Každý člověk dostane do vínku celý balík všelijakých schopností. Mnoho z nich je tak nějak obvyklých, některé sotva problikávají a jiné jasně září, protože splynuly s podstatou naší duše a je v nich skryta velká síla.

Některé talenty o sobě dají vědět velmi brzy samy, jiné jsou stejně časně odhaleny, protože patří k rodinnému dědictví a rodiče po nich u svých ratolestí cílevědomě pátrají. Znáte to: děda hrál na trumpetu, táta hrál na trumpetu, syn hraje na trumpetu… a vnuk jim hraje na nervy, protože s trumpetou akorát honí psa. Potom si rodičové vzpomenou, že babička vlastně vždycky stihla vyběhnout na kopec a shrabat seno do kupek dřív než z hřímající bouřky začalo pršet, takže chlapec asi bude mít rychlé nohy a cit pro počasí.

Existuje však celá řada talentů, které těžko objevuje i jejich nositel. Většinou jde o schopnosti, které se v té dotyčně rodině neočekávají, a tedy nepodporují. Takže zatímco babička strká vnučce do rukou vyšívání, děvenka ho tvrdohlavě odhazuje a tráví veškerý svůj čas hledáním způsobů, jak zobrazovat svět.

Poté, co opakovaně pokreslí stěny, pomaluje brášku a vlastnoručně vyzdobí většinu domácích tiskovin, po mnoha výprascích a rodinných lamentacích na téma, co z té holky proboha bude, někoho napadne zapsat ji do lidušky na výtvarku. A ejhle, mladistvá delikventka je rázem na cestě stát se umělkyní!

Ale talenty zdaleka neznamenají jen umělecké sklony. Někdo to umí s čísly, jiný má cit pro dřevo, další se snadno učí cizí jazyky. Někdo má cit pro zvířata, jiný pro lidi, další zase prostorové myšlení. Je nesmírně důležité zjistit, co se v člověku skrývá. Nejen proto, že s každým neobjeveným nebo nevyužitým talentem je společnost chudší, ale především pro pocit osobního uspokojení a úspěchu.

Ono sice více méně platí, že kdokoliv může dělat cokoliv, ale pravdou je, že někomu to dá zatraceně víc práce. Vtip je v tom, že pokud děláte něco, co vám nesedí, nikdy to nebude ono. V takovém oboru totiž nedokážete hledět kupředu a hledat nové cesty. Opakovaně přichází pocit frustrace – já dělám, co můžu, nadřu se jak mourovatej, a on si přijde, koukne a vidí. Já ne… I proto nemám ráda další takové rčení pravící, že každý je nahraditelný. Sami musíte vědět, že to nikdy nemůže být úplně pravda!

Potíž je v tom, že mnohokrát si člověk nehledá zaměstnání podle toho, co nejlépe umí, ale musí brát to, co se nabízí. Buď proto, že svůj talent neobjevil včas, a tedy nemá odpovídající vzdělání, případně se v okolí prostě práce toho druhu nenachází, nebo je matka s malými dětmi.

Proč si myslíte, že tolik lidí věnuje nezanedbatelný díl svého času rozvíjení nějakých koníčků? Většinou je to proto, že se svými talenty a schopnostmi netrefili do poptávky na trhu práce a puzení dané přírodou si musejí realizovat až ve volném čase.

Uznávám, že v mnoha případech se s tím moc dělat nedá, ale je zřejmé, že tímto způsobem společnost hodně ztrácí. Hbité ruce, vřelá srdce, brilantní myšlenky, přesný odhad a cit pro cokoliv nejsou využívány tak, jak by měly. Ale ta radost, když se to povede! Když se pravý člověk dostane na pravé místo a může do práce vložit to nejlepší, co v sobě má.

Pozorovali jste někdy při práci šikovného řemeslníka, který má svoji práci rád? Jak si s prací hraje, nářadí jako by bylo prodloužením jeho rukou a zdánlivě bez námahy zvládá úkony, na které normální smrtelník jen v úžasu kouká.

Nebo šikovná účetní, která nejen ví co a jak, ale dokáže vycítit, aniž by cokoliv počítala, že tady něco nesedí… A nejen to, ona si nedá pokoj, dokud tomu nepřijde na kloub, nenajde chybu a neopraví ji. Má prostě na čísla nos. Nebo schopná sestra v nemocnici, která ani po stovkách přesčasů neztratila cit a smysl pro humor.

A tak jsem chtěla říct: hledejte pečlivě talenty a schopnosti, a to nejen u svých dětí. Nikdy není pozdě naučit se něco nového. Proč nezačít se synkem malovat, s dcerkou pískat na flétničku, s vnukem hrát počítačové hry a s vnučkou tancovat hip hop? Nikdy není pozdě překvapit sebe i své okolí. A že se bude leckdo divit, posmívat nebo si ťukat na čelo? A čí je váš život, ha?

Dovedete si představit, jak zajímavý by mohl být svět, kdyby lidé nerezignovali pod tíhou každodenních starostí a vyšli tak trochu vstříc sobě samým?

A tak se dnes ptám: máte pocit, že jste už našli všechny své talenty? Daří se vám je využívat v práci nebo si je musíte pěstovat jen ve volném čase? Jaká by byla vaše „práce snů“?  🙂