Stačí pohled z okna na zlatý koberec pod holými větvemi naší třešně, abych věděla, že podzimní barevná extáze končí. A tak mě nadalo, že bude hezké si ještě s barvami zahrát. Takže, milí hraví literáti, témata pro tento víkend budou v prvé řadě barevná. Ale protože je to víkend prodloužený a sváteční, chystám i jedno téma bonusové.
Takže: barvy můžete brát doslovně i v přenesených významech. Užijte si radost z vlastní tvořivosti a výsledky nabídněte ostatním. Témata jsou následující:
Konečně to vidím v pravých barvách
Aby duše nebyla černobílá
Tak takhle bych to nikdy nenamíchal
A onen bonus?
Oslavujeme čtvrtstoletí svobody. Nebyly o vždy snadné roky a nedá se čekat, že by byl na dosah nějaký ráj. Já bych přesto neměnila. A tak je bonusovým tématem překvapivě: Svoboda
A vše, co k ní patří. Odpovědnost. Volnost. Nebezpečí. A taky boj… protože svobodu si musíme pořád hájit. Protože svobodu umějí někteří lidé pořádně zneužívat.
Jsem zvědavá, jestli si někdo z vás na této téma troufne. Moc doufám, že se někdo najde:))
Jinak přeju krásné chvilky s vlastní tvorbou a moc se těším na vaše stoslůvka.
Jsem sice od včera až do pondělí v Barceloně, ale budu nakukovat:))
Ráda bych ještě věnovala vzpomínku tomuto mistru slova. Často si ho připomínám, nejen při této příležitosti. Jen je mi líto, že mu na této zemi bylo vyměřeno tak málo. Ale možná to tak mělo být.
Kdo jste ho měli rádi, vzpomeňte na něj. Zaslouží si to. Stiskl srdce nejednoho z nás.
http://www.youtube.com/watch?v=aPutMoW4ysQ
http://www.youtube.com/watch?v=8XStcqDQBmU
„Je mi padesát. Půl života jsem prožila v „nesvobodě“, půl ve „svobodě“. Vždycky mě vedli k tomu, ať se učím, poznávám, dívám se, přemýšlím. Tak jsem to dělala. Naučila jsem se jazyky, četla, poslouchala, dívala se a přemýšlela. Přesvědčena o tom, že to, co mám v hlavě, mi nikdo nevezme, ať se děje, co se děje. To byla moje svoboda tenkrát a to je moje svoboda i dnes. Svoboda přemýšlet, nepodléhat hlupcům, svoboda sama si vybírat vlastní cestu. Taková byla a je moje svoboda.“
Aby nebylo mýlky, jsem ráda, že se to před pětadvaceti lety zlomilo. Od té doby můžeme všichni žít svobodně. Se vším, co k tomu patří. Se vším tím hezkým, ale i nelehkým, co s sebou svoboda nese. Kéž ná ta svoboda slušných lidí vydrží, kéž máme sílu vypořádat se s těmi neslušnými.
Milá Tapuz, jsem na tom podobně. Jenže jsem zjistila, že vnitřní svoboda se ve vnější nesvobodě uhájí velmi těžko. Pokud v tom žiješ od narození, kolikrát člověk tlak a deformaci dané nesvobodou sám na sobě nevidí, nemůže vidět. Cesta životem není lehká nikdy, když se ale ještě musíš krčit, aby tě za nějakou myšlenku nepřišlápla velká bota, je horší. A častěji chutná hořce.
Velkou část těch mých prvních pětdvaceti let zabralo dětství, které bylo šťastné a v němž pro mě osobně hrál tehdejší režim pramalou roli. Schizofrenie myšlení a vnějšího projevu pak asi v mém případě netrvala tak dlouho, aby mne deformovala natolik, že bych pak nebyla schopna přijmout svobodu. Díky mému tehdejšímu mládí se mi vnitřní svoboda v podmínkách vnější nesvobody hájila celkem snadno. Ještě nebylo prakticky nic, čím by mě tenkrát mohl někdo vydírat a tlačit do kouta. A pak to skončilo, dostatečně včas, abych v té svobodě mohla žít a neměla s ní problémy.
Starší lidé, kteří v té schizofrenii žili déle, s tím patrně mohli mít větší problém. Alespoň někteří.
Rozmýšlela jsem se, jestli dát tento pohled na barvu svobody, ale dám jej:
„Mami?“
Ovce Bělka tázavě zvedla oči od šťavnatého trsu trávy:
„Copak, Roháčku?“
„Podívej na tu krásně zelenou trávu pod lesem. Ne jako tady,“ znechuceně si odfrkl.
„Jen počkej, za pár dnů nás povedou právě k lesu.“
Roháček se zamračil. Pořád čekat. A ten Dunaj… pořád mu chňapá po nohách, když neběží se stádem. Už se rozhodl. Až se začne stmívat a pastýř přijde, aby je zahnal do malé ohrady, uteče. Ta tráva pod lesem tak láká……
Už se šeří. Vtom Roháček strne. Pár zelených očí chtivě svítí zpoza ohrady. Prásk! Zlé oči mizí.
Blaze tomu, o koho pečuje dobrý Pastýř.
Děkuju MaRi, za tenhle pohled na svobodu. (inlove) Je taky pravdivý… Vedle onoho velkého Pastýře však ve skutečnosti existují jen ti malí, reprezentovaní rodinou a přáteli.
Dobrý pastýř, který by spravedlivě zabezpečil stádo vlikosti národa neexistuje, to jen někteří v něj věří. Moc hezky ho například hraje vlk (angel)
škoda, že tady neumím zdůraznit to slovíčko „dobrý“… a je mi smutno, že je v zemi víc těch samozvaných než těch dobrých
MaRi, já to „dobrý“ určitě nepřehlédla (h)
Dobří jsou ale jen ti malí… a pak ten největší (angel) Moudrost, velkorysost, schopnost povzbudit, ochránit, vychovat a milovat – to funguje jen v malém.
Ti, kdo hlásají, že mají vůli a moc spasit svět tak, aby se všichni měli dobře, těch se bojím. Nevěřím, že je něco takového možné. Kdo to slibuje, obvykle lže. Jen někdy tomu sám v tu chvíli věří. Proto nevěřím ve „velké dobré pastýře“. Velcí svojí mocí bývají, dobří nikoliv – i kdyby tak nakrásně začínali.
Jenže ten ,,největší“ neexistuje, to je jen zoufalé přání těch, kteří se bojí se s osudem prát. A svoboda… Co to je? bydlet pod mostem v lepenkové krabici, být o hladu, v zimě, ale s vědomím, že mohu kdykoli kamkoli odejít? Děkuji, ne! Ideály jsou sice krásná věc, ale nikoho nenakrmí, nezahřejí, ani neochrání před nepohodou a zlým okolím. A já osobně vždy budu dávat přednost ekonomické svobodě, před svobodou politickou. Protože pro mne je důležitější, žít v teple, pohodlí a dostatku, než někde cinkat klíči. A na současném stavu republiky mi nevadí ani tak současná mizerie, jako to, kolik, zejména mladých, si myslí, že je to to jediné správné a že to tak musí být. To je mnohem větší průšvih, než pár Šláfenberků, Kradousků, Klausů, Kožených, Krejčířů a dalších šmejdů.
Nějak nemám sílu skládat Drabble, ale dnes je 17. listopadu. Já osobně mám důvod slavit a jestli je mi něco trochu líto, že to nekrachlo alespoň o 10 let dříve. To bych možnosti nové doby určitě využila ještě lépe. Ale velmi to přeji těm mladým, kteří tu kliku měli a nebo se už narodili do nových časů. Ano, pořád trpíme dědictvím komunismu, bohužel. Máme tu věci špatné, které by se neměly dít a dodnes jsme se nedostali na úroveň západních států. Ale pořád žijeme v té šťastnější části světa.
Myslím, že po 25 letech je pomalu načase, aby tuto zemi převzala nová generace lidí. Aby se u koryt přestali držet ti, kteří to tu hází zpět k Rusku a vůbec opěvují staré časy. Ale je dobré nezapomenout.
Jen namátkou za mě nezapomenout na:
– na indoktrinaci dětí v Pionýru (i když ten systém, kterému jsem byla podrobena já, mi ukázal, že je něco shnilého ve státě československém)
– na nemožnost volně cestovat
– na povinnost být v Pionýru nebo SSM, abych se vůbec dostala na další školu
– na nutná doporučení ze školy, kde se kantor mohl postarat, aby se dotyčný na vysněnou školu nedostal
– na strach (ano, jednou mě máma chtěla vzít na konferenci do Londýna, kde bych bývala měla všechno placeno, nedostala jsem výjezdní doložku, protože sakra ta máma neměla právo tam brát rodinného příslušníka, a skoro se mi ulevilo, protože to bylo podle toho, co mi vtloukali do hlavy něco přes čáru)
– na StB, která dohlížela na naše životy a částečně se podepsala i na mém
– na vnitřní autocenzuru, kdy i mladý člověk věděl, co nemůže veřejně ventilovat
– na léta, kdy jsem si po převratu sama doplňovala bílá místa v naší i světové historii
– na léta, kdy jsem se po převratu i psychicky hrabala z komunistického marasmu, což se projevilo třeba i v menší průbojnosti, než bych potřebovala.
