BTW: Co bude pak?

1014dar2_1Napětí roste, nohy obou fen vibrují nedočkavostí. Která první chytí klacek? Zlobím je, pomalu se otáčím, jako bych hledala místo, kam onen vytoužený kus modřínové větve odhodím. Najednou to Berry nevydrží, kolem mě se mihne černý blesk… au!

 

Přestože i já jsem byla rychlá a s klackem uhnula, okolo letící tesák patřící do dychtivě otevřené tlamy vydrážděné šelmy škrtl o mé předloktí. Kruci, to zase bude modřina! A to se mi podařilo hlasem udržet na zemi aspoň Ari!

Hry s nadšenými hbitými a silnými vlčicemi jsou fyzicky náročné. Přestože si jsem naprosto jistá, že mi nikdy naschvál neublíží, přesto občas k nějaké té úhoně přijdu. Z jejich strany je to vždycky omyl nebo nešťastná náhoda.

Případně – jsou-li na vodítkách – mě sejmou čistě jenom tím, že zapomenou, že je někdo drží a vyrazí kamsi třetí kosmickou. Samozřejmě je hlasem zase zastavím, ale to už taky někdy ležím na zemi a počítám si kosti.

Ari miluje hry na lov a to nejen s Berry, ale i s námi. Čelisti nikdy nestiskne, je velmi opatrná, ale když vám na lopatkách znenadání přistanou dvě tlapy a rozesmátá vlčí tlama vám horce dýchne na krk „mám tě!“, tak ani stisknout nemusí – člověk je rád, když se udrží na nohou. A v duchu děkuje tomu nahoře, že to nebyla Berry, která je těžší, zkušenější, a kdyby opravdu chtěla, tak mě na tu zem bez problémů srazí.

 

1014dar1

 

A to je, prosím, německý (i švýcarský:)) ovčák pouze pes střední velikosti! Tedy podle mé zkušenosti je na tu velikost opravdu důkladně stavěný. Ani když byly holky kostnatými dorostenkami vhodnými tak mezi dva chleby, nešlo o nich říct, že jsou křehké, jemné, nebo delikátní:)) Pevné, to ano, se silou a dynamikou stočené pružiny.

Miluju tento typ psů. Jak jsem už kdesi napsala, učarovaly mi vlčí uši a ač se mi líbí hodně psích ras a umím se potěšit i s voříškem, moje srdce patří vlkům podobným psům – ať je to některý z ovčáků nebo chodský pes. Jenže… je něco, co mě napadá, když si třu bolavou končetinu, nebo chytám dech na stopách. Co budu dělat, až jednou na takového psa prostě nebudu mít fyzičku?

To je otázka, která pálí, a na kterou se těžko hledá odpověď. Jak říkám, ovčáci jsou psi pouze střední (nebo lehce nadstřední:)) velikosti, je mnoho větších, silnějších… a v mládí stejně hravých a v nevinné radosti a rozvernosti ničivých, jako moje vlčky. Určitě nejsem sama, kdo musí nebo bude muset tento problém řešit.

 

1014dar2

 

Člověk musí mít soudnost. Za svého psa je zodpovědný, a konec konců, za sebe taky. Nejspíš bude třeba se téhle lásky vzdát. Nerada na to myslím, ale občas mi to nedá – běžící čas nezastavím. Menší pejsci mají také velké srdce…

Dnes tedy tak trochu pátrám: jak jste řešili toto dilema? Rozpor mezi touhou a rozumem – tedy pokud jde o psy? Přiznám se, že asi nejvíc se bojím chvíle, kdy jediné zodpovědné rozhodnutí bude psa nemít.

Aktualizováno: 13.10.2014 — 23:51

99 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. No, Dede, tak ti pěkně děkuji. Tohle dilema jsem řešila před třemi roky a nakonec s tvojí a Marty přímluvou (vzpomínáš?) přišlo štěně do baráku. Teď mě občas přepadají záchvaty sklíčenosti, jak nezodpovědná vlastně jsem a taky strachu, co může nastat, když!
    Dyť já tím strachem nebudu moct ani umřít!

    1. Chichi, Scott (když tě ovšem samou radostí nezabije 😛 ) tě udržuje ve formě, kterou ti mohou závidět i podstatně mladší jedinci (chuckle)

  2. Mušketýr trval na tom, že když už musím mít psa, tak malýho, ale přece jen psa. Tak jsme pořídili kavalíra. A pak radši i druhýho 🙂 Tím jsme se dostali na hezkých 18 kg psích svalů na osmi tlapkách 🙂 Když už nemůžu mít toho boxera 🙂

    1. ;P To my máme krásných + – devadesát (podle sezónní vykrmenosti) na dvanácti tlapkách. Problém zvládnout i ve dvou lidech, zvlášť když největšího závisláka, i váhově, vodím já. Už se mnou Ellie párkrát praštila o zem (blush)

      1. Vodím +- 60 divokých kil a zcela mi to postačí (blush) Jak já jsem ráda, že se už holky chovají více méně slušně a většinou chodí na volno! Teď už je jen podstatné jim nestát v cestě, když se navzájem loví (chuckle)

        1. Myslím, Dede, že ovčáci jsou pro Tebe dobrá volba. Musíš to vzít i z té druhé strany – když se ohýbáš k malému psovi, taky to časem začne bolet 🙂 .

    2. Trixie má 28kg (po dietě, loni měla 37kg) a stačí, když u ní ležím a ona si mi jen předními packami stoupne na paži – hned je tam modřina. 🙂

    3. Matyldo, nemůžu si pomoct, ale k dámě, jakou ty rozhodně jsi, mi nějak líp sedí ta kila rozhozená do dvou kavalírek než do jednoho boxera (chuckle)

  3. Dede, dalši krásné fotky tvých B&W modelek. A ten les plný mechu pod jejich packami je náádherný.

    Trixie je můj (tedy i nás obou) první pes a díky jí jsme se oba zamilovali do pitů. Ale nevím, jestli a jak brzy bychom si po odchodu Trixie pořídili dalšího psa. Jestli ano, tak určitě zase tuhle rasu (nebo mix jako je Trixie), ovšem to by si nás mezitím nesměl najít nějaký jiný nešťastník (jako tomu bylo u koček), protože my si zvířata nevybíráme, ona si vybírají nás. Co máme zvířectvo – přesněji právě Trixie – přestali jsme společně cestovat. Manželova sestra ochotně jednou do roka přijede pohlídat (bohužel letos to nevyšlo), ale musí se to předem naplánovat. Dříve jsme se rozhodli v pátek, že na víkend (nebo tři dny) někam vyjedeme, s kočkou (ami) to nebyl problém. Naštěstí extra dlouhé cestování mi ani trochu nechybí. Ale máme přátele v jiných US státech (a Kanadě), manžel navíc tři sestry . Jsme moc rádi, že tito lidé naši situaci chápou a jsou ochotni jezdit k nám. V dřívějších dobách to bývalo právě obráceně, byli jsme to my, kdo navštěval. Takže by nám určitá bezpsí pauza docela vyhovovala. Ale kdo ví, jak to nakonec dopadne a zatím nad touhle otázkou raději vůbec nepřemýšlím.
    Ale bez bych nechtěla být nikdy!!!

