Jel jsem nedávno ze Dvora Králové do Jaroměře k rychlíku do Prahy. Kdo tam občas jezdí, ví, že vás někdy veze jeden „lokovagon“ motoráčku, takový jako byl v populární sérii filmů Slunce, seno…
Je to familiární vláček. Všichni jsme v jednom prostoru, vidíme na sebe a s paní průvodčí tvoříme během jízdy velkou rodinu. Dá se tam bez problému komunikovat, což jen přispívá k posílení občas dnes již ochablých mezilidských vztahů.
Po rozjezdu motoráčku se průvodčí hned zeptá, zda někdo vystupuje v následující stanici. Nikdo se nehlásí. Projíždíme stanicí. Na peróně zahlédnu děvče. Vlak však nezastavuje, asi ji možná znají. Ale pokud vím, železniční personál v této stanici již dávno není.
Za stanicí však vlak intenzivně brzdí a chvilku trvá, než zastaví. Říkám si, co se stalo, je vítr, není zase nějaký strom přes koleje? Nebo jim tam někdo vběhl? Musím přece stihnout vlak do Prahy. Vzápětí přichází průvodčí a hlásí, že se vlak prokluzuje. Nechci nikomu ublížit a nejsem odborník, ale mlha není, nemrzne, neprší, nesněží. Technika však je často nevyzpytatelná.
Za chvilku se však objevuje strojvůdce a přebíhá na druhý konec vagonu. Obrátí chod mašinky a jedeme zpět do stanice malé obce, kde nastupuje ono děvče z perónu. Je to mladá dáma, patrně studentka. Sedá si ke mně, a já se jí ptám: „Co tomu říkáte, vždyť vás tam nechali?“ Bere to klidně, bez zlobení. Jako by to patřilo ke koloritu zdejší stanice.
Mašinfíra přechází opět dopředu a rozjíždíme se již tím správným směrem. Nějaké to zpoždění nabral už dříve, teď k tomu přidal pár minut navíc. Ale jede opravdu zčerstva, i auta na silnici bezpečně předjíždíme.
Ptám se: „Stihnu ten rychlík?“ „Zavolám tam,“ odpovídá ochotná průvodčí. Za chvíli se vítězoslavně vrátí a oznamuje. „Budete tam ještě čekat. Rychlík má větší zpoždění než my!“ Měl, a ještě do Prahy něco nabral, na více jak půlhodinu.
Pan režisér Troška by měl radost, že se něco z jeho filmů dostalo do praxe. Kdo z vás nezná památnou větu mladé průvodčí: „Hoštice, ale nezastavujeme, máme zpoždění!“ Tady stačí jen zaměnit místo.
Nikdo se nezlobil, byla pohoda. Průvodčí měla radost, že rychlík měl větší zpoždění než oni, ona zapomenutá dívka byla ráda, že na ni úplně nezapomněli.
Železnice je budoucnost, i když se to přes neustálá zpoždění a někdy i úroveň služeb nezdá. S auty se čím dále více nevejdeme a při nátuře mnoha našich spoluobčanů, nic nerespektovat, je na silnici stále více problémů.
Pokud jedete sám, tak v autě jste nanejvýš s radiem, navigací či telefonem. Ve vlaku, jak vidíte, je i někdy veselo.
Foto: Petr Nechanický
Moc krásné a milé povídání. Vláčky v mém rodném městě frčely neúnavně tam i zpět neb železniční uzel fungoval velmi dobře. Do školy na průmku jsem také dojížděla do Lipníku nad Bečvou a óóó, to bývalo švandy ve vlaku, zvláště v pátek, sardinky hadra. 🙂 A pamatuji i do Jeseníku cestu vlakem Bludov -Hanušovice-Jindřichov, tam byly před dřevěnými sedadly ještě kamna na uhlí a vyhřívaly vlak. A taky někde kolem Šumperku ten vlak jel napřed zpět aby se dostal na jinou kolej a pak teorve do místa určení. :))
Vnuk jezdí tím motoráčkem do Hradce do školy. Říkají mu „akvárium.“ Já ještě pamatuji, když jsme každou neděli jezdili z Trutnova do Adršpachu vláčkem taženým parní lokomotivou. Později soupravu nahradil motoráček kterému se říkalo „Hurvínek.“
Jak už jsem tu párkrát napsala, vyrůstala jsem s „režijkou“ a vlakama jezdíla odmala. Ráda – většinou. Pokud jedou. Pokud jedou na čas. Pokud mi průvodčí ve vagónu první třídy, kde neteče voda, neodpoví: vždyť je zima, né? Zamrzlo by to… 😉 Uznávám, že to poslední je příhoda z roku 2010, ale ty pitomé vagóny ještě pořád na některých trasách jezdí.
