Když jsme se v sobotu vraceli autem z polských Katowic, dělalo počasí všechno možné, abychom nezapomněli, že je listopad. U Olomouce ustal nekonečný liják, který nás provázel od rána, aby ho nahradily mlhy – cáry i peřiny, krajina vypadala ve světle reflektorů jak začarovaná.
Měli jsme za sebou už mnoho hodin v autě, takže jsem nechávala obrazy krajiny volně procházet očima bez toho, aby zbytečně aktivovaly mozek. Ale najednou jsem zbystřila – kopec nad Mohelnicí přece poznám, ne? Když jsme vyjeli nahoru, tak bez přemýšlení povídám: „Koukej, tady jsem venčila Berry cestou do Bratislavy, jak jsem jela na ten pátrací seminář!“
Martin si tichounce povzdechl. Už je to tu zase. Genius loci různých míst má nade mnou magickou moc – musím to prostě říct. A on je nucen to poslouchat. Přitom některé z mých poznámek poslouchá už tak dlouho, co se známe… a že se známe opravdu dlouho:))
Krása podzimního lesa
Zajímalo by mě, jestli to tak máte také. Většinou se to týká relativně banálních příhod z cestování: tady jsme stavěli na čůrání a našli spoustu hub, tady jsem potkala jelena, tady jsme píchli, tady jsem zastavila, protože se kluci vzadu v autě rvali jak koně a já jim vyhrožovala, že jestli toho nenechají, tak je tam vysadím.
Toto vtisknutí události k nějakému místu je fáze první. Fáze druhá znamená, že po dobu mnoha a mnoha let mám nutkání na onom místě pronést komentář o konstantním obsahu podmíněném událostí, která vyvolala onu fázi první. Mohla bych doplnit i fázi třetí – obvykle je to povzdech osob nucených si komentář po x-té vyslechnout. Je samozřejmé, že člověk tímto způsobem reaguje na události důležité, přelomové… ale na blbiny?
Les prosvícený sluníčkem
Poslední dobou se opravdu snažím, abych se neopakovala – aspoň na běžných trasách. Ale mohelnický kopec, náhle se vynořivší z mlhy v okamžiku, kdy mi mozek běžel na volnoběh, prostě spustil automatickou reakci:))
A tak se dnes ptám: máte také taková „věčná“ spojení míst a drobných událostí, která vám na cestách rozvazují jazyk? A jaká z takových zastavení vám nejvíc utkvěla v paměti?:))
Další fotky najdete zde: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Podzimni_les/
Buk studánkový
Studánka
Žíznivé poutnice:))
Tie fotky,tie fotky!!!!!
Nesmierna krása.Jasne že spomínam a čím som staršia,tým častejšie a leziem tým na nervy mladým príbuzným.Ale,pred mnohými rokmi mi mmama ukazovala miesto v takom meandri vytvorenom riekou,kde mali s oteckom prvé rande.-na tajnáča.Každý tam prišiel zo svojej dediny bicyklom.Teraz tadiaľ častom jazdím a vždy si spomeniem.A tak nejak sa sentimentálne usmievam a vidím ich mladých bicykle pohodené v tráve….
Verenko to je krásný obrázek a vzpomínka! 🙂
dede, fotky jsou úplně krásné.
On je nádherný podzim… jen se bojím, aby po něm přišla doopravdy zima! (wasntme)
A třebas MOŽNÁ po hezkém podzimu přijdou Bílé Vánoce a po novém roku už zase hezké předjaří … no to by bylo bájo (clap) … teda nevím jak pro přírodu, ale pro mne.
Ygo, já chci aspoň dva měsíce sněhu a mrazu 🙂 Po loňské zimě mám opravdu absťák a další zima na blátě… šílená představa! (tedy pro mě:))
Nepřivolávej tu bílou hrůzu :^)
Dobrá, u vás sníh být nemusí, ale Podkrkonoší by bílé být mělo! (nod)
Bílo by mělo u nás v podhůří být, to jo, ale silnice by mohly být holé nebo alespoň sjízdné bez většího rizika. No a u nás hlavně bez prudkého tání….
Vybavuji si různé příhody na místech, kde jsme byla ještě jako móc mladá, s rodiči.
Stejné je to také u mne. Dokáži mému muži při cestách naší rodnou hroudou připomínat na stejných místech různé příhody a věřím, že ho to děsně rozčiluje. Tohle dělával i můj tatínek, že nám přehrával to stejné. Nemůžu si pomoci, mám to asi po něm 😉 .
