Poté, co kudrnka na čelem malého Patrika vyrostla z něžného kroužku, přes dovádivou vlnu až po zlatavého hádka šimrající svého majitele na nosíku, bylo rozhodnuto, že je nejvyšší čas na první postřižiny.
Navrhla jsem Andymu a Anie, že ho může ostříhat moje kadeřnice – má malé děti a plno zkušeností se stříháním nespokojených skřítků. Svoje děti jsem si v tomto věku stříhala sama, ale tady jsem byla přece jen zdrženlivější:))
Ania souhlasila, ale přála si, aby Andy celou proceduru nafilmoval. I dohodli jsme se, že malého podržím já. Patrik byl nejdřív vesele zvědavý, což je jeho běžný režim v novém prostředí. Ale pouze do doby, než mu ta cizí ženská hrábla hřebenem do vlásků.
Potom ukázal, že tohle hodné mimi se umí pořádně rozzlobit! Okamžitě spustil jekot útočným tříčárkovým cé a pokusil se mi zpíďalkovat z klína na zem. Jenže takhle by to nešlo, přece jen poskakovat pod nůžkami není dobrý nápad a zubatý sestřih by mohl být jen tím menším problémem.
Nedalo se nic dělat, přidržela jsem ho jemně, ale pořádně. Kadeřnice ukázala, že opravdu umí – nejdřív ustřihla onu plazivou kudrnu na památku, a pak už rychle a účelně přistřihla každý kousek hlavy, který se mi podařilo na chvilku znehybněný odkrýt, až se střapaté mimi proměnilo v úpravného klučíka – byť s nasupeným výrazem:))
Ten mu však dlouho nevydržel. Byl na novém místě a to se přece musí prozkoumat, ne? A objevy, ty ho náramně baví! Kadeřnice nám vyjádřila uznání – prý to takhle dobře jde jen málokdy. Andy se jen uličnicky zasmál. „Bodejť by to nešlo, mamka má dlouholeté zkušenosti – vždyť ho držela jako psa u veterináře!“:))
A tak se dnes ptám na vaše zkušenosti týkající se dětí a stříhání – ať už vás samotných, nebo vašich dětí, vnuků, neteří či synovců. A ještě jedna zvědavá otázka – respektovali vaši rodiče přání vás samotných, pokud šlo o délku vlasů či účes?
Teda Dede, už máte doma MLÁDENCA, nie baby 🙂
Uvidíme, či aj keď podrastie, bude takýto blonďáčik (inlove) .
Moji rodičia mali načisto rozdielne vlasy:
– mama mala jemné a riedke, ale v 66 rokoch, keď zomrela, nemala ani 1 biely
– otec mal úplne biele vlasy, ale ešte v 65 rokoch si ich na leto nechával prestrihávať – také ich mal husté.
No a ja – moje vlasy sú jemné, riedke a šedivejú 🙁
Perlička: raz sme sa s mojou priateľkou Lýdiou a jej vtedy 3- ročnou vnučkou Luckou vybrali do nákupného centra v BB. Mali sme čas a tak sa Lýdia rozhodla, že sa tam nechá ostrihať populárnym, mladým kaderníkom. Podotýkam, Lýdia, nie Lucka !!!
Dievčence, to ste mali vidieť ten cirkus 😀
Lucka vrešťala, akoby JU na nožnice napichovali 🙂
a silou – mocou sa hrabala babičke do lona. Asi si myslela, že babičke niekto ubližuje a chcela ju chrániť 😛
OT: Aj u Vás v Čechách každý deň prší ? (rain)
Jinak…teda Dede! Patrik je hošík jako malovanej 🙂 A přávidím, že se nechal ostříhat. U nás je to horor
Patrik je krásný klouček, něco, co mu nerozumíte si vynutit musí. Jak by to vypadalo kdyby musel poslouchat jen on a vy ne ):)
Je to sice už ze včerejška, ale to jsem nebyla na netu. Tak až dnes. Z dětství si pamatuji, jak jsem chodila ke kadeřnici s šesti korunama v hrsti a hlásala: na kluka! Tak jsem to měla přikázáno. Moje maminka nás totiž odmítala česat. Jsem z rodu drátovitých, tehdá tedy hřebíkovitých, neb do drátů to nedorostlo. To až později, když jsem byla uznána schopná samostatného culíkování. Měla jsem opravdu krásné vlasy, dnes už to není ono. Pak v tom období delších vlasů jsem si ofinu stříhala sama a později ji nechala odrůst. No a cca v patnácti jsem chtěla mikádo. Tímto úkolem jsem pověřila svou sestru (vlasy mám schované), která pilně střihala, po chvíli se na mne zahleděla a prohlásila: „To ti nesluší!“ A šmikla. Pak už nešlo dělat nic jiného, než dokončit krátký sestřih a přetrpět dorůstání.
