle čistotné a nemívá tendenci rozkousat a sežrat vše, na co přijde. Ale zato ho najdete všude. Na kuchyňské lince, na stole, ve skříni, v šuplíku, v posteli, v nákupní tašce, na záclonách, na okně, na topení, ve dřezu a v mnoha případech i v záchodě, jelikož kočky často z jakéhosi neznámého důvodu milují vodu zrovna z tohoto zdroje.

 

Berry 10 týdnů

Berry 10 týdnů

 

Ale kotě se také rádo vyskytuje u počítače. Znalci potvrdí, že kočky mají až nadpřirozenou schopnost mačkat katastrofické kombinace kláves a navíc nesnášejí, když se díváte na něco jiného než na ně, takže s chutí odpočívají na klávesnici a zaclánějí výhled na monitor. Už nikdy si bezstarostně nesednete na židli nebo na gauč. Neustále máte totiž na paměti to děsivé nervy drásající zavřísknutí, které vás málem skolilo ve chvíli, kdy jste si na tu kočku omylem sedli.

Štěně se stane veselou a pomilování hodnou hrozbou pro všechno, co přijde do cesty jeho zubům a celé to zkázonosné tažení obvykle lemují četné loužičky. Neutřený prach je líbeznou vzpomínkou, protože odteď to není jen prach, ale prach s nekonečnými chuchvalci chlupů, které se objevují s děsivou zřetelností převážně ve chvíli, kdy vás navštíví tchýně. Psisko chce spát s dětmi v posteli a ty mu to dovolí, takže pračka se už ani nevypíná.

 

 

Ari (7 týdnů) s maminkou Natálkou

Ari (7 týdnů) s maminkou Natálkou

Nicméně po čase se scénář všeobecné katastrofy polehoučku protrhává. Otec zjistí, že pséko nemá nic proti tomu, aby si cestou na vycházku dal jedno malé pivo v hospodě na růžku, takže každý podvečer spolu na hodinku zmizí. Matka s povděkem kvituje, že psí zvědavost podpořená jeho nenechavými zuby donutila děti neházet věci na zem, což ona sama za všechny ty roky výchovného působení nedokázala. Umí jí hledět oddaně do očí, i když ještě neumyla nádobí a má příšerné vlasy.

Rodina si po čase zvykne a vytvoří si pouta, na která se nezapomíná. Nebývá to vždy jednoduché, ale kdo to prožil, potvrdí, že to stálo za to.

 

PS: Varování: nikdy nedávejte živý dárek nikomu, kdo to nečeká, nesouhlasí s tím a není poučený o tom, co soužití se zvířetem znamená. Zvlášť ne o Vánocích!

Roztomilost je ten nejhorší důvod k pořízení zvířete – nikdo není pořád roztomilý (dokonce ani vy ne:))! Navíc, zvíře má právo na domov dokonce i poté, kdy z té roztomilosti vyroste.

 

„Tak co, stálo to za to?“ ptám se dnes těch, kdo takové soužití prožili a prožívají…:))

 

 

Kazan a Berry (8 týdnů)

Kazan a Berry (8 týdnů)

