Když jsem v pondělí 6. října ráno zapnula počítač, uvítal mě googlovský obrázek, jehož poselství jsem snadno rozluštila – a hele, jeden z mých nejoblíbenějších hrdinů, Thor Heyerdahl, by dnes měl sté narozeniny! Myšlenky se mi rázem odpoutaly od denní rutiny – co já se nasnila nad příběhy Kon-Tiki a rákosových člunů Ra!
Odmala jsem milovala dobrodružné knížky, přírodní vědy a vše, co se týkalo mořeplavectví, takže Thor Heyerdahl byl prakticky mým předurčeným hrdinou, stejně jako Jacques-Yves Cousteau, Roald Amundsen a další.
Pilně jsem četla i díla autorů popisujících veškeré velké objevitelské výpravy. Bývala jsem plně ponořená v ději, nadšená i zklamaná, představivost jela na plno a já chtěla studovat výhradně přírodní vědy. Hm. jak je to dávno, co mi bylo řekněme… dvanáct?
No vidíte, je obyčejné říjnové ráno a já doma zase sním s otevřenýma očima – a stačilo na to jedno jediné jméno. A pak mě napadlo, co že to vlastně pořád obdivuju: velké výpravy? Kdepak, opravdu bych netoužila plout na voru přes Pacifik ani se plahočit antarktickým ledovým peklem, tím jsem si jistá.
Velké cíle? Asi ano, ale život mě poučil, že velikost cílů nelze poměřovat ani uraženou vzdáleností ani cizokrajnosti kulis. Možná snad mírou podstupovaného rizika, ale i tady z mého pohledu hodně záleží na tom, proč se riskuje, a zda s odhadovaným rizikem rozumně nakládá. Hloupé riziko pro nic mě oslnit nedokáže.
Kon-Tiki
Nakonec jsem došla k názoru, že to byly velké myšlenky. Způsob myšlení, který dráždily záhady, jiskřivý, palčivý, táhnoucí svého majitele do dobrodružství, kde hlavním trumfem nebyla pouhá fyzická síla a výdrž, ale brilantní uvažování podpořené stále doplňovanou horou vědomostí.
A hned mě napadlo – co vlastně teď táhne mě? Byla jsem velkých myšlenek a snů plná, vědomosti jsem odjakživa sála jako houba, ale poslední dobou mám pocit, jako by mi v hlavě přes obyčejné starosti na ty velké myšlenky nějak nezbývalo místo.
Trocha zpytování mě přivedla k zarážejícímu poznání. Zjistila jsem, že velké myšlenky nezmizely, jen se mi nejspíš někdy a někde zamotaly priority. A tak, když přijde velká myšlenka, něco ve mně rezolutně prohlásí: nejdřív musíš udělat všechno, co je třeba v denní práci, a pak je teprve čas rozvíjet velké myšlenky.
A víte, jak to obvykle dopadne? Když už na ně má vyjít čas, bývám tak unavená, že je odložím. Na jindy, až bude času dost. A teprve teď mě napadlo, že bych je tak klidně mohla odložit i na věčnost. Musím je předřadit všednosti… aspoň někdy. Na to, abych chodila jak volek u žentouru, mám přece jen ještě času dost:))
A tak opožděně dodávám: Milý Thore, děkuju ti za tvoji fantazii, vědomosti, tvrdohlavost a sklony k dobrodružství; díky nim jsem bohatší. Takže všechno nejlepší k narozeninám!:))
Moře pro mě bylo vždycky velkým lákadlem. Kon-Tiki i Ra jsem jako holka přečetla s očima navrch hlavy, televizní dokumenty a knihy o moři jsem doslova hltala a snila při nich o tom, jak se i já vrhám v neoprénu pod hladinu a zblízka sleduji ten tichý svět. Na bretaňských útesech jsem ve větru proseděla hodiny a dívala se do toho neustále se pohybujícího nepřátelského živlu.
