KRAKONOŠOVO VZPOMÍNÁNÍ: (19) Jak jsem začal budovat socialismus

krakonoš_logoZ učiliště jsem si, kromě manuálních a teoretických dovedností odnesl i, jak se později ukázalo, naivně zcestný názor, že pracovní proces je věcí radostnou, a že všichni bez rozdílu, radostně a s nadšením plní svěřené úkoly, vedeni neutuchajícím zájmem o dobro celku a touhou po šťastném pocitu z dobře vykonané práce. Doma to tak fungovalo a mě to připadalo naprosto normální a samozřejmé.

 

Zjištění, že do práce se chodí proto, aby si člověk odpočinul, při každé příležitosti se někam, (nejčastěji do hospody), zašil, udělal jen to, co nezbytně musí a systémem: Honem rychle od toho, dokud to jde a: Franto, podrž to, já jdu pro prachy, mne nejprve šokovalo, ale rychle jsem si zvykl a po první výplatě už mi bylo naprosto jasné, že práce je ten poslední zoufalý způsob, jak získat peníze, že každodenní poctivou prací se zbohatnout nedá a kdo neokrádá stát, okrádá rodinu, (což platí dodnes a hned tak se to nezmění.)

Vedení firmy bylo zaskočeno faktem, že důchodci, které jsme měli nahradit, do důchodu nepospíchají, a že pro většinu z nás nemají uplatnění, takže ti ,,přizpůsobiví“ byli přiděleni k oněm přesluhujícím důchodcům coby asistenti a zbytek, včetně mne, putoval na montáže, protože Sdělovací a zabezpečovací dílny v Hradci Králové, které s mým mateřským podnikem měly společné jen to, že to byla rovněž železniční složka, měly o zaměstnance naopak nouzi.

Takže po několika dnech jsem byl přesunut do Hradce, kde jsem vyfasoval nářadí, montérky, volnou jízdenku na všechny tratě ČSD a spolužáka z učňáku, dobrého leda na: Doskoč, podrž, doběhni a pracoviště ve Svitavách, kde se montoval zapojovač DZ 61 a naši předchůdci odcházeli bránit vlast.

DZ 61 ve Svitavách byla dvě pracoviště; výpravčí plus operátor, vazba na staniční rozhlas, dvě selektorové, řada MB a několik AUT linek. Napájení bylo řešeno dvoubateriovým provozem, kdy jedna baterie 24 V/90Ah napájela zapojovač, (rezerva na 48 hodin) a druhá se nabíjela, což znamenalo, že nejdéle obden musela dorazit údržba a baterie ručně přepnout.

Zařízení byla novinka i na učňáku a mé znalosti o něm nebyly zcela stoprocentní, takže přes den jsme dělali to, co jsme (nebo spíš jsem), znal a po večerech jsem studoval dokumentaci, která obnášela textovou část, (skoro 300 stran A4), principiální a montážní schémata.

Naštěstí se mi povedlo handicap rychle dohonit, takže práce postupovala rychle kupředu a pan mistr, který na nás ze začátku mírně zahlížel, (no jo, kuřata, má to ještě skořápky na zadcích a hraje si to na machry), spokojeně vrněl a psal prémie.

Spolužáci ze základky mi pak opět měli co závidět; volné pátky, když oni museli do práce občas i v sobotu, vlak zadarmo a plat, který byl sice tabulkově stejný, ale já měl prémie a cesťák, takže jsem bral měsíčně o tisícovku čistého víc, než moji vrstevníci, vyučení a pracující jinde.

Klasik praví: Život montážnický, život veselý. Projezdil jsem, za rok u Hradeckých dílen a za deset let u AŽD, celou republiku, od Chebu po Čiernou nad Tisou včetně, ale nepamatuji, že by někdy někde nebylo veselo. A hned moje první štace byla zajímavá. Jednoho večera, kdy kolega odešel odpočívat a já si na rozestavěném zařízení cosi ověřoval se z dopravní kanceláře, hned za dveřmi, ozvalo zoufalé pištění.

Výpravčí byl venku, řešil cosi s lokomotivní četou projíždějícího náklaďáku. Na stole stála vyděšená operátorka, minisukénku jak nejvýš to šlo a podle stěny čmuchal potkan jak poleno. Zřejmě nikdy neslyšel, že kdo uteče, vyhraje a já měl v ruce kombinačky, které jsem po něm hodil a trefil se.