    Trixie má ohromnou páru a bohužel ji nemohu odnaučit, jejímu radostnému vítání, kdy na mě skáče – přesněji do mě plnou parou a celým tělem „ducne“. Ví, že to nemá dělat a já ji to nechci odnaučovat nějakým tělesným trestem, když vím, že to dělá z radosti. Naštěstí už se na mě nevrhá jako rozjetý tank, ale kdybych na její nájezd nebyla připravená, porazila by mě jako nic. Takže jako kdybych byla stařičký věchýtek, tak bych psa s tímto radostným zvykem rozhodně mít nemohla

    1. Maričko, a zkoušelas už kousek uhnout a vyčítavě bolestivě zakňučet? Musí se to opakovat párkrát, ale chápou to ze všech variant (slovní zákaz, plesknutí, psí řeč) nejrychleji.

      1. Io, zkoušela – dozadu, do stran, kňčím, zlobím se že to bolela – stejně mě neminou alespoň její packy. Rada asistentky veta byla – musíš před ní jednu nohu pokrčit, aby se sama „bouchla“ o tvoje koleno, ono jí to přejde. Také jsem zkoušela, jenže na jedné noze nemám správný balance a při nárazu padám vzad, takže to také neosvědčilo. Naučila jsem se holt být ve střehu. Pitti prý kdysi dávno sloužili jako „naháněcí psi“ skotu. A dělali to tak, že se rozeběhli a plnou parou narazili stranou do krávy nebo býka a popohnali je tak správným směrem vpřed. Takže ona to má v genech a protože to dělá jen z radosti, nechci jí za to trestat a tu radost ji kazit. Ale pracuji alespoň na zmírnění – někdy funguje, někdy ne. Kupodivu to dělá pouze mě, asi proto, že jsem to já, kdo jí večer převádí z vedlejší zahrady k nám a ona se táák těší. Snídani jí ráno do garáže nosí manžel a to ona vedle něho jen vesele nadskakuje a poskakuje.

        1. Já myslím opravdu po psím zakňučet. Oni totiž jinak nevědí, kdy je to pro druhýho nepříjemný. Pozoruju to na svých holkách – projevy váchní regulujou právě tak, že ta, které je to nepříjemný, uhne, koukne stranou a dost výrazně bolestivě zakňučí.
          Slovo „au“ vyvolá mnohem menší reakci než to psí zakňučení.
          Já tak například momentálně učím Donyštěně přetahovat se o holou ruku tak, aby nebyly ani ďolíčky po zubech.
          Instinkt neinstinkt – tohle je prostě smečkový komunikační prostředek, aby se ani jeden necítil špatně. Trixie tě bude dál vítat, akorát to bude s takovou intenzitou dotyků, která je tobě příjemná.

          1. Io, jsi dobrá. To asi bude to pravé jak se dorozumět, to by mne nenapadlo. Legýsek se umí omluvit když udělá nějakou bolest z přemíry energie. To přijde a nabízí packu. Nikdo ho to neučil.

            1. Strašně moc jsem se naučila od Penny, která uměla dělat perfektního tlumočníka, a teď, když už znám základní slova a fráze, se strašně moc učím od Melly, když ji pozoruju, jak vychovává Donynku.
              A je fakt, že když na ně člověk mluví jejich jazykem, chápou strašně rychle a navíc mají obrovskou radost z toho, že chápou. Člověk je pro svoje psy důležitý. Až když jsem uviděla tu obrovskou radost – „Ty mluvíš!!! Já ti rozumím!!!“ -, došlo mi, jak moc nešťastní musí být, když nám nerozumí. My jsme pro ně ti důležití ve smečce, ti, které by neměli zklamat, a přitom ne vždycky chápou, co po nich chceme.

              Taková dobrá příhoda. Bylo jedno Donyštěně, asi tak devítiapůltýdenní. K Melince našla cestu hned, ale nějak nefungovala komunikace se mnou. Donyštěně si nechávalo všechno přeložit od Melly, takže jsem prakticky dala povel Melly a ta ho předala dál štěněti.
              To by mi až tak nevadilo, ale vadilo mi, že se mnou štěně „nemluví“ – že mi nepřijde říct, kdy má radost, kdy ho něco bolí, kdy má hlad, kdy chce čůrat, kdy je prostě spokojené. (Byla jsem s Penuškou zvyklá, že mi průběžně říkala, jak se zrovna cítí.)
              Takže jsem vzala smečku na pěknou trávu, tam jsem si je zavolala k sobě, kecla jsem na zadek, svalila se na záda, vzala si Melinku a začala ji se spokojeným broukáním mazlit a okusovat jí čenich. Pak jsem vzala Donyštěně a zopakovala to s ním.
              Štěně neskutečně pookřálo: „Ona mě má ráda! My jsme smečka!“
              A od té doby se začalo poctivě učit, co znamenají výrazy mého obličeje. A vymýšlet si vlastní varianty. A navazovat oční kontakt. A když si nebyla jistá, pískla, opatrně přišla, já si kecla, šťouchla do ní nosem a okousala jí čenich. (Což znamená „Neublížím ti, mám tě ráda.“) A štěně, spokojený, že je v bezpečí a že má svý správný místo, rostlo a vzkvétalo.
              To samý, pokud dělala něco, co jsem nechtěla. Otočila jsem se jejím směrem a hrdelně zavrčela. Občas jsem to kombinovala se jménem: „Dondo! *vrrrr*“ Takhle se naučila povel „pusť, okamžitě to nechej, běž od toho!“ během jednoho odpoledne…

        2. Maričko, Io to má dobře odpozorované a pokud není pes v absolutním afektu, měl by na reagovat. Mně tento přístup funguje u vítání, ale ne u divokých her s klackem – když se Berry náhodou zapomene, je prostě zapomenutá (wasntme)

          1. Abych je furt jenom nechválila – týden zpátky se ty moje bestie tak rozparádily, že mi při jednom kolečku podrazily tu špatnou nohu. Zařvala jsem, zakňučela jsem, sakrovala jsem ještě půl kilometru, koleno mám citlivé doteď.
            Kňučela a auvajsovala jsem pak zbytek vycházky preventivně, kdykoli běžely tak půl metru ode mě.
            Pokud jensou zcela zapomenuté, dávají na mě od té doby pozor. I Donyštěně se učí odhadovat, kam asi dojdu, než ke mně doletí. Chovají se, jako bych byla pohyblivej betonovej sloup, do kterýho nechtějí vrazit. 😀

  4. Moji milí, zase jen probíhám, ale poctivě odpovím, jak se zastavím. Dnes večer je první den Kurzu zvědavých pamětí, tak na mě myslete, ať lidi přijdou a ať je to baví (blush)

      1. Snaha přidat si práci a vyrazit mezi lidi (chuckle) Docela to funguje… zatím je zájemců málo, ale ti, kdo jsou, se baví (aspoň to tak vypadá:))

        1. A nechceš něco podobného uspořádat někde, kam bych byla schopná dojít?

          Palce samozřejmě držím, že je to bude bavit, o tom nepochybuju.

