Včera byly Dušičky a na hřbitovech bylo zase jednou svátečno. Předkové se radovali, že na ně potomci pamatují a potomci si na chviličku uvědomili, že život netrvá věčně a je třeba ho doopravdy žít.
Neexistuje recept, který by pomohl zahnat bolest způsobenou smrtí milovaného člověka, ale když čas zahojí nejhorší rány, pomáhá právě ono prastaré přesvědčení o tom, že naši nejbližší nás nikdy neopustí úplně, že něco – snad jejich láska? – tu s námi zůstává. A lidé hledají cesty, jak toto spojení a svoje vzpomínky dávat najevo. Nejen pro sebe, ale i navenek, protože ono je to potom všechno takové skutečnější.
V celém drsném vývoji lidstva bylo v lidech pevně zakotveno vědomí, že jednotlivec, nepatřící do žádného společenství, nepřežije. Společenství – a nebyla to vždy jen rodina – bylo důležité. A snad ve všech lidských kulturách patřili do rámce těchto společenství i jejich mrtví. Tvořili součást paměti rodiny, obce, města, státu… Byli důležití, lidé jim vzdávali úctu a aspoň jednou za čas nejrůznějšími způsoby veřejně deklarovali, že nezapomínají.
A tak Dušičky tu jsou proto, abychom si udělali čas vzpomínat, abychom prohlíželi fotky, abychom dětem klidně po sté vyprávěli o jejich prababičkách a pradědečcích, abychom si vzpomněli na své přátele, se kterými se už nemůžeme setkat. Abychom se znovu ujistili, že jsme součástí dlouhého řetězce bytostí, se kterými nás pojí krev, láska a přátelství.
Cesty „po hrobech“ mají ještě jeden zajímavý aspekt – pojí nás s určitými místy, posilují kořeny, byť třeba notně natažené do dálky. Jsou lidé usedlí i toulaví, někdo je zakotven ke svému místu nakrátko, jiný pluje světem uchycený na hodně dlouhém laně. Důležité je tu kotvu úplně neztratit.
Dušičky tak dávají prostor ke vzpomínkám a rozjímání, které může být nostalgické, někdy i hodně bolí, ale je potřebné. Nemůžeme své mrtvé vrátit do života, ale můžeme je ponechat ve svém srdci a čerpat sílu a útěchu z jejich přítomnosti – byť je vědecky nedokazatelná.
Mám rád hřbitovy. Ne proto že bych se tam už těšil, ani to není nějaký úlet. Nevěřím v nesmrtelnost duše a tak svátky dušiček nejsou pro mne důvodem, abych si šel na hrob rodičů s nimi popovídat. Samozřejmě naši dostanou na hrob odpovídající „dušičkovou“ výzdobu a také si u hrobu zavzpomínám. Je smutné, že dnešní doba plně vytěsňuje tradice a úctu k lidem, byť už nejsou mezi živými. Nedělají se pohřby, nechodí se k hrobům svých blízkých a lidi tak ztrácejí pojem o důležité části svého života. I smrt je jeho součástí. Navíc je to i otázka kulturnosti národa. Hřbitovy bývají i určitou uměleckou galerií. Je to i určitý „archiv“, kde najdete jména dávno zapomenutých lidí. Jezdím pravidelně s manželkou imunologovi do Prahy na Pankrác. Před odjezdem pravidelně zajdeme na Vyšehrad, trochu se projít a odpočinout. Znám tam každý kout a přesto pokaždé končíme na Slavíně a prohlížíme pomníky, nejen slavných osobností. Pravidelně tam potkáváme „exkurze“ studentů pražských škol. Poslouchám výklady profesorů a je mi z toho úzko. Ti „odborníci“ kteří mají vést děti k úctě k osobnostem našeho národa, vést je k národnímu cítění, jsou jen roboti, kteří nabízejí hnusně přežvýkanou „stravu.“ Posledně jsem poslouchal výklad u hrobu Milady Horákové a venku v parku u Myslbekových sousoší. Profesorka četla výklad z mobilu. I historii Vyšehradu. Nevěděla ani odkud se ty sochy na Vyšehradě objevily. Asi nezná ani Palackého most a jeho historii. Doporučil jsem dětem aby si raději přečetli Jiráska, že se o Vyšehradu dozví víc. Ona vlastně četla Jiráskovské legendy z toho mobilu.http://www.dedenik.cz/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/39.gif
Spolehlivý způsob jak ve studentech zabít zájem o dějiny (myslím tu profesorku). Aby jí husa kopla.
