Byl to jeden červencový pátek, když mi Martin zavolal, že přijede domů později. Do jeho auta najela žena, která nedobrzdila u semaforu. Nikomu se nic moc nestalo, ale auta jsou dost poškozená, je třeba čekat na policii. A zprávu zakončil oním obligátním rčením používaným v případě utrpěných škod: „Když nejde o život, jde o…“
Znovu jsem si uvědomila, jak pravdivé tohle úsloví je. A byla jsem vděčná, že jedinou potíží nakonec bylo dlouhé čekání na policisty zaměstnané silným pátečním provozem a patálie s klíči, zapomenutými v odtaženém autě.
Od té doby mi to nedalo a častěji jsem nad oním úslovím přemýšlela. Pokud jde o jakékoliv materiální škody, platí doslova. Ale čím víc jsem si to v duchu rozebírala, tím jasněji se mi jevilo, že minimálně to poslední slovo neplatí úplně vždy. Protože jsou situace, kdy ona škoda není jen na majetku. A tím nemyslím ztrátu posledního hrníčku po mamince.
Je totiž mnoho situací, které člověk sice fyzicky přežije, ale na duši mu na nějaký čas – někdy na hodně dlouho – zůstanou pořádné šrámy. Život s takovým neviditelným zraněním někdy zhořkne tak, že ono rčení přestane zvonit pravdou, kterou v sobě jinak tak přesvědčivě nese. V takovém případě je třeba být s onou poněkud drsnou útěchou opatrný – škody na duši nelze jen tak odmávnout.
Co kdybychom si v takových případech říkali: Je důležité, že nejde o život. A s tím ostatním ti pomůžu:))
No ano. Když nejde o život, nejde o nic, ale někdy by mi zatraceně pomohlo, kdybych si to v tu chvíli myslela. Je pravda, že v mladším věku jsem si to tolik nepřipouštěla, ovšem jediné, co mi z toho zůstalo, je to, že se rozklepu, až problém vyřeším a dojde mi, co se stát mohlo. Když se z prvního patra díváte, jak vám tříleté dítě visí za trenýrky na větvi stromu, když vám dvouleté dítě skočí s rozběhem a bez přemýšlení do třímetrové hloubky v bazénu (jen jsem zařvala na čtyřletou Kačku „stůj“ a skočila pro toho topícího se blbečka), když ve třídě plné dětí zjistíte, že ten pitomec si pod lavicí hraje s pistolí, která je rozhodně pravá (a byla nabitá ostrýma). A tak.
Přitom daleko větším problémem nakonec pro mě bylo naučit se řídit auto po rodinné masáži typu „budeš nemožnej řidič, nikdy se to nenaučíš“, ale protože nešlo o život, nakonec jsem to za vydatné podpory kamarádek dokázala. Ale dodnes mám vzadu v hlavě „budeš nemožnej řidič…“
Matyldo, řekla bych, že v naprosté většině tebou popisovaných situací o život šlo a prostě byla klika, že to dobře dopadlo. (h) A pokud jde o duševní masáž typu: nikdy nebudeš… nikdy nezvládneš apod. tak za to bych trestala. Protože spousta lidí tomu uvěří a pak skutečně neudělá, nedosáhne, nezvládne…
A jak tě znám, je z tebe skvělej řidič. Tak můžeš na ty ony dělat dlouhej nos (inlove)
DEDE, poslala jsem vám zprávu na e-mail. Přečtěte si jí prosím vás.
Míša
Tak vždycky jsem takovou věc nějak přežila, ale….
někdy v roce 1991 nás vykradli, nešlo o život, vzali peníze a granátový náramek po babičce. Peníze mám dávno jiné, náramek, památku na babičku už jsm nikdy neviděla. A pak ten pocit, když mi někdo cizí leze po bytě a sahá na mé nejintimnější věci … dodnes mám z toho špatný pocit a abych se cítila trochu bezpečně, tak podmínkou jsou dobře zavřené bezpečnostní dveře. A ani tak se doma od té doby necítím úplně bezpečně.
Když jsme si koupili nové auto, tak nám ho během noci po třech dnech stojící na ulici naboural opilý Bulhar. A táta se strašným smutkem řekl: „Z ničeho nemůže mít člověk radost.“ Ano, pojišťovna všechno nakonec zaplatila, ale ta radost táty už se nevrátila.
Takže ano, mohlo všechno skončit mnohem hůře. Toje nutné si pamatovat a být rád, že to neskončilo hůře. Mohl někdo přijít domů, kdsž tam byl zrovna lupič a to mohlo dopadnout špatně. Mohla to být ošklivá nehoda a ne zrušený bok prázdného auta. Ale ta jizva zůstane, to s nedá nic dělat – babiččin náramek, pocit pošpinění celého bytu a nejistota, zničená tátova radost… to jsou ty neviditelné jizvy.
Apino, jak tvého tatínka chápu! A tebe taky – s tím zlodějem. (h)
Ano, zásadní je přežít. Ale neskromný člověk by rád přežil tak, aby ten vyhraný život byl dobrý (angel)
Když nejde o život, jde o ……….. . To jsem si ověřila, když byl mladší syn v 16-ti letech na JIPCE a šlo mu několik dní o život . Naštěstí to dobře dopadlo.
Teď to také tak cítím, i když šlo o “ jen “ život kocouří.
Nechci to zakřiknout, ale v sobotu někam jedeme a možná zase bude u nás něco hebkého a milého.
Míša
to je nejlepší lék Míšo!!! my máme ještě Terrynka a Nastěnku tak tu není takové prázdno ale přece jen jeden chybí….;(
Pájo, nechceš říct, že už nemáte Frogáška???
psala jsem to ráno na NP, ano, včera jsem ho nechala odejít za Duhu….už lítá s naší Yorinkou
Míšo a já to věděla a já to tušila (clap) , že bude malé koťátko a ty budeš psát láskyplně o jeho lotrovinách (h) .
Ach jo, jak spěchám tak blbnu, Míšo tohle patří pod Tebe!
Pájo, četla jsem to nyní na NP. Je mi líto krásného chundelatého míšana – Frogáška, 10 let je tak mohutného psa hodně let a ty jsi ho chovala s takovou láskou a péčí.
Pájo, moc mě mrzí, že Frogášek musel jít. ;( Ale určitě jste všichni včetně něj věděli, kdy už je ten nutný čas. Přeju ti, ať slzy vyplaví bolest do posledního kousíčku a ať potom zůstanou jenom hezké vzpomínky.
Už jsem koukla na Zvířetník… Pájo, je mi to moc líto (h) Frogášek byl první berňák, kterého jsem vlastně poznala a měla jsem pro něj opravdu slabost. I s náručí plnou Olíka a s ostatními psy ti bude chybět, já vím. (hug)
přesně tak….bude, byl naprosto úžasný, zlatíčko moje 3barevné….ale za poslední dny hodně sešel, nožky už ho neposlouchaly….
V lednu to budou dva roky (!), co odešel Kazan a pořád ještě to je živé. O neposlouchající nožky… a chromá záda… to v tom bylo taky.
Děvče zlaté, moc na tebe myslím (h)
bylo to už 8 let, co Šarik odešel za Duhu a je stále to bolavé a živé….
Milá Pájo a Míšo, je to smutné, když nás opouštějí naši nejbližší, ať už jsou to zvířátka, nebo lidé. Ale oba dva měli krásný život u těch nejlepších paniček, jaké mohli mít. A jsem ráda, že u Míši už se brzo objeví nový kožíšek. U Páji je asi dost živo i tak, zvlášť, jestli budou někdy štěňátka. Přestože s každou blízkou dušičkou odejde i kus z nás, věřím, že je dobře pozvat k sobě další :).
to jsi Karakal hezky napsala, pozvat k sobě další…to je moc milé a opravdu výstižné!! Tak u nás je stále chlupatin dost, štěňátka se snad!!! povedou v květnu a ráda bych si fenečku nechala ale kdo ví co bude????
a vlastně jsem ráda, že nemusím vyplnit prázdné místo, že se zaplnilo samo, prostě se ti stávající roztáhnou přes prázdno, kerrýci jsou dneska nějací mazliví asi to taky nějak vnímají
Pájo, je mi to moc líto, Frogášek byl náš rodinný oblíbenec, ale u tebe měl báječný život a smutno je už jen tobě a kerrýkům, jeho už nožičky zase nosí.
Míšo, to je moc dobře, že u vás bude něco hebkého a milého (inlove) Už se těším, až prozradíš víc (wave)
Eh, to jsem zvědavá, co na to něco řekne Hepinka Vznešená! 😛
Milá IO, moji maminku vychovávala staropanenská teta, která nesnášela i zem po které chodila moje babička. Myslím, že nikdy nešlo o život, ale následky si nesla a nese maminka s sebou celý život. Takže jsou situace kdy nejde o život, ale které mohou další život hodně ovlivnit
Ano Inko, tak jsem to myslela (h) A situace tvojí maminky musela být velmi, velmi těžká. Doufám, že ta teta našla ve vychovávané dívce přece jen zalíbení, že ji dokázala mít ráda, i když neměla ráda její matku…
Ano, umím si představit.
Situace, kdy jde přímo a akutně o život, jsou ještě pro druhé lidi čitelné (a taky je na ně tělo vybavené, vyplaví se správný koktejl hormonů a všechno je snazší). Zvenku se to zdá nejhorší, ale reálně není.
Reálně je nejhorší dlouhodobý stres kvůli život ohrožujícímu prostředí. A to už je pro okolí nečitelné, protože „přece přežíváš, tak ses s tím nějak srovnala“. Nesrovnala. Z tohohle jsou ty nejhlubší jizvy.
Život ohrožující prostředí je i nemilující rodina pro dítě.
A ano, myslím tím například takovou matku, která přiletí do nemocnice, kde je její dcera čerstvě po operaci, při které umřela v narkóze, a ta matka na dceru začne řvát, co si to dovolila, hodit jí na krk svého psa.
Není to vidět – krom těchto excesů -, ale tohle chování je možné jenom tam, kde matce opravdu nezáleží na životě dítěte.
Hele, zamotám se takhle v příspěvku. Nedovedu to popsat v diskusi. Jestli někdo chce, ať si přečte moji Posedlost v předloňském Mlokovi, kde je tohle zpracované myslím dost dobře, nebo o něco delší Nepokojné mrtvé u mě na stránkách.
Io, já bych v tomhle případě řekla, že o život šlo… (h)
Ano. Myslela jsem to tak, že o život může jít akutně – a to je vidět a člověk umí volat o pomoc a dočká se jí; a nebo dlouhodobě – a to vidět není a člověk většinou neumí nebo nemá sílu volat o pomoc, a tak je na to nakonec sám. To druhé je obecně ještě horší než to první.
No a ptákoviny typu „málem jsme se rozflákali v autě“ pak ve srovnání s tímhle doopravdy blednou. Člověk se prostě prvně zeptá, jestli jsou všichni živí, pak se podívá, kdo zvrací nebo z koho teče krev; když je jasné, že jde jenom o modřiny, tak člověk suše spočítá škody a celkem chladně naplánuje, co dál.
Ovšem nikomu nepřeju tu cenu za takhle chladnokrevné jednání. Tou cenou je totiž, že vám několik let šlo o život a nedočkali jste se pomoci. Což vám změnilo perspektivu, takže „hrůzy“ běžných lidí vůbec neberete jako hrůzy, ale jako lapálie. Štvou vás, ale nevykolejí vás.
Pokud vám to tu perspektivu nezměnilo, tak jste to totiž nepřežili. To je takové děsivě funkční síto.
Pravdivost toho rčení by potvrdili nejspíš ti, kteří byli opravdu v ohrožení života. A šrámy na duši se časem třeba zhojí, ale někdy po nich zůstane jizva, která nikdy nezmizí…
No, Fallowo, můžete se třeba ptát mě.
Párkrát mi o život šlo také, práce na dráze občas znamená, že jste jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále, ale měl jsem kliku. Takže naťuknuté auto je opravdu jen drobnůstka, byť občas finančně náročná, zejména pro viníka. Ale peníze budou a my nebudeme.
Rozbité auto byla banalita, vůbec, když pojišťovna zaplatila náhradní vozidlo.
Horší pro mě bylo vědomí, že jsem se v tu dobu šťastně flinkala se psima na táboře v Zahradišti a mohlo se stát něco mnohem horšího a já bych to nevěděla… Brr.
A kdybys věděla, co bys zmohla?
Človek si to tak představuje, snaží se být připravený a stejně … stejně narazí. Na vlastní hranice.
Možná, že právě ty jizvy, které nejsou vidět nás nejvíc ovlivní a proto jsou nejvíc – o život?
Máš pravdu ri (inlove)