Byl to takový zvláštní jev – nic důležitého, aby to člověk zkoumal, ale existovalo to. Vždy, když jsme kdysi jako rodina přijeli v pátek večer po dlouhé a únavné cestě do hor na naši chalupu, zatopili jsme, vybalili potraviny a většinou stále ještě teple oblečeni jsme se vrhli na jídlo. To byl vždycky hlad!
Celý obraz se mi drobí na jednotlivé střípky vzpomínek. Na to, jak dlouho jel vlak a jak jsem po přestupu v Martinicích pravidelně usínala, přestože už to bylo do Poniklé jen kousek. A pak mi byla vždycky zima, když jsem vylezla z vlaku ven.
Omamnou vůni horského vzduchu – ať jsme dlouze stoupali od Jizery do vršků, nebo scházeli od auta zaparkovaného nahoře na kopci; ať byl teplý večer plný cvrkajících cvrčků, nebo mrazivá zimní noc; ta vůně a svěžest byly neuvěřitelné. Po dusivém centru Prahy to byl rozdíl, že by jeden plakal:))
Chalupa byla vždy studená – holt hluboké horské údolí. Pokud byla zima, mrzlo i uvnitř. Taťka zapnul v domě elektřinu a rychle zatápěl v kamnech, my jsme nanosili dřevo a vodu, mamina vybalila potraviny a dala vařit vodu na čaj. Za nějakých dvacet minut od příchodu jsme se sesedli u velkého stolu, všichni obvykle ve svetrech (v zimě někdy i v bundách:)) a objali první hrnek s horkým čajem. A začali jíst.
Pro ten první večer to bylo vždycky něco strašně jednoduchého. Takhle v létě to bývaly rohlíky, kus nějakého salámu a papriky. Rajčata jen někdy – ani nevím proč. Byla do baťohu moc těžká a rozbitná? Špatně se sháněla? Nevím. Ale pamatuju se, jak jsme jako děti obvykle nakousali papriku a pak začali kvílet – ale ona pálí! A mamina řekla, tak mi ji dej, vyměníme si to.
Koupila jsem předevčírem tři druhy paprik, z nichž jedny mají být pálivé – proto jsem si právě na tyhle večery vzpomněla. A na tu společnou chuť uzeniny, bílého pečiva a papriky. Hm. Bílé pečivo už dávno nejím, uzeniny vlastně taky ne, maximálně trochu šunky a to je úplná jiná chuťová kategorie. Tak mi zbyly jen ty papriky:))
To z jiného – tehdy oblíbeného – jídla mi zbyly jen vzpomínky a nějak netoužím si je obnovit. Pamatujete si ještě na tehdy oblíbené konzervy… a teď fakt nevím – bylo to vepřové nebo hovězí ve vlastní šťávě? (Dávaly se v menzách jako „dvojáky“) To se pak jen nakrájela cibule, smíchala s konzervou, posolilo, popepřilo a jedlo pokud možno s čerstvým chlebem. Dnes bych byla k něčemu takovému asi hodně nedůvěřivá, ale rozhodně si pamatuju, že mi to kdysi strašně chutnalo. A na ten první hlad to nemělo chybu!
Jindy byla rybičková pomazánka. To se vzal tvaroh, piksla rybiček, cibule, sůl a pepř, všechno se to jednou vidličkou smíchalo, naplácalo na pokud možno čerstvý chleba a okamžitě snědlo:)) Rybičky musely být v oleji, ty v tomatě jsme na pomazánku nepoužívali. Dnes jsem rozmazlená, zase si vybírám rybičky i tvaroh, minule jsem do toho krájela šalotku:)) Ale ve své podstatě mi tahle pomazánka chutná dodnes.
Někdy jsme jedli i párky a musím říct, že hlad je fakt úžasnej kuchař, protože i na ně mám (se svým vztahem k uzeninám) prakticky něžnou vzpomínku. Na chuť jsem potom párkům přišla znova až v Norsku, kde jednak prodávají párky skutečně výborné, a druhak jsme si je často kupovali, když jsme na výletech tábořili. Joj ohýnek z klestí a nasbíraného dřeva (zapalovaný „troudem“ ze suchých lišejníků) , opečený chleba a dobré párky… (buřty v Norsku nevedou:)) to člověk rád pro tu chvíli zapomene, že mu vlastně uzeniny nejedou.
Popravdě nevím, proč pro mě byla ta atmosféra příjezdů do opuštěného horského stavení a následná první večeře tak výjimečná. Vím, že ten pocit se už po dobu pobytu na chalupě neopakoval a bylo jedno, jak dlouho jsme tam byli.
A tak se dnes ptám: máte nějaká jídla, u kterých jsou vzpomínky pravděpodobně sladší a chutnější, než jaké bývalo to jídlo? A jaké jídlo jste rádi jedli na chalupách, na potulkách přírodou, na táborech?