Ach Dušičky …
co k tomu dodat. Dobře, taky chci spálit, ale rozsypat asi ne. Chci domů, na kerchov, kde je radost poležet. Za stařenků, kterou jsem nepoznala a jíž jsem zřejmě podobná víc, než je zdrávo. Za stařečkem, jenž byl přesvědčený, že „Herodes, to býl král!“. Za taťků, kterému čímdál víc rozumím … já půjdu domů, jednou.
A vůbec, slavení Dušiček způsobem v našich krajích běžným, mám ráda. Na hroby chodíme až po tmě a ta záplava sviček je … vlastně není vůbec morbidní, ale je slavnostní a radostná. Každý plamínek je světlo ve tmách, světlo na konci tunelu, světlo na cestu přes Duhový most, světlo v nás …
Tak jsem se na netu chtěla podívat, co za mexickou tradici jsem v tom filmu vlastně viděla. A nestačila jsem se divit. Vůůůbec jsem netušila, že je to taková veletradice, pocházející od Aztéků. Skoro odvolávám, že se mi ten „piknik u hrobů“ líbí. Tedy ta idea ano, ale ne pojatá tahle ve velkém, kdy se z příprav stal veliký festival, rodiny ve svých domech staví velké oltáře zemřelým, vyrábějí se čokoládové a jiné „lebky“ atd. To už je na mě moc na to jsem asi přeci jen „chladná Evropanka“. Na netu je z téhle oslavy (take 2.listopadu jako u nás) spousta Youtube videí, ale všechna jsou dlouhá a záběrů z posezení u hrobů jak to bylo v tom filmu je tam málo, většinou je to o celé té přípravě, průvodech a tak. Přikládám jedno z TV pořadu (španělsky neumím), nemusíte se na to dívat celé, pošupujte si to, ale ta představa tam je. Jinak vedle je pak spousta dalších, můžete si kliknout, ale na to se dlouho dívat nedá po krátkých nakouknutí mi naše Dušičky přijdou přeci jen mnohem milejší. 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=M-K3–Mfv5I
Přečetla jsem si všechny zdejší komentáře a jsme na tom asi s „problémem hrobů“ všichni stejně
Maričko, o tomhle jsem věděla. Ale i tady to asi bude tak, že každý je strůjce své míry nevkusu a největší reklamu si obvykle neděljí ti uměření (wave)
takže se ti to podle mě klidně může líbit!
No, sem se to myslím docela hodí, je to takové „dušičkové“ – kdybyste chtěli/y přispět na jeden rojekt, můžete zde: https://www.hithit.com/cs/project/848/jedinecne-pohrby-ke-korenum , hlavně si pusťte to video.
P.S. Co vy na to? (já objektivní nejsem, podílejí se na tom naši kamarádi)
…projekt…, jsem fakt slepá
Jo, to dava velkej smysl. A napr. jedna Zviretnice na Hadech mela ideu,kterou se i ja zaobiram. Smichat popel s hlinou a do toho zasadit strom. Nejradsi bych, aby ze mne byla vrba u potoka na nasi chaloupce v Jesenikach. Anebo rozsypat – bud na mem oblibenem ostrove Holden Beach nebo na vrcholech Jeseniku. Nebo na obojich mistech – vsak mam dva domovy. Ale musim to sepsat a notarsky potvrdit, aby mne nahodou Chetova rodina z lasky nesoupla do jejich baptistickych pohrebist.
Ano Hanko… pod stromem, ve vodě, prostě na milovaném místě v přírodě. Nechtěla bych být jednou někde zavřená (inlove)
Ostatně, vzpomínky jsou hlavně v srdci. 🙂
idea se stromem je opravdu moc hezká
já zase… no, můžu to sem napsat? snad ano – ať mě Kačka vysype (skoro) kam bude chtít, ale bude muset smíchat můj popel s mými kočičkami
nekamenujte prosím….