Malé motoráčky pamatuju hlavně z lokálky Martinice – Rokytnice. Jezdívali jsme Krakonošem (vlakem:)) z Prahy do Martinic a pak lokálkou do Poniklé. V Motoráčku jsem obvykle na dřevěných sedadlech beznadějně usnula – dojážděli jsme někdy kolem půl desáté večer. Přesto jsem s nimi zedila ráda. José má pravdu, v tom jednom vagónku je to takové opravdu osobní (chuckle)
Jo a nikdy se pro mě vlak nevracel! (wasntme)
José, moc hezká vzpomínka.
Jak už jsem jednou psala, vlakem jsem už nejela hodně dlouho. Ale za pobytu v Německu jsme vlakem jezdili často. Ve Frankfurtu jsme měli nádraží kousek a dráhy nabízely různé zlevněné průkazky apod. Takže jsme vlakem jezdili třeba až do Alp, kam jsme jezdili „turistikovat“ a auto by tam celou dobu jen zbytečně stálo u hotýlku, který byl od nádrží také jen kousek. A když třeba nasněžilo, nemuseli jsme si dělat starost, jak se vrátíme domů, vlaky vždy jezdily.
Vůbec myslím, že mít možnost použít vlak či autobus na výlety je fajn a někdy je člověk ochoten vydržet i nějaké to nepohodlí. Když si totiž vyjedete autem a vyrazíte na dlouhou tůru, musíte se k autu pak zase vrátit (takže buď stejnou cestou, nebo promyslet „smyčku“). Ano, někdy vás k autu může dopravit vlak, ale „bez auta“ si můžete naplánovat úplně jinou trasu, prostě že dojdete rovně vpřed tam a tam, víte,že je tam nádraží a vlak vás doveze až domů. Takže v tom může být i trochu vlakové romantiky. Ale denní dojíždění do práce či školy – tak to věřím, že se rychle omrzí.
V dětství jsme jezdívali za příbuzenstvem nejprve vlakem z hlavního a pak dál malou lokálkou, která myslím měla jen dva vozy. Tu jsem měla ráda, protože v ní bývalo tak nějak útulno a převážnou cast cesty projížděla přímo lesem. Myslím, že už je dávno zrušená.
Myslím, že ten, kdo propadl vlakům, mám zálibu na celý život – ty koleje se nemění… 🙂
Za zahradou našeho domu vedla železnice, rovný dlouhý úsek mezi zelení, a my, jako děti, jsme mávaly cestujícím. Pak jim mávávaly naše děti, dnes už jim nikdo nemává…
Vůbec, všimli jste si, že dříve se na sebe vzájemně více mávalo?
Ba jo, mává se… za jednou dcerou jezdívám osobákem a po cestě vidívám dětičky, většinou s babičkami, jak mávají. Vlak je moderní (shark), s ventilací a okna nejdou otevírat. To mi velice vadí, byla jsem zvyklá vnučce mávat z okýnka. 🙂
Wc supermoderní, vše na elektroniku, všechny dveře též. Vždy na všem novém je něco fajn a něco ne…
Vlaky jednou, vlaky vždycky. A když je člověku hodně let a už moc necestuje, jsou i jiná řešení.
Kousek od počítače mám obývák, v něm v rohu roztažený jídelní rodinný superstůl, na něm komplikované dřevěné kolejiště s ozvučeným a osvětleným nádražím, nadjezdem, mostem, depem, tunelem a silničním přejezdem. Dřevěné vlaky a ostatní mobiliář jsou uloženy v krabicích a čekají, až se zas dostaví vnučka. V den ledové kalamity byla pravila – „babi, tohle by se NÁM nestalo, my jezdíme výhradně na páru“. (Teda na baterky, ale ani dieslák nemáme, všechno poctivá pára, i rychlíky.) Občas, když jdu okolo, pustím si na nádraží hluk dojíždějící parní lokomotivy, je to fajn.
Nikdo nikdy v rodině s dráhou neměl nic společného, ale dokonalý německý model z roku 1939, který se mi kdysi v dávno předškolním věku proháněl po koberci, zřejmě zapracoval. S dcerou jsme si užily HO řady a teď jsme holt ekodřevěné s vnučkou.
Batýsku, to bych chtěla vidět! Vláčky jsme taky měli doma, když jsem byla malá, ale dřevěné ekovláčky neznám 🙂
Jo a je vidět, že tvoje malá má přehled v současném dění (chuckle)
Baty, to je moc pěkné! Naše Emča dostala první dřevěnou sadu vláčků s kolejnicemi, když jí byly 3 roky. Teď měla pět, a už je samozřejmostí, že ke každým narozeninám (i teď pod stromečkem) nechybí nějaká nová část (ono je to dost drahé…). Teď koupila Lucka světelný přejezd na baterii, údajně jak se vláček přiblíží, začně blikat. Ještě jsme nepřišly na to, jakým způsobem to funguje… 🙂
Musím se přiznat, že mávám – když jedu ve vlaku a děti mu mávají, nebo když jsou ve vlaku děti a já třeba sedím v autě před přejezdem (wave)
Miluju tyhle male vlacky motoracky. Obcas popojedu sazavskym pacifikem-jen z Prahy do Vraneho nad Vltavou nebo naopak. Pamatuju jeste kdyz jezdil s drevenyma sedadlama a otevrenou plosinou. V patek odpoledne byl pekne narvany – hlavne chatari a trampove. Se sestrenici jsme casto jeli na te plosine,a byl to mazec,kdyz vlacek jel tunelem pod Jarovem.
Vozy s otevřenou plošinou jezdily i na jiných tratích, taky jsem tam stával. Pamatuji dokonce vozy bez uličky, kde každé kupé mělo své vlastní vnější dveře. A průvodčí za jízdy šplhal po dřevěné lávce (schůdkách) podél vagonu. (Xakru, je to vůbec možný? Fakt jsem to jako dítě viděl nebo se mi to jenom zdálo ve snu?) Taky jsem viděl trojosé vagony, specialita to Severní dráhy Ferdinandovy.
Trojosé vagony? Co to je? Jako že mají tři nápravy? (wasntme) Zajímavé!
Přesně tak. Zatím co jiné společnosti už dávno používaly podvozkové rychlíkové vozy, na KFNB u dlouhých vozů jen přidali doprostřed jednu další nápravu. Z úsporných důvodů, pochopitelně. Místo složitých podvozků jen další náprava (jen s možností stranového posuvu, což bylo běžné u lokomotiv). Mohli si to dovolit, protože tato trať má jen málo zatáček. Krásné, úžasně dlouhé rovné úseky, zejména na jižní Moravě.
Ještě bych připomněl co asi víte – byla to první parostrojní železnice na našem území a je udivující, jak tehdy dovedli plánovat a stavět velkoryse. Ano, za císaře Ferdinanda, ne Franz Josefa…
Vlaky. Občas jich mám plné zuby – máme je hned za zahradou. Když byl náš dům kdysi postaven, jezdily tu s frekvencí pár vlaků za den. Dnes na koridoru fičí pomalu jeden za druhým. Zvykám si, ale pomalu.
Na druhou stranu, když jezdím z Brna do Prahy, jezdím ráda vlakem. EC. Přijdou mi čistý, rychlý a pohodlný.
Otíkoidní komentář kóliový.
Našla a přeložila jsem kólií zákony vlastnictví. A jelikož jsou moc hezké, tak se o ně podělím. Tu jsou:
•Když se mi to líbí, je to moje.
•Když to mám v tlamě, je to moje.
•Když jsem to měla před chvilkou, je to moje.
•Když ti to můžu sebrat, je to moje.
•Když je to moje, nikdy se nesmí zdát, že je to tvoje.
•Když to jenom trošku vypadá jako moje, je to moje.
•Když jsem to viděla první, je to moje.
•Když něco máš a položíš to, je to moje.
•Když něco rozžvýkám na kousky, všechny jsou moje.
•Když mě to už nebaví, je to tvoje.
•Když to chci zpátky, je to moje.
Což by mohlo vysvětlovat, proč Melly nemá žádné hračky.
(rofl) Ari by taky mohla vyprávět… a taky o tom, že když Berry použije „vlny moci“, tak je úplně jedno, co si Ari myslí – je po Beruščině (chuckle)
Jo a dnes ráno v Praze holky běhaly s jednou borderkou a jedním maličkým borderčetem 🙂
A pořád ještě mají hlavu na krku a ne zamotanou někde úplně jinde? (rofl)
Jo, myslívala jsem si, že Penny, zvaná Fotonka, je nedostižná. Melly, zvaná Tachyonka, Penušce zdatně sekundovala. No a kólie na Melinku laskavě čeká…
Zbytek psů v okolí říká něco o praštěných šmouhách na obzoru. (rofl)
Mám to šťastie byť zo železničiarskej rodiny, obaja moji rodičia strávili v železničných opravovniach celý svoj pracovný život. Takže vlaky boli pre mňa od začiatku druhý domov. Lenže je rozdiel voziť sa ako dieťa na výlety a potom zapadnúť do šedivého stereotypu každodenného dochádzania do práce (som pendler). Hlavne to postávanie na studených nástupištiach je výživné. V našom meste tomu nasadili korunu tým, že starú stanicu vyhlásili za technickú pamiatku a zatvorili a nástupištia novej stanice prefíkane umiestnili na most – nadjazd ponad hlavnú cestu. Fučí tam úplne z každej strany, vyfúka z vás dušu aj uprostred leta. Pri mínusoch je to tam o život. Našťastie už pár rokov mám firemné autíčko, žiaden luxus, ale vždy funkčné a udržované, a ako píše aj krakonoš, už by som nemenila. Je to síce väčšia zodpovednosť (vozím aj spolupendlerov) ale sloboda. A prestať už nechcem, lebo sa desím, že vyjdem z cviku (chuckle) .
Veľký dojem na mňa urobili vlaky v Nemecku a vo Švajčiarsku. Do Nemecka som išla ešte ako študentka na výmenný pobyt do mestečka pri Hannoveri a na ten prestup z rýchlika ČSD do vlaku nemeckých dráh nikdy nezabudnem. Čisto, poriadok, všetko nové ale hlavne tá rýchlosť! Ten vlak išiel nejak tesne pod 200 km/h (pýtala som sa sprievodcu) a krajina sa mi zdrala rozmazaná a robilo sa mi z toho mdlo (chuckle) ! A ten vlak prosím vôbec nedrncal, šinul sa po koľajach tou závratnou rýchlosťou úplne hladko a potichu!
Vo Švajčiarsku to nemajú všetko až tak novučičké, ale tip-top udržiavané a všetko ide na sekundu presne. No a tá krajina za okienkom, tú im môže celý svet závidieť. Ako tam vôbec niektoré tie železničné dráhy dokázali postaviť (niektoré pred viac ako 100 rokmi) a ako ich dokážu dodnes udržiavať, človeku zostáva rozum stáť.
aaaa …. „zdala“ nie „zdrala“, prepána! (blush)
Máš pravdu, ty horské dráhy jsou zázrak samy o sobě – druhým pak ty hory 🙂
Pokud jde o vlak a auto, na většině mých tras je to holt auto, na ty dálkové se snažím o vlak, pokud to jde. Ale na každý vlak se musím dovézt autem (nebo mě nekdo veze), pokud nehci na nádraží jít pěšky hodinu přes jeden fakt prudkej kopec… Je to hezká cesta, ale ne se zavazadly a vyloučená, když jsem za dámu (chuckle)
Vlakem jezdím docela ráda, ale hodně záleží na konkrétní trati. Někde je to pořád šílené, někde pohoda. Od kolegyní, co do práce dojíždí, vím,že ty klasické příměstské vlaky jsou ve špičce neuvěřitelně natřískané a není o co stát. My ale jezdíme spíš víkendové výlety. Vyvezeme děti někam kousek za Prahu, popojdem lesem a pak zase zpátky.
A pamatujete na rok 2002 v Praze? Metro nejezdilo, tramvaje jak kde a místo toho frčel jeden vlak za druhým. Jedila jsem tak i z centra k našim, protože přes Karlín to jinak nešlo. Kdyby jezdily takhle často, tak jima budu jezdit některé trasy i dnes, ale při intervalu jeden za půl hodiny či hodinu a více se to nevyplatí.
Vlaky a železnice vůbec jsou krásné, po všech stránkách! Naštěstí jimi nemusím jezdit. Tedy, já nemusím vůbec nikam jezdit a ani nejezdím, už nejmíň 12 let.
Dřív jsem jezdil dost často, i když ne pravidelně, jako lidi co třeba dojíždějí do práce. Pamatuji ty narvané rychlíky před více než 50 lety, to si dnes snad nikdo neumí ani představit.
V posledních letech to už bylo něco jiného. Nastoupit do prázdného kupé, přitáhnout si protější sedadlo, dát si na ně nohy, samozřejmě vyzuté. Zajít ne chodbičku a postávat u otevřeného okénka. Případně si lehnout přes tři sedadla.
Vozy s moderními interiéry, jako třeba Pendolino, by pro mě nebyly. To je jenom špatné letadlo, postavené na koleje.
A snad nikdy jsem ve vlaku s cizími lidmi nehovořil. Nebudete mi to věřit, ale když jsem nastoupil do kupé, kde se cestující bavili, vždycky zmlkli a pak už bylo ticho. Asi negativní kouzlo osobnosti 🙂
Moje kúzlo osobnosti spočívalo v tom, že si ku mne vždy prisadol nejaký exot. Keď do vlaku nastúpil nie-práve-voňavý bezdomovec s igelitkami napchatými letákmi, voziaci sa z jednej konečnej na druhú, mohli ste vziať jed na to, že si sadne ku mne (chuckle) . Alebo v nočnom rýchliku v kupé pán, ktorý zo starej koženej aktovky s odrazkami vytiahol deku a budík, uložil sa na sedadlách oproti, dekou sa prikryl, nastavil si ten budík a položil si ho na stolík pod oknom. Na moj dušu!
No, já se zase většinou zapovídám – a někdy to fakt stojí za to (chuckle) Poznala jsem už ve vlaku spoustu zajímavých lidí…
Souhlas. Až na to, že já měl odjakživa boty z toulavého telete a jezdím rád. Ale vlakem? Dnes? Ani náhodou!
Vlaky já ráda. Momentálně se bavím tím, že když mi to zrovna jede, jedu po Brně vlakem (bydlím kousek od zastávky). Je to rychlejší než MHD.
A takovéhle mašinky o jednom, dvou vagóncích mám extra ráda – jezdí do míst, kde je mi fajn.
Přesně takováhle mašinka, jenom o dvou vagóncích, taky jezdí jako poslední noční vlak z chaty. Je dobrá adrenalinová zábava to dobíhat – ty tři kilometry úplnou tmou…
V Hošticích to byl Hurvínek, čili M 131. tohle je tzv. Šukafon, což měl být jeho lepší nástupce, bohužel se dost nepovedl. A vlak versus auto: Není to tak dlouho, co vlaky stály a auta jely. Najezdil jsem ve vlacích hodně přes milion kilometrů, ale ani cestování zdarma na Slovensku mne nezláká, abych měnil. Auto je komfort, rychlost a svoboda.
Najezdila jsem ve vlacích hodně, milion kilometrů to nebylo ani zdaleka. Sama s nákladem, sama s malým dítětem, sama nebo ve dvou s malými dětmi a nákladem … dodnes se mi ježí hřbet, když slyším brzdit vlak.
Naposled jsem jela asi před půl rokem. Zlepšení žádné, jen oprýskanost a ulepenost byla zakryta červeným štětkolakem. Odér zachován.
Jak pro koho a jak kdy.
Šukafon se na svou dobu povedl, za daných finančních možností to lépe nešlo (stačí srovnat třeba s Uerdingenem). Před příchodem Šukafonu padaly jedna lokálka za druhou, šukafon je zachránil, bylo to ekonomické vozidlo, kolejobus. Problém nastal někde jinde a to v tom, že se nevytvořil adekvátní nízkokapacitní nástupce o 20-30 let později a Šukafon je tak ždímán do posledního šroubku. Na malé lokálky a krátké relace to je vhodné vozidlo. Jenže šukafon se začal jako plevel posílat i na dlouhé štace a občas i na hlavní tratě, na což nebyl postaven. Jeho předchůdci 850,830 a 820 postupně odsloužili a náhrada v podobě chrochtadla nikde, takže se ze šukafonu stal postrach železnic, vyrobilo se ho ještě víc a svému účelu sloužil jen částečně. Když už to bylo daleko za únosností přišla další bota a šukafon s vlečňákem stvořil nový paskvil regionovu, která si z něj vzala všechno špatné. Akceptovatelné v roce 96, ale ne v roce 2006. Připomeneme-li rok 2009: Nesmrtelný šukafon už se přestěhoval na lokálky a nízkokapacitní relace, kde a jen pouze tam měl být od začátku, regionova přebrala většinu jeho výkonů a některé škody dokázaly odvrátit rakve, kvatra a katry. Pak přišla konečně trocha revoluce, ČD se probudily a na koleje přišla i moderní vozidla jako Stadlery, žraloci a někde se desira rozšířila i dál než jen na příhraniční tratě. Adekvátní náhradu šukafonu cena/užitek už ale nikdo nevyrobil.
Perfektní přehled, děkuju! (inlove)
Proč vlastně nikdo nezkusil vyrobit levné vozidlo pro místní tratě? Možná se tomu postavili ctitelé autobusů (chuckle) (wave)
U nás to bylo tím, že se na železnice většinu času kašlalo a pak přišlo také hodně směrnic. To máme vakuové WC, nízkopodlažnost, klimatizace a pak emise a další předpisy. Šukafon, který má motor z LIAZky a zbytek je taky prostě „nějak stlučený dohromady“ by se jako „nové“ vozidlo v posledních deseti letech vůbec nesměl vyrábět (max. pro nějakou zahradní železnici). Při takových podmínkách se výrobcům vyplácí za skoro stejné peníze vyrábět vozidla delší a větší (minimálně naše regionova). Myslím si, že takřka dokonalým příkladem nového malého vozítka je švýcarský Stadler RS-1 , který jezdí na Liberecku a na Vysočině a v podorlicku: http://ctrlv.cz/shots/2014/12/11/v5VZ.png
Je to teda vozítko dělané do kopců a na velké objemy lyžařů a cyklistů, jinak ale splňuje všechno co se od dnešního vozítka očekává a přitom je malé.
Jo, chápu. A ten Stadler je moc pěknej vlak! Ten by se tady u nás taky pěkně vyjímal.
(ještě, kdyby ho nechyli červenej!:))
Je. Jediné, co se mi na něm poněkud nelíbí jsou ty šikmé rámy oken. Zvenku efektní, ale pokud si vyberete ,,vhodné“ sedadlo, tak ten výhled nic moc.
Spíš pokud máte „nevhodnou výšku“, ale souhlasím. Nevýhody jsou neoddělený prostor dveří a sedaček é víc fouká na zastávce i ve vlaku, záchod nemá automatické dveře (při cestě do kopce můžete záchod otvírat do kopce a to není nic moc) a ta okna na pár místech, ale zas těch špatných míst není tolik (proti regionově) a naopak na dobrém místě je výhled mnohem lepší.
Regionova je jen jemně polochtaný šukafon, navíc s příšernými adhezními vlastnostmi. Uvnitř, zejména v motoráku, příšerný hluk a na trati to hezky poskakuje, protože dvounápravová krabička po kolejích nikdy hladce klouzat nebude. A běda, když na koleje ve stoupání napadá na podzim mokré, nebo omrzlé listí!
Při testech se jedna regionova dokonce rozlomila (u Kořenova). Oni je jsou schopni poslat i do Jeseníků a na Šumavu, prostě nemají soudnost. Dvojitá regionova je spíš nízkopodlažní šukafon, ale trojitá je strašný průšvih, v tom si člověk připadá jak v mixéru. Na druhou stranu novější řady již prošly úpravou interéru a podlah, takže se v nich dá vydržet a na trochu lepších a udržovaných tratích už se v tom dá i cestovat. Nicméně jako vozidlo vyrobené v roce 2006 je to hrozná bída.
Vyrobit dvounápravové kolejové vozidlo může koncem 20. století vyrobit jen idiot! Navíc pouze s jednou hnanou nápravou, což je, v momentě, kdy začne být klouzavo, průšvih, protože to neutáhne ani samo sebe, natož vlečňák. Přitom stačilo zmodernizovat ty čtyřnápravové Balm (dnes Bix) motoráky, přezdívané Singrovky. Jenže to by bylo asi pro dnešní konstruktéry příliš obtížné, protože by se to muselo dělat pěkně postaru, totiž ručně.
Ano o to hůř, že tohle defacto převzala regionova. Klouzání je bohužel doménou i kredencí a rakví. Pokud něco ale zmodernizovat, tak krokodýly 850/851 a kredence/horké trubky 830/831 to byla nesmrtelná vozidla (v pravidelném provozu do roku 2010, jako náhrady do 2012 a ještě dnes s nimi jezdí KŽC), čtyřnápravová se skvělou konstrucí i slušným výkonem (však to jezdilo i na rychlících). Singrovky měly příšernou skříň, vždyť se jich proti ostatním dochovalo hrozně málo, většina zrezla, výkon stál za houby a pohodlí jízdy taky nic moc a to nemluvím o Bixech, ty jsou jedna velká cestovatelská tragédie. Rakve a kvatra naštěstí tuhle otěž přebraly, jen to jsou celkem těžkopádná vozidla na krátkou lokálku.
No že bych vlaky milovala… kdysi jsme jízdu vlakem pořádali dětem jako atrakci. Te´d jezdí vlakem do školy každý den a už to nějak ztratilo to kouzlo 🙂 Ale říkal Kuba, že když byla minulý týden ta ledovka, tak se na nástupišti sešla velká skupina lidí, kteří jinak jezdí třemi vlaky (ono nic nejelo) a bezvadně si popovídali 🙂
Sportem místních dětí je dobíhání vlaku. Průvodčí jsou obvykle hodní a na sprintery v dohledu počkají. Ale občas se najde někdo, kdo se blbě vyspal, a zaklapne vám dveře před nosem, což zejména v době, kdy jede jeden vlak za hodinu, vůbec nepotěší. Prostě je to o lidech. Někdo s epro studentku vrátí a jinej zaklapne dveře klukovi v obleku, kterej dobíhá vlak, aby stihnul taneční.
Vlak je tu jediné rozumné spojení do Brna, protože od doby, co zavedli integrovaný dopravní systém, se z autobusů stali šneci, co čekají na přípoj u každého kožího chlívku a suché vrby. Vlakem v Brně za 25 minut, autobusem za víc jak hodinu.
A tu a tam tudy projede parní mašinka do Lednice 🙂 to je obzvlášť úžasná atrakce.
Vlaky nemám ráda. Ani zblízka ani zdálky. Ale povídání je to moc pěkné. Taková romantika 🙂
Člověk by si to skoro vyzkoušel.
Pane José, to jste mi dnešním povídáním kápl do noty.
My jsme s manželem bezautí a jezdíme vlakem a autobusem. Zrovna včera jsme jeli se Studentem do Prahy a zpět. Pohoda, cesta rychle ubíhá. Dostanete čaj a tisk. Co si přát více.
Na železnici, řečeno slovy Josefa Švejka, se poměry rozhodně zlepšily.
Vagóny jsou čisté, sezení pohodlné. A navíc vlaky projíždí občerstvení.
Vyzkoušeli jsem i železnici v zahraničí.
V Norsku jejich Flytoget z letiště do Osla. Skvělá jízda a příjemné svezení.
V Itálii zase jejich Leonardo express . Také paráda.
My prostě na železnici nedáme dopustit .
Míša