  5. Na téma pořízení psa jsme doma vzrušeně diskutovali poté, co nám odešel bulík a muž, který se k mým nápadům většinou staví shovívavě (nebo stoicky? (:P) ), prohlásil tentokrát nečekaně rezolutně, že bulíka ne, neb jsme (anebo brzy budeme) staří a vetší. Upřímně jsem ho za to nesnášela, ale musím přiznat, že měl pravdu. Bulíka jsem neunesla ani náhodou, byl velmi impulzivní a když vzpomenu kolikrát mi takměř vykloubil ruku anebo mě v trysku sestřelil ! Takže jsem se rozloučila s myšlenkou na pořízení dalšího bulíka a hledala psa, kterého unesu a který bude vhodný k dětičkám. Což český strakatý Denis s váhou 20 kg a mírnou povahou je – a co bude dál, nad tím zatím nepřemýšlím.
    Ale našla jsem něco pro tebe, Dede, když tak miluješ ovčácká plemena! Podívej – šiperka, nejmenší ovčák, váha kolem 5 kg! 🙂
    Znáš ?
    http://www.schipperke.cz/old/portretplemene.htm

    1. Šššššššiperka vypadá jako šššššššpic
      😀
      A na agility je šššššššššššuper
      😀
      Určitě by uměla i ššššššššššštopovat
      😀

    2. Hančo, strakáč je bezvadnej pes, i když to není bulík – myslím, že je to plemeno, se kterým se dá i stárnout, protože je akorát prakticky z každého hlediska (inlove)

      1. 🙂
        Na hlídání zahrady bych ho fakt nevybrala. On dolní limit velikosti je taky rozumná věc, pokud nechceš, aby ti hlídač odcházel pod plotem, kdy ho napadne (že, půůůůdl).
        Ale jinak tu fascinaci velkými psy nechápu. Když se malému plemeni věnuje tolik energie na výchovu jako velkému, výsledky jsou srovnatelné (kdybych byla drzá, napíšu lepší), jen ty obrany, no, ty obrany. Tam to u čivav a yorků fakt vázne 😀

        1. Kdysi jsem viděl jeden Kantorkův fór. Dva pánové, jeden má na vodítku psa, velikosti myši, točí si s ním ve vzduchu a říká: Tento pes je náhodou velmi nebezpečný, trefím se s ním protivníkovi do oka.

        2. (rofl) Ri, ty jsi ale číslo! Chichi, umím si představit spoustu yorků, kteří by se do obran hrnuli víc než moje holky, ale holt ten figurant by musel být takovej skřítčí typ (chuckle)

          Já myslím, že nejsem vysazená na velké psy, ale ani na ty úplně malé. Velikostní rozsah choďák-vlčák mi přijde ideální 😛
          Z malých psů miluju jezevčíky, jen nemám dojem, že zrovna ti patří mezi ideální společníky staříků – byla jsem hodně mladá, když jsem s jedním špagetkou žila a dal mi zabrat víc, než ten vlčák! (A to nemluvím o teriérech:))
          Jo a pokud jde o tvého půůdlodlaka, tak nepochybuju, že pokud někam doopravdy chce, tak se tam taky dostane (i kdyby na to měla použít puntíkaté budyguardy:))

  6. Mila Dede, holky vlci jsou bajecne a krasne te udrzuji v kondici, ze ? 🙂
    Ja jsem se rozhodla zustat bezpsi po odchodu od rodicu a po dobu odchovu vlastnich mladat. Doufam, ze je to docasne a ze mladata lidska zacnou skemrat o mlade psi jen co z toho budou mit trochu rozum 🙂 Ale taky budu mit dilema, protoze hovawart – moje srdecni zalezitost, nebude to prave orechove, a o tech mensich az strednich premyslim stale marne. Snad az to bude aktualni, na neco prijdeme: treba to pak mladata nebo CD rozhodnou za me.
    Rodice se taky uz davno shodli, ze Assim je jejich posledni „poradny“ pes a po jeho odchodu porizeni nasledovnika odlozili zatim na neurcito – ale nejmene nez budou v duchodu. A s plemenem taky vahaji. Navic by to prave muselo byt neco, co si v pripade potreby budu moct vzit k sobe, k detem, do bytu v centru mesta… Neni to jednoduche 🙁
    Kdysi jsem cetla cosi ve smyslu, ze nekdy je potreba prokazat lasku ke zviratum prave tim, ze si domu zadne neporidime. Tak se momentalne snazim tim ridit. Ale chybi mi, moc 🙁

    1. Pavčo, jako rodina se chováte rozumně a je mi jasné, že to není jednoduché. Ale kdo ví, za kterou zákrutou životan na tebe ten hovík čeká? (inlove)

      Jo a mimochodem – potkala jsem na výcvikovém táboře dvě úžasné hovičí dámy a hlavně ta starší se mi strašně líbila – osobnost, jaká se jen tak nevidí! (A její panička z ní občas lezla po zdi – ten pes má strašněj smysl pro humor!:))

  7. Ještě pro ty, co mají problém s mladým zvířetem ve vyšším věku – máme s mladejma dohodu, že pokud by něco, postarají se o naše zvířata a nechají je dožít. Proto si nic nepořizujeme bez vědomí potomků a bez jejich souhlasu.

    1. Inko, to je rozumné – ona naštěstí mláďata vychovaná se zvířaty bývají s takovým řešením srozuměná (inlove)

  8. Psy mít bohužel nemohu, nemám, kdo by se o něj většinu dne staral. S kočkou je to podobné. Takže kondici si pěstuju na dětech. Pětadvacet kilo hodně živé váhy už dá člověku zabrat, pokud je to útok skupinový, tak padesát. Ale naštěstí si dají říct v tom smyslu, že na útok musím být připravená, jinak to špatně dopadne s nimi i se mnou. Jen tak z legrace jsme začali trénovat Hříšný tanec a cvičíme zvedačky. Kluci už chápou rozdíl mezi „Čekej, nechytím tě, neklečím pevně“ a „Poběž a odraz se“. A taky se odrážejí konečně nahoru a nezkoušejí mne prostřelit jako torpédo.
    Jenom jsem zvědavá, jak dlouho jim ještě budu fyzicky stačit 😛 .