Pak mne dlouhá léta stříhal prostě ten, kdo byl zrovna po ruce. Šlo pouze o ozdravný sestřih roztřepených konečků. A tak to šlo až do svatby, kdy mne stříhala kadeřnice. Pak mnoho let nic a asi předloni zase kadeřnice. Vlastně ne, loni, když Rysík nastupoval do školky. Chtělo by to zase někam zajít, ale jak nechodím pravidelně, tak nevím kam.
No a k dětem. Rysíka jsem si stříhala sama snad do tří let. Podle kastrolu, moc se mi to líbilo, takže i první sestřih od kadeřnice byl takový. On má vlásky po mně, hřebíkovité, tmavé a husté. Při tom původním sestřihu mohl nosit už v roce a půl „tykadla“ z těch horních delších vlasů a občas to vyžadoval, protože je měla sestřenka. Po nástupu do školky jsem ho dovedla ke kadeřnici a nechala ostříhat hodně nakrátko. Děsně tím povyrostl z roztomilého kloučka na rošťáka. Od té doby chodí cca jednou za půl roku ke kadeřnici a mezitím mu zkracuji ofinu. Má těch vlasů tolik, že to nezvládám ručně stříhat, je to úmorné pro mne i pro něj.
Rysinka má vlásky jemňoučké, sestřihovala jsem jí to nakrátko hlavně proto, aby vznikl optický klam, že má vlasy (když je každej jinak dlouhej, tak prostě nějak zaniknou a vypadá to hrozně), ale později se mi zdálo, že už by to mohlo dostat nějaký holčičí šmrnc. Takže má mikádko a moc jí sluší. Opět postupně zkracuji ofinu, časem půjdeme zase ke kadeřnici na zkrácení zbytku. Jak to má jemné, nesnese sponky ani gumičky, takže nic jiného nám nezbývá.
Obě moje děti při stříhání drží, ale jen omezenou dobu. Kadeřnice je velmi oblíbená, protože „jí to netrvá tak dlouho“. Jsou vždy chválení jako vzorná děťátka. Nikdy mi nikdo, a ani já pak kadeřnici, děti nepřidržoval, nebylo to třeba.
Mám hodné děti (inlove)
Dede, Patrick s prvnim zastrihem je vskutku vic chlapeckovitej. A vypada jak vesela kopa. (h)
Dímy Hanko, je s ním legrace, to jo. Je to pohodář, ale musím uznat, že už se začínají objevovat známky prudšího temperamentu, hlavně, když trvám na něčem, co se mu nehodí (chuckle)
Známky prudšího temperamentu- jak kulantně řečeno 😀
Asi už tady nikdo neplší ale neva, stejně napíšu. Mně stříhali v rodném městě u panského holiče, na pokyn matky, vždy : pane Mašíčku, prosím , zároveň s ušima. Měla jsem na hlavě úhledný kastrol, který se matince líbil, jakož i vše, o na mně navlíkla.
Pak později jsem měla vlasy dlouhé, obdivované, heřmánkové.
V 15 letech před fotem na občanku mne posedla důležitost a chtivost po změně a tak jsem se nechala ostříhat a naondulovat, vzadu na hlavu mi přiskříply svorky na vlny. Otec se zhrozil a pravil, že vypadám jak doškubaný králík. Dlouhé vlasy jsem velmi oplakala, jako vždy, když jsem si je nechala ostříhat. Teď na stáří si je užívám neb není pohodlnější účes než ohon, či copek. Tož tak, všichni jste mne dojali neb ta traumata jsou nezapomenutelná. Synátor nosil kde co, dle libosti a vždy jsem mu to pochválila.
