Pamatujete si na svůj dětský pokoj? Pokojíček? Doupě? Ten příšernej brloh – jak pravívali vaši rodiče? Pokud byl opravdu váš a měli jste štěstí na okolnosti a pochopení rodičů, tak nejspíš ano.
Dětský pokoj by rozhodně neměl být v bytě nebo v domě pouze místopisným označením, ale skutečně místem, kde mohou být děti (pokud možno:)) samy sebou. I proto si ho rodiče nejvíce užívají v době, než se jeho první obyvatel narodí. To totiž ještě odpovídá jejich představám. Čisťoučký, v jemných pastelových barvách, plný nevinné pejskovatosti, sluníčkovitosti a ovečkovitosti. I nějaký ten volánek a kraječka se najdou!
Tento blahý stav vydrží s trochou štěstí a pravidelným úklidem rodičů dva, maximálně tři roky. Potom začne malý obyvatel, který je zároveň objevitelem, obráncem, tvůrcem i ničitelem, přizpůsobovat pokoj obrazu svému. Každý pokojíček by měl mít tajnou skrýš, bunkr, opičí dráhu a pozorovatelnu. Všechny důležité věci musejí být po ruce a na svém místě, ty ostatní se buď nechají, kam padly, nebo se zakopnou z dohledu.
Jak sami tušíte, potíž je v té definici – na pořadí důležitosti se totiž dítě a rodiče jen málokdy shodnou. Jenže to je jen začátek boje za vzájemné uznání hodnot. Tak například novopečený rodič, nadšený pokusy svého potomka s prvními stavebnicemi či obrázky trpělivě několikrát denně uklízí vytahané věci do správných krabic a ostatní hračky rovná na svá místa ještě i podle velikosti.
Jenže jak postupně přibývá věcí a dětí, sníží se četnost uklízecích akcí na nezbytné minimum (aby dítě našlo postel) a jednotlivé díly stavebnic, skládaček a milion dalších drobností se z podlahy shrnují hrablem na sníh a sesypávají do nejbližších krabic, kde je ještě volno. Tyto akce obvykle začínají opakovanými povely se stupňující se naléhavostí (od „ukliď si pokojíček, zlatíčko“ až k „okamžitě si ukliď ten chlív!“) a končí zdrcující akcí, při které rodič zatíná zuby (aby sprostě neklel) a dítko vřeští, že ZROVNA TENHLE kamínek strašně potřebuje a TEĎ (rozuměj po úklidu) už ho nikdy nenajde.
Jenže to je ještě idyla proti časům, kdy rodiče usoudí, že je potomek dost starý ne to, aby si pokoj uklízel sám. Výchova má být důsledná, takže výsledkem bývá silně zabydlená místnost, nekončící debaty o uklízení a tajné návštěvy matky, která kontroluje, zda v hlubinách nepořádku už nezačalo přežívat něco nečekaného.
Tyto tajné kontroly mají své oprávnění, stejně jako by měly mít i své hranice. U větších dětí je třeba ctít jejich soukromí, což znamená, že nenápadné vytažení plesnivých svačin z hromady sportovních potřeb je v pořádku, ale zavřená plechová krabice s nápisem „Jen moje“ by se měla kontrolovat – v přítomnosti dítěte – pouze v případě, že nápadně zapáchá nebo se v ní něco hýbe.
Zvláštní kapitolu potom tvoří praní prádla. Zde se matky dělí zhruba do tří skupin: ty první oddaně sbírají z podlah špinavé oblečení, perou ho a čisté vracejí do dětských prádelníků. Ty druhé vyhrožují, že nebudou prát nic, co není v koši na špinavé prádlo, nicméně pod rouškou tmy nebo v nepřítomnosti dětí vybírají aspoň ty nejpotřebnější kusy, aby to čuně (jejich milované dítko) nešlo do školy páchnoucí jak bezdomovec. No ty třetí skutečně nepřinesené oblečení neperou, a kupodivu jejich děti obvykle pochopí nutný koloběh prádla nejrychleji.