Proč bychom tě měli kamenovat? Každý si představuje svůj ráj jinak – a ty jinak než po kočičím neumíš (inlove)
A ve školce naproti nám se předvádějí sokolníci; mají tam něco, co podle velikosti vypadá na orla. A dítka jen koukají. 😀
Jestli to byli tihle borci
http://www.zayferus.cz/ (létají mimo jiné v Lednici), tak je na co koukat. Takový nízký průlet dravce nad obecenstvem nutí zalehnout i větší borce 🙂 .
Asi ne. Jednak to mají z Lednice daleko a s ukazováním dravců na školním dvorku by, podle toho, co na svém webu píší, měli nejspíš problémy.
Letos jsou ty Dušičky takové… Jiné. Většina rostlin je pořád ještě zelená a olistěná, stromy žloutnou jen nesměle a listí z nich také nějak nechce padat. A trávníky u nás kvetou. Jetely, řebříčky, lince květel, čili planý hledík, (krásné žlutooranžové kvítky) a všeho je plno. A prý to tak má vydržet až do začátku prosince.
Já mám na hřbitovech ráda ten klid,ticho, chodím si tam, postávám u náhrobků,čtu si je a představuji si ty pochované…občas s nimi v duchu rozmlouvám, sem tam někomu upravím hrob,aby to tam neměl zpustlé a opuštěné…a zapálím třeba malou svíčičku,co mám tak nějak vždy sebou….
Dušičky jsem vždy trávila na okružní jízdě Prahou. Máme totiž v Praze hroby na třech různých hřbitovech (a jeden hrob je v Humpolci, tam se jezdí jindy). Vždy mne děsně zábly nohy, protože jsem musela jet v sukýnce a býlých punčoškách. Ten den se na hrobech nijak zvlášť nepracovalo, jen se přinesly květiny a svíčky. Ale zato se prošli všechny hroby, o kterým maminka věděla. Na Malvazinkách je jich asi 5, ale to už jsou i hodně vzdálení příbuzní. Jenže o těch se právě moc nemluví jindy, než na tom hřbitově. Moji starší sourozenci později tomuto unikali, protože nutně museli být jinde. Jen já jsem zůstala, aby moje maminka měla komu vyprávět. Letos jsem jela na hrob sama, protože moji rodiče to nedokážou. A musím smutně přiznat, že jsem nebyla naparáděná, protože nikdo nedojel na hrob s předstihem a nevyndal letničky a neostříhal břečťan. To jsem všechno udělala až v sobotu a v sukni by to nebylo ono. Bylo to takové smutnější, i když je pravda, že jsem byla u hrobu, kde jsem žádné vyprávění nepotřebovala, protože vím, kdo tam je. Ale přesto se mi stýskalo po tom tichém hlasu, který vypráví o tetičkách, které jsem nikdy nepoznala. Děti jsem vzít nemohla, pořád zápolí s nějakým nastuzením. Ale slibuju, že příště už je vezmu s sebou a budu tiše vyprávět. Místo toho jsme zapálili v neděli doma svíčku a popovídali si u ní.
A ještě z jednoho důvodu jsem tentokrát byla smutnější než jindy. Zapalovala jsem svíčku za dcerku mého kamaráda, která v tu chvíli ještě ani žádný hrob neměla. Vlastně nevíme, jestli pohřeb už byl, nebo ne. Nechtějí tam nikoho kromě nejužší rodiny. Chápu je, je těžké o takových věcech mluvit, zvlášť, když je to čerstvé. Sama už několik dní mažu a znovu píšu a znovu mažu. Protože některá úmrtí zasahují a ty, kterých se netýkají a já nevím, jestli mám právo rozesmutnit i vás. Je to i jeden z důvodů, proč jsem nakonec nedošla na pražení (u) Tenhle článek to ale znovu vyvolal a nějak to nechce zůstat uvnitř.
Jestli potřebuješ, Karakal, vypiš se z toho. Sdílená radost je určitě dvojnásobná, třeba opravdu platí, že sdílená bolest je poloviční. Myslím na tebe (h) .
