Poprvé jsem se se s japonským suši (sushi) setkala v roce 1992 v letadle společnosti Cathay Pacific cestou z Hong-Kongu do Taipei. Nebylo to ale šťastné setkání!
Jednak můj organismus si byl vědom toho, že má tři ráno a o žádné jídlo nestál. Nicméně já netušila, jak dlouho kde budu čekat (imigrační procedury byly proslulé svojí pomalostí) a zásoby „normálního“ jídla, které jsem měla v příručním zavazadle, stačily s bídou pro děti. Takže jsem se najíst musela.
No a ono suši/ nesuši, bylo jídlo letadlové druhé třídy – což znamená, že bylo chuti nevalné. Možná právě proto, že jsem s jistou mírou nechutnosti odevzdaně počítala, mi nedošlo, že problém nemusí být jen v nezvyklých přísadách, ale i v nevyhovující kvalitě.
Oranžová hromádka je nakládaný zázvor, zelená je křen wasabi. Tohle je porce pro dva lidi:))
Když k tomu přidáte, že jsem byla unavená (lítejte si kolem světa s malými dětmi – 7 a 2,5 roku) a nervózní (v Hong-Kongu mě málem vyloučili z přepravy v domnění, že nemám platná víza), výsledek byl nasnadě – udělalo se mi strašně špatně.
Týden jsem žila jen na mandarinkách a jiném ovoci, než se můj organismus vyrovnal s letadlovým suši, časovým posunem, obecně nezvyklým jídlem a patrně i stresem z cesty do neznáma. A věřte, že v časech předinternetových byl výlet na Taiwan, zvlášť, když nešlo jen o hlavní město, skutečnou výzvou:))
Jak jsem si rychle zamilovala všechny dostupné formy čínské kuchyně, suši zůstalo stranou. Když se vám dělá zle jen z představy nějakého jídla, obvykle se po něm nesápete, že?
Ale roky plynuly, na špatné se zapomnělo a já jsem suši objevila podruhé – pro změnu v Anglii. Tentokrát se nic nepokazilo a já jsem pro sebe našla nový kulinární svět. Od té doby s Martinem čas od času rádi chodíme do různých „sušáren“ a ochutnáváme.
Víte, co mi přijde zvláštní? Jak snadno se ze známých surovin dá udělat něco úplně jiného, než se dělá jinde po světě:)) Mám ráda všechno – rýžové zamotance plněné prakticky čímkoliv, co mistr kuchař nachystá, křen wasabi i nakládaný zázvor. Minule mě zaujalo, že podávali vedle té normální i sojovou omáčku s menším množstvím soli.
Pokud vás zajímá zasvěcenější povídání o suši (sushi), koukněte třeba na následující odkazy. Já vám k tomu víc neřeknu – jsem jen zanícený konzument, o výrobu jsem se nikdy nepokoušela:))
http://cs.wikipedia.org/wiki/Su%C5%A1i
http://www.e-sushi.cz/ukazky-pripravy-sushi.p41.html
A tak se dnes ptám – jak jste na tom vy a jídla exotických kuchyní? Chutnají vám pokrmy, které jsou naprosto odlišné od naší domácí kuchyně? Co milujete? Co byste naopak nevzali do pusy? Pojďme si dnes dělat naprosto nevánoční chutě!:))
dede, když jsem byla poprvé pozvaná do restaurace na sushi tak jsem z toho málem brečela, nevěděla jsem jak a co si objednat, jak se jí hůlkama, a jak se jí sushi, co si dát k pití, protokol a tak vůbec, a celkově to byl děsivý zážitek.
nejlepší japonská restaurace co jsem kdy byla je v dusseldorfu, úžasná atmosféra, člověk si objednává malé talířy s mini porcičkama z japonské kuchyně vždy po pěti, všechno moc dobré a podle převážně japonské klientely a fronty u dveří asi i autentické. dala jsem si dvě mističky miso soup, mističku s rýží a s nudlema, několik talířků kde každý měl dva nebo tři kousky různých sushi, taky jsem měla tempura prawns, citronové kuře na jehle, a kousek ryby s omáčkou. byli jsme v dhsseldorfu dvě noci, tak hned druhý večer jsme šli znovu, že už se tam asi nikdy nedostaneme.
Milá Wendulko, u nás je možné si objednávat celá menu, která jsou poskládaná tak, aby člověk okusil od všeho něco – a to mi maximálně vyhovuje (inlove)
S hůlkama jsem se musela naučit na Taiwanu a vzpomíním, že oblíbeným žertem nalíčeným na neumělé cizince byly servírované oříšky, které se necvičeným rukám s hůlkami opravdu špatně uchopují (chuckle)
Dnes som sa po dlhšej dobe dostala k PC, tak sa tu rozpisujem (tmi) .
Pred viac rokmi som sa zúčastnila na školení, kde bol aj môj o 17 rokov mladší kamarát Andrej, kt. mal krásnu, mladú ale „nevycválanú“ snúbenicu. Dievčinka bola tá taká, že vymýšľala, ako čo nezjesť, a na druhej strane Andrej sa rád napapal 🙂 .
Musím podotknúť, že Andrej fungoval ako vrcholový hokejista, takže pri svojich 115 kg vôbec nebol tlstý, ale statný.
No a Andrej si zadal takmer nesplniteľný cieľ, že svoju drahú naučí JESŤ 😀 .
Andrej nielen rád papal, ale aj rád a dobre varil.
Naše školenie bolo cyklické, takže pokaždé, keď prišiel na teoretickú, alebo praktickú časť, vždy priniesol niečo chutné.
A tak sa Andrej jedného dňa rozhodol, že pre svoju drahú navarí držďkovú polievku. Dievčina pracovala niekde v zahraničí a chlapec sa rozhodol, že ju prekvapí domácou pochúťkou.
Snúbenica spapala jeden tanier, a potom si vypýtala ešte jeden. Aj ten poctivo spapala.
Vyhlásila, že to bolo veľmi chutné a z čoho to pochádzalo ?????
Andrej jej povedal pravdu. V tú ránu dievčinku natiahlo a bežala na WC. Aram Chačaturjan mal sólo (puke) .
Horšie bolo, že týždeň sa s chlapcom ani skriňa nezhovárala 🙁
Keď sme sa o týždeň znovu zišli na školení a Andrej nám vyprával tento srdcervúci príbeh ( pri kt. polovica poslucháčov odpadávala od smiechu), povedala som mu:
– A ty sa nevieš vynájť ? Keď sa ťa tvoja drahá opýtala, že z čoho pochádza to huste mäso, kt. pláva v polievke, mal si jej jednoducho odpovedať , že z hovädziny.
Nepredpokladám, že by sa administratívna pracovníčka na ministerstve vyznala v častiach hoviadka.
Mnoho ľudí nepapá to – či ono, pretože má predsudky. Ale naši predkovia, kt. museli o jedlo tvrdo bojovať, si vedeli vážiť každý produkt z rastliny,alebo zvieraťa.
Ak už nemajú starých a prastarých rodičov, odporučila by som mladých ľudí na odbornú literatúru, ako sa napr. začiatkom 20.st. spracovávalo také doma vychované a zabité prasiatko.
To je skvělá historka, milá Yetti! A dobře napsaná. Ostatně vítám tě zpátky (inlove)
Suši jsem několikrát jedla, je to na pohled vskutku dekorativní jídlo chutá „zajímavě“, ale nenadchlo mě tolik, abych ho vyhledávala. Máme tu japonskou rest., možná kdybych do ní zašla, změnila bych názor. Jenže i moje česká kamarádka, která v ní byla prohlásila „bylo to dobré, ale jednou stačí“, tak se k návštěvě nechystám. Každý máme jiné chutě a tak si Dede suši nadále užívej. 🙂
Já ráda ochutnám i zkušebně uvařím různé cizí speciality. Některé třeba jen jednou, jiné nám natolik zachutnají, že je vařím pak i pravidelně. Ale nejvíce si stejně vždycky pošmáknu na něčem „našem“. Mám ráda indické kari a mexická tacos, ale jíst je třeba 3x za sebou už to není ono, zatímco 3x za sebou dobrá vepřová pečínka mi nevadí(jednou třeba s knedlíkem, podruhé s kaší, ale maso je vždy dobré). Naštěstí manžel také miluje česká jídla a kdybych mu dala vybrat mezi kari nebo švestkovými knedlíky – vsadím se, že odhlasuje knedle. Mám ráda ryby, i ty mořské, ale třeba vysrknout dobrovolně syrovou škebli mě neláká (jedla jsem „jako host“, takže nebylo vyhnutí). Krevety mi chutnají, ale zase spíše svátečně, než něco o co bych stála často. Stejně tak nejím „gumové“ maso typu calamari (chobotnice), což prý mám rád manžel. Z jeho talíře jsem tenkrát kousek ochutnala. Jenže už je to hodně dávno, co calamari jedl, možná by teď také vynechal. V nejbližší době tady u nás otevřou novou čínskou restauraci. Tak na tu se těšíme, protože v Bostonu jsme „na čínu“ chodili rádi a už jsou to také roky, co jsem třeba jejich výborné smažené „egg rolls“ jedla.
Ono napr. aj odborní dietológovia ako napr. na SK Mudr.Bukovský tvrdia, že človek by mal jesť jedlo, kt. pochádza z jeho krajiny a na kt. je behom stáročí až tisícročí jeho organizmus zvyklý 🙂 .
Keby sme napr. dali jesť mäso indickému človeku, kt. je on i jeho predkovia po viac storočí vegetariáni, tak by sa to dobre neskončilo 🙁 .
Perlička na záver: Boli sme s mojim EX po prvý raz v Čiernej Hore na dovolenke. Môj EX má talent nadviazať známosti s hocikým. Preto hneď 1. večer pozval nejakých domorodcov na pivo a tí sa mu odmenili veľkým kornútkom smažených rybičiek.
Rybičky boli cca 10 cm dlhé,vypitvané (vykuchané), dozlatista upražené a nádherne voňali.
Dokiaľ ste sa im podrobnejšie nepodívali na hlavičky 🙁 .
FŠETKY MALI TOTIŽ ČIERNE OČIČKÁ (sweat) .
Priznám sa bez mučenia, že ja som vtedy zahlásila:
ALE VEĎ TIE RYBKY MAJÚ OČI ?!?!
Ex si najbližšiu rybku zblízka obzrel a potom celý kornútok letel do KOŠA (chuckle) .
Kdyby měl MUDr. Bukovský pravdu, seděli bychom už tři a půl milionu let v Hadaru v Etiopii kde bydlela naše praprababička Lucy a kdyby kterýkoli zvědavec vystrčil nos za africký kontinent, a požíváním stravy na kterou není zvyklý, by velmi brzy vyhynul. Protože lidstvo osídlilo celý svět, sežere defakto všechno co se dá od druhů původních s Lucy až k současným mutantům, o kterých Lucy neměla ani ponětí, skoro bych si myslel, že MUDr. Bukovský dost kecá. http://www.dedenik.cz/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/03.gif
to je zajímavý, proč se mi xichtíci zobrazují jako odkaz? Asi mám někde něco rozbitýho… 🙁
Jo, smajlíky nefungujou. Odstřelila je před časem jedna z povinných aktualizací wordpressu a já nevím, jak je zpátky zprovoznit (blush) Tak je vypisuju…
Musím říct, že jsem chuťova krajově nestabilizovaná – mám ráda různá jídla z různých kuchyní a vybírám si všude (chuckle)
Doma ale jím velmi jednoduše a hodně z místních surovin – na vsi beru brambory, vajíčka, zeleninu a jehněčí – oveček se kolem poslední dobou pase moc moc 🙂 Mléčné výrobky nám sem taky vozí z farmy, takže moje občasné orientální úlety mému organismu těžko uškodí (blush)
já jsem chuťově stabilizovaný. Prostě sežeru všechno, co mi chutná. A krajově jsem stabilizovaný taky. Třeba když děvenka moje starostlivá peče nějakou „buchtu“, jím z plechu zásadně okrajky a rohové kousky.
(rofl) (rofl) Ptakopysku na tebe je prostě spolehnutí, že vymyslíš nějakou blbinu! Co myslíš, že mě napadne, až budu zase jednou ukrajovat kraje z koláče? (chuckle)
To já jsem, pokud jde o koláče, typický střeďan 🙂
Sushi som síce ešte nikdy nejedla, ale veľmi sa mi páčil film Wasabi s Jeanom Renom v hlavnej úlohe 🙂 .
Ja na neho trpím (inlove) .
Jean Reno dokáže zahrať absolútneho flegmatika 😀 .
V dobrodruznejsi casti meho zivota jsem mezi jinym varila v japonske restauraci. Napred takovy jako japonsky fast food,ale jidla udelana na objednavku (rychle). Tam jsem si mimo jine zamilovala miso polevku. A taky jsme tam prodavali jednoduche sushi – hromadka ochucene ryze, maznuta wasabi a platek syrove chobotnice. Kdyz uz jsem to patlala nejaky mesic, tak jsem si rikala, ze bych to mela ochutnat. Vyhledla jsemm si chvili,kdy nikdo nebyl kolem, stoupla jsem si nad popelnici a opatrne pozrela. A hele, ono mi to chutnalo! Od te doby ma laska k sushi. Z fast foodu jsem zahy presla do jine a znacne lip placene hospody se stejnymi majitely. Ve stejne budove meli jak italskou, tak i dost nobl sushi restauraci. A to byla vec. Kdyz se sushi podnik zavrel v sobotu vecer a neotevrel do uterka, tak z toho, co zbylo nam Japonka Tamiko udelala velky talir pro personal. Tam jsem se naucila ocenit absolutne cerstvou rybu -objednavali jsme z trhu v New Yorku, do Detroitu letadlem a kuryrem do Ann Arboru. A taky japonske umeni ty ryby porcovat. To je primo umelecka zalezitost, kterou nikdy nezvladnu. Tamiko mela sadu nozu, na ktery ji nikdo nesmel chmatnout. Jo, o tom by se mohlo povidat…
Povídej!
Ano, povídej! 🙂 Hanko, kdy vlastně letíš za oceán? Zítra? Rozhodně přeju šťastnou cestu (wave)
Hano! Povídej!!!!Prosíííím !
Mno, přiznávám se, že jsem konzerva a navíc razím zásadu, že každý má jíst produkty z nejbližšího okolí. Takže exotiku minimálně (včetně ovoce – naše mi chutná víc) a pokud jsme někde daleko na dovolené, tak jím jen to, co je mi relativně blízké a sleduji přípravu.
Na japonské kuchyni jsem se učila vařit. (blush)
Ne, vážně. Ono je docela těžké vyniknout s normální českou kuchyní v rodině s tradicí skvělých kuchařek. No a když mě doběhla puberta a já chtěla rychle umět něco naprosto svého…
Suši jsem dělala kdysi, když mi kamarádka Japonka dovezla tehdy zde nevídané řasy a vysvětlila mi, co s nimi. To už jsem uměla uvařit rýži podle požadavků (s rýží jsem prostě kamarád). Ale stejně to nebylo ono. Japonka pak s taktem sobě vlastním pravila, ať rezignuju na rybí suši, protože nemám náležitý nůž, ryby a grif – a že to naneštěstí nemám jak získat, majíc k moři daleko.
Spolkla jsem hrdost a řekla jí, že má asi pravdu.
Že opravdu měla pravdu, jsem zjistila, když jsem se dostala k originálu. 🙂
Jéé, suši. Mňam.
I když první setkání s ním byl spíš náraz do zdi 😀
Samozřejmě tady, v tak daleké cizině, aby bylo autentické, jsem nebyla.
Mě hrozně dorazila ta řasa. Byla tak hrozně cítit rybami, že jsem se rok odhodlávala k dalšímu pokusu. Napodruhé jsem si myslela, že to je jiná řasa. Ale od té doby vím, že jsem si prostě na tu chuť zvykla.
Suši někdy doma vyrábíme, ale pro dva je to moc práce a snědeno hned. Raději chodíme na „běhací suši“.
Moselen (asi slávky) jím, shrimps (malé krevetky) jím, věci s očičkama ne 😀
Mrňavou chobotnici z pizzy jsem taky přesunula na vedlejší talíř 😀
Chyba, mosselen se to píše
malinký chobotničky jsou vynikající 😀 chobotničkový nakyslý salát miluju
Měla jsem pocit, že kouká ;(
malinký chobotničky jsou nejlepší fritovaný! Neznám lepší relax, nez zbouchat talíř fritovanejch chobotniček a pak se až do večera válet na pláži s plným bříškem chapadýlek! Vorvani vědí dobře, co dělaj http://www.dedenik.cz/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/49.gif
Ajaj, já jsem zatvrzelá obdivovatelka kůchně české – když ryba, tak kapr, když těstovina, tak knedla (chácháááá) a když maso, tak tepelně upravené.