      1. Si nepředstavuj, že se nějak svíjím, či co 😛 . Zatím učím Tomáška jen tak z legrace čardáš (ano, sama ho dobře neumím, ale jde o sladění rytmů hudba pohyb) a ty zvedačky jsou bonus (až ty vyrosteš, budeš zvedat holky). Ten rozběh k nim je bonus, aby měl větší odraz, přece jen nechci tahat jeho plnou váhu.

  9. Ája II. je můj poslední střední pes. Daník má 15,malá Babu cca 14,Ája kolem 5 let. Vzhledem k mému věku sotva uspokojuji Ajčiny potřeby, nebýt oplocenky, kde lze vydýchnout asi bych zďochla. A tady přátelé moji,trpce závidím Xerxové její kondici a zpytuji svědomí,proč víc netrénuji.Denní procházky do 3km zvládám. Včera mi ta nohatá potfóra zdrhla a ochutnala po Daníkovi fujtajbl. Než jsem ji dohnala myslela jsem, že vypustím duši a přijdu o má ótépéčka :). Užívám si každý den a každou chvíli neb vím, že boxerku mám opravdu poslední za více jako 40 let boxíkování a to mi bude setsakramensky chybět. V pauzách, kdy se vždy rozhodovalo, zda ano či ne, další boxerku, jsem vídala pejsku ležet na gauči, na koberci atd., ta představa, že tam není musela být znovu naplněna. Myslím, že to vše přijde samo, tak nějak milosrdně ale zatím ještě cítím vítr ve vlasech. Dede, díky za téma, taky o něm často přemýšlím.

    1. Díky, Jenny, za ten vítr ve vlasech – budu na něj myslet, když na mě přijde trudnomyslnost 🙂 Já doufám, že mi jakž takž celistvá tělesná schránka ještě nějaký čas vydrží, ale některé myšlenky člověk prostě zahání těžko (wasntme)

  10. Nemít psa… doufám, že na to nedojde.
    Já to prozatím řešila tak, že jsem velmi rázně zatrhla veškeré bojové hry na mou osobu. Už u štěňat. Možná to není dobře, ale přišlo mi to bezpečnější.
    Naši měli malamuta. Co se mamka za ním najezdila po kolenech a po zadku. Ona je velký sportovec, ale v sedmdesáti je to přece jen na pováženou. 🙂
    Doufám, že vzhledem k mé tělesné konstituci, dvacet kilo psa ještě nějakou dobu dokážu u veta na stůl zvedat . Taky to mám jako limit.
    A taky přemýšlím, co dál. Jsme na konci vesnice, potřebujeme strašidlo, ale nelovce a nezdrhače. A špičatý čumák. 🙂

    1. Ri, Penuška si hned první den rázně zatrhla veškeré bojové hry od Melinky na svou osobu, protože už byla křehká a špatně viděla. Já bych byla vzala přetahovanou a házenou, ale Penny prohlásila, že všechny hračky jsou její, tak ať se mlaďaska kouká zklidnit. Melly si za celou dobu svého života s Penuškou jedinkrát nepostěžovala, že by jí něco chybělo, a milovala ji a sloužila jí až do roztrhání svého chlupatého těla (pokud jí v tom náhodou nepřekážely nějaké strachy, to pak zase přišla Penny a tlumočila Melince).
      Až teď s Donyštěnětem vyplynulo na povrch, že Melly bojové hry miluje a sama je aktivně začíná.
      Ale je fakt, že si k tomu to štěně velmi postupně vycvičila – dávkovala přesně podle toho, jak bylo štěně veliké a schopné.
      Takže bych si na tvém místě nevyčítala. Vidím na svých holkách, že psi mají k omezením nejrůznějšího druhu mnohem lepší přístup než lidi. „Co nemůžeš dělat? Tohle? OK, tak fajn, zapamatuju si to a nebudem to spolu dělat. Co bys řekl na támhleto, lepší? Príma!“

      1. Donyštěně je borderka, ne?
        Já si to tak moc nevyčítám. Když mě Rony jako dvouletý vítal po příchodu z práce a lítal mi kolem hlavy a obličeje, netknul se mě ani chlupem 🙂
        Zato mě nedávno rafla Gweny při rozdávání mlsek. Jak už moc nevidí a chce být rychlejší než Rony, otevře pořádně hubu a bere to i s rukou :), to není hra :).

        1. Jojo, Donyštěně je borderka. Má malou mámu a i sama vypadá, že tu dvanácti až čtrnáctikilovou Melly o moc nepřeroste. Je jí teď necelých pět měsíců, má odhadem 10-12 kilo, hřbet má zhruba ve stejné výšce jako Melly, ale celkově působí menší, protože ještě není tak dlouhá a široká jako Melly.

          Penuška právě takhle rafla našeho veta, když jí uhýbal s piškotem. Znal ji a věděl, že záměrně nekousne nikdy. A chtěl zkusit, jak málo už Penny vidí. Penuška se mu pak strašně legračně omlouvala. 🙂
          Mě nekousla nikdy, ale je fakt, že Melly jí uhýbala, i u žrádla, u všeho. Akorát jednou – rozdávala jsem kousky čehosi skvělého, házela je nalevo Penušce, napravo Melince. Penuška měla radost, že to pořád ještě většinou chytla ve vzduchu. A rozparádily se (obě), Penuška si troufla skočit po svém kousku celkem vysoko, Melinka mi přeskočila klín a – chytla v tom vzduchu Penuščin čumák sevřený kolem dobroty. Penny strnula, pustila laskominu. Vysloveně v tom vzduchu zmrzla. Melly strnula, dopadla na zem pod Penušku (schválně) a pak se jí začala z celého srdce omlouvat, olizovat ji, opečovávat a tak všecko. Dokonce jí navedla čenich k té zapadnuté laskomině. Penny jí nakonec uvěřila a ten kousek sežrala.

      2. Souhlas, Luxík s Donem také neužil hraní, byl na něho opatrný. Do poslední chvíle pak u Dona seděl a asi ho hlídal. Pak najednou Doník ho od sebe vyhnal a do dvou dnů skonal. Jinak spolu vycházeli po celé dva roky velmi dobře, jen ty divoké hry chyběly. Lux si teprve užívá mládí s Legýskem.

