Vážení, nejde o apríl, ale o to, že škola, kterou jsem čerstvě absolvoval, potřebovala někoho, kdo by v dílnách učil sdělovací a zabezpečovací techniku. A protože mi v době, kdy jsem maturoval, bylo už 24 let, (mládí na odchodu, do důchodu daleko), měl jsem maturitu a byl jsem vyučený, navíc s rokem praxe na montážích, usoudil pan ředitel, že by se jaksi dalo.

Finančně to tehdy moc zajímavé nebylo, ale vidina několika prázdnin, místo dvou týdnů dovolené, byla lákavá, takže jsem to vzal. Zároveň jsem byl také přihlášen na pedagogickou fakultu Karlovy univerzity, kde jsem, už během práce, docházel na třísemestrový švindlkurs pedagogického minima, který jsem bez potíží zvládl.

Bohužel realita byla o tom, že proti vybavení, které jsem znal z učiliště, byla průmka jen velice chudobný příbuzný. Jedna telefonní ústředna, sice vybavená téměř vším, co pro drážní sdělovačinu sloužilo, ale vzhledem k tomu, že šlo o funkční a používaný vzorek, za jehož bezchybný chod jsem byl osobně zodpovědný, naprosto nevhodná ke kvalitní výuce.

O patro níž byl dopravní sál, kde byl elektromechanický řídicí přístroj a dvě stavědla, vše rovněž funkční a tudíž pouze na ukazování. Dílnou pak byla pronajatá místnost v devítiletce v Růžové ulici, kde bylo jen základní a primitivní vybavení, takže dítka ze všech čtyř ročníků oboru Z jsem mohl naučit jen zlomek toho, co měly umět a znát.

Takže se chodilo do provozu na exkurze, ať už do výrobního závodu AŽD, nebo přímo na různá nádraží, u známých z údržby jsem vyžebrával různé šroty a zbytky kabelů a dítka učil zacházet s nářadím.

Další náplní činnosti pak byla výroba různých pomůcek, která fungovala tak, že kdo něco chtěl, zakoupil si z vlastních peněz součástky, udělátko si pod mým dohledem a s mou asistencí smontoval a spokojeně odnesl domů, nebo se opravovaly pomůcky pro Déčkaře, což byli budoucí výpravčí.

Takže výuka se zvrhla v rozebírání a skládání různých šrotů, melouchaření, nebo zadání typu: namalujte na kus papíru tužkou od ruky, jak máte v domě zapojené telefonní vedení, nebo se šlo obdivovat zabezpečovací zařízení do stanice, kde probíhala čtvrtletní revize.

Nedílnou součástí mého působení bylo i vysvětlování, proč pan profesor na zab. zař. chce zrovna tohle mít přesně takhle a co tímto schematem chtěl básník říci. Dítka byla spokojena a snažila se; věděla z dřívejška, (jeden z mých spolužáků, který propadl a opakoval ročník se postaral), s kým mají co do činění a jak by dopadla, kdyby mne zkusila naštvat.

Jenže idylka netrvala dlouho. Pan ředitel, takto agent StB, jak se později prozradilo a tudíž nikoli soudruh, usoudil, že jsem ,,perspektivní kádr“ a že bych měl začít fušovat do politiky. Začalo to požadavky na vypracovávání uhozených elaborátů, potom výtkou, že v učebním plánu nemám nic o RVHP a spolupráci s ,,kámoši“. Po zhruba jeden a tři čtvrtě roce, kdy jsem byl předvolán na potlach se školními soudruhy a s ním osobně, už ničím nekrytým rozkazem, abych vstoupil do SSM. A, jako obvykle, padla kosa na kámen.

Soudruhům jsem suše sdělil, že fyzikální zákony platí bez ohledu na politickou situaci a na politickou výuku mají žáčci občanskou nauku. Já sám že jsem se o politiku nikdy nezajímal, neb je to vždy svinstvo, bez ohledu na to, pod jakou vlajkou vzniká a že obor, ve kterém působím má za úkol vychovávat odborníky na sdělovací a zabezpečovací techniku a nikoli politiky. Zavládlo hrobové ticho až zděšení a pan ředitel mi pak dal na vybranou: Buď se začnu angažovat, čili vstoupím do SSM, nebo budu odejden. A že mi dává lhůtu do zítřka.

Druhý den ráno jsem na stránkovém dálnopisu T100, s využitím interpunkce, kterou už tento stroj, vyráběný Brněnskou zbrojovkou v licenci zlého kapitalisty Siemense uměl, napsal výpověď. (rozvázání pracovního poměru dohodou k 1. 7. 1974) Originál přímo, kopii pro podatelnu už s použitím děrné pásky, obě lejstra podepsal a odevzdal sekretářce. Pan ředitel se naježil, zrudnul a vzteklým hlasem mi oznámil, že výpověď mám odevzdat na školské správě a že mne to bude mrzet!