Drzého hlodavce jsem pak chytil kleštěmi za ocas a vynesl do koše na perón. Když jsem se vrátil, dostal jsem od Marušky za odměnu sladkého hudlánka a protože noc byla dlouhá, a ve stanici klid, cítil jsem nutnost se revanšovat, takže jsem Marušku pozval do sdělovací místnosti na prohlídku nového zařízení. Pozvání bylo s díky přijato a Maruška pak projevovala o postup montáže vždy, když měla noční, setrvalý zájem, já zase projevoval setrvalý zájem o Marušku, takže všichni byli spokojeni; její manžel se o ozdobě své hlavy dozvěděl, až když už bylo vše zkolaudováno a my byli dávno pryč.

V mé rodné obci vešlo brzy ve známost, (agentura JPP, čili Jedna Paní Povídala se činila), že mám zajímavě placenou práci, dost volného času a navíc umím i opravovat a to kvalitně vše možné a maminky dívek na vdávání usoudily, že bych byl vhodná partie. Takže docházelo, alespoň ze začátku k tomu, že zatímco ostatní hoši museli dívky pracně lovit a bojovat s hlídajícími rodiči, já jsem byl naopak všude vítán a místo abych lovil, musel jsem před lovkyněmi naopak utíkat.

Vyřešil jsem to jednoduše: Pustil jsem do éteru informaci, že musím chodit po melouchách, neb mám jaksi obstavený plat; podrobnosti jsem uvádět nemusel. Zakázky, kdy šlo o práci, přibyly, zatímco pozvání typu: zastavte se na kafíčko a závin, Liduška sama vinula a umí uvařit i bramboračku, (ani jedno jsem nemusel), ze dne na den zmizela. Kdo by také stál o chlapa, který je celý týden bůhvíkde, má na každém prstě nemanželské dítě a ještě si z toho dělá srandu, že?

Pochopitelně netrvalo dlouho a informace o tom, co a jak se dostala, (až úplně naposled) i k mým rodičům. Otec se vesele chechtal, máti byla zděšena: Proboha, cos to udělal, vždyť si tě nikdo nevezme a já mám ve vsi ostudu! Podívej, milá máti; v devatenácti se může oženit jedině idiot, kterému, díky vlastní blbosti, ujely nožičky (jéžišmarjá, kam na ty výrazy chodíš) a já nevidím jediný rozumný důvod, proč bych se měl před vojnou oženit, pořídit si děcko, během vojny se rozvést a pak platit alimenty doopravdy.

To dobré mi neuteče a na to špatné mám času dost. A proč bych si měl, když mám chuť na sklenici sodovky, pořizovat celou sodovkárnu? (Ty sprosťáku, snad jsi někde…) – Jo a ne jednou. A nemám s tím problémy. A víš moc dobře, že platí: Co je v domě, není pro mne, takže na to, že bych si s někým v obci někdy něco začal, klidně zapomeň a také zapomeň na to, že mi někde budeš shánět nějakou ,,dobrou partii“ Až si někdy v daleké budoucnosti budu chtít pořídit rodinu, seženu si potřebné příslušenství sám a od tebe si do toho absolutně nenechám kecat!

Maminka sice rezignovaně povzdechla, ale tak nějak jsem vytušil, že pozice nevyklidila, takže jsem byl ve střehu a veškeré náznaky, (zítra je v Liďáku ples, nechceš zajít?) tvrdě odrážel. (A co bych tam dělal, tancovat neumím, a sedět u stolu a koukat na ostatní, jak se tam kolektivně opíjejí a potom venku ohýbají holky o popelnice, opravdu nemusím).

Jak to že neumíš tancovat, vždyť jsme ti na učňáku zaplatili taneční.

Jo jenže po druhé návštěvě jsem zjistil, že mne to nebaví a v kvádru se vždycky cítím, jak nahý v trní. Takže jsem na to hodil bobo.

A to se ti tam žádné děvče nelíbilo?

Jo, ale ona chtěla jen tancovat a já zase jen se tulit, takže z toho nic nebylo a na tulení jsem si našel jinou.

Proboha, ty už jsi… a v druhém ročníku?!?

No a co? Oběma se nám to líbilo a ona byla vdaná!

Matinka zalapala po dechu a byla na omdlení. Taťka se raději diskrétně vzdálil.

Na taneční zábavy jsem o něco později chodit začal, ale ze zcela jiného důvodu. Otcův známý, takto kapelmajstr jedné z obecních kutálek, musel řešit problém se zesilovačem, kterému nezachutnaly dvě deci červeného, vteklé do jeho útrob. Takže jednu sobotu zazvonil zvonek a venku kapelník s Music 50kou.

Hele tvůj táta říkal, že se v tom vyznáš, Líba na to zvrhla skleničku červeného a ono to teď nefunguje a my máme večer hrát. Máme elektrické piano, potřebujeme pro zpěvačku mikrofon a žádný jiný zesilovač nemůžu nikde sehnat. Moc se mi do toho nechtělo, ale ve dveřích se objevil otec a zašeptal mi do ucha: Zkus to, Líba je fajn ženská. Měl pravdu, byla a v zesilovači stačilo vyměnit dva odpůrky a z tišťákové desky odmýt zbytek vylitého červeného.

Takže večer jsem se dostavil, půl hodiny před začátkem, do sálu. Pořadatel mne bez protestů pustil, ačkoli jsem neměl ani společenský oděv, ani vstupenku, zesilovač, nesený v podpaždí oboje spolehlivě nahradil. Jenže Libuška byla potvůrka a usmyslela si, že se na můj účet trochu pobaví.

Ty prý umíš zpívat, říkal tvůj táta. (dodatečně ověřeno; neříkal, i když se oba znali).

No, kdysi trochu, ale už jsme to dlouho nezkoušel.

A nechtěl by sis zazpívat se mnou?

A co?

Znáš My dva a čas?

Znám. (taktická chyba, nepřímo jsem na sebe práskl, že o zpívání bych mohl něco vědět).

Tak jo. Zkusíme to?

No dobře, no, ale nejdřív až k půlnoci, až budou všichni nalití, nerad bych tancovačku rozehnal.

Mezitím přišel klavírista: Hele ten klump nějak vrčí a ten zvuk taky nic moc, nešlo by s tím něco udělat?

V tu dobu jsme montovali nové TNP zařízení a staré šlo do šrotu; vzpomněl jsem si na zajímavě vypadající transformátory, které obsahovalo.

Uvidíme, něco zkusím, ale až jindy, nebude to úplně jednoduché.

Zábava začala. Uvelebil jsem se u elektroniky, občas pokroutil nastavením hlasitosti, nebo korektorů výšky/hloubky, takže některé skladby získaly poněkud jiný šmrnc, než obvykle, což kapelník kvitoval spokojeným úsměvem. Libuška pěla jak skřivánek a já se na účet kapely průběžně osvěžoval Kolalokovou limonádou a dvěma večeřemi a průběh večera se mi začínal líbit.

Vrchol přišel o půl dvanácté, kdy Libuška ohlásila My dva a čas, vytáhla mne k sobě, přistrčila mikrofon mezi nás napůl a zkoprnělému kapelmajstrovi pokynula, aby spustil. V kapele i na parketu sice zavládl údiv až zděšení, ale pak se hudba rozjela a my spustili. Nestačil jsem se divit, jak elektronika dokáže hlas změnit. Leč zadařilo se.

Bez jakéhokoli předběžného zkoušení jsme duet i sóla vystřihli bez postřehnutelné chybičky a oběma se nám dostalo potlesku od publika i kapely. Libuška koukala chvíli poněkud zaraženě, o něco později, už u sebe doma se mi svěřila, co měla v úmyslu a že a že se musí kát, což poctivě činila, ke vzájemné spokojenosti, až do rána bílého.

Domů jsem přijel z Prahy, kam nás kapelník s Libuškou, na její výslovnou žádost odvezl, vlakem až druhý den dopoledne. Máti byla na mrtvici, (kde ten kluk zase trajdá), otec, který o tom, co se na zábavě stalo, protože rovněž účinkoval jako klarineťák a saxofonista, věděl, se jen potutelně usmíval a na matčino lkaní jen pronesl: jo, holka, smiř se s tím, že náš synek už je dospělý a navíc přesně ví, co chce a co ne.

Zbývá jen dodat: Oprava elektrického piana se podařila, nový výstupní transformátor, jehož jádro jsem složil napůl ze železných a napůl z permalloyových plechů vykázal při proměření rovnou charakteristiku v pásmu od 18 Hz do 120 kHz a zvuk nástroje se, zejména na vyšších tónech, pronikavě zlepšil.

A pokud jde o to ostatní: Gentleman si užije a mlčí a s Libuškou si občas hezky pokecáme, i když bude brzy prababičkou. Inu vzpomínky na mládí nevybouřené nikdy nevyblednou.

Aktualizováno: 24.9.2014 — 01:03

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN