Už ani nevím, kdy mi to přesně došlo. Když jsem si v supermarketu podruhé za sebou vystačila s plastovým nákupním košíkem? Když jsem vyndávala po dvou týdnech za plot popelnici k vyvezení a ona ještě nebyla zdaleka plná?
Inu, je to tak. Mláďata vyletěla z hnízda a Dům, který vždy jen tak tak stačil, najednou jako by zprostorněl. A ztichl. Napadlo mě, že jsem fakt trochu pomalá, když mi to došlo až tři měsíce poté, co se mladší synek odjel vzdělávat na barcelonskou polytechniku! Nedělám něco špatně?
Zpětně jsem si promítla minulého půl roku a zjistila jsem, že jsem nejspíš nevědomky dala na rady zkušenějších a pořádně hrábla do svého zaběhaného životního rytmu. Nechala jsem se přesvědčit, abych zkusila kandidovat do zastupitelstva naší vísky a skutečně v něm skončila. Uvědomila jsem si, že Dedeník je pro mě víc než jen dočasný blog, že ho chci posunovat dál, že chci oslovovat lidi, chci něco vytvářet.
Vymyslela jsem a uskutečnila kurs kreativního psaní, který si našel své nadšené zájemce a tuto středu bude v královédvorské knihovně Slavoj autorské čtení jejich výtvorů. Začala jsem s několika sousedy hrát ochotnické divadlo podle vlastní hry, a věřte nebo ne, takovou legraci jsem ještě nezažila:))
Výsledkem je stav, kdy mám jen tolik volného času, abych si ho dokázala užít, ale už nestihla vzdychat. Navíc jsem při všech svých nových aktivitách potkala spoustu prima lidí.
Jenže teď se blíží Vánoce a to člověk přece jen občas propadá jisté nostalgii. Proč jsou jen všichni tak strašně rozběhaní? Jeden v Norsku, druhý v Barceloně, Martin je taky pořád někde na cestách. Jenže pak mě napadne, kolikrát denně mi zazvoní mobil nebo na počítači skype. Denně se všichni slyšíme, denně sdílíme drobnosti svých všedních životů, o těch významnějších událostech nemluvíc.
Ach ano, mám teď nějak prázdný Dům, ale pořád ještě mám srdce plné lásky. Však nájezdníci zase přijedou a obrátí Dům vzhůru nohama a já možná ještě budu dumat nad tím, co mi na tom klidu tak vadilo:))
A tak vám, milí čtenáři, přeju, aby vaše srdce nikdy nebyla hladová, a vždy jste se měli na koho těšit:))
Když už se obvykle na něco ptám, budu se ptát i dnes – i když moje otázka se tentokrát týká jen některých. Jak jste se vy vypořádali s prázdným hnízdem? A jak si užíváte dočasných přívalů milovaných nájezdníků?:))
Synek začal jezdit na vysokou školu do Brna. Jelikož mám stále hodně práce (a jsem ráda), tak mě to prvotní stýskání přešlo poměrně rychle a uvědomila jsem si, že ten týden hrozně rychle uteče a už ho tu mám zas. Holt takový mezičas na zvyknutí si, že časem opustí asi hnízdo úplně. <3
U nás to začínalo podobně a není to špatná „odvykací“ kůra 🙂 Ale neboj, on nikdy nezmizí úplně (inlove)
Dede, trochu obdivuju a trochu závidím 🙂 Ať se ti to daří!
Není co obdivovat, to je prostě pud sebezáchovy 😛
Co haxnička?
Haxnička prý konečně srůstá, nicméně zatím ještě o berlích a s ortézou, po svátcích prý mám pomaloučku polehoučku začít odkládat 🙂 .
No s prázdným hnízdem je to občas potiaž. napr. keď moja mama ležala po operácii štítnej žľazy( neviem, ako sa to povie po česky ) v BB a ocko s endogénnou depresiou v RS.
Priznám sa, že vtedy som 4. -krát povysavala 3x povysavaný byt.
V takých chvíľach človek nevie,čo by nal urobiť 🙁 .
Ale podľa mojich osobných skúseností: urobte najlepšie, čo sa pre toho chorého urobiť dá. Aby sa mu uľahčilo a aby moc netrpel.
Víš, někdy prostě můžeš udělat jen to, co je v tvých silách. Důležité ale je to udělat… (h)
Nedávno jsem četla fejeton na podobné téma, autorka psala ale o tom, že víc než syndrom prázdného hnízda ji zasáhl syndrom prázdné skříně. Dcera odnesla z domu nejen svoje věci, ale i oděvy, které si koupily společně, že si je budou s matkou střídat. 😀 Předpokládám, že toto tě, milá Dede, nepostihlo.
Jinak nesmírně obdivuji tvoji vynalézavost, činorodost, schopnost dát lidi dohromady. (inlove) Tak ať se ti daří na všech frontách !
No, o syndromu prázdné skříně bych něco málo věděla. 😉 🙂 Naštěstí dcéra bydlí jen čtvrt hodiny od nás autem, tak to z ní (snad) kdykoli můžu vymámit zpět. I když onehdy jsem si všimla, že si přivlastnila můj nejoblíbenější pléd a zapomněla jsem si o něj říct. Jsem zvědavá, na co dalšího přijdu. 😉
P.S. Na druhé straně mi to vlastně dělá radost, že ty moje háby unosí a nepovažuje je za úplně katastrofální a mě za nepoužitelnou trosku, chodí totiž moc hezky oblékaná.
No jo, nejspíš jste kočky obě (cat) (cat) (wave)
Nevím, snad jo? Já to vždycky zjistím až po čase, že mi něco chybí – třeba mi „potáhla“ mé dva nejoblíbenější lehčí svetříky, pruhované, černobílý a béžovobílý (pruhy cca 5 cm široké), pěkné, měla jsem k nim sladěné sukně, najednou nebyly. Chybí mi i spousta šátků (na ty jsem vysazená). No ale jestli z toho má radost, co nadělám. 🙂
Chichi, Hančo, tak syndrom prázdné skříně neznám! (rofl) (Hm, ale kdyby někdo probral ty mé, taky bych se nezlobila:)) Ale úplně bez rizika matka není ani s klukama – například Marek mi ukradl moje rukavice z army shopu, co mi je loni přinesl Ježíšek! (angel)
A děkuju!
Jako bezdětní, jsme neprožili „empty nest syndrome“. Takže při našem častém stěhování to „prázdné hnízdo“ byl běžný pohled na další opravdu pustoprázdný byt, který jsme právě opouštěli. Takže já jsem teď ráda, že se náš život konečně stabilizoval a naše „hnízdo“ se naopak zaplnilo i když ty „děti“ mají všechny čtyři nohy !
Tys Dede osoba obdivuhodná a nesmírně činná, žasnu, co všechno zvládneš a stále máš hlavu plnou plánů. Samozřejmě to vyžaduje i spolupráci a hlavně správné nadšení tvého okolí. A jak se zdá, právě v Doubravici sis našla svoje „místo na slunci“. Tak ti k uskutečnění všech plánů přeji kopu nevyčerpatelné energie.
Děkuju Maričko! A taky jsem vděčná za ty chlupatce, kteří se mnou zůstávají, když ti dvounozí se toulají (inlove)
Ahoj Dede. Inu, já už se nemám kam vracet a sám jsem hnízdo v tomto slova smyslu zatím nevybudoval a nějak už nepředpokládám že by k tomu došlo. Nicméně mně to nijak netrápí.
Víš, on je to obecně spíš problém těch samiček (inlove) Ale věřím, že máš vlastní svět, který tě uspokojuje – to je zase tvoje forma „hnízda“ (wave)
Mám i nemám prázdné hnízdo. Kačka je přes týden ve škole v prostějově, Kuba bývá doma až pozdě večer. Mušketýr přijíždí navečer, když jsme v práci, takže většinu času doma trávím sama. Naši přátelé mají obvykle normální zaměstnání, tedy nekončí v práci v osm večer, takže vzájemná setkání se odehrávají spíš o víkendech v létě. Ještě že mám ty psy, jak pravila onehdy jasnozřivě má devadesátiletá babička, když si vyslechla, co všichni dělají. A taky že jo!
Matyldo, ty to máš teď pod obojí – jak prázdno dopoledne, kdy jsi doma, tak maximální nároky, pokud jde o organizaci domácnosti (vaření, prádlo, nákupy a všechno kolem) (h)
Ovšem tvoje babička trefila do černého s těmi psy – všechno by bylo horší, kdyby je člověk kolem sebe neměl (inlove) (jen špíny by bylo míň – musí dodat mé sarkastické momentálnně bahnem umořené druhé já 😛 )
Milá DEDE, já prázdné hnízdo nemám. A asi nikdy mít nebudu. I když někdy bych ho na chvilku brala.
Jak už tady všichni asi víte, starší syn Petr je autista asperger. A ten s námi bude asi pořád. Nevidím tam šanci, že by si někoho našel. Nebo žil sám. Z invalidního důchodu by pronájem nezaplatil. Ještě mám před sebou úkol, nějak ho zabezpečit, až tu nebudu. On je sice nesmírně inteligentní, ale EQ to silně pokulhává. Jinak je to hodný kluk a mám ho moc ráda.
Mladší Pavel je zdravý, ale dělá mi více starostí než ten nemocný. Je tak trochu bohém a slibovač vzdušných zámků. A já pořád čekám, až se usadí. Svého syna Samíka, mého vnoučka, má však moc rád a hezky se o něj stará. I když bohužel s maminkou Samíka už nejsou spolu .
Pája rodné hnízdo už opustil. Nikdy nezapomenu na ten pohled, když odcházel s kufrem v jedné ruce a perníkovým srdcem s nápisem Miluju Tě ke své milé. Rozloučil se a se slovy : “ Konečně odcházím žít “ šel k výtahu. Přiznám se, že mi tehdy cukaly koutky a chtělo se mi smát. Ano vrátil se zpátky k mamince. A od té doby odešel ještě jednou a zase se vrátil. A teď říká, že od ledna půjde znova k nějaké slečně.
Pravdu povědíc už se na to těšíme. Lezeme si poněkud na nervy.
Takže prázdné hnízdo nemám a asi mít nebudu.
Míša
Hm, dokážu pochopit, že v určitém věku se člověk na to prázdné hnízdo začne těšit!
Jsi skvělá máma, byť to nemáš lehké (h)
Milá Míšo, jsi statečná žena a skvělá máma. A konečně jsi to vyhrála i s manželem, který musí být také skvělý člověk. Těším se na nějaké další povídání na Zvířetníku o Fouskovi (a Hepince).
no, přišla jsem na to, že po 33 letech společného života budeme s Bimboušem poprvé na Vánoce sami. Kačenka už hezkých pár měsíců bydlí v Čelákovicích a má společníka, se kterým bude trávit jejich Štědrý den. Synek s námi už pár let trávil Štědrý večer sporadicky, už na hotelovce pracoval v hotelu a viděli jsme se až na Hod Boží u babičky. Takže jsme tak nějak zvyklí…
Horší je to prázdné hnízdo a i to, že na rozdíl od Dede jsem já se svými velkými aktivitami skončila zhruba před pěti lety a nějak jsem zatím nenalezla náhradu. Ono teda dojíždět do práce a dvakrát denně s Mařkou taky hodně času zabere. Ale ano, pociťuji, že je to trochu jiné než když jsme ještě byli sami bezdětní. No jedno dítě nám určitě nahražuje Mařka se svými rituály a taky máme spoustu přátel. Takže zatím si prázdné hnízdo užíváme a navíc, máme tři vnučky tak spíš u nás platí to Mávej oběma rukama ať se nevrátěj ( pravil Bimbo )
Inko, chodit do práce a mít na starosti četnou zvířenu domácí milovanou, to už víc než vydá na to, abys ses necítila zbytečně nevytížená (inlove)
Já mám problém v tom, že pracuju doma a pak to prázdno umí lézt na nervy. Proto jsem si vymyslela činnosti, které mě vedou mezi lidi, protože jinak bych nejspíš brzy místo mluvení začala štěkat s Ari u vrátek 😛
Teď jsme s ředitelkou knihovny ukuly další plán – od ledna bychom chtěly ve Dvoře rozběhnout Autorský klub, pro lidi, kteří píší a chtěli by se setkávat, diskutovat a leštit styl (chuckle)
Tak uvidím, co na mě ještě čeká. (Dnes třeba zastupitelstvo – 18 bodů na programu! Abych si vzala svačinu:))
No s těma knihama – tuhle se u nás zastavila sousedka, že prý má mnoho knih a jestli něco nechceme. A tak se zrodil nápad půjčování knih někde jinde než v knihovně – prostě jednu přinesu a jinou si třeba půjčím. Mají to už někde v obchůdcích na menších vsích, kde není knihovna. My knihovnu máme, ale kupovat nové knihy, to je silně nákladné. Dvakrát ročně nám Kolín nebo Kutná Hora dají 50 kousků z fundusu, no to je pro mne jako nic, kór když půlka je Javořická a Pilcher
Tak tohle soukromé půjčování prý tady na vsi fungovalo celé roky – kousek od nás bydlí pán, který má prý obrovskou knihovu a lidem knížky půjčoval.