Jo, já to mám taky po tatínkovi! (inlove)
takové místa má snad každý nebo ne?? jejsa já jich mám 🙂 s psékama a už i s Oliverkem
když jsem byla kdysi dávno na vánoce u našich tak jsem vzala kluky na vycházku kam jsem chodívala s Yorinkou, klukům to bylo fuk a já si krásně zavzpomínala…
už máme dva zoubky 🙂
Za chvíli bude Olí zubatý jak krokodýlek 🙂
Jasně, taky mám taková místa a je jich hodně. A od soboty k nim přibyde ještě okolí Malé Skály, byli jsme tam v sobotu a bylo to nádherné. Ale mnohem hezčí než na těch fotkách 😉
http://asteris.rajce.idnes.cz/Strakaci_na_Besedickych_skalach/
Máš nádherné fotky, počasí jste měli pěkné a nožky asi o dvacet centimetrů kratší než když jste z Prahy vyjeli. Krásné barevná psí smečka se do podzimní krajiny moc hodila
Ano, krasne podzimni fotky.
Asteris, to musel být úžasně krásný výlet! Líbí se mi vaše strakaté procházky (wave)
Jako bych se slyšela 🙂
A to nemluvím jen o místech mých milovaných, kde je samozřejmě za každým stromem a za každým kamenem nějaká ta vzpomínka skrytá.
Nebo o jednom místě na silnici Tábor-Pelhřimov, kde při nás stáli všichni strážní andělé a my se jen o centimetr a setinu vteřiny vyhnuli jistě ošklivé bouračce, brrr, vždycky mi tam běhá mráz po zádech a říkat nic ani nemusím. Naštěstí už tudy nejezdím často.
Ale stává se mi, že jdu někudy podruhé v životě a vím, že jsme se tu předloni bavili s kamarády na téma, čím vytápí barák čí rodiče nebo nějakou podobnou banalitu – to se na svůj mozek až zlobím, co všechno tam zbytečně udržuje 😀
Jo, pamatuju si taky jedno ošklivou nehodu… ale už nemám to místo – bylo to u Jičína a silnici už přestavěli 🙂
Mám taková místa,asi jako každý. Málokdy se dostanu fyzicky do jejich blízkosti, mám je krapet z ruky. Možná je to i dobře, některé vzpomínky i po letech stále bolí. A tak si vytvářím místa nová.
Ale nemusím být na daném místě přímo,abych ty situace vzpomněla. Stačí vůně, zvuky,hudba, píseň nebo jen zvonění kostelních zvonů v dálce a já zas jdu lesem, na stéblu napichané lesní jahody, vedle sebe první velkou lásku… anebo se cákám s mými malými dětmi v rybníku… Díky za to, že mám tolik krásných vzpomínek na tolik krásných míst.
Milá Toro, moc hezky jsi to napsala… (inlove)
U mne to, naštěstí, funguje jen velmi omezeně, protože, vzhledem k tomu, kolik milionů kilometrů mám nacestováno a kde jsem všude byl a působil, bych musel mít hlavu jak pátrací balon. 😀
to není o tom kolik máte nacestováno a kde jste všude byl, ale k některým místům má člověk intenzivnější vztah a některá okolo vás projdou a vy okolo nich aniž by ve vás vyvolaly vzpomínky.
Komentář k tématu:
Jo, naskakujou mi vzpomínky, ale nedělím se o ně, aspoň ne moc často.
Nejhezčí na takových místech je, jak celé tělo ví, jak to tam bude vypadat. Chodí se po nich tak snadno – tělo si pamatuje každý brdek a člověk se skoro nemusí dívat. Člověk se vůbec neunaví…
A fotky máš jako obvykle krásný, hlavně ty žlutý stromy. Miluju žlutý stromy! (inlove)
Komentář kóliový
—————–
Černobílá kólie,
co kouše ty fólie,
bude dcerou smrti, neb
počurala postel.
Výsosti, má kólie
s korunou z magnólie,
to jste vážně přehnala.
Co myslíte, kdo jste?!
Minulý týden zde byl na návštěvě kamarád se čtyřmi štěňaty německého ovčáka. Atos, Portos, Aramis a Dartaňan se jmenují. Nestačil jsem ani jejich páníkovi uvařit kávu a nalít víno a Dartaňan et consortes svorně počůrali zápraží. Spláchl jsem to hadicí. Nejsem si ale jist, zda by bylo lze toto řešení aplikovat na Tvou postel.
D’Artagnan et cons.! (rofl) Alasdaire, já tě miluju. (inlove)
Její Výsosti Donaldině Počuránce První budou lůžkoviny prohnány pračkou a sušičkou.
A Její Výsost si zítra vymyslí něco dalšího. 😀
Asi bych s ní měla po tom venku lítat míň, možná ji jejích 15 kilometrů denně nadmíru unavuje. 😀
Myslíš že už Její Výsosti bylo zatěžko z postele slézt i kvůli toaletě? 😀
Jo. To bude ono. Její Výsost byla znavena z toho, jak po dlouhé a těžké túře musela ještě vyvláčet nahoru na postel všechny pískací hračky, aby se mohla pošklebovat, že nadskočím, když si na nějakou z nich lehnu. (rofl)
No…psi takto prý i kladou pasti různě po domě. Páník jdoucí za nějakým, jakýmkoliv cílem, potmě a mnohdy i rozespalý se do takovéto pasti chytí, resp. šlápne. Past pískne, načež chycený má infarkt a pes legraci. Doufej, že toto nečte Její Výsost. 😀
Pozdě! (rofl)
Rezignovala jsem. Rozeznávám hračky podle pískotu. Takže hlásím: zatracenej sloneček, zatracená malá kost, zatracená velká kost, zatracenej ožužlanej jezevčík. Pouze u pískacího balonku s takovými těmi masážními čudlíky nelidsky řvu Jauvajs, z čehož má kólie plezír převeliký. 😀
Matyldo: chudě Borůvka… chudě ty. Přežijte to obě aspoň se zbytky příčetnosti. (inlove)
Ztracenou malou kost hlásíš jen kletbou, ztracenou velkou kost přeražením se o ni? 😀
Ani ne, on mezi nima není až takový rozdíl – a hlavně jsem na tu velkou o hodně zvyklejší. Penny blahé paměti ji při každé falešce kojívala a pochvalovala si, jaké má pěkné dvouhlavé štěně. (Je to činka a místo koulí má dva minifotbalové míče. Kost se jí jenom říká.)
Ale na téhle kosti jsem se naučila, že bezpodmínečně musím vybírat pískací hračky s ohledem na to, jestli jsem, nebo nejsem schopná přežít pískání na ně po dobu více než dvou hodin v kuse. Je-li zvuk příliš odporný, hračku koupit nesmím. 😀
Ten rekordman byla Penny. Byla ve svém mládí (vlastně až do pozdního stáří, když nad tím tak uvažuju) v podstatě stejně hyperaktivní jako teď ta kólie. (inlove) A z kosti měla tehdy opravdu velikou radost.
A já měla po veškerých domácích vánočních koncertech, neb byly doprovázeny sopránem continuem. Kostním. 😀
Penny byla rovněž kolie?
Ne. Donda je můj první čistokrevný pes, ty čtyři před ní jsou / byly kříženky. Penny je tady: http://ioannina.rajce.idnes.cz/Penny_in_memoriam/
Moc milá. To ohlé ouško… 😀
Jo. (inlove) Kvůli němu se jí říkalo Penušatka.
Někde tady u Dede je seriál Kterak Penny.
Umřela mi loni o Vánocích. Kólie je její nástupce – pokud se podaří. Zatím mají společné to ouško, lásku k lidem a fotonovitost. 🙂
Je to pusinka, zcela zdvořile si dovoluji upozornit, že sebevětší a sebevíce ječící pískací kost je pod peřinou furt lepší než mrtvá myš či ubezdušenej pabouk (wasntme)
Borůvka si taky odkládá do mé postele plyšovou kvákací kachnu. Asi mě chce zabít.
Dneska byla u veta na vytrhnutí shnilého zubu a opucování zubního kamene. Po minulé narkóze se těžko probírala. Tentokrát je totálně excitovaná a po probuzení z narkózy ještě oka nezamhouřila. Vláčí mi hračky a aportuje je. První čtyxři hodiny vytrvale ječela. Bůh ví, že vydržím všechno, ale tentokrát to je fakt hustý.
Trochu nechápu, proč sis pořídila borderku – je to pes, který potřebuje utavit, jinak nadbytek energie vkládá do vymýšlení blbostí a dělání pestev.
Vidíš a mi to přišlo naprosto logický.
Z toho samého důvodu 😀
😉 Přesně, právě proto. Copak by mě bavil pes, kterej by jenom dělal ozdobu?
