Je úterý 23. 09. 2014 ráno. Budík na mobilu se rozezněl a já nepříliš ochotně vstávám. Otevírám dveře a opatrně našlapuju, než rozsvítím. Je to síla zvyku. Jenže nikdo nepřibíhá a neskáče na křeslo a nevrhá se mi kolem krku. Nikdo nemňouká. Dochází mi, že už není mezi námi.

Je to jako zásah palicí do hlavy. Honásek už není. Včera 22. 09. 2013 zemřel. Bylo to rychlé. Vše začalo v neděli záchvatem epilepsie nebo mrtvičky. Jeli jsme na veterinární pohotovost. Byl prohlédnut a dostal léky. V noci na pondělí se to zhoršilo. Byl dezorientovaný a nespal. Pořád se snažil zalézt do koutů. Pak se snažil dostat ven a nešlo mu to. A my ho trpělivě celou noc odněkud vyndávali. K ránu na páníčkovi usnul. Pondělí bylo zlé. Už se nepostavil. Ležel jen bezmocně a škubal sebou. Oči už byly jinde. Odpoledne jsme ho odvezli na veterinu. Kde pokojně a klidně zesnul. Bylo mu 18 let a 3 měsíce.  V úterý ho manžel pohřbil na chatě.

Ale dost tohohle smutného vyprávění. On by určitě nechtěl, abychom smutnili.

Raději zavzpomínám na život s ním.

V roce 2005 se konala u nás v Plzni umísťovací výstava koček. Sice jsme doma už jednu kočičku měli, ale jak víte, Hepinka byla vždy spíše kočička mého syna Peti. S oběma syny jsme se na výstavu vypravili. Nesli jsme kočičkám z útulku nějakou baštu a jen tak, kdyby náhodou, jsme si též vzali přepravku. Na výstavě jsme obešli klece a mě zaujal starší bílomour, který se ustrašeně krčil v kleci.

Paní z útulku v Podbrdsku mi říkala, že už je na 3 umísťovačce. A že by potřeboval domov, že mu v útulku není dobře. Pohlédla jsem mu do očí. Byly krásně zelené. Ale také nedůvěřivé a smutné. A já v tu chvíli věděla, že je můj. Můj starší syn Petr mě ještě zatáhl k zrzavému koťátku, ale já mu řekla, že koťátko si někdo rád vezme. A my si vezmeme Honzíka. A to jsme také udělali.

Počáteční sžívání s Hepinkou nebylo úplně jednoduché. Ale kočičáci si to mezi sebou vyřídili, takříkajíc ručně. A byl klid. Po celých 9 let sice neusínali v klubíčku, ale myslím, že se měli rádi. Dokázali spát vedle sebe, nejraději na postelích páníčka a paničky.

Honzík byl vděčný kocourek. Mazlicí a tahací. Ale uměl si vehementně říct o jídlo. Jídlo byla jeho velká vášeň. Po počáteční radosti, že má vždy plnou misku, kdy žral úplně všechno, se nám trochu rozmlsal. Jak říkal s úsměvem můj muž: „Náš kocour není přece žádná popelnice.“

Ale rádi jsme mu kupovali dobré kočičí paštičky, vařili kuřecí a hovězí masíčko. Miloval jogurty a vždy dostal vylízat kelímek. To uměl znamenitě dočista. S chutí a radostí v oku se vrhal na misky. V posledním roce si oblíbil kočičí mléko a my mu ho rádi kupovali, i když bylo dražší než to kravské. Co bychom pro něj neudělali.

Dělávala jsem si z něj legraci, že nám vystojí důlek před špajzkou, kde měl jídlo. Rád tam postával, významně na nás hleděl a hladově mňoukal. Prostě hladem týraný kocourek, co jedl nejméně 5 x denně.

Byl také velice komunikativní. On nám odpovídal. Bavil se s námi. V posledních letech spával s námi v ložnici. Vždy se uvelebil do klubíčka. Tlapičky pod bradu a ocásek pod nos. Ráda jsem ho držela za pacičku. Když se mu to líbilo, tak mě nechal. Když neměl náladu, ruku mi něžně odstrčil. Zvláštní bylo, že neměl v oblibě pelíšky. Prostě postel je postel. Zvláště ta páníčkova. Rád mu ležel na kalhotách, položených na posteli. Asi aby mu páníček nezmizel.

Když jsem se podruhé vdala a můj manžel se přistěhoval k nám domů, tak si ti dva padli do oka. Léty to zesilovalo a poslední 2 roky, co je manžel v důchodu, už to byla symbióza dvou duší. Povídali si spolu, vařili spolu. Prostě parťáci. Večer si Honzík s oblibou zalehl na sedícího páníčka v křesle a spinkal. Páníček ho občas pohladil. Prostě chlapi sobě. Až jsem někdy trošičku žárlila.

Moc mě i manželovi chybí. Doma je tak prázdno. Spi sladce čumáčku náš kočičí.

Neplač, paničko, ani ty, páníčku. Mě už je dobře. A něco vám přes CD posílám.

Já vím Honásku, že jsi to zařídil ty. A jestli to v sobotu dobře dopadne, dám vědět příště.

Míša a Petr

(Míša je zde vítána jako host Dedeníku, aby se mohla rozloučit se svým kocourkem:))