Aktualizováno: 8.12.2021 — 20:08

41 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Stálo! Mourečka Matýska jsem dostala docela nečekaně před deseti lety, když jsem přišla o práci a celkově jsem byla nějaká nešťastná a nevěděla, co dál. Byla jsem, jak píšeš, nepoučená, protože do té doby absolutně bezzvířecí. Matýsek byl ale v mých čtyřiceti letech splněním mé do té doby celoživotní touhy po kočičce. Tak jsem se rychle poučila. Mé prvotní naivní představy, že kocour nebude smět na stůl, do postele, že bude muset škrábat na škrabadle, že bude spát v pelíšku atd. vzaly za své během prvních pár dnů. Zato zmizely všechny chmury a ukázalo se, že kočky jsou skutečně terapeutické. V dalších letech pak přišli další kožíšky, jeden odešel navždy a stav se teď ustálil na třech kocourech a jedné kočičce. Chlupy jsou všude. Stelivo je všude. Už jsem vyhodila jedno absolutně rozdrásané křeslo. Každou chvíli odněkud vymetu plyšové myšky, chrastící a zvonící koule, skákací balonky, korkové špunty, papírové kuličky. Na zemi se věčně válí propisky nebo brýle shozené ze stolku. Sotva umyju okna, hned se na nich znovu objeví „nosní linka“ (ve výšce, kde mají čenichy, když sedí na parapetu a usilovně vyhlížejí ven). Dřevěné schodiště je v zatáčkách poškrábané, jak v divokém běhu vybírají zákruty a vytáhnou přitom drápy jako tretry. Moje domácnost není perfektní a čistočistá, jak jsem si kdysi představovala a jak to taky kdysi bývávalo. Zato když přicházím domů, tak za dveřmi čekají kožichy a hned se mi vinou kolem nohou. Večer se mi střídají na klíně, jsou se mnou v koupelně, chodí za mnou na záchod. Když mi v létě zemřela maminka, bylo mi vážně moc smutno. A ty čtyři kočičky se mi najednou nastěhovaly do postele (ještě že mám tzv. „king size“). Spávají tam se mnou dodnes, jsem mezi nimi zkroucená jak paragraf. Ráno se obvykle budím tím, že po mně šlape černý huňatý šestikilák Filípek, nahlas přitom přede a zblízka na mě kouká. Jak se pohnu, přidají se i ostatní a cpou se mi pod ruce, abych je hladila.
    Jsou to moje zlaté kočičky!

  2. Dede, to je tak nádherné povídání… (h)
    Jak to tak shrnuješ, u nás by to snad i šlo. Jsme omyvatelní nebo vykartáčovatelní, kluci už chápou slovo pořádek, na chlupy jsme zvyklí, protože zrovna procházím stresovým línáním (až se divím, že ještě nějaké vlasy mám…) … Apage, satanas! 😀

  3. Krásné téma. K níže zmíněným chlupům, vyházenému stelivu a zaslintaným oknům (u nás máme široké nízké parapety, takže psice hlídkují přímo na oknech) přidávám nově i pošlapané auto. Od doby, co máme kočičí nalezence Felínka a Felínku, máme neustále bahnité kočičí stopy na kapotě. A auto má jinak bílou barvu, takže je to velmi efektní 😀
    Stojí to za to, určitě. Bez zvířectva by bylo smutno. Moje babička měla vždy udivený dotaz: „Proč?!“, když jsme si pořídili nějaké (další) zvíře. No… Proč ne? 🙂

    1. Jo, moje babička taky. A onehdy jsem jí po x-té vylíčila, jak se mám a babička jasnozřivě pronesla: „Ještě že ty psy máš.“

  4. Milí čtenáři, na zítřek nám napsala moc krásné povídání Alex – téma není úplně vánoční, zato je hluboce lidské. Znám tu historii od Alex a prosila jsem ji, aby ji napsala – považuju za důležité, aby se i o tomto tématu mluvilo.
    A věřte, že se to může týkat každého z nás. (h)

  5. Rozhodně ano, milá Dede, stojí to zato! (inlove) I za cenu domácnosti, která není nikdy úplně jako ze škatulky anebo tak vydrží jen chviličku – dokud se odněkud záhadně nevynoří opomenutý chlupatý chuchvalec, dveře na zahradu nejsou znovu začumákované a na vyleštěné podlaze nezaskřípe písek.
    No on to Denis s námi nemá taky jednoduché – v sobotu mu páníček zastřihnul do krve dráp (a on se nechal tak v klidu ošetřovat, zlatíčko naše trpělivé) a dnes jsem ho já omylem zavřela venku! Všimla jsem si až tak počtvrthodině, že nám chybí pes! (chuckle) Denis zatím bloumal před domem a asi si stěžoval sousedovic ovčandě, že ho nechtěj pustit domů. Ale ani nezaštěkal, trouba jeden!
    Teda ty fotky ale jsou, miminka k zulíbání! A Kazan! (inlove)