Žila jsem celkem spokojený běžný život plný té drobné každodenní rutiny, občas vzpomněla na podmořský svět a rychle tu myšlenku zase zaplašila s tím, že něco takového pro mě není. Pak přišla nečekaná rána – můj partner zničehonic zemřel. Půl roku jsem zoufale smutnila a pak jsem se jednou ráno probudila a zjistila, že najednou zase i pro mě svítí slunce. A rozhodla jsem se, že pro sebe musím něco udělat, splnit si nějaký sen. Tak jsem si zaplatila kurz potápění. Od té doby jsem na lodích uprostřed moře a hlavně pod hladinou zažila spoustu nádherných chvil. Viděla jsem ty vysněné pohádkové korálové útesy s armádou různorodých, často bizarních obyvatel. Různorodost barev a tvarů, které by si nevymyslel ani geniální malíř. Ale kromě toho i impozantní volnost žraloků, rejnoků, želv a delfínů ve volné vodě, doslova na dosah. Úchvatná krása a nádherný pocit volnosti. Ať se stane cokoliv, tyhle chvíle mi už nikdy nikdo nevezme.
Chci tím jen říct, že někdy i smutná a tragická událost může být nakonec impulsem ke splnění snu, o ktrém jsme si mysleli, že je neuskutečnitelný. A v tomhle případě rozhodně neplatilo, že nejhorší sen je ten, který se splnil.
Tapuz: tak nejak by to melo byt. 🙂
Jéje, tapuz, to mi nějak uniklo, že máš stejného koníčka jako já. S kým vyrážíš za slanou vodou?
Milá Tapuz, klobouk dolů. Začít za těchto okolností uskutečňovat dávný sen a uspět… jsi prostě skvělá (inlove)
Jo a mohly byste se s Jajkou začít trumfovat se zážitky – a my ostatní si taky užijeme (chuckle)
🙂
A já si přidám ještě profesora Běhounka.
A od těchhle dobrodružství je pak už jenom skok do vesmíru a frčíme dál…
Jenže zařídit ty velké věci většinou vyžaduje spoustu každodenní drobné práce. Že se to nestihne? Neplašila bych se, pustíme se do toho v příštím životě 😛 .
Úplně nejdůležitější je nezapomenut, že ty velké sny máme.
Ano, profesor Běhounek byl taky formát.
Do vesmíru? Proč ne, ale já se teď nořím „do nitra hmoty“. Místo věcí velikých se věnuji těm menším a ještě menším a úplně maličkým a podivuji se, jak se příroda opakuje – malé věci jsou zmenšeninami těch velikých, veliké jako by z oka vypadly něčemu z mikrosvětu. A pořád se učím. Mám dojem, že se mi ten velký sen rozpadl na spoustu maličkých střípků, z kterých ho postupně skládám. A víte, co je na tom nejlepší? Že nevím, jestli ta skládačka bude někdy hotová – a že je mi jedno, jestli bude nebo nebude.
JJ, miluju tvoje nakažlivé nadšení pro vědeckou práci (inlove) Jo a dnes jsem o tobě říkala bandě gymnazistů – o tom, jak geniální byly tvé drabblíky z vědeckého světa. Myslím, že to ocenili – zvlášť, když jsem je donutila v necelé půlhodině napsat jejich vlastní stoslůvko:))
Banda gymnazistů? Donucená k duševnímu úsilí?
Mně asi něco důležitého uteklo, Dede. Povídej, přeháněj… (h)
Bylo to jednorázové setkání se sedmadvaceti adepty umění literárního – a ukázalo se, že to byla fakt zábava. Mládežníci byli bezvadní a statečně čelili pasti, do které jsem je dostala. Některé výsledky tu budou k vidění v pondělí (chuckle)
Máš pravdu ri s tou potřebou nezapomenout na sny… ono i o ně se musí pečovat. Stojaté vody všednosti jsou sice bezpečné, ale za čas kapku zasmrádnou (chuckle)
Milá Dede, krásné. Jdi za svým snem a cokoliv chceš a pokud chceš můžeš toho dosáhnout.Je otázkou přímo filosofickou, za jakých podmínek. Opustit předešlé a jít tvrdě za svým, či ohleduplně a za cenu ztráty osobních ambicí věnovat se té mravenčí denní rutině.
Jsem ve věku, kdy mohu odpovědně říci, že lze dosáhnout obého.Právě ta denní rutina, která tak zdánlivě ubíjí, dává prostor pro byť i prchavé velké myšlenky. Mysl nezávisle na mechanických pohybech těla např. při úklidu, či jiných nezbytnoistech, víří a opuští tělo a duch jest přenesen do dálav objevovaných Thorem, Haliburtonem či Pařízkem. I duchovní cestování je povznášející a to naplnění velkých myšlenek či skutků určitě přijde. Jako zrozenec ve Střelci o tom něco vím a neříkejte mi,že tohle na člověka nemá vliv. (chuckle)
Ale helemese – já jsem taky Střelec (chuckle) , že by ta má toulavost a neklid byly dané časem mého zrození? 🙂
Jinak snít při nudných pracích – to je způsob přežití. Horší je ty sny realizovat – aspoň pro mě tady a teď (wave)
Všichni tihle pánové byli mými životními vzory, já k nim ještě přidávám pana G.Durrella a jeho záchranu neznámých, ale za to silně ohrožených zvířat.