Jenny a Ygo – když si vzpemu, jak staršně vždycky ošňápali mě, tak bych vám sestřih ala hrnec asi záviděla (chuckle)
A co závidím, jsou ty vlasy někam pod zadek – moje zkroucené nikdy nikdy nenarostly delší než na ramena. Rozmotané byly do půl zad, ale tak jsem si je užila maximálně v okamžiku, když jsem vylézala z vody (wasntme)
Omlouvám se netovou nepřítomnost, ale dnes a zítra hlídám v podstatě sama a nějak mi na počitadlo nezbývá čas 🙂
Děkuju za bezvadné komentáře – je vidět, že vlasové křivdy si člověk pamatuje dlouho:)) Snažila jsem se svým dětem do jejich účesů nekecat, ale když někdy ve třetí třídě přišel Marek ostříhaný na 3mm (nikdy neměl tak krátké vlasy), tak se mi to rozdýchávalo hodně těžko! (chuckle)
Milá Dede, máš krásného vnoučka a jsi mu báječnou, chápající a milující babičkou. Chtěla jsem to napsat už u skříňové historky, jenže v léčebně bylo fungující-nefungující připojení…
Mě stříhávala máma do té doby, než se mi snažila zkrátit ofinu tak, že jsem jí měla furt křivou ať z levna, nebo z prava a máma s hurónským smíchem skončila na jednom centimetru řkouc, že si na to musím vrazit čelenku, protože se jí to nějak nepovedlo. I bych jí to odpustila, ale jak se řehtala, to mě dožralo.
A se stříháním dětiček mám taky zážitky. Staršího Sebíka mi ostříhala tchýňka a to mu ještě nebyl ani rok. Domluvené jsme pochopitelně nebyly a ani se mě nezeptala. Když jsem se se slzami v očích dožadovala lokýnky na uschování pravila, že všechno vyházela do koše. I hrabala jsem se u ní v koši a hledala alespoň pár vlásků. S brekem jsem od ní odešla a když to doma slyšel Nielsík, seřval svojí mateř rodnou alespoň po telefonu. Na fotkách ze svých prvních narozenin tudíž vypadá děsně, protože to měl zubaté, někde hodně krátké, někde o něco málo delší. No, odpustila jsem jí to. S mladším Timmem máme starosti teď. Ten při spatření nůžek nebo strojku u své hlavy vystřihne hysterický oblouk, řve, až se celej klepe a vykřikuje, jak ho to bolí. Bohužel mě jeho stříhání v nejbližší době zase čeká, protože má krásné, husté a rychle rostucí vlásky. A to jsem ho nikdy nestřihla, jen jednou sebe.
Kaštánku, teda s tím Sebíkem to byla síla! Já jsem donutila Andyho, aby u Anii několikrát ověřil, že jí stříhání nevadí a navíc moje kadeřnice, když jsem ji o to stříhání požádala, tak hned s úsměvem podotkla: tak to bude stříhání s pytlíkem, co? Na můj nechápavý pohled dodala – první vlásky se přece schovávají, ne? 🙂
Timmík a stříhání – nedala by se mu k tomu pustit nějaká milovaná pohádka a stříhat tam nějak potají? (chuckle)
Kastan! Tak hysterie u strihani vlasu mam se Seanem stale i ve 4 letech…masinka nepripada v uvahu neb se boji i susaku na ruce, fenu atd. Malej Cillian se zatim nestriha, nic moc na ty hlave nema :-))) Kdybys potrebovala email na mne mas? kacer :-))
Milá Kačere, nemám na Tebe email, nemám. Jsem ale na facebooku pod Pavlou Čapkovou a můj obrázek je labutí 🙂 Koukám, že je z Tebe taky klučičí máma 😀 Ve státní školce, kam kluci teď začali chodit je jejich paní učitelka taky klučičí mámou, tak se na mě vždy vlídně usmíná, když tam s nima válčím při oblíkání a svlíkání a já jsem za to neskonale vděčná…
Máš pravdu, Dede, už nemáte miminko, ale malého (ostříhaného) chlapečka! (inlove)