A určitě se dají vyjmenovat další věci, na které je dobré nezapomínat…
Ano Apino, máš naprostou pravdu. Je třeba vzpomínat a nezapomínat. A mluvit o tom s mladými lidmi. Protože oni fakt těžko chápou… Svým způsobem je to nádherné, že těžko chápou! (h)
Ano, Dede, mas pravdu, ze je snad dobre, ze ti mladi uz nechapou.Nicmene v nasi rodine se jim povida, a povida moc, a asi to nejaky dopad ma. Prinejmensim chodi vzdycky volit. A voli dobre. (happy) . A nekteri se I angazuji. A to je jeste lip.
Ano Hanko, tohle musí začít v rodině. A taky jsem spokojená, že moji kluci vědí. (h)
Horší je to tam, kde staří předávají jen hlas ukřivděnosti a hlasitých nároků.
Ano, hlavně nezapomínat! Jenže nezapomínání se spoustě těch svobodu propagujících moc do krámu nehodí. Nějaké to máslo na hlavě mají totiž všichni a nejvíc zrovna ti, co dnes nejvíc řvou, jak to tehdy bylo špatné.
Bohužel Rusko potřebujeme a, znovu nohužel, budoucnost světa nebudou určovat USA, ale Rusko a Čína. Takže se, jako vždy, budeme muset přizpůsobit. Pitun to řekl v Austrálii svým postojem a slovy naprosto jasně. Přeloženo do češtiny: Kašlu na vás, jedu domů, nehodlám participovat na mlácení prázdné slámy. Východní Ukrajina A Krym jsou prostě naše a čím dřív se s tím západ smíří, tím lépe pro všechny. Na vaše ekonomické sankce vám zvysoka kašlu, až mne naserete, zavřu kohoutky a plyn pustím do Číny. A až si Čína dupne a začne chtít, aby jí Amerika zaplatila, a to ve zlatě, protože dolar pro ně není dost důvěryhodný, veškeré dluhy, budou USA okamžitě a totálně v kopru.
Mávám opět z naší vísky, v kamnech je zatopeno, psi vyspávají pobyt na táboře 🙂 (AriBerry opět byly v psím hotelu, protože Martin musel taky nutně odjet) a já mám radost, že jste zase psali (inlove)
Bylo tam krásně, s Markem jsme většinou jen ta courali městěm, užívali si svoji společnost, povídání a krásné město. Fotila jsem, i nějaká videa mám… takže vás výlet do Barcelony zase nemine:))
Ono je co slavit? nějak jsem si nevšiml. Politická svoboda je dobrá pro horních deset tisíc, ale ekonomické otroctví, do kterého se dostalo dolních deset milionů, nezaměstnaní, feťáci, bezdomovci, to všechno jsme neznali. Bohužel je tu dost trotlů, kteří si myslí, že ,,tak je to spravne a tak to ma byť“! A protože jsou bohatí, nemá proti nim těch dolních deset milionů naprosto žádnou šanci. Takže jaká demokracie? Demokracie by byla, kdyby horních deset tisíc dělalo to, co chce dolních deset milionů, protože v opravdové demokracii vládne většina.
Já tedy slavím a vím proč. Svobodu si cením, i když kolikrát bolí. Smrádek, ale teplíčko neuznávám. Pořád se děje plno špatných věcí, opět se hluboce stydím za našeho prezidenta, ale neměnila bych – nikdy. Spíš se bojím, aby nás podobní exoti jako je on a předcházející prezident, nezatáhli zpátky do ruského vlivu. Kdo tam touží jít, ať s pánem bohem jde. Ale sám.
A navíc, když se nedívám nahoru do shnilých pater politických špiček, ale mezi lidi, kteří žijí kolem mě, na mládež, kterou znám, tak vím, že žiju mezi spoustou slušných, poctivých a pracovitých lidí, kteří se dokážou se životem vypořádat, kteří si umějí svobody vážit a těžit z ní – cestují, učí, se, podnikají, pracují. Nechci soudit náš národ podle internetových diskuzí. (h)
Ostatně každý si žil za komunistů jako ty a pokud namítneš, že to byla jeho vina, tak mi věř, že nebyla.
