Konečně rostou houby! I u nás. Lesy jsou plné houbařů, kteří s fanatickým leskem v očích prolézají kdejaké houští a nevrle sledují četnou konkurenci. Když kolem procházím já, budím hluboké podezření – ta baba nemá ani košík! Co v tom lese vlastně dělá?
No, má psy, tak nemá košík – tak je to jednoduché. Po loňské vlně pubertální zločinnosti mezi naším psovstvem projevující se útěky a honěním zvěře nastal čas vodítek a zostřené výchovy. Přitaženou uzdu jsem povolovala jen velmi postupně a dlouho si holky společně zaběhaly jen na zahradě a obecně tam, kde se nemohla vyskytovat divoká zvěř.
Pracovaly jsme poctivě, takže někdy v červnu začaly holky zase na vybraných místech chodit společně na volno. Louky, pole, prostě přehledné terény. Ale do lesa jsem si s oběma naráz bez vodítek prostě netroufla. Buď jsem šla jen s jednou, nebo byla na volno jen Berry. Ale pak se objevily houby.
Konečně zase v lese bez vodítek:))
A naše obvykle liduprosté lesy ožily. Což znamenalo, že se zvěř stáhla buď do hustých mladých lesních porostů, nebo do kukuřice a lesy se naráz staly „bezpečnější“, než kdykoliv předtím. A to je třeba využít! Takže jsem to riskla a Ariberry si po skoro devíti měsících zase začaly užívat volného pohybu v lese.
Zatím jsme úspěšné – jen jednou holky zvedly srnu, a zatímco Berry ani neodběhla, Ari se podařilo zastavit a otočit už po nějakých dvaceti metrech. Jenže! Musím být v lese ostražitá jako Apač na válečné stezce a to nejen kvůli té zvěři.
To se to běhá!:))
Potíž je i v těch houbařích, kteří se mohou objevit kdekoliv, i za mými zády. A pokud bych se lekla, je poplašňák hlídací Ari schopná po tom člověku i vyjet, což si ani jedna nemůžeme dovolit. Což znamená, že v lese nemám na houby ani pomyšlení. Když nějakou zahlédnu, tak si užiju ten pohled a klušu dál.
No, a abych se konečně dostala k té avizované nedůvěryhodnosti. To jsem tak šla se psy lesem a přímo na cestě uviděla houfek mladých klouzků a vedle nich dva krásné polohříbky. Toužebně jsem na ně koukla, pak uznala, že je fakt nemám kam dát a šla dál.
Velebabka (myslím)
Za chvilku jsem potkala dvě houbařky – paní zhruba důchodového věku. I nedalo mi to a o svém nálezu jsem jim řekla. Tedy povím vám, kdybych jim řekla, že na té cestě je zakopaná mina z druhé světové války, asi by mi věřily snáz!
Jejich obličeje ovládla nerozhodnost. Houby by chtěly ale, prostě mi nevěřily. Houbaření je tady u nás věc prestiže a tvrdého konkurenčního boje. Aby někdo jen tak prozradil, kde houby rostou… to je takřka proti přírodě:)) Tak nakonec jedna z nich nejistě prohlásila, že klouzky nesbírají, popadly košíky a zmizely mezi stromy. To aby nevypadaly, že mi věří.
Ale potěšily mě, že úplně náhodou šly tím správným směrem:))
Hřib hořčák (myslím:))
(Fotky jsou z mobilu, kvalitu nehledejte:))
Tyjo, teda, tady se dějou divy s grafikou! Zajímavý!
No jo, je třeba věci zase kousek popohnat 🙂
Hríby nepoznám,tu na juhu nerastú,bola som len Trikrát na strednom Slovensku na hríboch a bolo to nesmierne fajn.
