Představte si tu úžasnou situaci, kdy se rodina stěhuje do nového domu. Prostor září čistotou, všude je spousta místa. Tehdy si všichni – nebo aspoň rodiče – řeknou: „Do tohohle bytu se žádné krámy tahat nebudou! Žádné zbytečnosti, na kterých se bude držet prach. Bude to tu jednoduché, čisté, účelné a elegantní!“
No a potom se všichni nastěhují. Matka bedlivě sleduje, co pokojíčků pašují děti, takže se co chvíli strhne prudká slovní výměna: „Ne, toho oslizlého medvěda jsi měla vyhodit! Nekecej, dohodly jsme se, že z plyšáků bereš Šmudlu, losa a toho bezuchýho psa. Medvěda nedovolím!
Cože? Citová deprivace? Kde jsi vzala takový nesmysl?“ Následuje pauza na nadechnutí a dva kroky k vedlejšímu pokoji: „Ondro Fuj! Okamžitě vynes ty šneky ven! A proč tu máš tu zlomenou hokejku? Vždyť ti táta koupil novou? Kristepane já vím, žes s ní dal ten gól, ale proto nemusíš mít pod postelí třísky!“
Otec zatím potichu strká do hloubky své poloviny ložnicové skříně dva balíky obsahující prastará čísla časopisů VTM a ABC. Jsou značně ošuntělé a trochu páchnou – není divu, nejdřív je v komoře okousaly myši, potom mezi nimi vyvedla mladé kočka. Dvacet let neopustil zpuchřelý provaz své místo a on do časopisů nikdy nenahlédl. Ale mít je prostě musel…
Se ženou se potkají v kuchyni. Pyšně sleduje novou linku a blyštící se supermoderní přístroje. Láskyplně přejíždí rukou po pracovní desce a se zalíbením otvírá jedny dvířka. „Krucinál, co je to tu za verk!“ neudrží se a s nevolí zírá na prastarý nevydrhnutelný mixér.
„Jen za tu kuchyň jsem dal půl ročního platu a ty…“ „Prosím tě, nekřič,“ šeptá žena a očima ukazuje k dětským pokojům. „Když on je po mamince a dětem jsem v něm dělala polívčičky, nepamatuješ?“ On si vzpomene na časopisy a radši ty dvířka zase zavře. Kdo ví, co by tam ještě našel!
Nakonec je vše uloženo a každého blaží ten nádherný dostatek místa. Knihy jsou srovnané v knihovnách jen v jedné řadě, skříně nepřekypují, boty se vejdou do botníku a šneci mají nové akvárium. Uběhne jeden rok, druhý… A dům se nějak zmenší. Pravidla přitom zůstávají stále přísná – do domu nesmí nic zbytečného! Jenže život si už cestičku najde.
„Když už máme zahradu, proč bychom nemohli mít také pejska? Aspoň maličkého?“ žadoní děti. Po domě tedy běhá bezmála padesátikilový retriever, který si na zahradu chodí jen hrát, zato v domě má tři pelechy, několik misek a neurčitelný počet hraček. Knihy jsou v jedné řadě už jen výjimečně, v předsíni se klopýtá o podivnou proutěnou plastiku a parapety zdobí množství nesourodých věcí, kvůli kterým se už zase větrá jenom jedním oknem. I nastane den, kdy otci dojde trpělivost a zahřímá: „Kde se tu zase vzal všechen ten bordel?
Poté, co dozní vzrušené protesty zamítající jakýkoliv podíl členů rodiny na vzniklé situaci, začne velké rozpomínání. Tak ty obrovské šišky jsou z dovolené v Itálii (Nepamatuješ? Bylo tam tak krásně!), ten velký kámen přivezl Ondra z tábora, barvu pozbyvší sušené květiny, i s příšernou vázičkou, dostala Terka od kamaráda, kterého už sice nemiluje, ale stejně to od něj bylo hezké, ten ohavný prsatý hrnek byl rádoby vtipný dárek otcových kolegů k narozeninám, skleněná prasátka jsou zase výhra z tomboly na posledním plese (Pamatuješ? Letos jsme nikde nebyli!).
