Slíbila jsem další témata pro ty, kdo si rádi hrají s jazykem, takže plním slovo. Omlouvám se za zpoždění, ale skolil mě jakýsi virus, takže na tato témata můžete psát až do pondělního večera. Stoslůvka pište jako obvykle do komentářů:))
Takže k tématům. Vypsala jsem je minulý týden pro účastníky Kurzu zvědavých pamětí a jejich účelem je pomoct autorům hledat vlastní styl psaní tím, že si zkusí všechno možné.
Téma č. 1: Voda
Text by měl být lyrický, jde o to popsat dojmy, jaké ve vás budí voda v některé ze svých podob – tichá hladina rybníka zrcadlící stromy a nebe, řvoucí vodopád, šeptající potůček, neklidné moře…
Téma č. 2: Útěk
Tady jde o to, abyste popsali akci – adrenalin! Útěk myslím doslovně, nikoliv přeneseně. Tedy ne útěk od povinností či špatných vzpomínek; pokud ovšem nezahrnuje divoký běh – potom je to přípustné.
Tak co, zkusíte to? Je to hra – způsob, jak nechat mozek dělat jiné věci než obvykle. Lechtající výzva:)) Vaše představy ve sto slovech. Tak do toho – těším se na vaše drabblátka:))
Trvalo to celkem dlouho, ale tu je tu BH drabble:
― Čarovoda ―
Bjørkhallen, údolí Grønfjellågy, zhruba osmé století
Pevně svírá uzdu, opatrně vede koně po břehu té bezejmenné řeky.
Nemůže od ní odtrhnout zrak.
Divoký proud skáče přes kameny, laškuje s dlouhými vlasy vodních rostlin, pročesává je a zdobí prvními barevnými listy. Cink! zbloudilá sprška padne do tůňky skryté za velkým balvanem, polechtá tam spící rybu. List se točí, točí, točí… až ho za stopku znovu stáhne proud.
Nad hladinu se naklání zlátnoucí břízky a temné borovice, šplhají po srázných březích až tam nahoru, až do nebe plného holých skal.
Náhle se voda vaří, stoupá z ní mlha plná zubů. Zahaluje kněze i jeho průvod.
„Pane! Pomoz!“
Poznámka: ten jezdec je kněz jménem Rainhald, jeden z deseti prvních misionářů od utrechtského biskupa Willibrorda, a v podstatě pronásleduje čtyři čaroděje, kteří utekli od dvora krále Agantyra dál na sever. Drabblík je dvojče tady tohoto: http://ioanna-ioannina.livejournal.com/19639.html
Biskup a král jsou historické postavy. Těch deset misionářů taky existovalo. Jestli se některý z nich jmenoval nebo nejmenoval Rainhald…
Io, ty ale umíš vykouzlit obraz! Až k té zubaté mlze jsem se usmívala – ano, takhle to teď v lese u vody vypadá. No a jsem ráda, že to končí bez těch čarodějů! 🙂
Jenom proto, že se mi nevešli. 🙂 Kdo myslíš, že dodal zuby do té mlhy?
(blush) To víš, učím se u mistrů. Že poznáš, u kterýho jsem sebrala inspiraci zrovna pro tohle? (blush)
Prostovlasá dívenka, bosýma nohama běží v horkém říčním písku
po tenké stříbrné cestičce.
Rychleji, rychleji! Chodidla pálí,přímo hoří a řeka vedle líně pluje.
Ta touha, budoucí pocit, žene děvče dál.
Vlají jí vlasy ve větru, cítí jeho dotyk, dlouhá světlá vlákna
se míhají a pleskají do očí a štípou do šíje.
Najednou se otvírá ta vytoužená krajina snů staré řeky.
Bosé nohy letí po bílých kamenech, břehu .
A pak už jako vždycky, kotníky, kolena, smočit krk a ulehnout
do konejšivé náruče milované řeky. Obě spolu jedním dechem plují,
v uších šumí a řeka zpívá známou píseń nevídaných dálek.
Jenny, to jsi ty, viď! (inlove) Nádhera… děkuju (wave)
Mám taky „stovkový štěk“ na téma Voda a Útěk. Protože to je ale kurz, čekáme na opravy a posouzení. Možná že dojde i k zveřejnění, ale to necháváme na lektorovi. Teď jsem dostal mírné upozornění od manželky, že jsem zveřejnil něco co patřilo jí.Ono toho bylo víc a jmenovalo se to Rýmovánky Danušce.Namítl jsem, že není ostuda se přiznat, že i po skoro padesáti letech manželství, je člověk schopen v sobě najít něco hezkého.
Přidám poslední „rýmovánku“, kterou to všechno začalo.
Oči
Kdysi, jako mladíček, našel jsem si oči.
Obrovské jak lekníny, až se hlava točí.
Hubičky a dívání, to je jídlo mládí.
Stačí ti jen málo k tomu, aby život hladil.
Přestože je život krátký, oči jsou tu stále.
I když ne jak lekníny září jak korále.
Je v nich něco sladkého, co se nevytrácí.
Dokud budou milovat, stále se v nich ztrácím.
Jsou to dětské rýmovánky, ale asi vždycky záleží na obsahu, ne na úrovni.
Láďa
Astere, tvá paní se má, že tě má (inlove)
VODA
Zrcadlí se slunko i mráčky. Zafouká větřík a zčeří hladinu. Voda čeká.
Přiletí pták a napije se. Na obloze zakrouží hejno a černá křídla se zalesknou na hladině. Voda čeká.
Přijdou lidé a do vody dopadne pár šťavnatých kuliček. Úlitba bohům, zasmějí se. Voda čeká.
Na okraji vody se zastaví chlupaté tlapky. Našlapují s potěšením do vody, čeří ji a víří bahno ze dna. Nedbají na volání, nabírají vodu do srsti. Ty zvíře špinavý! Voda čeká.
Se soumrakem přicházejí jiné tlapky, tišší a opatrnější. K hladině se sklánějí dlouhé uši.Jiná voda široko daleko není.
Kaluž ve vinohradu zvolna usíná.
Tedy Matyldo, úplně to vidím před sebou. K těm dlouhým uším patří bílé pírko?
Jasně 🙂
Krásné, milá Matyldo – jen mi tam chybí volání: Borůvko, Tam ne! Řekla jsem, tam… Aspoň do té další nechoď! No dobrá, ale sprše neujdeš! (rofl)
Ale uznávám, že do lyrického textu se to úplně nehodí, takže si to musím domyslet sama (chuckle)
A tady je ilustrace k Matyldinu drabble – je z dnešní vycházky… (chuckle)
http://sandvika.rajce.idnes.cz/V_kaluzi/#V_kaluzi.jpg
Nebo tahle: http://malcka.rajce.idnes.cz/2014_rijen/#DSC09970.jpg
Voda a její zdrobněliny
Mám od dětství knihu s rýmovačkami pro děti, kterou jsem posléze předčítal i svým potomkům. Jsou tam i říkadla na téma zdrobněliny. Dům, domek, domeček. Sud, soudek, soudeček. Člověk si vytvoří i svoje. Tak třeba: voda, vodka, vodička.
Ale co to?Ta vodka tam nesedne. Něco úplně jiného než voda a vodička. Námět pro jazykovědce. Asi by to vysvětlil tím, že vodka je slovo přejaté.
Vzpomenu na svého gymnaziálního ruštináře blahé paměti, jak nás zkoušel z toho, jak říci: „Dávám přednost vodě před vodkou.“ Tak tedy dám přednost vodě před vodkou. Voda je nejen zdravější, ale i poetičtější než vodka.
A jakže se to řekne rusky?
Я предпочитаю воду водке.
Dobrej, paměť ti ještě slouží! I transkripci jsi zvládl 🙂 .
Voda, vodka, vodička! (rofl) (rofl)
Dede, tak jsem potila lyriku, až se ze mne voda lila 😀 . Nevím, jestli to lze řadit do Vědy ve sto slovech, ale kdo chce, najde tam nejméně pět fyzikálních jevů 😀 . Zatím je nebudu vypisovat, až pro případné zájemce.
—————-
Hladina
—————-
Hladina je hladká, pohladí to, co se jí dotýká. Hladina vody je vodorovná, tíha kapky vody vždycky srovná. Hladina je křehká. Jediný úder ji dokáže protrhnout jako list papíru, roztříštit na krůpěje, kapky a kapičky. Hladina je pevná. Její pevnost měří vodoměrky, opřené na šesti hrotech indikátorových hodinek. Hladina je pružná. Dokáže se prohýbat, klesat a stoupat, čím blíže má ke dnu, tím jsou vlny pomalejší, ale zároveň vyšší. Voda se zvedne jako hora a hladinu uvidíte zespod. Uzavře vás pod sebou. To poslední, o čem můžete přemýšlet, je, proč místo světa nad hladinou vidíte nad hlavou stříbrný lesk zrcadla.
JJ! Ty jsi básnířka vědy (inlove) a já to strašně ráda čtu (wave)
Eh… to zrcadlo… proč? Hra světla s hladinou? (Promiň, jsem fyzikální ignorant (blush) )
Díky, Dede, za tu nezaslouženou chválu. A ignorant určitě nejsi (h) .
Je to hra světla s hladinou, odborně se tomu říká totální odraz. Jednoduše, když se světlo šíří z jednoho prostředí do druhého, mění směr šíření. Pokud jde světlo z vody do vzduchu šikmo k hladině, šíří se „šikměji“ ve vzduchu, než předtím ve vodě. To samozřejmě musí skončit tím, že pro určitý úhel dopadu běží paprsek po rozhraní voda-vzduch, a pokud ještě úhel dopadu zvětšíme, světlo do vzduchu neprojde, odrazí se zpět do vody a hladina se tedy chová (i jeví) jako zrcadlo.
Pěkný pokus má tady ten pán pod odkazem Postříbření lžičky http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/440-uplny-odraz-svetla .
Zrcadlo? To jsem vůbec nevěděla…
Píšeš čím dál líp. Indikátorové hodinky. Nevím, co to je, ale zní to náramně!
Začal jsem chodit do knihovny ve Dvoře na motivační kurzy. Je to fajn a už jsme si střihli některá témata. Voda a Útěk.Možná se tu objevím častěji, jinak zdravím „pamětníky.“Jo ležel jsem ve špitále a trochu jsem si zaveršoval. Já tomu říkám „blásnění“.
Život
Život je jako polévka,
každý si svojí vaří.
Někdo je lepším kuchařem
a tak se mu i daří.
Na světě jsou i takoví,
co ze sekyrky umí
nevaří ale ze svého
a všichni pak kolem čumí.
Kdo chce žít život v radosti, najde si někoho z lásky.
Ten mu pak navaří dobrůtek, až se mu hubička zmastí.
Našel jsem jednu takovou, co vaří jako z nebe. Je to to nejlepší žrádýlko, protože vaří sebe.
Ještě něco o vodě.
Slzy.
Není dobré hledat slzy,
je v nich slanost moře.
Ten kdo se v nich utápí, přináší si hoře.
Tam kde láska z očí plane, nenajde se smutek,
kdo se do nich podívá, cítí nebe dotek.
Lepší tonout v očích lásky, nežli někde v moři.
Kdo se jednou ponoří, jako plamen hoří.
Při takovém koupání, není dobré plavat.
Lepší je se potopit a lásku vychutnávat.
Ty brďo,už blbnu.
Přeji hezký večer.
Astere! zdravím, to je vynikající, žes nás tady našel (inlove) A verše jsou parádní! Že bych do kurzu zařadila i poezii? (chuckle)
Určitě, Dede, verše nemohou škodit. (h)
No jo, ale já je sama psát neumím! Tedy opravdové verše, jinak jsem poezii psala. Jak bych to potom mohla lidi učit? (blush) Leda dát svůj názor… to zase jo (chuckle)
Tak jo! 8)
Milý Láďo,
dobře děláte, že veršujete, moc pěkně se to čte. (h)
No vida, konečně chlap, co se nebojí psát, ba i v řeči vázané. (clap)
Astere, zdravím, jj, je to už doba ale moc fajn, že jsi se ozval. A verše jsouoc hezké,od srdce.
Milá Dede,
to jsou úžasná témata! Kdysi jsem sepsala něco jako kompilát obou (http://sosaci.net/dmd/node/11088), ale úplně přesně to zadání nesplňuje,
tak to zkusím znova.
Ano, Verenka má pravdu: kde jsou píšící chlapi? No tak co, chlapi, kdo se přidá? Tak co, chlapi? Speciálně ty, chlape? 🙂
(A jestli ten onen chlap neví, do koho rýpám, tak to zopakuju jmenovitě 🙂 .)
Já si ho klidně vyvolám nahlas, protože ho ráda čtu.
Alasdair na plac! Alasdair na plac!
(clap)
Jo, ten taky! Ten taky! 😀 😀 😀
Teda ženy/kolegyne/ ste fakt výborné!!Číta sa to krásne,som na op.stredisku a medzi hovormi sa v tom čičrám./pekné slovko,teda znamená,že tak voľne sa v tom prehrabujem/A ta všehochuť-jemné,lyrické,dramatické a veselo-hravé.
Verenko, až když jsi to napsala, mi došlo, že to pánové tentokrát nějak nevzali za své 🙂 Doufám, že se aspoň zítra nějaký ten autor objeví (wave)
Jako Tora, také přidám „utíkací“ – ale trochu jinak (ať mám bod za obě témata 😉
Dede, přeji brzké uzdravení, ať chcíp co nejdříve chcípne.
Útěk
Zase! Nabírám tempo, křičím. Je to k ničemu, nedoženu ji. Srdce mi buší víc strachem, než námahou. V parku jelo auto po prázdné cestě, tam dál je rušný provoz. Je rychlá, ale není vytrvalý běžec. Snad ji dojde dech dřív, než doběhne k silnici. Zmizela mi v zatáčce. Zatím neslyším žádné troubení, žádný náraz. Mám sucho v krku, už víc nemůžu běžet, zpomaluji. Stojí tam kus od silnice. Naštěstí jí došel došel dech. Jsem tak ráda, že není chrt, protože tenhle zlozvyk ji asi nikdy neodnaučím. Srdce se uklidnilo, už jen vyčerpaně oddychuji. Nic se jí nestalo, zase je dobře.
No páni, Maričko, úplně jsem se o ni bála! Dobrý!!!
Uf Maričko, to je zlej sen každého, komu může kdokoliv (zvíře nebo malé dítě) utéct do silnice. Báječně napsáno! (wave)
Mila Maricko, teprve ted jsem se docetla o tve bolesti. Je mi to moc lito, a obdivuju tvou kuraz i lasku, se kterou jsi nechala Smoky odejit v klidu a miru jejiho domova. Smoky byla krasna kocicka.
Tedy, Maričko, tohle je napsáno tak sugestivně, až jsem se orosila 🙁 . Uf, ještě že to má dobrý konec.
Jo, výhoda mohutných psů… (h)
teda je to nijaké,ale ja som na seba skooro pyšna.
No tak prvý pokus.
Ú T E K
Tma,sychravo,pouličné lampy len ťažko bojujú s tmou.
Ona ide,blíži sa k uličke k mlynu.Krok sa spomaľuje,buchot srdca zrýchľuje.Nemala včera,ozaj nemala poslúchnuť kamaratku.Nemali sa ísť pozrieť na toho utopeného.To jedno otvorené oko bolo vyčítavé.
Čo keď vyjde spoza rohu od mlyna?
Buď rozumná.Mrtví sú mrtví.
Hm,ale čo keď predsa?
Nevymýšľaj,poď.Doma ťa čakajú.
Hlboké nadýchnutie a znova pohyb.V tme počuť kroky.Odkiaľ sú,nevie určiť.
Vykríkne a pustí sa utekať smerom k domu.
Tam náraz do mäkkého a hrejivé slová mamy.
Dieťa moje,kde si bolo tak dlho?
Verenko – horror, jako Erbenova Svatební košile 🙂 Buď na sebe pyšná, povedlo se ti moc !!!
Verenko, máš být na co pyšná! Paráda!
Verenko! To jsem ráda, že jsi napsala – je to velmi dobré. (inlove) A to oko utopencovo… brr. S touhle představou bych do tmy taky nerada šla! (wasntme)
Verenko, perfektní. Jak se u nás říká, napínavé jak malé gatě. Nepodceňuj se, umíš.
Teda, Verenko, pořádně se poplácej po ramenou!
To voko budu určitě vidět ve snech.
Ještě přidávám jedno drabble, tentokrát se už zas budu držet svého Hotelu U devíti koček. Drabble je – jak jinak – o útěku. Hrdiny jsou, pro neznalé fandomu, samozřejmě naše kočky…
Letím. Skáču. Zdrhám jak o život. Srdce mám v krku, nohy nestačí kmitat, ocásek jen vlaje. Jahody přeskakuju, maliny obíhám, není dobrý nápad probíhat přímo. Proletím křoviskem, přeskočím kámen, dech už mi skoro nestačí. Tlapky se míhají a sotva se dotýkají země. Přes trávník, přes kytky, cestou necestou, taktak stačím podběhnout lavičku. Uf. S chlupem, ale stihla jsem to.
Vtom dostanu ránu do zad.
Ale ne! Jak je možné, že mě dostihl? Vždyť jsem se tak snažila! Nedá se nic dělat. Otáčím se, vycením zuby, zavrčím a vyběhnu. Teď mám babu já, a to si piš, Tobiáši, že tě chytím!
Šmarjá, bufu né, budu, přeci 🙂
Toro, to je půvabné – líbí se mi ten oběh malin (chuckle)
Překlep opravím! (wave)
Voda
Může zachránit i zabít. Zavírám oči, sním. Osvěžující déšť. Splachuje prach, provoní vzduch. Vyplazuji jazyk, chytám sněhové vločky. Světlo lampy poodhalí jejich rej. Dělám andělíčky, válím koule pro sněhuláka. Mrzne. Rybník je nádherné zrcadlo. Je mi až líto povrch kazit ostrou bruslí. Potok má ledový škraloup, ale pod ním už bublá probuzená voda. Proud bystřiny popadne vhozený lístek, převaluje přes kamínky, víry ho točí, posílají dál. Burácející vodopád hypnotizuje. Nehybná hladina rybníka. Zvedám kamínek, kolik skočil žabek? Příliv, pěnivé vlny se přelévají přes balvany, ustupují, nabírají dech, vrací se. Klidné moře, zapadlé slunce po sobě zanechalo krvavý obzor. Otvírám oči.
Skvělá drabblata pode mnou (clap) (clap) MaRi, to tvoje je z čeho? Kdo byl Jan z Cimburku? Mám mezery !!! 🙂
Maričko, krásně procítěná voda ve všech podobách (inlove) Děkuju, žes napsala, i když ti není veselo (h)
Komentář kóliový,
který je dnes zcela mimořádně k tématu
————————————–
Usedla vosa štěněti
na čumák nenechavý
a už začíná: Jak je ti?
Baví tě zlobit? Baví?
Kólie celá nadšená
hned vyskočí a ptá se:
Copak to Bzum, bzum znamená?
Mám novou hračku, zdá se.
Já ti dám hračku! Uvidíš,
kdo je z nás větší pásek!
Vsadím se, že mě nechytíš
– a já budu mít zásek!
Nezkušenému štěněti
se vosa špatně chytá.
Tancuje, skáče, baletí;
ona však umí lítat.
Marně se štěně otáčí,
zkouší ji zubama protnout:
k výhře totiž vose stačí
na nos se snést a bodnout.
Kólie s pláčem utíká,
přeběhne pokojík celý.
Melinka, fena veliká,
jde jí olízat čenich.
Bjorkhallenský kousek o vodě dodám, až se vrátíme z procházky. 🙂
Io, to je veselé a svěží veršování! (inlove)
I fakticky to umím ocenit – Berry je Mistryně přepůlených vos, zatímco Ari se učila déle a stále postrádá onu mistrovskou virtuozitu své starší kolegyně (chuckle)
Proč každá vosa
propíchnout chce
špičku nosa?
Než se naučí
štěně půlit,
bude ještě
hodně bulit
a Melinka zlehýnka
olizovat bolínka.
Zkřehlé prsty svírají úzkou dýku a dech se pomalu uklidňuje. Ctibor schoulený pod smrkovou větví skloněnou nad vývratem naslouchá. Praskot pod kroky pronásledovatelů utichá i štěkot slábne. S úlevou uléhá. Nevadí, že do žeber tlačí kamínky, hlavně že se povedlo oklamat pronásledovatele.
Měl pravdu Jan z Cimburku. Posel musí počítat se vším. Ctiborovi zní v uších slova, jimiž pán doprovodil zapečetěný svitek určený jeho bratrovi: Posílám vás jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.
Chlapec nahmátne svitek. Musí dál. Obezřetně vyhlíží z úkrytu a naslouchá. Vybíhá. Z dálky zní štěkot. Bože, provázej svého služebníka…
Teda, MaRi, tohle je hodně dobré!
Moc krásné a opravdu moc zajímavé téma. Dobře napsané, moc dobře.
MaRi, ty jsi talent!
MaRi, to je nádhera… opravdu umíš.