Nevím, jak je to teď, protože tuším nekdy před dvěma lety byla obnovená naše vesnická knihovna, tak mám dojem, že lidé chodí tam.
Moje plány se ale týkají knihovny Slavoj ve Dvoře Králové 🙂
Jééé, Inko, nemůžu se taky zastavit s knihama, i když nejsem sousedka? 😀
Knih mám taky spoustu a žádný antikvariát je už nechce. A není to ani Javořická ani Pilcher. Spíš Vrba, Rais, Mařánek a tak!
holky, víte co knížek natahám domů od popelnic, když se tam kupí nepotřebná pozůstalost? A jsou tam někdy skvosty..ne javořická ani Pilcher… Taky uvažuju,že navrhnu v paneláku,že si ke schránkám dáme regál a do něj knihy, co je doma „nechceme“ prostě je pošleme dál..buď si je někdo rád přečte nebo vezme…
To bych já považovala za dobrý nápad. Taky mám z takových akcí (bedna u kočárkárny) spoustu třeba dětských knížek, po kterých jsem jako holka toužila a nikdy je neměla, mají je až děcka. a taky mám řadu knížek Hanzelka-Zikmund. A tchýně takhle vytáhla Kačce knížku střihů Norma 🙂
Mě ty tvoje činnosti fascinujou. Někdy bych chtěla zjistit, jak přesně to děláš, to rozbíhání. 🙂
No a jisté hnízdo bylo příliš drsné a nehostinné, takže je teď opuštěné a bez možnosti nájezdu mládežníků (včetně jejich kólií). Jistý obyvatel toho hnízda čas od času krákorá, že jest chudák, ale proč se vracet někam, kde ti neuvaří ani čaj, protože „šetří“, a kde nikoho vlastně nezajímá, jestli jsi nebo nejsi naživu. No co už.
Rozbíhání je těžké a klopotné, ale dá se… musíš holt nějaký čas dělat agenta s teplou vodou 🙂
Hnízdo… někdy se to taky nevyvede. Pak je na každém, jak se zachová sám za sebe. Já jsem strašně vděčná, že kluci se ozývají, že jsou v tom denním kontaktu dobrovolně… no a taky mám ještě taťku 🙂 Jsem prostě bohatá, já to neskrývám, já za to děkuju (angel)
Jo, lidi si ne vždycky uvědomujou, co všechno není samozřejmost.
Víš, myslím, že obyvatele toho nehostinného hnízda to bude na stará kolena štvát mnohem dřív než mě. Protože nikdo s ním nebude mít víc trpělivosti, než mělo jeho ptáče po asi tak 30 let. Ale – dostáváš jenom to, cos dal, a pokud dlouhodobě dáváš jen špatné, tak se ti to prostě jednou vrátí a kousne tě to do opeřeného zadku. 🙂
Víš co – hlavně *kde* prodáváš tu teplou vodu. 🙂 Jsou lidi, co ta místa vidí, a pak jiní, kteří ne. 🙂 Ty jseš ta první.
Jo, mimochodem, vedle máš ještě jeden pozdně večerní drabblík!
Moc pěknej drablík! (inlove)
kdybys to neměla tak daleko tak bych řekla přijeď hnízdit k nám. My máme hnízdo velké, neupravené a obydlené jednou tvojí vrstevnicí a dvěma koliemi.
(inlove)
Tak aspoň virtuálně na dálku (a třeba někdy splichtíme kóliovou slezinu, vypustíme kólie volně proudit prostorem a budeme s blaženým úsměvem popíjet čaj a pozorovat barevné šmouhy).
Rozbalit si před sebe svačinu uprostřed jednání a nikomu nedat kousnout, by mohlo proces výrazně urychlit, neboť ostatní jednající mají také hlad a nebudou se zbytečně rozkecávat, aby se mohlo jít na oběd. A otázky i odpovědi budou rázem formulovány stručně, krátce a takové bude i celé celé jednání. 😀
Kéž by! (blush) My začímáne v podvečer a končíme v pozdní večer… obvykle.
Dede, ten pan švec co mi šil boty už skutečně nežije a jeho syn kšeft zavřel.
Škoda. Ale vidíš, jak dobrá práce dokáže přetrvat své tvůrce – dokonce i když jde „jen“ o boty… (inlove)