Já jsem jako holčička měla dlouhé vlasy, tehdy se nosily ohony, copy a hlavně mašle, do první třídy, pak přišla móda krátkých účesů a všechny, anebo určitě většina holčiček ve třídě, jsme byly rázem ostříhané. Asi od 14ti let jsem si zase nechala růst dlouhé vlasy a následně pak bojovala s maminkou o to, jak chodit učesaná – ona trvala na vlasech stažených do ohonu, do culíků, prostě jakkoliv upravených, zatímco já na volně rozpuštěných. Byla zlatá šedesátá, období hippies. Pro klid v rodině jsem tak ráno odkráčela učesaná podle maminčina vkusu a za rohem jsem gumičku z vlasů dala do kapsy. (blush) Pak jsem taky někdy nosila takovou šílenost – už ani nevím, jestli ta věc měla svůj název – vypadalo to jako kulatý pružný hřeben, kterým se vlasy zvedaly, to bylo maminkou schválené. Dlouhé vlasy jsem nosila skoro do třiceti let a když jsem se pak nechala ostříhat, vlastní dítě mě skoro nepoznalo – dodnes si pamatuju na jeho „ty nevypadáš jako moje maminka!“
Hančo, zrovna tebe si umím s dlouhými vlasy snadno představit! A podobný šok, jako když ses ty ostříhala, jsem já připravila svému okolí, když jsem se obarvila na tmavo (původně jsem světlovlasá) – jeden stařičký soused poté nahlásil své snaše, že jsem si prý koupila paruku 🙂
Pamatuju si z jiste faze predskolniho veku, ze moje babicka byla posedla vytvarenim kudrn na mych hustych a zcela rovnych vlasech. Pouzivala k tomu kulmu, kterou nahrivala nad plamenem a palilo mne to. Zejmena mne takto kraslila, kdyz jsem s ni mela jet k rodine do Prostejova. nekde tak na pul kratke cesty vlakem se kudrny zacaly vytracet a k rodine jsem vetsinou dorazila uz s rovnymi, lec pripalenymi vlasy. Babicka se z toho zlobila – jako bych za to mohla. Ale krome kulmovani byla moc fajn.
A pak nekdy kolem 15 let jsem potrebovala oficialni foto, mama mne vyslala do kadernictvi a tam mne zondulovali. Takto: http://hanaw.rajce.idnes.cz/Baby_pics_Hana/#vlasy_hruza.jpg Uz jsem to zde kdysi ukazovala, ale k pobaveni cteneho publika se opakuju.
A jeste potupa, ze jsem se s tim musela nechat vyfotit. Taky kratce na to jsem si nechala vlasy ostrihat na velmi kratko – tak kratko, aby e do toho nevesla natacka.
Měla vlasy samou loknu jéjéjéjé….. tralala ! Stejně si kočka.
Milá DEDE u mě to bylo tak.
Já nastoupila do první třídy s dlouhými vlasy, které jsem nosila upraveny do culíků. Ale večer jsem se nechtěla česat. Utíkala jsem před maminkou, která mě honila s hřebenem v ruce. A tak ve druhé třídě jsem byla vyfocena s dlouhými vlasy a následně ostříhána nakrátko.
Starší syn Petr se nechal stříhat, s ním nebyl problém.
Ovšem mladší syn Pavel se bál lékařů v bílých pláštích. A tehdy v jeho batolecích letech ještě holiči někde nosili bílé pláště. Jak to Pája spatřil, řval a nenechal se ani posadit do dětské židličky. Nakonec ho ostříhala teta. A v dospělosti z malého ubrečeného Pájíka vyrostl Pavel používající gel na vlasy a běžně navštěvujícího kadeřníka.
Míša z Plzně
Jako mimi (podle fotek) jsem měla vlasy jako má Patrik. Hodně vlasů, zlatých a silně vlnitých. Maminka mi je nestříhala, první stříhání bylo v šesti letech a to proto, že jsem kvůli našemu stěhování jela na tábor a tam by mě neměl kdo česat dva dlouhé copy zakončené mašlí. A já v toto věku jsem je ještě neuměla. Leč jak vlasy dorostly do délky skoro k pasu, tak stejně jako u Kaa, mi bylo řečeno, že už jsem dost stará (asi devět let), abych si vlasy česala sama. A musela jsem. V předpubertě jsem dělala ze sebe velkou tak, že jsem si česala jeden tlustý cop přes ramena (chuckle) . Nikdy jsem nebyla úplně nakrátko. Běhwem života jsem se nechala stříhat asi třikrát, říkala jsem tomu zdravotní ostříhání. Jenom okolo padesátky jsem měla jakési vlnité mikádo. Nyní mi vlasy opět dorostly a nevím co s nimi. Barvit (tedy melírovat) už nechci, vždy mi to vlasy vysuší. Takže už jsem dost prošedivělá s dlouhými hustými vlasy. Ale jak říká Io, budu chodit v čem chci. A jsem vděčná, že mám, s čím na hlavě. Sousedka má za sebou druhou fázi chemoterapie, už jí bude sedmdesát, měla moc krásné vlasy, ale už má hlavu jako koleno ;( , ale já pevně doufám, že přes tyhle ty útrapy jí bude život zachráněn (h) !.