    2. Hm, myslím, že by se Ari divila, kdybych jí vyčetla, že to jsou bojové hry – ona je totiž pořád ještě skálopevně přesvědčená, že je malé štěňátko (chuckle) Když byly v tom psím hotelu, tak ty první dny taky běhala jen s malými pejsky – svůj k svému, ne? 😛

      Jinak tvým budoucím touhám by měl vyhovovat vlčí špic – ten mi kdysi vylezl z vyhledávání, když jsem do googlu zadala: pes, který nehoní zvěř 😀

      1. Nojo, jenže špic je … prostě špic 🙂
        Nejuštěkanější stvoření na světě a rarach k pohledání. V kombinaci s Bonďou, to nás sousedi ukamenujou 😀
        Nejspíš nebude honit zvěř, zato mi vyklidí králíkárnu 🙂
        Něco méně přírodního by to chtělo 😀
        Vylučuju všechna lovecká plemena. Všechny teriéry, všechny molosy a slintače. Zůstávají mi společenská a spolupracující plemena.
        A pak všechno, co půjde kolem plotu a náhodou se zastaví 😀 😀 😀

  11. Tedy Dede touhle otázkou se už trápím delší dobu. Ani ne tak kvůli velikosti psa, je mi jasné, že podobně jako Io mám jasno – musím být schopná ho nejen vyzvednout na stůl, ale i kus unést. Ale uvědomila jsem si, že vlastně už bych v budoucnu neměla mít štěně a s tím se zatím nějak nemůžu srovnat. Arince je šest let, doufám, že tu ještě dlouho bude, ale co pak…. Skoro všechny, co jste zatím psaly, jste proti mně hrozně mladé. Hmmm a život bez psa si nedovedu představit, ach jo. Občas o tom přemýšlím a vůbec mi z toho není veselo. Nojo, já vím – starší pejsek z útulku, ale…

    1. Asteris, to je jednoduché – musíš si štěně pořídit včas a sehnat tak Arince kamaráda (chuckle)

      Nicméně tě naprosto chápu. Je tady ale cesta, jak si moct pořídit štěně – jak psala nahoře Inka… (hug)

  12. Nuž, milá Dede, ťahať Ťa dokáže aj malý voříšek. U nás v Brezne žil starý pán,ktorému lekári doporučili pohyb. Tak mu dcéra zaobstarala žltého orecha veľkosti jozefčíka, aby s ním starký chodieval na prechádzku. Výsledok – pesík venčil starého pána.Ťahal ho za sebou z celej sily, takže pes bežal naklonený v 45 St.uhle dopredu a starký za ním cupital naklonený v 45 St. uhle dozadu 🙂
    A niekedy sú tí malí havkáči ešte nezvládnutejší, ako tí veľkí (dog) .

    1. Yetti, já to úplně vidím – není to nezvyklý pohled! Ono nejhorší je zvládnout maličké štěně a pak psí pubertu. Později jsou, myslím, větší psi v pohodě, bývají klidnější (když to není Ari, že:))

  13. Tak u mě to bylo dilema kočka nebo pes. Já si totiž s pejsky rozumím a docela ráda bych nějakého měla. Jenže, nyní doopravdy nemám čas na to, abych psovi poskytla přiměřené prostředí, protože nejsem schopna se během dne vrátit a vyvenčit ho, nechat ho 10, 12-16 hodin samotného denně není možné. Máma se na psa necítí a v jejích 85 letech to musím naprosto a bezpodmínečně akceptovat. Pak já osobně bych potřebovala psa alespoň trochu větší než malé velikosti, stvoření, která soukromě nazývám sendviče, protože by se vešli mezi dva chleby, nějak nepovažuji za psy. Proto máme Amálku, která je asi tak třikrát tak veliká než ti mrňavkové. Zatím neřeším, kolik kočiček budu jednou mít, spíše budu uvažovat o společnosti pro Amálku, ale nikdy nedojdu na nějakou obrovskou smečku.
    Mimochodem, dámy, které tvrdíte, že je vám 50 nebo vám na 50 jde, to snad nemyslíte vážně? Já jsem tyhle narozky také letos oslavila a po pravdě netvrdím, že mě nic nebolí. Ale odmítám si ten věk připouštět, protože to je pouze a jedině číslo. Mám vzor v mámě, které je 85 a protože se nelituje, tak toho spoustu zvládne včetně řízení auta na vzdálenost cca 170 km včetně D1 a Prahy. Tak do toho, do těch nejlepších let života. Alespoň já nad nějakým bilacováním opravdu nemíním přemýšlet, a to se mi toho v životě také dost nepovedlo, tak to třeba bude nyní lepší.

    1. No, já to myslím vážně, mně skutečně je 50 :-)! Jak jsem psala, jsem OK a zvládnu všechno a zdaleka ještě nebilancuji, to by mě ani nenapadlo. Věřím, že moje další roky budou dobré, že zažiji ještě spoustu pěkných a zajímavých věcí, ale nemyslím si, že to budou nejlepší roky mého života. Ať děláš co děláš a ať si něco připouštíš, nebo ne, čas neoklameš. Za nějakých dvacet třicet let na tom už tak dobře nebudu, o tom si nedělám iluze. Sama říkáš, že Tvoje maminka už se na velkého psa necítí, a to je ono. Mně letos v létě maminka zemřela, bylo jí právě těch 85 let. Ať dělala, co dělala, a i když se taky nelitovala, zdravá už bohužel zdaleka nebyla. A nakonec ji bohužel dostihla mrtvička, která už v tom věku bohužel není nijak výjimečnou příhodou. Dříve jsem jí s klidem naložila na krk svou kočičí smečku a odjela za hranice všedních dnů. V posledních řekněme dvou třech letech už to nešlo, maminka to prostě nezvládla. Když jsem já sama před rokem nepěkně onemocněla a strávila dva týdny v nemocnici, máma s tím měla obrovské starosti, a i když se snažila, nebylo to tak, jak by to mělo být, a ji to vyčerpávalo víc, než je zdrávo.
      Jak se říká, „proti věku není léku“. S tím se musí počítat, zvláště pokud jde o zabezpečení zvířat. Ta prostě musí dostat, co potřebují a co si zaslouží. Alespoň já takovou zodpovědnost cítím.

      1. Samozřejmě ty musíš vědět, kolik koček zvládneš. On je to právě závazek, že pokud člověk někam jede, musí se o svá zvířata adekvátně postarat. Já osobně velkou smečku nechci také právě z praktických důvodů – tedy přeprava na chalupu a podobně. Tvé maminky je mi moc líto, samozřejmě někdo má kliku na lepší zdraví, někdo ne. Koneckonců můj táta už tu není skoro 7 let a dlouho byl také v pohodě. Jen, já osobně si hranice, kdy budu bilancovat, míním posunout tak daleko, jak to půjde. Koneckonců, nárok na důchod mám někdy za 15 let a to je hodně času a do toho musím být konkurenceschopná s novou generací dnešních 20- a 30-cátníků, kteří se snaží mi šlapat na paty. já se prostě nedám. Mimochodem, mám chromé koleno a to tak, že hodně aod dětství, ale já mu dám.

