Ech – nemusím mít všecko! A vůbec – byla by nuda fotit domácího sršňa, nota bene ochočeného jak pejska … to chce sršňa divokého, něco jako Tygra z Mompráčemu (rofl) (rofl)

To štěně není normální. Nezlobí vůbec? OK, zdestruovala jednu Monsteru a současnej fíkus přežívá jen proto, že je vyšší než štěně. OK, čůrá Melině do pelechu, protože závidí, že Melly v noci spí se mnou na podestě (kam mrňa nesmí, páč odtud padá, a kam beztak ještě ani nevyleze – až tam vyleze, bude tam smět). OK, orvala Melině uši a teď se postupně propracovává k ocasu. OK, pokusila se skočit pod jedoucí auto… a naučila se na tom, že můj ječák znamená, že hrozí nebezpečí a musí se přiběhnout ke mně. (Cože, tys ječela, protože ses o mě bála? Ahááá! Tak jo.) Ale to přece není zlobení, ne? Rozhodně to pořád ještě nemá ty grády, co dokážou tvořit útulkáči, když jim dojde, že teď mají svoje doma, kde je chtějí, takže *už můžou*.
Umí „ke mně“, „sedni“, „dej pac“, „zařaď se“ (časem z toho bude „k noze“, zatím mi jde jen o to, aby na vodítku chodily obě nalevo ode mě a nepletly mě do toho dvojvodítka – ale dneska z toho už dala schopný „k noze“ na volno – Melly šla u nohy a Donny dostala povel se zařadit a bylo). Učím ji „pacenky nahoru“, z čehož časem bude „hop“ a všechny druhy lezení obecně. Umí sama seskočit dolů, ale nahoru to ještě nepochopila. Umí běhat – je tryskomyš. V zásadě chápe, že když mi přinese hračku, bude zábava, takže poměrně brzo bude aport. Moc závidí Melly, že umí skákat a chodit po kladině, takže to pravděpodobně brzo dá z čiré závisti. 😀 Umí dělat strašně miloučkou, umí kousat tak akorát i lidskou ruku (dokud se nerozvášní), umí „Donny, jdeme“ a zostřenou variantu „tak ahoj a měj se tam hezky“. Chodí na volno, kdekoli je dostatečně bezpečné prostředí, což je skoro všude. Celkem spolehlivě umí chodit po chodníku. Začíná chápat „čekej“ a „utíkej přes cestu“. Umí se plést pod nohy, štěká, když slízá po schodech, a v hospodě umí obejít všechny stoly a nechat se pomazlit. Jelikož není krmená od stolu, tak nežebrá (i když má takové tendence, ale když jí nikdo nikdy nic nedá, tak by mohla zůstat u toho „Kuk? Aha, žereš. OK, jdu okusovat Melly.“.
Pokud nechce naštvat Melly, umí nečurat doma. Nekaká doma. Chápe, že se oboje dělá na trávě venku – neleze mi s tím ani na chodník.
Prostě a krátce, je to zázračný štěně.

Jo a Melly – to ti je zázrak nad zázraky.
Melly slouží jako Velkej Vzor, žíněnka, sparringpartner, nápověda, Velká Kontrolorka a bůhvíco ještě.
Když jdeme po venku, Melly běží vpředu. Když máme potkat psa, Melly ho prolustruje a teprve potom k němu pustí štěně. Naučila feně štěkat, takže se milá Donatice hrne ke psovi za jásavého štěkotu a já hlásím: „Ona si chce s tím psem hrát, ona je jenom blbá a ječí radostí!“ Pak Melly postává stranou a pečlivě kontroluje, jestli jí někdo nepíská na štěně. Když jo, vmísí se, použije svou inteligenci a odvede pozornost cizího psa jinam – na sebe. Uklidní ho a pak ho znovu půjčí na hraní štěněti.