Tak já se taky přidám 🙂 Jako dítě jsem byla chundelka – tedy jemné kudrnaté vlásky, které se jako delší mírně narovnávaly – přesně do tvaru, kdy mi každý řekl: učeš se konečně! byť bych se česala tři minuty předtím. Samozřejmě jsem jako holčička chtěla mít dlouhé vlásky a culíky, leč naši babičku můj nepořádný vzhled tak strašně popuzoval, takže mě několikrát nechala ostříhat – žádné mikádko, ale pěkně na kluka! Já řvala:))
Mamina se mě zastala, ale stejně úplně dlouhé vlasy jsem nikdy neměla. Oni i ty culíky vypadaly hloupě, když se za gumičkou srolovaly do jedné velekudrny (chuckle)
Takže já zase odmala záviděla holkám, co měly husté rovné vlasy 😛
Jo a k trvalé – nikdy jsem ji neměla a trpěla jsem (hlavně v období tanečních) tím, že jsem vypadala, jako bych ji měla. Já chtěla mikádo! (angel)
Jako holčičku – jedináčka si mně maminka opečovávala. A tak jsem nosila culíky, denně pečlivě umotávané a zavěšené do „houpačky“ To se tak konec jednoho culíku připnul k hlavě u kořene prvního culíku a naopak 😀 Celé se to ještě ozdobilo dvěma mašlemi. Při pohledu na fotku z té doby se dneska řehtám. Po období krátkých vlasů opět přišlo na dlouhé. Ty jsem nosila až do narození druhého syna. Jenže to byla éra drdolů, natupírovaných do závratných výšek. Jo a údajně jsem na ty své dlouhé černé vlasy i „ulovila“ svého muže – přiznal se až po letech (chuckle). A teď mám hodně krátké a šedivé, taky hodně!
Krásne sa zase spomína.Krásne.Vlasy som mávala dlhé-strihané boli prvýkrát v mojich 14 rokoch-mama plakala,ja som sa tešila,krátke boli in.Mám ich stále odložené-dva husté dlhé vrkoče.Potom som šla podľa mody,krátke,kratšie,polodlhé,ale nikdy už neboli po pás.
No a raz sestra doniesla zo školy vši-poplach doma hrozný a mama jej umyla hlavu v petroleji!!!To bolo!!Zliezla jej koža z hlavy aj s chumáčmi vlasov.Vši zomreli a postupne sa segre hlava zahojila a vlasy dorástli.Ale trvalo to dlhší čas.
JO, jo, tohle štucování nakrátko. Jako malou mě takhle stříhala máma nakratičko. Prostě pořádné postřižiny. Pak se jí to ale vymklo z rukou. Když mi byly 4 roky, odjela na rok do Ameriky a já byla u babičky. Teď nebudu řešit, jak jsem to snášela, ale povím vám o vlasech. Podařilo se mi totiž babičku přesvědčit, aby mi nechala růst vlásky, protože jsem chtěla mít dlouhé vlásky jako princezny. A babička byla docela veselá kopa, tak mě nechala. Když se máma nakonec vrátia, už to bylo na docela dlouhé culíky a stříhat už to nešlo, tedy alespoň ne dobrovolně. Jak jsem rostla, měla jsem svého času vlasy až pod zadek. Jenže pak u nás ve škole přišla móda zkracování a dlouhé vlasy najednou nebyly IN. Tak jsem si je ve svých 12 letech nechala ustříhnout, tentokrát dobrovolně. Po pravdě řečeno, na ty mé hřebíky byly dlouhé vlasy lepší. Po letech, okolo 17-18 let jsem se ještě jednou pokusila nechat vlasy narůst, ale už to nějak nebylo ono. Už nechtěly dál, jak pod ramena, kdeže na zadek a vůbec jsem v nich vypadala, jako kolchoznice. Tak nakonec šly postupným zkracováním opět dolů. Pak jsem měla období, kdy jsem některé partie měla vystříhané až na kůži. A teď už mám takový normální krátký sestřih. Asi už to tak nechám.
Moje máma mě jako malou stříhala na kluka. Co jsem začala chodit do školy, dyndala jsem na ní, abych mohla mít dlouhé vlasy. Prohlásila tehdy: dobře, ale budeš si je sama česat. Pokud si je nedokážeš držet v pořádku, budou se muset zase ostříhat. A tak jsem se (přiměřeně) snažila (myslím, že maminka se občas radši dívala jinam 🙂 , ale průměrný stav byl dostatečný). Dneska si říkám, že to je asi jediný rozumný způsob – mívám na starost malé holčičky-princezničky, co je doma načesává maminka a samy si se svou hlavou neporadí a to je pak něco příšerného, každé ráno je odchytit a zcivilizovat. Přijde mi to stejné, jako by je doma nenaučili se obléct nebo umýt.
Už opravdu zapomínám. Maminka mě stříhala na kratičko když jsem byla hodně malá. Věřila totiž, že tím moje vlasy zesílí. Tak jsem vypadala trochu jako dnešní skinheads. Dokonce mám dokumentaci. Sedím kdesi na pouti na houpačce s téměř oholenou hlavičkou a děsně řvu. Ne kvůli vlasům, ale bála jsem se té houpačky. Maminka měla husté pevné vlasy i když nepoddajné. Přes všechno stříhání jsem její kvality vlasů nikdy nedocílila. :S
Konečně zase jednou doma, mládě spící, a téma výživné 😀
Hlásím se do klubu rovných dráťáků, se kterými nic moc vymyslet nejde. Snad jen nějaké to sestříhání v délce kus nad ramena až kus pod lopatky, a vlastně se mi to tak docela líbí. Taky s barvou jsem víc než spokojená a ráda nechávám tak, jak mi to příroda vymyslela.
Sestřih z dětství nemůžu našim zapomenout, i když oni za to asi až tak nemohli: babička mečová byla kadeřnice, určitě profík přes takové ty tehdejší šílené trvalé a vodové, ale dětský střih uznávala jediný, a sice níže též zmiňovaný „podle kastrolu“. A já i ségra jsme se prostě čas od času od babičky vrátily profesionálně ostříhané 😀
Ve třetí třídě jsem si postavila hlavu a rozhodla se, že už si na vlasy nenechám sáhnout, takže od té doby nosím dlouhé 🙂
Mládě se narodilo nadprůměrně vlasaté, plánovala jsem si dlouhovlasou culíkatou holčičku… hmm, než jsem s těma sponečkama a gumičkama začala bojovat. Já mám na tyhle činnosti obě ruce levé, a tak mládě nespolupracuje zrovna ochotně. Začínám to vidět na krátký účes do doby, než si ten culík bude slečna schopná učesat sama 😀
Já myslím, že moje maminka by snad i respektovala, ale bála se svojí maminky, takže co babička umanula, to bylo. Vlasy snad ani nebyl takový problém, ovšem to strojení teda ano. Převážnou část mojí garderoby totiž babičky šila a protože jsem byla tlustá i jako dítě, veškeré šaty měly prodloužený život, neb tak se to břicho skrylo. Jako starší – tak od těch patnácti – jsem už trochu revoltovala a byly i modely, které jsem prostě na sebe nevzala, byť je babička ušila.
Děti jsem se snažila neomezovat
Vlasy jsem nikdy neřešil. Rodičové prohlásili: Jdi k holičovi a dali bůra. Holič mne za trojku vždy jaksi oštucoval, dvojka zbyla na eskyma a zmrzlinky a doma potom: No, ten tě zase zřídil! Vhodného chlupodravce pak objevila máti v Praze, takže cesta k holiči byl vždy zajímavý výlet, protože výjezdy do matky měst, dříve ne příliš vítané, se staly finančně podporovanou nutností. A pánské hlavy se dělí na dva základní typy: plešatějící a šedivějící, neb většinou platí, že kdo šediví, neplešatí.
Dovolím si nesouhlasit. Bimbo měl v době našeho seznámení nádherné lokny do půl zad, dokonce ho na Velikonoce koledníci šupli, protože seděl zády ke dveřím a oni ho považovali za babu. Dneska má působivé kouty a kolečko vše z šedivých vlasů
Pozor! napsal jsem: ZÁKLADNÍ typy, což znamená, že mohou existovat i varianty a kouty a šediny jsou relativně častá kombinace, (tak trochu i můj případ, já se honosím malými kouty s šedivým okolím, zbytek je stále tmavý a poměrně bohatý).
Jéžiši – každé mé stříhání, které prováděla matička má rodná, jsem ořvala strašlivě strašně, ležela na zemi, chtěla umřít a nejít do školy – já nevím, proč měla dojem, že střih na blbečka je ten nejkrásnější pro její dcerku (a přitom Máňa měla vlasy do pasu a na tu se s nůžkama nevrhala). Je fakt, že moje myší vlasy nebyly pro princeznovské háro to pravé, ale proč mi tu ofinu nad čelem vždycky stříhala podle obráceného kastrólu, to do smrti nejdelší nepochopím. Tenkrát jsem se zařekla, že toto NIKDY svému dítěti neudělám (a dodržela jsem, stejně tak, že slíbené splním a nebudu ji nutit do polních prací (chuckle) ).
Terezka se narodila jako malé lachtáně – velké oči a jemná srst začínající v úrovní obočí. Jak jsem byla pyšná, když jí v roku konečně narostla ofinka tak, že jí byla vidět z čepičky … a první infarkt se o mne pokoušel v ten okamžik, kdy babička vzala nůžky a nestřežením okamžiku jí vyrobila opět účes ála Yvetka před dvaceti lety. A to byly taky mamčiny poslední postřižiny, neb jsem na ni řvala jak protržená přehrada – všekerá úcta a láska šla v ten okamžik mimo … na děcko mi nůžkama nesahej (zajímavé, že ostříhat ty zbývající vnučky jí nikdy ani nenapadlo)!
Stříhala jsem našemu dvouletému kloučkovi vlasy sama. Kadeřnicí jsem vyučená nebyla. A tak jsem nakonec požádala našeho maskéra v Komorním divadle, jestli by se toho úkolu neujal. Náš kluk byl klidný rozumbrada a tak se nechal stříhat tím cizím mužem. Ale zřejmě to trvalo moc dlouho a tak moc příjemné to zase nebylo. Dítku došla trpělivost a tak se pomalu v židli sesouvalo a sesouvalo aby nůžkám uniklo. A nakonec kluk rozhodně prohlásil: „Nemoh bys už toho nechat???“ Musela jsem se tenkrát omlouvat za jeho odvážné tykání dospělé osobě.
Já měla (a mám) vlasy rovné jako hřebíky a moc jsem si přála mít vlnité. Nevím co jsem na matku použila za nátlak, ale ona mi desetiletému spratkovi dovolila a zaplatila trvalou ondulaci. Dodnes to nechápu. No zklamání to bylo děsné, žádné vlnité vlasy jsem neměla. Tenkrát se ještě dělala taková ta tvrdá trvalá, která vlasy nadobro zničila. Vypadala jsem strašně. Byla to moje první a poslední trvalá v životě a s hřebíky na hlavě jsem dožila až do teď. Stříhala jsem se pak na chlapečka celý svůj život a stále se tak stříhám. Stejně jsem v divadelních představeních nosila paruky, bylo jednodušší být na krátko ostříhaná.
Teď mě napadá, dělají se dnes ještě trvalé ondulace? :O
Jo, ale už zdaleka tak hezky nedržej. Je to bída, hned se to narovná.
Zdraví spřízněná majitelka echt hřebíků. (wave)
Kočko, budeš se divit ale dělají
Dělají, a držej..ostatně, mě trvalá držela vždy a hodně..a teď už by mi vyrobili i tu prstýnkovou,co vypadá jako odrostlá a povolená..mají na to takové zvláštní spirálové natáčkové hady….jen to stojí moc peněz…
Tak to se máš, mně prostě nedrží. Kadeřnice tvrdí, že na ni mám příliš silný a těžký vlasy – prostě se vlastní váhou natáhnou, ať to natočí jakkoli.
Taková ta povolená mi vydrží dva dny.
Taková ta skoro přepálená mi vydrží 14 dní.
Ta stará dobrá vlasyničivá mi vydržela, dokud se neostříhala, ale takovou mi už kadeřnice neudělá, prý proto, že to upalovalo vlasy u kořínků, takže už ji nemá.
Rezignovala jsem a žiju se svýma hřebíkama, jednou za rok je nechám trochu zastřihnout do něčeho od „těsně pod ramena“ po „pod lopatky“, podle nálady, a šmytec. Pokud jsou moje vlasy toho názoru, že jsou příliš silný a těžký (a hustý), než abych jim vnucovala tvar, jsem já toho názoru, že co by za to jiný holky daly – a přinejhorším drdol to řeší. 😀
mě drží bohužel nebo bohudík i po půlroce někdy i po 8 měsících…
Jako majitelka echt hřebíků jsem se o vlny přestala snažit a nosím to, co lze vyrobit z hřebíků- buď nakrátko tak, že mi to na hlavě stojí, nebo delší na způsob mikáda. Trvalá je děsně otravná a smradlavá záležitost, tudíž se jí po období puberty, kdy jsem ji nosila, snažím vyhnout. Dost na tom, že tu poch… slámu musím barvit, neb myší šedá v módě jaksi není.
Jé Matyldo, ty jsi taky myšička? Já jsem se tady dlouho barvila henou a to protože můj dědeček po přeslici byl zrzavý. Tedy podle sdělení maminky, která ho ovšem taky nepamatovala a tu informaci musela mít od své matky. Děda padl v Itálii za první světové války, když byla maminka malinká holčička. Chtěla jsem se podobat svému neznámému dědečkovi. Teď už jsou mé hřebíky jen šedivé. 😉
První sestřih chocholky jsem dětičkám provedla sama. Seděly na vysoké židličce a zvědavě vyčkaly na výsledky. No bylo to zubaté, ale bylo to bez kraválu 🙂
Ve škole jedno mládě vyžadovalo omašinkovat a vpředu nechat ofinku, slečinka měla dlouhé princeznovské vlásky (a šatečky a lezla po stromech).
Ve školním barvícím období bylo jedno mládě do zelena 🙂 Nechala jsem ho tak. Myslím, že víckrát to nezkoušel 😀
Pokud si vzpomínám, tak obě děti při prvním stříhání řvaly. Kuba pak pochopil, že ostříhání (strojkem) znamená jednodušší život, tak se na řvaní rychle vykašlal. Pokud ve školce po spaní byl osloven, aby se učesal, tak ho dokonce vyžadoval. Kačka měla v dětství hrozné vlasy, ale když potom ve školce chtěla delší vlásky, respektovala jsem to a trpělivě česala z toho delšího mikáda dva myší ocásky.
Finty na udržení řvoucích dětí se mi pak hodily u veterináře- bývám chválena 🙂 jen jim nemůžu říct, kde jsem na ty triky přišla 🙂
Asi tak v květnu jsem Hřívnatci vytvořila za cenu (mé) krvavé oběti na (jeho) hlavě pánský účes. Dostatečně krátký, aby se nemusel (Hřívnatec) kamarádit s hřebenem. Včera jsem na chalupě balila všechno možné včetně kadeřnických nůžek. Vrhla jsem zkoumavý pohled z nůžek ke Hřívnatcovi a: „Na to zapomeň, ještě vidím!“
Přání svých dětí respektuji, především u Hřívnatce, který si své krásné vlasy musí užít, dokud je mlád. Genetika je neúprosná a ve třiceti bude rád za centimetrový sestřih.
A co se týče mých vlasů – maminka moje přání nerespektovala. A měla pravdu. Vždycky jsem si přála dlouhé silné vlasy, culíky, copy, drdoly… Jenomže takové vlasy prostě nemám, takže jsem jí v dospělosti ta mikáda odpustila 🙂
Držela jako psa u veterináře… (rofl)
No, zatím jsem stříhala jenom ty psy – Rikinu pravidelně, Melině packy mezi prstama a teď i okousané boky, páč se na to nemůžu dívat. Tříčárkovaným c u nás ječí jenom Donny, takže nemůžu sloužit žádným přesným srovnáním.
Ne, nerespektovala. Na vlasy, na hadry… nic. Chodím v tom, v čem chci, až teď. (A proto mám dlouhé vlasy, vždycky jsem je chtěla a nikdy nesměla.)