Miluju teplé luxusní koupelny. Ale pokud mám být upřímná, nezapomenutelná koupelna mého života měla kamenné stěny, strop i podlahu, byla tam většinou zima a nacházela se ve staré stáji. Přesto i zde by se dalo mluvit o luxusu… tedy aspoň v porovnání s výchozím stavem.

To bylo tak. Přestože jsem vyrůstala v Praze, jezdili jsme velmi často za babičkou do Krkonoš – do starého roubeného mlýna schovaného hluboko v osamělém údolí. Přestože byla v domě zavedena elektřina, v jiných ohledech se za těch více než 200 let nezměnil – není v něm zavedena voda ani odpad, a suchý záchod, ač schovaný pod střechou, je stejně studený jako okolní drsná krajina.

Jako dítě jsem v tom žádnou závadu neviděla. Když se jeden celý den potuluje lesem a prolézá potoky, netouží po další vodě navíc. Nakonec, můj otec dokonce přestěhoval kamenné koryto, do kterého teče z pramene pitná voda, o kus blíž k domu, tak o co šlo?

Nezapomenu na chvíle, kdy jsem ráno v noční košili hupla do sněhulí, vzala kartáček a pastu a vydala ven ke korytu. Železná trubka přivádějící vodu byla pokryta ledem, hrnek na mytí jsem musela od podložky odtrhnout. Voda voněla sněhem a trnuly po ní zuby… a to teplo, když se člověk vrátil dovnitř ke kamnům! I máchadlo v potoce mi připadalo praktické – nemusela jsem pořád vyměňovat vodu.

Jenže po čase jsem dospěla a na chalupu jsem začala vozit i své vlastní děti. A musím říct, že takové počůrané a pokakané miminko dokáže proklatě změnit názor na to, co je a není pohodlné! Ale praxe ukázala, že i v tomto případě vystačím s klasickým přístupem. Batoleti lze umýt zadeček klidně nad potokem, tamtéž lze i máchat pleny.

A na ostatní se na kamnech ohřívala voda. Večer se do tepla přinesl škopek nebo později malá vanička, nanosila se voda, smíchala s tou ohřátou a dětičky se mohly nejen umýt, ale i radostně cákat. Potom ovšem bylo třeba špinavou vodu zase vynést ven.

Sami ale tušíte, že problém začal být v tom „se“. Ono se to jaksi neudělalo samo a vůbec o prázdninách, kdy jsme na chalupě bývaly jen se švagrovou a dětmi, to byl zatraceně náročný úkol. Navíc děti rychle rostly a při koupání dostávala dřevěná podlaha pořádně zabrat. Stejně jako nervy mého otce, který ta prkna sám osazoval.

Řešením by bylo děti zbytečně nekoupat, jenže my se švagrovou jsme byly přesvědčené, že bychom své potomky měly večer rozeznat i jinak než podle velikosti, a na mytí jsme trvaly. I zamyslel se otec a koupelnu nakonec vytvořil.

Byla pod domem, ve staré kamenné stáji. V síni o patro výš se nacházel sud na vodu, sprcha se ovládala uzávěrem na hadici, na kterém byla růžice upevněna. Ve zdi byl dokonce i vhodný kamenný výklenek na mýdlo, kolem onoho „sprchového koutu“ byl natažen závěs. Odpad vedl do starého náhonu. Je fakt, že vodu jsme stále museli ohřívat a nosit, ale nikoliv už vynášet a vytírat podlahy. Jaké blaho! Děti kamennou koupelnu milovaly, protože mohly cákat a řvát dle libosti a jak každý rodič ví, bez cákání a hulákání to ve vodě prostě není ono. Musím říct, že ven vylézaly dokonce i čisté!

Mám ráda svoji domácí pohodlnou koupelnu. I po všech těch letech mi však občas hlavou prokmitne obraz improvizované sprchy v kamenné stáji a já si uvědomím, že ač miluju teplo a pohodlí, dokázala bych improvizovat a bez těchto vymožeností přežít. Ze srdce však dodávám – radši ne moc dlouho!:))

Mezi mytím v potoce a pohodlnou koupelnou existují (nejen) v polních podmínkách různé zajímavé mezistupně. Jakou originální „koupelnu“ jste zažili třeba vy?