Karakal, napiš na co se cítíš. Některé věci potřebujou být řečeny, aby neničily duši (h)
Ono je to moc těžké, špatně se to píše. Můj kamarád přišel o své nejmladší dítě, devítiletou dceru, srazilo ji auto. Je to fakt moc fajn rodina, všechny tři děti jsou, vlastně byly, super, nejúžasnější rodiče co znám. Víc toho asi naspat nejde, už zase brečím a všechno dalšího to jen zhoršuje. Zase sem toho víc smazala, než zůstalo.
karakal, (hug) (h) , slova mi na to nestačí ;(
Ona na tohle asi žádná slova nejsou. Kamarád s námi moc mluvit nechce a není se co divit. Tohle bude hodně těžké, asi jim musíme dát nějaký čas. Zasáhlo nás to všechny, našim jsem to ani neříkala, mají teď dost starostí se sebou a mají ho taky rádi. Byl mi za svědka, všichni ho znají.
Karakal, tohle je tak strašné, že si to člověk ani nemůže představit. Chápu, že jsi otřesená, nemůžeš nebýt (hug)
To je veliký neštěstí. (hug) Až vybrečíš to nejhorší a najdeš slova, zas je řekni, budeme tě poslouchat.
Tak tohle je téma pro mě, jak udělané milá DEDE.
Jako malá holčička v předškolním věku jsem chodívala na hřbitov s babičkou za dědečkem. Babička mi vždy zdůrazňovala, že nesmím na hřibitově běhat a nahlas mluvit. Chodívaly jsme tam poměrně často a tak to pro mě nemá nádech smutku.
Dnes už chodím na stejný hrob já. Leží tam ta moje babička a další příbuzní. A s manželem zase na hrob jeho rodiny. Chodíme pravidelně, ne jen na dušičky, vždy 1 x za 2 měsíce. Navíc jsem si vzala patronát na hrob vedle hrobu manželovy rodiny. Tam nikdo už léta nechodí, tak se jim o něj starám.
Je to pro nás snadné. Hřbitov je ve městě, kde bydlíme.
Jinak chodím ráda na hřbitovy a čtu si na náhrobcích. Mám ráda ty staré, kde je psáno pan hoteliér, strojvedoucí, purkmistr atd. Je z toho vidět úcta k tomu člověku.
Smutné jsou ty dětské. Bohužel dříve děti umíraly často a velmi malé.
Zvláštní kapitolou je pro mě hřbitov na Vyšehradě. Mám to tam moc ráda. Genius loci tam čiší snad z každého kouta. Dávám tam květiny na hrob, jak já říkám Božence a Jeníčkovi. To znamená Boženě Němcové a Janu Nerudovi. Boženu Němcovou mám moc ráda. S jejím neklidným srdce to neměla v životě lehké. Ale byla to paní spisovatelka. Od Jana Nerudy miluju povídky Malostranské. A z úcty k němu mu tam dávám květinu. Manžel tam našel hrob Prof. MUDr. Jana Zahradníčka, který ho v 5 letech operoval. Také jemu s díky položíme květinu na hrob.
Ono vůbec chodit po Vyšehraském hřbitově, to je jako si číst v encyklopedii.
Ještě bychom rádi navštívili s manželem Olšanské hřbitovy a já osobně bych moc ráda zašla na zrušený Malostranský v Košířích. Ten je však otevřený jen někdy.
Mám takovou teorii, že na hřbitovech sídlí duše zemřelých. Vždyť když se dítě narodí, musí se nadechnout. A umírající vydechne naposledy. A ta energii se přeci nemůže jen tak “ vypařit „.
Možná je to ta duše, nazvěme to jak chceme. Ale já věřím,že tam někde jsou. V duchu si s nima povídám.
Míša
Míšo, taky ráda procházím náš „Moravský Slavín“. Včera jsme s dětmi zapálili svíčku panu Mendelovi („Jestli si na něj nikdo nevzpomene, on by byl smutný.“) a dětem Leoše Janáčka („To je jako pořád v práci, když byl slavný, a nemůže přijít domů za dětmi?“ – jeho hrob je jinde než zbytku rodiny). Ještě vzpomenu akademika Otakara Borůvku – vynikající matematik, jeden ze zakladatelů teorie grafů, kterého jsem měla tu čest i vidět v jeho devadesáti letech, obletovaného a opečovávaného panem docentem vyššího středního věku, ke kterému se choval jako ke svému milému žáku.
