Před „dušičkovým“ víkendem byl podle některých kultur čas čarodějného rojení, tak jsem si řekla, že bychom se mohli na tohle téma kouknout podrobněji. Takže, milí hraví literáti, dnes se bude ve sto slovech čarovat!:))
Minulá témata nebyla snadná, mířila dost hluboko do srdce a výsledná drabble tomu odpovídala. A byla vynikající – poklona autorům.
Abychom měli změnu, budeme si dnes hlavně hrát. Pro tentokrát jsem připravila témata tři – je na vás, které si vyberete, můžete je i libovolně kombinovat. Takže přejděme k tématům:))
- Ta kletba je jen pro tvé dobro…
- Čí jsou oči, kterýma tě vidím?
- Já ti říkala, že se máš učit!
Věřím, že se při psaní budete bavit tak dobře, jako při čtení stoslůvek ostatních autorů. Tak chutě do toho!:))
Tak nakonec jsem já ta nejhorší! A přitom mám na mysli jenom její dobro. Víte, koho jí vybrali za ženicha, že jo?! Buď toho třasořitku Bolestína ze Špitálního království – no toho, jak jsi mu, Sudivojko, nad kolébkou přislíbila, že bude mít sto a jednu nemoc. Anebo poseroutku Všehoboje ze Strašidelnic – však víš, Dobromyslo, jak jsi mu přisoudila, že se bude strachy podělávat do šedesáti roků! To byste jí přály? Podívejte se – po stoletém spánku budou urození páni rodiče tak přeležení, že kývnou na každého, kdo je dá do richtiku. Jenom nevím – zahradník (krze neprostupné růže) nebo chiropraktik (krze ztuhlý krk)!
Bolestím ze Špitáního království a Všehoboj ze Strašidelnic (rofl) Ygo, tebe je škoda na práci, kterou děláš. Kdy začneš doopravdy psát? (inlove)
„…jak jsi mu přisoudila, že se bude strachy podělávat do šedesáti roků!
YGO, já se tu řehtáám 😀 😀
A Alčo, niže, take moc hezké Lkterak snadno obalamutit vnučku. Přiomnělo mi to, jak jsem jako malá – ještě nečtoucí, někdy vzala nějakou „dospěláckou“ knihu, sedla si venku na lavičku, knihu otevřela, občas obrátila stránku a dělala velice důležitou, čtoucí holku. Vídala jsem tak sedět maminku a tak jsem ji asi chtěla napodobit. Úplně se tak teď vidím, tak živě se na to pamatuji. A je klidně možné, že jsem knihu držela i vzůru nohama, kdovi jestli jsem vůbec poznala, jak mají písmenka správě být. (blush)
Přísně hledím do dětských očí: „Zase sis vzala bez dovolení čokoládku? … Něco s tím musíme udělat, obzvláště teď, když tu maminka delší dobu nebude.“
Najdu v knihovně tu největší knihu, důležitě ji otevřu a důrazně pronáším slova, která mají malou vnučku udržet dál od nežádoucích pamlsků.
Nikdy bych nevěřila, že to funguje. Už tři týdny si na nic sladkého ani nevzpomněla, je vzorná – že by to fungovalo?
Vnučka nadšením září, vítá svou mámu.
Mlaskne pusa na přivítanou. „Doneslas mi bonbóny?“ ptá se malá a její oči se stáčí ke mně: “Babičko, teď už můžu sladkosti, maminka mě tou pusou vysvobodila…“
—
Ne, že by to u nás takhle fungovalo, malá Ema občas něco sladkého dostala. Jen mě to napadlo, když jsem dnes holky odvážela k autobusu… 🙂
(rofl) Alčo, to je opravdu ze života! A líbí se mi, jak přirozeně byla malá osvobozena… (chuckle)
Přečetla jsem všechna dodaná drabblata – moc se líbí (clap) 🙂
Že jo? (wave)
Učit se, učit se, učit se…kdo to má vydržet? Zaklínadla na počasí, ovládání zvířat, změnu podoby… Změnu podoby? Že bych to na sobě zkusila, tyhle mi šly. Tak jo, líbilo by se mi být černovlasá dlouhonohá krasavice. To je tady v lexikonu na straně 127. Fuj, myši, nečum na mě. Potřebuju ještě pár bylinek- třezalku, potměchuť a hluchavku. To je ale divně barevná hluchavka. To je jedno, jedna kytka jako druhá.
Šup s tím na ohřívadlo, ten dým nevoní špatně.
Ale to ohřívadlo se nějak zvětšuje a sedí pod ním MYŠ! Ha, moje bude! Aaaaaaa- já jsem asi… kočka?
Jedna kytka jako druhá… Asi měla kliku, že neskončila jako kus sýra pro tu myš! (chuckle) Matyldo, tak nějak je znát, že máš doma ty pubertáky… 😉
Ano, můj život a nazírání na svět je tím silně ovlivněno.
Jakub Cimburský skloněný nad bezvládným tělem, které přinesl zbrojnoš, rukou překvapivě jemnou u tak statného muže odhrnuje slepené vlasy z čela omdlelého mladíka.