Většinou ve chvílích dozoru šťastně odpočívá a kouká po mně stylem: „To je dobře, že mrňa chvilku visí na uších někomu jinýmu, že?“
Ráno (nebo kdykoli potřebuju) vodí mrňavku po 60 schodech vyčurat na zahradu a zodpovědně přitom seštěkává všechny drzouny na autobusové zastávce, na kterou z těch schodů vidí.
Když se mrňavka někde zakecá a já volám už podruhé, zjeví se černý anděl a se starostlivým výrazem pro ni běží. (Jelikož pak následuje třetí zavolání a potom má volno Vodítko Mstitel. Což Melly ví. Donny se ještě nenaučila počítat do tří. Melly jo.)
U význačných trsů trávy čenichá, dokud se štěně nepřiběhne podívat, co tam je zajímavýho.
Poctivě plní povely a moc ublíženě se kouká, když nedostane svou odměnu nebo pochvalu (a mrňa jo). Takže vedeme konverzace typu: „Holky, ke mně! Melly ke mně, Donny ke mně. Sednout. Kdo chce piškotek? Donynka… a ty, Melinko, copak ty sedíš? Jasně, *teď* už sedíš. Ne, když mi zalezeš za záda, tak nebudu vidět, jak krásně sedíš. No tak vydrž, Donyštěně, jsem prostě děsně pomalá lemra a strašně mi to trvá, no… Tu máte. Nežer jí to z tlamy, potvoro! No tak taky žeru piškot, a co jako? Kdo je tu vládce piškotů, he? Tak si nechte ty ksichty a mazejte, volno.“
Málokdy mrňu napráská, že dělá něco špatnýho, spíš se snaží, aby ke zlým činům vůbec nedošlo. (Penuška odrazovala a pak šla práskat. Melinka si přinejhorším začne hrát, aby mrňavka zapomněla na špatné spády. Asi má pocit, že by dostala za špatné hlídání. Nevím, jak na to došla, protože za mrňu nikdy nedostala, ale fakt je, že párkrát dostala za Penny, když se Penny počurávala a já to ještě nevěděla a podezírala z toho Melly, která tehdy právě s počuráváním přestala. Ovšem Melly je děsně chytrá, takže si to nejspíš pamatuje a propojila. Leda dobře – s takovou asistentkou to štěně prostě téměř nemá šanci udělat nějakou významnou chybu.)
Když je Melly momentálně pro zbytky strachu mimo (velký provoz plus řvoucí pes, případně děsivá šalinka a moc lidí v ní), neví mrňavka co dělat: má se bát, protože se bojí Melly? Má panikařit? (U těch řvoucích psů na ulici panikaří a zdrhá, ale už většinou ke mně. Jsou tu takoví jen dva, dvojka, co buď ječí za plotem, nebo ječí na vodítku, nebo se zcela tiše samostatně toulá.) Ale vždyť ji lidi kolem obdivujou (v šalině), tak proč panikařit? O co tady vlastně jde? Melinko???
A tak se Melly z výchovných důvodů přestává bát. (inlove)
Je velice něžná a jemná alfa, taková lejdynka. Člověk by si ani neuvědomil, že vlastně malou vede, jak šikovně to dělá.
Ale: určuje, kdy už má casnování za uši fakt plné zuby (nebo ukončí hru, protože jsem to nařídila já) – nezavrčí, prostě hru ukončí, nechápu jak. Malá to ještě dvakrát třikrát zkusí, ale Melly si trvá na svém a svého dosáhne. Dovolí mrně, aby se na ni svalila, kdykoli chce spinkat v bezpečí. (A naučila ji lézt pod houpací křeslo, kde je prý nejlepší bouda.) Nechá mrňu dožrat zbytky z misky. Ovšem ten kelímek od tvarohu, ten fakt nedá.
Netroufla bych si hádat, že je toho v ní tolik. Když jsem ji brala, vypadala jako velmi empatická, ale prakticky těsně před zlomením, křehká. Rozkvetla mi se štěnětem do úžasné krásy.