Jako ta dvanáctiletá jsem snila, že se dostanu do Skalistých hor a budu je projíždět na krásných koních …:-)))). Potom jsem slevila, že se tam pojedu alespoň podívat jako horská ťůristka a dnes jsem na tom tak, že jsem ráda, když bych mohla vylézt na Babí lom. Ajvinka tam ještě nebyla.
Alex, dokud bez bázně dobýváš Babí lom, není nijak zle. A sny o Divokém západě přejížděném na bujných hřebcích či ohnivých klisnách jsem měla taky. Později na jízdárně jsem od bujných hřebců celkem rychle upustila – měli jsme tam jednoho a byla jsem ráda, že jsem nepatřila mezi jeho jezdce, stačil mi potměšilý valach s nebezpečným smyslem pro humor, jemuž jsem byla po jistou dobu pravidelně vydávána na pospas. (chuckle)
Krásné a pravda. Já si svůj sen…najít v divočině sněžné levharty a natočit je…snad příští rok konečně splním, drž mi Dede prosím pěsti.
Držím palce, (y) , bude to namáhavé a nebezpečné dobrodružství – ne kvůli samotným levhartům, ale kvůli destinacím, kde se budete pohybovat. Přávidím!!! Já už jsem od takhle adrenalinových snění upustila. Jakmile bolí tělesná schránka je to o něčem jiném.
Děkuju. No…asi bude, ale kvůli irbisům ne, to je pravda. Snad se mi povede se dobře připravit. A taky mně už občas leccos bolí, nemyslete si. 🙂
Držím strašně palce! A nezapomeň to pak popsat a říct nám, kde to psaní najdeme!
Díky. 🙂 No…pokoušíme se to zařídit tak že psát bude možno i přímo z „míst činu“, ale to se všechno uvidí. Snad je najdu. Ono jich už mnoho není. 🙁
Alasdaire, vážně? To je úžasné a to víš, že to budeme s napětím sledovat! Jen dej včas vědět, kam máme koukat. O sněžných levhartech jsem samozřejmě jen četla, ale stálo to za to… Tomu říkám sen jak hrom a ještě na cestě ke splnění! (inlove)
No…víš co je legrační? Že do odjezdu je ještě přes půl roku ale já mám cestovní horečku už teď. A mimochodem, u nás jsou tyhle čarokrásné šelmy k vidění v jihlavské Zoo.
Safra a já musím bojovat proti nesprávnému označení levhart (a přitom to sám já bloud používám) a prosazovat správné IRBIS. Není to levhart i když ho v lecčems připomíná, patří do rodu Panthera protože jeho nejbližší příbuzný je hádej kdo? TYGR!
Thor a jeho Ra mě kdysi moc zajímali 🙂 A dneska mám pocit, že se o spoustu věcí už můžu jen zajímat- pokud to stihnu. Pokud nelítám v práci, jsem vytížena řešením všeho možného kolem širší rodiny, své rodiny a zvířectva. Právě teď mám pocit, že by mi stačilo najít chvilku, kdy bych se mohla zastavit- vydechnout a vydolovat tu zajímavou myšlenku 🙂
Přesně pochopeno, milá Matyldo (wave) Já zase bojuju s tím, že si řeknu: nejdřív musím stihnout tohle, napsat tamto, uklidit zdehle… a pak si můžu hrát. Proč na to hraní tak málokdy dojde? (angel)
A což to takhle zkusit obráceně? Napřed si hrát a potom teprve to ostatní? Já vím, zní to lákavě, ale ten návrat k původnímu stavu je krutý.
