Nejsou montáže, jako montáže. Hradecké sdělovací dílny, u nichž jsem svou pracovní kariéru začínal, byli jen drobní příštipkáři a největší akce, kterou jsem u nich zažil, byla montáž selektorových zařízení na trasách Rakovník – Kladno a Rakovník – Žatec.

Šlo o to, že podél trasy bylo jedno dvoudrátové vedení, na které byly paralelně napojeny speciální telefony ve všech stanicích a traťových okrscích. Systém byl řešen tak, že pokud některá stanice zvedla sluchátko, vyslal se do vedení obsazovací impuls a všechny ostatní stanice se odpojily; na telefonech se rozsvítila červená žárovka, na znamení, že vedení je obsazeno.

Následovala dvouciferná volba a ve volané stanici začal zvonit, či spíše příšerně rachotit, zvonek a to tak dlouho, dokud znechucený volající nezavěsil, nebo volaný nezvedl. Zvonek byl stejnosměrný a rachot, vzniklý přerušováním proudu cívkami se přes pomocný transformátor přenášel do vedení, takže volající měl kontrolu, že volaná stanice je vyzváněna.

Celek se skládal z prkna, na kterém byla namontována jakási ústřednička s relátky, dobíječe a odpojovače vedení, kterým bylo možno v případě potřeby vadnou část okruhu, (vedení, poškozené řáděním živlů), nebo vlastní stanici odpojit. Velmi důležitou součástí byla dřevěná skříňka s NiFe baterií 6 V/22 Ah, protože systém odebíral při volbě nárazově proudy, které usměrňovač nebyl schopen pokrýt a baterie zajišťovala funkčnost zařízení i při výpadku sítě.

Linka pak byla na koncích zapojena do přenašečů, které umožňovaly přestup do služební telefonní sítě a tím automatické volání do celé republiky i z Horních a Dolních Pidivajzlic, kde pošťáci často nebyli schopni ani doručovat dopisy.

AŽD bylo v r. 1974, kdy jsem se na montáže vrátil, v podstatě generálním dodavatelem sdělovací a zabezpečovací techniky pro celou síť ČSD, takže mi bylo jasné, že můj další život bude opět silně rozlétaný, jenže to bylo to poslední, co mi vadilo. Maje od útlého mládí boty z toulavého telete a byv vybaven V. I. P. jízdními doklady, nečinily mi přesuny typu Cheb – Čierna nad Tisou nijaké problémy.

Taška přes rameno řešila veškeré vybavení, stravování a ubytování řešila restaurační zařízení, čili já se napapkám a vyspím, a někdo to uvaří, umyje nádobí a uklidí a mě může být úplně putýnka, kdy a kdo to bude. Svým vrstevníkům, kteří žili klasickým způsobem, jsem neměl co závidět: Stále stejný ranní vlak, stále stejná, většinou otravná, politickou buzerací proložená a mizerně placená práce, stále stejné nákupy ve stále stejných obchodech, potom zlobící děti a problémy s jejich školou, stále stejná nudná domácnost se stereotypními povinnostmi, otrávená a stále stejná manželka… Děkuji, nechci.

Žil jsem sice v takzvaném totalitním systému, ale měl jsem míru svobody, o které se dnešním ,,demokraticky“ žijícím lidem může leda zdát. Plat jsem měl, oproti dvěma letům ve škole, skoro dvojnásobný, a tak vysoký, že koupit po dvou letech na montážích automatickou pračku, která tehdy stála 7 900 Kč, pro mne nebyl problém, navíc po třech letech jsem se z TKK 5 vyšvihl na TKK 8 s osobním ohodnocením, politika veškerá žádná, volno kdy jsem chtěl a kolik jsem chtěl, pátek, montérů svátek a práce jen tolik, na kolik jsem měl chuť.

Probíhalo to tak, že mistr nám předal pracoviště, sdělil, kde je šatna, sociální zařízení a kde budeme bydlet; ubytování platila firma, a termín, do kdy to musí být hotové. Pak už to probíhalo tak, že den před tím, než přijel na stavbu, zavolal, (aby náhodou nejel zbytečně), přivezl výplatu a zase odjel.

No a co čert nechtěl, mým prvním pracovištěm byla právě tehdy čerstvě dokončená nová budova SUDOPu v Olšanské ulici, kde se dokončovala montáž požární ústředny. A aby to bylo opravdu šťavnaté, v době, kdy už část středisek byla do budovy nastěhovaná, vyhořel Veletržní palác, SUDOP dostal s dalším stěhováním stopku a do poloprázdné budovy se nastěhoval Motokov, Koospol a další instituce, které Veletržní palác tehdy obývaly.

A nastal šrumec. SUDOP byla tehdy železniční organizace, takže v budově byla drážní ústředna, která měla všehovšudy pouhých deset přechodů do veřejné sítě, ale třicet spojů do sítě ČSD. Šmelináři se zoufale dobývali na totálně obsazené poštovní linky a ječeli, že bez spojení nemohou pracovat.

A stal se zázrak. Telecom dokázal během týdne položit do budovy mohutný spojovací kabel a pustil do něj tři sta linek! My jsme pak museli přehrabat hlavní rozvod a domovní kabeláž převést ze vstupů drážní ústředny na výstupy ze spojovacího kabelu.

To se, samozřejmě, neobešlo bez toho, že bych po baráku neustále nepochodoval a moje přítomnost v budově, do které jsem měl mít, coby rozvratný živel, totálně zakázaný vstup, vzbuzovala velké divení. (Hele, co ty tady děláš, vždyť tě vyhodili?)

