Dnes ráno jsem byla disciplinovaná a před snídaní si zasedla k veslovacímu stroji, abych krapet pohnula se svojí kondicí. Cvičím celkem ráda, leč největším nepřítelem mé cvičební morálky je nuda. Z čehož plyne, že občas přijde na řadu i televize:))
Poté, co jsem zjistila, že ve společnosti rána na ČT24 nevydržím, přepínala jsem kanály ve snaze najít něco, s čím by se dalo cvičit. A ejhle – na Primě budou dávat M.A.S.H.! To mě potěšilo, ten seriál miluju – hlavně tu druhou část s plukovníkem Potterem. Díl mající číslo 217 naznačoval, že to bude to pravé.
A bylo. Příběh pojednával o tom, jak se v polní nemocnici zastavila skupina herců a hudebníků, kteří mají za úkol bavit vojáky. Jede s nimi i člověk neustále chrlící šílené vtipy, takže brzy leze doktorům na nervy. Zvlášť, když ho musejí nechat bydlet ve svém stanu. Jenže zjišťují prapodivnou věc – dokonce i Winchester se občas musí chtě nechtě některým vtipům smát.
Popravdě mi ten rádoby vtipnej chlap tak lezl na nervy, že jsem zvažovala, zda zase nepopřepínat pár kanálů v naději na změnu programu k lepšímu. Ale pak jsem to neudělala. Místo toho jsem začala uvažovat nad tím, jak fungují lidé za krajních okolností, lidé, na které trvale útočí neovladatelný stres, nejistota a strach.
Přemýšlela jsem o tom, jakou cenu má za takových podmínek jednoduchá a nekomplikovaná zábava, která na chvíli dokáže uvolnit nervy napjaté do krajnosti. Jakou cenu má takové uvolnění, které umožní nabrat znovu trochu sil a bojovat dál. A ten boj samozřejmě nemusí obsahovat ani kulomety ani Koreu.
Když jsem si to v hlavě rozebrala, když jsem se zamyslela nad tím, v jakém stavu je okolní svět, byla jsem moc ráda, že si pořád ještě dokážu zábavu vybírat:))
A tak se dneska ptám: Máte nějaký druh „jednoduché“ zábavy, která vám pomáhá uvolnit napjaté nervy? Co funguje nejlíp právě na vás?:))
Stresu z pracovního procesu tady nejsem vystavená, ty ostatní co život s sebou nese zvládám celkem dobře. Ale když si chci přeci jen dokonale odfrknout, nejraději „vypnu mozek“ a jen tak lelkuji na zahradě – stojím, sedím, chodím, koukám a poslouchám hlas přírody. Tehdy by i čtení, nebo poslech něčeho vyžadovalo se soustředit a nebylo by to ono.