Nejlepší tam je ale stejně Absolon, k tomu jdeme vždycky. 😉
Kdo jiný má taky na hrobě jeskyni, že 😉 .
Přesně. 😉 A těch svíček vždycky.
My návštěvu Centrálky většinou pojmeme jako větší procházku a pokaždé objevíme něco nového, ať náhrobky nebo lidi – nejlepší byla vloni na Štědrý den celkem velká skupina návštěvníků (asi nějaká rozvětvenější rodina), ti to pojali „po mexicku“ – každý měl na krku takový ten držáček na štamprle, několik členů skupiny neslo láhev něčeho ostřejšího, obcházeli ty své blízké, asi si u každého „štrngnuli“ a byli příjemně veselí (ne obhrouble nebo vulgárně), moc se nám to líbilo.
My mame jeskyni v Olomouci na hrobe, a je v ni takova truchlici krehotinka nahotinka. A musi se holka aspon jednou za rok porade umejt a vydrhnout kartacem. (chuckle) Podotykam, ze jsme to zdedili od nejakych vzdalejsich predku.
Ten Absolon je tady: http://www.alena.ilcik.cz/1211-brno-ustredni-hrbitov/absolon-01.jpg
A asi názorněji tady: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f6/Karel_Absolon_hrob.jpg/800px-Karel_Absolon_hrob.jpg – kromě jeskyně tam má i kly z mamuta. 😉
To se tak někdo má, když má předky s fantazií … 🙂
Míšo, u Olšan jsem vyrůstala (z pokojíku jsem měla výhed přímo do té nejstarší části hřbitova) a tu starou část ti vřele doporučuju – je to působivé. Já to tam měla vždycky ráda 🙂
Já ráda chodím po starých hřbitovech, zejména židovských, ale sama upřednostňuji rozptyl. Maminčina rodina je v Nymburce, my to máme kousek a tak na hrob jezdíme za celou rodinu. Navíc maminčina sestřenice hrob udržuje, ovšem je to paní stará a je otázkou, kolik let to bude moci dělat. Já se se svými milými spojuji v duchu a to místo k tomu nepotřebuji. Stejně ale zanechám svým dětem starost o hrob, ve kterém jsou uloženy ostatky jejich předků. I když to sami neuznáváme, staráme se o hrob těch, kteří si ani nedovedli představit, že by mohli spočinout jinak a jinde. A jen jedna osoba tam spící spočívá i v mém srdci… Asi by se mi nejvíce líbil háj starých stromů, kam by se popel vysypal. Sama doufám, že skončím v řece a v mnoha srdcích. Nic více nechci
INKO, VŘELE S TEBOU S TÍM ROZPTYLEM A STAROSTÍ O HROBY SOUHLASÍM. MOJE VELICE ROZUMNÁ MAMINKA VYMYSLILA FAKT VYLEPŠENÍ. JAKMILE TO BYLO MOŽNÉ. POPEL RODIČŮ MÉ MAMINKY A VLASTNĚ OBOU MÝCH PRARODIČŮ TOTIŽ BYL V URNOVÉM HROBĚ V PRAZE, NA OLŠANECH. MAMINKA AŽ DO MÝCH 10 LET MĚLA SOUDNÍM VÝROKEM VYŘČENÝ ZÁKAZ OD KOMUNISTŮ .NA ÚZEMÍ PRAHY NESMĚLA VŮBEC VSTOUPIT ,TAKŽE HROM NIKDO NEUDRŽOVAL TAK, JAK BYLOÍ TŘEBA.JAKMILE SE PO ROCE 89 OBJEVILA MOŽNOST VSYPAT POPEL ZESNULÝCH DO SPOLEČNÉ JAMKY NA VSYPOVÉ LOUČCE(TEHDY BYLA NEJBLÍŽ TA V CHOMUTOVĚ), MAMKA POPEL PŘEDKŮ VYZDVIHLA A NECHALA JSE SPLOČNĚ VSYPAT DO JAMKY. K NIM MNOHEM POZDĚJI PŘIBYL UI POPEL MÉ MAMINKY.MÁM TEDY JASNO, KDE SE OCITNU POÍ SVÉ SMRTI I JÁ. BUDU SPOLU SE SVOU RODINOU V CHOMUTOVĚ. NA VSYPOVÉ LOUČCE NEJSOU NÁHROBNÍ KAMENY A MÍSTA JSOU ZNAČENA ČÍSLICEMI. NA KAŽDÉ DESTIČCE S ČÍSLEM JAMKY JE MÍSTO PRO ZAPÁLENOU SVÍČKU NEBO JEN MALÝ KVÍTEK. JSEM RÁDA, ŽE NEMUSÍM CESTOVAT PŘES PŮL REPUBLIKY, ABYCH HROBY SVÝM BLÍZKÝCH OPARTOVALA. U FOTOGRAFIÍ SVÝCH NEJBLIŽŠÍCH VZPOMÍNÁM A TAKY ZAPALUJU SVÍČKY, KDYŽ MAJÍ A SLAVILI BY JAKÉKOLIV VÝROČÍ.NEMUSÍME PŘECE TRVAT NA HROBECH, KD TERÉ JSOU DALEKO OD BYDLIŠTĚ. VŠECHNY VZPOMÍNKY SI NEJRADĚJI NOSÍM STÁLE S SEBOU, VE SVÉM SRDCI. NETŘEBA JICH DÁVAT OKÁZALE NAJEVO.
My máme v Praze rozsypaného tatínka a jeho tchýni, která mu oslazovala silně manželství. Když jsme po půl roce nesli tatínka k rozptylu, ptal se nás ten pán, kamže ho má dát a navrhoval takový pěkný stříbrný smrk. Kupodivu se vzepřela maminka se slovy – tam ne, tam mu leží tchýně. Bylo to přece jenom už půl roku a trochu už si na ten pocit zvykla. Tam žádné destičky nejsou, prostě jen se tím popelem pohnojí stromek. Ale já opravdu nemám potřebu mít to místo, jsou ale tací, kterým by to chybělo. Jen bohužel ty hroby stárnou a stárnou. Jak tak chodíme s Bimbem po památkách vídáme staré hroby, které přežily asi celé své rody a protože to je na menším vesnickém hřbitově, většinou se neruší. A tak zatímco on fotí, já tuhle vypleju a támhle upravím a mám takový hezký pocit
INKO, TAKY NEMÁM POTŘEBU KONKRÉTNÍHO MÍSTA, ALE TEHDY, KDY MAMI CHTĚLA NĚKAM POPEL SVÝCH RODIČŮ A TAKY POPEL SVÉHO MANŽELA (MÉHO TÁTY) UMÍSTIT. NEBYLA JEŠTĚ NA SEVERU ČECH MOŽNOST ROZPTYLU.DO JAMKKY SE VEJDE OBSAH 6 UREN, TAKŽE TAM JEŠTĚ MÍSTO ZBÝVÁ. MÉ DCERY O TOMTO NÁPADU SLYŠET NECHTĚJÍ, ALE JÁ SI PŘEJU VÍC TEN ROZPTYL. NEJRADĚJI BYCH BYLA, KDYBYCH SMĚLA BÝT ROZPTÝLENA NĚKDE VE SVÉM MILOVANÉM PEKLE NAD ZDOBNICÍ, KDE JSEM PROŽÍVALA SPOLU S BABIČKOU TO NEJNÁDHERNĚJŠÍ A NEJBEZSTAROSTNĚJŠÍ DĚTSTVÍ . MÁM NA TOHLE MÍSTO S VELICE ZVLÁŠTNÍM JMÉNEM PRO CIZINCE TY NEJDRAŽŠÍ VZPOMÍNKY. A MÁ PŘÍTELKYNĚ- RODILÁ A SILNĚ VĚŘÍCÍ AMERIČANKA, DODNES NEPOCHOPILA, JAK SE MŮŽE V ČESKU JMENOVAT TOLIK OBCÍ A MÍST PEKLO, ALE NÁZVY OBCÍ TYPU NEBE NEBO NEBESA TÉMĚŘ V ČESKU NEEXISTUJOU. JÁ JEN CELÉ ROKY TVRDÍM, ŽE PRÁVĚ TO PEKLO BYLO TÍM NEJKOUZELNĚJŠÍM A NEJKRÁSNĚJŠÍM RÁJEM MÉHO DĚTSTVÍ .PŘÍTELKYNĚ PATRICIE JEN NECHÁPAVĚ KROUTILA HLAVOU.
Inko, cítím to stejně… se srdcem i hájem 🙂
Nedávno jsme viděli na DVD akční film, název jsem zapomněla. Část děje se odehrává v Mexiku. Ke konci filmu se ti dobří snaží dopadnou toho zlého na tamním hřbitově, zrovna v době, kdy oni slaví Dušičky, nebo něco podobného. A slaví to tak, že rodinní příslušníci sbalí piknik a celá rodina se vydá k rodinnému hrobu. K hřbitovům vedou dlouhé průvody s hudbou, spousta lidí je v různých maskách a je všestranně veselo. Na hřbitově zasednou kolem hrobu, rozloží jídlo pití a svorně s nebožtíkem (ky) povečeří. Hroby jsou vyparáděné,po celém hřbitově rozvěšené lampióny, u všech hrobů nabito, prostě davy. Mě nejprve tenhle zvyk dost šokoval, přišlo mi to morbidní či tak nějak. ALE pak jsem nad tím přemýšlela a názor jsem změnila. Ano, u nás se vzpomíná květinami a svíčkami na hrobech našich milých. Ale dá se na ně vzpomenou i takhle, určitě se při tom posezení u hrobu na nebožtíky vzpomínalo, vyprávěli se znovu příhody z jejich životů, prostě v tu chvíli byli zase všichni pohromadě.
Stejně tak jsem už méně kritická k americkým hřbitovům. Ze začátku se mi vůůbec nelíbily. Ty staré, mají poctivé náhrobky, kamenné lemy, velké hrobky. Ale ty moderní, jsou vlastně veliké louky, kde pouze podle umělých „pugétů“ v plastických kornoutech zapíchnutých do trávy poznáte, že je to hřbitov. Pravé květiny nejsou povoleny, smí tam být jen ty umělé, aby je údržba mohla snadno vyndat, pruh „trávníku“ posekat a květiny vrátit. Náhrobní desky jsou jen ploché dlaždice v trávě, sotva viditelné. Já byla zvyklá na evropské hřbitovy a krásné vesnické hřbitůvky a tohle pro mě prostě nebyly hřbitovy. Američané nemají problém stěhovat se někam za prací, kolikrát i na druhý konec Států a „na hřbitovy“ svých drahých se už třeba nikdy nedostanou. A co je lepší? Břečťanem zarostlý, smutný a rozpadající se hrob, kde se pod porostem už jen sotva rýsuje kopeček hrobu, nebo pravidelně udržovaný trávník (možno předplatit celoroční dodání těch umělých květin). Manželovy rodiče jsou pochovaní v Bostonu v rodinném hrobě. Je to starý hřbitov celkem honosný (jen o kousek dál má hrobku Rosa Kennedy – maminka prezidenta a jiní členové rodu) hrob má mramorový lem, hezký náhrobní kámen a kamínky na hrobě. Ale od roku ´98, kdy zemřel manželův tatínek tam manžel už víckrát nebyl. Jeho jedna sestra bydlí ve Virginii, další dvě sice v Mass. ale u hrobu byly každá také jen asi jednou, vzdálenosti jsou tu příliš velké na to, aby si člověk „jen zajel na hřbitov“. Já tenhle hrob viděla také jen jednou, když tam v r.84 ukládali moji tchýni a to jen proto, že jsme se zrovna vrátili z Německa a bydleli poblíž. Naštěstí hroby, které tam jsou spadají do nějaké pravidelné údržby, kterou platí město, takže hřbitov je stále hezký a čistý (jak nám tenkrát hlasily sestry). Při našich různých cestách jsme s manželem rádi navštěvovali hřbitovy, hlavně v alpských vesničkách, tam bývali krásně vyparáděné i mimo Dušičky. Procházeli jsme se i mnoha zdejšími hřbitovy, to jsou ještě ty staré, s náhrobky a dozvíte se z nich dost o životě přistěhovalců – odkud přišli , kdy (a často i jak či proč) zemřeli a jiné rodinné informace. Ale i tyhle hřbitovy jsou často hodně zanedbané, už není nikdo, kdo by se o ně staral. Takže ne každý „pozůstalý“ má možnost pečovat o hrob i kdyby stokrát tu snahu měl. A tak – jak jsem výše napsala, už americké moderní „hřbitovní louky“ mnohem více chápu, než tomu bylo v začátcích. Nejsou to místa, kde byste se chtěli jen tak bezdůvodně zastavit, ale nejsou zanedbané, zapomenuté. A jak Dede píše, milované bytosti, které nás předešli z našich vzpomínek nezmizí nikdy a je moc dobře, že Dušičky jsou, pak jsou vzpomínky mnohem živější, člověk si často připomene i ostatní rodinné příslušníky a přátele, na které si během roku už tak často nevzpomene.
