Prázdniny skončily. Škola byla za mnou a čekal mne odchod z rodného hnízda. Jenže, jako obvykle, se cosi zadrhlo. Učiliště nebylo schopno nápor nových učňů po stránce ubytování, zvládnout a bylo rozhodnuto, že chátrající, (dnes už soukromý a skoro spadlý) zámek v Moravském Krumlově se zrekonstruuje a upraví jako internát.

Jenže práce se jaksi protáhly, takže koncem září jsem byl ještě doma, což mi sice nijak nevadilo, ale spolužáky to dohánělo k zuřivosti; oni musejí makat a já se, jako obvykle, vesele flákám. Jenže den D nastal. Vzal jsem kufr, sedl na vlak a hurá do Brna. Učiliště jsem bez problémů našel, ve zvacím dopise bylo přehledně uvedeno co a jak. Byli jsme uvítáni, bylo nám ukázáno vybavení, a zatímco pánská část byla nahnána do autobusu, který nás odvezl do Moravského Krumlova, dívky se šly ubytovat přímo v internátu v Brně, který byl součástí učiliště.

Ono to bylo tak, že internát pro 1. ročník byl, (dočasně, bohužel jsme to vyžrali právě my), v Moravském Krumlově, děvčata a pánové druhého a třetího ročníku bydleli v Brně na tehdy Leninově, dnes Kounicově ulici a v Hybešově byly, ve čtvrtém patře, strojní a ruční dílny; patra pod námi patřily odbornému učilišti spojů.

A protože dílny byly malé a učňů hodně, jelo se na dvousměnný provoz; ranní díly od šesti do jedné a odpolední od dvou do deváté. Takže to vypadalo tak, že jeden týden byla škola, čili vlakem z Krumlova do Brna. (Vlak jsme, coby budoucí železničáři, měli zdarma). Z města na nádraží skoro kilometr do kopce, (můžete pěšky, nebo si zaplaťte autobus), vlak odjížděl v půl sedmé a další jel až v kolem půl jedenácté, čili pokud ujel, bylo zle. Zpátky vlakem z Brna v půl čtvrté a nikde se necourat, vlak přijíždí v půl páté, přípojný bus je na náměstí pět minut před pátou a kdo nebude nejpozději ve čtvrt na šest na pokoji…

Nejhorší děs běs byly ranní dílny. Budíček ve čtyři, na nádvoří přistavený autobus, který nás odvezl do Hybešovy, pěšky do čtvrtého patra, převléknout do montérek a pracovních bot a od šesti naplno: Tohle je pilník, (mnozí, či spíš mnohé z nás ho viděly prvně v životě), takhle se drží a: tady je kus železa, tady je výkres a tohle vyrobíte s přesností na desetinu milimetru.

A; ukaž, krásko, tlapky! Cvak cvak kleštičkami; tyhle drápy do práce nosit nebudeš; všechny budete mít nehty ostříhané hezky nakrátko a kluky, máničky, ostříhám příště osobně! Takže buď si dojdete k dnes k holiči, nebo vás zítra ošmikám; bezpečnost práce je prvořadá a dlouhé vlasy a soustruh se rádi nemají. A pro dívky to platí také! Takže buď nakrátko, nebo ochranné pomůcky, čili předpisový šátek! A nechci nic dalšího slyšet!

Jistě tušíte, že ochranné pomůcky nebyly rozhodně posledními výkřiky módy. Takže dívenky se rychle změnily v baby Jagy, pěstěné pacinky v ruce dělnické třídy a vznešené achich ouvej v řízné dopr…, když litinový odlitek přestavníku vzdoroval snahám o přemístění. Dvě nevydržely, vzdaly to a odešly neznámo kam. Ty ostatní si zvykly, nic jiného jim nezbývalo.

Ale i někteří pánové měli problémy, Zejména ti, kterým nebylo z kádrových důvodů umožněno jít studovat a jejichž rodičové nepočítali s možností, že by se jejich milované a rozmazlované dítko muselo někdy živit rukama.

Odpolední dílny znamenaly, že budíček byl až v osm, oběd v jedenáct a ve dvanáct dvacet odjížděl do Brna vlak. V devět (večer) byl konec a pět minut po půl desáté odjížděl poslední spoj do Krumlova. Z Krumlovského nádraží jel, naštěstí, do města autobus, takže ve čtvrt na dvanáct jsme se dopotáceli domů, padli do peří a do osmi ráno mohli spát.

V dílnách se s námi nikdo nemazlil. Předpisové oblečení, předpisová obuv, ostříhané vlasy a nehty a to bez výjimky pro všechny; máme rovnoprávnost, a jesli tuhle práci dělá kluk, nebo holka nikoho nezajímá. Děvčata se sice ze začátku pokoušela klást odpor, ale proti výukou zoceleným mistrům odborného výcviku absolutně neměla šanci.

Stejně, jako několik ,,mániček“ (byla doba Beatles a Mefista), kteří tvrdili, že jsou umělecky činní a dlouhé vlasy pro svůj imidž nezbytně potřebují. Vrchní mistr to vyřešil stručně: Za peníze, vydělané kumštem, si kup paruku! A teď mazej támhle k tý frézce a koukej, ať ji zase neočešeš, jako posledně!

Takže jsme začali ručním obráběním, od řezání pilkou na železo, přes pilování, sekání, (ano, majzlíkem, čili, v tomto případě, přesně nabroušeným sekáčem se může opracovávat i kovový materiál), ohýbáním, (do trubky se musí nasypat písek a musíte ji autogenem nahřát, jinak se vám zbortí), vrtáním, řezáním závitů, nýtováním za studena i za tepla až pro lahůdkové menu, čili broušení nástrojů, což je věda sama o sobě.

Nesprávně nabroušený soustružnický nůž může zničit obrobek i soustruh a zaškrabávání, což už je záležitost na výsost přesná, kdy dostanete kus kovu a úkolem bylo vytvořit dokonale vyrovnaný povrch, čili oříznout na míru, sekáčem zkosit hrany, pilováním zarovnat na požadované rozměry a nakonec zaškrabat obě plochy tak, aby dokonale lícovaly s příměrnou deskou a ten kus železa byl všude stejně tlustý. Pochopitelně to nebyla práce na jeden den, ten kus železa provázel každého od začátku dílen celým prvním ročníkem a po skončení prvního járu ho každý dostal na památku.

Kovařina a svařování sice v osnovách nebyly, ale kovárna i svařovna byly součástí dílny, protože učební náplň tvořila i tzv. produktivní práce, kdy zakázky, do kterých se výrobnímu závodu v Krpoli moc nechtělo, skončily u nás a tyto úkoly se většinou bez oněch dvou činností neobešly.

Kovárně a svařovně vládl mistr Jahoda, žactvem uctivě nazývaný Džou Asbest. (prosímtě uhni s těma klíščema – vzal kus doruda rozpáleného železa do holé tlapy a hodil ho do vody k zakalení) a občas si někoho vypůjčil k asistenci. Když zjistil, že s elektrickou svářečkou i autogenem umím, začal mne, soukromě a o své újmě (v rámci doby, kterou jsem měl správně strávit z tréninkových důvodů ničením pilkových listů při pižlání kovového odpadu na menší kousky), učit kovařině a když zjistil, že i tato činnost je mi blízká, byl nadšen.

Takže zatímco ostatní řezali a nadávali, protože pilky se v nešikovných tlapkách rychle tupily, my jsme vytvářeli různé, abych tak řekl, užité umění. Možná že někteří ještě pamatujete módu drátěných Švejků a jiných podobných výtvorů. Takže já jsem tvořil, pan mistr zajišťoval materiál a odbyt a občas mi i něco utrousil.

Kromě toho jsem se ale naučil i tepařině a vykovávání v zápustkách, zatímco ostatním byla jen ukázána výheň a její obsluha, řečeno, jak moc musí být železo žhavé a každý si povinně vykoval kramli. K autogenu a elektrice už pak nebyli připuštěni vůbec, s tím, že je to nebezpečné a musí na to být věk a speciální kurz; on o to nikdo ani moc nestál, blýskání elektrického oblouku a čoudy a smrady, které při jakémkoli svařování vznikají, nejsou nijak lákavé.

Ve škole jsme pak teoreticky zpracovávali to, co jsme se učili v dílnách. Kromě všeobecných předmětů, (čeština, ruština, tradiční otrava), jsme ale měli zajímavější: Technické kreslení, (mňam mňam), nauka o materiálu, (super, on se dá vrtat i porcelán!), elektrotechniku, A první nesmělé počátky sdělovací a zabezpečovací techniky. (Konečně něco opravdu zajímavého!)

Vrcholem praktického výcviku pak byla práce s vrchním vedením a sdělovacími kabely. V Krpoli měli spojaři trasu vrchního vedení, o kterou se s námi dělili. Takže zadání: Vykopat díru, postavit sloup, natáhnout na izolátory dráty a přivázat, pochopitelně tím jedině správným a předepsaným způsobem.

V dvojřad nastoupit, tady máte každá dvojice lopatu a krumpáč a tady bude metr hluboká jáma, do které ten sloup postavíte. Tři, dva, jedna teď! A fofr! Vyfasoval jsem do party dívenku, naštěstí metráčka a chytrou, takže nejen že se krumpáčem i lopatou oháněla s pro mne nedosažitelnou bravurou, ale ještě ji napadlo, že by bylo dobré na ten sloup namontovat rameníky a izolátory, dokud ještě leží na zemi.

Takže jsem byl od kopání vyhozen a montoval. Když jsme pak sloup postavili, mohli jsme spokojeně přihlížet, jak ostatní šplhají, či spíš vedou urputný a občas marný boj s kusy železa, zvanými stupačky, po těch svých a montují výstroj naprosto nekomfortně a nepohodlně, (kruciš, další šroub mi spadl), nahoře. Pan mistr se jen spokojeně uculoval a my dostali za jedna.

Sdělovací kabely jsou už věda. Úkol zněl: spojit dva konce (metrové odřezky), čili celkem 1.200 drátů, tak, aby každý ,,sameček“ byl spojen jen a jen se svou ,,samičkou“, hotovou spojku uzavřít a zahermetizovat. Měděné dráty o průměru 0,5 mm, papírová izolace, olověný plášť. Dráty jsou srovnány po vrstvách, které se musí postupně vyseparovat.

První pár je červený, druhý v pořadí, (počítací), zelený a další už barevně rozlišené nejsou a jdou prostě popořadě za sebou. Pan mistr si připravil opačné konce, aby mohl výsledek naší práce měřidly zkontrolovat a abychom měli mustr. Vybrat odpovídající pár, navléknout dutinku, smotat zátorku, zapájet. A další a další. Když se to udělalo 1.200x, vznikl balík, který se omotal kalikem, a následovala hermetizace.

Z kusu olova se udělala trubka s konickými konci, vše se sklepalo dřevěnou paličkou a zaletovalo. Pak už se jen našrouboval litinový kryt a dutina v něm zalila parafinem. Pan mistr pak změřil, jestli dráty jsou pospojované správně a zda ve spojce nejsou zkraty. No, elementálové byli mému snažení příznivi.