        1. Ono nejde jen o to postarat se, když někam odjíždím, Jde o to postarat se vůbec.
          Ale Ty máš jen jednu kočku a jestliže u toho počtu zůstaneš i nadále, tak nemáš, co řešit. O jednu kočičku se postaráš vždycky.
          A přeji Ti, aby Tě ten optimismus nikdy nemusel opustit. Hlavně abys nemusela hledat práci, tam se potom ta konkurence mladších generací projeví natvrdo. Já jsem to naštěstí už před lety vyřešila „volnou nohou“.

          1. No, já ten optimismus také docela složitě sbírám a smrt táty mě před lety docela těžce vykolejila a ač mladší, byla jsem docela na dně. Než se z toho jeden otřepe, to fakt trvá, ale věř, že to přece jen přejde a člověk se s tím naučí žít, protože stejné jako dříve už to nebude. Právě proto ale to pro mě není tak úplně o letopočtu narození. Naopak tu energii v sobě v poslední době cítím. A pokud bych náhodou z výzkumáku musela odejít, tak jdu také na volnou nohu, o tom žádná, pro firmy je za zenitem manžel mé neteře (37 let), takže iluzemi netrpím. Průvodcovské licence mě alespoň trochu jistí. Mám dokonce základ webových stránek – pro strýčka příhodu. Zatím ale mlaďochy míním těžce nejen stíhat, ale občas je i něco naučit.
            No, koneckonců, kdybych měla čas (což při pracovním dnu od 10 hodin nahoru je docela složité), najdu si opět možnost jezdit na koni, alespoň hobbíkovat a courat s koněm někde po lese, klidně bych přiměřeně velkého psa (ani malého ani velkého, tak akorát) měla, o tom žádná. Teď mám úkol sundat ze sebe tak 15 kilo, které jsem nabrala, když táta umřel a bude fajn. A kdyby ne, tak se holt zase budu muset sebrat a jít dál.

            1. Já už jsem se s tím naučila žít. Postupně mi zemřel partner, táta a teď maminka a v mezičase jsem při reorganizacích dvakrát přišla o práci. Další partner velmi těžce onemocněl a po uzdravení mě docela nechutným způsobem poslal do háje. Každá z těch věcí mi sebrala kousek úsměvu, maminčina smrt mě připravila i o pár kilo, ale není to zrovna ideální hubnoucí kůra. Ale jdu dál. Pokud jde o energii, až se vyřídí úřední formality, čeká mě kompletní rekonstrukce bytu a stěhování z domu do bytu, to bude, myslím, energeticky dost náročné :-). Jsem víceméně OK, jen už v sobě nemám tolik té soutěživosti. Ještě, že mám ty kočky, dovedou skutečně potěšit duši.

              1. Milá Tapuz, život se tebou poslední roky ošklivě točil. Ztratit takhle rodiče i partnera… a pak ještě i ta zrada – jsi statečná, že bojuješ, plánuješ a žiješ (h) Věřím, že láska tvých kočičích kožíšků pomáhá, oni to opravdu umějí. Moc na tebe myslím a kdykoliv se zastav (hug) (inlove)

              2. Tapuz, bohužel špatné věci nikdy nechodí samostatně a po nedávné smrti meminky určitě asi ještě potřebuješ čas, aby jsi se se vším vyrovnala. Já to tenkrát měla v krátkém sledu po sobě (asi podobně jako ty) – nejdříve vyhození z bytu (vlastně domova) soukromým majitelem, 2 x rekonstrukce nového, přičemž podruhé jsme spali půl roku na hromadě suti, do toho vpadla konečná fáze nemoci mé tety a po jejím odchodu do půl roku táta. Když pak jsme musely nechat utratit naši kočku 10 dní po tátově pohřbu, to už jsem fakt myslela, že to nedám. Samozřejmě, že utracení kočky byla taková ta poslední kapička v přeplněném poháru. Mimochodem, nějací pánové si během mého života ze mě dělali tak akorát dobrý den a dost dlouho jsem věřila, že ta chyba je jen ve mně, ale možná i proto je ze mě tak trochu chlapobijce. Minimálně na cokoli, co říkají, se dívám s podezřením a snad i nadhledem, abych zase neuvěřila nějakým kecům. Takže asi dost pocitů sdílíme, i když samozřejmě zdaleka ne všechny. Chápu tě a přeji ti, abys byla co nejvíce v pohodě.

      2. Proti věku sice není léku, ale postup chátracích aktivit lze zabrzdit, jenže pro většinu lidí by to znamenal totálně změnit způsob života a pro problém je v tom, že je to pro ně ekonomicky a občas i psychicky, (kdo se odváží si připustit, že už má všechno hotové a začít relaxovat?), nepřijatelné. Jsou i tací, kteří ochotně akceptují to, že ,,čím víc vůl táhne, tím víc se mu nakládá“ a pokud by po nich někdo chtěl, aby táhnout přestali, jsou ochotni to brát jako křivdu, nebo diskriminaci. Znal jsem několik lidí, kteří zemřeli, a dost nepříjemně, na to, že neuměli odpočívat. Ono je potřeba si připustit, že:1/ už mám svoje léta, 2/Ono se to beze mne neposere, 3/musím jen to, na co mám chuť a jen tak dlouho, dokud tu chuť mám.

    2. Já mám teď doma oboje. Čtyřletého pětikilového kocourka Čertíka a tříletého pětikilového knírače Felixe, čili Feldu. Felda je třeštiprdlo, ale kocourka se bojí, dostal od něj facku a o další nestojí, takže teď jsou ve fázi, kdy kolem sebe opatrně chodí a okukují se. Čertík přestal syčet a občas přemýšlí, jestli by Felda nešel ulovit a Felda občas zkouší, ale velmi opatrně a na dálku, ulovit Čertíka. Vše je velmi srandovní, leč, bohužel, natolik spontánní, dynamické a krátkodobé, že na nějaké fotky není absolutně šance. A v sobotu jsme se Stáňou a s mláďaty byli na návštěvě u ségry v Dobřívi. Mláďata dostala pletené ponožky, takže Stáňu milují, Ségře jsem přivezl z Německa Ariely, k obědu jsme měli telecí pečínku a k svačině ořechový dort. 🙂

      1. A čertíkovi Felda také svědčí. Čertík je teď mazlivější a jakpak rychle vylizuje mističky! Žádné: Olížu šťávičku a: Mňáááůůů dej mi něco jiného. 😀 A Stáňa umí i vyšívat a všechno stíhá. Takže za chvíli vy rážíme na nákup, je na čase jedno křeslo vyměnit a druhé dokoupit. Protože na fňukání a hekání je času vždycky dost. A komu se to nelíbí… 😛

        1. Líbí se mi to a moc.
          Jsem ráda Krakonoši, že jste zase rád na světě.
          Jen tak dál.

          Míša

          1. Tak, tak, já říkala, že je tam pejsek akorát ta jména jsem spletla. :)) Užívejte se navzájem.

          2. Omyl, jsme dva! Vlastně tři, protože Stánin syn má teď v Milovicích byt pro sebe. 😀 (zvířátka nepočítám, ta především loudí dobrůtky a kde bydlí, je jim šumafuk. Hlavně, že je teplý pelíšek, papů a mazlení.) A vlastně: co navíc potřebujeme my?