Ovšem, najdou se výjimky – rybičky v konzervě, uzená makrela, špagety ála já a tatarák.
Suši zřejmě neokusím už z toho důvodu, že rýže je pro mně čínská pomsta a bez rýže by to asi nebylo ono (chuckle) ! Navíc ty syrové ryby … nejím ani slanečky. Nene, to nebude to pravé ořechové pro mne.
Jinak mořské ryby + krevety + osmažené kroužky z chobotnic jím pouze tam, kde se to vytáhlo z vody – tedy v mém případě v Chorvatsku.
Ano – jsem trapná konzerva a z cizokrajných jídel by mne zajímal snad jen ten durian (a jiné ovoce či zelenina).
Ygo, co je to špagety a la já?
No prostě to jsou špagety na moravský způsob – třebas s uzeným masem (chuckle) – to by asi Ital nevydýchal. Ale doma si nikdo nestěžuje.
To byste musela za ním, nevím že by ho k nám někdo importoval. Silně voní (a to i ve slupce), takovou zvláštní vůní, která je většině lidí nepříjemná (včetně mně), chutná ale velmi dobře, přirovnal bych to k jahodám zalitým smetanou s vanilkou, ale to berte s rezervou, k té chuti se hledají reference velmi obtížně.
Pamatuju se, když o durianu psal Gerard Durrel (rofl)
Neříká se mu taky chlebovník?
Neříká, je to jiná rostlina.
Díky 🙂
Ne, neříká, to je jiný strom. Má takové zelené plody, které se zpracovávají tepelně asi na milión způsobů.
v Kuala Lumpur a v Singapuru na nekterych hotelovych dverich visi cedule s napisem Zakaz vstupu s durianem. Dokud jsem nestala vedle stanku s ovocem a zeleninou, kde prodavac zrovna toto ovoce porcoval nechapala jsem. Ta vune, ne vlastne zapach, smrad smradouci byl tak strasny,ze jsem nemela odvahu ochutnat zmrzlinu z durianu, ktera je udajne delikatesni…..
Suši jsem ochutnala- a jako že dobrý, ale úplně nenadchlo. Přitom klidně můžu všechny ty věci s chapadly a jinými výrůstky. Jen mušle mě neberou- jednou mi po nich v Bulharsku bylo dost zle a nějak jsme k nim ztratila důvěru.
Nechutná mi čínská, vietnamská ani japonská kuchyně. Módní vlnu čínské kuchyně už mám naštěstí za sebou a upřímně řečeno, nikdy jsem si nepochutnala. S vietnamskou a japonskou kuchyní to bylo ještě horší. Sushi jsem už ani nezkoušela, bezpečně vím, že by mi to nechutnalo.
Naopak mám hodně moc ráda indickou a thajskou kuchyni, to si pochutnám zaručeně.
Ryby miluju, krevety mám ráda a můžu i kraby. Ostatní plody moře, tedy různé mušle, škeble včetně ústřic, ale i chobotnice, bych nepozřela ani náhodou. Raději to všude předem hlásím, kdyby mě chtěl někdo pohostit nějakou místní specialitou tohoto druhu, tak aby nenastala trapná situace. Už se mi stalo v Belgii a ve Španělsku, že jsem chtě nechtě požádala o jiné jídlo, než bylo původně naservírováno.
Syrové ryby mám ráda, například takové různě naložené baltské sledě považuji za lahůdku. Jinak mám ale obecně raději jižní kuchyni než severskou. Asi proto, že ze vší zeleniny mám nejraději rajčata a papriky, které se v jižních kuchyních přirozeně vyskytují.
Jedla jsem sushi,jedla jsem autentická čínská jídla a chutnalo mě to moc.Co ale nemůžu jsou mořské plody a ústřice.Přitom chobotnici jsem jedla několikrát a taky chutnala.Mořské plody jsou pro mě něco jako suchozemský hmyz a ten taky nee.Ryby,krevety,kraby to zase ano,ale misí to udělat někdo jiný.
Já se musím přiznat, že suši jsem zatím neochutnala. Nejprve to bylo tím, že opravdu nejím tepelně málo opracované ryby a na počátcích suši u nás to byla jedna z hlavních ingrediencí. A i když jsem rýžová, nějak mne to ani neláká.
Díky tomu, že po světě necestujeme a cestovat nebudeme, veškeré “ cizí “ kuchyně mám zprostředkované Made in CZ. Takže mohu říct, že velmi oblibuji indickou kuchyni v Pardubicích na rozdíl od Průhonic, thajskou třeba ala Občanská plovárna, čínskou ala bývalá čínská restaurace v Poděbradech. Jedinou kuchyni kterou jsem jedla od domorodce – japonskou – si nějak nechám ráda ujít.
Okusila jsem i ty ústřice a zařadila se do zástupu těch, co je mohou. No a mořské plody – to je u suchozemce necestujícího problém. Takže krevety ano, mušle ano, chobotnice a jiní hlavonožci ee
Se suschi milá DEDE jsem se setkala poprvé u nás v Plzni v japonské restauraci. Bylo to zajímavé setkání. Nemůžu říci, že by mě to nechutnalo ale ani jsem nebyla nějak zvláště nadšená.
Já ryby moc nemusím, dokonce na zájezdu do Itálii s cestovkou jsem odmítla jíst krevetky. Protože měly černá očička. A to já pozřít nemohla :-D.
Jinak extickému či spíše jinému jídlu, protože jezdíme jen po Evropě, se nebráním.
S manželem milujeme italské těstoviny. A taková pizza v tratorii v Benátkách přímo z pece, také neměla chybu.
V Norsku nám uvařil manžel kamarádky sobí maso se se zelím a brambory. A bylo to výborné.
Já vím nejsou to exotická jídla, ale to víte stará dobrá Evropa.
Míša
Míšo, krevety s očičkama a mrakem nožiček taky nerada! (chuckle) Když už k tomu dojde a jsou servírované celé, pomůže mi Martin… pokud se mnou Martin není, tak si je prostě nedám.
Jinak pravá italskí pizza je pochutnáníčko… a to tady u nás pizzu vlastně nemám ráda…
Miluju japonské sushi, ráda se dívám, když ho šikovný kuchař vyrábí a nejlépe přede mnou… miluju nakládaný zázvor, který se dá ve velkém balení koupit u nás nedaleko nádraží u šikovných vietnamců a za „směšnou“ cenu..stejně tak práškové wasabi..zatím nejlepší jsme jedla v Praze v Bekara OK v Legerově ulici a kuchař-byl Mongol…šikovnej,zručnej a usměvavej…jeho sushi a miso polévka, to byl vždy zážitek…
nemám ráda to táckové z obchodu, ne přímo čerstvé, není to ono…
a i kdybys nebyl aDede šikula, tak už na sushi prodávají takový forichtung (je to teda zvěrstvo) http://www.sushivdushi.eu/Sushi-master-set-5-1-d171.htm
Sharko, tak v tomhle bych si notovaly:)) Jen ten forichtung na suši je pro mě zbytečnej – tyhle věci mám ráda připravené od odborníků (blush) Já doma třeba ani nedělám „čínu“ nebo orientální polévky. Mám prostě v okolí místa, kde si mohu dobré orientální jídlo koupit a tak to čas od času činím. Mám dojem, že doma to stejně nikdy není ono….
no proto píšu,ž eten forichtung j ezvěrstvo..já na něj tak yraději jdu..vyrábět bych si troufla jen to zeleninové 😀
dojeď do Pardubic, vezmu tě do skvělého vietnamského bistra a bude Ti chutnat…
k Vietnamcům ne- od té doby co jsem se dočetla, že mají nebo měli v Jablonci psí možná i kočičí/ jatky tak jsem nebyla ve vietnamské prodejně natož restauraci.
Nepochybuji o tom, že i Číňani (i Korejci) používají psí i kočičí maso. A nejen to, v Číně se sní všechno, co se hýbe a co roste.
tak hovězí fakt poznám a krevety taky,nezvala bych na něco špatnýho….
Nechutnají. Trpím. Jím exotiku jen když musím. Pokud to aspoň trochu šlo, připravoval jsem si v cizích krajích jídlo sám. To je ale co se týká připravovaných jídel, ovšem pozor, cizokrajné ovoce ochutnávám moc rád. Nemám teď tím cizokrajným ovocem na mysli například mandarinky, které sice cizokrajné jsou, ale u nás známé. Mám na mysli třeba durian, prostě takové které se u nás běžně nedostanou. Svá rizika to taky má, nedávno jsem se po delší době podíval v televizi, (kterou mám doma skoro jen jako dekoraci a upřímně, nebyl jsem si jist, zda naběhne 😀 ) a zahlédl jsem jakýsi historický příběh ve kterém český rytíř z třináctého století ochutnával „žlutá jablka“, dovezená z jihu. Bezelstně se, chudák, nevěda co ho čeká, do toho citrónu naplno zakousl. 😀
Jménem krále..u téhle scény s citronem,jsem se dobře bavila….ono když si vybavím tlupu důchodců, co s námi byl ave Franciia odmítala trdošíjně ochutnat ústřice, na exkursi v jedné z farem, tak to bylo něco, přitom čerstvější už ochutnat nemohli…já se tehdy královsky najedla…a oni se sázeli,jestli vrhnu už v busu nebo umřu přes noc na Formuli v pokoji…. 😉
Mezi tlupu důchodců nepozřivši ústřice, snad jen omylem a to je nemožné, patřím i já. Nemám ráda ani krevety a pod. Ryby ty ovšem ráda mám, suši-to mi naskakuje husí kůže, přitom wasabi není špatné- mám ráda takové ty kuličky, jako zobnutí, nevím jak se jmenují.
Marsko, ale všechno sushi není s rybami neb krevetami, to je jen takový omyl, ono je hodně druhů…takový, kde je krémový sýr,salátová okurka,avokádo…a řasa s rýží, by ti chutnalo..
to máš asi pravdu, zeleninu můžu všechnu a kdykoli ale syrové ryby ne
Sharka má pravdu, Maruško – zeleninové suši je lahodné, pochutnala by sis! (inlove)
Víte, ona ta obava není tak zcela od věci, jsou prostě krajová jídla (netvrdím že zrovna tyto ústřice, ale zrovna například ty mořské produkty to mohou být), na která středoevropan prostě nemá „vychovaný“ trávicí trakt a někdo může opravdu mít nemalé potíže.
Alasdaire, Martin by s tebou vřele souhlasil – kdysi se takto jeho organismus neshodl s ústřicemi a doteď nechce mít s jakýmikoliv mušlemi nic společného (chuckle) Když jsme si dávali v Barceloně paellu, vydělala jsem na tom, protože všechny přítomné mušle poctivě našel a přesunul na můj talíř 😛
Alasdaire, ještě otázka ke včerejšku, nechtěla bych, aby to zapadlo – mohl bys mi napsat, kdo ti ušil ty zimní boty? Jestli tedy ještě po jedenácti letech pracuje? (blush) Pevná obuv do přírody jsou moje základní každodenní boty a někdy je mi z kvality nabízeného smutno (většinu dobrých bot jsem si dovezla z Norska a přitom někdy vyšly levněji než jejich české protějšky, které však obvykle za rok prošlapu)
Milá Dede. Že Martina pozdravuju, jeho pocity zcela chápu. Ale k těm botám, to bude horší, poněvadž že ten pán už nepracuje, to je bohužel vysoce pravděpodobné a dokonce se domnívám že už ani nežije, ale zkusím ti to zjistit, jsou fakt dobré já si do nich pravidelně každé dva, tři roky dokupuji jen vložky. Ohledně kupovaných bot dovážených sem bůhvíodkud, mám stejnou zkušenost. Za jednu sezónu jsem je rozbil.
Milá Dede, dovoluji se vnutit se zprostředkovanou zkušeností – firma BOTY HANÁK ze Snovídků (www.botyhanak.cz). Máš to sice poněkud z ruky, ale jsou vynikající (samozřejmostí je proměření nohou, spolupracují s universitou – však uvidíš na stránkách). Držela jsem výrobek v ruce – úžasná botka!