Onehdy jsem při brouzdání na netu narazila na knížku, která mě zaujala natolik, že jsem si ji objednala jako dárek k narozeninám. Není jen o patchworku, ale má i „přidanou hodnotu“. V USA v roce 1922 vyhlásil oblíbený časopis Farmářova žena anketu: „Kdybyste měla dceru na vdávání, chtěla byste, ve světle vlastních zkušeností, aby si vzala farmáře?
Vezměte v úvahu stránku nejen finanční, ale i morální a fyzickou, proberte to s manželem i dětmi“. Anketa byla velmi úspěšná, sešlo se mnoho dopisů a 68 vítězných (vybraných porotou) je obsahem i této knížky.
Je potřeba si říct jednu věc – dvacátá léta byla doba revolučních změn. Byla to doba prohibice, přiřknutí volebního práva ženám, ale i doba, kdy se masově rozšířily automobily a domácí technika, pro nás již naprosto běžná- vysavače, roboty, sporáky, gramofony… Během dvacátých let se velmi rozšířila do domácností rádia a vznikl zvukový film.
Toto všechno se dostalo i na farmy. Přesto jsem se občas dočetla, že bylo potřeba zabojovat s všudypřítomným blátem, nedostatkem financí, nedostatkem pohodlí. Málokterý dopis se zmínil o prohibici a volebních právech, zato všechny s nadšením hovořily o nové technice.
Nicméně hlavní věc, kterou pisatelky vyzdvihovaly, byla možnost získat zdravé jídlo, dostatek prostoru pro rostoucí děti, které neomezují ulice a nápisy „nešlapejte na trávník“, možnost setkávat se se sousedy i v komunitě a být partnerkou svého muže, nejen manželkou, jak bývalo ve městech.
Farmářky vydělávaly vlastní peníze prodejem kuřat, vajec a zeleniny, proto si nepřipadaly tak závislé na vlastním manželovi. S rozšířením aut se jim stala dostupnou i kultura. Nicméně přiznávaly, že jejich dny jsou naplněny prací, která jim však připadala smysluplná.
Při čtení jsem se zamyslela – nechceme vlastně dneska totéž? Máme další technické vymoženosti, ale snažíme se vrátit k zdravým potravinám, snažíme se, aby naše děti mohly vyrůstat venku a nejen doma obklopeny nejmodernější technikou. Pokoušíme se vrátit k tradičnímu rodinnému životu, kdy volný čas trávíme společně.
Tehdejší farmářky šily a pletly – ano, i to je pro část dnešních lidí cesta, kterou se chtějí dát a dávají. Vytvářejí vlastní podobu domova, ne tu, kterou navrhl renomovaný architekt, ale takový domov, jaký se jim líbí, byť inspirovaný tím, co najdou na internetu – začlenění moderní techniky není primárně zdraví škodlivé 🙂
Dnešní lidé si pěstují vlastní zeleninu a ovoce, opět se vrací k tradičním způsobům zpracování. Před pár lety už ani na venkově nikdo zavařovat nechtěl a najednou opět všichni vyrábějí kompoty, marmelády, křížaly – já mám doma třeba excelentní kandovanou dýni 🙂 Myslím, že sem lze zahrnout i současný trend pečení domácího chleba. Je prima, že tyhle věci dělat nemusíme, ale můžeme – a překvapivě nás často těší, když se dílo zadaří. A proč by se taky nezadařilo? Ženy si mezi sebou vyměňují recepty na nejúspěšnější výrobky a to by v tom byl čert, aby to nevyšlo 🙂
Quilt inspirovaný touhle knížkou si po večerech ušiju. Skládá se ze 111 bloků (obrázků) a odhaduju, že mi to po chvílích zabere tak čtyři roky, ale to nevadí. I tohle patří do mé představy normálního života.
Knížku najdete zde:
http://www.amazon.com/The-Farmers-Wife-Sampler-Quilt/dp/0896898288
Matyldin svět: http://matyldin-svet.webnode.cz/
S Matyldou jsem o této knize mluvila již před několika týdny a ona mi říkala, jaké z toho má dojmy. Tak jsem jí řekla, ať je napíše, protože se mi to líbilo a její pohled na věc je mi blízký. Ona tak učinila… a tak jsem ji pozvala sem rovnou, místo, abych dělala odkazník:))
Když jsme před třiceti lety svépomocí dostavěli domek na vesnici a přestěhovali se, tak si všichni známí ťukali na čelo, jací jsme to blázni, kam se to stěhujeme, když město je tak pohodlné a služební byty za babku nájmu.