Ovšem někdy i na zahradě se mnou stres dokáže pěkně zamávat. Jako před asi dvěma týdny, a zrovna jsem byla sama doma. Šla jsem ven zkontrolovat kočky. Všechny tři seděly svorně pod cesmínou, hezky dokolečka a na něco v jejich středu upřeně koukaly. Ve mě hrklo. Koukaly tam totiž na polostočeného hada. Sice byl malý (asi 20cm), ale měl „barevné kroužky“, které tady v jednom barevném pořadí značí neškodného hada, v jiném naopak jedovatého (je na to i rýmovačka, jak si to pamatovat). Ale já v ten moment vůůůbec neuvažovala jaké seřazení kroužků tam je, byl to prostě had, který mohl zle uštknout a třeba všechny kočky jednu po druhé. Sotva jsem se ke kočkám sklonila, Rusty hada popadla a začala s ním prchat. Být to Woody, nebo Lucky, nemám šanci, ale Rusty je trochu pomalejší. Doběhla jsem ji, mírně na ni mluvila, takže jsem ji asi přelstila doměním, že si budeme s hadem hrát obě. Pustila ho, já kočce přitiskla hlavu k zemi a na hada šlápla. Nic při ruce, čím bych ho mohla bacit, akorát v kapse velký papírový ubrousek. Do něj jsem hada popadla ya krk a odnesla dorazit jinam. Žádná z koček naštěstí nejevila známky ušktnutí. No a doma, ač teprve deset dopoledne, jsem si musela nejprve nalít dvojitou becherovku a pak si jít pocuchané nervy uvolnit do horké vany. Žádné „uklidňující lelkování“ venku by v tomto případě nepomohlo
Maričko, tak to bych opravdu něchtěla řešit – vidět kočky, jak si hrajou s potenciálně jedovaým hadem a honem si přeříkávat říkanku, abych věděla, jestli kroužky znamenají průser nebo si mohu oddychnout 😡
Tu becherovku sis opravdu zasloužila! (wave)
Útěk k lehkosti – mám osvědčený způsob vzít psa a vyrazit do lesa a když opravdu potřebuju hlavu důkladně vyčistit, nasadím ostré pochodové tempo, ba i místy běžím 🙂 . To pak není čas na problémy, poněvadž prioritou je chytit dech.
Jinak občas dám křížovku, ale raději již zmiňované sudoku. Taky bych zpočátku nečekala, že mě bude dosazování čisýlek až tak bavit! A když opravdu nutně potřebuji vyladit do pozitivna, pustím si nějakou oblíbenou hudbu, Johnnyho Cashe třebas nebo staré písničky Semaforu. Anebo Hity klasické hudby (mám široký záběr 😀 ).
Tak mne napadlo, nepsali to Plavci o tobě? 😀
http://ololo.fm/search/Plavci a píseň Na rameno kytaru.
To jsem vůbec neznala! O mně by nebylo Na rameno kytaru, ale Na rameno vodítko. (toivo)
Ano Hančo, psi a les jsou úžasný lék… stejně jako ten pohyb. (inlove)
Zábava, no nevím, asi nic, jsem introvert, musím se z toho dostat sama. Mně vždycky pomůže příroda, mám pár míst, kam chodím ráda a tam je zaručen příval pozitivních myšlenek a dobrá nálada (pro představu – nejoblíbenějším je náš nový hřbitov… 🙂 .
Eh, milá Alčo, chápu, že to zní divně, ale já vyrůstala u Olšan, takže tě dokážu pochopit (inlove)
No, nevím, jakou verzi a typ veslařského trenažéru (tak se to totiž jmenuje správně) máš, ale na Conceptech (které jsou opravdu nejlepší – opravdoví veslaři používají v zimě jen Concepty, dokonce se na nich už řadu let vždycky přes zimu pořádá pohár ČR) jsou na takové té obrazovce s údaji o ujetých kilometerch, času, rychlosti a frekvenci záběrů i hry. Je jich tam několik, já nikdy žádnou nehrála, páč mě to nebaví (vždycky si radši v duchu zpívám nebo počítám záběry a pak to porovnávám se skutečným stavem). Nebo očima posunuju rafičky na hodinách vedle na zdi. 😉
http://www.concept2.com/ – kdybych měla doma místo, tak si to koupím hned, ale do malých panelákových pokojů se to nevleze, tak jsem odkázaná na posilovnu na vesláku.
Nevím, milá Aido, co máme za přístroj, určitě není profi, ale taky nepatřil mezi ty levné. Každopádně hry mě nebaví, hudba je lepší. Jenže když mám vydržet cvičit hodinu, tak fakt potřebuju tu hlavu nějak zaměstnat. Škoda, že nemůžu číst, to bych potom cvičila i dýl! (chuckle)
To já taky. 😉
17. jsme si udělali výlet k prameni Radbuzy, což bylo mnohem půvabnější, než sledovat v masmédiích křečovitou exhumaci mrtvoly jménem Sametový Paskvil. Cestou zpět jsme u Horažďovic na jednom poli nasbírali spoustu žampionů, (čerstvých) a o kousek vedle viděli kvést a cítili smrdět řepku. Takže už blnou nejen lidé, ale i příroda.