Spíš jde o to, že ty pitomé povinnosti se prostě samy ne a ne udělat (wasntme)
Milá Matyldo ale ten soubor malých věcí a malých organizačních opatření jak v rodině tak i v práci tvoří jednu věc velkou a dobrodružnou. Podívej,co jsi všechno zvládla a dokázala, úžasné bydlení, fungující rodinu, ty zvířata a práci, tu máš nádhernou a vzdělávání jde ruku v ruce. Nirvány lze dosáhnout i s nohama na stole a dobrým kafíčkem či vínkem u stolu, stačí jen pořádný výdech a je to. Myšlenkové rojení nastane posléze. (h)
Jenny, když mi to takhle vysvětlíš, vypadá to, že se mám vlastně úžasně 🙂
Právě jsem přišla z kroužku keramiky, kde jsem si plácala hliněného anděla a z barevných javorových listů motala růžičky (nejsou keramické, ale občas tak někdo něco přinese). A teď jsme vlastně docela v pohodě, stačí při tom nízkém průletu trochu přibrzdit 🙂
No vidíš to. Jsi šikovná, rychlá a mohostranná bytost. A je to. (wave)
Milá DEDE, hned jak jsem viděla ikonku u článku a na ní loď Kon – Tiky, myšlenkama jsem přenesla do loňského roku, kdy jsme v Oslu navštívili muzeum Kon-Tiky. Musím říc, že když jsem na vlastní oči viděla loď i vor, tak já bych na to na širém oceánu nevlezla. Pan Thor Heyerdahl musel být statečný a odvážný chlap.
Jinak mořeplavci mě jako dítě nijak zvlášť netáhli a do muzea polární lodi Fram a do norského námořního muzea jsem šla hlavně kůli manželovi Petrovi. A ejhle já byla uchvácena a nadšená. Loď Fram, která je součástí stejnomeného muzea, mě doslova dostala. A námořní muzeum taktéž.
A to nesmím zapomenout na Vikingy. I jejich lodě jsme ve vikingském muzeu viděli. A řeknu vám klobouk dolů. Něco tak obrovského postavit a přeplout na tom oceán. Oni ti Vikingové nebyli jen krvelační bojovníci, ale šikovní lidé.
DEDE díky moc, že jsem se po ránu mohla do Osla vrátit. Alespoň v myšlenkách.
Míša
Míšo, taky děkuju! V těch muzeích jsem trávila moc a moc času, když jsme v Norsku bydleli, a nikdy mě neomrzely. Jo a taky mi všechny ty lodě přišly moc malé na to, co měly za sebou! 🙂
Budte ráda, že jen v myšlenkách. Leje jak z konve.
Že by k vám už opravdu dorazilo klasické norské podzimní počasí, milá Jano? (chuckle)
Nějak mám pocit, že Kon Tiki je s měkkým i…ale dobrodružství tohoto pána jsem měla a mám pořád ráda…. (h)
Děkuju, milá Sharko, už jsem to opravila (wave) Ale je to sympaťák, tenhle pán, co? 🙂
Milá Dede, ještě pod druhou fotkou prosím… (blush) pořád bude TH frajer, stejně jako JJC v objevování podmořského světa. Kdysi jejich příběhy četli na rádiu, poslouchaly jsme je s mamkou….nevím, jestli něco takového ještě na rádiích je….
Někdy jsou to drobnosti, třeba: „Neblázni, teď se furt stěhuješ, a chceš si uvázat na krk štěně?“ Nebo: „Ve svým věku a znovu chtít studovat? Jak chceš vyžít?“
Naštěstí mají někteří lidi usnadněný rozhodování, že je Sfiňa Vosud (TM) jinou než těžkou cestou nepustí.
Z téhle perspektivy to volské točení žentourem vypadá jako idylka. 🙂
Milá Io, zrovna tobě bych přála, aby ses konečně někde v pohodlí musela zamyslet nad tím, jestli neupadáš do rutiny (chuckle) Byla by to pro tebe úžasná novinka!
Co novina, to by bylo dobrodrůžo jak stehno! Zcela neznámý, neprobádaný krajiny! (chuckle)
Ale víš co – když mám zajímavý časy, tak mi můj sen – psaní a vrtání v rukopisech – funguje a šlape. Když jsou ty časy moc zajímavý, tak mi to nešlape, ale aspoň sbírám matroš. Ovšem když mám nudu, nudu, šeď šeď (hele, fakt, vyskytly se takový celý dva roky mýho života!), tak mi vyschne inkoust a plesk ho, ani řádka.
Přísahám na holej pupek! Nikdy v životě jsem se nenudil. A když nuda hrozila, obětavě jsem něco spáchal, někdy i kravinu, abych ji zahnal.