Já jsem se s nadšením mládí vrhla na vybudování zahrady, architekta bych do ní nepustila, chtěla jsem mít zahradu svou, vlastní. Nastudovala jsem různé zahradnické publikace a knihy. Zelenina mne moc nedržela, ale stejně jsem si vypěstovala dostatek mrkve, brambor, petržele, ökurk, na naložení, skvělá rajčata, spousty jahod i na marmeládu. Dokonce jsme měli asi deset let slepice a čerstvá vajíčka, než tu poslední slepičí partičku odnesla liška.
Ale dnes, kdy mne neustále bolí celý člověk, jsou záhony na zeleninu zaseté trávou. Jak píše zana, když je jedna mladá a zdravá a já dodávám: a nic ji nebolí ….
Domnívám se, že stejně na tom byly i farmářky. Žádná idylka.
teda já komnentuju úplně špatně a jinde. to bude protože mám otevřeno 15 okýnek najednou. já zrovna začínám s pokusama o výrobu domácího chleba, i když z donucení.
dede, já si v jídle nevybírám. fakt ne, a je to na mně poznat. jedna jediná věc kterou jsem se nikdy nedonutila a nedonutím sníst i nadále je červená řepa, takže dnešní receptíky neocením, ale moje mamka dělá jednoduchý salát ze strouhané řepy s citronem, cukrem, solí
Ale ten quilt je krásnej.
Taky bych se do něj hned pustila 🙂
Dnes jsem měl, či spíše jsme měli, opět šťavnatý den. Podrobnosti budou v příslušném dílu příslušného seriálu, takže stručně: Vyděsili jsme každý svého lékaře, (já lékařku) a já navíc přijal hold od sousedky, bydlící nad námi za kyselého šklebu naslouchající manželčiny kamarádky, se kterou jsem cestoval k zubaři za účelem obnovy mé ústní dlažby.
Kruciš, jsem napsala dlouhý koment a pak mi po klávesnici přeskočí kocour a vše je pryč. Tak jen zkráceně – Betty Mac Donald, Vejce a já – to bylo první, co mi naskočilo po přečtení. Ta báječná kniha, u které jsem se bavila, ale kde jsem viděla v pozadí tu hroznou dřinu. Kapitola, kde letní návštěvy áchají u snídaně nad venkovským životem, ale nevidí, že paní domu už od svítání maká jak šroubek… Nevím, jestli bych dala dceru farmáři – počítám, že by se mně na to asi ani neptala, ale jestli bych si já vzala farmáře? Pokud bych byla mladá a zamilovaná, asi ano. A asi bych zvládla i tu dřinu. Dneska už bych se asi sakra rozmýšlela … Díky Matyldo a Dede, moc príma článek.
Ano, Toro, Vejce a ja mne taky hned napadlo.
Jednou jsem tak trochu na tohle téma mluvila s Alenou (a Maxem). Shrnula bych to asi tak, že je to príma, když je jedna mladá, zdravá a silná. Když přestává být, trochu to ztrácí glanc… Všechny nás to jednou čeká, bohužel.
To samozřejmě neznamená, že dnešní městský život je něco skvělého, spíš že by člověk měl vážit myšlenky opatrně. Jo a kdybych měla dceru, netroufla bych si ani hlesnout, zejména pokud by se zdálo, že je po mně.