Díky, milá Io – napsalas to moc hezky. (inlove) Máš pravdu, smích znamená naději, i když je to smích krapet zoufalý a humor načernalý. 😛
Šílený smích už není smích… to je jen zvuk. Děsivej.
Hm, tohle mělo být pod Io… kde se to vzalo tady, to netuším (wasntme)
Jo tys myslela, co člověk dělá, když už doopravdy nemůže nic?
No – buď mám to štěstí a mám kolem sebe nějaký lidi a psy, potom i něco dělám. Nebo takový štěstí nemám, a nejsem schopná dělat nic. Teda jo – něco číst, na něco se koukat, to jo, ale nic aktivního. Nenapadne mě jít na procházku. Nepíšu. Nemaluju. Nezpívám. Jsem prostě zalezlá v noře a čekám, až to přejde.
To pro ty situace, kdy je vážně hodně moc zle, jako letos. Nejdřív jsem chtěla psát „na začátku roku“, ale ono to platí v menší míře pořád.
Když se člověk hrabe z něčeho takovýho jako byla ta moje jáma, tak je slabej jak moucha a stačí malinký postrčení, aby sklouzl o hroznej kus dolů. A pak se nahoru dlouho, dlouho nechce. K čemu vlastně?
Ale tohle jsi asi slyšet nechtěla, tak to radši smaž.
Proč? Myslím, proč to mazat? Tohle je taky povídání o lezení z jámy… i když to v mém textu není prvoplánově vidět. V M.A.S.H. šlo hlavně o pomoc druhým a vlastní přežití ve chvíli, kdy se kolem nich měsíc za měsícem děly strašné věci, kterým nemohli zabránit – jen spravit některé škody. Navíc se ti lidé snažili o přežití s uchováním zdravého rozumu a lidské důstojnosti – své i jejich pacientů. Ta potřeba smíchu a vtípky za každou cenu jsou taky způsob přežití. I proto se mi ten seriál tak líbí.
Mimochodem, je k tomu moc hezkej komentář na dedeníkovském FB…
Na tvoji ksichtoknihu mě ještě nenapadlo jít (blush), páč ji sama nemám…
Proč to mazat? Protože je to hrozně depresivní. Protože je to o tom stavu, kdy se člověk *už* nedovede zasmát.
Mazat něco jenom proto, že je to depresivní, není řešení. Život není jen procházka růžovou zahradou a běda každému, kdo se snaží si malovat, že ano. Protože jednou přijde den D a on nebude na skutečný život a jeho surovou realitu připravený. A do jakékoli veřejné funkce by mne nikdo nedostalani za milion! 1/ není na světě člověk ten, aby se zachovla lidem všem a 2/ Stojí ta banda kverulantů a otrapů za to, abych si kvůli ní ničil zdraví?
Už dávno si nedělám iluze, že by tě mohlo napadnout, že někdy člověk něco udělá *z ohledu k druhým*.
Nedělat si iluze je dobře. A ,,z ohledu k druhým“? Co to, jako má, konkrétně, obnášet? Dodávat někomu zbraněa pak se divit, že je pouýije proti mě, viz Islámský stát? jo, tohle je vlastně o byznysu, ne o ohledu. Nebo je o ohledu to, že pojedu léčit ebolu a pak s ní nakazím půl Evropy? Som z toho voĺaký zmetený, Kefalín. (rofl)
To jsi. Jako obvykle jsi úplně mimo. 😛
Jo, na chlácholivé řečičky každého užije, to nic nestojí. A nakonec si stejně musí každý pomoci sám, protože v momentě, kdy dojde k lámání chleba, jsou sliby chyby. A odjakživa jsem žil tak, že jsem věděl, že budu mít jen to, co si udělám a zařídím sám. Takže řečičky pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven a to všechny bez rozdílu, tedy i ty zdejší. 😛
Ano, ta poslední věta dává smysl. Ioannina mluví o něčem jiném, takže znovu a lépe.