„Ctibore, prober se…“
Chlapec otvírá oči. S úlevou hledí do tváře tak podobné jeho pánu. Dokázal to! Ze záňadří vytahuje svitek a podává panu Jakubovi.
Jakub láme pečeť, ale nečte. Přes okraj pergamenu hledí na chlapce. Můj Jindřich by byl jen o něco starší… Žije?… Kateřino… Otáčí se, potajmu stírá slzy. Nesluší se, aby ukázal slabost před služebníkem.
„Jak jsi unikl pronásledovatelům?“
„Pod vrchem divoženek.“
„Kletby se nebojíš?“
„Bůh ji použil k mé záchraně,“ říká chlapec pevně.
MaRi, jsi čím dál tím lepší! (inlove)
Se zvířaty jsem si vždy rozuměla víc než s lidmi. Dokážu se vcítit do jejich myšlení a komunikovat s nimi. Jen s andulkou Káčou mi to nefunguje.
„Káčo, Kačenko! Kde jsi? Pojď malá….“ Volám nahlas.
Běhám po zahradě, koukám do korun stromů, Káča nikde.
Najednou se dívám na svět shora. Letím nad stromy. Kačenko, tak přece! Už poznávám okolí. Daleko jsi, holka, zaletěla, až na konec ulice. Tak pojď malá, poletíme domů. Soustředím se a navádím ji správným směrem. Už jsme nad naší zahradou. A tam, na třešni sedí Káča.
A sakra, čí jsou teda ty oči kterýma se dívám?
Miki, to je bezvadně pojaté téma cizích očí – máš jedničku s hvězdičkou! (inlove)
No Bože, to je toho! No tak mě to mávání hůlkou nevychází, a co má jako bejt! Hele, ty se moc neškleb, Hnáte. Taky si blbě odmávnul a z černý kočky je zrzavá. A co ta kletba, co měla být k dobru, ha! Jak ti ulítla DobroSova a sežrala Křivákovi pokusnou myš. Ale počkej… Jedna dvě tři, zapíchnout do vzduchu, otočka… Prásk!!! Blbě, blesky jsem nechtěla. Jak to ta křivonosá Piluna dělá? A to má bradavice jenom dvě! Kdepak spravedlnost! A zauzluj si tu hadici konečně! Furt mi leze do rukávu a šimrá. Znova… Jedna dvě tři, zapíchnout, otočka… Hnáte?!!!
Se mi do nicku vloudilo h, ale ono je to vlastně jedno!
Jano, Ba nebo Bah, mám velikou radost, že ses přidala! (inlove) Že jo, Hnáte? (rofl)
Nadšený literát se vrátil z celodenního mrznutí za mrzkým účelem získání chleba vezdejšího a hlásí se na značce.
― Vidoucí ruce ―
Téma: Čí jsou oči, kterýma tě vidím?
Bjørkhallen, 1548-9
Danele zabořila prsty do psí srsti.
„Barnabáš,“ řekl Anzelm. „Je… no… takový šedivý… má bílé tlapky, tady, dej pac… a bílý límec… a oči mu přes ty dlouhé chlupy skoro nevidíš… teda… promiň…“
Daneliny citlivé prsty se probíraly srstí na hřbetě.
Pes šťouchl děvče do ruky. Olízl ji.
Danele se oběma rukama chytila psího límce. Přitáhla se. Vstala. „Uměl bys mě zavést k Erikovi, Barnabáši?“
Pes jemně zatáhl, popošel o dva krůčky.
Když Erika na Plácku doopravdy našli, chlapec psa nadšeně objal a vlepil mu pusu na čumák.
Danele nahmatala tuhé kudrny. Rozesmála se.
„Zubaté sluníčko!“
A druhé téma:
― Nepředvídaný následek ―
Téma: Ta kletba je jen pro tvé dobro…
Bjørkhallen, Pětikruží, 1550
(Sigurd Holden, Leila Holdenová, Markus Holden, Heidi Ivarsdóttir)
Leila toužila po letohrádku.
A tak jí ho Sigurd dal postavit. I když věděl, že bude pět měsíců v roce pod sněhem. Nechal do všech jeho rohů vytesat znak pro slunce, aby tam bylo Leile dobře aspoň po ty tři měsíce, kdy tady na Severu má smysl sedět venku. Poprosil Heidi, aby předpěstovávala květiny ve skleníku. Leila má přece tak ráda girlandy…
První léto Leila v letohrádku snad i spala.
Další roky ji pomalu přestával bavit. „Jsou tam zmije,“ tvrdila synovi.
Malý Markus mamince namaloval na schody znak proti jedovatým jazykům.
Od té doby tam Leila nedokázala překročit práh.
(Srovnejte tohle, mnohem povedenější drabble: http://ioanna-ioannina.livejournal.com/90300.html )
Io, to je nádherná pointa! (wave) A mimochodem, nemyslím si, že by tohle drabble bylo o tolik horší než to minulé! Mně se dokonce líbí víc (wasntme)
To je krása (inlove)
Proboha ty vypadáš? Máš pouchýře a bradavice po celém těle! Cos dělala? Jo táák! Copak nemáš holka rozum? V lékárně ve vsi dělají inventuru a žádná jiná tady není. No, mám tu nasušený heřmánek a ve dřevníku jsou necky. Venku je teplo a vedlejší chaty jsou naštěstí prázdné. Vlezeš si do vody, snad louhování pomůže. Říkala jsem ti, že se máš přes víkend učit, posledně jsi dostala trojku. Ale ne, ty máš hlavu v pejru a radši chodíš líbat ropuchy. Jenže na svého prince si musíš ještě pár let počkat. A přestaň už brečet, uvidíš, že to do neděle zmizí.
😀 místo učení líbat ropuchy! To se ti povedlo! 😀
Líbat ropuchy, co kdyby… (rofl) No jo, radši se měla učit (chuckle)
Ja vam nevim,,lidi. Carodejnice nejsou moje tema. Asi proto, ze uz od detstvi jsem mela schopnost videt budoucnost (a mela vzdycky naprosto presne pravdu, byt nekdy az za nekolik desetileti). A jine veci, radsi se nebudu sirit. Nepovazuju to za dar, ale je to tak a musim s tim zit, tak si na to nerada hraju. Sorry.
Hanko, asi máš pravdu, že je tenhle dar může být I prokletí. Ale někdy bych si tuhle schopnost chtěla vyzkoušet (ale raději nebudu pokoušet osud, že?)
O nic neprijdes, Maricko. Fakt. A navic, tohle je schopnost,kterou si nevypestujes; to ti musi dat sudicky do vinku. Moje babicka po preslici mela tuhle schopnost. Zdrava zenska, predpovedela si vlastni smrt naprosto presne rano toho dne, kdy umrela. Ja treba vim, kdyz nekdo z rodiny nebo znamych umre – ne nutne kdo, ale vim to, ten den, aniz bych mela jakykoliv naznak, ze kdokoliv je nemocny. Proste vim.
Hanko, tenhle dar a prokletí v jednom balíčku měl můj děda. Jsem moc ráda, že jsem ho nezdědila… (angel)
Páni, tak já budu dnes první drabblistka? Kde jsou všichni nadaní literáti? Je fakt, že dnes bylo nádherně, u nás i takové teplo, že jsem courala bez bundy. A právě na výletě se psem jsem přemýšlela nad zadáním. Zde je výsledek :
Prásk! Je pryč! Fakt mě přilepila, baba jedna! Prý – ta kletba je jen pro tvé dobro. Až to napíšeš, přijdu tě vysvobodit. To víš, mladé čarodějky musí být vzdělané všestranně, aby obstály. I ve slohu.
Co to mám vlastně napsat ? Čí jsou oči, kterýma tě vidím! Tssss, to je teda krutopřísný! Kočičí, mločí, chobotničí…… Chacha, chobotnici tuhle předváděl Slizoun. S natahujícím se chapadlem. Mít takový chapadlo, natáhnu se ke kouzelné hůlce ve stolku!
Hm, jak byla ta kletba ?
Jsem magie slouhou, řeknu větu pouhou, ať mám ruku dlouhou!
Mám ji! Kouzelnou hůlku! Baba bude valit oči, až mě tu nenajde!
Hančo, móóc pěkný drabblátko (clap)
Hančo! To je krásné drabblátko! Dokonale jsi pochopila, kam směřovalo zadání (rofl)
Začaly znovu růst houby! Včera jsme v lese u Doubravčic, (okres Praha-východ), našli dvanáct krásných mladých hříbků.
KRAKONOŠI, NEZÁVIDÍM, ALE PŘÁVIDÍM. U NÁS V LESÍCH JE PŘÍLIŠ SUCHO,TAKŽE HOUBÁM SE RŮST NECHCE. VÍM, ŽE SUCHA JE TU AŽ DOST.PŘI RYTÍ SE ZEM DOSLOVA DROBÍ,TAKŽE LES JEN ROZA NEZAVLAŽÍ TAK, ABY HOUBY RŮST ZAČALY. ALE MOŽNÉ TO TEDY FAKT JE.MNĚ ANI TY HOBY NECHYBÍ. MÁM PLNOU ČTYŘLITROVKU SUŠENÝCH.A TO JSEM FAKT UŽ DOST SUŠENÝCH HUB POROZDÁVALA. HOUBY MOC NEMUSÍM,NEPOHRDNU JEN ŘÍZKAMA
Sorry, ale tím jsem chtěl jen říci, že houbařská sezóna ještě neskončila. Sušených máme taky hafo, ale čerstvé jsou čerstvé a klokaní stejk na hříbkové omáčce byl vynikající. Dnes bude k obědu zase pečená kachna z venkovského dvora, hezky žluťoučká, která po trávě běhala, v rybníčku se rochnila a syntetické krmivo ani z rychlíku neviděla.
Houby rostou pořád. 🙂 Ale nejhezčí jsou teď buky – ze zlatých se listí proměnilo na sytě měděné a je to krása, jaká bere dech (sun)