Dítkám jsem, tak jak mi přicházely do výuky, oznámil, co a jak. Dokroutil jsem školní rok, poslední den výuky jsem s poslední třídou, která dílnami prošla, společně snědli pětilitrovou flašku nakládaných Znojemských okurek, kterou jsem dostal na rozloučenou, a další den, kdy byla v Palace hotelu ředitelstvím školy uspořádána recepce k ukončení školního roku strávil s nyní už bývalou žačkou, která po mě celý rok jela jak slepice po flusu.

Odpoledne jsem si sbalil věci, které jsem měl na ústředně ode dne, kdy jsem na ní, ještě jako student, začal pracovat, odevzdal školníkovi klíče a spokojeně odjel domů. Od zaměstnavatele jsem se dozvěděl, že mám nárok na měsíc volna, který jsem si hodlal náležitě užít a pak nastoupit na SUDOPu jako projektant.

No jo, člověk míní a soudruzi mění. Kádrový posudek, který na mne pan ředitel vypracoval, působil na SUDOPu jako atomová bomba. Kvůli mé maličkosti se dokonce mimořádně sešla stranická organizace a po půlhodině vzrušeného debatování blbost slavně zvítězila! Kontrarevolucionáře a rozvraceče socialismu v našich řadách trpět nebudeme! Můj otec, který dosluhoval posledních pár dní před důchodem, když se dozvěděl, co soudruzi zplodili a přizdisráči z ROH odsouhlasili, řekl jen: Jste pitomci, připravili jste se o fachmana, a kdo umí, ten si práci vždy najde.

I obrátil jsem se na Montážní závod AŽD Praha, sídlící tehdy na Smíchově, kterému šéfoval rovněž jakýsi dělnický kádr. Svoji železniční kariéru zahájil po dokončení základní školy jako mazač výhybek v České Třebové a postupně se, po stranickém špagátě, vyšplhal až na post ředitele montážního závodu.

Stačila mu k tomu devítiletka a řečenou firmu dokázal, neb oplýval šmelinářským talentem, bez problémů ukočírovat, navíc měl cit pro to, kdy je potřeba používat zdravý selský rozum. Takže moje audience probíhala zhruba takto:

Tak vy byste chtěl u nás pracovat?

Chtěl.

No, to bude problém. Máte sice maturitu, ale také moc ošklivý posudek, takže ta maturita Vám teď k ničemu nebude.

Jenže já má také výuční list.

Ukažte… hmmm, takže podívejte: Pokud jste ochoten jít dělat na montáže, tak vás vezmu. Jako dělník kádrový posudek nepotřebujete, máte rok praxe a maturitu, takže jako nástup dostanete TKK 5 a pak se uvidí. Ten posudek, jakmile nastoupíte, zahodíme, protože už nebude potřeba.

A tak jsem, od 1. 8. 1974 nastoupil, jako nováček a ucho, opět na důvěrně známý post montéra sdělovacích zařízení, kde jsem prožil rozhodně nevšedních deset let, kdy jsem se seznámil s většinou větších železničních stanic, počínaje Chebem až po půlroční hostování v Čiernej nad Tisou.

Nástup proběhl standardně. Osobní oddělení – nacionále, fotka na režijku, kterou jsem dostal ze Správy dráhy do týdne, pracovní smlouva, volná jízdenka na první třídu všech vlaků na všechny tratě ČSD a dále na oddělení ZÚ.

V kanceláři seděl jakýsi podivný dědula, důležitě se mračící.

Co tu chcete?

Dobrý den, jsem nový zaměstnanec, byl jsem poslán pro služební průkaz.

Voják?

Ne, mám modrou.

No jo, zase štátskripl! Jak si to vůbec představujete?

To víte, nikdo není dokonalý.

A jak jste k tomu přišel?

Dohodl jsem se s armádou, že mi dva měsíce stačí, tři neděle jsem byl u útvaru, měsíc ve Střešovicích…

Kde, ve Střešovicích?

Na psychiatrii a pak…

Stačí, dejte mi fotku.

Sundal z plechového trezoru pečeť, vyndal jakousi rudou knížku, vlepil do ní fotku, něco připsal, bouchl jedno hranaté razítko, (držitel je oprávněn vstupovat do všech objektů ČSD s výjimkou žst Čierna nad Tisou, tam musel být extra papír), bouchl další, tentokrát kulaté razítko, (oprávnění jezdit na stanovišti strojvedoucího, obě razítka červená), průkaz mi podal a poslal dál.

Naklusal jsem do kanceláře mistrů a představil se slovy: Dobrý den, já jsem ten zasloužilý kontrarevolucionář, co byl odejden z průmyslovky! Velké divení, potom oťukávání a: Tondo, vem si ho.

Hele, nedělá u nás náhodou tvoje máma?

Dělá, ve skladu.

Taková fajn blondýnka, jo?

Jo, to je ona.

Tak si dojdi nafasovat montérky a víš, kde je SUDOP?

Vím.

Tak zítra tam dojeď, v přízemí najdeš kluky a řekni jim, že tě posílám.

A tak jsem se opět vrátil ke ,,kořenům“ a životu montážnickému, svobodnému a veselému.