Pojďme se bavit o jídle, které rozhodně neaspiruje na haute cuisine, ale zato si ho člověk pamatuje celý život:))
Pomazánky- no, rybičky v tomatě, cibule a pomazánkové máslo je naše nejčastější 🙂 Na táboře jsem milovala našlehané máslo s medem. Doma se to mamce nikdy nepovedlo. Až jsem na táboře pracovala v kuchyni, došlo mi proč- šlehalo se to dost dlouho. Tu lehkou nadýchanost člověk nikdy nedosáhne jen tak zamícháním a v malém množství se to i hůř dělá 🙂
čítam to až teraz a spomínam.Chatu sme nemali,ale mali sme babičky na dedinách.Prichádzali sme až v sobotu/asi sa pracovalo/Naš vlčiak Lapaj nás vital,z malých okienok presvitalo slabé svetlo-elektrika bola možno i lacná,ale šetrilo sa,zapnuté rádio system telefunken,vpredu potiahnuté látkou,vysielali sa hry,pri šporhelte sedeli babička a deduško,oblyskovali sa plamienky,prikladali sa kukuričné žgolky.A to najdôležitejšie:hore na šporhelte nás čakala múčna kaša-fučka , v druhom kastrole pečené udene rebrá a klobásky v červenej máčalke a téa-okyselená citronšágom.Muži si davali vínko a politizovalo sa pri správach zo slob.europy.Strašne to rušili,ale dalo sa.Rada na to spomínam.
Verenko, nakreslila jsi pár slovy moc krásnej obrázek (inlove) A vlčák Lapaj! jestlipak tu platilo nomen omen? (chuckle)
Dede,tu na zviretniku sú samé dobré psy-vy tomu hovoríte socializované.Ale náš Lapaj bol najmúdrejší pes na svete.akurát že nehovoril a nečítal!.Mohla som mať okolo 5 rokov,ked ho strýko doniesol ako šteniatko,vyrastali sme s ním,znášal od nás detí všetko,fakt všetko,chránil nás,bol to najlepší parťák.Zostal u babičky až do smrti a to som bola už na výške,bol skoro slepý,hluchý,doopatrovali sme si ho.Potom sme už nemali žiadneho psa.Nešlo to.Dom aj dvor zostali vždy Lapajove.
Verenko, teď je ten obrázek ještě mnohem hezčí! (inlove)
Povídej dál o Lapajovi – prosím 🙂
Na chaty jsme jezdívali,celá partička mládeže a jídla se vždy sesypala na hromádku a každý jedl, na co měl chuť. Byly tam turistické salámy, lančmity,trenčanské fazule, slepice po zámecku a hop na pepři(hovězí).Vonělo to všechno svobodou,upraveným jídlem a dobrou partou u ohně. Až jsem se osobášila s přednostou, jezdili jsme na jejich chatu, kam můžem dodnes ale už se mi nechce. Pokud byla naše dítka malá, vetšinou jsme uvařili polívečku, ve které byla kila zeleniny a lžíce v ní stála,až později jsme se naučili navařit doma a zavařit do sklenic. Na samotnou chatou od přednosty, mám vskutku úžasné vzpomínky na mou tchýni. Sotva jsme dojeli, netrvalo ani půl hodiny a už tam byla kontrola. Začalo se vytahovat maso na sekanou a tak různě a tohle martyrium trvalo většinou do 15.00 odpol.,kdy se umývalo ve škopku nádobí, zatím co okolní lid se dávno opaloval při čtení detektivek.Nemám tu chatu nikterak v lásce ale ona ani okolí za to nemůže,je tam krásně a je vidět na Hostýn a Kelčský Javorník.Když tchýně odešla na věčnost, sdělili jsme tchánovi, že na chatu už nikdy nemusí.Byl tomu velmi rád. Tu chatu nenáviděl. Lepší vzpomínky mám na ta mladá léta, kdy jsme jezdili po cizích chatách i s dětmi a nosili je při sběru borůvek a hub v taškách od vysavače Standard. Peníze a věci nebyly tehdy k mání ale lidské vztahy byly takové, že jsme na sebe všichni měli čas a mluvili jsme spolu a byli jsme spolu.
Milý Jenny (inlove) , krásné povídání a hezké vzpomínky – až na tu chatu. Je neuvěřitelné, jak někteří lidé dokážou zkazit i objektivně pozitivní hodnoty. 😡
Pokud jsme jeli do chaty na víkend (někdy ale třeba jen na neděli), zásobu jídla jsme si vozili z Prahy. Při delším pobytě jsme chodili nakupovat do vesnického konzumu (dnes už je tam samoobsluha). Takže jídlo bylo různorodé, podle toho, jaké maso maminka před odjezdem sehnala. Po příjezdu na chatu se vždy opakoval rituál – tatínek sešel se dvěma konvemi k pramenu pro vodu, bratr a já jsme pootevírali všechny okenice a maminka začala v kuchyni zatápět. Když dřevo v truhláku nestačilo my děti donesly ze dřevníku u chaty. Chata je veliký srub, takže rozpálená kamna brzy dřevo prohřála a v zimě se pak otevřely dveře do vedeljšího pokoje, aby jím teplo mohlo stoupat alespoň trochu do vrchního patra, kde jsou ložnice. Teprve pak jsme se všichni převlékli do „chatovského“ a přišlo na řadu jídlo. Ano, take se moc dobře se pamatuji na velkou nižší konzervu špalkového tvaru, v níž bylo hovězí ve vlastní šťávě. Myslím, že patřilo mezi lepší (a tedy ty dražší) konzervy, maso bylo libové a rosolovitá šťáva byla náramně dobrá. Maminka šťávu vždycky nastavila a udělala k masu nějakou přílohu. Prostě na čerstvém vzduchu nám chutnalo všechno a s chutí jsme snědli i případné dovezené zbytky z Prahy. Ale právě jen na chatě nejvíce chutnaly houbové smaženici z čerstvě donešených hub, kynuté knedlíky s borůvkami, nebo lívance s rozmačkanými jahodami s cukrem a podobné dobroty. A což „chatovská bramboračka“!!! Samozřejmě se všechna tahla jídla dala uvařit i v Praze, ale už to nějak nebylo ono.
Chudí rytíři. Hmm, tady se tomu říká „French toast“ a když chci manžela potěšit, nebo se „nechat vychvalovat“ od hostů, udělám je k snídani (hlavně k ní se dělají) Ale musím k tomu mít několik dnů starou veku, aby se tekutina příliš nevsákla a chleba nerozmáčela. Krajíčky namáčím v rozšlehaných vajíčkách s trochou mléka a rychle smažím. Na každý talíř přijdou 4 krajíčky posypu cukrem se skořičí a každý si to pak na talíři podle chuti polije javorovým syrupem (maple syrup). A kdo chce (jako třeba já), ještě si navrch nastříkne šlehačku. Je to sladké, je to patlavé, ale je to mooc dobré. Ovšem druhý den už by o tuhle dobrotu asi nikdo nestál a já zase s chutí sáhnu po milovaném krajíci chleba se sýrem.
Už kolikrát jsem se zamýšlela na tím, jaké by bylo bývalo bylo naše dětství bez chaty. Jaké jsme s bratrem měli jako děti štěstí, že jsme ji měli. Tatínek veliký srub dostavil rok před tím, než jsem se narodila. Na Prahu ráda vzpomínám, ale chata – tam směřuje převážná většina vzpomínek na dětství. Kam hlas dolehl a co by kamenem dohodil, měly chaty i maminčiny dvě sestry a všichni – děti i dospělí jsme se do nich vždy nesmírně těšili.Jezdili jsme v pátek odpoledne, když to z nějakého důvodu nebylo možné, tak až v sobotu ráno, nebo třeba jen na neděli. Ale vždy jsme celí natěšení spěchali na smíchovské nádraží (vlakové, později autobusové) a doufali, že ostatní příbuzenstvo též dorazí. Jezdili jsme celoročně, počasí nevadilo, buď se doufalo, že se přes víkend vyčasí, nebo si to tam užijeme i v děšti.
Maričko, čtu tě po Jenny a ten rozdíl s tou chatou! Tvoji rodiče a příbuzní vzali chataření za psrávný konec a tak jste měli úžasné časy, na které se nezapomíná. (inlove)
Já jsem tohle zažívala u babičky ve Dvoře, kde se také scházely tři rodiny třech sester – mamina byla nejstarší 🙂 A byly to krásné časy (wave)
dede, tvaroh, pár plechovek sardinek v rajčatové omáčce, cibulka, vyrobit pomazánku, namazat na rozpálené housky, pospat sýrem a dát zapéct do trouby. to jsem milovala jako dítě
f.d. – skvélé recepty na Zvířetníku, včera jsem neměla čas reagovat. Hlavně ten porkový se mi zamlouvá.Děkuji.