Milá Dede,být veřejnou osobou je jeden velký stres, ze kterého se vzpamatovávám. Stres byl mým každodenním chlebem,nespala jsem,došlo až tak daleko, že jsem vloni v květnu skončila v nemocnici. Útoky jednoho člověka ani tak neustávaly.ˇ
Ano, dovedla jsem se zasmát ale někdy to už bylo fakt na hranici.Posilou jste mi byli vy všichni, zvířata a dobří přátelé. Skrytá šikana, dovedně zabalená rétorikem s vystudovanou vysokou školou SNB, udělala své.
Naštěstí také vím kdo jsem a komu jsem odpovědná ale na zdraví se to podepsalo. Momentálně jsem ve stavu, kdy hodně spím,konečně, A začala jsem psát ty paměti,na Tvé doporučení. (inlove)
Milá Jenny, nedělám si iluze o tom, jak těžká je služba lidem – zvláš´t, když si ty lidi nemůžeš vybírat a musíš to brát, jak to přijde (inlove) Ty jsi poctivec do morku kostí, takže jsi to měla ještě o to horší.
Ale je to za tebou, naučíš se lenivě zaspat časná rána (i hluboké noci:)), budeš courat se zvěří a budeš psát.
Víš, jaká je to škoda, že jsi tak daleko? Mohla bys chodit na můj Kurz zvědavých pamětí (chuckle) Sešli se tam skvělí lidé, každý píše něco zajímavého a ve skupině se lidé lépe podporují. Myslím, že by se ti mezi nimi líbilo! 🙂
Napjaté nervy mi uvolní spolehlivě sudoku. A nebo čtení. Když mi umřel manžel, snad půl roku jsem četla. Hodně četla. Všechno, co bylo v dosahu a když došla normální literatura, četla jsem i Harlekýnky. Cokoliv bylo lepší, než přemýšlet. No a velkou část života mě provází a uvolňuje Betty Mac Donaldová – Co život dal a vzal.
Ano, čtení a zase čtení. A hudba – u mě. Sudoku je bohužel nějak mimo mé možnosti… snažím se, nějak chápu, co mám udělat, ale tak strašně mi to nejde, že to není zábava, ale mučení (chuckle) To už radši ty křížovky!
Sudoku nezvládám- je to o číslech a ne o písmenkách, to je pro mě trauma 🙂
To same tady, jak to ma cisla… Zato nase maminka se se Sudoku hraje moc.
Ba ne Matyldo, sudoku není ani tak o číslech (pokud znáš čísla od jedné do devíti 😀 ). Je to o logice, každé to čísílko má své opodstatněné umístění a jinam se prostě nehodí. Taky mi to dalo trochu práce, než jsem na to přišla, ale dneska nedám na sudoku dopustit. Křížovky už jenom vyplňuju a to mně neba!
Jo. Když si místo těch čísel představíš barevný čtverečky, je to totéž.
Ale Tora mi představila killer sudoku, a lidi, to je teprve něco!
Zas si musím někdy zahrát, jestli jsem to mezitím nezapomněla… Největší sranda na tom hraní totiž byla ta, jak jsme se s Torou dohadovaly nad jedním počítačem, co kde bude – u těch odporně těžkých z kategorie „Einstein/neřešitelné“. 🙂
🙂 jo jo, killer sudoku, to je třída. To mě odreaguje od všeho. Teda když jsou to „stresy s mírou“. Velké stresy potřebuju odreagovat fyzicky. Nejlépe chůzí, byly doby, kdy i během :-). No teď už jen chůzí. Ale. Právě při té chůzi má člověk čas na to, srovnat si myšlenky, zvážit pro a proti a pomaloučku polehoučku dospět k rozhodnutím, které bych asi vsedě nevymyslela…
Děvčata, vemte mi do klubu Tomáška. Už teď luští třetí obtížnost pro osmileté děti, ten s vámi brzo půjde do party. (h)
Taky je proti stresům dobrá čokoláda. Ale ta množství, aby to pomohlo … 😉
Fuj, čokoláda. Něco lepšího by nebylo?
Napadá mne jenom pobyt v kyslíkovém stanu…
Tak si místo 1 dej A, místo 2 B …. (rofl) . Já často hraju toto: gabrielecirulli.github.io/2048/ . Jo, je to o počítání, Honzova slečna studuje německou filologii a tak bezelstně se mě zeptala, jestli už jsem někdy dala 2048? Já na to, že jo, no a co? Holčina se málem rozplakala, že ona je jediný debílek, který to nikdy nedal (blush)
Jestli to slečnu uklidní, já taky ne – nejspíš proto, že jsem to (na rozdíl od zbytku rodiny) nikdy nehrála – jsem suchar, hry (ani třeba karty) nehraju, mě to fakt nebaví, považuju to za naprostou ztrátu času.
Neuklidní, jsem potvora a uložila jsem jí screen obrazovky, kde mám nahráno 4096 … Asi budu strašná tchýně 😉
😀
Také jsem letitý Sudokuholik. Luštím už jen ty hodně těžké, právě mám od kamarádky knížečku těch „wicked“, u kterých se vztekám a zároveň si libuji, jak mi dávají zabrat. Ale jsou to Sudoku pouze „od jedné do devíti“, a při hře zapomínám na čas. Killer Sudoku mě bavilo jen krátce, dokud byla trojice čísel snadná. Ty vyšší už vyžadovala dělení a sčítání, takže pravé počty a ty mě neba.
A ještě DEDE k tomu, že cvičíš u televize.
Já když jedu na rotopedu, tak taky vždy u zapnuté televize. Časem jsem zjistila, že nejlepší výkon podám u televizních zpráv. Ty mě vždy rozpálí do běla a jedu rychleji a rychleji.
Míša
Míšo, když mě se při zprávách obvykle zmocňuje znechucení a beznaděj, to není ani na to veslování! (think)
Já už se tomu jen vesele chcechtám. Rozčilovat se a znechucovat znamená ničit si zdraví kvůli blbosti druhých. A proč se čertit nad něčím, s čím stejně nic nezmůžu? Raději podrbu kocoura, nebo se pomazlím se Stáňou. (nebo oboje). Hlavní je dobré jídlo, dobré pití a nohy v teple. Včera jsem opět vyrazil dveře s jakousi šmejdkou od instituce jménem Energetická agentura, nebo tak nějak. A Stánince se to moc líbilo. A v úterý pojedeme fasovat srnčí.
Když mi není dobře a vše na mě padá, tak si nejraději zalezu do vany plné vody a pěny a čtu si.
Někdy stačí dobrá voňavá káva a vždy zabere rozsvícená svíčka.
Když jsem byla sama s dětma a přišla domů vyšťavená z práce, tak mi občas ten mladší běžel hned udělat kávu. Byla jsem ráda, ale zjistila jsem, že tam vždy dal tak 4 až 5 lžiček kávy. Takže to byl lomcovák, který by kdekoho porazil. Mě ne. Ale později jsem ho poučila o heslu 2 lžičky kávy, 2 cukru a 1 lžička smetany.
A když je úplně nejhůře, tak vždy zabere film Prázdniny v Římě. S okouzlující Audrey Hepburn a šaramantním Gregory Peckem . To nikdy nezklame. Ten film prostě miluju.
A Gregory Peck by vážně stál za hřích.
Míša
Prázdniny v Římě! Míšo, díky za připomenutí, uděláme si s Martinem hezký večer – ten film taky máme, stejně jako dobrý sýr (chuckle)
Kafe potřebuju vždycky – stres nestres! (blush)
Audrey Hepburn taky. :*
Míšo, ode dne, kdy do pražského kina přišly „Prázdniny v Římě“ (a že už je to spousta let !!!) se oba hlavní představitelé stali mými úplně nejoblíbenějšími a nejsympatičtějšími herci všech dob. A zůstali jim až dosud, škoda, že už nejsou mezi námi. Film také vlastním a viděla jsem ho už mockrát.
Já mám pro tyhle případy film Vzpomínky na Afriku (Out of Africa). Ale ne proto, aby mě pobavil, ale proto, abych se utěšila, že nejen na mě dopadají rány osudu :-), že může být i hůř, ale přesto se jde dál. Ji opusil manžel, milenec se zabil, byla nemocná, farma jí shořela, zbankrotovala a nakonec se musela vrátit z tepla Afriky do studeného Dánska do domu, který neměla ráda. Prostě zářný příklad toho, jak to jde od deseti k pěti, a to pořád a dlouhodobě. Symbolická mi přijde už jedna jediná věta, která zazní hned někde v úvodu – „Měla jsem farmu v Africe.“ Pro mě tahle věta prostě symbolizuje to postupné hroucení všeho. Přesto se Karen sama nezhroutila a žila dál, dokonce se z ní stala významná autorka.
Ale má to i jiný aspekt. Miluji Klaus Maria Brandauera :-). A vůbec je to pěkný film.
Pratchettovky Čarodejky na cestách, Maškaráda, Zaslaná pošta a ďalšie. Pre mňa dobré známe knihy sú niečo ako kotva. V takej chvíli nemám na to vnímať nový príbeh.
Tak tyhle všechny miluju- a ano, i já si je čtu v kritických chvílích.
Pratchetta jsem objevila v roce 1998, když jsem přišla do vydavatelství IDG Czech a tamější korektorka mě na něj navedla. nejdřív na linii čarodějek, následovala hlídka a byla jsem ztracená (chuckle) Mám je všechny a patřily mezi úzký výběr knih, které s námi sdílely naše „vyhnanství“ v Norsku a v Anglii 🙂
Jo, Pratchett se stěhuje i se mnou.
A King a Tolkien. Ten Tolkien nejdýl.
A pak už různý výběry podle momentálního založení.
Jsem si dělala srandu teď posledně – dvě tašky hader, deset tašek knížek. Dobrej poměr. 😀
Hlásím se do klubu Pratchettovců 🙂 i Tolkiena a Kinga můžu, já můžu v podstatě hafo knih. S knížkama se také príma zapomíná na běžný svět 🙂
Zastávám názor, že dokud se člověk dokáže uprostřed všech starostí zasmát, tak to ještě není tak strašný.
Navíc je to povolenej doping! Serotoniny, serotoniny…
Když už je na tom člověk opravdu blbě, třeba když jde reálně o život, tak to k smíchu být přestane.
Ale jakmile člověk zase dokáže uprostřed té hrůzy udělat jeden vtípek, byť hořkej, je to známka, že chňapnul aspoň prstíkem to kormidlo a svítá mu naděje.
Což mi připomíná, že na Makovým domku je veselé povídání kóliové. http://papaverea.livejournal.com/46446.html
Jinak – smích je i vývojově velmi blízko pláči. Ta grimasa je téměř totožná.
Ale rozesmát se po krk ve *** je rozhodně lepší než se rozplakat.
Protože plakat může člověk i sám, zatímco smát se má cenu minimálně ve dvou.
A když jste po krk v bažině a můžete se smát, znamená to, že je šance, že se dostanete ven.
(Nebo že jste se totálně zbláznili, ale pšššt!) (chuckle)
((A krom toho, ten druhej smích vypadá přece jenom trochu jinak…))