Přemýšleli jste někdy nad tím, jak tichý by byl náš svět, kdyby člověk používal řeč jenom ke sdělování nutných informací? Však většina lidí ocení možnost si někde popovídat, poklábosit, pokecat a někdy také zařečnit:))

Lidé dostali řeč a většina z nich toho pilně využívá – nebudu snad považována za feministku, když podotknu, že to jsou především ženy, které přivedly umění rozhovoru k jeho plné košatosti.

Ženy v průběhu věků propovídaly celou věčnost v jeskyních, chýších, domcích, palácích, kavárnách a cukrárnách, pusa jim jela u potoka při praní, na plácku před obchodem, na chodbě jakéhokoliv objektu, na dámských toaletách a samozřejmě u telefonního sluchátka, ať už účet za jeho provoz platil kdokoliv.

Muži bývají ve svých hovorech většinou stručnější, nicméně své více či méně oduševnělé debaty již po staletí vedou v hospodách všeho druhu, na lavičkách pod lípou i pod palmami, na golfu, v klubech či prostě někde, kde má alespoň několik jedinců najednou možnost se o něco opřít.

Zdravým a zvědavým dětem jede pusa od chvíle, kdy oči otevřou až do doby, kdy jim vyčerpaný rodič večer zhasne – a ani to mnohokrát nepomůže. Mládež probírá vše důležité nejradši v hloučcích nakupených někde, kde mají přehled o okolí a kde pokud možno překážejí spěchajícím dospělým. Skýtá jim to totiž nejeden námět k hovoru.

Potom však do umění konverzace a pokecu vtrhly, jak jinak, moderní technologie. Nemluvím teď o obyčejném telefonování, to je přece jenom přímý kontakt, kdy se oba jeho účastníci slyší, tedy identifikují a navíc mohou podle hlasu odhadnout náladu svého protějšku.

Psané „hovory“ po síti (nemyslím skype, spíš diskuze na stránkách, fórech, FB a pod.) jsou však něco jiného. Kdokoliv může říkat téměř cokoliv a vlastně komukoliv. Jeden člověk může vystupovat v různých podobách – jednou jako fanoušek nějakého sportu, jindy v diskuzi pod zpravodajským serverem a zase jinak na facebooku. Tyto podoby mohou být kupodivu i pravdivé, pokud reflektují různé zájmy jednoho člověka. Naše virtuální osoba ztělesněná nickem se stává další stránkou našeho já.

Pokud není lživá či přímo zločinná, není to, podle mého názoru, problém. Bohužel internetová anonymita zároveň dovoluje lidem stravovaným negativními emocemi povolit společností obvykle vynucovanou sebekontrolu a otravovat život ostatním. Ale popravdě nějak nevěřím, že by tito lidé byli v osobním styku o moc milejší, než na tom netu. Přesto musím přiznat, že nahlédnutí do některých internetových diskuzí budí spíš pocit beznaděje a znechucení, než víry v lidskou slušnost a pochopení pro druhé. Přesto obojí existuje.

Nehodlám staromilsky tvrdit, že cosi velmi lidského se ztrácí v hlubinách počítačových sítí. Věřím v ducha lidské pospolitosti, který si opravdový přímý kontakt vychutnává, a tudíž se ho nevzdá. Nakonec virtuální svět nemůže nahradit jisté velmi konkrétní dopady láskyplného rozhovoru – pohlazení, objetí a… však víte sami:))

Přesto již existují studie, varující před zhoubnými vlivy virtuální existence u mladých (a stále mladších) lidí, kteří ztrácejí cit a odvahu žít v realitě. Tyto závěry rozhodně nezpochybňuju, ale domnívám se, že takto postižení jedinci by měli s komunikací potíže v každém případě a počítač s internetem sice jejich sklony na jedné straně umocnil, ale na druhé straně jim umožnil alespoň nějakou formu styku s ostatními lidmi.

Pokud jde o mě, tak u nás doma pilně využíváme všech moderních informačních kanálů už proto, že po většinu času jsou členové rodiny rozprášeni po celé Evropě, a přesto se chceme denně aspoň na chvilku slyšet. Přestože pracuju z domu, na nedostatek lidské komunikace si nemohu stěžovat – anonymita a odcizení lidí z velkých měst k nám na vesnici a do blízkého městečka ještě nedorazily:))

A tak se dnes ptám: Jak si povídáte vy? Je pro vás internet nezbytnou součástí vašeho života, nebo jen okrajovou zábavou? Domníváte se, že komunikace po netu lidské společenství o cosi důležitého ochuzuje?