Šel jsem minulý týden okolo ohrady s prodejci vánočních stromků. Stromečky výstavní, úhledně zabalené do sítěk. Dívám se na ceny. Jedlička 600,- Kč, borovička 470,- Kč, smrček 350 Kč větší, malý za 290 Kč. Vzpomněl jsem na své dětství, kdy jsme u hajného kupovali smrček za pět korun a jedličku osm.
Píši kupovali, ale byl tu problém v našem tatínkovi. Stále chodil do lesa, a měl již dávno vyhlédnuté stromky na Vánoce. Večer před Štědrým dnem vyrazil do lesa s pilkou „zlodějkou“ a namířil si to v naprosté tmě do určené lokality.
Jeden rok si vyhlédl jedličku přímo za hájovnou. Tma jak v ranci, hledá jedličku a nemůže jí nalézt. Jak tak chrastí v „chrastí“ zaslechne, jak někdo přichází. Schová se do houští a ani nedutá. Hajný s rodinou. Hajný prošel a náš tatíček se vším praštil a upaloval honem domů.
Přišel bez stromku a pilka zůstala v lese. Ráno jsem běžel do hájovny a koupil za pět korun hezký smrček. Tatínek po svátcích zajel do města a koupil novou „zlodějku“ za 40.-Kčs. Tyto události se opakovaly každý rok před Vánoci a otec měl stále nové pilky. Nechodil ale k hájovně.
Mělo to ovšem dozvuk. Chodil jsem do třídy s dcerou hajného. Po svátcích nám vyprávěla, jakou prožili hroznou událost v noci, před Štědrým dnem. Šli prý celá rodina lesem domů, a tatínek najednou zaslechl v křoví nějaký zvuk. Pytlák. Zamířil puškou do křoví a chtěl již vystřelit, pak si prý uvědomil, že manželka má bílý šátek a tím byla hodně viditelná.
Z obavy, že by se netrefil a pytlák mohl opětovat střelbu, nevystřelil. To byla tatínkova záchrana. Nejen, že by nebyl stromek, ale místo kapra na modro, jsme mohli mít na vánočním stole tatínka na černo, v penálu.
Veselé vánoce :))
Krásné předvánoční povídání s dobrým koncem.
Míša
Adrenalinové vzpomínání na vánoční stromek a tajnosnubného tatínka,který asi nikde neprozradil, kde vzal stromek.Hajného dcerka však měla tatíka málem vrahem. Šmánkote, to jsou věci!
My z mého rodného města jsme všichni jezdili do Vinar, tam byly stromky a také v létě plno malin a ostružin, hříbky, houby všeho druhu a jednou jsme dokonce našly obrovskou snůšku vajec z přírodního chovu neb tam do lesa zanášela nějaká slepička.
Astere díky za povídání a vzpomínání, mám to moc ráda.
Moc hezký příběh… je fakt, že když jsem byla malé dítě, tak jsme mívali vždycky doma strom až do stropu. Prý z prořezu, ale také prý načerno loupený, ale také prý kupovaný… rodinné verze se lišily a protože z té velké rodiny, které tehdy bydlela v jednom domě, zbývá už jen moje starší sestřenice, která je na tom se znalostmi této problematiky stejně jako já (ano, nedalo mi to a zavolala jsem jí), můžu si verzi vybrat. Nicméně představa, že by můj strýc, chlap jak hora, profesí strojní zámečník, přinesl z lesa jen tak mýrnix týrnix třímetrový strom, je velmi vábná.
Ale na druhou stranu, jak si pamatuji tetu, myslím,že by mu to asi neprošlo. I když, kdo ví.
My míváme stromek z prořezu tady z polesí. Nakonec stromy z našeho polesí jsou proslavené, Io už na to narazila, o historii vánočního stromu republiky jsem psala cca před rokem na Zvířetník. A v Brně nebývá jiný strom, než odtud. A jsou nádherné.
Flash:
Za oknem sedí Lukrécie a v zubech drží myš.
Živou, řekla bych.
Ťuká tlapkou.
Myslím, že ji chudáka domů nepustím.
Dej na okno ceduli: vstup povolen jen s mrtvou (případně sežranou) kořistí! 😛
http://gwendyvitmar.rajce.idnes.cz/Lukrecie_v_noci/#NonlovkynLukrciedoneslamy.jpg
půjde to?