Ale pridám jednu historku.Tu na jedných lúkach rastú také nemožné huby-hovorí sa im špičky.ja ale ani tie nezbieram,pretože profesne viem,že tam rastie i niekoľko hniezd jedovatých s muskarínovým účinkom:sliníte,slzíte,vraciate a hnačkujete.V našom baraku bývali starí manželia-maďari,ktorí si privyrábali k dôchodku prenajímaním izieb ženičkám priekupníčkam zo Sedmohradska.Jedneho rána Imre báči zazvonil na dvere a povedal:Panika,prišli Rumunky a aj špičky sú./Lenže Maďarom robí problémy vysloviť viac spoluhlások za sebou.Takže on to š nevyslovil.Naša mama si skoro nohy dolámala behom po schodoch,že rumuni sú tak vpredu vo výzkume,že i tento orgán už vedia vyrobiť umelo.Sklamanie prežila.
Verenko, to byl tedy zase šrapnel! (rofl)
A navíc mám moc ráda tvoji půvabnou slovenštinu okořeněnou maďarskou paprikou (chuckle)
Houby sbírám děsně ráda a s pomocí Buffinky a Xeny nám to vždycky báječně šlo, neb jsem se o hafule nemusela vůbec starat. Teď, když místo Xeny se mnou chodí ten australský poděs jménem Cookie, je to takové akčnější, ale opět nemusím nikoho hlídat, mrňavka se ode mě nehne. Ze začátku lovila cyklisty, ale to už si nechala vysvětlit, takže v pohodě.
Ale je to neskutečný torpédo a svět ji každou chvíli něčím překvapí. Dneska zahájila den tím, že v práci v plné rychlosti napálila nosem do topení, které prostě v zápalu honičky se lvem přehlídla. To bylo pláče, ale za chvíli už lítala jak foton znovu. Odpoledne se dokázala zarazit nosem do bláta až po oči, protože ten žalud, co tam spadl, opravdu nutně potřebovala! Vypadala úžasně, zabahnění fakt končilo těsně pod očima. Pak se mnou šla domů a soustředěně poslouchala, jak jí říkám, že ten nos budeme muset umýt. Nějak při tom přehlídla jezírko a spadla do něho po hubě, takže mi ušetřila práci s mytím, zato kalhoty jsem musela hodit do pračky, neboť po koupeli se musela důkladně oklepat. Jinak je ale šikovná, v práci už mi na povel podává klíče 🙂
Milá Lucko, jsem na Cookie opravdu zvědavá! (inlove) Ty šílenosti mi připomínají naši malou bílou katastrofu, ta je asi největší poděs ze všech psů, co jsem měla (chuckle)
Nemáš nějaké fotky? I když vím, jak to u tebe chodí, stejně poznámky o tom, jak štěně prohání lva jsou fascinující (rofl)
Kdykoliv v nějaké společnosti dojde řeč na houby (tedy že já „ty divoké“ sbírám a jím), manžel s velkou chutí a barvitě popisuje, že v mé domovině je sbírání celostátní hobby. A že se rodinní příslušníci musí už v mládí krví podepsat, že s nikým kromě rodiny nebudou chodit na jejich tajná místa a že ani pod krutým mučením je nevyzradí cizímu. 😀 Takže Dede chápu, že se zmíněné dámy na tebe dívaly mírně nedůvěřivě.
Ano, houby miluji – ráda na ně chodím, ráda je papám. A ta úžasná vůně sušených hub.
Zrovna předevčírem jsem si vyslechla, že prý na Šumavě je tolik hříbků, že by se mohly sekat kosou. Chápu, že to prostě nejde je v tom lese nechat, když o hříbky člověk zakopává. Sama vím, jak se nám těžko odchází z borůvkové farmy, když jsou tam keře obsypané. Ovšem já borůvky jen přesypu do pekáče a vařím (a nemusím na to spěchat, v lednici mi krásně vydrží několik týdnů). Tu záplavu hub ale musí někdo zpracovat během několika dnů – očistit, nakráje, usušit nebo zavařit. Takže si představuji, kolik toho nakonec skončí někde na hnojišti či v popelnici. Takže mi přijde, že jeden košík „bramborák“ by přeci mohl každému úplně stačit (nebo si dát určitou pauzu a pak zkusit štěstí znovu).