Nevim, ale v tech 20.let v Americe to farmareni casto bylo tezke zivobyti. Jednak neuveritelna izolace vzhledem k vzdalenostem i zpusobu osidleni – vesnice v evropskem smyslu s navsi a jistym spolecenskym zivotem v podstate neexistuji. A podle toho, kde clovek zil, tak i ty technicke vymozenosti te doby byly nedostupne. Chetova rodina farmarila v Horry County – okres, kde vetsina pudy spociva z primorskych bazin. A na bazinach se blbe stavi silnice,takze byli ty lidi v podstate odriznuti od zbytku statu. Elektriku zavedli na farmu az v roce 1939,protoze pred tim tam nebylo zadne vedeni. Opet proto, ze stavet sloupy od elektrarny pres baziny bylo neuveritelne drahe. Teprve az Rooseveltova vlada formovala venkovske cooperativy, tezce dotovane federalem, aby tyhle oblasti privedla do 20. stoleti. Tehdy se take zacaly stavet asfaltove silnice za velikou cenu, protoze se musi stavet skoro jako hraze – jsou vysoke a do prikopu obcas az metr i vic. Takze prvni radio si koupili az byla elektrika, a tim prvne objevili sirsi svet. Kdyz to srovnam, jak v te dobe zily rodiny mych rodicu … nesrovnatelne. Dusledky te dlouhe izolace jsou videt dodnes. Treba podivne venkovske, prevazne baptisticke nebo pentekostalni kostely, obava z novych veci a idei a jisty zavazek kignoranci – neb je to tradice. No, o tom by se dalo povidat vic.
K pointe Matyldina clanku -ony ty zensky mozna odpovidaly pozitivne, protoze nic jineho neznaly. Nevim…
Hanko, jestli najdeš trochu času, piš prosím! To srovnání a zkušenosti, které máš, je pro nás, stálostředoevropany, nesmírně zajímavé i poučné, nehledě na úžasný jazyk a humor podání! 🙂
Jo, a nakoupila jsem a zkouším různě jáhly, je to děsná legrace, co mi občas v kuchyni vyleze… 8)
Vzhledem k tomu, že coby kuchařka jsem staromilec, vrátila jsem se ke kořenům stylem vaření. Ne sice vraž do toho tucet vajec, ale spíše ruční mlýnky a kredence a vůbec. Ale zase na druhou stranu si klidně fláknu kus masa na gril, to zasejc jo.
Já bych svůj život na vesnici viděla trochu jinak, neb mám jen květinový dvorek. Jako pražka nejprve od Václaváku a poté ze sídliště jsem byla unešena životem na vesnici. Za celých 25 le, co bydlím na vsi se mi nestalo, že by mi někdo nepomohl v nejnemožnější denní dobu. A to jsme náplavy a nemáme tu žádné příbuzné. Skauti, hasiči, rybáři, sportovci – všichni se scházejí a snaží se něco udělat pro ty druhé, byť z mrzkých finančních důvodů. Všichni mají dětské oddíly a sdětmi pracují. I když jsme ten městys, přece jenom se dost mezi sebou známe a více ctíme takové ty tradice, které právě toto místo dělají tímto místem. Tohle je můj návrat, ne ke kořenům, ale k trochu normálnějším dneškům
Já bych byla s tím návratem ke kořenům opatrná. A to proto, že lidi z města mají o vesnickém a nedej bože farmářském životě velmi naivní představu. Pokud totiž jde o život opravdu farmářský, tak to znamená stádo ovcí, nebo krav, prasata, husy, kachny, slepice. Vstávaní v 5 nebo i dřív, krávy potřebují podojit, vykydat, vyvézt na hnůj, ostatní vypustit ven a nakrmit. Pokud už se člověk nestará o zvířata, tak lítá a kosí a suší trávu, aby bylo dost v zimě. Každý den, rok co rok. Život na statku je většinou vícegenerační, aby se mohli vystřídat. Byla by dcera ochotná žít pod jednou střechou se svou tchýní? Často žádná dovolená, protože od zvířat se nemůže jen tak někam odjet.
V Německu i Rakousku je velmi populární pořad „Farmář hledá ženu“. Jde o to, že v alpských údolích jsou už všichni příbuzný se všema a místní chlapi nemají čas ani chuť lítat někde po diskotékách a shánět nevěstu. Život je to často velmi osamělý a náročný. Farmaření se dědí z generace na generaci, vzdělanost tam není moc vysoká… A je to tak, jak píše Dede. K takovému životu musí být speciální nátura.