Někteří lidi nepochopí, že tohle veršované stěžování si je v podstatě projev radosti. Holt když musí za každou cenu hledat, jak druhejm říct, že jsou blbí a oni jim to přece říkali… 😀
Dík, ale než být takhle ivovsky zapšklá, radši budu po kolii et cons. splachovat postel hadicí (díky, Alasdaire! (rofl) ). Dneska. A zítra něco jinýho.
Za rok budu s kolií chodit do domovů důchodců, zatímco zapšklíci budou pořád stejně zapšklí. 😉
Pozdravuj půůůdla!
eee, počítač v knihovně mě přece nezná… (blush) sorry, to být já…
Máme je rádi a tohle se může stát každému, nejen psovi /já myslím kočičím lidem/ A kolie je velmi chytrá, zvlášť borderka, dá si to vysvětlit. Jen se na ní nesmí hrubě, to pak ztratí důvěru k člověkovi. To nebyl úmysl, to byl úlet.
Nene, to byl úmysl. Protože předevčírem jsme vedly tuto debatu:
„Čurááát!“
„Teď jsi byla, Dondo. Neříkej, že ti tři hodiny nestačí.“
„Čurááát!“
„Tak jo.“
Za půl hodiny: „Čurááát!“
…
…
…
a tak dál až do půl čtvrté ráno. Pak mi to nedalo a vykoukla jsem, jestli teda na tom dvoře čurá, nebo co.
Omyl. Hlodala tam hovězí kost.
„Aha, tak jo, už jsi mi na to přišla. Přece jsi říkala, že kost venku je v pořádku. OK, OK, vstáváš ráno, tak já teda jdu domů…“
No a dneska: „Tys včera nechtěla, abych tě furt tahala na ten dvůr, ne? Co zase máš? Ty máš furt něco.“
Takhle postupně vylučujeme jednu pitomost po druhé a až přijde čas na zkoušky, bude to dobrej a spolehlivej pes.
Ohledně nehrubosti má kólie štěstí, že jsem před ní vychovala tři útulkáče, kteří jsou na tohle ještě mnohem víc citliví, takže už používám značně nestandardní metody. Například psí řeč.
(Ale každej můj pes se musel naučit, že když ječím, je potřeba běžet *ke mně*, nikoli ode mě, protože ječím kvůli nebezpečí *zvenku*. Nutno kólii pochválit, už to umí. Na normální Ke mně přiběhne, na Ke mně! Honem! Auto! se mi zhmotní u nohy, jak by chtěla popřít fyzikální zákony o nepřekonatelnosti rychlosti světla.) 🙂
Mám dva papírové psy, kteří podle intonace hlasu přesně vyhodnotí, jestli to „Ke mně!“ je proto, že mám ten dojem, nebo proto, že jede auto. Maximálně se snaží vyhovět, ovšem pokud mají dojem, že o prd jde, zejména ta starší to zkouší obejít, zatímco ta mladší dolítne, ověří si, že to bylo správně, a jde té starší oznámit, že to myslím vážně, i když to na první poslech nevypadá.
Áááá! Takže ti tam pak poletujou! Co mi to připomíná…
„Holčičky, ke mně!!!“
Donda: „Už běžííím! Počkej, Melinka neběží. Mám běžet, nemám běžet, kousnu Melinku do límce a doběhneme spolu, tak!“
Melly, var. „jede auto“: „Štěně! Kalup! Průser!“
Melly, var. „nejede auto“: „Co blbneš, si budu honit triko… proč mě taháš za límec, ty potvoro???“
Melly, var. „mám v kapse Frolíka“: „Jsem skvělá, jsem rychlejší než kólie, OKAMŽITĚ NAVAL FROLÍKA, UŽ SEDÍM!“
(rofl)
Mám(e) už třetího kocourka, ale nepamatuji, že by, až na žárlivého Honzu, který dvakrát počural paničce peřinu, některý někdy něco provedl. Maximálně zahrabání v záchůdku a Mňáááukňouk, hned vyčistit, mňáukkvík. 😀 Feldík, (pes) musí každou třetí hodinu ven, ale to si řeší panička, doma zatím také nic neprovedl. A Čertík ho vychovává, každý den ho minimálně dvakrát propleskne, když Felda udělá něco, co mu nejde pod fousky.