Nikdy jsem nehoubařila se psem, takže tuhle starost jsem nezažila. Ale moc ráda čtu Dede, že se holky stávají poslušnějšími
JJ je můj svědek, že houby nesbírám a už ani neumím (i když mě kdysi babička dobře vycvičila). Znechutily mi to rodinné vtípky o muchomůrkách. Už mi ty slizký věci ani nechutnaj. 🙂
Mějte se, beru do kapsy granule a jdu učit Donyštěně chůzi u nohy. Přijít ke mně už umí od kde čeho, tak ještě tohle a zastavování před silnicí – a budu mít zase vodítko jenom na ozdobu, jak to mám ráda.
Což mi bude v lese při ne-houbaření zdrojem toho, že budu ještě podezřelejší než ty, Dede: jde po lese, nemá čokly na špagátě – a nemá košík! A navíc houby pod svýma nohama obchází! Je divná, divná, divná. 😀
Přeju ti plno úspěšně divných vycházek (rofl)
Chůze u nohy je u mých psů odjakživa nejistá záležitost – neumím to psy naučit. prostě to učení s pamlskem (stokrát na cvičáku předvedené) nefunguje – pokud mám pamlsek, pes na mě skáče, pokud ho nemám, pes mě předbíhá. ne moc, ale vždycky. tedy jeden pes chodí slušně, ale jak mám dva (a to mám prakticky furt), tak se předhánějí a chůze u nohy mizí vniveč (wasntme)
Dva psi se mi taky předbíhají. Penuška se tahávala za mnou, Melina předbíhala. Pak se naučila Melina nepředbíhat, no a teď, hádej. Ano, Melina se táhne za mnou, Donyštěně zmateně pobíhá kolem.
Zatím jsme ve fázi, že Donyštěně přijde, usedne, drbne do mě a odkvačí v dál. Na vodítku to už plus mínus půl metru umí, ale pozornost má těkavou jak zápach vařené kapusty, takže ne vždycky v následující vteřině chápe, co že to vlastně má dělat. Je to pro ni strašně otravnej cvik, protože nemůže lítat a zlobit a kousat Melinku.
Penuška ten cvik taky zpočátku nenáviděla, ale nakonec to zvládla. (A to na tom byla s lítáním podobně jako Donyštěně.)
Tak doufám.
To já houbu nevidím, dokud o ni nezakopnu 😀
Nedávno jsme dorazili na chalupu zrovna ve chvíli, kdy ségra se švagrem dojídali smaženici. A já na ni dostala takovou chuť! MLP o to nestojí, tak jsem si řekla, že těch pár hub pro sebe snad najdu. No, chodila jsem tam nejmíň hodinu, a vzpomínala na Assima. Lidi, já jsem snad nikdy takhle po lese nechodila bez psa – houby, nehouby 🙁 Zjistila jsem, že se tam vlastně trochu bojím 🙁
A k tomu, jak mě v lese hlídal: to jsme takhle jednou vyrazili na zaručeně liduprázdnou a hlavně psoprostou procházku kolem jednoho krásného rybníka. Kdo by se tam taky křovím a bažinama prodíral, že jo. Takže jsem si dovolila psa navolno a zároveň hlavu v oblacích, pěkně jsem si meditovala, když najdenou As ztuhnul a potichu zavrčel. Před čumákem mu na břehu rybníka seděl chlap v maskáči a pytlačil. Já jsem se probudila, zařvala „ke mně“ a směrem k chlapovi pravila „fuj, to jsem se lekla!“ 😀 Ale myslím, že nejvíc vylekaná osoba tam byl určitě někdo jiný 😀
Chichi, úplně tu situaci vidím – myslím, žes toho chudáka vyděsila víc ty a tvůj řev, než ten pes (chuckle)
Ale jinak je fakt, že se taky na psy do značné míry spoléhám (byť nevím, jestli oprávněně) a když jdu přes les sama, není to vůbec ono 🙂
Houbaření s Majdou je teda zážitek! Loni jsme s Kačkou měly plán, že ona bude psovod a já houbař… Psovod pustil psa, ten zvedl srnku a i když je to pes nelovecký, asi čtvrt hodiny jsme ji lovily. Takže do lesa na vodítku, což znamená já houbař, Bimbo psovod, Majda vláčící psovoda do houští, kde jí zmizela maminka. Po hodině v lese nelze psice naložit do auta neb si ještě dostatečně neužila.