    1. Denis je prostě hodnej zapomenutej pes! (inlove) A s tím drápem jsi mi připomněla právě Kazana, který se každému ošetření trpně podvolil právě proto, že mi bezvýhradně věřil. Když jsem pak ošetřovala „dřevěného psa“ dávala jsem si sakra pozor, abych pokud možno jeho důvěru nikdy nezklamala.
      Doufám, že mi věřil i při té poslední injekci, která mu pomohla z bolesti za Duhový most… (h)

      1. MILÁ DEDE, PROMIŇ, ALE MUSÍM SEM KE TVÉMU ČLÁNKU DÁT JEDNO OT, NEŽLI SE VYJÁDŘÍM. TAKŽE: NĚJAK SE PROTI MNĚ SPIKL HLÍDAČ NA LIDOVKÁCH, TAKŽE TAM BŮHVÍPROČ NEJSEM VŮBEC VPUŠTĚNA DO DISKUZE. ZÍTRA TAM MÁ VYJÍT NĚCO V MLSOTNÍKU A JÁ NEMOHU A NEBUDU REAGOVAT. NEBAVÍ MNE TO, BOJOVAT BOJ S VĚTRNÝMI MLÝNY A KONTAKT NA JARKU F NEMÁM.ZADÁVÁM SPRÁVNĚ HESLO, COMI Z LIDOVEK POSLALI NA MOBIL, ALE NULA OD NULY POŠLA.TEN PITOMÝ ANTISPAM TRUCUJE A NEPUSTÍ MNE DÁL. V
        A MÁŠ VELIKOU PRAVDU. MNĚ HOKINEK CHBÍ UŽ DVA ROKY, ALE DALŠÍHO PSA ANI JINÉ ZVÍŽE MÍT NEMOHU.KDYBY SE STALO COKOLIV ( A STÁT SE FAKT NĚCO MŮŽE) ,MOHLO BY DOJÍT K TOMU, ŽE ZVÍŘE BY SKONČILO V NĚJAKÉM ÚTULKU, COŽ OPRAVDU NEBUDU RISKOVAT. VELICE DOBŘE PAMATUJU, JAK TĚŽKO A SKORO SE SMRTELNÝMI NÁSLEDKY SNÁŠEL ÚTULEK HOKINEK, KTERÉHO JSME TÍM, ŽE MOHL ODEJÍT S NÁMI, ZACHRÁNILI PŘED SKORO JISTOU SMRTÍ OD STRAŠLIVÉHO STESKU.CÍTÍM OBROVSKOU ZODPOVĚDNOST A JELIKOŽ VÍM, ŽE K PETŘE BY ZVÍŘE NESMĚLO A K MLADŠÍ DCEŘI KVŮLI ALERGII JEJÍHO PARTNERA JÍT NEMŮŽE, SMÍŘILA JSEM SE. JE TO OPRAVDU VELMI TĚŽKÉ ROZHODNUTÍÍ BÝT Z DONUCENÍ BEZVÍŘVÍŘECÍ , ALE TRÁPIT ZVÍŘE ÚTULKEM JE ZLOČIN.

  6. Opravdu si život bez zvířat nedovedu představit. A vlastně si nedovedu představit život bez uslintaných skleněných dveří na zahradu (z vnitřku i z venku) ty popisované chuchvalce prachu s chlupy – zatím nemáme za celý život žádnou alergii (kromě na zlé a blbé lidi). Tu a tam tlapku na právě převlečeném povlečení v posteli (nestačila jsem bleskurychle natáhnout na postel psí prostěradlo). Tohle a další „trápení“ mi vynahrazují oddané pohledy pejsky a šaškárny vděčného kocoura (wave) .

    1. Alergie na zlé lidi! Ano, máš pravdu Alex, na to antihistaminika nepomůžou (chuckle)

      Máš pravdu, ty, stejně jako ostatní – ani já bych si neuměla představit život bez zvířat, jejich lásky a oddanosti… a neplech, které mě drží ve střehu a umějí rozesmát! (h)

  7. Dede, zač by ten svět stál, kdyby nebylo všech našich milých, těch lidských i těch chlupatých. Někdy se mi zdá, že mezi nimi jaksi padají i stupně vývinu savců, zejména když vidím psí oči vnučky pokud něco žmundrá a lidské oči psů, jestli teda už zvednu tu zadel a půjdeme ven.
    A když mi Ája hrdě donese pipinku zozb, zob, což je pozůstatek z té pískající slepice, už jen vykuchaným krkem a zobákem, jsem hrdá na chytrého psa.
    Ne, život bez zvížat nelze.
    Dede a díky za krásné fotky !

    1. Psí oči tvé vnučky a moudré oči tvých psů – však ty to umíš pěkně shrnout, milá Jenny! (inlove)

  8. Od mala jsem toužila mít zvířátko (když už nemám sourozence, že), ale v našem bydlení to opravdu nebylo možné hlavně kvůli sousedům. Ještě kolem třicítky jsem se po příjezdu k tetě po půlhodině vítání vytratila a šla se pozdravit s psíkem a obhlédnout slepice, králíky i prasátko…
    Pak jsem se vdala a stěhovala z Moravy do Čech. Teď si dovolím ocitovat kousek, co napsala Dede v závěru dnešního článku:
    Varování: nikdy nedávejte živý dárek nikomu, kdo to nečeká, nesouhlasí s tím a není poučený o tom, co soužití se zvířetem znamená.
    Já jsem takový dárek dostala v poslední den, který jsem strávila ve svém „moravském“ zaměstnání, odkud jsem odjížděla přímo do nového bydliště.
    Bylo to roztomilé černé štěňátko, které mi na rozloučenou donesla kolegyňka vědoucí, že pro mne černý pes = nejkrásnější pes. Měla jsem před sebou nějaké čtyři (?) hodiny cesty autobusem z Kroměříže do Pardubic a pak ještě kousek dál autem, žádné zkušenosti se štěnětem a další den nástup do nového zaměstnání.
    Teď už vím, jaké jsem měla štěstí, že se vše zdařilo. Darek vydržel bez problému celou dlouhou cestu a byl mi kamarádem skoro sedmnáct let.
    A perlička na závěr: Před měsícem jsem měla příležitost setkat se s dárkyní – a představte si, ona úplně zapomněla, že mi Darka tehdy přinesla. Není divu – po 27 letech 🙂

    1. MaRi! To je nádherný příběh! (inlove) Vážně zapomněla?
      Víš, ani se nedivím, žes to s Darkem zvládla – tys totiž měla přichystané srdce:))
      Ono to s naším Maxem bylo podobné – šestinedělní anemický uzlíček plný blech nutně potřeboval domov a tak ho našel. A já se učila za chodu… pamatuju ten první telefonát z ledové telefonní budky (bylo to 15. ledna:)) mojí mamince, kdy jsem horečně vyzvídala, co vlastně můžu s tím ubohým zvířetem dělat – vždyť on ještě ani pořádně neuměl jíst z misky! Pak jsme ho s maminou dva dny máčely v různých roztocích, abychom ho odblešily (vyčesat nešly, bylo jich děsně moc), napájely vývarem a já letela do knihovny pro nějakou moudrou knihu. Oč je to dnes s internetem snazší!
      Taky to dopadlo dobře. Ale taky proto, že já po psovi toužila celý život a po letech strávených postupně s kočkami, ptáky a koňmi jsem měla (relativně:)) reálný pohled budoucnost (chuckle)

  9. Zvláštní. Když si opravdu položím otázku, na co tu bandu chlupatou doma mám … nevím.
    Jasně psi na strašení kolem baráku a kočky na myši …
    Zuřím, protože všude je našlapáno. Na podlaze (to není divné), na skříních, na stěnách (kudy běhají kočky), na lince (to zuřím nejvíc). Ze záchůdků pořád někdo vyhrabává stelivo na podlahu (aspoň tři kamínky každý den), na rohožce mrtvé myši, nebo jejich součástky, chlupy, no chlupy jsou to nejmenší …
    Rozhodně by úklid bez nich byl jednodušší.
    Přišla Punťa a jak tu píšu, sedla si proti mně na židli, položila si bradičku na stůl a kouká na mě. A já koukám na ni. Vypadá spokojeně a mě to těší.
    Večer, když si sedneme k televizi, já, aspoň dvě kočky a Bony, dalmatini usnou na svém (teoreticky černém) koberečku, a vůbec nic se neděje z každého toho kožichu sálá klid a pohoda …
    Jo, na to je mám, na koukání a na ten klid 🙂

    1. Milá ri, to je geniálně posouzeno, řekla bych (rofl) (inlove)

      A „našlapáno na stěnách“ mě dostalo (rofl) To já mám jen na místě, kde je zvyklá se vyvalovat Ari, která ráda lehává na zádech a překuluje se tu vpravo, tu vlevo – ke stěně… a rozkošnicky se od ní zase odráží k dalšímu překulení (chuckle) na kočky ovšem nemá!

      1. Teď mě napadlo
        (devil)
        jak to, že když u televize usne chlap, nikdy v člověku nevyvolává takový pocit pohody, jako když v témže místě usne kočka?
        Co to jen v těch kočkách je?
        😀

  10. Stojí to za to. I když momentálně dovedu ocenit i fakt, že se mezi spoustou hraček poválených okolo prázdné krabice nehromadí navíc ještě psí chlupy.
    Druhé miminko bude v březnu 😉 kam ho do té spouště vytvářené prvorozeným mládětem umístíme teda nevím 😀 Ale jo, kousek pokojíčku snad načinčat ještě zvládnu a aspoň přeskočím tu zmiňovanou fázi „jeden potomek už chápe a teprve to začne nanovo“ 🙂
    A pak počkám, až začnou škemrat – ve věku předškolním by Ježíšek mohl přinést nějaké to morčátko a později třeba roztomilé dětičky zdolají tatínka a budeme konečně zase psí. Vím, do čeho půjdu, vím, že zas budu luxovat denně a stejně to bude marné, ale vím i to, že to bude stát za to 🙂

    1. Tak klokan přiletí v březnu! Moc a moc gratuluju k druhému mláděti (inlove)
      A neboj, ono se to nějak utřepe, jen je potom jeden takovej kapku uštvanější. Ale i šťastnější – když můžeš říct „moje děti“ (angel)
      No a ten pes už časem zapadne sám 🙂

  11. Zivot s chlupaci stoji za to. Moc jsem si prala mit 2 kavaliry, prani se mi splnilo tak napul, protoze Bobik dela spolecnost mym rodicum v Brne a Kubik je se mnou v Portlandu. A pred rokem ke Kubovi pribyl Oskar. Nezamenitelna kocouri osobnost. Zivot bez nich by nebyl uplnyna ja jsem moc rada, ze ty moje kluky chlupaty mam

    1. Epulko, já si neumím představit, že bych „ve vyhnanství“ v cizích zemí přežila tak dobře, kdybych neměla v patách psy, Nazgúly…
      Takže chápu a moc ti tu chlupatou společnost přeju! (inlove)

  12. Stojí to za to. I ty chlupy ve všech rozích, které dokážou zpod skříní vyjet zrovna ve chvíli, kdy přijde důležitá návštěva, nebo co hůř, tchýně. Mušketýrova představa obydlí určitě neobsahovala kočičí packy otisknuté na zdi pod oknem, na kterém má Maceš misky, aby jí je psi nechodili vymetat.
    Myslím, že můj život by byl beznadějně prázdný bez oslintané kvákací kachny, kterou mi Borůvka občas láskyplně odkládá na polštář, aby kachna nebyla v noci sama nebo aby ji měla pod dohledem, protože snad to není ten důvod, že s tou smradlavou věcí mám spát. Byl by prázdný bez psího kožichu starostlivě přitisknutého na to bolavé místo na zádech. Byl by prázdný bez věčně zabahněných kožichů, pohozených rozcupovaných myší, mých špinavých kalhotek a ponožek navláčených do psího pelechu v pracovně, kde je obvykle objevím ve chvíli, kdy přijde další student a já s ním stojím ve dveřích. Byl by prázdný bez psího čumáku na skleněné výplni dveří, který mě vyprovází pohledem až na ulici.
    Rozhodně to stojí za to.

    1. Matyldo, tohle je tak krásné vyznání lásky k chlupatým miláčkům! Nezbývá mi, než ti za něj poděkovat a podepsat ho celou svou duší. (h)

  13. Stojí to za to,každopádně, ale jen tomu kdo ví, do čeho jde. Těm ostatním to za to nestojí. A následky známe všichni.

  14. a neplatí to jen pro kočky a psy..pořídili jsme si dva morčouny (samečky od morčete) a muže už pěkně trénujou – už se naučil nosit salát na písknutí 😀

  15. Ano DEDE stojí to zato, a to i přesto, že když odejdou za duhový most, tak to moc bolí.
    A doma je najednou tak prázdno.

    A člověk zase bude rád čistit záchůdky, otevírat konzervy, odstraňovat věčné chlupy z podlahy a z oblečení. Jenom když bude moc v náručí pochovat to krásné předoucí chlupaté stvoření.

    Míša

    1. Ano Míšol ty odchody jsou těžké… a jak jdou roky, tak mám pocit, že stále těžší. Je dobře, když člověk může nabídnout domov novému chlupatému příteli (inlove)

  16. přes všechnu tu bolest a smutek , co jednou přijde, to stojí za to…zvířecí společník zanechá v lidech nesmazatelné stopy…a mnohdy je tím jediným tvorem, kterého milujeme a přijímáme bez výhrad, se vším všudy… (h)

    1. Ono je to docela snadné, milá Sharko – oni nám totiž jdou s tou bezvýhradnou láskou příkladem (inlove)

    1. Ano, milá Dagmar – to, že sneseme ten konec je daň, kterou platíme za radost a lásku (inlove)

  17. Milá Dede, to PS: Varování… tesat do kamene a pozlatit 🙂
    A fotky AriBerry v článku jsou neodolatelně roztomilé

    1. svatá pravda, jen by si to měli uvědomit Ti,co zvířecího společníka právě jako překvápko pořizují…..a měli by v sobě najít tolik slušnosti, aby si tu případnou odpovědnost a chybu dokázali přiznat,zviřátko vrátit a ne ho pohodit na parkovišti,v lese nebo k popelnicím…. ;(

    2. Máš pravdu, je potřeba to pořád opakovat… proto tak činím 🙂

      Pokud jde o tu roztomilost – když dnes koukám na Ariiny štěněčí fotky, tak tam tu její povahu zjevně vidím. Jak jsem se mohla nechat ošálit představou, že je to ta nejmírnější a nejhodnější fenečka z vrhu? Ano, s tímto jsem si ji vybrala… (wasntme)

      1. Otázka skôr znie, akoby si sa mohla nechytiť aj s navijakom na ten pohľad bieleho psieho anjelika s uškami nakrivo a jedným akoby trošku utekajúcim očkom? A čo tie Berryškine medvedie pacičky a ten jej oddaný pohľad v (asi) tvojom náručí, hovoriaci „tuto som ja v bezpečí“?
        Na svojho psa ešte stále čakám, a len dúfam, že keď budem mať na neho podmienky, nebude už zároveň aj neskoro … Zatiaľ mi to vynahrádza bráchova Jackie, moja verná chodecká parťáčka do každého počasia, ktorej radosť, energia a packy kmitajúce predo mnou takou rýchlosťou, že ich chvíľami vidím rozmazane, mi pomohly prežiť aj tie najhoršie chvíle. Som jej za to moc vďačná. (h)

        1. Milá km, pokud je na tebe pejska zvyklá a chodíte spolu ven, je i tvoje – psům jsou formální pouta jedno, oni svoje lidi poznají. (inlove)
          No a jednou… díkybohu je tolik plemen různých velikostí i povah, že si svého kamaráda najdeš (wave)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN