Neviděla jsem ho šest týdnů. Za tu dobu povyrostl, zbystřely mu oči a rozšířil se slovník. Šikovnější tlapky mu otevřely cestu k novým objevům. Je mu rok a skoro dva měsíce. Už nemáme doma miminko, ale chlapečka.
Je to dítě – cestovatel. Na trajektu jel poprvé, když mu byly dva týdny a od té doby se prakticky nezastavil. Naši mladí jsou tuláci a malej to nejspíš zdědil – miluje cesty, nelpí na známém prostředí, svojí postýlce a denní rutině.
I když mluví hlavně miminkovsky, rozumí spoustě věcí a řadu dalších umí vyjádřit. Pokud dostane včas najíst, miluje svět a ten mu to vrací. Nevšimla jsem si, že by se něčeho bál – většinou se usmívá nebo směje. Když se občas zlobí, umí zavřísknout tak, že z toho trnou zuby – naše samozřejmě:))
Vedle pravidelného jídla si od světa přeje, aby se hýbal. Aby se NĚCO dělo. Aby sám mohl něco kutit. Cestování zjevně naplňuje většinu jeho potřeb a je mu jedno, jestli jede na lodi, autem, vlakem nebo na kole. Díky moderním vymoženostem v chovu dětí nemají jeho rodiče problém mu kdekoliv zabezpečit veškeré základní pohodlí, takže ještě nezjistil, že se velké cestování pro malé děti vlastně nehodí.
Viděla jsem video z lodi, když teď jeli s Andym trajektem z Norska do Dánska. Bylo větrné počasí, vlny byly sice jen třímetrové, ale protože šly při daném kurzu přímo na bok lodi, musel kapitán plout tak trochu cik cak. Což vedlo k tomu, že na otevřenou zadní palubu každou chvilku vítr přivál přepršky mořské vody.
Patrik seděl na kočárku, nahlas se smál a vztahoval ručky k větru, jako by se ho snažil obejmout. Bylo v tom tolik bezprostředního živoucího potěšení, že se člověku tajil dech. Video bylo dost dlouhé, takže bylo znát, že nejde o chvilkovou zábavu, že on skutečně prožívá čirou radost, která ho cele prostupovala.
Napadlo mě, jestli bych ho já v takovém počasí na otevřenou palubu vůbec vzala. Hvízdající vítr, mokro, pěna odletující ze vzdouvajících se vln, hukot lodních motorů. Já to mám ráda, ale u malého bych asi cítila povinnost ho chránit… zbytečně. No jo, babička:))
Někdy si musím připomenout, jak jsme žili s malými dětmi my – co všechno jsme podnikali, co všechno si děti zkusily, právě na té hraně, aby je to bavilo, aby to pro ně byla výzva, ale aby riziko bylo více méně pod kontrolou. Byli jsme z dnešního pohledu hodně mladí rodiče, ale i tak jsme, myslím, dokázali u dětí vyvažovat kontrolu se svobodou, ochranu s rozvojem jejich vlastní samostatnosti a zodpovědnosti. Přišlo nám to normální.
Když v posledních letech sleduju, kam se ubírá výchova dětí v západním světě, tak mám dojem, že tam zbabičkovatěl celý systém. Samozřejmě, že je třeba děti chránit, ale také vychovávat a učit je zvládat přiměřená rizika. Dohled a rodičovské zásahy odstupňovat podle věku a schopností dítěte, stejně jako podle prostředí, ve kterém se pohybuje.
Patrik například miluje hru se dveřmi – otvírat, zavírat, prásk! Jenže normální dveře umějí být k miminím prstíkům nemilosrdné, i nabídla jsem mu ke hraní pomalejší šoupací dveře naší šatní skříně. Byl nadšen. Hodina fyziky a mechaniky pro batole v praxi.
Jednou si zapomněl mezi dveřmi prsty, ale protože dveře v kolejích opravdu jezdí pomalu a on s nimi ještě nedokáže pořádně prásknout, bylo z toho jen uražené pobrekávání, na které brzy zapomněl. Ale začal potom chápat moje upozornění a já s úžasem sledovala, jak rychle se naučil si prsty chránit.
Byla jsem hrdá na něj, že je šikovný, a na sebe, že jsem mu tu zábavu dovolila:)) A tak se dnes ptám – co si myslíte o dnešní výchově dětí k odpovědnosti a samostatnosti? Jak jsou na tom ve srovnání s vaším vlastním dětstvím? Také zjišťujete, že být prarodičem je v tomhle směru o něco obtížnější?
Dede, máš krásného vnoučka!Je radost pozorovat, jak děti objevují svět a jak si s lecčím sami poradí, jak přemýšlí,aby se dostali kam chtějí, nebo to, co chtějí.Ale prarodiče samozřejmě jsou starostlivější, neboť vnouče je třeba odevzdat rodičům v neporušeném stavu :o))!
Ahoj Dede: Takze Patrik jede nocnim rychlikem. Otrle dite a otrly otec. A pokud si myslim spravne kam jedou, tak je to cesta dlouha. Ale podle toho, co pises, tak Patrik bude pobaven. Je to slunicko. No ja, Dede, ale az on zacne chodit
A taky se mi libi tvuj vyraz, ze svet ponekud zbabickovatel. Jak jsem psala u tveho nedavneho clanku, vetsina deti dnes nema tolik svobody a s tim jiste prirozene zodpovednosti, jako driv. Nechci vypadat jako staromilec; byla tam nebezpeci,obcas se divim, ze jsme jako decka nedosly k ujme. Ale naucily jsme se vyhodnocovat situace a naucily jsme se fungovat v kolektivu, ktery jsme si casto ridily samy.
Nojo, podle toho, co je pro děti nebezpečné jak nám dnes předkládá TV a tisk, je zázrak, že jsme my vůbec vyrostli…
Děkuju za milé komentáře, já se ještě vrátím – ale asi až zítra. Dnes jsem počítač těžce nestíhala a teď jedu s klukama na vlak do Pardubic – jedou na Slovensko ukázat se praprarodičům (inlove) Ale ve čtvrtek ráno jsou zase zpět, takže budeme pokračovat v blbinách (inlove)
Mimochodem, místo v pražské zoo byli Andy s Patrikem na Hlavním nádraží, včera byli v Jaroměři na nádraží a v železničním muzeu, a když bychom fakt nevěděli, co s případně nenaladěným Patrikem, tak stačí pustit video s vlakem (takové přímé přenosy dění na světových nádražích jsou ohromný hit) a tak soustředěné mimi jste neviděli. Nemůžu si pomoct, ale ty vlaky jsou dědičné a nakažlivé! (chuckle)
Milá Dede, malej je správný klučík,ten se vyzná, to je vidět.Je dobře, že ho mladí všude berou a taky , že má babi,která chápe potřeby broučka ničitele i tvořitele.
Já měla štěstí, synátor byl naprosto pohodové a bezproblémové dítě, úžasně živé, někdy to bylo dobře adrenalinové. Pořád mám z něho radost i z vnučky. Jsem opatrná babička ale taky dovedu pochopit, že s rodiči až taková sranda není a babi to musí trochu vynahradit a tak podle toho pořádáme různé věci, které pak doma raději nevyprávíme.By se zbytečně divili. (chuckle)
Paťko je celá Dede + objaviteľ + špekulant,Ten jazyk sústredene sledujúci ruky,dvere…
V dobrom závidím.Ja som pre Terezku ako ona hovorí rezerva/teda ona hovorí vezevva/
Dede, v prvé řadě, Patrik je opravdu krásný klučina.
A k tomu ostatnímu – jako babička mám o vnoučata mnohem větší obavy, než jsem měla o vlastní děti. Zajedno jsem tehdy byla mladší, mrštnější a rychlejší, zadruhé to prostě nejsou moje děti, ale vnoučata, nežiji s nimi každý den, ale mám je na starosti jen občas, nevím tudíž, jak a co jsou schopné a neschopné udělat a proto jsem asi trochu úzkostlivější, než rodičové. Jsem za ně odpovědná jejich rodičům a chci je vrátit bez úhony :-). Ale to neznamená, že dítě zavřu do postýlky a nenechám ho nic dělat – Verunka se mnou vaří (ve dvou letech), stříháme papír, maluje vodovkami, zkouší jak fungují kleště… myslím si totiž, že čím víc jí budu některé věci zakazovat, tím hůř. Lepší ukázat jak na to a nechat pod lehkým dozorem, ať se s tím dítě nějak popere. Že to není napoprvé nic moc, že z té buchty je půlka na lince a z podlahy smetu spoustu bince? No a co, ale ten výsledek, ta buchta, ta je!
A Patrik je moc krásná a patrně i šťastný chlapeček!
Tentokrát měl kvíkli asi pravdu, poslal jsem to moc rychle za sebou
A jsem toho názoru, že dítě se naučí nepadat tím, že párkrát spadne. Že něco pálí se naučí tím, že na něco horkého sáhne (přes upozornění, že tam sahat nemá). Jde jen o to zhodnotit, kdy je riziko tak velké, že upozornění nestačí a musí se dítěti přímo zabránit k nebezpečné věci dostat. Obvykle tak veliké není. Rysík už nejméně rok krájí ostrým nožem, Rysinka zatím jen ostřejším příborovým. Jistěže se i lehce říznul, ale ví, jak se s nožem zachází a že je nebezpečný. S nůžkami se začali učit rozhodně před druhými narozeninami. Sousedovic holčička si ve 2,5 letech chodila k nám navlékat korálky (opravdu cíleně je vyžadovala při každé návštěvě), protože její tatínek trval na tom, že žádné mít nemůže, protože je to nebezpečné. Rysinka je dostala k 2. narozeninám a navlékat se naučila během dvou dnů. Zatloukat hřebíčky (do korku dřevěným kladívkem) se naučila cca v těch 2,5. Že si oba hrají se špendlíky jsem už asi někdy někde napsala. Prostě cedulky, že je něco nevhodné pro děti do tří let vesele ignoruji. Maximálně dám krabici s danou věcí někam z dosahu a vydávám jen na požádání, nebezpečnější věci (třeba ty špendlíky), mají jen pod přímým dozorem. Zatím se mi to osvědčilo.
Babička nejsem, ale vidím to na těch babičkách mých dětí. Je znát, že se bojí. Ale ono je to asi dáno i tím, že jak mají vnoučata na starost jen občas, tak vlastně pořádně neví, co kdo umí. Já třeba nechci pouštět Rysinku na některé „atrakce“, na které ji pouští tatínek. Přes léto je má častěji na starosti on a tak jim víc věří.
Cestování s malými dětmi je v posledních letech v pohodě. My teda nejsme velcí cestovatelé, ale máme už odzkoušeno docela dost. Teď sme se vrátili z Krkonoš. Zaměstnavatel tam má podnikovou chatu. Musím konstatovat, že minulý týden byla děsná zima! Kdybych pro dospělé balila tak pečlivě, jako pro děti, nemuseli jsme s MLP mrznout! Ale prošli jsme se konečně po pořádných horách (Rysík byl ještě jako batole jedináček v Alpách, ale nepamatuej si to) a děti mají zase zážitky.
Pouštěla bych i děti samotné na hřiště u nás „pod okny“. Jenže z okna tam doopravdy nevidím přes křoví a nechodí tam žádná ustálená „parta“ dětí. Pokaždé někdo jiný. Takhle se bojím a myslím, že to dětem bude chybět. Ta volnost a zodpovědnost zároveň. Schppnost samostatně se učit od starších a zodpovídat za mladší bez dozoru dospělých. Jenže ve měste to prostě dneska už nejde.
Patrik je moc krásný chlapeček!!! a má se parádně s rodiči i s babičkou!!!
ve čt jedu s Terrym a Olim na výcvikový víkend a přemýšlím jestli nám bude stačit na spaní kočárek….je docela velký….
Dede, Patrik je nádherný chlapíček.Přeju VÁM všem, aby vyrůstal bez problémů a nehod a byl a stále tak šťastný a zvídavý.Poslala jsem před chcvílí 2 emílek, můžeš mrknout do mailů?
Patrik je opravdu krásný chlapeček DEDE.
A je pravdou, že o svého vnuka Samíka se bojím více než o své syny. To co dovolí Samíkovi jeho otec můj syn Pavel na hřišti, to já bych mu nedovolila. Třeba Samík jede velkým tobogánem, který u nás na hřišti slouží jako skluzavka. Já se bojím, ale Samík vyletí dole, celý šťastný, jak to rychle jede.
Když mi bylo krásných 23 let, měla jsem 2 chlapečky po 20-ti měsících za sebou. Byl to občas záhul, ale dala jsem to. Měla jsem v kočárku miminko a na kočárku sedělo batole a s tím do tramvaje. Žehlím a pod nohama mi leze 8-mi měsíční batole a kolem pobíhá ani ne 3-letý chlapeček.
No dnes nevím, nevím.
Já holt budu babička, co čte pohádky a mazlíkuje se.
Míša z Plzně
Míšo, tys měla mezi kluky aspoň těch 20 měsíců. Já měla sice dvě holky, ale mezi nimi je jeden rok a tři dny přesně. Byl to pro mne daleko větší záhul, jelikož starší Petra začala chodit sama fakt až v 15.měsíci, zato mladší byla zcela stejné péro vystřelené z gauče na atomový pohon, jako má dnes sama doma v naší vnučce Adéle.vzhkledem k tomu, že dcery jsm měla ve 30 a 31 letech, dneska v 60 už té malé fyzicky nestačím.a jinak, dede, díky za pěkná fota malého vnoučka. To dětské zkoumání a průzkumničení velice dobře znám.