Maričko, už mnoho starých lidí tady u nás řeší problém „co s hrobem“. Děti jsou na druhé straně světa, žijící příbuzní už žádní. Od mé kamarádky, stará teta, to vyřešila tak, že hrobové místo zrušila (šlo o urnový hrob), urny nechala vyzvednout, zaplatila obřad rozsypání obsahu uren na urnové loučce (prý to bylo důstojné a hezké) a zapaluje svíčky doma, při výročích nebo dušičkách. Sama už nemůže pořádně chodit. Proto také chápu řešení hřbitovů v USA.
Alex, taky to teď zrovna řešíme a nepřipadáme si až tak staří 🙂 . Fakt je, že nemáme čas tam jezdit pravidelně a lepší to asi nebude. Ale pořád si myslím, že je lepší zaplatit za údržbu anebo hrob zrušit, než ho nechat pustnout.
Existuje možnost urny si vyzvednout, hrob zrušit a urny pohřbít kdekoli na vlastním pozemku. (Musí to být urny, z pochopitelných důvodů, ne rakev.)
Dost o tom přemýšlím.
Máti kdysi chtěla udělat nad hrobem zvoničku, aby vítr zvonil na pěkný bronzový zvon. Ten zvon i koupila, ale pak to neudělala, protože jí došlo, že by ho celkem rychle ukradli.
Na vlastním pozemku a za plotem by to bylo v bezpečí.
Jinak Dušičky, podobně jako ostatní svátky, díky své drahé matičce moc ráda nemám. Hádka na hřbitově, protože je matička nervózní, jelikož tam nebyla celý rok, protože se bojí smrti, a teď se bojí, že tam přijde později, než se tam dostanou její sestřenky, a ty ji pomluví, že má hrob škaredý, takže si tohle všecko ventiluje na dceři? M-m.
Maričko, ten mexický způsob by mi byl milejší. Ten náš ubrečený je prostě… ufňukaný. Možná je to i listopadovým počasím, ale já bych na své předky radši vzpomínala vesele. Proto na hřbitov chodím mimo hlavní dušičkové období, kdy už to není ta ubrečená záležitost s velkými věnci a co největšími svíčkami, co se na hroby dávají, protože „co by tomu řekli lidi“.
,,Co by tomu řekli lidi“ mi vždy bylo, je a bude totálně u zadku. Yvče jsme dali na hrob kytku a svíčky 23. listopadu v den jejích narozenin, hrobka je státní a vyplacena na věčné časy, takže tam půjdeme ještě v květnu, (svátek slavila na Iva) a v červnu na den úmrtí.
Matyldo, u nás to není „co by tomu řekli lidi“, ale „co by tomu řekla tetička Mařenka“. Náš hrob pravidelně a pečlivě sleduje a jak zjistí nějakou nesrovnalost, hned volá (přitom tam chodíme snad co měsíc a věnce a svíčky pravidelně měníme). No, po pravdě řečeno, už máme z tetičky legraci (typu „Bude se ten věnec Mařence líbit?“ – „Určitě ne“.) Přitom ona sama tam nikdy ani svíčku ani kytku nikdy nedala…