Ahoj Dede. Mluvíš mi z duše, nenapsal bych to lépe, jestli se za něco ale přesto stydím tak za ty otřesné šašky co dneska trefili vajíčkem německého prezidenta. Kdyby stál jen trochu jinak mohlo z toho být ošklivé zranění klidně i s trvalými následky a při mimořádně nešťastné shodě okolností i smrt. Víc k tomu nemám, nas politiku jsem dnes příliš unaven, byla zima, mokro, fuj.
Já byl u pramene Radbuzy, byla zima, mlha a sychravo, ale bylo tam pěkně. A proč se sytdět za někoho, koh jsme si svobodně a demokraticky zvolili? Pořád jsme zvolili menší zlo a není naše vina, že výběr kandidátů dopadl tak, jak dopadl, osobně bych také raději hlasoval pro někoho jiného, ale ono to jaksi nešlo a když si představím na Zemanově místě a v jeho situacích toho ochrápaného připochcaného zoufalce, ježí se mi na těle všechny chlupy.
Každý ne. 99,9% bylo buď strachy připosraných, že by mohli skončit v base, protože byli nahraditelní, což je sice lidské a pochopitelné, ale ve finále to vedlo k tomu, že debilní vedení KSČ si tu dělalo co chtělo a po sametu bez problémů nalezlo do tzv. pravicových stran a škodilo dál a lépe a mohutněji. A vina nás všech spočívá v tom, že jsme jim to dovolili. Jenže když Havel říkal: Nejsme, jako oni a Pithart prohlašoval: Jsou to odborníci a my je potřebujeme…
,,Smrádek a teplíčko“ si platím svými daněmi. Takže když už za něj musím platit, chci si ho také užít. A docela by mne zajímalo, jak by náš svět vypadal, kdyby se pro tu vaši ,,svobodu“ rozhodly včely a mravenci. Zkuste si to představit! Včelka Mája chce být svobodná, takže si ze svého vosku bude stavět někde mimo úl vlastní plástev, včelka Pája zase, v rámci své svobody, bude nosit med do díry v dutém stromě, (plástve jí totiž nemá kdo vyrobit a Mája jí je nedá, i když prázdné jí k ničemu nejsou)… Opravdu tohle chcete? Já tedy ne. Nežijeme každý na svém ostrově, abychom si mohli svobodně dělat co chceme; každý z nás je nějakým, byť občas těžko dohledatelným způsobem, na těch ostatních závislý. Takže buď budeme svobodně živořit a chcípat, nebo se dohodneme a potáhneme za jeden provaz, s tím, že se větší části své svobody budeme muset zákonitě vzdát, jiná možnost totiž není.
Krakonoši, nevidíš si do huby. Pořád tady vykládáš, jak si děláš, co chceš, nikdo ti do toho nebude kecat a tak to mají dělat všichni a najednou mají všichni táhnout za jeden provaz? Jo a jako za kterej, když všichni si mají hrabat na svým písečku a být ta krakonošovská individualita? Takže zřejmě ti ostatní mají táhnout za nějakej provaz, na konci kterýho se krakonoš vesele veze a vybírá jen to nejlepší? Už s tím „hamty, hamty, hlavně ať mám dost a pořádně se nažeru“ začínáš nudit, víš? Většina zdejších lidí (my se mnozí známe taky osobně, aby bylo jasno) takhle sobecký život nežije a zaplaťpámbu za to, protože to by na tomhle světě nebylo k vydržení.
Díky Matyldo (h) mluvíš mi z duše.
Prosím čtenáře o shovívavost ale jde to tak nějak přímo ze mně a musí to ven. Je 17.listopadu.
Svoboda, slova o ní plynou tak lehce, jako by to ani nebyl těžký porod.
Když se zrodí je čistá, od srdce,hned všechny objímá a chlácholí v jejich žalech.
Lid pookřeje a je mu do zpěvu. Pak přijdou dny,kdy je třeba vyrůst a to je tak těžké . Ale ona se nedá, trvá na tom aby ji ctili,nechce už zpátky do pohodlného lůna.
Až půjde po cestě s kyticí růží a ty jí potkáš,pěkně pozdrav a řekni, všem lidem si dávala lásku a sílu tak nalož i mně ať můžeš dál žít. A já přestanu hledat náhrobní kámen.
Jenny, mas tak moc pravdu.
