První rok svého pracovního nasazení jsem prožil v klídku a pohodě. Věčně někde v čudeli, volné pátky, stále nová pracoviště, noví lidé, někteří i mimořádně zajímaví, či spíše zajímavé.
Práce jen tolik kolik jsme sami chtěli, pracovní doba libovolná, (do třicátého to musí být zkolaudované a udělejte si to, jak chcete a kdy chcete), nikdo neotravoval s ČSM, prvním májem a jinými podobnými zvrhlostmi. Doma oprávněná, byť silně přehnaná pověst proutníka a větroplacha, která mne spolehlivě chránila před ataky vdavekchtivých dívek a jejich maminek.
Kamarád Petr studoval Hnojárnu, a ze začátku se mnou stále vyrážel na biologicko-botanické výpravy, jenže po tom, co jsem se zapojil do pracovního procesu, učinil fatální chybu, totiž zamiloval se. Dívenka vypadala, že je nepolíbené neviňátko, které neumí do pěti počítat, (ty jsou nejhorší), ale během několika měsíců z něj učinila trofejního jelena a mě připadl nelehký úkol mu sdělit, jak se věci mají.
Vyřešil jsem to tak, že jsem dotyčnou nafotil a fotky mu poslal poštou, tušil jsem, že ústní sdělení by neskousl. Bohužel se nepoučil a stejnou chybu zopakoval několikrát, dnes je šťastně rozvedený, dva už dospělé syny dostal do péče. Každopádně jsem byl nadále nucen vyrážet sám, čehož jsem využíval k testování kandidátek vážnějšího vztahu:
Hele, Jani, na Černý skále kvetou koniklece, chceš se podívat?
Jo, chci. A co je to koniklec? (trdlo, ale ještě ne úplná katastrofa, xichtík hezký, zbytek také nevypadá nejhůř)
Taková vzácná kytka.
Kytky mám ráda, a co si mám vzít na sebe?
Něco na turistickou výpravu. (jestli přijde v sukýnce a jehlách, je to jasné, není co řešit)
Tak jo. Tak kde se sejdeme?
Ve tři u fotbalového hřiště by bylo nejlepší.
Až tak daleko? (no nazdar, snad mi cestou neomdlí)
Jo a pak ještě kilometr po cestě a kousek nahoru po skále. (tumáš, krásko, smlsni si!)
No, když já nevím… a opravdu jsou ty kytky tak hezký?
Starej Váňa je má na skalce, ale tyhle jsou trochu jiný.
Jak jiný? A nestačilo by se na ně jít podívat k Váňovi? (a je to jasný, bič a pryč, tohle není nic pro mne).
Víš co? Zajdi si tam sama, já půjdu raději na Černou skálu.
Protivo! (odchází, kroutíc zadkem).
Helenko, což takhle se jít vykoupat?
A kam?
Na Berounku kašlu, je to smradlavý a špinavý.
A víš o něčem lepším?
Vím, Velká Amerika.
To jen ten lom u Mořiny?
Ano, je.
Sprosťáku, tam jsou všichni nahatý!
No a co?
Já jsem slušné děvče a ty jsi dobytek! Zmiz!
Povolávací rozkaz mi poněkud znechutil život, odvod jsem sice absolvoval, od dob C a K Rakousko-Uherska se toho moc nezměnilo: Máte patřičný počet končetin, uší, očí, stát bez podpůrného systému dokážete, mluvit také umíte, takže: Schopen, odveden. Soudruhem podplukovníkem z OVS mi bylo sděleno, že budu bránit vlast ve Valašském Meziříčí, ale táta měl známé v několika vojenských kapelách, takže jsem narukoval na Pohořelec, čili do Prahy, v kapse režijní průkazku a domů 23 km po trati, kde jezdil vlak co každou půlhodinu.
Že je vojna dobrá leda pro příslušníky tmavšího etnika, kteří tam občas získají základní hygienické návyky, osvojí si umění používat příbory a někteří se i naučí číst, psát a řídit auto, zatímco pro většinovou část populace jsou to zmařené dva roky, protože po propuštění do civilu se znovu musí učit to, co za ty dva roky zapomněli, jsem věděl, ale realita mne šokovala.
Vojenské umění v r. 1967/68 spočívalo pouze v několika málo věcech. 1/ co je mokré, to je čisté. 2/ pospíchá se, aby se mohlo čekat, a pak se čeká, aby se mohlo pospíchat. 3/ kvalita jedince se posuzuje pouze a výhradně podle vzhledu nárameníků, lidské, morální kvality a IQ jsou naprosto nepodstatné, a o IQ platí, že je nepřímo úměrné kvalitě distinkcí, čili čím vyšší šarže, tím větší blbec.
Narukoval jsem k PVOS, což byly útvary, kde pro jedince s IQ tykve nebylo uplatnění, nicméně i tak to bylo šťavnaté. Nejprve jsme byli zbaveni civilního oblečení, které bylo posláno v balíku poštou domů. Následovalo stříhání a koupel.
Jednoho ,,disidenta“ který se naivně domníval, že dodáním fotky s dlouhými vlasy ostříhání unikne, si vzal do parády jakýsi lampasák osobně. Obral ho mašinkou dohola a sdělil mu, že vojenskou knížku a tím i možnost vycházek dostane teprve tehdy, až dodá fotku, na níž bud řádně upraven, čili buď na skinheada, nebo v předpisovém účesu.
Následovala koupel, sbalení nafasovaného a přesun nákladní V3S, s lavicemi do vysílacího střediska v Bohnicích. Vzhledem k tomu, že toto středisko bylo umístěno v jedné z ústavních budov, poblíž kostela a dnešní hlavní vjezd byl střeženým vjezdem do vojenského prostoru, šlo o velmi případnou dislokaci, dnes už po vojenské přítomnosti v těchto místech není ani stopa.
A začala buzerace. Řev, stupidní povely, nutící ke stupidním a zcela zbytečným činnostem, rajóny, realizované tak, že na čistou podlahu se lily další a další kbelíky, (a poklusem, soudruzi, té vody je pořád málo) a do blba drhnutí kartáči a pastování ještě mokrého dřeva, bez ohledu na to, jak bude permanentně zaplavovaná podlaha reagovat, několikrát denně kontrola skříněk, (všechno musí být složené na milimetr přesně stejnou velikost, tenhle kousek je větší, takže všechno ze skříňky na zem a vše přeskládat…
Den D nastal po zhruba dvaceti dnech, kdy jsme byli vyvedeni do Drahaňské rokle a podrobeni ,,zkoušce ohněm“. Speciální bombičkou byl nasimulován atomový výbuch, povel: K zemi a Nepřítel vpředu a Plížením vpřed. Po chvíli: Nepřítel vpravo, kde tekl potok, což už byl skutečný nepřítel, protože voda byla špinavá, smrdutá a studená a nebylo možno se v ní nevyválet.
Po návratu do kasáren další rozkaz: do půl hodiny mundůry čisté a suché. Evidentní debilita tohoto rozkazu ve mně odstartovala výbuch vzteku. Praštil jsem se vším, co jsem měl v ruce, včetně kvéru, o zem a zařval: Jděte všichni do prdele, debilové zasraní, raději se nechám na fleku zastřelit, než tohle dál snášet, vrhl jsem se na velicího frajtra a začal jsem ho mlátit a kopat.
Pak už neřval a nekomandoval nikdo. Čtyři mazáci mne odchytili, přivolaný lapiduch píchl jakousi injekci, byl jsem odsunut na marodku, kde jsem strávil příjemnou a klidnou noc a druhý den odsunut na uzavřené oddělení psychiatrie ve Střešovicích, kde jsem strávil další měsíc.
Hned první týden mi byly předloženy k vyplnění dva psychotesty, které jsem sešvindloval tak úspěšně, že doktoři se tři týdny nemohli shodnout, co jsem vlastně zač. IQ přes sto, ale ten zbytek… (otázka: žijete sexuálně? Odpověď: Ne. Byla to pravda, v přijimači nebylo na nějaký sex ani pomyšlení. Otázka: Jste spokojen se svým sexuálním životem, Odpověď: Ano. Nikdy před tím jsem neměl k nespokojenosti důvod a ostatně co je komu a zejména armádě, do toho?)
Výsledek byl ten, že potom, co jsem spoluvězně nachytal při rabování mé skříňky a jednoho dosti vážně zranil, (kousnutím těžce poškozený sval v předloktí; neměl mi tu pracku strkat před hubu, když se mne pokoušel škrtit), byl jsem po dvou měsících propuštěn na trvalou dovolenou s tím, že další rok půjdu znovu k odvodu a že si mám dojít k policajtům pro občanku a na OVS pro vojenskou knížku. Občanku jsem dostal bez problémů, zato na OVS bylo veselo.
Souch podplukovník, když jsem vstoupil do kanclu a řekl: Dobrý den, dostal psotník a začal řvát, že jsem voják a jak to, že nevím, jak se mám hlásit?!? Jemně jsem ho upozornil, že mám na sobě civil, v kapse občanku a na nějaké hlášení mu tím pádem z vysoka razdavatři. Začal řvát, že mne nechá zavřít a připodotknutí, že jsem ještě nepřísahal, ho rozžhavilo do běla. Chvíli ještě cosi ječel a utišilo ho až to, že jsem se otočil a vzal za kliku.
Kam jdete?
Pryč, tohle nepotřebuji poslouchat.
A proč jste přišel?
Pro vojenskou knížku, ale jestli s tím máte potíže, klidně si ji tu nechte, mě scházet nebude.
Tak moment. Hrábl do šuplíku, nakoukl dovnitř. Jak to, že jste nastoupil do Prahy, když jste byl určen do Valašského Meziříčí?
A jak to mám vědět?
Mohutné zafunění hrocha před útokem.
Zatím jste na trvalé dovolené, příští rok se u odvodu uvidíme!
Bude mi potěšením a počítejte s tím, že jdu na průmyslovku a budu žádat o odklad!
Véééééén!
Nashle, bylo mi potěšením a národním svátkem.
Úúúúúúúharfvf.
U odvodu na jaře mi pak bylo komisionálně sděleno, že jsem vojenské služby neschopen, souch podplukovník mi musel osobně vystavit modrou knížku, v níž bylo napsáno, že jsem vymazán z evidence podle čl. 301 b a vlastnoručně ji podepsat. Dodnes ji mám schovanou, i když už ji nikdy potřebovat nebudu. Když mi ji odevzdával, zafuněl ještě: Jestli ji ztratíte, máte smůlu, duplikáty nevydáváme.
S milým úsměvem jsem mu sdělil: Nebojte se, kdybych ztratil všechno, tak tenhle doklad určitě nikdy, na to je příliš cenný. Zbytku komise řekl: pánové mějte se a spokojeně odkráčel do předsíně, kde jsem se stal, jako už mnohokrát před tím a při mnoha jiných příležitostech, terčem bledé závisti. Tím moje vojenská kariéra úspěšně a navždy skončila. Na průmku jsem byl přijat na řádné čtyřleté studium, ale o tom až příště.
Pane Krakonoši, píšete veľmi zaujímavo a vtipne, ale v skutočnosti to tak veselé určite nebolo 🙂
V tom máte absolútne pravdu, že “ fšetky “ armády sú založené na vymývaní mozgov a na drille 🙁
Bez toho by žiadna armáda nefungovala.
Veď keby fanatici z Islamského štátu rozmýšľali, vraždili by svojich spoluobčanov, ba dokonca súvercov? :@
OT: Pozdravujem Dedine pesinky a želám skoré uzdravenie (dog) (f) (dog) (f)
Moj kocúr ma „vyhlásil“ za svoj majetok: (cat)
– spáva zásadne na mne
– ak sa mu nevenujem ( napríklad sa zapájam do diskusie), v lepšom prípade sa mi vytrepe na kolená, v tom horšom sa mi vytrepe na klábosnicu a vlastným telom zakryje obrazovku
– to isté v prípade TV
– už sa mu podarilo tresnúť si hlavu do stolíka, ale jaksi ho to nepoučilo 🙂
Ešte som zabudla: Minuš má nepríjemný zvyk – ráno mi vlezie do postele a „rašpľuje“ mi tvár a vlasy. Verte, nie je to nič príjemné (devil) (cat)
Yetti, tento zvyk mají moje obě želviny a nejhorší je, že vyžadují zpětnou vazbu… (sweat)
Pro mne ano. Pro souha podplukovníka to byla těžká potupa. Já věděl, že mne mohou max. zavřít a po pár letech pustit a být v krimu,nebo na vojně nebyl až tak velký rozdíl.
OT – hlášení ze psí marodky: Tak zatímco Berry se díkybohu zlepšuje, Ariina packa stávkuje. Není na ní nic špatného vidět, na pohmat Ari nikde bolestivě nereaguje, ale jak může, tak nohu odlehčuje. Vzhledem k tomu, že Kazanovi se po zdánlivě banálním úrazu maličko změnil postoj přední tlapy, což vedlo k rozvoji artrózy nejdřív v jednom a pak druhém lokti a kvůli tomu k stoupajícím bolestem v celé druhé polovině jeho života, nevydržela jsem s nervama a vytáhla Ari opět k veterináři.
Na řadě byl rentgen – a musím říct, že jak byla Ari vykulená (o jejích několika neúspěšných pokusech odejít z čekárny bez návštěvy ordinace pomlčím:)), tak mi nakonec uvěřila, že ji nic neukousne a hezky držela, aniž by bylo třeba ji přispat. (I tak to byla fuška!)
Výsledek – kosti jsou v pořádku, pořádně si zhmoždila měkké tkáně. Takže tabletky a další klid… S tím klidem je to ale těžké – pokud nebude uspaná nebo zavřená v kleci, kterou nemám, tak je ochotná přemírou energie metat kozelce i mezi kuchyní a koupelnou… to zase budou dny!:))
S Danou od stopařů ještě zkusíme elektroléčbu – uvidíme, třeba to pomůže:))
Pokud tam už není vylitá krev, zkus velmi opatrné masáže. V podstatě jenom jemné hlazení směrem „ven“ z těla – tak, abys pod prsty cítila svalové snopce a šlachy a nic z toho ti pod rukama nepřeskakovalo. Prostě jako když prstama jemně rozčesáváš vlasy. Prohřeje to a pomůže hojení.
Netlač přitom, spíš prohřívej opakováním pohybu.
Olejíčky používat nemusíš, protože psi nemají kůži přirostlou tak pevně jako lidi a mají chlupy, takže odřeniny nehrozí – ruka klouže po chlupech a kůže klouže po bláně mezi sebou a svaly.
Podle toho, jak reagovala na elektroléčbu, to vypadá, že je problém ve šlachách – hlavně té, co natahuje packu/ prsty. Poté, co jsem si užila se svými šlachami opakované peklo, chápu, že tohle nebude na hned.
Natažená? Namožená? V obou případech pomůže krom elektroléčby i ta masáž (ona pomáhá i psychicky, tím že Ari zjistí, že s tím „něco děláš“). Natržená? To by bylo horší. Uzlík? To by byl průser jak vrata…
držím moc a moc palce. A fakt to zkus. Není to vůbec těžký, jen nechej ruce, aby opatrně rozplétaly to, co je pod kůží.
Už jsem to zkoušela 🙂 Hlazení se jí líbí a já si to teprve tím novým způsobem osahávám. Doufám, že je to jen natažené – špatně šlápla na prudkém svahu – lítaly kolem cesty u přehrady (Les Království) a tam je to k vodě hodně strmé.
Dede, s něčím podobným bojujeme s Ellie od štěněcího věku – lítala po zahradě a „něco“ si udělala se zadní nohou. Občas se jí to vrací, zvlášť když dělá blbiny na sněhu nebo blátě, když to klouže. Na RTG nic nebylo, tak vždy dáme prášek na zmírnění bolesti, je po něm trošku oblblá a nenecháme jí lítat po zahradě. No a taky jsme přestali házet disky, protože je ochotná se při tom zmrzačit, bláto nebláto…
Všechna čest! Na to jsem byl zvědavý a něco takového jsem tušil. Sám jsem se setkal jen s jedním případem, že někoho pustili z vojny. Ten měl taky „vyčárkovanou hlavu“ (tak se prý v nějakém dokumentu označovala příslušná vadná část těla). Netřeba dodávat, že se samozřejmě nejednalo o žádného debila, naopak.
Na 99% různých ,,nemocí“ se dá víceméně snadno přijít, ale do hlavy nikdo nikomu nevidí…zatím. A ty otázky byly na lístečkách, opatřených vroubkovým kódem, takže stačilo si je nenápadně podle kódů seřadit a udělat ze sebe něco úplně jiného už byla docela zábava.
Lidi toho nakecají… Ve skutečnosti šlo o to, udělat z přemýšlejících a samostatně myslících bytostí blby, kteří se bez rozkazu nedokáží ani vyčurat a na rozkaz budou střílet do kohokoli a kamkoli, dokud jim nedojdou náboje. Ale toto je společné pro všechny armády na světě, jen použité metody se občas liší.
Hm, říkávalo se, že vojna udělá z chlapce chlapa. Zajímalo by mě, v jakém směru to za tehdejšího stavu výcviku mělo být 😛
To v Norsku mě překvapilo, že tam se o pobyt na vojně bojuje! Fakt:)) Oni tam musejí k odvodu všichni, ale zdaleka se na všechny místo na „vojně“ nedostane. Výcvik je prý velmi populární, prý něco jako pokročilý skautský tábor se zaměřením na výcvik přežití. Přiznám se, že na něco takového bych kluky klidně a ráda poslala 🙂