Wendulko, přidávám se k Maričce – ty recepry na Zvířetníku jsou parádní! Zkusím je, jakmile se dohodnu se svým žaludkem, že zase začne snášet syrovou zeleninu (zrající rajčata a spol znamenaly nemírné požívání čerstvé úrody a můj žaludek demonstruje, že nemá ani čepec ani slez ani nic podobného a přinutil mě trávit poslední den na obilných kaších (blush) )
Jo a k té pomazánce z rybiček v tomatě – tam mám nějaký mentální blok, ne a ne se odhodlat, byť jinak cokoliv v tomatě mám ráda… (wasntme)
A těm studeným příjezdům na chalupu: To jsme jednou v zimě dorazili do domečku. Byla tma, mráz, sníh, v domečku snad ještě studeněji než venku. Určitě mrzlo i uvnitř. I rozfajrovala se kamna, až se pláty červenaly. Máma měla z Prahy připravené navážené ingredience na bábovku. Rychle je zamíchala a šup s nimi do trouby. A mezitím se přikládalo, aby se teplota dostala na nějakou přijatelnou úroveň. Až po delší době jsme si vzpomněli na bábovku. Otevřeli jsme troubu a viděli, že je zle. Táta v rukavicích vytáhl bábovku, která v prostoru vzplála vysokým jasným červeným plamenem. I byla bábovka vynesena do sněhu, kde ještě hodnou dobu hořela. Je vidět, že ingredience do bábovky byly opravdu hodně „výživné“.
Apino, to dobře znám! (rofl) Stávalo se to, když se mohutně zatopilo v kuchyňském sporáku a (ne)zodpovědná osoba zapomněla prohlédnout pečící trouby, jestli tam něco není…
Jo, takovéhle příhody si člověk pamatuje – dobře připravené jídlo se prostě sní (chuckle)
U nás to bývala taky legrace – dojeli jsme takhle s podzimem, nanosili vodu, roztopili Rekreanta a šli do lesa (já a rodiče, babička, případně i děda přikládali, prý nás na to je dost). Zpátky jsme dovlekli plné košíky a začali pucovat. Takže buď byly růžovky na kmíně, nebo bedle zapečené se sekanou, nebo houbový guláš nebo praženice nebo… A pak pěkně do tepla do postele a číst si nebo povídat, dokud člověk neusnul…
Milá JJ, tohle je přesně ten správný příspěvek pro tyhle dny… všude (prý) rostou houby! (inlove)
Jen u nás je buď moc houbařů, nebo si to houby ještě rozmýšlejí. Objevují se, ne, že ne, ale rozhodně ne v množstvích, o kterých by stálo za to mluvit 🙂
ad pálivé papriky: jedna známá nám poradila trik, který už jsem vzhledem k většinové nepálivosti dlouho nezkusila, ale v podstatě funguje. To se vezme paprika a velmi opatrně se rozřízne tak, aby se řezalo v „mase“ papriky a ne v žíle. Pak se velmi opatrně odříznou vršek a žíly papriky se všemi semínky, dobré je opatrně odříznout i špičku, kde se ty žíly sbíhají. Nesmíš se za žádnou cenu dotknout rukou ani nožem ničeho okolo, tedy „masa“ papriky. Takto vypreparovaná paprika (tedy za předpokladu, že to dobře dopadlo) se ještě pořádně omyje a dá se pak docela dobře jíst. Pokud jsi se jen dotkla semínka nebo žíly a pak se dotyčnou částí dotkla papriky, okamžitě to pálí.
Apinko, to potvrdím – tohle byla jedna z věcí, které jsem se naučila od Martina – tedy vlastně od tchýně. Ono na Slovensku to je tak nějak všeobecně známé, což mě moc nepřekvapuje – je to paprikovej kraj a ty pálivé tam mají moc dobré – jako vedle v Maďarsku 🙂
Taky přidám trochu do mlýna. U nýs se k této příležitosti dělávaly láblíky. Co je to ? A že jsem kulantní zde je recept. Příprava je dvoufázová. První fáze se dělá den předem v kuchyni a druhá až na místě určení. Tedy pokud se podaří kuchaři uhájit produkt až tam. Rozpočet pro 4 osoby
První fáze
Umeleleme na jemno tak 40 Dkg libovolného libového vepřového a tak 20-30 Dkg hovězího. Strčíme to do hnětače opepříme, osolíme cmrndneme tam tak 1,5 dcl mléka a pustíme hnětač, po chvíli převalování se nám hmota spojí. Fakt žádná mouka, žádné vejce. Zatím nakrájíme tak 4 větší cibule (v čem není cibule nemůže být dobrý) a zpěníme na tuku. Z masité hmoty uděláme bochánky zvící tak do dlaně a obalíme v hladké mouce. Zprudka opečeme na cibulce. To že nám zhnědne nevadí, naopak. Podlejeme tak na dušení, přiklopíme poklici a tak hoďku a půl se o to nestaráme. Dochutíme podravkou popř dosolíme Pak už jen bráníme před hladovci.
Fáze druhá
Ohřejeme na mistě určení, jde to snadno šťáva není zahuštěná, tak se to nepřipaluje a podáváme s chlebem, či těstovinou.
Dobrou chuť.
To vypadá fakt dobře a nedá to žádnou práci (myslím fázi ohřívání 😀 ). Mňam!
Jindřichu, o tomhle mletém masu bez ničeho jsem četla, ale ještě jsem to nezkoušela – nemám doma mlýnek a málokdy se dostanu k důveryhodnému mletému masu, takže ho míváme opravdu jen zřídka. Ale rozhodně to zkusím, jak se k nějakému dostanu – jednoduché recepty, to je moje:))
Byly dve mou rodinou oblibene konzervy na dovolenych. Jedna byla madarska – veprove bakonyi: kostky veproveho s houbama ve smetanove omacce a s trochou papriky. Druha byla hovezi na divoko a prodavala se jak v konzervach tak ve sklenicich. Specialne ve sklenici byla dobra. Ovsem proslula tim, ze nejaky vtipalek navrnul tu nalepku, ktera sla na flasku takto: „Hov. na divoko“. (chuckle)
(rofl) Na to se pamatuju! (rofl) Ono co už s tak dlouhým názvem na etiketě… 😛
Taky pamatuju 😀 , byly ostatně fakt skvělý!
Jako dítě jsem v létě jezdívala na báječný tábor. Byl celkem dobrodružně vedený a tak jsme mívali noční hlídky („hlídali“ jsme tábor). Abychom v noci nezhynuli hlady, nechávala kuchařka vždycky v jídelně tác s namazanými chleby pro noční hlídky. Pomazánky byly různé (salámová, máslo posypané strouhaným sýrem apod.), ale nejpopulárnější byla „rybocibulová“ – rozmačkané olejovky a nakrájená cibule rozšlehané s máslem na měkkém jihočeském chlebu.
V mládí jsem pak jezdívala na vodu, sjížděli jsme Lužnici. Vaření jsme pochopitelně moc neřešili, nabalili jsme do loďáků nějaké konzervy – tehdejší klasiku lančmít, vepřové ve vlastní šťávě, nejaké paštiky, pár pytlíkových polévek, štangli turisťáku a nějaké pochutiny. Dodnes si pamatuji, jak moc nám chutnala právě pomazánka z vepřového. Vyklopilo se to do kotlíku, přihodila se cibule krájená na pádle, hořčice, pepř a sůl, zamíchalo se to a šup s tím na chleba. To jsem fakt milovala!
Ano, kdysi jsem byla na jediném (!) takovém táboře a na ty noční hldky moc ráda vzpomínám. K těm pomazánkám bych ještě dodala našlehanej med s máslem… Doma by mě to nenapadlo udělat, ale na táboře mi to chutnalo 🙂
Jako malá holka jsem si kupovala k svačině 2 rohlíky a 1 trojúhelníček tvrdého sýra. Stálo mě celých 2,–Kčs.
A to mi ještě 20 hal vrátili.
Hrozně moc mi to chutnalo.
Pak si vzpomínám na párky v tzv. slídě. Ta se sundala a pak se párky ohřívaly. Vždy jsem si jeden uzmula studený a četla si k němu, jak Malý Bobeš dostal párek.
DEDE mohu potvrdit, že párky v Norsku jsou výborné. Měli jsme je vloni k snídani v Oslu v hotelu. Byly takové malé koktejlové a byly moc dobré.
Míša z Plzně
striptýzky se těm párkům u nás říkalo…..když to člověk omylem uvařil v té slídě, měl co dělat,aby to z ní dostal…. studenej párek byl pro moji matku vrchol lenosti..ona si je zásadně ohřívala,pokud j ekonzumovala a nejvíc mi chutnaly párky když mne otec vzal na fotbal a v poločase mi kooupil do kelímku žlutou limču a dvě nožičky suprově ohřátejch a šťavnatejch párků s chlebem a hořčicí (kremžskou), ty byly…Malej Bobš se nekonal, já myslela na Káju Maříka, jak jídával biřkle (chuckle)
vepřový ve vlastní š´távě, cibulka, plnotučná hořčice a velké škramfulce chleba (zouváky-no prostě pořádně zakrojené na jedné straně tenké,na druhé široké, že je člověk sotva ukousl…. jídlo prázdninových večerů na táborech, na chmelových brigádách,na vandrech… i ta rybičkovka, jen bez tvarohu a na topinkách. Pak lečo-chatové a chalupářské jídlo, rychlá vwčeře nebo oběd, jedlo se horké,teplé,vlahé i studené druhej den…Ale nejvíc pečený brambory ve slupce, po opečení vhozené do zadělávací mísy, ve které byl nadrcenej česnek se solí, vopichem a vepřový nebo husí sádlo, promíchaly se s tím a pak už se jen braly a jedly…a „hoooukýýý“ to bylo a zapíjely se podmáslím nebo studeným mlíkem…v dospělosti pivem.
sharko, ty opravdu znáš „škramfulec“ odjinud než z Káji Maříka 😀 ? Tedy používání tohoto slova, ne pokrm jako takový.
no, říkávaly to moje tety i moje mamka, co bydlely v Děčíně a České Lípě…a protože se narodily všechny v letech 1930-1935, tak to přisuzuju míchání s němčinou…otec byl Chrudimák a u nich se tomu krajíci říkalo Zouvák, ale ve Wikipedii jsem našla:
Vnější propečená část na povrchu chleba se nazývá kůrka, vnitřní pórovitá část střídka. Ukrojený plátek chleba se nazývá krajíc nebo skýva. Našikmo ukrojený plátek na jedné straně zakrojený do střídky je sirotek (nespis. škramfulec). První a poslední odkrojek chleba se nazývá patka. Druhému a předposlednímu krajíci se říká zápatčí.
Io, já ti asi naplácám! (wait) Takové nádherné povídání o Melly a Donnie (inlove) a ty ho schováš hluboko do diskuze pod včerejší článek, kde se bude úplně hloupě hledat.
Takže pro zájemce – štěněčí a fenčí hlásání o Ioanninině smečce je dole pod článkem o pavoucích! (wave)
Tak plomiň…
Já to napravím, jo?
Páč jsem ji přechválila, superkólii jednu.
Dostala nový granule. Týden v pohodě, dneska v noci hnačka. Takže: v jedenáct: Kvíííííík, kvíííík, čůůůrat! Hodná Donynka, hezky si říká. Ve dvě: Kvííííííík! Kvíííík! Umírám, prasknu, stane se strašný neštěstí, kvíííík! (Je hérečka a má super sopránek.) OK, hodná Donynka, Melly, běž ji vzít na zahradu. V šest: Kvíííík, kvííík! Ty potvoro mrňavá, necháš mě vyspat? Kvíííík!!! No jo, no jo, už lezu. Melly, vem ju. V devět: Kvííííííík!!! (rofl)
Když mě konečně vypakovala z pelechu, průjem přestal.
Vypravily jsme se na pole. Máme tu spolubydlu se štěnětem rotvíka, štěně je už větší než Melly. Holky si hrají všechny dohromady, buď se zakusují štěňata navzájem, nebo jim Melly dává lekci v lovu na malou a vysokou zvěř (a slouží přitom jako figurant). Takže jsme tak kolem poledne vzaly smečku a vyrazily na to pole.
Kaluž. Rotvík nadšeně skočila do kaluže, ponořila do ní hlavu a začala nasávat bahno. Donny se okamžitě přiběhla podívat, co tam je, a spadla do kaluže po zádech. Pískla. Melly ji přišla zachránit. Z kaluže se vynořila bahenní příšera, co kdysi bývala kólií, a zakousla se Melince do uší. Tlapala jí přitom všude kolem, takže Melly stála po kolena v kaluži a na horní část těla jí nanášelo bahno štěně. Rotvice šťastně poskočila. Bahno se vzneslo do vzduchu a skropilo všechno kolem. Melly zavelela k lovu. Rozběhly se a vzájemně si patlaly obahněnýma tlamama bahno všude. Další kaluž. Da capo.
A vtom klapity klap, klapity klap, co nám to nejde naproti jako dva koně. Ženské ze sedel pokřikují něco jako: „Kam jste daly ty štěňata, co to s nima děláte, vy je snad nafukujete pumpičkou, to není možný, jak vám rostou!“ A hrdina Donnie, pes pastevecký a superkólie, chytla takovej děs z těch příšerných velikých okovaných pejsků („Velicí! Velicí! Nedošáhnu jim na ušííí!“), že zahla kramle a tradá! celé dva kilometry rovnou k zadní brance do zahrady.
Tak jsme šly za ní. Co už taky.
Před brankou jsme vyhrábly bláto z bahna, v baráku hodily tři bláta do vany. Teď mám dvě umytý hromádky srsti v tom menším pelechu, vzájemně se tam olizujou, zahřívají se pod jedním ručníkem a stoprocentně plánujou další psinu. 🙂
Nebo koninu. 😉
Chichi, milá Io, to je ale parádní konina! (inlove)
Tohle jsem si užívala s malou Berry. V Anglii byla kolem našeho domu spousta koní, a mezi nimi dost těch fakt obrovskejch – shirskejch, lidi na nich jezdili. Berry z nich strašně couvala (chuckle)
Chicht, moc pěkný!
Cestou na chalupu jsme často kupovali chleba a rohlíky. Takže nejčastěji bylo čerstvé pečivo a k tomu třeba ta vepřová konzerva. Pokud mamka stihla upéct buchty, tak to byly buchty. Ale chuť chalupy je pro mě opečený lančmít, vařené brambory maštěné sádlem a v létě hlávkový salát. Případně místo lančmítu osmažené a okmínované klobouky růžovek nebo holubinek.
Myslím, že pro mé děti je chutí šermířských akcí guláš z trenčinských fazolí s párkom. Když byly malé a párkrát jsme je někam vzali, tak z takových konzerv se dalo vyrobit pro mužstvo (cca 30 lidí) jídlo v rozumném množství a zasytilo. Ono taky vyrábějte po osmihodinové cestě autobusem v táboře bez ledničky nějaké jídlo z čerstvých surovin. Ale nikdo si nestěžoval, ani ty děti ne, přestože doma jíst luštěniny nechtěly 🙂
Jo, na konzervy se taky pamatuju – když jsme se později s Martinem toulali doma i v zahraničí (se stanem), bylo shromažďování „dvojáků“ v menze prakticky povinnou aktivitou (chuckle)
Taky jsme si nestěžovali… doma by nám to nejelo, ale k těm cestám to zkrátka ladilo, takže se tvým dětem nedivím (wave)
Ale jo, mám jídelnou vzpomínku. Moje nymburská teta byla opravdu výtečná kuchařka a nezapomenutelné je její pečené kuře. I když to nikdo nezopakujeme, protože porce kuřete byly v rendlíku, ten stál celé dopoledne na kamnech značky Club, teta seděla, háčkovala rukavice a co chvíli do toho rendlíku nakoukla, tu polila, tu přidala oříšek másla, ovšem jinak neudělala lautr nic.
Na konzervu vepřového ve vlastní šťávě mám jednu nezapomenutelnou vzpomínku. To jsme v polovině let devadesátých jeli Ohři a nad Karlovými Varami už všici umírali hlady. Bylo nás tehdá asi 24 a měli jsme ty konzervy už jen čtyři. Když jsme otevřeli tu první, jediný obsah tvořilo vepřové ucho se spoustou chlupů a sádlo. Kupodivu ty další jsme nechali zavřené a chuť na maso dětičky rychle přešla
Inko, kamna Club! To je legenda sama o sobě – taky jsme je měli, leč ne v původní podobě. Taťka vyboural ten vnitřní šamotový komínek na uhlí tak, aby se v nich dalo topit dřevem. Byla to úžasná kamna, nádherně hřála a taky jsme na té mrňavé plotně v pohodě vařili (inlove)
K té konzervě… eh, ani se vám nedivím. Taky by mě přešla chuť! To si člověk v tu chvíli uvědomil, jak by asi vypadal obsah i těch na první pohled jedlých konzerv, kdyby nebyl rozemletý! 😛
Babička mě učila vařit na sporáku Rekreant.
Dodnes toužím po sporáku na dřevo. Jakákoli pečeně z něj byla nedostižná! A jak píšeš, jen se sedělo poblíž, něco se dělalo a tu a tam se kouklo na maso, tu polilo, tam přihodilo trochu másla. Stačilo to. Nebylo k tomu potřeba žádný superkoření. Trvalo to půl dne, ale stálo to za to.
V dřevěným domku bude!!! v kuchyni komín a sporák na dřevo. Taky plotýnka na elektřinu, jasně, ale hlavně sporák. 🙂
io, sporáky se dělají stále a stále je to nej vaření. Jen na to musíš mít čas. Takhle vrhnu do elektrické trouby krůtí stehna, jdu s Majdou na hodinu ven a když přijdu, odkryju a tu půlhodinu to dohlídám. Kamarádova maminka vařila na dřevě celej život, ale já bych to asi jako jedinou alternativu nechtěla.
Však já vím, že se pořád dělají, dokonce i moc hezký retro.
Jako jedinou alternativu ne. Mám v plánu stvořit kuchyň s varnou deskou a sporákem na dřevo.
Prababička uměla (a naučila babičku, která to částečně naučila mě a na zbytek si přijdu) ráno roztopit sporák, strčit na něj třeba přírodní řízky, odejít na pole – a když se v poledne vrátila, jídlo bylo hotový a sporák ještě teplej. Jde to, pokud dobře znáš ten sporák. Není to jenom tak, že u toho musíš za každou cenu sedět.
Ale můžeš! 🙂 A můžeš si přihřívat konev s čajem na té části, kde voda nikdy nevře. Takhle jsem kdysi dávno četla Hobita – seděla jsem vedle sporáku, upíjela čaj, tu a tam si na plátech udělala topinku a topila přitom kuřeti. Venku mrzlo jak o život a mně bylo blaze a fajn. 🙂
A to s normální troubou nedáš, páč nemáš na čem přihřívat ten čaj, leda bys měla ještě nějakej speciální bazmek. 🙂
Já na Rekreantíkovi vařila a pekla ještě před dvěma lety, a podepisuju každé slovo.
Maso do trouby, nad topeništěm třeba základ na omáčku, vzadu v rohu se táhl vývar.
Bohužel, byl to ten malý, a při velkých zimách kamennou kuchyň nevytopil, a protože už měl odsloužíno, nový jsem si nepořídila.
Ale statečně zastoupil i grilování, když se jednou sjelo příbuzenstvo, já měla naložené 2 mísy masa a po snídani začalo lejt jak z konve. Nakonec na to maso z trouby dlouho vzpomínali.
Mívali jsme slepice. Maminka často z tvrdnoucího chleba dělala chudé rytíře. (chleba namočený ve vajíčku osmažený na domácím sádle)Rohlíky zásadně nekupovala.
Jednoho dne se u nás vyskytlo několik starších rohlíků. Maminku napadlo je rozkrájet šikmo na plátky, obalit ve vajíčku a usmažit.Ještě jsme to lízly domácí marmeládou. To jsem poprvé v životě přejedla. Oči by jedly a už to nešlo. (bylo mi asi třináct)
U nás byli chudí rytíři ze starší veky. Plátky se spojily rybízovou marmeládou, obalily v trojobalu a usmažily. Ach…
U nás z rohlíků s marmeládou namočených ve vajíčku a balili se ve strouhance z čerstvých rohlíků. Mňam.
Už jsem to nejedla roky, asi to budu muset zase stvořit, jestli to bude pořád tak dobrý…
Vaječné topinky (chleba opečený ve vajíčku) dělám ráda dodnes, když to vypadá, že chleba zbude a slepice dostatečně nesou vajíčka (chuckle) (tím, že nakupuju u nás na statku, kolísá naše spotřeba vajec se sezónou)
Chudé rytíře – tedy smažené rohlíky nebo chleba (neříká se tom u taky znouzecnost?) jsem nejedla nikdy… a nevím, jestli bych teď – bez přidaného dobrodružství – ten zážitek doopravdy ocenila (blush)
chleba obalovanej ve vajíčku Dede, pro mne není z nouze ctnost, to je mana nebeská…..ani na to nemusím mít nic na položení nebo natření…
Ty, ale ono je to dobrý!
Dá se to obalit ve skořicovým cukru. Pak je to lepší než kobliha.
(Jdu koupit vajíčka, rohlíky, marmeládu a mlíko!)
Starší chleba osmažený ve vajíčku se u nás dělal odjakživa, pamatuji si ho dávno z dětství a vždycky jsem ho měla ráda. Dodnes ho občas dělávám i já, když zbyde chleba. Jen jsem nikdy nevěděla, že se tomu říká „chudí rytíři“. Někdy ho jíme jen s tím vajíčkem osolený, někdy na něj pro vylepšení ještě za horka položím plátek sýra, který se trochu porozpustí. Někdy ho potřu trochu hořčicí, plácnu na to kolečko šunkového salámu a kousek nakládané okurky. Mňam, všechny varianty jsou moc dobré.
Tu atmosféru příjezdu do chalupy znám. Je to nádech prázdnin, lhostejno, zda tam strávím víkend nebo měsíc. První večeři řešíme už cestou, obvykle je to párek v rozpečeném rohlíku na benzince Lukoil, jinak by děti zhynuly. Po příjezdu rychle zatopíme v krbu (i v létě, dům je studený), děti si uvaří kakao, já si naliju skleničku vína.
Rybičkovou pomazánku jsem na chalupě dělala před týdnem, vepřové ve vlastní šťávě ponechávám pouze ve vzpomínkách. Pro mě jsou nezapomenutelným chalupovým jídlem lívance. Babička pěstovala jahody a lívance u ní byly s jahodami, rozmačkanými s cukrem a mlékem. Do misky s jahodovo-mléčným mišmašem se ještě horké lívance natrhaly na kousky… Bylo to báječné a dělám to dodnes, i když jahody kupuju u Vietnamců.
Ano, prázdniny a úplně jiný svět, s pražským bytem nesrovnatelný… (inlove)
Lívance se u nás nikdy nedělaly, jen palačinky nebo vdolky. A palačinky byly pro mé babičky luxus, to radši ty vdolky- kynuté těsto usmažit na pánvi a natírat marmeládou zřejmě bylo pro velké rodiny únosnější jídlo. Můj táta vdolky miluje s malinovou pěnou z bílků, tak je dělala jeho maminka.
A dost mě překvapilo, že mi babička říkala (bydlela na venkově a kromě kolářské dílny měli i malé hospodářství), že třeba míchaná vajíčka se u nich nejedla, leda nastavovaná krupicí. Bylo jich šest dětí a to prý by bylo moc vajíček, která se dala zužitkovat lépe. My to přitom považujeme za docela obyčejné jídlo…
na akcích jsou to povětšinou fazole, jenže nedočkaví chlapi je mají tvrdé..takže nám vařím zvlášť…al enedělní kynutý lívance na tálu, potřené máslem, sýplé skořicovým cukrem..to neodolám..a ohňový kafe….