Pokud dnes někdo tvrdí, že slušnost se vyplatí, riskuje u svých posluchačů pobavené úsměvy a poklepání na čelo. Jo, takhle kdyby mluvil o prohnanosti, ostrých loktech nebo užitečných známostech, to by byla jiná. Ale o slušnosti?
Je fakt, že pojem slušnost je hodně obsáhlý, takže je vhodné ho trochu upřesnit. Dnes bych chtěla mluvit o slušném – v tomto případě snad lépe korektním – chování na pracovištích.
Vybudovat ve firmě civilizované pracovní prostředí se totiž vyplatí. Všelijaké formy mobingu či šikany na pracovištích jsou větším problémem, než by si kdejaký majitel firmy připustil. Nejde jen o pocity jednotlivců takovým chováním postižených, ale tato „neslušnost“ na pracovišti se dokonce může odrazit i v hospodářských výsledcích firmy.
Myslím, že podrobnosti o šikaně není třeba rozebírat. Objektem soustředěných útoků se může stát fakticky kdokoli, kdo je někomu nepohodlný. Ať už kvůli osobnostním rysům, nebo proto, že zabírá židli, na kterou si brousí zuby někdo jiný – často osoba útoky podněcující.
Zdeptat člověka je v podstatě velice snadné. I kdyby dotyčný byl zpočátku bezproblémovým pracovníkem, dá se poměrně rychle dohnat k chybám a postupům, které dají agresorovi do rukou vytouženou zbraň, pomocí které se může oběti „legálně“ zbavit. Následky, které si šikanovaný z takového zaměstnání odnáší, jsou potom mnohem hlubší, než „jen“ ztráta práce.
Bylo by chyba si myslet, že šikana je záležitost omezující se pouze na agresora a oběť. Vždy je tu nějaké okolí, nějací lidé, kteří buď mlčky přihlížejí, nebo si časem také přisadí. Naštěstí se aspoň občas najdou i tací, co se oběti zastanou. Co to ale znamená pro firmu?
Především napjaté pracovní prostředí, kde se usadí nedůvěra a nefunguje týmová spolupráce. Nutný alibismus všech zúčastněných likviduje volné sdílení znalostí a zkušeností, stejně jako komplikuje tok informací uvnitř firmy.
Na takovém pracovišti je účinně ničena kreativita a inovativní myšlení. Výsledkem je nestabilní pracovní kolektiv, rychlá výměna lidí a s tím související horší vztahy firmy směrem k jejímu okolí – tedy ke klientům i k partnerům. V dnešním prosíťovaném světě se navíc nic moc neutají a skvrny na pověsti firmy se smývají těžko a dlouho.
Takže šéfové a majitelé firem by si ve vlastním zájmu měli zatraceně dobře všímat atmosféry na pracovištích své firmy, a pokud se objeví problémy, tak se radši zbavovat agresorů než uštvaných obětí. Protože když to agresorovi projde jednou, nemá důvod s podobnými praktikami přestávat.
A pokud jde o šikanou nepostižené zaměstnance, sledující rozvoj takového chování ve svém okolí, tak by se měli vždy agresorovi postavit, nejlépe společně. Právě proto, že nikdo neví, kdy se terčem šikany stane on sám.
Dnes se tedy ptám: Máte se šikanou na pracovišti nějaké zkušenosti? Zažili jste případ, kdy se s ní zaměstnavatel dokázal účinně vypořádat – myslím tím ke škodě agresora?
Ne přímo se šikanou, ale s „otráveným“ prostředím jsem se setkala hned po škole, v mém prvním zaměstnání. V čistě ženském kolektivu se sešly dvě, které se nesnášely. Kolem každé se utvořila sympatizující skupina žen, která drobnými zlomyslnostmi otravovala život té druhé. Byla jsem ráda, když jsem po pár měsících odešla na mateřskou. Moje druhé zaměstnání v autoservisu, kde jsme byly pouze šéfova manželka a já, pak byla procházka růžovou zahradou :-).
Zato s mobingem má přímou zkušenost můj syn. Když po vyučení nastoupil, prvních 14 dní proběhlo relativně v pohodě, ale pak se s ním najednou nikdo nebavil a ten co ho měl zaučit najednou neměl čas nebo „nevěděl“. Až po měsíci mu jeden odcházející „kolega“ prozradil, že paní hlavní účetní potřebuje místo pro syna, takže všem bylo naznačeno, že by bylo vhodné Lukášovi tu práci co nejvíc znepříjemnit, aby odešel na dohodu.
Miki, a podařilo se jim to? Myslím s tvým synem? Nebo se dokázali srovnat?
Je to hnus, když takhle zacházejí s klukem, který se vlastně v práci prvně rozhlíží… tedy on je to hnus vždycky, ale tohle je na kvadrát.
No, povedlo se jim to. Blbý bylo, že se paní účetní nerozhodla o pár dní dřív, dokud byl ve zkušební době. To by mu pouze řekli, že ho neberou a bylo by to v pohodě. Ale jelikož měl už podepsanou smlouvu a jaksi nebyl důvod pro výpověď z jejich strany, tak to vyřešili takhle.
Sice si pak našel lepší práci, ale bez této zkušenosti by se rozhodně obešel.
Každý se jednoho dne dožije poznání, že občas může být člověk člověku vlkem. A čím dřív se toho dožije, tím lépe, protože i negativní zkušenosti obohacují. Navíc sehnal lepší práci, takže nakonec byli všichni spokojeni, čímž rozhodně nechci tvrdit, že to bylo v pořádku. Jenže občas se nechtěně podaří něco, s čím strůjce dané události nepočítal. Paní účetní si prosadila svou a syn si polepšil. Je otázka, co by ho čekalo, kdyby se snažil zuby nehty zůstat. Ono se nadarmo neříká, že moudřejší ustoupí a pracovat v kolektivu, který, byť i pasivně, napomáhá šmejdstvu není žádné terno
Dede, sama jsem zažila na stará kolena, na sobě mobing a trvalo mi dlouho než mi „docvaklo“ o co jde. Ve státním podniku, kde šlo o získání mého místa pro svou známou, od novéh, cizího, mladého „managmentu“. Je to otřesná zkušenost, která pro mne nedopadla dobře a ještě nyní se po letech málem osypu, když si na to vzpomenu. Fuj!
Lidé v okolí měli takový strach, že nikdo nic neviděl a neslyšel. Až nakonec jeden vedoucí pracovník se pochlapil a mne od tam stáhl, alespoň na krátkou dobu do svého útvaru, než se celá věc jaksi vyřešila, protože už se na to nemohl dívat. Mladý člověk se snad s takovou situací vypořádá lépe, ale po padesátce a zvlášť, když jsem do té doby žila v práci jako princezna v bavlnce to s člověkem do konce života zatřese. Škoda, protože tím pádem na svého posledního zaměstnavatele velmi nerada vzpomínám a nechci s ním nic mít. Nechodím ani do seniorského klubu, nepíšu si s nikým mejly, ani si netelefonuji.
Milá Alex (h) , to byl fuj čítankový případ. Jaká škoda, že tvoje jinak uspokojiná pracovní kariéra takhle skončila! Jo a myslím, že opravdový mobing je zlý i pro mladé lidi. Jen ještě mají čas se z toho oklepat.
Ťukám na všechna dřeva, co mám okolo – jsem spokojený člověk, nikdy jsem šikaně a pomluvám nemusela čelit. Ale jednou jsem dostala lekci sama.
Jedna externí šéfka jednoho projektu dělala chybu za chybou. Ne zásadní, maličkosti, ale já jsem se tím musela zabývat. Už mě to štvalo a když jsem pokala na chodbě jinou kolegyni, začala jsem… já se z toho zblázním, vona….. Kolegyně se na mne chvíli dívala, pak řekla ‚já tohle nemusím poslouchat, ne touhle cestou‘ otočila se a odešla. Zůstala jsem tam stát a styděla se.
Do dneška jsem jí za tuhle lekci vděčná a beru to jako perfektní způsob jak pomluvám zamezit. Leč, málokdo je tak odvážný, aby se nebál, že se proto stane další obětí. Vnímám jako uznání, že mě se asi nebála.
Eh Jano, to byla lekce k nezapomnění. Mám dojem, že by každý člověk měl dostat nejpozději někdy v patnácti:)) Jenže tak málokdo se tady podle tohoto pravidla chová!
Tak tohle neznám. Za mých mladých let bylo velmi snadné prásknout dveřmi, jít jinam a většinou si polepšit. Dnes je to mnohem horší, protože riziko, že skončíte na pracáku, (v ČR je skoro milion lidí bez práce a bez šance nějakou získat), je obrovské. Nicméně, pokud chcete být v klidu, znamená to že: 1/ musíte působit na fleku, o který nemá nikdo jiný zájem, nebo: 2/ musíte umět tolik a to, co neumí nikdo jiný. A nejlepší je, když se povede obě možnosti sloučit.
Ahoj Dede. Tohle je pro mně bolestné téma, zažil jsem to kdysi před mnoha a mnoha lety ještě jako student. Vydržel jsem to asi rok, v průběhu kterého jsem přišel o několik cenných (pro mně, ne obecně) osobních věcí a spolykal hodně ponížení a bolesti. Jenže jednou přepnuli strunu. Došlo k situaci kdy se ve mně něco zlomilo. Viděl jsem kolem sebe jen jiskřivé světlo a hučelo mi v hlavě, nesnesitelný nával adrenalinu. Pět..nelžu!! pět jsem jich doslova ztřískal na jednu hromadu. Dva z nich pak letěli ze schodů, dva skončili na zemi ve stavu že sotva lezli po čtyřech a dodnes mám v uších zoufalý bolestný křik a toho jednoho kterého jsem si kolenem natlačil na zábradlí a pak ho drtil o kovové trubky a systematicky jsem mu rozbíjel obličej. Bylo z toho pár zlomenin, podlitin a modřin nepočítaně, ale nikdy mně neudali, dodnes nevím proč, bylo by to pět hlasů proti jednomu. Strašně se za to stydím, nejsem rváč, já nevím proč jsem se tak rozběsnil. Pak jsem tam stál, vzkypěla mi krev a myslel jsem že omdlím. Pozitivní na tom bylo, že mi dali pokoj. Měl jsem od té doby klid. Milá Dede, za vyvolání těchto vzpomínek Ti příliš neděkuji.
To je mi líto… ale víš, zase si myslím, že se nemáš za co stydět. Konec konců, bylo jich pět a tys byl sám. Oni to neodhadli. Abych tak řekla, oni byli bad guys a svůj osud si plně zasloužili.
A víš co? Tys tak někomu v budoucnu udělal obrovskou službu. myslíš, že bys byl jediný, na koho by to zkoušeli?
I když mé pesimistické já si tiše říká, jestli si pak nevybírala slabší oběti… třeba děvče.
Ale ne, zkusím věřit, že dostali na pamětnou a opravdu si lekci pamatovali (inlove)
Milá Dede. Asi máš pravdu, alespoň pokud vím tak už s nimi nikdy problém nebyl, dokonce si vzpomínám že mi pak kdosi přišel poděkovat že jsem tu bandu rozprášil, ale já bych byl tehdy býval radši kdyby se o tom moc nevědělo, abych si ještě nešel sednout. Víme jak často funguje spravedlnost.
Díky ti za ty všechny ostatní, kteří už nemuseli být jejich oběťmi, protožes ty hajzly dobře zastrašil.
Je to nastavené blbě. Dokonce existují studie, že ve společnosti, kde se jedinec smí účinně bránit hned na místě (zbraň může nosit každý), je *míň* násilí, než ve společnosti, kde se člověk podle zákonů musí obrátit pro pomoc na někoho třetího.
Dává to smysl. Útočník nemá v hlavě ten kousek, který zabraňuje smečkovým savcům útočit na příslušníky vlastního druhu. Takže útočník do toho půjde stejně, zákon nezákon. A když mu člověk nesmí namlátit tady a teď, bude si útočník myslet, že se mu nemůže nic stát, protože jeho oběti jsou stejně sráči – a policajti? Na ty on, machr, nevěří…
Zatímco když útočník ví, že je vysoká pravděpodobnost, že i zdánlivě slabší potenciální oběť má zbraň a mohla by mu udělat veliké bebí, rozmyslí si to.
Útočníci jsou totiž v podstatě srabi.
Zažila jsem to, že společnost, kde se očekává, že jste „ozbrojení“, je mnohem mírumilovnější, na vlastní kůži mezi džudisty. Ti lidi se prostě neuráží a nedělají si z druhých srandu nad únosnou míru, protože když to udělají, tak vzápětí dostanou od svého terče na držku. Tuhle lekci dostanou už nováčci. Každému se někdy během prvního půl roku řekne (a pak jemně ukáže), že nemá dráždit hada bosou nohou.
Psychopati a agresoři vypadnou a je klid.
Tak to je moc dobré, takové samoozdravné mechanismy jaké máte v tom džudu by byly potřeba všude všeobecně, máte můj obdiv. Ubyla by spousta trápení a nemusel by nikdo začít řádit jako Golem utržený ze řetězu jako tehdy já, aby sobě i jiným zjednal klid.
Jo, taky to říkám – pár let džuda nebo jinýho bojovýho umění by lidem jenom prospělo.
A už se tím netrap. Útočník si za svoje zranění může sám. To on se přece mohl rozhodnout, že do toho nepůjde. Obránce na výběr neměl. (h)
Ja nevim, tahle teorie ozbrojene spolecnosti ma sve zasadni limitace. Aspon v soucasne v Americe. To uz neni romantika western a lovcu, to je o tom, ze kdejaky psychopat si opatri zbran a muze vystrilet skolu, restauraci, pracovni misto…. Vsak ty zpravy jste jiste videli. A nase gun lobby hlasa, ze potrebujem vic zbrani a mene kontrol kdo a kolik jich kupuje.
Zbraň si ale ten psychopat opatří tak jako tak, to není vůbec žádný problém. Žádný zákon mu v tom nezabrání.
Souhlasím s Alasdairem, Hani. S legálně drženou zbraní se páchá daleko míň trestných činů než se zbraní drženou nelegálně.
Když ti naběhne do školy, supermarketu, baráku atd. maník se zbraní a bude tam mít tu zbraň jedinej, má tam volný pole působnosti a může střílet, dokud nepřijede jiná pistole (=policie). Zatímco když někdo z napadených bude mít pistoli, může toho blázna sundat dřív.
Představa, že by napadený, sundavší vraždícího blázna, pak pokračoval ve střílení, je taková trochu divná, ne?
No a když bude dost bláznů sundaných normálními lidmi, tak si možná někteří další blázni to střílení ve školách, supermarketech atd. rozmyslí.
Nejde o romantiku.
Chápu myšlenku, která stojí za zákazy zbraní: nehodí se, aby lidi byli schopní řešit potíže sami… Radši se nechejte zabíjet, dokud nepřijede policie…
Policajti na nějaká odlehlejší místa dojíždějí až tak po půl hodině (vyzkoušeno). To už bude blázen se zbraní dávno doma u maminky a policajti najdou na místě jenom krvavý zbytky – a ti, co přežijou, budou mít dost malou šanci na nějaký slušný vyřešení. Krom zábavného PTSD, samozřejmě, to taky… Nechej si někdy vyprávět od někoho, kdo to zažil, jaká je to sranda – útočník se naparuje ještě dalšího minimálně půl roku, než mašinérie vůbec začne něco dělat – a napadený je tou dobou bez domova, se spoustou zdravotních problémů atd.