Já rozhodně naivní představu nemám 🙂 ale proto jsem mluvila o tom „krotkém“ způsobu- zpracování ovoce, pečení chleba a pod. Farma je opravdu jen pro někoho. Mně by nevadila, ale nezabiju ani kuře. Nicméně žiju teď čtyři roky na vesnici a i v tom je výrazný posun jinam, prostředí tě začne ovlivňovat, na některé věci pohlížíš jinak. Klidně nakoupíš v supermarketu bez výčitek svědomí, ale protože máš možnosti, jabka a brambory vezmeš od místních zemědělců. Povidla mám proto, že dcera byla pomáhat na vinobraní (chtěla!) a za pomoc dostala mimo jiné košík švestek a recept na povidla 🙂 Já jsme tady tak nějak zpomalila. Zatímco ve městě jsem pořád jen lítala, tady si dokážu udělat na něco čas, byť samozřejmě nízké průlety nad domácností znám taky 🙂
Milá Matyldo, o Tvojí naivní představě by mě ani nenapadlo mluvit. Žiješ na vsi, ale neživíš se zemědělstvím. Moje rakce byla ke knize, o které si psala. Já si jí bohužel díky své nemožné angličtině taky nepřečtu.
Však já taky, když můžu, jedu za mámou na chalupu. Přivezla jsem si bednu ořechů, překrásná panenská jablíčka nasbíraná pod stromem u cesty, domácí tlačenku a vajíčka od sousedů a jak jsem za všechny tyhle poživatiny vděčná. O úrodě máminý zahrady ani nemluvit. Moje máma zahradu miluje a ráda na ní pracuje. Já jsem to po ní bohužel nezdědila, ale třeba to přijde s věkem 😀
Nezapomeň, že ty dopisy jsou z roku 1922, bylo krátce po válce… proto ti lidi byli tak nadšení. A přiznávali, že donedávna byla na farmě fakt jen monotónní dřina.
Mně šlo o tu paralelu s dneškem. Není to tak dávno, co jsme si všechno kupovali v supermarketu a bylo to „to nejlepší“. Ale dneska se už lidi vrací k zahrádkám, byť nepopírám, že i tady jde o určité módní vlny. Ne u všeho ti lidi zůstanou, ale třeba jim aspoň něco zakotví doma jako jedna z tradic (já jsem třeba jednu dobu vařila marmelády s nadšením, pak se zatnutými zuby – protože jsem nafasovala koše ovoce, ať se mi to hodilo nebo ne- a dneska mi to už zase nevadí a povidla jsem tvořila vcelku zvědavě). Podle mě je prima, že děti pak znají buchty od babičky, svetr od maminky a domácí povidla a jejich vzpomínky z dětství nebudou na buchty z Teska, svetr z tržiště a povidla z obchodu. Protože ony ty vzpomínky děti do značné míry formují pro další život. A nevěřila bys, jak na některých tradicích i v pubertě lpí!
Bohužel můj manžel do domu nechce, nechce se starat o zahradu, ani nic opravovat. Pro mě tedy dům zůstane velkým nesplněným snem, kvůli kterému si nebudu ničit bezvadné manželství 😀 Na štěstí máme babičku s chalupou a kluci to tam milují, stejně jako já, když jsem byla malá. Dětství na vesnici je pro každé malé dítě obrovským darem.
S knížkou v angličtině si neškrtnu. Škoda.
Nevím, jestli bych chtěla velkou farmu, tady není tak jednoduché něco prodat a navíc to neumím. Ale i malá zahrada kolem domu dokáže domácnost slušně zásobit zeleninou i masem. Je kolem toho spousta práce, ale ta její smysluplnost … jo, tu cítím. A těší mě 🙂
ri, souhlasím s Tebou do posledního písmenka. Já jsem se totiž tzv. přivdala do hospodářství. Sice ještě za soc. ale práce to byla jiná než jsem byla zvyklá. Doma jsme měli pár králík o které jsem se ani nemusela starat. To bylo jen tak aby se zkrmila tráva a nějaké ty zbytky pečiva. Jak manželovi rodiče stárli tak na nás přecházela jejich práce, 2 krávy, 2až3 telata na výkrm, prase, slepice, králíci, krůty, kachny… Vždycky jsem říkala, že kromě medvěda jsme měli snad všechno. Při zaměstnání a při dvou dětech mi to nepřipadalo ani těžké. Tady jsou samé stráně /na rovině hospodařilo JZD/ a museli jsme nasušit více než 30 for sena. ALE byli jsme MLADÍ ! Na vystřídání nebyl nikdo- je fakt, že nás to nikdo nenutil dělat /Krakonoši/ bylo to tak na vesnicích zažité. Dneska jsem ráda za rajčata a okurky pěstaované v pytlích a závidím zeleninovou zahrádku. Kolem baráku už žádný prostor nemáme.
Ono i to „hospodaření“ je trochu pohodlnější, když králíkům můžeš jít na trávu, ale víš, že seno a slámu na zimu koupíš od soukromníka, který má traktor a balíkovač a ke svým padesáti kravám prostě jeden balík pro naše králíky přimotá 🙂
Když i technika je dostupná a nemusíš páchat sebevraždu za pomoci dortového nože a motoru z vyřazené pračky (na podvozku z kočárku to bývala jediná elektrická sekačka, ke které byl přístup) a dalo by se pokračovat.
Ale fakt, že zvěř žere i v sobotu a v neděli a o dovolené … to jsou ty výhody 🙂
Matyldo, strašně se mi líbí nebigotní návrat ke kořenům a tradicím. Možná spíš návrat ke způsobu života, který nám dává lidsky smysl. Možnosti virtuálního světa, internet a komunikace – miluju je, jen díky nim mám v dosahu třeba rodinu a přátele, ale člověk se nesmí nechat pohltit. Mně to vyvažuje život na malé vesnici – vesnici vesnicovaté, žádný příměstský satelit, vesnice s drůbeží, zemědělskými statky a stády oveček (inlove) Život je tu pořád opravdový, ale díky moderní technice mnohem pohodlnější, než byl kdykoliv v historii.
Jo a kdybych měla dceru, tak bych především zvážila, jakej je ten farmář, jestli je dceruška víc do louky nebo do kavárny (do lodiček nebo dřeváků 😛 ) a pak bych si asi řekla Pánu Bohu poručeno, protože moje zkušenost praví, že ti mladí (včetně mě:)) si to stejně udělají po svém (chuckle)
Knížku bych si ráda přečetla, ale moje angličtina není dobrá a v originále bych to nedala.
Co týká návratu ke kořenům, tak i já s manželem, byť bydlíme v paneláku, pěstujeme na balkoně rajčata a papriky. A jsou vynikající.
Ale přiznávám, že občas se do myšlenek vloudí sen o domečku v staroanglickém stylu s malou ale opečovávanou zahrádkou. Sedím v křesle u krbu ve kterém hoří oheň. Místností se line vůně pravého anglického černého čaje s vůní bergamotu. Kolem nohou mi posedávají a předou kočičáci. Vedle v ušáku sedí můj manžel. Z gramofonu se line hudba. Za okny sněží a je advent.
A maželův sen by byla malá toskánská usedlost s vinicí. Slunce zapadá za obzor, my po pilné práci na vinici sedíme venku a popíjíme toskánské červené Brunelo di Montalcino. Ve kterém se snoubí modré nebe a zlaté slunce Itálie. Zdálky slyšíme zpěv.
Ano už jsem se probudila. Snad v příštím životě.
Míša
Za předpokladu, že bych měl dostatek kvalifikovaného služebnictva a financí, abych to vše uživil, bych tu usedlost bral také. 😀 Ale ať na mě, proboha, nikdo nechce, abych na stará kolena pracoval! Důchod je, nebo by měl být, od toho, abych si užíval spokojeného a klidného podzimu života.
„Knížku bych si ráda přečetla, ale moje angličtina není dobrá a v originále bych to nedala.“
Míšo, já bych to stejně zkusila. Možná bys byla překvapená, nakolik té angličtině rozumíš.
Když si otevřeš ten odkaz co sem Matylda dala, a klikneš na obrázek té knížky, ta se Ti otevře a můžeš si z ní pár stránek přečíst. Zkus to, je to docela zajímavé a nic to nestojí.
Páči sa mi vracanie sa ku koreńom.Páči sa mi zaváranie kompotov,džemov,jedoduché sedliacke recepty jediel,dodržiavanie tradícií.A som rada,že sa vracajú do dedín na rodičovské polia mladí ľudia,ktorí vedia pracovať,ale aj žiť./pomaly končí generácia roľníkov,ktorí žijú preto,aby pracovali a nastupuje nová,ktorá pracuje preto,aby žila/A tak to má byť.
Moc zajímavé čtení. Knížku jsem si hned objednala na půjčku v městské knihovně.