Musím tě vylákat ke psaní častěji. Už minule to bylo mstrovské dílko (inlove)
Díky, Dede, za témata 🙂
Voda je téma krásné. Lyrická voda ještě lepší. Zrovna nedávno mi to nedalo a k pár fotkám jsem cosi o vodě sepsala. A tak jsem to teď upravila na sto slůvek a je to tu. Myslím, že lyrické je to dostatečně. Tak ať se to líbí 🙂
Drabble:
Na modrou zlatá sype se
tůň vezme každou barvu
safírem svítí, leskne se
z větví si skládá harfu
na kterou vítr zapíská
píseň, co zmrzá na rtu.
Kdo chvátá, ten ji nespatří,
prchavou chvilku krásy.
Jen odraz lesní hladiny.
Víla tam tančí asi.
Je rozverná a veselá
střevíčky nemá žádné
víly je přece nenosí
to proto jsou tak ladné.
Maluje špičkou prstíku
na vodu píseň hravou
jen děti prý ji vídají
když brouzdají se travou.
Postůj, poutníče zvědavý
v listí, co třpytí se zlatem
dál cesta v dálce ztrácí se
v mlhách nad lužním blatem.
Krásné je mít cestu cílem…
Pamatuju si ty nádherné fotky – s těmi prvními verši se mně vybavila ta modrozlatá. (inlove)
Toro, to je krásný kousek poezie… děkuju (inlove)
Tedy lidi, kde se to ve vás bere, ta schopnost tvořit krásné verše – a ještě i rychle??? Já tu snad začnu vypisovat i poetické dny a pak si to všichni užijeme (angel)
No Dede, já jsem se tak trochu „vykradla“. Tohle jsem napsala před pár dny k fotkám, co jsem udělala na procházce. Jen jsem to zarovnala na sto slov 🙂
Tady:
http://radava.livejournal.com/11551.html
ale přiznám se, mně veršování baví. I když vím, že to není žádná velká poezie.
Klobouk dolů, milá Toro, když můžeš vykrást sama sebe! 🙂
Máš nádherné fotky a verše jsou poezie… dokážu ji prožít. Ta báseň s tím koníkem – ta mě vzala za srdce (h)
Díky moc, Dede. Od tebe to uznání zvlášt potěší.
Tak lyrické to moc není a opět jsem zjistila, že bych snad lehčeji napsala sto stránek než sto slov 😀 Chtělo by to víc trénovat, ale času a energie se momentálně nedostává. Navíc čtu teď většinou na mobilu a z něj se píše dost špatně 🙁
Zároveň se tímto omlouvám všem brněnským a okolním: to město určitě bude mít co do sebe, jen já nějak byla líná to hledat a utíkala odsud domů, za psem, za kamarády ze starších časů a za novými zážitky na místech důvěrně známých. Tím pádem mi v souvislosti s Brnem zbyly jen povinnosti, učení, zkoušky, zkrátka nic moc příjemného. Moje chyba.
Naštěstí po dalším stěhování jsem ji nezopakovala a město, kde žiju teď, mi k srdci docela přirostlo 🙂
Pavčo, sto slov horších ságy… to je běžný poznatek, ke kterému dojde prakticky každý, kdo není zvyklý psát haiku (chuckle)
Řeka pár metrů za rodným domem. Jít se projít vždy znamenalo jít k vodě.
Zadumaná krajina plná staletých dubů na hrázích rybníků. Kraj mého srdce. Jinam, než kolem vody, se snad ani jít nedá.
Studentská léta v Brně – brrr, no. Nějak se mi tu nelíbí a nevím proč.
Krásný den, potřebuji se projít, srovnat myšlenky, unavit tělo. Ale kam? Zastávka Svratecká. Vystupuji ze šaliny. Snad tu Svratku najdu.
A tenkrát mi to došlo: mně v tom městě zkrátka chybí VODA.
Nové místo k žití: kousek od domu hned dvě řeky. Chodíme se projít k vodě a je nám tam dobře.
Děkuju, milá Pavčo, moc hezké drabble jsi napsala!
A… nenosil náhodou pantatínek zelenej fráček? A paní maminka… nesbírala hrníčky s pokličkama? (wasntme) (chuckle)
Dede, rybníky se jednomu zadřou pod kůži. Žila jsem skoro padesát let v městech s rybníky, miluji jihočeské rybníky. Teď jsem šestým rokem od nich a pořád mi chybí. Už jsem si tu zvykla, ale chybět mi budou pořád.
Toro a Pavčo… chápu to. Já mám s srdci horský potok – neklidný, silný, ledový, i usměvavý v letním sluníčku (inlove) Bydlím na krásném místě, ale takový potok nikde v okolí není…