Musí se unavit hlavně psychicky, nejen fyzicky…
Omlouvám se, asi ten asistenční výcvik není dostatečně psychicky náročný. 😛
Tak v tomhle už jsem dosáhl nejvyššího levelu. Začal jsem mít rád mapy právě proto, že se podívám na místo na mapě a vybaví se mi nějaká ta příhoda, dokonce i když se dívám do jízdního řádu, tak si vzpomenu na nádraží kde jsem někoho potkal, případně místa kde někdo bydlí, konkrétní vlak ve kterém se něco stalo atd… Skoro bych řekl, že mým cílem je takových míst mít co nejvíc 😀
Takže umíš si číst v jízdním řádu a vesele se smát (chuckle) (wave)
A děvčata, čím budete starší, tím víc těch míst a vzpomínek se vám bude vybavovat . Já jsem to za mlada snad ani neregistrovala ale teď, teď vzpomínám čím dál víc. Támhle jsme chodili s našima, tam s kamarádkami, tam jsme byli na rande …. a takhle mužovi nebo Janě vyprávím a ani si neuvědomuji, že je s tím mohu otravovat.
Já tohle mám DEDE, když teď chodíme vozit malou Šarlotku do sídliště Skvrňany, kde jsem vyrůstala od svých 6-ti let až do 23-ti. Pak jsem přestěhovala na Koštuku. Vše je v Plzni.
Takže jedeme s kočárkem a já se přistihnu,jak manželovi vyprávím :
“ Tady byla třešňovka a sem jsme si chodily s holkama hrát.
Tady jsme jezdili na kolečkových bruslích. Na tom mostě byl hladký asfalt a dobře na něm jezdilo.
Do Slovanského údolí jsme chodili sáňkovat.
A tady tou pěšinkou jsme chodily s maminkou za babi a dědou do předních Sktvrňan. “
Samozřejmě se to tam trochu změnilo, ale vzpomínky mi vždy vytanou na mysl.
A genius loci na mě silně působí na v Praze na Vyšehradě, zvláště pak na vyšehradském hřbitově.
Míša
Poprvé na mne Genius loci zapůsobil na Svojanově, měla jsem pocit,že průvodce planě plká, protože se přece chodilo jinudy a musela jsem se ovládat,abych ho nepotrestala..dlouho jsem to rozdýchávala. Znovu v podobných souvislostech na mne působil na Krumlově a pak na Hluboké, ale tam jsem na prohlídku ani nešla, protože mne silně rozbolelo za krkem, nemohla jsem pomalu ani pohnout hlavou…
zatím poslední Genius loci na mne silně zapůsobil na pláži Omaha ve Francii, třásla jsem se jako osika a slyšela střelbu,dunění děl, viděla krvavé moře.. na hřbitově plném bílých křížů jsem občas místo nich viděla postavy..musela jsem si sednout do trávy a nechat slzy téct, abych našla sílu se zvednout a jít dál…
je to pro mne něco zvláštního a chtěla bych tomu víc a lépe rozumět…
Sharko, podobně to mívám s bitvou u Sadové.
Jsou to místa prolitá krví, příliš mnoho mrtvých najednou, nezmizí to nikdy.
Devcata, ja vam moc dobre rozumim.
Jejda Dede, takových míst máme fakt hodněěě. A vůbec nám ani jednomu nevadí znovu a znovu je opakovat, si je připomínat – zůstanou nám tak déle v paměti. Při jízdách třeba z Německa do Čech, těch místo bylo hodně. Teď už necestujeme, ale i těch zdejších „míst“ je hodně. V současné době nejsilnějším místem je roh lesa, kde Trixie loni ve větvích objevila Woody. Určitou dobu jsme se tomu místo schválně pro jistotu vyhýbali, teď už tam zase jezdíme tak 2x týdně s Trixie na procházku, protože to tam má ráda. Vždycky se o tom stromě zmíníme (a já tam fakt to šedivé kotě furt vidím), ale já se neubráním nervozitě, že Trixie vyrazí zase „čmuchat“. Podobně ale komentujeme třeba místo, kde nám chcípnul Ford, kde jsme se v bavlníkovém poli dali do zajímavé řeci s jeho majitelem, 2 úseky cesty při jízdě do Atlanty, které jediné nám troche připomnínají evropské pastviny. Cestou k moři si zase vždy (tedy skoro vždy) ukážeme na místo u závodiště chrtů, kde jsme nasbírali ty největší borovicové šišky, co jsem kdy viděla…No je takových mist fakt hodně. Někdy třeba v autě určitou dobu nemluvíme (zrovna není o čem), ale pak mineme To místo. Někdy je to jen „hmm také jsem si vzpomněl(a), někdy se nám díky tomu vyvolají podobné vzpomínky a hovor v autě se zase na chvíli živě rozproudí.
Zapomněla jsem dodat – fotky jsou úúúžasněěě krásné.