Houbařím ráda a sbírám vše, teda sbírala jsem , Bimbo uznává jen houby s molitanem a ne s chladičem, takže sbírám jen to, co je ochoten sníst. Když poprvé viděl můj košík plný hub, odmítl večeři
Chichi Inko – molitan a chladič (rofl) Taky sbírám jen ty s molitanem, byť znám jedlé houby s chladičem:)) Ale nejsem takový fanda do hub, abych kvůli tomu přesvědčovala rodinu 🙂
Jinak popis houbařící Majdy mi je důvěrně známý – včetně toho vláčení. Když byly holky v nápravném režimu, vodila jsem je v lese obě připnuté k pásu. A občas jsem dělala hódně dlouhé kroky! (chuckle)
INKO, MLP BYL NA TOM sE ZNALOSTMI „CHLADIČOVÝCH“ HUB ZCELA stejně ja bimbo.Když jsme se přestěhovali do bělé, hned ten podzim jse v nedalekém lese objevila pro a sebrala opravdový poklad.byly to rtolika pravých ryzců, že jsem je vůbec nedokázala odnést najednou a vracela jsem se celkem třikrát.MLP hned po spatřčení mého úlovku na mne ostře vyjel a pravil: „Proč to sem taháš, vždyť to jsou jen samé prašivky!!! \Tehdy ryzcům naprosto nedůvěřoval, jelikož jeho rodina narozdíl od témé neznala a nesbírala nic jiného než molitany. Já neříkala raději nic, ale doporučial jsem jiřímu, aby držel pusu na špagátě a čekal. Vzala jsem tehdy 5 cm hluboký wok o průměru cca28 cm, na něm rozehřála sádlo a do hněj jsem vložila očištěné ryzce.trošku soli a drcený kmín udělaly svoj. Jiří zcel sám a mlčky tehdy doslova vyluxovalkaždé soustíčko a ani necekl. když jsemmse mu se smíchem dopúoručila, aby simokamžitě nechal vypumpovat žaludek, jen blaženě vzdychl a chválil, jakáto byla dobrota.od tímtéto chvíle po ryzcích v lese doslova pátrá a je nadšen stejně jako já sam., když je úspěšný.Aa můžete klidně hádat, co tu právě v tuto chvíli rozvonělo celý náš byt.Ano, jsou to rávě ryzce.Jiřím jich vš čera přines veliký košík a jsou fakr nádhernéma zdravé. nějaké si nechal naložit, zbytek už druhý den mlsá přesně tak, jak jsem ho to naučila.A VĚZTE, ŽE UPRAVIT SI RYZCE PO NAŠEM ZPŮSOBU ZVLÁDNÁ ZCELA SAMOSTATNĚ A BEZCHYBNĚ .A PRÝ TAM JEŠTĚ SOPUSTY TÉ DOBRTOTY MUSEL NECHAT, JELIKOŽ NEMĚL NIC, DO ČEHO BY JE NASBÍRAL. MĚL JEN PŘILBU A TA MUSELA SEDĚT NA HLAVĚ.JAK VIDNO, I TAKOVÝ ODPŮRCE !PRAŠIVEK“ SE STANE JEJICHN VELIKÝM PŘÍZNIVCEM A VYTRVALÝM HLEDAČEM.MLSNÁ HUBA MLP SE FAKT NEZAPŘE.