Tři keramické aromalampy se sešly při posledních mamčiných narozeninách, paví pero dostala Terka od nejlepší kamarádky a ty prázdné flašky od vína se schovávají proto, aby si otec dokázal vzpomenout, co mu doopravdy chutnalo. Jen na té proutěné plastice z předsíně se nějak nemohli shodnout. Nakonec došli k názoru, že to tu nechal tátův kolega, když se jednou zdržel dlouho do noci. Sice tvrdil, že si pro to přijde, ale skutek utek.
Vzrušená debata skončí váhavým úklidem, při kterém skutečně většina sporných věcí zmizí – aspoň z dohledu. Ale čas jde dál. Je jasné, že v domě se i nadále budou objevovat divné věci, které fakticky k ničemu nejsou a zabírají místo. Stává se to prakticky všude, kde lidé nějaký čas žijí – nejen přebývají. Jsou totiž součástí vzpomínek a tedy i domova. Vyhodit je samozřejmě můžete, ale buďte si jisti, že ještě než doznělo klapnutí popelnice, jsou už na cestě podivnosti nové…
Je prokázáno,že každá nová silnice, či dálnice je ihned po vybudování a uvedení do provozu zahlcena vozidly a doprava tam opět narůstá a posléze kolabuje a proto je nutno další dálnici dobudovat etc.etc.
A tak to chodí asi všude. Po povodni v r. 1997, jsme vystěhovali vše nepotřebné,pokažené, mokré a a nepoužitelné, pak jsme se odstěhovali do nového a vzali sebou jen nový regál do sklepa. A dnes? Do sklepa nesmím, přednosta ho střeží jako nedobytný hrad a jen přes dřevěné tyčky zírám a děsím se.Tak to vypadá i s přednostovým wigvamem,který úporně brání před zženštilou posedlostí uklidit tam. Pevnost brání úporně a nesmí tam ani zvěř, co kdyby mu zcizila nějaký původní artefakt z planety opic?! (chuckle)
U mě se teď uklízí. Pomalu, ale důkladně. Kuchyň už je hotová, teď je na řadě ložnice, pak půjde obývák a nakonec pracovna. A konťáky mají hody. Naštěstí mám pomcnici, sám bych to nezvládl.
Dede, přesně jako u nás, snažím se být přísným vyhazovačem, ale u manželových věcí mi to nejde, o „jeho“ garáži ani nemluvím, tam jsi nebyla, tam nevodim nikoho. Protože když jdou dovnitř pouze dva lidé, tak ten jeden může pouze nakukovat neb se do prostoru nevejde (envy) . Žádnou věc už nemůže najít, stejně jede koupit nové, je to bor..l už za horizontem normálního garážového bince.
Jak já si ráda prohlížím reklamní časopisy IKEA nebo BAUHAUSU na stránkách, kde jsou krásně nafocené regály s pár vkusně naaranžovanými věcmi. K tomuto uskladňovacímu nebíčku se nemůžu s mým přednostou nikdy dopracovat!
Uprimnou soustrast, Alex. Jako u nas doma. Prednosta ma garaz plnou. Jeste jeho specialitou je, ze mrskne veci do skatule (a veci nahodne), ale nenapise na to, co v tom je. Pak neco hledej. Ale my to mame jeste vylepsene, nebot mame dost velikou drevenou budovu,kde skutecne bys snad mohla zaparkovat autobus. Tak idea byla, ze tam prednosta bude mit dilnu. Ale tam taky mrska veci, ktere nechci v dome. Uz leta je to dalsi skladiste. A ja nejak possledni leta nema silu s ti bojovat. On to ma po tchyni – ta je na hranici patologickeho shromazdovani veci. Pro mne nepochopitelne.
Holky, máme oba v rodě shraňovače. Můj dědeček shraňoval, ale nepopisoval, takže každá krabice byla překvapením. Pracoval jako hlavní účetní u Kolben – Daněk a tak jedno překvapení byla i velká krabice maličkých špačíčků inkoustovek, perfektně ořezaných, které se ani do násadky nedaly dát.
Bimbův dědeček byl už o patro výš. Měl krabice a uvnitř krabice byl notýsek, ve kterém bylo přesně napsáno, co vše v krabici je. Na krabici byl obsah ve zjednodušelé formě a číslo krabice. Soustava krabic byla různě uklizena, takže ve stole měl jiný notýsek, kde bylo uvedeno číslo krabice, kde se krabice nachází a přesný obsah krabice. TAKŽE když jsme po jeho smrti uklízeli a objevili krabici s nápisem : Provázky krátké zcela nepoužitelné, absolutně jsme nečekali, že by v ní mohlo být něco jiného. Ale nač schovával bednu asi 5 cm provázků, to teda ví jen on.
Zapotila jsem se jen jsem to psala, tak snad raději toho Bimbouše, který stále něco hledá a vzteká se, že všechno vyhodím
Chachaa, ty kratke tuzky a nepouzitelne provazky. Zazila jsem. To jsem mela v Columbii kamarada ceskeho architekta, velmi chytry, zabavny a prasteny clovek,relativne zamozny, ale strasnej skudlilek. Den pred odjezdem se mne ptal, jestli by si nemohl u nas nechat dva kufry a skatuli, s tim ze mu to casem poslu. Jo, nechal mi penize na dokonceni jeho zalezitosti. Nicmene, kdyz jsem ho vyzvedavala na cestu na letiste, tak kufru bylo tak pet a znacne mnozstvi skatuli, ze se to sotva vlezlo do meho Caravanu. Kdyz jsme to s Chetem naskladali do garaze, tak nebylo kde garazovat. Asi po roce se rozhodnul, ze to chce poslat kontejnerem. Jenze k tomu jse musela dodat celni prohlaseni. Tak jsme to zacali otvirat a omdlevali. Stovky malych spalicku tuzek, kazda tak 4-5 cm. Velke mnozstvi deravych fusekli, nektere spinave. Ohromna kupa papirovych ubrousku z retezce jmenem Subway, na kterych jsou vytisteny kaloricke hodnoty jednotlivych soucasti sandwiche (to udajne mely byt darky neosvicenemu ceskemu lidu)I na spagatky prislo a jine nepouzitelne zgarby, ktere jsem mela za drahy peniz odeslat do CR. A vevodil tomu biohazard ve forme zatavene kilovky oranzoveho cheddaru, kde se uvnitr vytvorily opravdu zajimave plisne. (puke) Volala jsem mu s takovou tou spontanni americkou otazkou – what the hell??!!! Mel vysvetleni: napr. ze kdyz jime camembert syr, tak proc ne plesnivy cheddar? Atd. No, vyhazela jsem mu toho hodne, nez to cestovalo. Mila dohra v Praze na celnici. Kdyz si pro ty sve poklady sel s ocekavanim nejakeho cla, tak mu rekli: vemte si to a bezte. (rofl)
Pardon, vypadla mi zasadni veta – kamarad se stehoval na stara kolena do CR.
Špačky tužek je možno slepit zády k sobě a tak vyrobit ještě jakž takž použitelného špačka dvouhrotého, ale co s provázkem, jehož délka nestačí ani na vyrobení uzlíku?
Taktéž.
Polovinu našeho manželství jsme trávili stěhováním – z domku do malého panelákového bytu se dvěma velkýma sklepama. Tam Bimbo přesunul veškeré všechno co schraňoval a co kde pobral. Při stěhování našeho nábytku jsme přišli o další dva kamarády. Z pidibytu jsme se stěhovali do jezeďácké bytovky s velkou garáží, kterou Bimbo použil pro obsah svých dvou sklepů. Tam jsme bydleli asi patnáct let a nakonec se přestěhovali do malého domečku. Pravda, vyházeli jsme krámy a písemnosti typu oznámení že nám přijímají dvacetiletého Kubu do jeslí a podobně. Nakonec Bimbo musel začít probírat svoji milovanou hromadu v garáži. Už jsem tu jednou psala, že v hromadě se mimo jiného mnašla i nádherná karafa, ve které nebylo nic jiného než lučabka královská, která díkybohu rozežrala závěr a nějakou náhodou přežila veškeré Kubovy klukoviny. Nechala jsem tehdy kluky přesunout co zvládli sem do dílny, tak jenom doufám, že tu karafu fakt zlikvidovali
Eh, moji milí, odpovím, ale později – dnešek povídání na netu nějak nepřeje. 🙂 Mimo jiné u nás na vsi ožili po mnoha desetiletích ochotníci a hodláme pobavit naše sousedy už o Vánocích (blush)
Takže ke svým jiným zábavám ještě hledám příručku „Dramatikem snadno a rychle“ (chuckle¨)
To mi něco připomíná, ale v obráceném gardu. V Řevnicích ochotnický soubor, mimochodem velice kvalitní a úspěšný, zahynul po sametu na úbytě.
Zde existuje prakticka instituce zvana garage nebo yard sale. To si svoje VECI rozlozim po stolech pred domem, dam na ne cenu – nizkou, predem vylepim v okoli cedulky, ze bude sale, pripadne dam oznameni do mistniho platku, no a stravim sobotu prodejem. Byste se diviii, kolik lidi se na takove akce dostavi. Jak se jeden kulturne přešaltuje: zkraje v Americe jsem na to hledela skrz prsty – lidi prodavaji a kupuji smejdy. (whew) Ale fofrem mne to preslo a poridila jsem si tak spoustu veci do domacnosti.
Americani jsou vysazeni na VECI, kupuji veci,ktere maji pochybne vyuziti, nebo jsou nejakym zpusobem roztomile. Prednosta je timto bohuzel tez postihnuty. A krom toho se zpecuje VECI zbavit. Tak coby penzistka se toho budu muset chopit.
HAni nejen garage sale ale taky Goodwill. Sít obchodu, kam lidi vozí všechno co doma nepotřebuji . V obchodě dary protridi, opatrní cenovkou. Za mírnou cenu prodávají dále. Výborně místo jak se rychle zbavit věci, které doma nemají místo a jak za dobrý peníz pořídit věci do prestehovane domácnosti, kde na převoz věci byl přísný váhovy limit. Občas ulovim úplně úžasné věci, jako třeba 10 metru hedvábí na šaty na 7 dolaru…..
Aha, takže škatule, hejbejte se, čili bordel za garáže č. 1 se vymění za bordel garáže č. 2 a naopak. Jediné plus je nejspíš v tom, že aktéři získají nad bordelem aspoň částečný přehled. Nebo že bych se pletl? (rofl)
čítam,čítam a poznávam sa.Naša mama týmto veciam hovorila“naše kramance“.Bola v tom rezignácia i láska ako k nie veľmi vydarenému decku.
Pred časom Dede písala o dotýkaných predmetoch.a v tom to je-sú to moje dotýkané veci a ja viem ako veľmi dotýkané.
Čo ma viac žerie je oblečenie.nezbavila som sa nádeje,že niektoré šaty.sukne,svetríky ešte raz oblečiem!!No,naivity sa jeden vekom nezbaví!
No, Verenko, tudle jsem meditovala v satniku a rozhodla se, ze uz se asi nikdy nevejdu do nekterych veci. Existuje zde dobry charitativni pocin, ktery vedou studenti na mistni univerzite. Slusne onosene kostymy, saty, doplnky,ktere by uz jeden nechtel nebo nemuze nosit, se daji do obchudku pro nove chude absolventy, aby meli profesionalni obleceni do zacatku. Taky jsem tam uz dala nekolik kostymu.
Ja som zažila horror, keď sme sa v 70.rokoch minulého storočia nedobrovolne sťahovali z domu do paneláka 🙁
Polovica vecí zostala tam, pretože do bytovky sa jednoducho nevošli. Našim 4 kočkám sme museli nájsť nových majiteľov, pretože otec zastával názor, že zvieratá do paneláku nepatria. Keďže búralo sa naraz pol mesta a hlavne staré gazdovské domy, prebytočných kočiek bolo neúrekom, takže umiestniť 4 ďalšie bola takmer nesplnitelná úloha. Nakoniec sme ich horko-ťažko umiestnili, ale čo sa s nimi stalo ďalej – neviem.
Keď sme sa pripravovali na sťahovanie, podnikala som objavné výpravy na půdu. Objavila som tam mnoho krásnych a dnes viem, že aj vzácnych vecí. Ale mamina teta, kt. žila s nami, nemala ani potuchy, akú hodnotu tie veci majú (ostatne ani ja, mala som 15 rokov), ich jednoducho porozdávala známym.
Paradoxne, naša maxibytovka (9 vchodov x 8 poschodí) končí tam, kde kedysi stával náš dom.
I já mám čtyři kočky. Ty si samozřejmě vezmu s sebou. I když teď žijí v domě, jsou to kočky bytové, ven nechodí, takže jim to bude jedno. Jen už nebudou mít proháněčku na schodech. Naštěstí mi do toho nikdo nemluví.
I já budu v maxibytovce – 13 vchodů x 10 pater. Ale já jsem tu vyrostla, takže pro mě je to vlastně návrat „na místo činu“. Znám to tu. Panelák je navíc zvenku i zevnitř po rekonstrukci a teď nechám zrekonstruovat i byt, takže to bude pěkné. V žádném případě si tu ale nenechám udělat šedobílou skleněnou a kovovou pitevnu :-).
To jsem byla já, nějak mi to vyhodilo jméno.
Tohle je výživný téma! Máme tady i stodolu a chlév – bývalé. A spoustu známých, co přinesou kdejaký krám, často rozměrný(třeba skříň) a se slovy: „To by se ti mohlo hodit“ to složí u nás na dvůr :@ Tak jsme objednali kontejner a brigádu. A už to lítalo. Kontejner byl plný, stodola i chlív prázdný a mně se děsně ulevilo. Ještě něco zbylo, spíš v bytě a ve sklepě, tak to na jaře zopakujeme 😀
Tak to teď právě řeším. Teď mám na krku dvě domácnosti, svůj dům a byt po mamince. Jen co se vyřídí úřední záležitosti, budu byt rekonstruovat a nastěhuji se do něj, dům asi prodám. Takže budu muset smrsknout dvě plnohodnotné domácnosti do jedné. Uf, to bude pěkné dílo! Pro jistotu už jsem začala třídit drobnější věci na obou místech. Ale je to hrůza, v máminém bytě věci za pětačtyřicet let, v mém domě za pěradvacet let.
No, nezávidím- já jsem před dvěma lety nafasovala kus babiččiny domácnosti. Něco jsem zvládla vytřídit do popelnice hned, něco jsem si s radostí nechala, s něčím bojuju doposud.
Mimochodem, mám dojem, že tohle řeší spousta lidí- je jim to líto vyhodit a sami to nemají kam dát. Kdyby tak existovala možnost „daruji za odvoz“v komunitě blízkých lidí, bylo by to skvělé. Minulý týden prý byla v keramickém kroužku sada hrnců a talířů 🙂 Jenže někdy se lidi stydí darovat starší kusy, a přitom jsou zas lidi, co by si to rádi vzali…
Já jsem holt ten praktik, no, tak jsem tehdy těm, co chtěli, klidně přerozdělila 🙂
Přesně tak. Já bych uvítala takový nějaký místní bazar/blešák ve čtvrti, kde bydlím. Ale nic takového bohužel neexistuje. Spoustu věcí je mi líto jen tak vyhodit, ale těžko to někde uplatním. Velký problém mám taky s knihami, na obou dvou místech jsou plné knihovny, bohužel si to nemůžu všechno nechat. A pak nábytek. Nejdřív zkusím bazary na internetu a nakonec asi všechno, co zbyde a co si nebudu nechávat, bohužel skončí v nějaké vyklízecí firmě. Jediné, s čím nemám problém, je oblečení. To postupně nosím do kontejneru charity, snad to ještě někomu poslouží.
Sharka někdy na jaře rozvíjela teorii o bazaru, který uspořádá- třeba by si na to mohla vzpomenout 🙂
sharka si to pamatuje…chtěla po všech co něco nepotřebují,aby jí poslali fotku,rozměry a popis stavu, případně, co za to chtějí….že to dá na rajče i s popiskama a k vidění to bude odkazu na Hadech….ale asi nikdo nic nemá…. 😉
Tak tahle finální výzva mi unikla. Asi bys ji měla všude nahlas zopakovat 🙂
Knihy obvykle s radostí berou domovy důchodců, někdy i školní knihovny.
Tohle funguje skvěle v Norsku – za odvoz se tu nabízejí věci na Finnu (finn.no – sekce Torget a Gis bort). Nám coby mladé rodině to například fantasticky pomáhá.
Ona tahle možnost existuje, jsou na to několikatery stránky (stačí chvilku gůglovat). My vloni pomocí jedné z nch udali hromadu věcí po máti: http://vsezaodvoz.cz/ (a jsou i další, např.http://www.nevyhazujto.cz/)
Tak to znám DEDE. My jsme s manželem svého času sestěhovávali 2 byty do jednoho. Každý jsme museli něco obětovat.
Já se snažím 1 x za rok, většinou při vánočním úklidu, vytřídit věci. Podle hesla, co jsem rok dva nepotřebovala, asi neptřebuji. I tak máme všude plno.
Míša
Jak já si někdy říkám, že bych chtěla moderní domek bez krámů! A na druhou stranu- kam bych ty krámy asi přestěhovala? Mě připadá, že čím víc toho vyházím tím víc těch krámů mám. Nějaká nepřímá životní úměra. Barák máme veliký a starý. A tady se toho vejde! A kdo to má uklízet ? No samozřejmě já, stará bába.
Svým způsobem tu snahu „nezaplácat“ chápu. Momentálně mám pocit, že takových věcí máme doma hodně a musím to dostat nějak do pořádku. Ale jsou věci, které si aspoň nějakou dobu potřebujeme nechat, no a pár kousků nevyhodíme nikdy…třeba proto, že je to křížek po prababičce.
Ale mám metodu, jak se zbavit těch echt krámů- tombola v keramickém kroužku před Vánoci. Jasně, vyměníme si ty „trpaslíky“ a stejnou tašku, jako jsme vlekly tam, vlečeme zase zpátky, ale někdy se fakt zadaří a vylosuju si něco, co se mi líbí. Posledně jsem s děsem v oku balila do tomboly sousoší dřevěných slonů. Paní, co si je vylosovala, zajásala- konešně měla dárek pro babičku, co slony sbírá 🙂
Ale někdy bych uvítala bazar, kam bych to navláčela a sledovala, jestli to někomu udělá radost.
Ano, jednoduché moderní designy jsou hezké,ale studené a neosobní – jsem stará, mám jiný vkus, ale tomu bych neříkala domov.
Já starý nejsem, ale cítím to stejně, vím co myslíte. Někdy ty interiéry vypadají že by v nich člověku byla zima i v třiceti stupních.
připomínají pitevnu 😉
Občas sleduji různé ty přestavby apod. Už kolikrát jsem si říkala, že bych to chtěla vidět tak za rok, dva. Zvláště ty přísně jednoduché moderní designy,kdy v bytě je minimum nábytku a úložných prostor.
No jo, ty moderní přestavby 🙂 Je to stejné jako moderní domy. Když jsme se chtěli přestěhovat z města na venkov, jednou z alternativ byla i stvaba domku na klíč. Byli jsme se podívat na typizované domy. Měly asi tak polovinu úložných prostor, než bychom potřebovali. Pán, co nás provázel, to jasně vysvětlil- kola dáte do garáže, tady je kamrlík na lyže a oblečení přece člověk pořád probírá, protože to, co rok neměl na sobě, vyhodí. Vzdali jsme to. Nemělo smysl mu říkat, že lyže nemáme, ale potřebujeme místo na uskladnění vybavení pro tábor z třicetileté války a do toho kamrlíku dáme leda dřevěné tyče na stany. Že je hezké vyžřazovat staré oblečení, ale máme jednou tolik věcí, co normální lidi, protože máme kostýmy a uniformy- a u renesančního kousku jaksi změnu módních preferencí nepředpokládám. Takže jsme koupili starší dům a vejdeme se… zatím.
Jo jo, není bydlet, jako bydlet. Bezdomovcům stačí mostní oblouk a dvě krabice, jiný dokáže zabordelit v krátké době i bejvák velikosti Pražského hradu. a navážení je mnohem snadnější a rychlejší, než uklízení, to už mám také osobně vyzkoušené. Takže všem uklízejícím držím palce a přeji chuť do nepříjemné a otravné, leč nutné práce a hlavně pochopení okolí. 😀
Jo, to znám. Máme oblečení do práce, na doma, se psem, na kolo, na běžky, na snowboard, lehké na motorku, teplé na motorku, někam musíme dát helmy na kola, helmy na motorku, protože ty staré přece nevyhodíme, pak stylovky ze Šikláku, taky věci na vandry… A taky běžky, snowboardy, dvě motorky, dvě kola… No můžu já bydlet v paneláku? A kam bych nacpala všechny knihy – při posledním stěhování před 10 lety kolem dvou tisíc (a stále se množí,potvory)…