Jde 😀 A Lukrécie je moje oblíbená koč, líbí se mi zvíře, jméno i příhody (chuckle)
Lukrécie děkuje 😀
A já doplňuji: myš nebyla živá 😉
Ri, dnes ráno jsem vyhazovala z rohožky přede dveřmi na dvůr, mrtvou myš. Během večera ji přinesl Darek, ale to už jsem byla v nedbalkách a nechtělo se mi běhat po zahradě. Tak až ráno.
já jsem včera ráno, ještě za tmy /vstávám v 5.30/ přistihla myš v krmítku v prvním patře na okně. Byly jsme překvapené obě. Než jsem došla pro smetáček abych ji zlikvidovala tak utekla po omítce dolů. Okno máme přímo nad vodou.
Chudák Lukrécie, ona tady překonala mezidruhové předsudky a páchá dobročinnost, a ty na ni takhle… (rofl)
😀
Ještě k těm stromkům. Na vánoce se používaly pouze prořezy, neexistovaly komerční plantáže. I ti „zloději“ si nedovolili uříznout něco jiného než „nálet.“ Hajní to většinou tolerovali. Lesy byly plné zvěře, těžilo se ručně a stahovalo koňmi. Ze studánky se dalo pít. Ta dnešní komerční devastace je příšerná. Jezdím stále do Adršpachu, když vidím lesní stráně poničené cyklokrosaři, tak bych „střílel.“ Krásné lesní partie stoletých stromů „těžaři“ zničí.
Napadá mě – nechodit takhle kdysi na stromky do lesa, nenašli by Těsnohlídek a spol. malou Lidušku. Neměli bychom Vánoční stromy republiky se sbírkama na děcáky a vůbec by bylo všechno jinak.
Víc k tomu řekne Tora, až dorazí. 🙂
Myslím, že vánoční stromy pro náměstí nebude za chvíli kde řezat. Lesy se těží a devastuje s nimi příroda. Pro bláto nemáme kam chodit na procházku se psy, jen po silnici . Lesní cesty prakticky neexistují, jen terénní motorky a čtyřkolky – ty to zvládnou všude. Nejen že se těží ale krade a přikrádá. Takový vánoční stromeček je proti tomu úplné nic.
Nojo – mám tady na výběr bažinatý okolí potoka, nebo kopce s lesem. Těšila jsem se, že budu chodit do lesa a budu mít psy míň špinavý, než bývali předtím z těch procházek v polích. Omyl.
A krom víc bahna je tam taky víc divočáků a míň příjemnýho prostoru na lítání (než v těch polích)…
Ale co s tím, aby se lesy tak neničily, to nevím.
Achi jo, Aster, bývaly to časy. To co se děje v lesích nyní, ani raději nemluvit. Jenomže, když člověk přijde z lesní vycházky od bahna až na čepici, protože lesem prorostlým ostružiním a jiným bo*delem se nedá projít a cesty jsou tak strašně zničené obrovskými lesními traktory… potom vzpomínám na lesního pracovníka, který ještě před třiceti lety vytahoval pokácené stromy koňmi. A obyčejní návštěvníci lesa? U nás v příměstských lesích se jezdí na cyklokrosových motorkách (při tom ve Vranově mají svou rozbahněnou Zmolu, kde jezdí závody) a co je horší – čtyřkolky. To je teprve hrůza. Vzpomínám si jak nás turisté kdysi, po devadesátém roce, vyháněli z lesů, které jsme projížděli na koních. Prý jim ničíme cesty. Musím se smutně usmát, dnes, při těch zničených cestách tak zvanými odborníky.
Letos mám taky stromek – smrček z prořezů – z Orlických hor, říkal ten lesák 🙂 Je krásnej a bude se hodit ke stěně… 😛
Ach tí naši šetrní tatinkovia!
To je v nich asi nejaký pradávny inštinkt, ako získať niečo pre rodinu a nič za to neplatiť. To musí byť skoro ako niečo uloviť 😀
Jo, naše babička kdysi chodívala na pole paběrkovat brambory – akorát ne vždy čekala, až to pole bude sklizené 😛 Nebyl toho nikdy víc než kbelík, ale jí to dělalo ohromně dobře, zatímco děda se zlobil a říkal, že nás kazí. No, nevšimla jsem si, že by se kdokoliv z nás vnoučat dal na cestu pychu jakéhokoliv, o polním nemluvíc, ale pamatuju si to dobře (chuckle)
Neboj, já jsem jezdila s traktůrkem ,,paběrkovat“ kukuřici. To ještě když jsme tady měli spoustu zvěře bylo to ještě v dobách minulých
Hm. Já pokuty moc nedávám, snažím se hodně věcí řešit domluvou, (a nejsem hajný, takže ani obvykle nestřílím), nicméně příběh o tom, kterak panáček s pilou parádní flastr dostal jsem už taky sehrál a to může být rád že jsem nenapsal i druhý díl, kterak panáček i trestně stíhán byl. Je ale fakt že nájezdy pilkařů trpí spíše přímo pěstitelé, mající plantáže s vánočními stromky. (devil)
Já s tebou Alasdaire opravdu souhlasím. Tohle je příběh abych tak řekla z dávných časů a jak jsem pochopila, tatínek spíš zvládal ten adrenalin, než něco uříznout 🙂
Ovšem míra dnešního pytláctví – zvěř, stromky i velké stromy, zemědělské plodiny a dokonce i ovečky… to už není veselé povídání. Když připojím motorkáře (včera jsem je slyšela jezdit v sousedním lese – cesty budou zase na odpis) tak mám akorát vztek.
Ahoj Dede. Proti Asterovu tatínkovi nic, jen mi ten příběh prostě v hlavě tohle sepnul, profesní deformace, co už se mnou naděláte. 😀
Dede, kdyby jenom ovečky. Na louce nad Podmitrovem(jestli si vzpomínáš se pásla stáda černého angusu, masné plemeno skotu). Minulý rok přímo na pastvě někdo v noci porazil chovnou krávu, vybral jenom výborné části masa (takže odborník). Pokud vím tak naše slavná policie nic nezjistila.
Alex, tohle radši nekomentuju, protože bych porušila vlastní kodex slušného chování!
A stačilo to panáčkovi, nebo se ráčil na rok navrátit? 🙂
Jsem divná, od určité doby je mi prostě líto živých stromů. Větev, jo, chápu, ale celej strom…
Ráda bych se dopracovala do stavu, kdy mi na zahradě poroste „vánoční“ permanentní jedlička. Zatím z toho mám jenom ty haluze doma. (Taky haluze od stropu jsou docela odolný vůči kóliím, žejo. (chuckle) )
A za všechno může H. Ch. Andersen a jeho srdceryvná pohádka o vánočním stromku. Určitě! 😀
Nějaký problém s psaným textem? 😉 Píše, že se to každým rokem opakovalo a tatínek měl stále nové pilky.
Račiž se laskavě kriticky obrátit do vlastních řad. Alasdair mluvil o zcela jiném panáčkovi než Aster. 😉
Opravdu je potřeba si uvědomit kdy to bylo, rok 1953. To se nepovažovalo za lesní pych. Pro všechny tehdejší otce rodin, byla ostuda nezajistit stromek osobně. Nelze srovnávat se současností. Tenkrát ještě existovali hajní jako lesní hospodáři. Dnes je pouze revírník ,úředník který zadává veškeré lesní práce soukromým firmám. Dnes jsou hájovny, fořtovny, pěstební školky, opuštěné a rozprodávají se, jako celý stát.
Pane Astere, to je samozřejmě pochopitelné, mně to jen zkrátka v hlavě takto sepnulo, to je profesionální deformace, tak se nezlobte. 🙂
Ivo, vy si jednou v té zuřivé snaze za každou cenu si rýpnout do Ioanniny, ustřelíte nohu.
😀
Bez obav, trénuji doma na synovi.
(rofl)
Právě se jí to povedlo.
(rofl)
Jak že to bylo s těmi blahoslavenými a královstvím nebeským?
😉
Ahoj Ioan, to nevím, pokud se vrátil, neviděl jsem ho. A divný jsme v tomto smyslu oba. A s odolností haluzí visatců si nedělej iluze, já viděl kólii úžasně skákat. 🙂
Letos bude mít premiéru, tak uvidíme.