Nepokládal jsem za nutné jim cokoli vysvětlovat, takže odpověď vždy zněla: To víš, dveřmi vyhodí, oknem se vrátím. Takže dotěrné dotazy brzy ustaly, a pan mistr brzy usoudil, že na práce, které zvládne cvičená opice je mne škoda, někde mi sehnal kolegu, rovněž průmyslováka, a pověřil nás prací podstatně ,,vymakanější“.

V polovině 70. let se dokonce i na dráze, začala objevovat nová technika. Tam, kde byly dřív elektronky, se objevily tranzistory a releová zařízení se pomalu, ale jistě, začala nahrazovat elektronikou. A najednou se zjistilo, že staří, relátkoví, borci sice dokáží nové zařízení namontovat a dát pod proud, ale už ho neumí ,,ochočit“.

Páni mistři zjistili, že s novou technikou přišel nikoli zákon, ale potřeba mít někoho, kdo s ní umí zacházet a rychle přišli i na to, že mám dvě velké přednosti, a sice že se nebojím hrabat se v silových rozvaděčích pod napětím a tudíž připojovat nová zařízení bez toho, že by bylo nutno vypínat leckdy nevypínatelné a také že si dokáži poradit i s importovanou (SSSR, NDR) technikou, o které na firmě nikdo jiný nic nevěděl.

Takže jsem se stal tím, čemu jsem říkal vylizovač průšvihů. Buď jsem pracoval na montážích přenosových systémů; tehdy jsme dostali několik zakázek od Telecomu v souvislosti s automatizací meziměstských volání, nebo jsem se poflakoval u některé z běžných part, (četaři měli velmi přísné instrukce stran toho, co a jak u nich budu dělat) a čekal, až budu odvelen, či odvezen na místo, kde něco hořelo.

Byl to velmi příjemný život. Otec jezdil, coby muzikant dechovkář, pravidelně minimálně dvakrát ročně do Rakouska, takže mi vozil nejen katalogy, ale i různé speciální nářadí, o kterém se ostatním mohlo leda tak zdát a které snižovalo námahu na minimum a produktivitu práce zvyšovalo o stovky procent. Navíc mne zásoboval i kazetami a LPíčky, které se zde vůbec nedaly sehnat a se kterými jsem čile obchodoval; důsledkem bylo to, že jsem byl chráněná osobnost, na kterou si nikdo nedovolil.

Většinu pracovního času jsem trávil s kolegou Jardou, což byl podobný exot, jako já. Do práce chodil sice v montérkách, ale pod nimi bílá košile s kravatou, na oběd montérky sundal a nahodil kvádro, po obědě se opět přehodil do pracovního, trochu mi připomínal zvrhlého motýla, který se vylíhne z kukly, rozhlédne se po světě a rozhodne se do té kukly vrátit.

Bydlel v Berouně, byl o sedm let starší, než já a měl problémy s plotýnkami a rodinu: Manželku, kterou kdysi s kýmsi načapal, což vyřešil tak, že si žili každý po svém a spolu zůstali jen kvůli rodinnému domku a synovi s dcerou. Fungovalo to tak, že před odjezdem domů zavolal, (na ústředně v Berouně měl udělaný speciální přechod z drážní do veřejné sítě), kdy přibližně přijede a víkend trávil v rodinném kruhu; přes týden pak žil životem svobodného bonvivána, v čemž jsem mu pilně sekundoval.

Tesla Strašnice tehdy uvedla na telekomunikační trh systém STM 10 Šlo o standardní stojan, (výška 2,4, šířka 0,5m), ve kterém bylo deset nezávislých TNP modulačních systémů primární modulace. Každý tento systém obnášel dvanáct telefonních kanálů, včetně nadhovorové tónové signalizace.

Hovorové pásmo se modulovalo jednostupňově nosnými kmitočty 60 – 108 kHz, odstupňovanými po 4 kHz, následovaly magnetostrikční filtry a směšovací jednotka, ve které se přimíchával pilotní kmitočet. Výsledkem byly dvě dvojice drátů, na nichž se vyskytoval mišmaš frekvencí v pásmu 60 – 108 kHz a toto vše se hnalo buď do kabelu, nebo k dalším, vyšším, modulátorům.

Montáž obnášela vybalení stojanu z bedny, postavení do stojanové řady a upevnění k hornímu vinglu, přivedení napájení, (220 V AC a 24 V DC), přivedení a zapojení 6 x 120 drátů nf. kabeláže, přivedení a zapojení 2 x 10 vf. kablíků, nastrkání výstroje, oživení, nastavení parametrů a změření. Nejvíc času se ušetřilo na nf kabeláži. Bylo dobrým zvykem přišívat kabely k roštům postupně od rozváděče k zařízení, (nebo naopak), což byla práce pro jednoho.

My jsme začali od prostředka, takže jsme přišívali dva, každý na jednu stranu, a tím pádem za polovinu doby. Příprava kabelů k zapojení byla moje parketa: Fixem jsem si na nich označil, odkud má jít plášť pryč, vzal přípravek č. 1 a plášť do kroužku, naprosto hladce a rovně a bez poškození duše, prořízl. Do řezu jsem vložil přípravek č. 2, zatáhl… a podélně rozříznutý plášť hezky a bez námahy spadl. Jeden kabel – cca 8 sec., klasicky, totiž nožem, minimálně pět minut. Výsledkem bylo to, že jsme na pracoviště přicházeli, do růžova vyhajaní a v naprosté pohodě, kolem deváté a ve dvě už nás bolely ruce, takže Ahoj, mějte se a zítra, když budeme mít náladu, zase na viděnou. Nejpozději ve čtvrtek večer se šlo na vlak domů a poprvé do práce nejdřív v pondělí ráno.

(Pokračování příště).