        2. Jo jo, přišla bída na kozáka, kdo zaváhá…
          Ale je dobře, že se snesou, třeba to časem bude ještě lepší. (h)

          1. Ono je to trochu nevyvážené. Čertík Feldovi do misek neleze, ale Felda velmi rychle zjistil, že Čertíkovo papů je moc mňam. Takže Čertík má teď granulky a kapsičky na stole vedle počítače. O vodu se rozdělit dokážou, ale papání… (rofl)

    3. Apino, moc se mi líbí tvůj optimismus a toho se drž! (inlove) Doufám, že za nějaký čas uslyšíme, že začínáš shánět koňského kamaráda (chuckle)

      1. Dede, také jsem ten optimismus ze sebe musela vydolovat (flex) , ale rozhodla jsem se, že se nesmím dát, možná právě díky téhle číslovce, která sice musí být číslem, ale budu se snažit, aby právě byla jen tím číslem a ničím více. Kdybych měla více času, tak nějakou hemelku na vyjižďky bych fakt brala. Ježdění se fakt nezapomene, jen to zpočátku docela bolí, jak si svaly odvyknou. Koneckonců TGM se na koně poprvé posadil v 65 letech, tak to mám ještě spoustu času, navíc jsem jezdila…

        1. Jo, taky se snažím číslovky ignorovat 🙂
          A poslouchej, nemohla bys zatím třeba někam občas docházet na rekreační ježdění? Tělo si bude pomalu zvykat a Apina si pořídí novou velikou radost v životě – místo neurčitého snu (inlove)

  14. Já si myslím, že je to v mém životě naposledy, co mám čtyři kočky. Poté, co mi bohužel postupně vymřeli všichni mí blízcí, jsem s těmito čtyřmi skvělými chlupáči zůstala sama. Zatím je to bez problémů, je mi padesát a všechno zvládnu. I toho času tu mám před sebou snad ještě dost, abych je předčasně neopustila. Ale přijde čas, kdy mě to neustálé zametání, luxování, čištění, mytí, tahání balíků a ježdění na veterinu určitě začne zmáhat. A i když je to nepopulární, musím bohužel zmínit i aspekt finanční, který mě zatím taky nepálí, ale jednou bude hůř. Úplně bez kočiček určitě nezůstanu, alespoň jednu kočičku i v pokročilém stáří snad zvládnu, ale taková velká smečka už to určitě nebude. Zatím se ovšem nic neděje a užívám si všechny čtyři kožichy.

  15. Tak u mne je to jasné – musím mít psa, kterého zvládnu nejen psychicky (jeden debilek doma stačí), ale v případě potřeby i fyzicky – čímž je dána definitivní velikost maximálně menší střední.

    I když se mi v poslední době moc líbí psy typu pit, je jasné, že pro mne to nebude to pravé ořechové. POKUD bych si někdy vybrala psa větší velikosti, pak by to mohl být jedině Chrt v nouzi (jenže tady je problém jejich lovení kočiček, to by Ziki nemusel rozdýchat).

    Vím, že Alex velmi trápila a dlouho přemýšlela, jaké plemeno jednou zastoupí divošku Klérku. Nakonec to zase vyhrála kníratá střeďačka – a udělala moc dobře, protože Ajvíí je překrásné zlatíčko.

    1. Ygo, musím se přiznat, že si tě nedovedu představit s chrtem v závěsu:)) Ty jsi prostě toyenkoidní! (inlove)

      1. Ano, taky mi vychází, že nakonec to bude pes typu Toya. Tím nemyslím definitivně malý knírač (protože malí knírači jsou oproti Toye prťousi s vysokým hlasem), ale něco na ten způsob – spíš hrubosrstý, fousatý, s ušima jakoby rozevlátýma ve větru. Ale pevně doufám, že tuto zimu kamaráda ještě hledat nebudu.

  16. Dede, až holky budou staré, tak si pořídíš znovu choďáka. Pokud bude klub pokračovat v dosavadní politice, tak za deset let budou choˇdáci o deset centimetrů menší a deset kilo lehčí ;(

    1. Ivo, nestraš… Daník měl hraniční velikost (nevím kolik cm, 55?, ale přesně 25 kg) a byl to malej pes. Kazan, s dvaašedesáti cm a 34 kg byl akorát… (wasntme)

      Můžeš mi říct důvod, proč to plemeno pořád zmenšují? Já to nějak nechápu. Vždyť je to ovčák a má to být hlídač!

      1. Dede, oni se snaží choďáky odlišit od NO, stále to není FCI uznané plemeno. Moje holky mají 54, 52 a 51 cm a patří k těm „velkým“. Ellie je na horní hranici výšky u fen (54cm), na výstavu s ní už nikam nejdu, ikdyž je pěkná, tak mezi těmi chcíplotinami trčí jak bolavý prst. Fleur má sice jen 51 cm, ale je mohutná, široký hrudník, širokou pánev, většina fen vedle ní vypadá jak nedorostlé štěně. Jestli chceš vidět jak vypadají dnešní choďáci, tak zajeď o víkendu na svod nebo bonitaci (budeme tam mít „štěňátko“ Dagoberta, ten tam bude největší 😉 ) http://www.kpchp.org/

        1. Proboha, proč tak lezou těm Němcům kamsi? Copak není řada skoro stejných bílých ovčáckých psů, kteří jsou vedeni jako národní plemena na místech, kde se odjakživa vyskytovala? Mě přijde, že pes choďáka velký jako fena NO (a fenka choďáka úměrně menší) je na odlišení až až. Ti psi přece mají jinou hlavu, jinou povahu, já bych řekla, že i jiný pohyb… jsou jiní! Dnes to můžu klidně tvrdit, protože znám oboje…

        2. Jo k té sobotě – máme druhý termín zkoušek, tak mám celý den mimo. Pokusím se to Berry tentokrát nezkazit (blush)

  17. To víš Dede, na všechno je čas, jak praví Ecclesiastes. A nikdo ho nemáme nekonečně mnoho. Dokonce i ten čas jako takový prý nemusí být nekonečný. Užívej si s fenkama co to dá a tímhle nemá smysl se trápit předem, to by si člověk nic nevychutnal. Mimochodem ta čená má úctyhodný blízák! 😀

  18. Když se Mimi rozhodlo, že je konec, mělo 72 kg a to prosím bylo opravdu štíhlý fudlák. Ne vychrtlý, ale ta mohutnost mládí byla opravdu tatam, těch 30 kg bylo znát. I tak to bylo náročné a to byla doma ještě alespoň Kačka. Dneska jsme sami a i když má Majda sotva 55 kg, cítím, že velkým psům u nás odzvonilo. Doufám, že s Márinkou prožijeme spoustu krásných let, ale všechno jednou skončí. Tak sí ji musím náležitě užít.
    Nesnáším staré dámy i pány, kteří nutí svého pejska k pomaloučkému pohybu či jej vypouštějí se vylítat samotného. Je to nebezpečné pro toho pejska i ostatní. Z poslední doby mám dva příklady: soused ráno vypouští starou fenečku krysaříka Kačenku, fakt je menší i než náš roční Gafy. V téhle tmě jsem ji uviděla až ve chvíli, kdy Majda jasně dávala najevo, že tu je něco, s čím by se mohla kamarádit. Vzhledem k jejímu stylu kamarádění se by Kačenka mohla skončit přeraženou páteří. Horší zkušenost má kamarádka, které se do spřežení zamotal volně se toulající jorkšír Timi. Skončilo to pro všechny dobře, ale měla co dělat, aby si buď nerozbila kokos či Timi nezaplatil svou volnost cenou nejvyšší. Takže já mám jasno, pokud se dožijeme vyššího věku, budeme si muset najít odpovídající plemeno psíka malého. Což nebude tak jednoduché, protože ti malí bývají mnohem akčnější, než obříci.

    1. Inko, na tebe jsem myslela, když jsem psala, že ovčáci vlastně nejsou tam moc velcí psi… stokilové Mimi je prostě jiný kalibr – a 55kilová Majda vlastně taky 🙂

  19. Milá DEDE, tohle jsme řešili teď u kočičáků. Proto jsme nechtěli koťátko. Manželovi už je 64 let, i když na to vůbec nevypada a má dobrou fyzičku. Ale čas nezastavíš. Mě táhne na 50-sát.
    Cíleně jsme si šli pro staršího kocourka. Ale srdci neporučíš. Fousík měl být původně
    5-6-ti letý, ale nakonec naše paní veterinářka podle zubů určila, že jsou mu tak 3 roky.

    Hepince je 12 let a tak doufám, že je oba dochováme.

    S kočičáky se sice nemusí chodit ven venčit. Ale několikeré denní uklízení záchůdků, tahání steliva a nekonečného množství granulí a kapsiček, chce taky dobrou kondici.

    Ale rozhodnutí nemít kočičáky vůbec si zatím vůbec neumím představit.

    Míša

    1. Míšo, existuje úžasný vynález – nákup po internetu 😉 , to ti všechno dovezou až ke dveřím (rofl) . I když vlastníme auto, granule pro psy a kočičáky kupuji v e-shopech, i s poštovným je to levnější, než pro to jet do kamenného obchodu.

    2. Míšo, i já nakupuju granule na netu – obvykle 4 dvacetikilové pytle naráz. A donesou mi to až do garáže (wave)

  20. Milá Dede, já k takovému rozhodnutí už došla. Nikdy jsem nebyla tak sama jako tyhle měsíce od 10.března. (think)

    1. Velká kočko, to je mi moc líto a bohužel nevím zda lze nějak pomoci. Hlavně, že tu jsi s námi. (h)

    2. Milá Velká kočko, vím, jaké to je. Také jsem oželela pejska a vzala zavděk kožíškem kočičím. Ale nakonec zjistíme, že jde hlavně o ten pohled do očí zpřízněné duše a pohlazení hebkého kožíšku… 🙂

    3. Velká kočko (inlove) , však jsem si na tebe vzpomněla, když jsem to psala… Vím, že tak nejspíš taky dopadnu a usilovně se snažím na to nemyslet. (tmi)

  21. Moje řešení je nemít psa, kterého nedokážu zvednout na stůl. 🙂

    Musím pochválit Dondu. Loví vodítko velmi udatně, ale když zavelím Dost, přestane. (A já obvykle velím těsně předtím, než by se rozparádila do stavu, kdy nezvládne dávat pozor.) Dokonce i tu Melinku pustí, když zařvu. (Melly ji taky umí splácnout, když ji to tahání za uši a límec přestane bavit – vydrží to teda na můj vkus až neskutečně dlouho.) A ano, umí, opravdu umí přestat hrabat tlapou v misce, když zavrčím: „Všechno jsi už sežrala, a vůbec, nehraj si se žrádlem!“
    Ale to poslední je nejtěžší. 😀
    Pažravá kólie zkrátka trpí utkvělou představou, že se do zítřka ten pytel granulí zákeřně sebere a zmizí. Případně že se jí do jejího nenažraného bříška vejde celý.
    Podotýkám, že pytel je těžší než kólie. 😀

    1. Skutečně není, kólie
      Ve tvém bříšku
      časoprostorová
      anomálie.
      Tak v pelíšku,
      pytel se uchová,
      ty žravá fúrie.

      (O cpaní většího do menšího, (c) A.MC.) 😀

      1. V kólii nemůže být černá díra.
        Proč? Protože kólie je černobílá.
        (z odborného posudku relativistické skupiny, (c) JJ) 😀

        1. Nesouhlasím, vážená komis. Já ji viděla. Sežere všechno,spíš to vdechává než žere a k žrádlu jde přes mrtvoly, černé díry a pulsující qvasary.

          1. Vy jste si objednali výchovu mlsných koček hladověním? 🙂 A že to nebyl zrovna nejlepší nápad, co? 😀

        2. Kólie si přečetla
          posudky svých moudřejších kolegů
          a poklesla na duchu.
          Neměla chudák tuchu,
          že pro granule platí i čas budoucí.
          A potom se zařekla,
          že musí svůj vzácný pytel dobře hlídat.
          Vyběhla ven a tam štěkla.

      1. Teoreticky, kdybys fakt moc chtěla, můžu na cyklus Kterak Penny navázat cyklem Příhody lady Hamiltonové. Nebo můžu psát diskusní Donypříspěvky.

        1. Piš do komentářů, je to aktuálnější a osvěží to diskuzi (já nemám problém s „plevelením“ 🙂 ) A taky se mi líbí ty rýmovačky, které se s kólií objevují – užívám si je, protože sama to prostě nedokážu – můj mozek asi nemá na rýmy ten správnej vzorec 😀

Napsat komentář: Hanča Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN