Bylo to v době, kdy v naší zemi nikdo neznal „Dědušku Maroza“, Santa Klaus se ještě s jeleny proháněl ve Skalistých horách a u nás stále byl u moci ryze český Svatý Mikuláš, řek z Myry v Turecku, který s čertem a andělem chodil obdarovávat děti.
Byl rok 1954, já chodil do druhé třídy vesnické školy a v té době jsem jezdil každý týden s maminkou do OÚNZ na kontroly po „úspěšné“ léčbě žloutenky. Půl roku mi po týdnu odebírali krev na testy.
Po každé kontrole jsme šli přes město na vlak a já se vždy zastavil u výlohy cukrárny, kde byla vystavena nádherně zdobená chaloupka z perníku.
Stále jsem jí, s nosem nalepeným na sklo, obdivoval. Těch dobrot tam bylo ale víc a tak se pravidelně ozývalo „Mami kup mi věneček“ „Ten nesmíš, jsou v tom vajíčka.“ No ano, držel jsem samozřejmě velmi přísnou dietu. „Mami, tak aspoň trubičku se sněhem.“ „To nesmíš je tam cukr.“
„Mami tak mi v mlíčáku kup ruské vejce.“ „To taky nesmíš, je v tom majonéza.“ „Já mám hrozný hlad.“ „Tady máš dietní suchary.“ Snědl jsem jich za tři roky nejmíň vagon. Stál jsem u té výlohy a díval se na chaloupku. „Tak mi aspoň kup tu chaloupku, ať mám z něčeho radost.“ „Nemůžu, je drahá a mám ti kupovat boty na zimu.“
Ten týdenní rituál se stále opakoval a já si vypěstoval „závislost“ na chaloupce.
Stále jsem na ni myslel a uvažoval, jak bych jí mohl získat. No jedině zázrakem. Tak to začalo. Bylo před Mikulášem a já se pravidelně modlil. „Chci perníkovou chaloupku.“
V té době se na obecných školách dodržoval zvyk, že do školy přicházel Mikuláš a obdarovával děti. U nás to sponzorovala místní textilní továrna. Byla vyhlášena soutěž o nejlepšího žáka školy, který bude odměněný krásným dárkem. Na nástěnce jsem se culil na fotce já a tak bylo samozřejmé, že bude největší odměna.
V určený den se celá škola sešla v největší třídě a čekali jsme na Mikuláše.
Zazvonil zvonek a Mikuláš stojí ve dveřích. Nádherně vyšňořený, ale hlavně měl na zádech velký koš s dárky. Koš putoval ze zad dolů a mně se zatajil dech. Neuhodnete, co bylo na vrchu. No samozřejmě perníková chaloupka.
Neposlouchal jsem úvodní projev, jen jsem čekal, kdy dostanu tu chaloupku.
Konečně došlo na dárky. Každý balíček měl cedulku se jménem. Mikuláš vzal chaloupku a já se nadzvedl z lavice.
„Mireček Tůma.“ Syn řídícího učitele. Zatmělo se mi před očima a spadl jsem zpět do lavice. „To není možný, proč já blbec se tak učil.“
Byly rozdávány další dárky a já jako ve snách jdu pro ten svůj. Budovatelská knížka od Ondřeje Sekory, Třicet koní Vénu honí, s autorovými ilustracemi. Na obalu běží úderník Véna a za ním stádo koní z rozbité frézy.
Nevím, jak jsem se dopotácel domů a hned jsem si stěžoval mamince, že je to nespravedlivé, ta chaloupka měla být moje, vždyť jsem za ní prosil. Maminka mě utěšovala a vysvětlovala, že tu chaloupku koupil Mirečkovi jeho tatínek, protože je těžce nemocný a chtěl mu tím udělat radost. Nic nepomohlo.
Navíc, můj otec kamarádil s tím panem řídícím a často jsme k nim chodili na návštěvu. Řídící byl moc hodný, sedával jsem s jeho synkem u něho na kolenou a on nám vždycky hezky vyprávěl. Naproti na zdi, ale stála na poličce perníková chaloupka. Nezbavil jsem se pocitu, že měla být moje a stále jsem na ní smutně koukal.
Mireček za půl roku zemřel na leukémii. Neumíte si představit, co to udělalo s mojí dětskou dušičkou. Já se začal obviňovat, že jsem mu tu chaloupku záviděl a nepřál mu jí. Proto umřel. Chaloupka ze stěny u řídícího zmizela a s ní i veselost Mirečkova tatínka.
Je to smutné, proto si všechno pamatuji i po šedesáti letech.
Život ale běží dál a já za čtyřicet let po tom, pracoval jako vedoucí malé továrničky na perník. Dostali jsme z Německa zakázku na výrobu padesáti perníkových chaloupek. Když jsem je zadával do výroby, zmínil jsem se o té mojí dětské příhodě.
Zakázka byla dokončena, všechno zabaleno k odvozu a najednou se v mojí kanceláři otvírají dveře a v nich stojí několik žen z výroby. V rukou mají tři nádherně vyzdobené perníkové chaloupky zabalené do celofánu.
„Pane vedoucí, udělali jsme pro vás raději hned tři, ať máte větší radost, když jste tak dlouho musel čekat.“ Nešlo mi to ani poděkovat, protože jsem měl slzy v očích. Chaloupky byly doma vystavené několik let a jednu jsem měl i v kanceláři.
Možná, že ta Mikulášská legenda je pouhá tradice a legenda. Ten původní Mikuláš měl prý rád lidi a rozdal všechen svůj majetek. Zkuste dát někomu cizímu i maličkost a usmějte se na něj. Možná to bude jeho první dárek z lásky.
(úvodní obrázek: http://www.bubu-dortiky.estranky.cz/)
Všem vám děkuji a když mi zas něco proběhne hlavou, tak se ozvu.
Já si z dětství nepamatuji, že bych po nějaké věci tak strašně toužila. A většina takových těch běžných přání se mi dřív nebo později splnila (v dětství třeba chodící mrkací panenka, pokojíček pro panenky, průhledné gumové skákací míčky, fixy, později pak třeba džíny, barevná bunda nebo jiné tehdy módní záležitosti. Ale snad proto, že jsem jedináček, jsem toužila mít zvířátko. Naši ale nechtěli mít doma zvíře, takže tohle přání se mi jako dítěti nesplnilo. První kočičku jsem si opatřila až před deseti lety, ve svých čtyřiceti. Ironií je, že moje maminka, která byla tenkrát hlavním odpůrcem zvířátka v bytě, teď ty moje kočičky nesmírně milovala.
Druhým mým nesplněným přáním byla hra na klavír. Zaobstarání klavíru bylo striktně odmítnuto a k mému velkému zděšení jsem dostala flétnu. Zvládla jsem to dobře a hrála jsem léta, fléten jsem nakonec měla několik (sopránovou, altovou, kovovou), s jinými kolegy z hudební školy jsme vytvářeli i různé formace, ale ve skryté hloubi srdce jset tu „píšťalu“ nenáviděla. Tohle přání už zůstaně nenaplněné. Možná je to tak dobře, ta touha a ty představy prstů pobíhajících po klávesnici jsou možná krásnější, než kdyby se mi to splnilo. I když …
Astere, moc hezká , ač troche bolestná“ vzpomínka na životní zkušenost. Zato ta radost, jakou jste musel mít z těch pozdějších chaloupek !!!
Pamatuji se na dvě vytoužené věci. První byly bílé „krasobruslařské“ brusle. Do té doby jsem měla jen šlajfky na kličku a záviděla kamarádkám, které už jezdily na pravých. Pak jsem je měla slíbené k jedněm Vánocům.Pamatuji se jak jsem si je šla s maminkou ještě před Vánocemi koupit (musela jsem si je přeci vyzkoušet pro velikost). I když už se na nedalekém kluziští bruslilo, maminka mi nedovolila vzít si ty nové, byl to dárek pod stromeček a tak jsem musela počkat. No jak já jsem si je pak pyšně na kluziští obula !!! Na šlajfkách už jsem bruslit uměla, tyhle nové ale měly zoubky a chvilku mi trvalo, než jsem si na ně zvykla a přestala na ledě zakopávat.
A druhá byla panenka. Vždy, když tatínek bral výplatu, s bratrem jsme dostali 25Kčs kapesného a já peníze dokázala vždycky dost rychle prošustrovat za sladkosti (lákavá curkárna byla hned na druhém chodníku u školy) a různé blbinky (milovala jsem papírnictví). Bylo mi asi 13, když jsem viděla prodávat menší (asi 25cm velkou) panenku a strašně po ní zatoužila. Byla mrkací a měla „pravé“ česací vlásky. Žádnou takovou jsem do té doby neměla. Bylo to někdy začátkem roku a maminka říkala, ať počkám, že mi ji třeba Ježíšek nadělí. Jenže do Vánoc bylo ještě táák daleko a já se bála, že ji do té doby vyprodají. Pamatuji se, že panenka stála 26.50Kčs. Tak jsem maminku poprosila, jestli by mi na ni nepůjčila, že jí peníze spaltím. Maminka půjčila a já vytouženou panenku běžela koupit. Česala jsem ji vlásky a ušila si na ní spoustu oblečků. A poctivě jsem se snažila půjčené peníze střádat. Už si nepamatuji, jak dlouho mi to trvalo. Ale když jsem je pak mamince předávala, ona se usmála a řekla, ať si je nechám, že jen chtěla vědět, jestli dokážu splnit danný slib. Tu panenku jsem měla dlouho, stěhovala se se mnou i do Anglie, když jsem se vdala. Pak jsem jí darovala mojí neteřce s celou krabicí oblečků, které jsem na ni během let ušila, upletla a uháčkovala. Neteřka ji také měla dlouho, ale pak se panenka prostě někam ztratila,. Chápu to, přeci jen k ní neměla stejný vztah jako já a na trhu byla spousta „hezčích“ hraček. Neteřka podědila i moje brusle, které jí naopak sloužily dlouho. Ale protože je vysoká, měla nakonec větší nohu, než já. Brusle ale nevyhodili, dostala je prý jedna její kamarádka.
Panenky jsou kapitola sama pro sebe 🙂 Jako malá jsem dostala mrkací plakací panenku s dlouhými zrz vlasy. Dostala jsem ji, když jsme měla rok, ale nějakou dobu jsem se na ni směla jen dívat v krabici, byla mi vydána snad ve čtyřech letech? (zajímavé, že si pamatuju to koukání na panenku v krabici). Babička švadlena mi na ni našila dost šatiček. Pár jich ještě mám a sama jsem jí nějaké ušila taky, dala jsem ji totiž Kačce. Panenka se se mnou stěhovala celé mládí, až dorazila do dalšího dětského pokoje. Tuhle jsme s Kačkou uklízely u ní v pokoji a narazily jsme i na tuhle panenku. Chtěla jsem ji uložit ke starým hračkám do sklepa, leč dvacetileté dítě mi ji vyrvalo z ruky, uložilo zpátky na místo a oznámilo, že tahle panenka nikam nejde. 🙂
Mily Astere, to je opravdu moc prihodne predvanocni povidani a stoji za zamysleni. Velky dik. Opravdu mam radost, ze zas pisete.
Moje nejvetsi vanocni prani byla mrkaci pana, kocarek a vybavicka. Ale asi I tak ve veku 4 nebo 5 let se mi zdalo, ze si preju strasne moc. Doba byla tezka. Ale nastojte, pod stromeckem byl fakt kocarek, perinky, krasna mrkacka a kufrik plny oblecku. Pamatuju si jako dnes, jak jsem cely Bozi Hod drandila s kocarkem po obyvaku, prevlikala ji, chovala a byla nejstatnejsi decko na svete. Pamatuju si I nektere z tech oblecku. Po letech jsem se o tom bavila s mamou a divila se, jak si v te dobe mohli dovolit tak velkorysy darek. No, a tak mama rikala, ze panenka byla po ni. Nasli ji na pude, byla ponekud otlucena, ale nejaky sikovny opravar ji opravil a i ji premaloval oblicej. Holicka ji spravila vlasy. Kocarek byl taky z pudy a po mame. Byla to verna kopie velkeho prvorepublikoveho kocaru, ke kteremu davali jako bonus kocarek na hrani. Takze tenhle kocarek pro mne mel pera, sklapeci strechu, brzdu. Pry byl taky dost dobity a rezivy, ale nekdo to nasim opravil. A babicky usily povlaky na perinky a upletly a usily spoustu oblecku. To mne dojmulo vic, nez kdyby se nasi fakt praskli pres kapsu a koupili to nove.
Hanko, to musely být opravdu nezapomenutelné Vánoce. Člověk takovéhle dárky správně ocení kolikrát právě až po mnoha letech.
Astere díky !!! Život sám píše neskutečné věci. Nyní již dlouho vím, že život je cesta a všechno má svůj smysl.
My kamarádky, co spolu jdeme životem jsme se jednou sešly a povídaly jsme si o takových přáních.Jedna z nás chtěla vždy pravé červené holandské dřeváky, druhá se zase chtěla od mládí naučit se smrkat na běžkách, tak jak to dělají muži, prostě ucpat jednu nosní dírku bez potřeby vytahovat kapesník a frk,jestli se jí to povedlo nevím.
A já,tak jako Aster jsem se chodila každé vánoce dívat do výlohy na rohu Kratochvílovy ul. v rodném městě. Byl tam porcelán a za sklem nádherný skleněný kmen stromu se sedmi skleněnými trpaslíky. Pamatuji si, že to stálo 80 Kčs a já stále přemýšlela jak těchto peněz dosáhnout. Skládala jsem za drobné uhlí babičce, šetřila ale nenašetřila. Tak se ten dětský sen rozplynul. Vím, že to byla jen věc ale krásně barevný kýč mně prostě okouzlil. Nakonec jsem za našetřených 27 Kčs koupila mamince na vánoce skleněnou kytičku ve skleněném květináči.Samozřejmě, že se líbila víc mně jako mamince, posléze byla uklizena, později jsem ji našla a mám ten nevhodný dárek dodnes.
Jenny, hrde priznavam, ze smrkat na bezkach jak chlap umim. Naucil mne to nas tata. Kdyz jsem chtela zastavit, ze se potrebuju vysmrkat, tak na mne hucel, ze prece nebudu smrkat jak milostiva vrchni lesni radova. Kdyz to poprve videla nase mama, tak se zhrozila, co mne zas nas tata naucil. (chuckle)
Hano, jsi jasný borec! My skautky z těch pohnutých let jsme holt musely zvládnout mnohé. 🙂
Mně taky učil tatínek hodně věci, ze kterých máti prováděla to co Tvoje mama. (Chicht)
Jenny, na ten kmen s trpajzlíkama si pamatuju! Jako dítko jsem byla velký očumovatel železnobrodských figurek, leč rodiče slynuli vybraným vkusem a nehrozilo, že by se nějaká taková nádhera doma octla, dodnes si těch skleňáčků spoustu pamatuju
Chichi, já milovala prasátka z barevného skla, která měli naši uložená v baru – jako takový svérázný podpis je dělal taťkův bratranec, jinak zkušený harrachovský sklář.
Nedovedete si představit, jakou jsem měla radost, když jsem od něj stádečko dostala jako svatební dar – vedle nádherných číší (jedna má v noze rubín, druhá kobalt? Modré). Ona ta prasátka jsou štíhlá, rypáčky, uši a nohy mají udělané je tak „umělecky“, a jsou strašně příjemná do ruky, navíc já miluju barevné sklo a to harrachovské má opravdu krásné odstíny… 🙂
Já si opravdu nevzpomínám, zda jsem někdy chtěla něco tak urputně jako zvířátko a nejlépe psa. Což mi rodiče splnit nemohli a tak se snažili alespoň s těma zvířátkama méně náročnýma, což zase nebylo to, co jsem chtěla – rybičky a ptáčci.
Inko, jak tě chápu! Já chtěla koně… strašně moc a moc. No, do činžáku na pražských Vinohradech se fakt nevešel, tak jsem si aspoň přála chodit na jízdárnu. ve dvanácti se mi to povedlo a ani jsem si nestěžovala, že jsem směla jezdit až od třinácti (oddíl měl jen parkurové koně, nic pro děti) 🙂
Psa jsem chtěla taky (taky bez úspěchu), ale to jsem aspoň kompenzovala tím, že jsem venčila cizí:))
tak si tak vzpomínám co jsem si moc moc přála… já už vím strašně moc jsem si přála mačkat čudlíky na pokladně v obchodě 🙂 když jsem chodila s maminkou nakupovat tak jsem se dívala pokladní na prsty a jak dlaní mačkala ten velký čudlík – to jsem si chtěla vyzkoušet no nevyzkoušela
Astere, krásný příběh taky jsem utřela oči a chaloupky jste se nakonec dočkal 🙂
Asteri, krása! Skutečný vánoční příběh, hodný Andersena!
Já jsem si asi ve třinácti intenzivně přála mít paleto, které měla spolužačka Libuše Třešničková. Bylo tmavě modré a Líba v něm mým třinácti letům připadala nesmírně elegantní. Líba byla již vytvarovaná a měla krásné vlnité vlasy. Já jsem byla jako špageta, s vlasy jako šnitlík. I sehnala moje hodná a šikovná maminka látku, nazelenalý tweed. Když jsem posléze vzala na sebe své nové paleto a zklamání bylo veliké. Mé špagetoidní já nebylo tak elegantní jako já Libuše Třešničkové a paleto tak nesplnilo, co od něj bylo očekáváno.
Tím chci jenom říci, že ne všechna přání se mají plnit. Je dobré si nechat trochu místa pro snění.
Ono se ne nadarmo říká, že „nejhorší přání jsou ta splněná“.
Samozřejmě ne vždycky. Splněné přání většinou potěší, ale jsou případy, kdy by bylo lépe, kdyby se nesplnilo.
Ďakujem za krásny príbeh, pán Aster, jak som v poslednom čase hotová sa za čokoľvek rozplakať, tak tu slzím jak vdova. Neviem si veru spomenúť na vec, ktorú by som ako dieťa tak strašne chcela, aj keď určite také boli. Ale nedávno som si splnila želanie, ktoré s detstvom súvisí. Ako malé sme so sesternicou milovali, keď nám babička čítala z rozprávkovej knižky „Pohádky skřítků“. Keď starí rodičia zomreli a ich byt sa vypratával, knižky si rozobrali otcovi súrodenci a táto sa stratila z dohľadu. Len občas som si tak na ňu pomyslela, že či by sa niekde možno nenašla … Až dosť nedávno ma v nejakom opozdenom hnutí mysli napadlo, že veď na internete sú aj antikvariáty a naozaj, v Antikvariáte Valentínska ju mali! Došla mi v čase, keď to bolo s maminou najhoršie a tak ako prišla, tak som ju len neodbalenú niekam založila. Po hodnej chvíli od maminej smrti som ju zbadala v knižnici, rozbalila a otvorila a bolo to ono. Pohádky skřítků, Marie Šteflová, rok vydania 1945, s ilustráciami Karla Dostála. Z dnešného pohľadu sú to jednoduché až naivné rozprávky, ktoré trošku aj odrážajú tú ešte vojnovú dobu, ale pre mňa bola presne taká, ako som si ju pamätala. Doslova ma vrhla naspäť do čias, kedy sme si z nej spolu čítavali. Tak som si v nej listovala a ronila krokodílie slzy za mamou, babičkou, detstvom a tá najhoršia bolesť sa aspoň trošilinku zmenšila.
Ehm, vy ste si s tým dojímaním začali (blush)
Milá km, moc ti ten nález přeju (sun)
krásnej dětskej příběh plnej člověčiny….cítím vůni perníku a v očích mám slzy..já si takhle kdysi jako dítě přála červený pyžamko. ne noční košilku,pyžamko..a já ho dostala..nějakou dobu pyžamko spalo se mnou v postýlce a já spala navlečená do noční košilky,protože jsem z něj měla radost a nechtěla si ho hned onosit …už to je 40 let.. 😉
Nádherná příhoda. Pohladila po duši. (h)
Jako dítě jsem chtěla různé věci a pouze některé se mi splnily. Možná o to víc se snažím ta normální přání plnit svým dětem- třeba dort se spoustou marcipánových růžiček- ten jsme nikdy nedostala a když ho chtěla dcera, pracně jsem ho vyrobila. Dodnes na něj vzpomíná, prý to byl nejkrásnější dort.
Moje největší přání byl pes a toho jsem si pak musela pořídit sama- tak mám radši dva 🙂
Taky jsem si psa musela pořídit až jako dospělá – a nejlepší na tom bylo, že ho přinesl Martin a mnohem dřív, než bych si já (rozumem) dovolila… (inlove)
Pane Ladislave moc děkuji za váš příběh z dětství. Pohladilo mě to po ránu po duši. Dětské přání se vám nakonec splnilo. A to je dobře.
Moje dětská přání se mi většinou splnila. Maminka měla ten dar je rozpoznat a splnit mi je. Až jako dospělá jsem opravdu docenila. Byla se mnou od mých 2 let sama a já nestrádala. Vytvořila mi krásné dětství a já jsem jí za to vděčná.
Já sama se snažím přání v rámci možností splnit. Dělá mi radost vymýšlet dárky pro své nejbližší.
Ale pravdou je, že některá přání nejdou koupit. Můžeme o ně jen poprosit toho nahoře.
Míša
Míšo, to je strašně hezké… ta poslední věta (inlove)
A mělas báječnou maminku!
Dneska už skoro nikdo neví do byly body na nákup textilu. Já jako malá, snad ještě jsem nechodila do školy jsem si přála tmavěmodrý kabátek s kožešinkou na límečku ale mamince nestačily ,,body“. Najednou se tam objevila cizí neznámá paní a mamince řekla ať mi ten kabátek koupí, ona že jí to chybějící dodá. Nikdy jsme se nedozvěděli kdo ta paní byla, jen jsme jí mohly poděkovat na místě. Ten kabátek jsem měla velmi ráda a dlouho. Tenkrát se věci neodkládaly po jedné sezoně, přešívalo se, nastavovaly se rukávy i délka. Můžeme být rádi, že už tak nemusíme žít.
samozřejmě .. co byly“
mám novou klávesnici, dali mi černou s bílými písmeny a bez brýlí se mi na ní velmi špatně píše.
Ano paní Marsko, tak žít bychom už nechtěli. Ale je to krásný příběh o lidské vzájemnosti. Já mám takový pocit, že když je lidem hůře, jsou k sobě milejší.
O tom přešívání vím své. Moje babička vyučená švadlena také vše přešívala. Když jsem se jí ptala, proč to děla. Tak říkala, ty nevíš co byla válka.
Míša
S poslední větou sice lze souhlasit, nicméně z odkládání věci po jedné sezóně také nejsem právě nadšen a to se netýká jen oblečení. Je docela hrůza, jak dneska všechno hned letí do koše, nikdo si není ochoten ani schopen nic opravit, šup s tím do kontejneru a hurá pro nové. Připouštím ovšem že to někdy ani jinak nejde. I to je jeden z důvodů proč tomuto lidstvu neprorokuji nějak moc dlouhou existenci. Protože se lidstvo, jako celek, chová jako hlupák. Ale to jsem odbočil od tématu, omlouvám se.
Někdy to jinak nejde, to je pravda. Ale pokud jde o oblečení, snažím se pořizovat lepší kousky, co víc vydrží a ne fast fashion (podle vzoru fast food). Je mi proti srsti vyhazování i to, jakým způsobem se fast fashion vyrábí i kvalita materiálu a zpracování. Nemám ráda šunty. Navíc si myslím, že není potřeba mít všechno v obrovských množstvích jen pro ten křečkovský pocit.
Alasdaire, to je téma zatraceně nosné! Už jsem o tom psala a nejspíš zase psát budu. Jak mě třeba potěšilo, že máme ve Dvoře šikovného mladého ševce – umí spravit plno věcí, které by jinak byly na vyhození. Mě třeba spravil i díru v milovaných holínkách – jsou to ty s neoprénem, ty jsem fakt vyhodit nechtěla. A co je důležité – lidi k němu věci na opravu nosí. 🙂
Jinak vedle vyhazování použitelných věcí lidstvo zahubí i snaha po neustálém růstu – nic nemůže neustále růst! Udržitelný rozvoj je tak maximum 😛
Ahoj Dede. Souhlasím, jen bych doplnil, že samotný růst by nebyl problém, kdyby bylo kam růst. Ale lidstvo si nejenže svůj životní prostor nerozšiřuje, ono si ničí i ten který už má.
Souhlasím – téma zatraceně nosné! Mně zase zaráží, kolik se vyhazuje jídla, a jídla dobrého! Asi před dvěma lety jsme byli lyžovat v Rakousku, a tam skibus zastavoval u nějakého hotelu. Jednou jsme čekali, a zatím přijel kukavůz, který nasával jednu popelnici za druhou, no a z těch popelnic kapaly omáčky, těstoviny, a vůbec spousty jídla. Tak jsem si řekla, že se světem určitě není všechno v pořádku…
Ono to nevypadá, ale je to reakce právě na to jídlo.
Před dávnou dobou, když telefony měly ještě šňůru a nad Vltavou lítali pterodaktylové, jsem měla knížku Bídné roky od Knuta Faldbakkena (možná jsem to nenapsala přesně, večer si to najdu). Zmizla mi tenkrát. 🙁
Moc bych si ji chtěla znovu přečíst. Jestli bude tak silná, jako když mi bylo patnáct.
Problém je v tom, že co je dobré pro přírodu a životní prostředí, je špatné pro byznys. Už Indiáni, když jim ještě Amerika patřila, věděli, že až bude uloven a sněden poslední živočich a poražen poslední strom, zjistí bledé tváře, že peněz se nenajedí.
Ani vesmír není nekonečný, jen na jeho konec nedohlédneme. Jenže kapitalistická ekonomika neumí existovat bez neustálé expanze. Rozumný hospodář si nechává rezervy na hubená léta a nabere si jen tolik práce a závazků, co bez problémů zvládne. Kapitalistický byznysmen expanduje klidně na dluh a místo, aby hospodařil, plýtvá a nutí k tomu i spotřebitele. A když to pak jednoho dne praskne, (a je to už jen otázka krátkého času), skončí to globální katastrofou.
Ten Mikuláš ji daroval Mirečkovi, protože ten ji tehdy potřeboval víc. Ale vy jste to Astere nakonec pochopil, proto vám později dal hned tři. Já jsem si takhle jako malý kluk přál flétnu. Samozřejmě ne k Mikuláši, ale tak nějak pořád. Dělal jsem možné i nemožné, abych si ji zasloužil. Uklízel, pomáhal doma i se zvířaty, učil se. Nic. Až pak jednou, to už jsem na flétnu pozapomněl, jsem ji dostal od strýčka, kterému jsem nosil nákupy když nemohl na nohu, spadl s kola, myslím. Byl jsem hrozně šťastný. Mám ji dodnes a někdy si tady hluboko v lese sednu na takovou skalku a pískám si.
Já takhle jako malá strašně chtěla k narozeninám dort.
Dostala jsem ho letos. (h)
Takový ten se svíčkami? Ten já míval, byl skvělý. 🙂
Svíčky na něm nebyly, aspoň myslím, protože svíčky by v tom parku stejně zhasly nebo by nám je zrušila Melly nebo tak, ale byl ananasový se spoustou ozdob z krému (mňam!) a sežrali jsme ho celý a pak se do nás už nic nevešlo a to bylo přesně ono. (blush)
Ale pamatuju si na jedny hodně zvláštní Vánoce. V ’89. Tehdy se tady na náměstí udělala taková akce, že kdo tam přijde, přinese dárek a ten dá naprosto neznámému člověku. Byly to drobnosti, i když ne tak úplně – tehdy tu ještě nebyli čínští porcelánoví sloni za desetikačku a podobné šunty. Takže to byly velmi různé maličkosti, a bylo to hrozně zvláštní. Zároveň stydlivé a milé. Takové – „vůbec tě neznám, ale chci ti udělat radost, trefil jsem se?“
Pak už se to nikdy neopakovalo a myslím, že ani nikdy nebude, leda by se zase zbořily hranice mezi lidmi tak, jak to bylo ten podzim a zimu.
Pro vaši informaci: smazala jsem komentář od Ivy – je neslušné prozrazovat věk jiné ženy (to může jen ona sama) a navíc, v souvislosti s obsahem komentářů, na které reagovala, vyzněl ten její opravdu zlomyslně, smajlík to nezachránil.