Samostatnou kapitolu potom tvoří výzdoba pokoje, tedy především jeho stěn. Vkus puberťáků má obvykle jediný cíl – šokovat. Je tedy na otci, aby synovi klidně vysvětlil, že pokud si vymaluje pokoj na černo, bude muset tuto apartní barvu jednou nejen přemalovat, ale pravděpodobně pokoj i nově omítnout. Nad krvežíznivými plakáty je lepší zavřít oči a do místnosti pokud možno nevstupovat.
Ať už dětský pokoj vypadá jakkoliv, měli by si rodiče uvědomit, že je to (občas naštěstí), jen dočasná nepříjemnost. Vždyť pokud jde život tak, jak má, stráví s námi naše děti vlastně jen jeho malou část. Proč si tu dobu tedy kazit zbytečnými hádkami?
Ja som detskú izbu nemala nikdy, a keď som v 19 rokoch po maturite odmietla spávať s rodičmi v spálni, tak mama skoro lapila infarkt
Teraz neviem, pre kt. smajlíka sa mám rozhodnúť – pre smejúceho (chuckle)
alebo plačúceho ;(
Skrátka moja mama sa nevedela zmieriť s tým, že už nie som dieťa 🙁
Yetti, do devatenácti?? Tak to na tebe byla maminka hodně upnutá (inlove)
Eh, když nad tím tak uvažuju… marně přemýšlím, jak za těchto okolností mohli mít tví rodiče nějaký soukromý život (blush)
V době dospívání jsme měli s bráchou v pokojíčku no… proti tomu co tam má dneska dcera celkem pořádek, ale máma byla pochopitelně jiného názoru. Ohrazovali jsme se s oblibou citátem Mao Ce Tunga: „Velký pořádek se rodí z velkého nepořádku“.
Ale jako např. u eskymáckého obratu, první polovina je podstatně snazší než ta druhá.
Pavle, to přirovnání k eskymáckému obratu mě pobavilo – je fakt, že binec se dělá stejně snadno, jako ona první půlka obratu. Ale ten návrat nad hladinu! 😛
Vzpomínky na dětský pokojík jsou pro mne tak bolestné, že raději o tom nebudu psát.
Synátor pokojík měl v našem novém bytečku a to od předškolního věku. Většina pokojíku bývala zastavěna kreacemi z kostek, pak z českého lega,dále stavebnicemi Merkur,železnicemi,intenzivním pachem z malého chemika o vhodně umístěných starých svačinách nemluvě. Následovali šutry,plakáty,přítelkyně.Přežili jsme to všichni. Dnes mám ovšem já v našem novém bydlíku dámský pokojík, zcela pro sebe a přednosta má také svůj útulný brloh. (chuckle) Dětský pokoj prožívám nyní s vnučkou. (inlove)
Jo a zrovna teď se v mém dámském pokojíku na ratanovém dvoulůžku rozvaluje Ája. Doufám, že se tam vlezu. :))
(chuckle) Já tu Áju úplně vidím. A víš proč? Co holky spí doma a se mnou v ložnici, zjistila Ari že má nevšední talent stát se vlčákem postelovým (wasntme)
To Berry pořád trvá na tom, že je jí tam horko, byť spím pořád s otevřeným oknem.
Dede, my snad máme psy sourozence. Legy se občas do postele vpašuje a Lux ne , tomu je teplo anebo nás nemá rád. Legy vyskočí na postel, obhlídne zda tam oba ležíme a pak si na chvilku natáhne také. U Jany v pokojíku někdy okupuje gauč. Není to pořád a rád to udělá. Včera jsme byli na očkování s Luxínem a Legy zůstal v autě s páníčkem. Jak Lux brečel v čekárně, já nevím jestli to jsou takoví závisláci na sobě? Mě někdy připomínají mažoretky- oba najednou otočí hlavu, oba stejným krokem odběhnou, na zavolání se otočí a /někdy/ najednou přiběhnou. Ale jsou strašně hodní. Jen Legy krade pantofle a vynáší je ven ale nežere, vysloveně si dělá legraci.
Maruško, pokud jde o Luxe a nepostelování, tak bych vsadila na to horko (inlove) Berry je mazlíček, ale s kožichem, který má, je pro ni jakákoliv postel moc teplá. Ona občas opouští i koberec ve prospěch dlažby 😛
Jo a pokud jde o synchronizované psy, tak to ti klidně potvrdím – výcvik k asynchronizaci dá zatraceně moc práce (chuckle)
A věřím, že si Legýs umí dělat srandu – psi vtipkují stejně jako lidé – někteří míň, jiné víc, ale většina těch duševně zdravých to dělá 🙂
Melinka se mnou má peklo – já ráda teplo, ona hledá kousíček studené dlažby, kde by mohla spát v pohodlné zimě. 🙂 Ale umí se přijít přitulit pod peřinu. Je desetivteřinový postelový pes. 🙂
Jo a dělá vtipy. Takové jemné lejdynkovské.
Donyštěně dělá dondoviny. Nejlepší dondovina prý je, když liví stíny v misce na vodu a pak jde přes celý pokoj s tlamou plnou ulovené vody a mezi zubama žgryndá. Schválně. Určitě. Protože pes s dlouhým čenichem žgryndat nemusí.
Dtto provozuje u kaluží, kde si hraje na hydrant.
Je ta naše mládež podobná, Luxík spí od mala nejraděj na dlažbě a zpočátku mi to bylo líto protože vypadal jak bezdomovec. Mají dvě staré povlečené ,,vatovky“ ale spí oba vedle nich. Legy chodí navštěvovat postele protože je strašně velký mazel, takového pejska jsme ještě neměli.
Jenny, přála bych si, abys měla hezčí vzpomínky. A děkuju, žes na mě nezapomněla s tím elaborátem – už se to blíží a já mám jen mírně jasněji v tom, co se ode mne bude případně chtít 🙂
Hlásání o Berry: Byla smutněnka, ale pak mě napadlo, že to nemusí být tím, že je jí špatně, ale tím, že si zase „čte“ moje pocity. Tak jsem si zakázala se okatě strachovat, vzala jsem holky na krátkou vycházku a bylo líp.
No a v podvečer jsem volala na kliniku, měly být výsledky krevních testů. ty dopadly dobře – ledviny i játra pracují normálně, ale čile se prý množí bílé krvinky. Takže jsem ještě večer jela k našemu domácímu vetovi do Velichovek pro antibiotika – naštěstí je ochoten tímto způsobem s klinikou spolupracovat (on mě tam ostatně v noci poslal).
Takže Berry si večer zobla první tabletku a máme to na devět dní. 🙂
Milá Dede, snad už to bude jen lepší. Dnes jsem to zpětně zkoušela všechno načíst a Berušce milé přeji brzké uzdravení.
Připravuji taky nějaké ty návody , jak jsme si psaly a mám o tom článek pro Liku, jen ho poslat. Mám hektické dny, připravuji závěr a uklízím po sobě, takže mne dohání nepřítel čas, co se zatraceně ztrácí a ne a ne ho najít. 🙂
No prima, to zní nadějně. Tak nechť tedy Berry pilně zobe a víc odpočívá a za 9 dní bude zdravá jako rybička ! (h)
My se sestrou jsme měly miniaturní prostor oficielně zvaný pokojíček, kam se nevešel ani ten stůl, jen velkoobjemová skříň – nahoře knihovna, dole obří šuplata na hračky, někde mezi tím školní potřeby. Sedělo se na malinkých šamrličkách, případně na zemi, měly jsme tam polštáře a deky. Jo a za tu skříň moje povedená sestřička házela nesnědené svačiny. 😀
Dede, jak je Berry? (inlove)
Chichi, my jsme házeli nesnědené svačiny do piána – to když jsme ještě měli s bráchou společný pokoj (chuckle) Nepřej si vědět, jak to dopadlo, když na to naši přišli! 😛
Hlásání o Berry už je nad tebou:))
já a ségra jsme měli zahradu, doma každý jeden foch ve společné skříni, každý jeden foch v prádelníku a tak nějak nám to stačilo. Počítač, nebo mobil byly tehdy sci-fi a na vlastní pokojíček v podkroví, kde jsme měl slaboproudou dílničku, vybavenou sice vyřazenou, ale dokonale zrepasovanou měřicí technikou, jsem se zmohl až po vyučení. Ve sklepě byl ponk s vybavením pro ostatní práce plus svařovna, (elektrická svářečka vlastní výroby, kabely jsem vyzískal vytažením z kladek vyřazeného trolejbusu), a kovárna s polní výhní pod přístřeškem na zahradě. Nevím, čím to bylo, ale po vlastním pokoji jsem nikdy netoužil, pokud jsem potřeboval být sám, stačilo vypadnout ze zahrady. Problém byl jedině když pršelo, nebo mrzlo, ale třičtvrtě roku jsem mohl svobodně pobíhat venku a místo stále stejných plakátů měl k dispozici vše, co venku rostlo a kvetlo. Je fakt, že s domácími pracemi, zařizováním bytu a pod. mám velké problémy, ale ty řeším tak, že si na to vždy někoho seženu, viz slova Alexe Serafina z Páralových Milenců a vrahů. (Muž je pán tvorstva, tudíž neuklízí). (rofl)
Zahrada a svět kolem je prima pokojíček… ale když je večer nebo zima, člověk má rád i ten svůj kutloch 🙂
Moudrá zvířátka se před zimou vykrmí a období sněhu a mrazu prospí v doupěti. Já to dělám také tak. Zimu jsem ochoten akceptovat pouze v případě, že bych nejpozději koncem září odjel na Tahiti a vrátil se až koncem března. (letos už nestíhám, neb je 1. 10. ale počasí je zatím snesitelné). Včera jsem byl u zubaře a cestou tam objevil novou žampionovou plantáž. Takže cestou zpět jsem v Albertu v Kobylisích ,,nafasoval“ papírovou tašku, vystoupil z autobusu o dvě stanice dřív a cestou domů ji naplnil nádherně voňavými čerstvými žampiony, bylo jich skoro devět kilo a jeden krásnější, než druhý; bral jsem jen prvotřídní kousky.
A co děláš s takovou spoustou hub? Mrazíš? Sušíš? To se přece nedá sníst? (wasntme)
Já nic, na to mám Stáňu. Takže sušíme, zaváříme a občas žereme, nebo jinak se tomu říci nedá. A dnes jsem donesl další dávku, takže Stáňa už začíná jódlovat, dům voní sušenými houbami od přízemka až po půdu a zásoby prázdných zavařovacích skleniček ve sklepě se povážlivě ztenčují, jenže jejich místo zabírají plné. Občas nám s konzumací pomůže soused, takto můj ISP, a něco už si odvezla i mláďata.
Já žádný pokojík sama pro sebe neměla. A záviděla ho ostatním, kdo měli. Moje děti už pak pokojíky měly a prošly jsme všemi fázemi tak, jak píšeš, Dede. A teď už si pomalu zas začínají procházet těmi fázemi ony. Čas se nezastaví, kdeže jsou ty doby pokojíků, kde jakoby zrovna dopadla bomba…
Taky máš takový nesmělý pocit zadostiučinění, když se tím bordelem musí díky střídání generací zabývat někdo jiný? (chuckle)
Jo.A vůbec ne nesmělý, ale občas až škodolibý. Ale psst, to jen mezi námi 🙂
UA to jsem přece já, Tora
Jó – dětský pokojíček … tak ten jsem taky neměla. Jako dítko si pamatuju, že jsme spali všichni ve světnici, akorát stařeček v kuchyni (v ložnici naši spali jen v létě, neb tam nebyla kamna). Pak naši přestavovali celý barák (to bylo obzvlášť výživné, protože byly týdny, kdy jsme spali v jediné mrňavé cimřičce – mamka i s ischiasem, stařeček v komoře).
Baráček byl jako nový, ale myslíte, že tam byl nějaký dětský pokoj? – ne! My holky obsadily ložnici. Původně všecky na manželské posteli – já v prostředku na té desce, co je oddělovala, později mi tam byl dodán gauč ze starého obýváku – ostatně, dosloužil před třemi roky, neb Terka trvala na tom, že do nového pokoje chce i novou postel.
Svůj vlastní pokojík jsem dostala k patnáctinám – zdědila jsem mrňavý kamrlík po stařečkovi – byl tak mrňavý, že se mi tam vešel miniaturní psací stolík, nad ním police, skládací postel (ve dne křeslo, v noci lože) a skříňka do výklenku za komín. No tušíte, že tady se moc bordelu dělat nedalo – jinak bych neprošla dveřmi. No a když jsme vypakovali Marušku i Danušku z domu, konečně jsem dostala opravdový pokoj, kde jsem měla – zase – ten gauč z ložnice, ale i křesílka a stolík a psací stůl a peřináč – když se narodila Terezka, tak i její postýlku (:o)).
Takže dětský pokoj jsem si začala užívat, až když jsme se přestěhovali do bytu. Byly roky, kdy jsem, při průchodu kolem, zavírala prve oči, na to pak dveře (naštěstí nebyly prosklené). Koneckonců, někdy to dělám ještě teď (chuckle) .
Ygo, nemělas pokojík, ale mělas staříčka a celou tu vaši rodinu, o které tak ráda čtu (inlove)
Pokojíček…dokud tam uklízel amamka, byl pěknej, podle mne nudnej..když mi dovolili plakáty na zdi, jedinej podle nich hezkej byl kladrubský plemeník .. skupinu KISS zavrhovali, stejně jako Iron Maiden a další… ale neservali… v lustru jsme vyměnila žárovky za barevný z NDR a na stole měla plexisklo a pod ním vystříhané obrázky kapel a zpěváků a zviřátek… počítače tehdá nebyly, tak na stole byl malý Grundig-kazetový magnetofon a v šuplíku pár kazet s luxusníma ,nádhernýma nahrávkama, které se našim nelíbily. A kazeta s Karlem Krylem, kterou jsme ukrývala i před nima.Protože byl zakázanej a oni by mi ho asi nedovolili… pokojíček, moje útočiště a jistota před všemi ústrky a křivdami, moje výsluní,v šťastných obdobích…pokojíček…moc se nezměnil,nábytek je tam stejný,jen koberec jiný a plakáty mám zarolované v tubusu ve sklepě…barevná žárovka v lustru zůstala. Když jedu k mamce, zajdu do něj a sednu si na gauč a najednou je mi zase těch 8-12-16….. (h)
Páni, ty máš opravdu pořád někde ještě zachovanej svůj pokojík? (inlove)
Já se stěhovala tolikrát (a naši mezi tím taky), že se můžu maximálně s dojetím dívat na odpovídající okno činžáku na Vinohradech (wave)
Mám Dede, v Chrudimi…už 46 let….a až ho jednou budu vyklízet, tak to bude hodně smutné….
I já mám pořád ještě svůj oranžový pokojíček u mámy v bytě. Všechno je tam tak, jak jsem z něj odešla asi před pětadvaceti lety. Vždycky, když jsem pak byla u rodičů, později už jen u mámy, tak jsem v něm zase spala. Od srpna už je tam jen pusto a prázdno, brzy ho budu vyklízet. Ano, máš pravdu sharko, je to nekonečně smutné.
Tapuz, moc tě chápu, tohle nikdy úplně nepřebolí. jen se s tím dá o kousek snáz žít (h)
(hug) pochopila jsi mne Tapuz naprosto přesně… tak Tě na dálku objímám (hug)
Nebylo by lepší, pokud by to šlo, opustit panelák v Pardubicích? i když já už bych se dnes do svého rodného bydliště vrátit za žádnou cenu nechtěl; ono panelákový byt má své výhody.
já to zvažuju Krakonoši…
Ono je to relativní, podle věku a zalíněnosti. Pro člověka mladého, zdatného a přičinlivého je rodinný domek na venkově jedno velké plus, ale já už mladý, aspoň na práci, dlouho nejsem a na stará kolena koukám hlavně nemít žádné starosti, protože v důchodu si má člověk užívat a ne se honit za tím, co mohou, byť za úplatek, klidně udělat jiní. Takže doporučuji, neb jde o dlouhodobou záležitost, brát v úvahu faktor věku a nezvratných biologických procesů, protože co je dnes sranda, může být za pár let nepřekonatelný problém. 🙂
Hehe,detsky pokoj v 50 letech: muj starsi bratr ( obcas- nebot uz tenkrat existovaly deti s dvema rodinama) pak o 8 let mladsi sestra. Pamatuji si na jeden jako by stolecek, kde jsem mela vsechny svoje panenky, ktere jsem spolu se svym pejdou strezila ostrym okem. O uklid se starala maminka, ale ja mam takovy pocit- pouhy pocit, ze jsem nikdy neborderila. Jenom kdyz prisla kamaradka na navstevu, tak se borily skrine a stoly, jelikoz ona si rada hrala na horolezce.
Tedy Zuzano, teď jsi mě dostala (rofl) Přiznáš popravdě celkem vzornou dívčinu a pak dodáš horolezce (rofl) Jo, člověk asi nemůže být pořád vzornej, to by asi nebyl zdravej (chuckle)
Bejt vzornej je nuda. 🙂 Já jsem vzornej nikdy nebyl, i když občas jsem se tak tvářil, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo.
já jsem měla pokojíček se ségrou, tak jasně, že jsme se v úklidu nepřetrhly, segra měla hadry na křesle, já na židli, mamka se rozčilovala, že nepotřebujeme skříně, někdy se naštvala a všechno z křesla i ze židle a i ze stolu smetla na jednu hromadu doprostřed pokoje, to jsme potom uklízely a i rychle 🙂
To jste byly děvčata šiková 🙂 naši kluci v takovém případě (a že to bylo nejednou), hromadu prostě překročili. Nátlak musel být vyšší… 😛
Niečo podobné urobil moj kolega z práce. Pootváral všetky skrine v detskej izbe všetok materiál vysypal na kopu uprostred 🙂 .
Mladému potom zahlásil : A nevylezieš z tej izby von, dokiaľ to všetko nebude upratané!!!!
Chalan sa posadil na tú kopu doprostred izby a reval 2 hod. v kuse. Keď ale videl, že tatko to myslí vážne, dal sa s uslzeným ksichtíkom do práce ;(
Koľko mu to trvalo sa už nedozvieme, ale metoda to bola účinná 🙂
Dede, tys byla u nás? 🙂
Po přestěhování do domečku získalo každé z dítek svůj pokoj, tudíž nelze argumentovat nad bordelem „to je jeho/její“, ale musí si to uklidit každý sám. A že to bývá boj! Kubův počítač má rozebraný case a je oprašován, což se širokému okolí už dlouho nestalo. Kaččin pokoj bývá zavalen množstvím oblečení a šminek v různém stadiu použití, kdy dáma ze sebe rve hadry a odhazuje na židli, protože tak nemožně oblečená jít nemůže. Odejde, aniž by tu náruč uklidila. To udělá tak za dva dny, když budeme jako rodiče moc řvát. U obou dětí se občas vyskytují nové formy života na talířích, ale spíš ve zbytcích nápojů ve sklenicích, občas mám strach, aby mě to nespolklo. Zatímco vlastnoručně vypěstovaná plíseň je „no bóže“, sourozencova nová forma života je „fuj, jaks to tam mohl/a nechat, takovej hnus“.
Jsem poměrně klidná. V poslední době si dozor nad pořádkem u dětí bere Mušketýr a ten bývá výrazně drsnější než já- já bych ty hadry jen vyhodila z okna, on přichází s velkým tylem na odpadky a případně vyhrožuje, že dětem ten pokoj uklidí. Jednou to udělal- a haranti se toho dodnes děsí 🙂
Jo, taky jsem uklidila 😀
Taky je to dlouho strašilo 🙂
Na počítače jsou děsně hákliví 😀
Chichi Matyldo, Martin jednou dětem skutečně vyházel některé věci z okna – z paneláku 😛 Pravda musel dávat bacha, aby někoho nestrefil, ale jejich pokusy o úklid probíhaly tak dlouho, že už tou dobou byl dvůr za domem pustý, protože zavládla noc (chuckle)
Musím říct, že se potom pořádková kázeň na nějaký čas opravdu zlepšila
Taky jsme byly dvě holky a taky jsme sdílely pokojík v paneláku. Patrová postel, společný stůl, skříňky až do stropu. Ty patrové postele jsme dostaly, když se ukázalo, že původní rozkládací gauč padl za oběť našim parašutistickým pokusům. Skákaly jsme na to rozložené doskočiště z šatní skříně 😀
Růžové medvídky a zajíčky jsme neměly. Ale zato obrovskou krabici té stavebnice, která je dnes lego. Když jsme mamkou stavěly na koberci domečky, o některé součástky jsme se s ní dost přetahovaly 😀
My jsme byli v pokojíčku poměrně dlouho s bráchou a pokojík tomu odpovídal – nějak nikdy nechytil holčičí šmrnc:)) No a když jsem pak měla svůj – tu komoru, tak už byla na vytváření holčičího dojmu pozdě, už to ve mně nebylo 😛
Já jsem, jako dítě, měla to štěstí, že jsem měla pokojíček vlastní. Žily s maminkou samy ve 2 + 1. Maminka se mnou spala v mém pokojíčku, ale jinak byl můj. Však mě ho moje spolužačky záviděly. Tenkrát to nebyla samozřejmost.
Moji synové měli tu výhodu, že každý měl pokoj svůj. Sice malý, ale svůj. Máme sice 3 + 1, ale s komorou, kde je okno i topení. A tím pádem, mohl být každý sám.
Autista Petr má ve svém pokoji vždy uklizeno. Má autistický smysl pro pořádek a řád.
Zato Pája je bordelář non plus ultra.
Hezký zážitek mám z návštěvy Centre Pompidou v Paříži. Byla tam jedna expozice, která představovala pokoj. Byl tam šílený bordel. Chvíli jsem na to koukala s otevřenou pusou a pak jsem jen pronesla : “ To jsem nevěděla, že Pája vlastně vytváři ve svém pokoji umění“.
Míša
Míšo, taky jsem měla pokojíček z komory – byl průchozí na balkon, asi 2×3 metry… a vešla se tam vedle nezbytností i velká klec s ptáky, což mi dnes přijde prakticky nepochopitelné. Ale měla jsem tak malý stůl, že jsem si zvykla se učit na posteli a všechno jsem psala na klíně. Ještě doteď jsem z toho nevyrostla – když musím tvořit, tak s počitadlem na klíně, sedíc v křesle a nohama na podnožce 🙂
Jo a bordel jako umění… no někdy to bylo děsivé a člověk si to pamatoval, ač nechtěl – to by mohlo odpovídat! 😛
Ono, zejména dnes, je rozdíl mezi uměním a bordelem (ve smyslu nepořádku) někdy jen velmi obtížně rozeznatelný, pokud vůbec nějaký je.
Ach bože, dětský pokoj. Ten svůj jsem sdílela se sestrou mladší o téměř 10 let, panelákovou nudli, kde jsme sotva naskládali piáno, psací stůl a rozkládací gauč. Ještě že jsme byly obě holky.
Moje děti měly až do Kubových 18ti let společný pokoj, ale ten už byl hodně velký a mohli si tu svoji polovinu užít. Ale byl jen jeden. Až v novém domečku coby dospělí měli to minimální soukromí svých kutloušků.
Dneska jsou už oba mimo, Kuba svůj pokoj využívá jako skladiště svých sportovních pomůcek. Nejvíce jejich pokoje využívají kocouři, protože každý může mít svůj pokoj
Naši kočičáci zase obsadili křesla od naší sedačky. Holt mají pocit, že jsme je koupili jim.
Míša
To není pocit, to je jistota. Majitelem bytu jsou kočičáci, vy jste jen trpění, protože mazlením a papkáním zásobující, nájemníci. (rofl)
Jo, dětské pokoje procházejí vývojem a když pak najednou děti vyletí z domu, je člověk chvilku v rozpacích, co s tím. Ale obvykle pokoj dlouho nevyužívaný nezůstane a když z toho navíc těží kočičáci, tak o to líp (inlove)
Kdysi jsem za asistence našich dvou chlapečků vygruntovala dětský pokoj – měli přijít manželovi rodiče na návštěvu.Přišli a přinesli klukům velké čokolády s oříšky.Kluci se s dědou a babičkou přivítali,popadli čokolády a zmizeli v pokojíčku.Když jsem se šla tam pak podívat,málem mně kleplo.Ti dobytci ocucali oříšky a začali je házet po sobě.Lepkavé oříšky přilnuly ke koberci, nešly odtrhnout a tak bitva pokračovala s polštáři…
Fallowo, až mě orosilo (whew) Mám dojem, tvoji chlapečkové byli v tomhle lepší moji (chuckle) To musela být ale paseka!