Jestli podobně jako Penny objeví krásy používání rozmávaného chvostu… (rofl) Velmi dobře jsem učinila, že jsem pořídila ozdůbky pouze slaměné, dřevěné a kovové! U těch rolniček bylo po pár kvalitních ocasových odpalech znát radikální opotřebení (přestaly cinkat, začaly divně chrastit). To byl přesně ten rok, kdy jsem rezignovala na ministromek v květináči a rozhodla se přesedlat na visící větve. 😀
Uvidíme, co s tradicí učiní Skokanka tříbarevná. 🙂
Io, borderky skáčou úžasně a moc rády utíkají, tak dej pozor a nespouštěj z ní oko. Známým utíkal pejsek přes kopec až do Liberce, jeho páníček íkal, že tolikrát co pesan jel lanovkou z Ještědu za rok, tolikrát on ani za život. Z dolní konečné jim vždy zavolali aby si pro něj přijeli. Ale nestraším, jen tady tak píšu. Ty si asi s nimi líp rozumíš a poznáš na nich co chtějí provést.
To první naprosto potvrzuju. Ten pes snad sežral pružinku nebo co.
Ale to druhé naštěstí ne. Díky hodně pečlivému výběru a tréninku od mala mám slušnou jistotu, že se bude naše potrhdílo držet u mě. Její rodiče jsou oba permanentně na volno, prý se nikdy nevzdálili od domu dál než na 100 metrů (a proč by to taky dělali, když tam mají svoje lidi, hosty, dvě ovce atd. atd., a daleko od domu je jenom pustá divočina). Donda se mnou chodí od svých devíti týdnů na volno (šikovně jsem využila vrozených instinktů štěněte držet se za každou cenu ve smečce), takže jí volnost není vzácná a touhle dobou je už velmi dobře ovladatelná. Prošly jsme si fází, kdy se učila, co všechno nesmí (strkat tlapky do silnice, žrát, co kde najde, skákat na kolemjdoucí, nastupovat do náhodných dopravních prostředků a tak); to pravda zdrhala, když něco provedla a viděla, že jsem naštvaná. Opásala jsem bedra svá a nechala ji (čtyřměsíční) zdrhnutou… nikdy to nevdržela s nervama víc než půl hodiny, vždycky pokorně vylezla (a vždycky byla zalezlá v nějakém blízkém křoví). Pak zjistila, že ať ječím sebevíc, jsem pořád ještě mnohem bezpečnější, než ten děsný svět kolem, a teď už přijde na zavolání, i když něco provedla a právem očekává lepanec.
Dokonce se obrací přesněji a rychleji než zkušená Melly.
Mám totiž takovou fintu. Jelikož na naučení psa pohybovat se na volno je nutné psa pustit z vodítka a pak to prostě po určitý počet týdnů vydržet s nervama, když bude pes zkoumat, co to jako žere – tak to prostě udělám co nejdřív, aby se pes ani nestačil naučit, že je volnost vzácná. Když mu to vzácný není a když je mnohem větší sranda chodit na volno za cenu permanentního hlídání si mě, než se casnovat na špagátě…
S Dondou o to líp, že jsem se v kritické vývojové týdny zcela vyhýbala zazvěřeným prostorám, takže se nenaučila lovit. Myši jo, myši loví (teda… vyhrabává. Ještě neulovila.) Ale cokoli většího je pro ni neznámá věc.
Tuhle s Melly vyplašily těsně vedle trati zajíce. I zařvala jsem hlasem velikým. Melina se neochotně vrátila a Donda pravila: „Jsem to chtěla pást, no… akorát ta Melly mi to zkazila…“ Jindy se mi zase snažila pást havrany… (think)
Takže myslím, že tohle nebezpečí se mi povedlo šikovně obejít.
Prima je, že kólie nejsou lovecký. Nezapomenu na coury Rikinky, půl pudla a půl teriéra. Legendární. 😀
Čím mě Donda štve, je, že je děsně uštěkaná. Jenom ukecaná by mi nevadilo, to byla Penny taky, ale ona fakt štěká, když si hraje, štěká, když někam skáče, štěká, když někam běží, štěká, když jde někdo kolem, štěkne si, když prochází dveřma, štěká, když chce vodu nebo žrádlo, dost usilovně si vyštěkává procházky… a samozřejmě pak ještě štěká ze spaní. 😀
Jo – Donda tenhle měsíc přerostla Melině přes hlavu. Tady je dokumentáž: http://ioannina.rajce.idnes.cz/Kterak_Donny_Meline_pres_hlavu_prerostla
Jo, holčinko, kolie jsou veeelmi komunikativní a ukecané.někdy i uštěkané. Jak náš Lux kecá a odmlouvá nebo souhlasí, prostě u všeho kecá, ne štěká
Jo, no. Mě na tom hlavně štve, že když spustí to svý Vééén! Čůůůrat! kolem třetí v noci, tak budí kluky.
Až budem ve svým, bude to snazší.
A mezitím ji možná naučím substituovat štěkot aspoň u některých požadavků za jiný signály. 🙂
Líto živých stromů je mi taky. Když se ještě kupovaly stromky z prořezů, tak jsem s tím problém neměla, ale … prostě si nedokážu koupit ten nádhernej mohutnej zdravej a pravidelnej stromek s tím, že ho za čtrnáct dnů vyhodím. Tak halt máme umělej, když se hodně ověsí, není to celkem vidět.
Zano, u těchto věcí prostě hodně hraje roli to, jak to člověk cítí. Já třeba koupím místní stromek z prořezů a problém s tím nemám, vím, že se to udělat musí a tak z něj budu mít radost (pár let jsme měli stromky z vlastního přerůstajícího živého plotu)
Ale třeba už skoro 16 let nekupuju vejce v obchodě, tedy vejce od slepic z klecových chovů. Vím, že tím ničemu nepomůžu (lidi je stejně kupujou a navíc i já čas od času nedůsledně koupím kuře, jsou v pečivu, které kupuju…), ale je to můj postoj, který mám od chvíle, kdy jsem viděla dokument, jak se s těmi slípkami zachází. Dokázala jsem to dodržet ještě i v Praze (než jsme se přestěhovali na vesnici), v Anglii a v Norsku jsem kupovala free range eggs 🙂
Pravda, naše spotřeba vajec se tak odvíjí i od roční doby. Taková míchaná vajíčka si užíváme hlavně na jaře, když slepice hodně nesou, teď už dlouho ne… (chuckle)
Koukám, že tatínek byl adrenalinovej vánoční sportovec 🙂 Kupováním těch pilek teda nic neušetřil, ale ten pocit, že už ten stromek skoro měl 🙂
Mě se líbí, jak synek nezapomněl ten stromek vždycky koupit (chuckle)
Já jsem nepochopila, proč s tím po tomhle hodně nezdařeným pokusu nepřestal. 🙂 Tatínek, ne synek. 🙂
Ale asi jsem ovlivněná rodinnou historií. U nás se traduje, že pradědeček, lesák, šel do lesa pro stromek… a něco se mu tam stalo a našli ho o dva dny později v potoce s rozbitou hlavou. Babičce, nejmladšímu dítěti ze čtyř, byly tři.
Auvajs, to je smůla. A jaký byl závěr četníků? Nehoda?
Nevím, to už tradice neříká. (Ono to bylo někdy kolem roku 1910-15.) Tradice dále uvádí, že jelikož pradědeček s prababičkou (a čtyřmi dětmi) bydleli v lesáckém domku, a ne ve vlastním, stěhovala se vdova v lednu z domku pryč. (Přišel nový lesák.) Vrátila se do Brna, kde za něco (snad nějaké odškodné za manželovu smrt? Včasné dědictví? Pomoc široké rodiny?) koupila minidomek a půl vinohradu, a z toho potom ty děti živila tak, že postupně všechny čtyři vystudovaly vysokou. Prý vždycky jedno dítě studovalo, ostatní pracovaly.
Vzpomenu si na ni vždycky, když mám pocit, že mám ten život nějakej těžkej. 🙂
Čest a sláva tvé prababičce. Nicméně on ani ten tvůj život není z jednodušších (doptal jsem se, co se ti stalo).
(inlove)
Číňani tomu říkají „zajímavé časy“. 🙂 Ale doufám, že se nám s kóliiným příchodem začalo blýskat na lepší.
Ehm… no… jak komu, že, naší pračce tedy rozhodně ne 🙂
Ehm, žije ještě, nebo se už odebrala do skladu součástek? (blush)
Slibuju, že až bude pračkosušička v Dřevěným domku, tak převezmu veslo a můžeš vozit věci ty ke mně…
No, doufám, že žije. Teď ji jdu nakrmit, dorazili jsme domů před chvílí. Ach ty předvánoční shony… kdy už budu moct jezdit já na vánoce k někomu, a ne že budou všichni jezdit na vánoce ke mně??? Jdu na to.