Moje dvě děti bylo každé úplně jiné- Kubu vlajícího v dáli bylo potřeba brzdit a poněkud bojácnou Kačku podporovat. Takže když se třeba Kačka bála vylézt na vysokou prolízačku, tak jsme ji nedržela, ale lezla po průlezce vedle ní, aby to viděla a nemusela se bát. U Kuby jsme jen minimalizovala rizika krátkými povely, až jsem byla osočena, že na něj mluvím jak na psa. Ale v podstatě jsem klusala za ním a ne že jsme ho jen vláčela za ruku, aby se mu něco nestalo. Po pádech z různých výšek se naučil, co jde a nejde a myslím, že bez toho by z něj vyrostl pitomej hazardér.
Taky jsme z dnešního hlediska byla mladá matka a internet nebyl, takže sdílená hysterie ohledně bezpečnosti dětí nebyla na denním pořádku. Myslím, že dnešní matky se nespoléhají na svůj instinkt, ale na internet.
Matyldo, BINGO – poslední věta.
Jinak hezké slunečné ráno, Dede, přávidím Ti Patrika, pohlaď ho za mne po těch kučeravých blond vláskách. Krásnej klučina (h) .
Tu historku, jak jsem učila neteřinku přikládat do sporáku a skončilo to tím, že sama uvařila polívku, kterou jsme se k mému velkému úžasu ani neotrávili, jsem ti už vyprávěla?
Nebyla ještě školou povinná.
Ale po pravdě, jenom předávám, co mě naučila babička. 😉
Jo a tu historku, jak mi máti zakazovala srp a babička sekyrku, protože bych si mohla něco udělat, takže mě babička naučila se srpem (natajnačku, samozřejmě) – pod heslem „ať to umí vzít do ruky, když už mně to má podávat, nemůžu se na ni dívat, někde sebou na stráni švihne a zasekne si to do oka, to nejde, musí to umět vzít do ruky!“ a máti mi naopak pod podobným heslem představila tu sekyru, načež jsem se pořezala při broušení o kosu, to už jsem ti vyprávěla, ne? (rofl)
OK, tu kosu jsem směla vzít do ruky, až když jsem měla ruce dost dlouhý, abych ji udržela… 😀
A tu historku, jak tahám štěně od úplnýho malička normálně bez vodítka, aby si zvyklo za mnou přijít na zavolání a naučilo se, kam smí a kam ne, takže se ve třech měsících umí celkem spolehlivě pohybovat po ulici, tu znáš? 🙂
Jsem všema dvaceti pro vystavování mláďat nebezpečné realitě. S postupně snižovaným dozorem. Páč z nich potom nerostou takový kopyta. 🙂
Tak pod ten poslední odstavec se nadšeně podepisuji! 🙂
Prarodička zatím nejsem (alespoň o tom nevím) a jako matka bych možná zasloužila přezdívku Herodeska 🙂 Obě děti úspěšně přežily kontakt s nožem, sekerou a ohněm. Výsledkem je, že si umí uříznout chleba a vykostit kuře. Naštípou dříví a zatopí v krbu nebo podpálí táborák.
Když jsme na chalupě stavěli krbová kamna, byl Hřívnatcovi rok. Trochu jsme se báli, aby si nespálil tlapky – ale děti nejsou hloupé a když se jim nebezpečí ukáže, tak ho respektují. Od té doby si na naše krbová kamna nesáhlo už osm dětí – příklady táhnou 🙂
No, tak to jsme dvě – Honza od malička věděl, kde jsou nože, v roce lítal se šroubovákem kolem zásuvek, co znamená horké mu bylo názorně předvedeno přiložením ručičky na konvici s čajem. Ve třech letech na zahradě zlomil rýč a zahučel po hlavě do vany s vodou na zalévání, přežil…Plavat jsme ho naučili v pěti letech na hloubce, kde už nestačil, no loknul si, ale na vodu nezanevřel. Asi jsme byli z dnešního pohledu nezodpovědní rodiče (rofl) , možná by se o nás teď i sociálka zajímala, protože občas dostal i nařezáno, když si nedal říct a neposlouchal nebo se vztekal tak, že roloval ve městě po chodníku (whew)