Jak jsem si četla sobotní Lidovky, jediné noviny, které si pravidelně kupuju, tak mě v části Relax zaujal článek s názvem „Doktor internet“ od Barbory Cihelkové. Copak základní myšlenka – lidé si hledají medicinské poznatky na netu aniž by jim rozuměli, byla jasná a dalo se s ní souhlasit. Ale ono tam toho bylo k diskuzi víc.

Obecným problémem hledání na internetu je fakt, že nabízených informací je příliš mnoho, přičemž těch opravdu důvěryhodných je méně, než by člověk doufal. Když navíc vyhledáváte data v oboru, kterému nerozumíte, tedy ke zhodnocení důvěryhodnosti předkládaných informací můžete použít maximálně selský rozum či srovnávací analýzu z více zdrojů, je pravděpodobnost svedení vašeho úsudku na scestí poměrně vysoká.

Hledání a hodnocení medicinských poznatků je pro laika o to horší, že málokdy se snaží přijít na kloub věcem čistě teoreticky – většinou za jeho hledáním stojí obava, že s ním, nebo s jeho blízkými, není vše v pořádku.

Nu, a když se k tomu přidají všechny důsledky slůvka „psychosomatický“, může si takový hledač zavařit pořádnou patálii sám se sebou. A to radši a ni nemluvím o případě, kdy navíc naletí nějakému šarlatánovi, slibujícímu nemožné – třeba alternativními způsoby vyléčit těžkou nemoc – rakovinu, cukrovku a podobně.

Nicméně… ano, je tu i jedno nicméně. Nicméně, pokud se člověk od lékaře dozví pár slov o své diagnóze, není přece od věci si fakta trochu prostudovat. Ne dělat si diagnózu doma na koleně, ale s celým problémem se přece jen seznámit. Měli bychom se přece starat o své zdraví – měli bychom se kvalifikovaně rozhodovat.

Co mě ale v článku nazvedlo, byly dva citáty lékařů – nevím, jak moc jsou přesné, proto necituju jméno lékaře. První je názor praktické lékařky: „Do ordinace mi chodí chytrolíni naprosto dezorientovaní z množství podivných rad a doporučení. Někdy dokonce získají utkvělou představu, že mají tu a tu nemoc, protože si na nějakém podivném amatérském webu najdou seznam příznaků, který je vyděsí. To dřív nebývalo,“ rozhořčovala se paní doktorka.

Druhý citát patří panu profesorovi z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze: „Není nic horšího, než když si český pacient přečte na internetu zavádějící informaci a lékař s ním o ní musí diskutovat.“ pravil rozhořčený pan profesor, který to považuje za ztrátu času. Ale přece jen aspoň dodal: I když je ten rozhovor často nesmyslný, pro udržení dobrého vztahu s pacientem je nutný.“

Hm. Co vy na to? Zdá se to jenom mně, nebo je v tom skutečně cítit pohoršení, co si to ti lidé (pacoši) dovolují, dělat si na věc vlastní názor, když stejně bude blbě a chudák doktor s nimi na to téma navíc ještě bude muset mluvit? Kdo na to má čas, že? Nemůžu si pomoct, ale pořád v tom vidím snahu nechat pacienta pokorně stát před PANEM DOKTOREM, žmoulat v ruce rádiovku, šoupat nohama a s pokorným přikyvováním poslouchat, co mu je řečeno. Pokud mu vůbec něco řečeno je. (Stejně tomu nerozumí, že.)

Moje zkušenost je taková, že dobrým lékařům nedělá potíže svým pacientům vysvětlit, v čem je jejich problém a zodpovědět pár otázek. Vynikající lékaři dokonce vědí, že takový trpělivý rozhovor je už ve skutečnosti součástí terapie a podle toho se k pacientům chovají. (Ti nejlepší nikdy nejsou povýšení a pohrdaví – všimli jste si?) Samozřejmě není třeba dlouhých řečí při obyčejném nachlazení – ale lidé chodí k lékařům i s potížemi, které zdaleka nejsou jen banální.

A řekněme si upřímně, že aspoň ze začátku je pro ně většina informací o jejich nemoci novinkou, kterou potřebují pochopit. Pokud je lékař na slovo skoupý, nevrlý nebo odmítavý (to bývají ti, kteří nejsou tak dobří, jak by si rádi mysleli, že jsou), je celkem logické, že se lidé skutečně uchýlí do náruče internetových fór, protože nějak se svojí nejistotou bojovat musejí.

Celkem přesně to nakonec v onom článku shrnula jedna onkoložka, když dodala: „Vztah mezi lékařem a pacientem bude vždy nerovný, ale v Česku býval skutečně hodně nerovný. Potřebujeme, aby se pacient vzdělával a rozhodoval.“ (Ale kde, když mu zakážeme internet, protože tam jsou i bludy?)

Kromě rozhořčených lékařů mě v článku zaujalo i tvrzení, že stránky (třeba komerční weby farmaceutických firem), které mají vystrašené lidi nahnat do e-shopů, jsou mnohem profesionálněji udělané a tedy na pohled důvěryhodnější, než stránky lékařských fakult nebo vědeckých pracovišť. Hm. Kdo by to byl řekl?

Dále mě u oslovených lékařů neušla nulová snaha aspoň přemýšlet o tom, jak tedy lidem ty důvěryhodné informace dodat (cítím v tom ono: se nemáš co starat – poslouchej a věř!). Autorka článku se však zmiňuje o tom, že cesta existuje – v zahraničí. Pokud je stránka s medicínskými informacemi označena logem HON, znamená to, že její obsah prošel hodnocením organizace Health On the Net Foundation http://www.hon.ch/, takže by měl být důvěryhodný.

To je fajn vědět, ale upřímně řečeno – ač v Česku stále stoupá počet lidí vládnoucí angličtinou, kolik z nich ji ovládá do té míry, aby se na její znalost spolehl i v oblasti medicíny?

A v tom je asi právě ten důvod, proč vám o tom článku píšu, byť mi nepřinesl, s výjimkou existence organizace HON, nic nového. Ta arogance, s jakou jsou lékaři popuzeni (té zbytečné práce těm hlu… lidem něco vymlouvat), ve spojení s tím, že neexistuje z jejich strany nějaká soustředěná snaha, dodávat informace důvěryhodné a kvalitně zpracované tak, aby jim lidé rozuměli. Aby je našli a odlišili od všeho toho balastu. (Čest výjimkám v různých poradnách.)

Eh, když už nemají čas profesoři – proč na přípravě takových informací pro veřejnost nepoužít studenty medicíny? Naučit se to stejně musejí a umění vysvětlit problém laikovi se jim bude vždycky hodit. Kontrola správnosti prezentovaných informací je snadná – jejich práce je tak jako tak v rámci studia hodnocena učiteli. A dokonce i medici by měli umět spravovat webové stránky!

Vím, že onen článek může být manipulativní už volbou citací, ale tentokrát zjištěná fakta odpovídají mé vlastní zkušenosti, takže se domnívám, že článek je více méně pravdivý. Co si o tom myslíte vy?