Kdyby mohl útočník předpokládat, že napadený má zbraň a použije ji, k ničemu z toho by nemuselo dojít. Nebo by se to aspoň zastavilo dřív.
Protože útočník je z definice srab. Kdo jiný než srab si bude řešit vlastní problémky tak, že půjde a ublíží někomu, koho pokládá za dostatečně slabého, aby si na něj troufnul?
Chtěl jsem napsat něco takového, ale nejsem tak výřečný. Rozvíjel jsem souvětí tak dlouho až jsem se do nich zamotal, takže jsem si řekl že to musím zkrátit a krátil jsem to tak dlouho až zbyly ty dvě věty. Děkuji Ti, nenapsal bych to lépe.
Io, jenže to by navíc musela legislativa fungovat ve prospěch napadených… zatím mi připadá, že se víc dbá o práva útočníka (který si své chování vybral) než oběti (která na vybranou neměla).
Ani mi nemluv… (devil)
O (ne)možnosti legálně zastavit útočníka včas, dokud ještě nezabil, radši cudně mlčím.
I tady platí, že když už máš mrtvolu, tak to už je nezametitelný pod koberec. Ale všechny ty fáze před mrtvolou… radši fakt nemluvit.
Nejspíš se policajtům líbí vyšetřovat vraždy, takže ty předchozí varovný signály přehlížej jak rodný lány. (devil)
Ono do urcite miry mate oba pravdu – snad usitou na ceske pomery. Ale to, co se ted deje zde, je v naprosto jine dimenzi. Proste tech zbrani bez jakekoliv kontroly koluje strasne moc. A to je relativne novy jev v USA. A gun lobby odpoved na tuhle proliferaci v souvislosti s masakrem prvnacku v Connecticut? Ucitele by meli povinne nosit zbran. Yeah… Problem je i v tom, ze si skoro kazdy muze koupit samopal, v nekterych statech bez omezeni, a kdyz si ho koupi na „vystave“ nebo gun show, tak se tam ani nezjistuje trestni rejstrik. Tohle nevyresim kratkym prispevkem, a na vic ted nemam cas, protoze musim ject hadat se s erarem,jak mi zblbli prvni penzijni sek… (devil)
Hodně štěstí při hádce se strýčkem Samem! (inlove)
Bude to tak, jak říkáš – my tady toužíme po vašem přístupu („vlezl mi na pozemek, tak jsem střílel“) a vám se zdá, že ta evropská regulace má přece jen spoustu výhod. A jak už to bývá, správná míra bude někde uprostřed a všichni ji budeme míjet až do úplného umíjení. 🙂
Dobře jste udělal! Na takové kreatury nic jiného neplatí a staré české přísloví říká: Škoda rány, která padne vedle. Já jsem kdysi jednoho ,,kolegu“ také profackoval a nikdy mne to nemrzelo; ty ostatní, kteří přihlíželi, ostatně také ne, všichni ho měli plné zuby, ale já jediný jsem si troufl to řešit. Ručně, stručně a účinně.
Já mám na tohle v životě štěstí, že jsem pracovala a pracuji v dobrém kolektivu. Také si toho vážím.
Můj syn autista ale šikanu zažil. A i když se profesoři snažili, úplně to neuhlídali.
Petr je jiný a to spolužáky dráždilo. Stačilo mu shodit učení z lavice a bavit se tím, jak se dostal do afektu. Naštěstí se podařilo vyřešit. I když na střední škole Petr nevydržel, protože byly tam hlubší problémy.
Míša
On je to velký problém. Vedl jsem určitou dobu malý podnik, kde se vyráběl perník. Bylo tam zaměstnaných padesát lidí, většinou žen.Co to je vlastně šikana?
Většinou se to vnímá, podobně jako kdysi na vojně, že někdo terorizuje své okolí. Dnes to má ale mnoho forem a nejčastějším důvodem je závist a strach. Dámy prominou. Před tímto zaměstnáním jsem pracoval jako technik v TS. Měl jsem tu nejhorší sebranku od bývalých „basistů“, po notoriky a flákače.Neměl jsem s nimi ale tolik problémů, jako s těmi čtyřiceti ženami.Záviděli si každou padesátikorunu, kterou některá měla navíc.Po straně se pomlouvaly a dělaly si schválnosti. Majiteli to samozřejmě vyhovovalo, protože s nimi lehce manipuloval. Jednou jsem se angažoval, když si stěžovaly že jim málo platí. Když z Prahy přijel, svolal jsem perzonál do jídelny a požádal je, aby mu to řekli do očí. Zařval na ně, kdo si stěžuje a já v tom zůstal sám. Dostal jsem „sodu“, že jsem šéf a ne odborový předák. Nesnáším nespravedlnost, ale taky nesnáším blbost. Mnohokrát jsem v životě zažil šikanu. Od vojny po pozdější zaměstnání. Později i kvůli svému přesvědčení. Vždy jsem ale tvrdil, že být věřícím neznamená být blbcem. Když vás nemohou chytit „na švestkách“, máte právo i povinnost se bránit. Ono když ustoupíte, tak ten kdo vás šikanuje je jako zlý pes. Když se mu díváte do očí nemá odvahu zaůtočit. Běda když se otočíte zády.
Astere, to je tedy síla (myslím s těmi ženskými). Bohužel si to umím celkem živě představit.
K tomu přirovnání – ze začátku se člověk zlému psu do očí podívat dokáže. Pokud je šikana rafinovaná a psů je víc, brzy je to šikanovaný nezvládne. A tak se do těch očí musí podívat někdo jiný, kdo si za toho šikanovéno stoupne.
Průser je, když se nikdo takový nenajde.
A ještě něco – nikdo se šikanu „nezaslouží“ – což bývá argument agresorů. Hajzl obvykle šikanován nebývá.
Láďo, v tom plně s vámi souhlasím. Máme jen dvacet lidí, na jedné provozovně nejsou skoro problémy s lidmi, alespoň ne znatelné. Na druhé se sešlo pár ženských které se neustále dohadují a jsou velmi navzájem nepřející./nebo jak to říct kulantně/ Prostě mistr je špatně zvládá. Tak tam občas jako vedení musíme zasáhnout. Nevím, zda to je dobou ale z počátku podnikání tolik problémů s lidmi nebylo. Jenže časem se lidé obmněňují – u nás většinou odchodem do důchodu- nebo úbytkem práce. Také špatně snáším nespravedlnost ale i pomlouvání a šikanu. Je to přesně jak popisujete. Otočíš se zády a je po slušnosti./ co ta baba ještě straší v práci, dědek by už mohl zůstat doma… i když člověk ten podníček budoval od 90 roku vlastními silami a hlavně z mála peněz, nic jsme nezprivatizovali
Nojo, jak se někde v partě sejde víc, než dvě ženské a nesou u nich víc, než dva chlapi, je problém. To bylo, je a bude, protože ženské jsou prostě ženské. (Čest vzácným výjimkám). Jezdil jsem deset let po montážích po celé ČR a údržbu na ústřednách dělaly vždy většinou ženské. Nepamatuji, že by někde bylo to, čemu se mezi chlapy říká prima parta.
Ano, v mé první práci. Byl to dost šok – po univerzitním prostředí přijít mezi lidi, kteří štvali jednoho svého kolegu pomalu hůř než děti z mateřinky. Tím myslím tak krutě a nevybíravě.
Vedení se snažilo, ale nedokázalo s tím udělat nic. Ve firmě panovalo přesvědčení, že vedení je slabé a blbé. Možná ani nebylo, ale stálo proti matadorům zakladatelům (kteří byli na podřízených pozicích) a nedokázalo se zbavit nálepky „je tu nová, u ničeho pořádného nebyla, ničemu nerozumí – akorát si sem tahá svoje lidi, jako například X“. X byl ten kolega, kterého štvali.
Byla jsem ráda, když jsem odtud nakonec odešla. Bylo tam velmi těžké pracovat – v takové náladě…
Nikdy už jsem nic tak příšerného pak na pracovišti nezažila (naštěstí). Kantořina, kterou jsem dělala potom, má několik málo výhod: kantoři obvykle velmi drží při sobě, protože kdyby na sebe nevražili ještě kantoři navzájem, už by to s těmi puberťáky a rodiči a řediteli nevydrželi vůbec. Kolegové ze sborovny jsou zkrátka zásadně spojenci, ať si už o konkrétních metodách výuky a přístupu svých kolegů člověk myslí cokoli.
Srovnáno s tamtou první prací je to ráj.
A šikany si tam člověk užije, až mu to milé není – vždycky je aspoň jedna třída, ve které jsou vztahy na ostří nože. (Sama jsem řešila dost zábavně se rozvíjející šikanu v sekundě; nakonec se to povedlo, mimo jiné i proto, že jejich třídní se mnou bez zaváhání táhla za jeden provaz. Ráda na to vzpomínám – ne na ten průběh, ale na ten konec, na to, že se povedlo třídu s tak obrovským potenciálem srovnat, takže děcka mohly ten svůj báječný potenciál v míru rozvíjet. Startovací moment tam byl téměř banální – do velmi soudržné třídy přišli v druhém roce rychle po sobě tři svérázní noví studenti, každý s nějakým menším problémem – řeč, soustředění a tak. Třída byla silně studijně zaměřená a když ji tihle „rušili“ a „brzdili“, pokusilo se je zdravé jádro velmi hnusně vydusit, aby zas táhli někam jinam. Naštěstí to všechno dopadlo dobře, ale jednu chvilku to bylo hodně horké.)
Io, ráda slyším o dobrém konci školní šikany! Obvykle to totiž končí tím, že odchází šikanovaný…
Dede, tak končí jenom ty případy ze třetího, terminálního stádia, kde to už v podstatě nemá řešení.
O těch z prvního (nezkušeným okem nic nepoznáš) a druhého („no, děti, ono je to přejde“) se nedozvíš. Existují desítky, stovky takových dobrých řešení, které jsou zapomenuté, protože se nikomu nic nakonec nestalo a všechno dopadlo dobře.
Tak jako existují desítky, stovky případů, kdy šli po ulici člověk se psem a proti nim blbec, co si chtěl spravit ego – a nikdo nakonec nebyl pokousaný, protože to psovod (blbcovi navzdory) zvládl dobře a včas. O těch se taky v televizi nedozvíš.
Pokud je agresor z diskriminované menšiny, odchází šikanovaný a pokud možno rychle. Tam není řešení, nikdo ze školy ani úřadů do toho nechce jít a ještě hrozí napadení šiknovaného dospělými členy agresorovy rodiny, pokud dítě bydlí v okolí, je v ohrožení i rodina šikanovaného.
Mám štěstí – diskriminovaná menšina se na těch stupních školy, kde můžu působit, už nevyskytuje.
Protože to bych teda nedala. Na takové škole bych nemohla učit.
(Úplně mi stačí rozmazlení fracánci maminek právniček a tatínků já-si-koupím-celej-svět.)
Když jste nakousla ty kantory: Matka kamaráda z gymplu učí na ZŠ, na kterou jsem i kdysi chodil (také mně měla na hudebku) a nedávno jsme se sešli a dozvěděl jsem se zajímavé věci. Někdo z vedení města odvolal ředitelku (z důvodů pochybných) a dosadil nějakou „kompetentní osobu“ (řekněme známou někoho). Tato osoba dokázala během pár měsíců naprosto rozvrátit učitelský sbor, učitelé se nenáviděli, žáci to tam nesnášeli ještě víc, rodiče z toho byli taky šílení, zrušila téměř veškeré kroužky a vymýšlela podivné školní aktivity na které mohla čerpat dotace, převrátila prostě na ruby všechno v relativně zaběhnuté ZŠ. Došlo to tak daleko, že skupiny rodičů šli na radnici a řekli, že neodejdou dokud ji neodvolají, takže naštěstí už je to tam zas v dobrém duchu. Co teda dokázala během půl roku, to by vyšlo i na film 😮
Tomu věřím. Byla jsem svědkem velmi podobných poměrů, byť tím, že to nebylo tak dramatické, se to taky nevyřešilo. Takže to vlastně dopadlo hůř.
Taky tomu věřím. Školu dělá kantorský sbor. Když ten funguje (bez ohledu na to, že lepší a horší jedinci se najdou vždycky a všude, pozor! Ve všech sborovnách máte někoho, komu pomáháte, protože „se do toho musí dostat“ – a děcka si s ním mávají jako s hadrem; pak někoho, o kom víte, že je buď velmi nemocný sám, nebo má velmi nemocného někoho z blízkých, a tak chápete, proč uhýbá tady a tam, kde by nemusel a neměl – a děcka o tom samozřejmě nemají tušení, protože co by udělali puberťáci, ti špatní z nich, kdyby se dozvěděli, například, že učitel X má rakovinu, která už metastázovala? Ano, většina by byla slušná a lidská – a ti čtyři školní grázli by ho utýrali o několik měsíců dřív. To je důvod, proč se informace ze sborovny nevynášejí)… takže, když kantorský sbor funguje, tak funguje škola. Když se někomu, obvykle řediteli, povede kantorský sbor rozeštvat nebo otrávit (a že je to těžké!), tak jde škola do kytek nejpozději do čtyř let, obvykle dřív.
Zažila jsem to. Začalo to tím, že se sbor rozdělil – půlka chtěla toho ředitele, půlka tamtoho. Přestala volná komunikace ve sborovně – bylo to po ’89, nálady byly velmi silné. Cokoli, co vítězný ředitel pokazil (nováček vždycky dělá chyby!), se bralo protistranou jako důkaz jeho neschopnosti. Boj byl tak velký, že se do něj zatáhli i studenti, respektive studenti to věděli a ve své mladické bouřlivosti do sporu zatáhli i kantory, kteří chtěli zůstat neutrální.
A to byl konec. Když absolvovali ti, kdo byli na začátku sporu v prvním ročníku, byla ta škola už na chvostu – přitom původně byla jedna ze tří nejlepších ve městě. Jistá nespokojená frakce – asi třetina sborovny – se sebrala a odešla založit jiné gymnázium (které pak fungovalo a dodnes funguje dobře, protože tam přenesli původního ducha té první školy) a do té původní školy přišel úplně nový ředitel. Ten musel nahradit ty, co odešli, takže prakticky vystavěl nový sbor. Staré možnosti vzájemné mezioborové spolupráce neexistovaly; ty nové kantory nikdo neznal a nikdo nevěděl, co umí a kde jsou jejich slabá místa; obecně se jim nevěřilo, protože ředitel přišel ze základní školy (ukázalo se, že byl nakonec docela dobrý, ale to se tehdy ještě nemohlo vědět). A matadoři už byli unavení, příliš unavení, než aby začali stavět něco nového.
A tak se ta škola dodnes plácá někde v polovině startovního pole a z prestižního ústavu je trapný průměr.
Až takhle špatně to může dopadnout.
Je to nenahraditelná ztráta. Škola je živý organismus, výtvor kreativity svých kantorů, žije právě těmi věcmi a vazbami navíc, které kantoři vymyslí. Tam, kde k tomu mají kantoři (aspoň polovina) chuť a prostor, tam vznikne výborná škola. Když se to zabije, už se to ani s těmi samými lidmi nepovede vypěstovat znovu.