LENKO, RYZCE ZNALA MAMINA, ALE JÁ JE VLASTNĚ DOOPRAVDY NEPOZNÁM – TEDY PRAVÉ OD KRAVSKÝCH. ASI TO PŮJDU HNED NASTUDOVAT! (blush) A PŘEJU DOBROU CHUŤ (wave)
DEDE, KRAVSKÉ RYZCE JSOU SI PROHLAŠOVÁNYZA NEJDEDLÉ, A POLÁCI JE DOKÁŽOU MLÉČNĚ ZKVASIT A SNÍST. PRAVÉ RYZCE JSOUN HOUBY KRÁLOVSKÉ. NEMAJ SLIZ,TAKŽE MOJE RODINA JE BAŠTÍ, DÁ SE Z NICH VYROBIT VŠE-OD TĚCH JEN OPEČENÝCH SE SOLÍ A KMÍNEM NA SÁDLÍČKU, AŽ PO GULÁŠE A DRŠTKOVOU POBLÍVKU. PRAVÉ RYZCE ROSTOU JEN V MLADIČKÉM SMRKOVÉM HOUŠTÍČKU, KDE JE HODNĚ VLHKO A TO SMRKOVÉ MLÁZÍ JE JEŠTĚ PODROSTLÉ T DLOUHOU TRÁVOU . DOKONCE JSEM NACHÁZELE RYZCE I V ZATRAVNĚNÝCH PŘÍKOPECH , NAD NIMIŽ TO SMRKOVÉ MLÁZÍ VEGETILO. UŽ I DOCELA MALIČKATÉ PRAVÉRYZCE MAJÍ KLOUBOUČEK PROPADLÝ DO STŘEDU. V TOM STŘEDU JE TYPIS CKÁ ZELENÁ SKVRNKA, NO ŽKY JSOU ZCELA ORANŽOVÉ A HLAVNĚ PŘI SEŘÍZNUTÍ JAK NOHY, TAK I KLOBOUKU SE HNEDLE OBEJVUJE VÝRON ORANŽOVĚ ZVARVENÉHO A DOSTI OLEPKAVÉHO MLÉKA. TŘEBA KRAVSKÝ NEBO PEPRNÝ RYZEC RONÍ TAKY MLÉKO, ALE TO JE JEN BÍLÉ, NIKOLI ORANŽOVÉ. A ZAS MŮJ MLSAL DNESKA MLSAl ryzcovou opíchotku. zítra zbytek ryzců musím naložit, aby mu vůbec něco na zimu zbylo.
INKO,můj mlp na tom byl stejně jak tvůj bimbo.Neznal vůbec ryzce ani jiné ůprašivky, které se u nás sbíraly běžně.Když jsem tehdy dotáhla z lesa obrovské množství pravých ryzců a byla jsm nadšením bez sebwe, on jen vztekle vyjel s otázkou, proč prý táhnu tolik prašivek a co tedy s nima hodlám dělat. No, když ochutnal, Doslova vyluxoval a ještě vytřel chlebem obsah pánve, která je cca 5 cm vysoká a má průměr 28 cm.na sádle, posolené a okmínované ryzce si doslova zamilovat.od té doby každý rok pátrá po ryzcích a labužničí. Nemusíte jistě hádat dvakrát, abyste uhodli, co to tu zrovna tak lákavě voní celým naším bytem.Včera \jiří totiž objevil místo, kde ryzců byly dioslova celé koše.p |protože však vš čera neměl do čeho ryzce swesbírat, vrýátil se na to místo dnes. pěkné a pevné ryzce jsm mu naložila do octa, další právě dobaštil. Ryzce sjoun jediné jídlo, které si užpřipraví docela sám, bze mých rad a asistence.
Včera jsem se s ostatními kolegy z našeho kraje zúčatnila dne s hejtmanem. Bylo to ve vojenském prostoru Libavá, probíral se tam jednotný záchranný systém se spoustou bezvadných ukázek,zkoušeli jsme první pomoc, různé tpy záchran, střelbu, paintbal,dále byly k vidění zákroky na pachatele trestných činů,celní správa,černé palírny,imitace značkových předmětů, fakt bezva, chválím hejtmana.To se mu povidlo a přijel i tam byl s námi i slivovičku nalil. 🙂
Vojenský prostor byl luxusní s úžasnou přírodou, bóže, to byla krása!
Hřiby, hřiby, hřiby, kosa, hřiby, prostě jak v ruské pohádce.Však tam taky kdysi byli ti Ivanové.
Milá Dede, dobré téma,rostou a rostou. 🙂
Všechny zdravím a těším se na Prahu.
AD „…i slivovičku nalil“
Doufám, že pocházela z černé palírny (chuckle)
Jenny, ta Libava bylo podivne misto. I kdyz to bylo kousek od nas, tak samozrejme zakazany prostor. Akorat na zvlastni povoleni se dalo projet jednou silnici, bez zastaveni.Otec si to chtel projet, tak to povoleni nekde sehnal. A jela jsem s nema. Krasna priroda, ale mistama strasne znicena. Jako cele kopce oholene, aby tam mohly byt tankodromy. A tu a tam v te pustine obrovske budovatelske plakaty. A nekde na kopci veliky Lenin kynul Sudetum. Ale co nas dostalo uplne do kolen,byl trpaslici Lenin, o neco vetsi nez patnik – tak jako asi 2-3 lete decko. Kompletni s nozickama, rucickama a cepici stal u silnice a ziral do prikopu. Nemohli jsme si pomoct a na chvilku jsme se u neho zastavili. Jeden z nejabsurdnejsich zazitku, co pamatuju.
Páni Jenny, takový den s hejtmanem by se mi taky líbil! To všechno, co jste tam dělali, mě doopravdy zajímá.
Libavou neznám, snažím si to představit… dost jsem o těch prostorech četla. Ale dostal mě Hančin zážitek s mrňavým Leninem… :X
Bohužel, Ládinek už tam nebyl, jestli byl sádrovej tak se rozpustil, a nebo ho odnesli milovníci čelných představitelů. Ono tam dost prší, jak jednou začne,tak nepřestane a nepřestane, asi jako Hančiny Jeseníky. Ale příroda to vše už milosrdně zakryla. Vojáci jsou tam pořád,stále je to vojenský prostor na povolenky , jen je to šetrnější k přírodě i k lidem. Čas od času je otevřeno všemu lidu a může se to projet na kolech, či pěšky, což je super a hojně využíváno. Zabloudit však lze velmi lehce a myslím, že mně osobně by už nenašli.
Takže až pojedete z Hranic na Olomouc, nejezděte po sil. I/35 ale střihněte to na Potštát, v Potštátě na křž. doleva- ve směru na Ol. po sil. II. tř. a projedete tím krajem, zajímavá cesta. V tomto prostoru se dá jít i velmi krásná prochajda k pramenům Odry.
Jakmile skončím s ouřadováním, dám se do spisování, teď je to hektické, vyklízím šuplata a zakládám spisy ať po mně není bonako.
To finišování ti přeju – však máš za sebou v obci obrovskej kus práce (inlove)
Včera v dešti jsme šly na venčení do parku (když prší, je pso i liduprostý a tak tam může Brooke taky navolno) a donesly jsme plnou kabelu babek, bedel a žampionů … a to jsme tam toho třikrát tolik nechaly. Jo, přišly deště a i na suchém jihu Jižní Moravy rostou.
Páni! Tak i na ÚJM se letos nosí houby v kabelách? (chuckle)
Jak chápu výběr míst, kde může být Brooke na volno… já to taky zatím pořád řeším. Ale počítám, že už máš volno, ne? Prázdniny skončily, přijela Brůčina panička… 🙂
Ehm – ty víš, že vysokoškolské prázdniny jsou o něco delší … ano, teď je Terka doma, ale v pátek odjíždí na týden zase do pryč a Brooke opět nebere – ony pořád jsou o víkendech dostihy. Takže čas od času ji budu mít ještě na starost – sezóna končí druhého listopadu (rofl) .
A dnes jsme z lesa donesly dva košíky – sice hřiby u nás nerostou, ale máselníky, babky, suchohřiby, holubinky a bedle jak když naseje (nemluvě o té záplavě žampionů na hrázích Dyje). Už jsou podušené na sádle – zítra půjdou do skleniček, dnes na to nemám už síly.
No jo, ale pak máš vlastně léto až do listopadu, že? (chuckle)
Jak čtu příspěvky, tak si říkám, že jsem fakt divná… doma ani houbička (blush)
My máme nějakou smůlu na houby či co. Občas se snažíme hledat, ale manžel zná „místa“ hrozně daleko od Prahy a blíž ku Praze buď volíme špatné lesy, nebo špatná období. Ale byli jsme v srpnu v Krkonoších, tak jsme jedno dopoledne vyrazili do lesa nad chatou. V lese už houbaři byli, takže větší houby byly pryč. Tak jsme si říkali, že aspoň na večeři a jednu dvě sklenky do octa. Našli jsme spoustu malých houbiček, ale překvapivě i tak maličké byly červavé. Vyházeli jsme toho víc než polovinu a děti to strašně zklamalo. Ale večeře byla. Jen jsme nakonec nenakládali, jen něco málo usušili.
Když přiveze houby tchán, tak někdy nevím, jestli mít radost. Vozí z lesa houby, které bych tam já nechala vyprášit, protože už od pohledu nic moc a opravdu se skoro vždy nakonec vyhodí. Proč to tam nenechá, on obvykle najde víc hub, než jde rozumně zpracovat. Ale zase bez něj bychom asi byli mnohé roky uplně bez hub.
Milá Karakal, nedělj si hĺedání hub něco, co se musí – ztratila bys z toho radost. Prostě někdy najdete, jindy ne… a co? 🙂
K tchánovi – to je ta soutěživost, ta houbová posedlost. Aby za ním nic nezůstalo… To je tu mezi lidmi taky.
U nás se taky pozná houbařská sezóna podle toho, že na přístupných místech v lese je aut jak na parkovišti před panelákem a že v lese potkáte tolik lidí, kolik jste neviděli ve vesnici za celý rok.
My v lese jen na vodítku, jelikož snahu o pasení srnců jsme ještě dostatečně neodbourali. A že jsou u nás lesy fakt přezvěřené! Za týden jdeme s Najty na seminář o tzv. přivolávačských hrách, od čehož si slibuji hodně (chuckle) Ale to jsem trochu odbočila. Pro obě psice je sběr hub strašná nuda. To není pořádná procházka, paničky se každou chvíli zastavují a něco rýpají ze země. Ano, pokud jdeme na procházku ve složení dva lidi a dva psi, bereme s sebou košík – co kdyby náhodou (byla by škoda tam ty houby nechat! 😀 ). A protože houbaři mají většinou tendenci se prodírat mlázím, podél lesních cest toho nacházíme poměrně dost. Najtyna si čekání na sbírající paničky krátí okusováním šťavnaté lesní trávy (kterou pak nejlépe v noci nebo po pár překážkách na agility tréninku vyzvrací 😛 ). Snažila jsem se ji do hledání hub zapojit („Hledej! Hledej houby!“ 😀 ), ale nejdřív jí přišlo divné, že od houby k houbě nevede žádná souvislá stopa, potom vypadala, že pochopila – ale hledala i houby plesnivé nebo nejedlé. Tak ji to přestalo bavit a mě taky 😀
A ještě ke hřibu hořkému. Jedno léto u nás v lese nerostlo nic než hořčáky. Byly jsme s mámou na procházce a už z dálky jsme viděly zaparkované auto, k němuž se z lesa blíží celá rodina prohýbající se pod tíhou plných košů a plastových kbelíků. „Co tam mají? Vždyť nic neroste,“ divila jsem se. Máma taky nevěděla. Přišly jsme blíž. Všichni měli na tvářích vítězoslavný úsměv a do auta nakládali neskutečnou spoustu hořkých hřibů. Prošly jsme kolem nich a já jsem zašeptala: „Neměly… Neměly jsme jim to říct?“ „Však oni na to přijdou. A vidělas ty jejich pohledy? Třeba by nám ani nevěřili a mysleli by si, že jsme závistiví houbaři…“
Přivolávací hry? To mě zajímá a myslím, že nejsem sama – doufám, že poreferuješ (inlove)
Moji psi houby nikdy nehledali a já to po nich ani nechtěla. Kdosi mi kdysi namluvil, že u některých jedovatých hub stačí, když je pes očichá a já se začala bát, protože psovi atlas hub za obojek nedám (chuckle)
že u nás rostou hřiby poznám podle aut stojících u lesa, já hřiby nejím, nesbírám a ani je v tom lese nevidím 🙂
a lesní zvěř nás semtam navštěvuje sama, tudle jsme měli srnečka na dvorku, tak jsem zavřela branku, aby kerrýci nemohli dom a počkala až host odejde…přišlo mi to docela vtipné, stát u vlastního plotu a dívat se až se srneček odebere k lesu
Jak hezky něžně říkáš „srneček“… já po těch letech s vlezlou rádoby divokou zvěří už obvykle říkám „ten prevít parohatej“:))
Jinak jak jsem jela tuhle domů až v noci, přešel mi před Vřešťovem přes silnici jelen. Opravdovskej! Mocterák… na vlastní oči jsem tak viděla jelena v přírodě úplně popravé (inlove)
Houby jsem sbírala- ale tady v těch akátových lesících neroste ani nic. Ale ten koš žampionů, co jsme dostala v pondělí, je prý někde z okolí- ale dárci mi nechtěli říct odkud 🙂
U nás se houby sbírají s psím doprovodem špatně- psice mají snahu nás shánět do houfu a pokud se jim rozejdeme, buď kvílí na vodítku na celý les, nebo bez vodítka pobíhají od jednoho člověka ke druhému a pořád nás přepočítávají.
Včera jsem je musela vzít ven i v tom dešti, jak už byly otravné. Pobíhaly si po poli, když zvedly zajíce, sice za ním vyrazily, ale na zařvání se vrátily. Ježiš, já jsem byla tak spokojená… což znamená, že příště určitě budu hulákat jak na lesy a psicím to bude trvat dlouho, než jim to do těch dlouhých uší vleze :)protože psí poslušnost je vrtkavá veličina…
Ano, běhání, přepočítávání a následně pošlapaní pracně nalezené houby – toť vcelku přesný popis toho, jak se u nás většinou houbařilo se psy (chuckle)
Našim holkám déšť nevadí, což znamená, že se při každém deštivém počasí šíleně zprasej. Naposledy to bylo dnes ráno – Berry snad dokonce vypadala hůř než Ari a to je už co říct!(tmi)
Vždycky jsem obdivovala, jak psy zvládáš – podle hesla: nestojí nám to za to, aby panička tak strašně řvala (rofl) Snažím se o totéž, ale mé úspěchy jsou zatím… střídavé (chuckle)
Dede, patřím k houbařům též, sbírám jenom ty moc dobře vypadající houby už na první pohled. Ty které se mi nezdají, tak nechávám „na semeno“ 🙂 . Horší jsou houfy houbařů, kteří na sebe stále pokřikují (řvou), plné košíky jdou vysypat do přepravek v kufrech aut, zaparkovaných u lesa a jdou znovu. Viděla jsem u kamarádky na, na Vysočině. Tak tomu říkám rabování ve velkém. Myslím, že by se měl udělat takový ten zákaz jaký platí v Rakousku a některých zemích Německa. Na osobu kilo nebo dvě a lesem procházející a hlavně u aut hlídkující Lesní stráž, která by měla pravomoc udělovat pokuty. Pá, jdu se podívat po pár houbách do lesa, potřebuji trošku pod maso.
Tak co, Alex, bylo něco houbového pod masem? 🙂
Jinak máš pravdu, rabující bandy jsou hrozné – naštěstí u nás není kraj profláknutě houbový, jako je třeba Vysočina, takže se to stává málokdy. Ale taky jsem zažila chlapa, který vjel až do lesa se smradlavám wartburgem a na houby měl kýbl. To bych mu odpustila, kdyby nás na té lesní cestě málem nezajel.
Co tu ale je, je strašná řevnivost a soutěživost – kdo má víc a lepších 😛
Milá DEDE, já se přiznám, že bezpečně z hub poznám jenom lišky. Prý už zase rostou.
Tuhle syn přinesl klouzky a musela jsem se zeptat souseda, který se v houbách vyzná. Nebyli jsme si doma jistí. Byli to a byla z nich chutná bramboračka.
Jako malá jsem chodila na houby ráda a i je nacházela. Teď už nemám takové štěstí, ale lesem se projdu ráda.
Míša z Plzně
Míšo, procházka v lese je něco, bez čeho bych nemohla být (inlove) Ty houby jsou jen občasnej bonus – ne nutnej 🙂