Děkuju Jenny, z celého srdce. Nedokázala jsem tentokrát napsat článek, i když jsem se poctivě snažila. Napsalas to dnes za mě… (inlove)
Dívám se na ně, jak sedí na okně. Ten nejstarší je hnědočerný, pruhovaný, s bílým flíčkem pod bradičkou. Už je mu deset, jak to letí! Vedle něj jeho milovaná, je bílá, hnědá, černá, oranžová s růžovými pacičkami. Taky veliký huňatý dobrosrdečný medvěd s potrhanýma ušima, černý jako noc. Když zavře intenzivně žluté oči, jako bys zhasnul. A pak jeho kámoš, nejmladší ďáblík, celý oranžový jako sluníčko, s růžovým nosíkem a pacičkami a s medovýma očima. Spokojení obyvatelé mé domácnosti. Kdysi zapomenuté děti ulice, nejobyčejnější z obyčejných. Ale té krásy, těch barev, to by snad člověk nenamíchal! Moje kočky, moje lásky.
Tapuz, máš v srdci mnoho krásných kočkobarev! (inlove)
Stál, svítil.
Stejně se setmělo. Slova se snažila slíbit soumraku spolupráci. Styděl se. Sehnul se a stačil slíbit sebe.
Šeď se smála.
Slib mi své svědomí a setřesu starosti.
Slíbil.
Strašně soucítil sám se sebou, se svými sousedy. Sníval stále svůj sen o světle. O schopnosti sebrat se a sáhnout na stopu starodávných stínů. Sténal strachem.
Stádo se smálo. Syrově ve své sounáležitosti a sebejistotě.
Stál sám se svojí sudbou. Sáhnout na Slovo. Slovo?
*****
Jeho noha se dotkla její. Ze snu zůstal pocit. Ten sen měl snad stokrát a stejně si nic nepamatuje.
Rozmazaně uviděl za oknem šeď listopadu.
Milá nebo milý Kuang, děkuju za poezii ve sto slovech (inlove)
Jsem moc ráda, žes k nám našla/ našel cestu (wave)
Milá Dede, díky. Chtěla jsi o svobodě, pokusil jsem se
Pokusil ses dobře. 🙂
Z toho „Slib mi své svědomí a setřesu starosti. Slíbil.“ mi šel mráz po zádech…
Dnes je moje inspirace zřejmá 🙂
Ta skříňka, ve které ti maličcí skřítkové hrají divadlo, je fakt skvělá věc. Jsem zvědavá, jak to se Sněhurkou nakonec dopadne.
To je divný, vážně člověk po požití otráveného jablka tak zrudne? A princ má taky divnou barvu! Stromy přece nemají být fialové! A černý pampelišky jsem nikdy neviděla! To je blbý. Kde se to vypíná? Krám jeden pokaženej! Nikdy by mě nenapadlo, že skřítci nevnímají barvy.
Kam jsem ji jen mohla dát… Tady je. Už jsem se lekla, že jsem ji vyhodila.
No prosím, konečně správné barvy. Žluté pampelišky, zelená tráva, bledá Sněhurka…. Kdepak, křišťálová koule je křišťálová koule!
Paráda, milá Miki! (rofl) Děkuju (wave)
Děkuju všem dosavadním odvážlivcům a jen upřesňuju – barvy jsou myšleny obecně, listí není povinné 🙂 Dokonce je možné brát barevnost i v přeneseném smyslu coby rozmanitost (wave)
Jinak jsme dnes měli s Markem piknik u moře, slunce svítilo,a jeden člověk se dokonce ještě koupal. V půlce listopadu si to nějak užívám ještě víc než v létě (chuckle)
Něco málo k třetímu tématu.
Stojím na krásně barevném měkoučkém koberci, uprostřed cesty v lesoparku. Nohy se mi boří do směsi spadaného listí. Obrovské listy žlutých javorů, hnědé dubů a buků, červené listí nějaké okrasné třešně…. Přivřu oči a barvy se přelévají jako v kukátku kaleidoskopu. Kdo dokáže navrhnout takový design na koberec? Jenom příroda.
krásně jsi se zasnila, milá Alex. Jo pokud jde o design, je na přírodu spoleh (inlove)
Dede, mám tu návštěvu, tak nestíhám psát. Tak jen přihodím jedno drabble už napsané. Je to o barvách, ale tedy opravdu úplně jinak…
Drabble:
Ten tvar je bezchybný – kruh má magickou moc. Kdo do něj pohlédne a zadívá se, je ztracen. Ztracený v hloubi zelené, zachycený černou. Ztracený v hloubi zlaté, polapený černou. Na barvě koneckonců nezáleží.
Jen málokdo má ale to štěstí, vidět jiskřivé opalizující pablesky zblízka. Ne každému je to dovoleno. Ne každému je tolerováno přiblížit se tak, aby spatřil, jak se jednolitá barevná plocha rozpadá do malých barevných loukotí, kterými občas probleskne stříbrná tečka.
A pak se to stane. Barva mizí a od středu se rozlije inkoustová čerň.
Kočka svůj pohled právě zaměřila jinam.
Važ si toho, co jsi směl vidět…
Toro, děkuju za výpravu do hloubi kočičího oka (inlove) Je to krásně napsané a… kočičí! Jak jinak, když jde o tebe (chuckle)
Barev podzimu jsme si dnes užili až až. Nádherná zelená louka s okolním smrkovým lesem, na níž leží pramne Mže. Je to kousek od německé vesnice Asch a ta cedulka s logem československé televize, kterou tam pánové Ludvík a Munzar zatloukli, když se natáčel pořad Zpět k pramenům tam je, i když mírně poškozená, pořád, jen hrneček na kolíku je jiný. Pramen je vyústěním drenáže a chrlí poctivé 2 – 2,5 l vody za sekundu, takže od něj teče do ČR pěkně bujný a naprosto čistý potůček. Zpátky jsme jeli přes Tachov, kde jsme ochutnali Vyndišgrécku, pak na Jedlovou, kde jsme okoštovali Jedlovskou kyselku. Felda ji pít odmítl a šel si loknout do Kosího potoka, což neměl dělat. Zpod blízké lávky na něj vystartoval vylekaný pstruh, Felda se lekl a do potoka hezky žbluňkl. Sice se okamžitě vyškrábal ven, ale promočený byl důkladně a jal se ihned sprchovat okolí. (marně se pokuším ho napodobit; víte, jak by se zjednodušilo utírání po koupeli? 🙂 Pak jsme to vzali na Kyžvart, kde jsme ochutnali Richardku, (výborná, leč jen z automatu a za drobné), V loveckém zámečku v Kladské jsme poobědvali, pod Novou Vsí ochutnali ještě Grunskou kyselku, což je přepad jednoho z vrtů, dodávajících vodu do stáčírny Magnesie a přes Bečov nad Teplou, Hlinky a Bochov po Karlovarské domů. Mimo jiné jsme našli pár hříbků a lišek, takže zítra budou opět houbišky. Felda na mě večer vyloudil rumovou pralinku; nakousl ji a když zjistil, co se skrývá pod čokoládovým povrchem, chtěl ji nechat ležet. Jenže z ložnice vykráčel Čertík a protože Felda je lakomec, tak ji raději sežral. Počasí sice nic moc, ale příroda krásná, Felda si uběhal tlapky, takže teď spokojeně chrní na gauči a Čertík u mne. 😀
Musel to být moc krásný výlet 🙂
Jiné snad ani neumím. Když někam jedu, vím kam a proč. A republiku znám natolik, že nějaký ,,výlet do neznáma“ prostě nedám, protože neznámo neznám, aspoň v rámci ČR Existuje sice ještě dost míst, kde jsem nebyl, ale časem na ně také dojde, je to otázka správné volby počasí a ročního období, pokud má být dodjem z výletu kvalitní.
Pár let zpátky jsem se odstěhovala z města na venkov. Po celoroční šedi mě překvapilo, jak je svět barevný.
Jaro má barvu hnědé hlíny se zelenými ozimy a narůžověle bílou v květech stromů.
Léto je červené v mácích, modré v chrpách a fialové ve zvoncích. Má uprášeně zlatou barvu obilí i azur oblohy.
Podzim přináší žlutavé listí, tmavou modř hroznů, červená jablka, zubatě žluté sluníčko na ještě modré obloze i bílé pruhy mlhy nad poli.
Zima přichází s šedou oblohou, aby se oblékla do zlatavých světýlek adventu a Vánoc a přešla v bělavý sníh.
Konečně to vidím v pravých barvách.
I když to téma Dede takhle možná nemyslela. Ale po dnešní procházce mě to tak nějak napadlo. Navíc umývám dneska to množství oken zvící starého hradu, co v domě máme, aby bylo na advent a Vánoce čisto, tak asi proto 🙂
Chcete si sáhnout na duhu? Nebo kolem ní projít? je to jednoduché; navštivte na jaře nějakou orchidejovou louku v Bílých Karpatech. 🙂
Matyldo, napsala jsi krásnou verzi svého „roku na vsi“ (inlove) Myslím, že to byl pro vašei rodinu velmi šťastný nápad, odstěhovat se z Brna… minimálně tys báječně rozkvetla 🙂
Není to přesně k „listnatému tématu“, ale tohle si mi hned vybavilo u prvního tematu.
Konečně to vidím v pravých barvách
Koneč června. Otáčím list v kalendáři. Krása obrázku až zabolí. Je vůbec možné, aby tohle byla skutečná krajina? Zelená louka posetá tisícem barevných kvítků. Krávy s obrovskými zvonci na vyšívaných páscích. V pozadí proti blankytně modré obloze, mohutné štíty šedých hor s vršky pocukrovanými věčným sněhem
Sním….
Je to už tak dávno, co jsem otočila list kalendáře. Stojím téměř na stejném místě, které mě uchacovalo na obrázku. Moje první skutečné setkání s alpskými velikány. Jako tenkrát před obrázkem, ani teď se nemohu toho pohledu nabažit. Kravské zvonce cinkají v pozadí a já celou tu nádheru konečně vidím v pravých barvách.
Na „svobodu“ si fakt netroufám.
Dede, užij si (doufám, že klidnou) Barcelonu, budu se těšit na reportáž.
A jsem móóc ráda, že Gerda úspěšně zvládla operaci.
Maričko, já jsem kdysi v sedmdesátých letech dostala švýcarský kalendář – hory, jezera, městečka v údolích, pastviny, Matterhorn. Milovala jsem ho a měla jsem ho dlouhé roky. A taky si pamatuju ten radostný úžas, když jsem se mohla do těch míst podívat a vidět je na vlastní oči… nezklamalo mě to 🙂
Děkuju!
Jo a Gerda se po operaci stále pomaličku zlepšuje… to bylo radosti, když se jí povedl první bobek (chuckle)
Milá Dede, mávám do Barcelony a pustila jsem si k tomu Fredyho a Monserrat Caballé. Zrovinka je čas na druhou kávu a dočítání. Moc se těším na drablíky, kdo co napíše. Jdu dočítat.
Zdravím z Barcelony 🙂 je tu krásně, pořád teplo, tedy aspoň na mě, Marek si už večer vzal svetr, já vystačila s tenkým sakem (chuckle)
Těším se na vaše drabblata (wave)
(chuckle) To mi připomnělo takový ten postup zimy podle evropských národů, znáš?
Začíná to nějak takhle:
+15°C – Italové a Španělé vytahují zimní bundy.
+10°C – Francouzi vytahují kožichy.
+5°C – Angličani zatopili. Přestávají startovat francouzská auta. Norové si k tričku berou uzavřené boty a ponožky. Eskymáci a Finové se koupou.
… atd. atd., až to končí někde kolem absolutní nuly, zamrzlo všechno – a Finové nadávají, že ta vodka začíná být nějak podchlazená.
Ioannino, až tak bych si z toho srandu nedělala -:) Oni i ti Italové docela vydrží. Strávila jsem s nimi dost zim na to, abyhc věděla, jak doma NEtopí. Pro mé známé bylo typické, že v kuchyni bylo vedro, ale opravdové vedro – celých +18 °C, příjemných +15 °Cv obýváku a tak okolo +10°C v ložnici kvůli zdravému spánku.
V jiném domě spolubydlící vypínala topení tak po 20 minutách, to když to ztěch +10°C stouplo na +12°C, po dalších 20 minutách tam bylo zpátky +10°C. Takže pak už jsem raději ani nezapínala, protože to byla ztráta peněz i energie. Prostě my jsme tady zhýčkaní.
To by mohlo vysvětlovat, proč tehdy v tom kempu nebo co to bylo (ubytování v křížencích chatky a přívěsu) nebyl ani pokus o instalaci topení – a bylo otevřeno i v říjnu. 🙂
Na druhou stranu, pokud někde dlouhodobě téměř nemrzne a zima tam trvá tak tři měsíce, tak se tam lidi nebudou snažit vymýšlet bůhvíjakě složitosti kolem vytápění (a radši si umyslí hlavu sem a tam, jak si stvořit stín). Zatímco u nás je zima tak pět měsíců, minimálně tři z toho mrzne – ale nemusíme se namáhat vymýšlet stín a to léto nějak přežijeme.
Takže by se dalo říct, že Italové jsou „otužilejší“ na netopení, zatímco my na přežívání vedra. Oboje z toho důvodu, že to tu máme poměrně krátce. 🙂
Io, já co bydlím na JJM, tak vím, proč mám koupací jezírko a usilovnš se snažím našetřit na markýzu nad terasou. V létě v osm ráno je na terase vedro, takže vytoužená letní snídaně na terase se zatím nekonala, páč bych chcípla.Balkon u ložnice je na západ, což zas má tu vlastnost, že dlažba na něm teple žhne ještě v deset večer. Po prvním létě jsem správně vybrala dlažbu na terasu- světlou. Mluvila jsem s paní, co si vybrala tmavou, a celý den nedokážou na tu terasu vstoupit, psi tam nechtějí, protože si popálili packy. Jediné, co mi tu oproti Itálii chybí, je to moře. Vedro je v létě oproti Brnu cca o 4 stupně víc. Te´d tu začalo fučet a přestane až na jaře. prostě taková naše moravská itálie 🙂
Poměrně hodně let jsem bydlela v paneláku na kopci ve 4. patře, obě okna na západ, sluníčko od jedné hodiny furt, teplota na balkoně 40°C a víc. Stala jsem se značně kreativní… 😀
(Dobrá věc jsou bambusový rolety, vydrží fakt hodně a dávají dobrej stín, pustí ti i trochu vzduchu.)
JJM je ale extrém, ty to víš. 😀 Určitě rozumíš, co jsem původně myslela, že?
To jo 🙂 Já jen, že kreativita ohledně výroby stínu nechybí ani u nás 🙂 Zato při stěhování sem jsem si myslela, že je to super terén na běžky… jen by toho sněhu měly být než 3 cm na oraništi:) Proto tu nikdo nenajde zábrany proti sněhu- prostě místní přizpůsobení se 🙂
Jo. Prostě topíš nebo stíníš (nebo běžkuješ nebo jezdíš na kole nebo máš sněhový tyče nebo cokoli) podle toho, jaký počasí v tom místě, kde žiješ, převládá po většinu roku.
No a v té Itálii to není s zimou o nic lepší než na JJM. Ostatně Annaud kdesi dává k dobru historku, že mu došel umělej sníh a on ještě potřeboval natočit bůhvíkolik záběrů se zasněženou krajinou. Měl štěstí, napadl mu sníh přirozenej. Měl smůlu – kolem toho Říma se při dvou centimetrech sněhu zastavil provoz… Sehnat lidi na plac byl nadlidskej úkol. 😀
Tam, kde jsem byla já, sice až tak nemrzlo. NEjvíce jsem zažila cca -7 °C, jinak tak okolo nuly, ale problém byl ve vlhku. Když máš od října do března pořád mokro, protože leje, tak jsi prolezlá tím vlhkem a zimou až do morku kostí. On roční průměr srážek 1400 mm musí být někde vidět. Nezahřeješ se nikde – ani venku, ani v práci, ani doma. Takže jsem se fakt celé měsíce úplně klepala zimou. Vím, že jedna Polka to také nesnášela. Říkala, že doma jsou sice mnohem větší zimy, ale že jsou suché. To platí do značné míry i u nás. Jedna věc je mráz – a když člověk vyleze z vytopeného bytu, druhá věc je lezavé vlhko okolo nuly, když člověk už v domu vyleze podchlazený.
Podobně jako v Japonsku, kde taky řeší hlavně vedro a stínění. 😛
Ale tobě jde zjevně o něco jinýho. Tak jo. Italové jsou nejlepší a kdo si dovolí použít je ve vtipu, patří do pekla.
Spokojená?
Asi nejhorší je na tom to, že doma zima a venku sychravo- šance na zahřátí mizivá. Tady to třeba taky není dneska hitparáda, leje a je lezavo, ale vím, že doma prostě mám teplo.
Přesně. To jsem zažila na Taiwanu. Nikdy mi nebyla víc zima, že v lednu na ostrově, jehož jižní část je už v tropickém pásmu… (tmi)
Já měla v Paříži spolubydlící z Paraguaye. Tam zima v té podobě, jak ji známe my, neexistuje. Páni, jak ta chodila v zimě navlečená! Poprvé viděla na vlastní oči sníh. Nosila punčocháče a dvoje kalhoty, několik svetrů nebo dvě bundy, dvoje rukavice, to bylo úžasný. A přitom zima v Paříži není zdaleka tak studená, jako v Praze.